SLOKA 12
tasmād ahaṁ vigata-viklava īśvarasya
sarvātmanā mahi gṛṇāmi yathā manīṣam
nīco ’jayā guṇa-visargam anupraviṣṭaḥ
pūyeta yena hi pumān anuvarṇitena
tasmāt—proto; aham—já; vigata-viklavaḥ—vzdávám se myšlenek na to, že nejsem způsobilý; īśvarasya—Nejvyšší Osobnosti Božství; sarva-ātmanā—plně odevzdaný; mahi—slávu; gṛṇāmi—budu opěvovat či popisovat; yathā manīṣam—podle své inteligence; nīcaḥ—přestože jsem nízkého původu (můj otec byl velký démon, který neměl žádné dobré vlastnosti); ajayā—kvůli nevědomosti; guṇa-visargam—hmotného světa (kde se živá bytost rodí v závislosti na znečištění kvalitami přírody); anupraviṣṭaḥ—vstoupil do; pūyeta—může být očištěn; yena—čím (slávou Pána); hi—zajisté; pumān—ten, kdo; anuvarṇitena—opěvovanou či recitovanou.
I když jsem se tedy narodil v démonské rodině, mohu bez jediné pochyby přednášet Pánu modlitby s vynaložením veškeré snahy, jak jen mi má inteligence dovolí. Každý, kdo byl nevědomostí donucen vstoupit do hmotného světa, může být očištěn od hmotného života, věnuje-li Pánu modlitby a naslouchá-li o Jeho slávě.
Je zjevné, že oddaný se nemusí narodit ve vysoce postavené rodině, být bohatý nebo nesmírně krásný. Žadný z těchto předpokladů nikomu oddanou službu neumožní. Člověk má jen s oddaností uvažovat: “Bůh je velký a já jsem velmi malý. Proto je mou povinností věnovat Pánu modlitby.” Jedině na tomto základě může Pána poznat a sloužit Mu. V Bhagavad-gītě (18.55) je řečeno:
bhaktyā mām abhijānāti
yāvān yaś cāsmi tattvataḥ
tato māṁ tattvato jñātvā
viśate tad-anantaram
“Poznat Nejvyššího Pána takového, jaký je, lze jedině oddanou službou. A ten, kdo si Ho je díky takové oddanosti plně vědom, může vejít do Božího království.” Prahlāda Mahārāja se tedy rozhodl přednést Pánu nejlepší modlitby, jakých bude schopen, aniž by bral ohledy na své hmotné postavení.