Mahārāja Parīkṣit chtěl vědět, jak Pán Vāmanadeva Balimu Mahārājovi všechno vzal pod záminkou, že chce jen tolik země, kolik obsáhne třemi kroky, a jak ho zajal. Śukadeva Gosvāmī na tuto otázku odpověděl následujícím vysvětlením. V boji mezi démony a polobohy, popsaném v jedenácté kapitole tohoto zpěvu, byl Bali poražen a zemřel, ale milostí Śukrācāryi byl znovu přiveden k životu. Poté začal Śukrācāryovi, svému duchovnímu mistrovi, sloužit. Potomci Bhṛgua s ním byli spokojeni a nechali ho vykonat Viśvajit-yajñu, při níž se z ohně zjevil vůz, koně, vlajka, luk, brnění a dva toulce šípů. Mahārāja Prahlāda, děd Baliho Mahārāje, mu dal neuvadající květinovou girlandu a Śukrācārya mu daroval lasturu. Bali Mahārāja se pak Prahlādovi, brāhmaṇům a svému duchovnímu mistrovi Śukrācāryovi poklonil, vyzbrojil se pro boj s Indrou a spolu se svými vojáky se vydal do Indrapurī. Pak zatroubil na svou lasturu a zaútočil na hranice Indrova království. Když Indra viděl jeho moc, šel za svým duchovním mistrem, Bṛhaspatim, aby mu pověděl o Baliho síle a zeptal se ho, co je jeho povinností. Bṛhaspati polobohům prozradil, že brāhmaṇové obdařili Baliho neobyčejnou silou, a proto s ním polobozi nemohou bojovat. Jejich jedinou nadějí bylo získat přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství; jiná možnost neexistovala. Za těchto okolností Bṛhaspati polobohům poradil, aby opustili nebeské planety a někde se neviditelně skryli. Polobozi se řídili jeho pokyny, a Bali Mahārāja tak se svými společníky získal celé Indrovo království. Potomci Bhṛgua Muniho byli ke svému žákovi Balimu velice laskaví a nechali ho vykonat sto aśvamedha-yajñí. Tímto způsobem si Bali užíval bohatství nebeských planet.