SLOKA 60
ataḥ śocata mā yūyaṁ
paraṁ cātmānam eva vā
ka ātmā kaḥ paro vātra
svīyaḥ pārakya eva vā
sva-parābhiniveśena
vinājñānena dehinām
ataḥ—proto; śocata—bědujte pro; mā—ne; yūyam—vy všichni; param—druhého; ca—a; ātmānam—sebe; eva—zajisté; vā—nebo; kaḥ—kdo; ātmā—vlastní já; kaḥ—kdo; paraḥ—jiný; vā—nebo; atra—v tomto hmotném světě; svīyaḥ—vlastní; pārakyaḥ—pro druhé; eva—skutečně; vā—nebo; sva-para-abhiniveśena—sestávající z pohroužení v tělesném pojetí sebe a druhých; vinā—kromě; ajñānena—nedostatek poznání; dehinām—všech vtělených živých bytostí.
Nikdo z vás by se proto neměl rmoutit kvůli ztrátě těla, vlastního ani druhých. Jen pod vlivem nevědomosti člověk takto rozlišuje mezi těly a myslí si: “Kdo jsem já? Kdo jsou ostatní? Co je moje? Co je pro druhé?”
V tomto hmotném světě je prvním zákonem přírody pud sebezáchovy. Podle tohoto pojetí se má člověk postarat o své osobní bezpečí a poté brát v potaz společnost, přátelství, lásku, národnost, komunitu a tak dále — což se vše vyvinulo z tělesného pojetí života a nedostatku poznání o duši. To se nazývá ajñāna. Dokud jsou lidé v temnotě nevědomosti, budou nadále vytvářet obrovské plány vycházející z tělesného pojetí života. Prahlāda Mahārāja to vyjadřuje slovem bharam. Moderní materialistická civilizace vytváří rozsáhlé programy na výstavbu velkých komunikací, domů a továren. To je představa člověka o pokroku civilizace. Lidé však nevědí, že mohou být sami kdykoliv smeteni ze scény a donuceni přijmout těla, která nemají s těmito obrovskými domy, paláci, silnicemi a automobily nic společného. Když Arjuna uvažoval z hlediska svých vztahů s příbuznými na úrovni těla, Kṛṣṇa ho ihned pokáral: kutas tvā kaśmalam idaṁ viṣame samupasthitam anārya-juṣṭam — “Toto tělesné pojetí života je případné pro toho, kdo není Árja (anārya) neboli kdo nepokročil v poznání.” Civilizace Árjů je pokročilá z hlediska duchovního poznání. Nikdo se nestane Árjou pouze tím, že se za něho označí. Ten, kdo setrvává v té nejhlubší temnotě bez duchovního poznání a zároveň se prohlašuje za Árju, Árjou rozhodně není. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verše z Brahma-vaivarta Purāṇy:
ka ātmā kaḥ para iti dehādy-apekṣayā
na hi dehādir ātmā syān
na ca śatrur udīritaḥ
ato daihika-vṛddhau vā
kṣaye vā kiṁ prayojanam
yas tu deha-gato jīvaḥ
sa hi nāśaṁ na gacchati
tataḥ śatru-vivṛddhau ca
sva-nāśe śocanaṁ kutaḥ
dehādi-vyatiriktau tu
jīveśau pratijānatā
ata ātma-vivṛddhis tu
vāsudeve ratiḥ sthirā
śatru-nāśas tathājñāna-
nāśo nānyaḥ kathañcana
Tím je řečeno, že dokud máme lidské tělo, je naší povinností poznat duši, která sídlí v něm. Tělo není vlastní já — jelikož se od něho lišíme, nemá smysl hovořit o přátelích, nepřátelích či zodpovědnosti v rámci tělesného pojetí života. Člověk by se neměl příliš zabývat postupnými změnami těla z dětství do mládí, z mládí do stáří a pak do stavu zdánlivého zničení. Má se spíše vážně věnovat duši v těle a tomu, jak ji vysvobodit z hmotného zajetí. Živá bytost v těle není nikdy zničena; proto by měli všichni bezpečně vědět, že ať mají mnoho přátel či mnoho nepřátel, jejich přátelé jim nemohou pomoci a jejich nepřátelé jim nemohou ublížit. Měli by vědět, že jsou duše (ahaṁ brahmāsmi) a že původní, přirozené postavení duše není ovlivněno změnami těla. Jakožto duše musí být za všech okolností oddanými Pána Viṣṇua a neměli by se zbytečně zabývat vztahy na úrovni těla, ať s přáteli či s nepřáteli. Měli bychom vědět, že ani nás samotné, ani naše nepřátele, podléhající tělesnému pojetí života, nelze nikdy zabít.