SLOKA 16
trasto ’smy ahaṁ kṛpaṇa-vatsala duḥsahogra-
saṁsāra-cakra-kadanād grasatāṁ praṇītaḥ
baddhaḥ sva-karmabhir uśattama te ’ṅghri-mūlaṁ
prīto ’pavarga-śaraṇaṁ hvayase kadā nu
trastaḥ—vystrašený; asmi—jsem; aham—já; kṛpaṇa-vatsala—ó můj Pane, který jsi tak laskavý k pokleslým duším (jež nemají žádné duchovní poznání); duḥsaha—nesnesitelný; ugra—hrozný; saṁsāra-cakra — koloběhu zrození a smrti; kadanāt—z takového nešťastného postavení; grasatām—mezi jiné podmíněné duše, které se navzájem požírají; praṇītaḥ—uvržený; baddhaḥ—spoutaný; sva-karmabhiḥ—reakcemi za své činnosti; uśattama—ó velký, nepřekonatelný Pane; te—Tvých; aṅghri-mūlam—k chodidlům lotosových nohou; prītaḥ—potěšený (mnou); apavarga-śaraṇam—jež jsou útočištěm, skýtajícím vysvobození z této strašné hmotné existence; hvayase—zavoláš (mě); kadā—kdy; nu — ovšem.
Ó mocný, nepřekonatelný Pane, který jsi tak laskavý k pokleslým duším, za své vlastní činnosti jsem se dostal do společnosti démonů, a nyní se proto hrozím podmínek, ve kterých v tomto hmotném světě musím žít. Kdy jen nastane ta chvíle a ty mě zavoláš do útočiště u svých lotosových nohou, jež jsou konečným cílem skýtajícím vysvobození z podmíněného života?
Být v hmotném světě je jistě utrpení, a ocitnout se navíc ve společnosti asurů neboli ateistů je tím spíše nesnesitelné. Lze se ptát, proč se živá bytost dostává do hmotného světa. Pošetilí lidé někdy obviňují Pána za to, že je do této situace postavil. Ve skutečnosti je však každý nucen žít podmíněným životem v závislosti na své karmě. Prahlāda Mahārāja proto za všechny ostatní podmíněné duše přiznává, že jeho život mezi asury zavinily výsledky jeho vlastní karmy. Pán je známý jako kṛpaṇa-vatsala, jelikož je nesmírně laskavý k podmíněným duším. Proto se zjevuje vždy, když se vyskytnou nějaké nesrovnalosti v dodržování náboženských zásad, jak uvádí Bhagavad-gītā (yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata ... tadātmānaṁ sṛjāmy aham). Pán si nesmírně přeje vysvobodit podmíněné duše, a proto nás nabádá, abychom se vrátili domů, zpátky k Bohu (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Prahlāda Mahārāja tedy očekával, že ho Pán laskavě znovu zavolá do útočiště u svých lotosových nohou. Jinými slovy — každý by měl dychtit po návratu domů, zpátky k Bohu, přijmout útočiště u lotosových nohou Pána a tak získat dokonalou průpravu v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy.