SLOKA 55
dakṣiṇāṁ gurave dadyād
ṛtvigbhyaś ca yathārhataḥ
annādyenāśva-pākāṁś ca
prīṇayet samupāgatān
dakṣiṇām—příspěvek penězi či zlatem; gurave—duchovnímu mistrovi; dadyāt—má dát; ṛtvigbhyaḥ ca—a knězům, které zaměstnal duchovní mistr; yathā-arhataḥ—jak je to jen možné; anna-adyena—rozdáváním prasādam; āśva-pākān—dokonce i caṇḍālům, lidem zvyklým jíst psí maso; ca—také; prīṇayet—je třeba potěšit; samupāgatān—protože se zúčastnili obřadu.
Nechť uspokojí duchovního mistra a asistující kněze tím, že jim rozdá šaty, ozdoby, krávy a také nějaké peněžní dary. Pak ať rozdáváním prasādam uspokojí všechny přítomné, dokonce i nejnižší z lidí — caṇḍāly (kteří jsou zvyklí jíst psí maso).
Védským obyčejem je rozdávat prasādam, jak je doporučeno zde, bez rozlišování, kdo je způsobilý ho přijmout, a kdo ne. Každý — ať už brāhmaṇa, śūdra, vaiśya, kṣatriya, nebo i nejnižší z lidí, caṇḍāla — má být pozván na prasādam. Když ale caṇḍālové, nejnižší či nejchudší třída, přijímají prasādam, neznamená to, že se stali Nārāyaṇem či Viṣṇuem. Nārāyaṇa sídlí v srdci každého, ale to neznamená, že je caṇḍālou či chudákem. Māyāvādská filozofie, podle níž je chudý člověk Nārāyaṇem, představuje to nejzhoubnější ateistické hnutí ve védské kultuře. Tohoto uvažování je třeba se naprosto vzdát. Každý má dostat příležitost přijmout prasādam, ale to neznamená, že každý má právo stát se Nārāyaṇem.