SLOKA 51
tatheti guru-putroktam
anujñāyedam abravīt
dharmo hy asyopadeṣṭavyo
rājñāṁ yo gṛha-medhinām
tathā—tímto způsobem; iti—tak; guru-putra-uktam—doporučeno Ṣaṇḍou a Amarkou, syny Śukrācāryi; anujñāya—přijímající; idam—toto; abravīt—pravil; dharmaḥ—povinnosti; hi—zajisté; asya—Prahlādovi; upadeṣṭavyaḥ—mají být vyloženy; rājñām—králů; yaḥ—kteří; gṛha-medhinām—jeví zájem o rodinný život.
Když Hiraṇyakaśipu vyslechl tyto pokyny Ṣaṇḍy a Amarky, synů svého duchovního učitele, souhlasil a požádal je, aby Prahlādovi vyložili systém předepsaných povinností, kterým se řídí královské rodiny.
Hiraṇyakaśipu si přál, aby byl Prahlāda Mahārāja vychován jako král a naučil se vládnout království, zemi či světu. Nechtěl, aby slyšel pokyny o odříkání či čtvrtém životním stavu. Slovo dharma zde neoznačuje nějakou náboženskou víru. Je jasně řečeno: dharmo hy asyopadeṣṭavyo rājñāṁ yo gṛha-medhinām. Známe dva druhy královských rodů: první druh tvoří ti, kdo jsou poutáni k rodinnému životu, a druhý rājarṣiové—králové, kteří mají v rukou moc, ale zároveň jsou na úrovni velkých světců. Prahlāda Mahārāja se chtěl stát rājarṣim, zatímco Hiraṇyakaśipu si přál, aby se stal králem poutaným ke smyslovému požitku (gṛha-medhinām). Árjové následují systém varṇāśrama-dharmy, podle kterého má být každý vychován v souladu se svým postavením ve společnosti rozdělené na varṇy (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a āśramy (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa).
Oddaný očištěný oddanou službou je stále v transcendentálním postavení, nad úrovní světských kvalit. Rozdíl mezi Prahlādem Mahārājem a Hiraṇyakaśipuem tedy spočíval v tom, že Hiraṇyakaśipu chtěl chlapce udržovat ve světských poutech, zatímco Prahlāda se nacházel nad kvalitami hmotné přírody. Předepsané povinnosti osoby, kterou ovládá hmotná příroda, se liší od povinností toho, kdo je mimo její vliv. Naši skutečnou dharmu, předepsanou povinnost, popisuje Śrīmad-Bhāgavatam (dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam). Dharmarāja neboli Yamarāja vyložil svým sluhům, že každá živá bytost je duchovním jedincem, a její předepsaná povinnost je proto také duchovní. Skutečnou dharmou je to, co doporučuje Bhagavad-gītā: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Svých hmotných předepsaných povinností se musíme zříci, tak jako se musíme zříci hmotného těla. Bez ohledu na to, jaké jsou naše předepsané povinnosti, byť i podle systému varṇāśramy, je třeba se jich zříci a věnovat se svému duchovnímu zaměstnání. Naši skutečnou dharmu, předepsanou povinnost, vysvětlil Śrī Caitanya Mahāprabhu: jīvera ’svarūpa' haya — kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — každá živá bytost je věčným služebníkem Kṛṣṇy. To je naše skutečné zaměstnání.