No edit permissions for Čeština

SLOKA 26

kvāhaṁ rajaḥ-prabhava īśa tamo ’dhike ’smin
jātaḥ suretara-kule kva tavānukampā
na brahmaṇo na tu bhavasya na vai ramāyā
yan me ’rpitaḥ śirasi padma-karaḥ prasādaḥ

kva—kde; aham—já (jsem); rajaḥ-prabhavaḥ—narozený v těle plném vášně; īśa—ó můj Pane; tamaḥ—kvalita nevědomosti; adhike—překonávající; asmin—v této; jātaḥ—narozený; sura-itara-kule—v rodině ateistů neboli démonů (kteří jsou na nižší úrovni než oddaní); kva—kde; tava—Tvoje; anukampā—bezpříčinná milost; na—ne; brahmaṇaḥ—Pána Brahmy; na—ne; tu—ale; bhavasya—Pána Śivy; na—ani; vai—dokonce; ramāyāḥ—bohyně štěstí; yat—která; me—mě; arpitaḥ—věnovaná; śirasi—na hlavu; padma-karaḥ—lotosová ruka; prasādaḥ—symbol milosti.

Ó můj Pane, ó Nejvyšší, narodil jsem se v rodině pohroužené do pekelných hmotných kvalit, vášně a nevědomosti. Jaké je tedy moje postavení? A co říci o Tvé bezpříčinné milosti, které se nikdy nedostalo ani Brahmovi, Śivovi nebo Lakṣmī, bohyni štěstí? Nikdy jsi jim nepoložil svou lotosovou ruku na hlavu, ale mně ano.

Prahlāda Mahārāje překvapila bezpříčinná milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Narodil se v démonské rodině a Pán, jenž nikdy předtím nepoložil svou lotosovou ruku na hlavu Brahmy, Śivy či bohyně štěstí, která je Jeho věčnou společnicí, přesto vlídně položil svou ruku na Prahlādovu hlavu. To je projev bezpříčinné milosti. Nejvyšší Osobnost Božství může udělit svou bezpříčinnou milost komukoliv, bez ohledu na jeho postavení v tomto hmotném světě. Každý může uctívat Nejvyššího Pána, ať je jeho hmotné postavení jakékoliv. To dokládá Bhagavad-gītā (14.26) takto:

māṁ ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate

“Ten, kdo mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Každý, kdo se neustále věnuje oddané službě Pánu, se nachází v duchovním světě a nemá nic společného s hmotnými kvalitami (sattva-guṇou, rajo-guṇou a tamo-guṇou).

Prahlāda Mahārāja byl na duchovní úrovni, a proto neměl nic společného se svým tělem, které se narodilo pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti. Příznaky vášně a nevědomosti jsou podle Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.19) chtíč a dychtění (tadā rajas tamo-bhāvāḥ kāma-lobhādayaś ca ye). Vznešený oddaný Prahlāda Mahārāja si myslel, že tělo pocházející od jeho otce sestává z vášně a nevědomosti. Prahlāda však byl plně zaměstnaný službou Pánu, a proto jeho tělo nepatřilo do hmotného světa. Tělo čistého vaiṣṇavy je zduchovnělé již v tomto životě. Když například vložíme železo do ohně, rozžhaví se do ruda a přestává být železem — stává se ohněm. Podobně takzvaná hmotná těla oddaných, kteří se plně věnují oddané službě Pánu, nemají díky tomu, že jsou neustále v ohni duchovního života, nic společného s hmotou; jsou zduchovnělá.

Śrīla Madhvācārya poznamenává, že bohyně štěstí, matka vesmíru, nemohla získat takovou milost jako Prahlāda Mahārāja — přestože je neustálou společnicí Nejvyššího Pána, Pán tíhne více ke svým oddaným. Oddaná služba je tedy tak vznešená, že i když je vykonávána těmi, kdo se narodili v nízko postavených rodinách, Pán ji považuje za hodnotnější než službu bohyně štěstí. Pán Brahmā, král Indra a ostatní polobozi žijící na vyšších planetárních soustavách mají jiný charakter vědomí, a proto je někdy znepokojují démoni, ale oddaný, i když žije na nižších planetách, si užívá života s vědomím Kṛṣṇy za jakýchkoliv okolností. Parataḥ svataḥ karmataḥ — když jedná sám, když dostává pokyny od jiných nebo když se věnuje svým hmotným činnostem, užívá si života po všech stránkách. Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verše uvedené ve spisu Brahma-tarka:

śrī-brahma-brāhmīvīndrādi-
tri-katat strī-puru-ṣṭutāḥ
tad anye ca kramādeva
sadā muktau smṛtāv api

hari-bhaktau ca taj-jñāne
sukhe ca niyamena tu
parataḥ svataḥ karmato vā
na kathañcit tad anyathā

« Previous Next »