SLOKA 28
evaṁ janaṁ nipatitaṁ prabhavāhi-kūpe
kāmābhikāmam anu yaḥ prapatan prasaṅgāt
kṛtvātmasāt surarṣiṇā bhagavan gṛhītaḥ
so ’haṁ kathaṁ nu visṛje tava bhṛtya-sevām
evam—takto; janam—lidi; nipatitam—pokleslí; prabhava—hmotné existence; ahi-kūpe—v zapomenuté studně plné hadů; kāma-abhikāmam—toužící po smyslových objektech; anu—následující; yaḥ—ten, kdo; prapatan—klesající (do tohoto stavu); prasaṅgāt—kvůli špatné společnosti či zvýšenému styku s hmotnými touhami; kṛtvā ātmasāt—vedoucí mě (k dosažení duchovních vlastností, jaké má on sám, Śrī Nārada); sura-ṛṣiṇā—velkým světcem (Nāradou); bhagavan—ó můj Pane; gṛhītaḥ — přijatý; saḥ—ten; aham—já; katham—jak; nu—ovšem; visṛje—mohu se vzdát; tava—Tvůj; bhṛtya-sevām—služby Tvému čistému oddanému.
Můj milý Pane, ó Nejvyšší Osobnosti Božství, jelikož jsem se zaobíral jednou hmotnou touhou za druhou, postupně jsem padal do zapomenuté studny plné hadů jako všichni obyčejní lidé. Tvůj služebník Nārada Muni mě však laskavě přijal za svého žáka a naučil mě, jak dosáhnout transcendentálního stavu. Proto je mou první povinností mu sloužit. Jak bych mohl této služby zanechat?
Jak uvidíme v pozdějších verších, Prahlādovi Mahārājovi byla přímo nabídnuta veškerá požehnání, která by si mohl přát, ale on přesto tuto nabídku Nejvyšší Osobnosti Božství odmítl. Naopak Pána požádal, aby ho zaměstnal ve službě Jeho služebníka Nārady Muniho. To je známka čistého oddaného. Nejprve má člověk sloužit duchovnímu mistrovi; nemá se snažit duchovního mistra obejít a chtít sloužit Nejvyššímu Pánu. Tak vaiṣṇava nejedná. Narottama dāsa Ṭhākura říká:
tāṅdera caraṇa sevi bhakta-sane vāsa
janame janame haya, ei abhilāṣa
Nikdo by neměl být příliš dychtivý sloužit Pánu přímo. Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučoval stát se služebníkem služebníka Pánova služebníka (gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ). To je správný postup, jak se obrátit na Nejvyššího Pána. Nejprve má oddaný sloužit duchovnímu mistrovi, aby jeho milostí mohl dosáhnout služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Když Śrī Caitanya Mahāprabhu učil Rūpu Gosvāmīho, řekl: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja — semínko oddané služby lze získat milostí gurua, duchovního mistra, a pak milostí Kṛṣṇy. To je tajemství úspěchu. Nejprve musíme usilovat o potěšení duchovního mistra a teprve potom bychom se měli pokoušet potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Také Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ. Neměli bychom se snažit potěšit Nejvyšší Osobnost Božství svými výmysly. Nejprve musíme být připraveni sloužit duchovnímu mistrovi a potom, až budeme kvalifikováni, automaticky dosáhneme úrovně přímé služby Pánu. Prahlāda Mahārāja proto chtěl sloužit Nāradovi Munimu; nikdy neřekl, že chce sloužit přímo Pánovi. To je správný závěr. Prohlásil: so 'haṁ kathaṁ nu visṛje tava bhṛtya-sevām — “Jak bych se mohl vzdát služby svému duchovnímu mistrovi, který mě obdařil takovou přízní, že Tě nyní mohu vidět tváří v tvář?” Prahlāda Mahārāja se modlil k Pánu, aby mohl i nadále sloužit svému duchovnímu mistrovi, Nāradovi Munimu.