SLOKA 15-16
na dadarśa praticchannaṁ
valmīka-tṛṇa-kīcakaiḥ
pipīlikābhir ācīrṇaṁ
medas-tvaṅ-māṁsa-śoṇitam
tapantaṁ tapasā lokān
yathābhrāpihitaṁ ravim
vilakṣya vismitaḥ prāha
hasaṁs taṁ haṁsa-vāhanaḥ
na—ne; dadarśa—viděl; praticchannam—pokrytého; valmīka—mraveništěm; tṛṇa—trávou; kīcakaiḥ—a bambusovými stvoly; pipīlikābhiḥ—mravenci; ācīrṇam—zcela pozřené; medaḥ—jehož tuk; tvak—kůže; māṁsa—maso; śoṇitam—a krev; tapantam—rozpalující; tapasā—tvrdou askezí; lokān—všechny tři světy; yathā—tak jako; abhra—mraky; apihitam—zakryté; ravim—slunce; vilakṣya—když viděl; vismitaḥ—užaslý; prāha—pravil; hasan—s úsměvem; tam—jemu; haṁsa-vāhanaḥ—Pán Brahmā, jehož přepravuje letadlo v podobě labutě.
Pán Brahmā, jehož přepravuje letadlo v podobě labutě, nejprve neviděl, kde Hiraṇyakaśipu je, protože démonovo tělo bylo pokryté mraveništěm, trávou a bambusovými stvoly. Jelikož tam Hiraṇyakaśipu stál již velmi dlouho, mravenci sežrali jeho kůži, tuk, maso a krev. Pak ho Pán Brahmā a polobozi spatřili — připomínal slunce zakryté mrakem a svou askezí rozpaloval celý svět. Užaslý Brahmā se usmál a oslovil ho.
Živá bytost k životu nepotřebuje kůži, morek, kosti, krev atd. Je řečeno, že s hmotným pokryvem nemá nic společného (asaṅgo 'yaṁ puruṣaḥ). Hiraṇyakaśipu podstupoval tvrdou tapasyu, askezi, dlouhá léta—celých sto nebeských roků. To byla nesmírně dlouhá doba, neboť jeden den polobohů se rovná našim šesti měsícům. Hiraṇyakaśipuovo tělo téměř sežrali červi, mravenci a další cizopasníci, jak je v přírodě běžné, a proto ho ani Brahmā nejprve neviděl. Později však zjistil, kde démon je, a žasl nad jeho neobyčejnou silou, se kterou podstupoval tapasyu. Jelikož bylo Hiraṇyakaśipuovo tělo různě pokryté, každý by usoudil, že je mrtvý, ale Pán Brahmā, svrchovaná živá bytost ve vesmíru, věděl, že žije a jen ho překrývají hmotné prvky.
Rovněž je třeba si povšimnout toho, že i když Hiraṇyakaśipu podstupoval tuto askezi nesmírně dlouho, byl známý jako Daitya a Rākṣasa. Z následujících veršů bude zřejmé, že tak tvrdou askezi nedokázali podstoupit ani velcí světci; proč byl tedy nazýván Rākṣasou a Daityou? Je to proto, že veškeré jeho jednání bylo zaměřené na jeho vlastní smyslový požitek. Jeho synovi Prahlādu Mahārājovi bylo pouhých pět let — co tedy mohl dělat? Přesto díky nepatrné oddané službě, kterou vykonal podle pokynů Nārady Muniho, byl Prahlāda Pánovi tak drahý, že ho Pán přišel zachránit, zatímco Hiraṇyakaśipu byl bez ohledu na veškerou askezi zabit. To je rozdíl mezi oddanou službou a všemi ostatními metodami dosahování dokonalosti. Ten, kdo se podrobuje tvrdé askezi zaměřené na smyslový požitek, nahání celému světu hrůzu, zatímco oddaný, který věnuje Pánu byť jen nepatrné množství oddané služby, je každému přítelem (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām). Jelikož Pán přeje každé živé bytosti a oddaný získává vlastnosti Pána, i oddaný svou oddanou službou jedná pro dobro všech. Hiraṇyakaśipu tedy zůstal Daityou a Rākṣasou, přestože se podrobil tak tvrdé askezi, zatímco Prahlāda Mahārāja — i když narozený právě tomuto otci z rodu Daityů — se stal nejvznešenějším oddaným a Nejvyšší Pán ho osobně chránil. Bhakti je proto sarvopādhi-vinirmuktam, což znamená, že oddaného neomezují žádná hmotná označení a nachází se v transcendentálním postavení, bez jakýchkoliv hmotných tužeb (anyābhilāṣitā-śūnyam).