SLOKA 16
vidvān apītthaṁ danujāḥ kuṭumbaṁ
puṣṇan sva-lokāya na kalpate vai
yaḥ svīya-pārakya-vibhinna-bhāvas
tamaḥ prapadyeta yathā vimūḍhaḥ
vidvān—znající (nepříjemnost hmotné existence, zvláště v životě hospodáře); api—ačkoliv; ittham—tak; danu-jāḥ—ó synové démonů; kuṭumbam—členy vlastní nebo rozšířené rodiny (jako je komunita, společnost, národ nebo spojené národy); puṣṇan—zajišťující všechny potřeby k životu; sva-lokāya—v poznání sebe sama; na—ne; kalpate—schopný; vai—skutečně; yaḥ—ten, kdo; svīya—moje vlastní; pārakya—patřící druhým; vibhinna—oddělené; bhāvaḥ—jehož pojetí života; tamaḥ—nic než temnota; prapadyeta—vstupuje do; yathā—stejně jako; vimūḍhaḥ—člověk bez vzdělání či ten, kdo je jako zvíře.
Moji přátelé, ó synové démonů! V hmotném světě mají i ti, kdo jsou zdánlivě velmi vzdělaní, sklon si myslet: “To je moje a tamto je pro ostatní.” Spoutáni omezeným pojetím rodinného života tak neustále jen zaopatřují své rodiny, přesně jako nevzdělané kočky a psi. Nedokáží přijmout duchovní poznání; místo toho jsou zmateni a přemoženi nevědomostí.
Lidé se snaží zajistit ve společnosti vzdělání, ale v říši zvířat žádný vzdělávací systém neexistuje, a zvířata ani vzdělána být nemohou. Proto jsou zvířata a neinteligentní lidé nazýváni vimūḍha, “nevědomí” či “zmatení”, zatímco vzdělanému člověku se říká vidvān. Skutečný vidvān je ten, kdo se snaží poznat své postavení v hmotném světě. Když se například Sanātana Gosvāmī odevzdal lotosovým nohám Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jeho první otázka zněla: ’ke āmi', ’kene āmāya jāre tāpa-traya' — chtěl znát své přirozené postavení a důvod, proč zakouší tři druhy utrpení hmotné existence. To je správný postup vzdělávání. Pokud se člověk neptá: “Kdo jsem? Co je cílem mého života?” a místo toho se poddává stejným zvířecím sklonům jako kočky a psi, k čemu je jeho vzdělání dobré? V jednom z předchozích veršů se hovoří o tom, že živá bytost je polapena svými plodonosnými činnostmi, tak jako je housenka bource morušového uvězněna ve vlastní kukle. Hloupí lidé bývají spoutáni karmou kvůli své velké touze užívat si hmotného světa. Ztrácejí čas a angažují se v práci pro společnost, komunitu a národ, aniž by využili toho, že obdrželi lidské tělo. Zvláště v tomto věku, Kali-yuze, se všichni významní vůdčí představitelé, politici, filozofové a vědci věnují pošetilým činnostem a myslí si: “To je moje a to je vaše.” Vědci vynalézají jaderné zbraně a spolupracují s předními vůdci, aby bránili zájmy svého národa či společnosti. V tomto verši je však jasně řečeno, že bez ohledu na jejich takzvané vyšší poznání mají stejnou mentalitu jako kočky a psi. Takzvaně vzdělaný člověk, který neví, co je v jeho vlastním zájmu a co je skutečný cíl života, stále více upadá do materialismu, tak jako kočky, psi a další zvířata, která nevědí, co je v jejich skutečném životním zájmu, upadají stále hlouběji do nevědomosti. Prahlāda Mahārāja proto každému radí řídit se zásadami varṇāśrama-dharmy. Konkrétně se člověk musí v určitém okamžiku zříci rodinného života a přijmout stav odříkání, aby rozvíjel duchovní poznání a dosáhl tak osvobození. O tom pojednávají následující verše.