SLOKA 41
evaṁ sva-karma-patitaṁ bhava-vaitaraṇyām
anyonya-janma-maraṇāśana-bhīta-bhītam
paśyañ janaṁ sva-para-vigraha-vaira-maitraṁ
hanteti pāracara pīpṛhi mūḍham adya
evam—takto; sva-karma-patitam—pokleslý kvůli reakcím za své hmotné činnosti; bhava—přirovnané ke světu nevědomosti (zrození, smrti, stáří a nemoci); vaitaraṇyām—v řece zvané Vaitaraṇī (která teče před bránou Yamarāje, vládce smrti); anyaḥ anya—jedno za druhým; janma—zrození; maraṇa—smrt; āśana—různé druhy jídla; bhīta-bhītam—nesmírně se obávající; paśyan—vidící; janam—živou bytost; sva—vlastním; para — jiných; vigraha—v těle; vaira-maitram—uvažující v pojmech přátelství a nepřátelství; hanta—běda; iti—takto; pāracara—ó Ty, který jsi na druhém břehu řeky smrti; pīpṛhi—laskavě nás všechny zachraň (z této nebezpečné situace); mūḍham—jsme všichni hlupáci bez duchovního poznání; adya—dnes (protože jsi zde osobně přítomný).
Můj milý Pane, jsi vždy v transcendentálním postavení na druhém břehu řeky smrti, ale my kvůli reakcím za své vlastní činnosti trpíme na tomto břehu. Spadli jsme do této řeky a opakovaně nás sužují bolesti zrození a smrti a jíme odporné věci. Nyní na nás laskavě pohlédni—nejen na mě, ale i na všechny ostatní, kteří trpí — a ze své bezpříčinné milosti a soucitu nás vysvoboď a postarej se tak o nás.
Prahlāda Mahārāja, čistý vaiṣṇava, se modlí k Pánu nejen za sebe, ale i za všechny ostatní trpící živé bytosti. Existují dva druhy vaiṣṇavů: bhajanānandī a goṣṭhy-ānandī. Bhajanānandī uctívá Pána a prospěch z toho má pouze sám, ale goṣṭhy-ānandī se snaží povznést i všechny ostatní k vědomí Kṛṣṇy, aby mohli být zachráněni. Hlupáci, kteří nedokáží vnímat opakované zrození a smrt a ostatní utrpení materialistického života, si nemohou být jisti tím, co se s nimi stane v příštím životě. Tito pošetilí, hmotou znečištění darebáci vymysleli nezodpovědný způsob života, v němž se příští život nebere v úvahu. Nevědí, že živá bytost získává tělo jednoho z 8 400 000 druhů podle vlastních činností. Bhagavad-gītā popisuje tyto darebáky slovy duṣkṛtino mūḍhāḥ. Neoddaní — ti, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy — se musí věnovat hříšným činnostem, a proto jsou mūḍhové—hlupáci a darebáci. Jsou to takoví hlupáci, že nevědí, co se s nimi v příštím životě stane. I když vidí, jak různé živé bytosti jedí odporné věci — prasata žerou výkaly, krokodýli maso všeho druhu a tak dále — přesto si neuvědomují, že jelikož si v tomto životě zvykli jíst všechno možné, budou v příštím životě nuceni žrát ty nejodpornější věci. Vaiṣṇavové se vždy obávají takového odporného života, a aby se tak hrozné situaci vyhnuli, věnují se oddané službě Pánu. Pán je k nim soucitný, a proto se zjevuje pro jejich dobro.
yadā yadā hi dharmasya
glānir bhavati bhārata
abhyutthānam adharmasya
tadātmānaṁ sṛjāmy aham
“Ó potomku Bharaty, kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, v té době osobně sestupuji.” (Bg. 4.7) Pán je neustále připravený pomáhat pokleslým duším, ale jelikož jsou to hlupáci a darebáci, nepřijímají proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy a neřídí se Kṛṣṇovými pokyny. Proto Śrī Caitanya Mahāprabhu, i když je Nejvyšší Pán Kṛṣṇa osobně, přichází jako oddaný, aby šířil hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Yāre dekha, tāre kaha ’kṛṣṇa'-upadeśa — musíme se tedy stát upřímnými Kṛṣṇovými služebníky. Āmāra ājñāya guru hañā tāra' ei deśa (Cc. Madhya 7.128); každý by se měl stát guruem a šířit vědomí Kṛṣṇy po celém světě tím, že bude kázat učení Bhagavad-gīty.