SLOKA 31
tvaṁ vā idaṁ sadasad īśa bhavāṁs tato ’nyo
māyā yad ātma-para-buddhir iyaṁ hy apārthā
yad yasya janma nidhanaṁ sthitir īkṣaṇaṁ ca
tad vaitad eva vasukālavad aṣṭi-tarvoḥ
tvam—Ty; vā—nebo; idam—celý vesmír; sat-asat—sestávající z příčiny a důsledku (Ty jsi příčina a Tvoje energie je důsledek); īśa—ó můj Pane, svrchovaný vládce; bhavān—Ty; tataḥ—od vesmíru; anyaḥ—stojící odděleně (stvoření je dílem Pána, ale On od něho přesto zůstává stranou); māyā—energie, která vypadá jako oddělené stvoření; yat—jejíž; ātma-para-buddhiḥ—pojetí vlastního a cizího majetku; iyam—toto; hi—zajisté; apārthā—nemá žádný smysl (vše jsi Ty, a pojetí “moje” a “tvoje” proto nemůže být uznáno); yat—podstata, z níž; yasya—čeho; janma—stvoření; nidhanam—zničení; sthitiḥ—udržování; īkṣaṇam—projevení; ca—a; tat—to; vā—nebo; etat—toto; eva—jistě; vasukāla-vat—jako vlastnost být zemí, a nadto subtilním prvkem spojeným se zemí (vůní); aṣṭi-tarvoḥ—semeno (příčina) a strom (následek této příčiny).
Můj milý Pane, ó Nejvyšší Osobnosti Božství, jsi příčinou vzniku celého vesmírného stvoření a vesmírný projev je důsledkem působení Tvé energie. I když celý vesmír není nic než Ty sám, přesto stojíš mimo něj. Pojetí “moje a tvoje” je jen určitý druh iluze (māyā), neboť vše pochází z Tebe, a proto se od Tebe neliší. Vesmírný projev se od Tebe tedy také neliší a Ty jsi rovněž příčinou zničení. Tento vztah mezi Tebou a vesmírem znázorňuje příklad semene a stromu neboli subtilní příčiny a hrubého projevu.
V Bhagavad-gītě (7.10) Pán říká:
bījaṁ māṁ sarva-bhūtānāṁ
viddhi pārtha sanātanam
“Ó synu Pṛthy, věz, že jsem původním semenem všeho bytí.” Ve védské literatuře je řečeno: īśāvāsyam idaṁ sarvam, yato vā imāni bhūtāni jāyante a sarvaṁ khalv idaṁ brahma. Všechny tyto informace z Véd udávají, že existuje pouze jeden Bůh a kromě Něho nic jiného není. Māyāvādští filozofové to vysvětlují po svém, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, prohlašuje, že On je vším, a přesto je stranou všeho. Toto je filozofie Śrī Caitanyi Mahāprabhua, která se nazývá acintya-bhedābheda-tattva. Vše je jeden Nejvyšší Pán, ale zároveň je vše od Něho oddělené. To je pochopení jednoty a rozdílnosti.
Příklad v této souvislosti uvedený — vasukālavad aṣṭi-tarvoḥ — je snadné pochopit. Vše existuje v čase, ale čas má různé fáze — přítomnost, minulost a budoucnost. Přítomnost, minulost a budoucnost tvoří jednotu. Každý den vnímáme čas jako ráno, poledne a večer, a přestože se ráno liší od poledne, které se zase liší od večera, všechny fáze dohromady jsou jedno a totéž. Čas je energií Nejvyšší Osobnosti Božství, ale Pán je mimo něj. Vše je časem stvořeno, udržováno a zničeno, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemá počátek ani konec. Je nityaḥ śāśvataḥ — věčný, trvale existující. Vše prochází fázemi času, přítomností, minulostí a budoucností, ale Pán je stále stejný. Mezi Pánem a vesmírným projevem je nepochybně rozdíl, ale ve skutečnosti se od sebe neliší. Považovat je za rozdílné je avidyā, nevědomost.
Skutečná jednota se ovšem neshoduje s pojetím māyāvādīnů. Pravým pochopením je, že rozdíly projevuje energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Semeno se projeví jako strom, který vykazuje rozmanitost v podobě kmene, větví, listů, květů a plodů. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto zpívá: keśava tuyā jagata vicitra — “Můj milý Pane, Tvé stvoření je plné rozmanitosti.” Různé projevy jsou totožné a zároveň se od sebe liší. To je filozofie acintya-bhedābheda-tattva. Závěr uvedený v Brahma-saṁhitě zní:
īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ
sac-cid-ānanda-vigrahaḥ
anādir ādir govindaḥ
sarva-kāraṇa-kāraṇam
“Kṛṣṇa, jenž je známý pod jménem Govinda, je nejvyšší vládce. Má věčné, duchovní tělo plné blaženosti. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ — je prvotní příčinou všech příčin.” Jelikož je Pán svrchovanou příčinou, vše je s Ním totožné, ale když vezmeme v úvahu rozmanitost, zjistíme, že jedna věc se od druhé liší.
Můžeme tedy vyvodit závěr, že mezi libovolnými dvěma věcmi není žádný rozdíl, ale v rozmanitosti přesto rozdíly existují. Madhvācārya v této souvislosti uvádí příklad týkající se stromu a stromu v plamenech. Oba stromy jsou stejné, ale vlivem času vypadají různě. Čas je pod kontrolou Nejvyššího Pána, a Nejvyšší Pán se tedy od něho liší. Pokročilý oddaný proto nerozlišuje mezi štěstím a neštěstím. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.8) uvádí:
tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇo
bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam
Když oddaný prožívá takzvané neštěstí, považuje to za dar či požehnání od Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaný, který takto za všech okolností setrvává neustále na úrovni vědomí Kṛṣṇy, je mukti-pade sa dāya-bhāk, dokonalý uchazeč o návrat domů, zpátky k Bohu. Slovo dāya-bhāk znamená “dědictví”. Syn dědí majetek svého otce. Když si je oddaný plně vědom Kṛṣṇy a neovlivňují ho protiklady, je jisté, že se vrátí domů, zpátky k Bohu, tak jako potomek zdědí otcův majetek.