SLOKA 21
śrī-bhagavān uvāca
yāvanto viṣayāḥ preṣṭhās
tri-lokyām ajitendriyam
na śaknuvanti te sarve
pratipūrayituṁ nṛpa
śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, řekl; yāvantaḥ — jak je jenom možné; viṣayāḥ — předměty smyslového požitku; preṣṭhāḥ — příjemné každému; tri-lokyām — v těchto třech světech; ajita-indriyam — toho, kdo se neovládá; na śaknuvanti — nemohou; te — ty všechny; sarve — dohromady; pratipūrayitum — uspokojit; nṛpa — ó králi.
Nejvyšší Pán řekl: Můj milý králi, ani souhrn všeho, co je ve třech světech a je příjemné smyslům, nemůže uspokojit toho, kdo své smysly neumí ovládat.
Hmotný svět je projevem matoucí energie, který živé bytosti odvádí od cesty seberealizace. Každý z jeho obyvatel dychtí stále víc a víc po objektech smyslového požitku. Smyslem života však není smyslový požitek, ale seberealizace. Těm, kdo příliš propadli smyslovému požitku, se doporučuje praktikovat systém mystické yogy neboli aṣṭāṅga-yogy, složené ze stupňů yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra a tak dále. Tak mohou své smysly ovládnout. Účelem ovládnutí smyslů je vysvobodit se ze zajetí koloběhu zrození a smrti. Pán Ṛṣabhadeva prohlásil:
nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma
yad indriya-prītaya āpṛṇoti
na sādhu manye yata ātmano ’yam
asann api kleśada āsa dehaḥ
“Ten, kdo považuje smyslový požitek za životní cíl, se pomátne na rozumu a s touhou po materialistickém životě začne páchat všemožné hříšné činy. Neví, že za své minulé hříšné jednání již získal tělo, které — třebaže je dočasné — je příčinou jeho utrpení. Živá bytost ve skutečnosti nemá mít hmotné tělo, ale dostává ho pro smyslový požitek. Proto si myslím, že inteligentnímu člověku nepřísluší znovu se zaplétat do činností zaměřených na uspokojení smyslů, kvůli nimž neustále dostává jedno hmotné tělo za druhým.” (Bhāg. 5.5.4)
Podle Ṛṣabhadeva se tedy lidské bytosti v tomto hmotném světě podobají bláznům provádějícím věci, které by neměli dělat, ale které přesto dělají, jen aby dosáhli uspokojení smyslů. Tyto činnosti pro ně nejsou prospěšné, protože si tak vytvářejí další tělo pro příští život, který bude trestem za jejich zločinné jednání. Jakmile znovu získají hmotné tělo, ocitnou se v zajetí opakovaného utrpení hmotné existence. Védská či bráhmanská kultura proto učí, jak se spokojit s minimem životních nezbytností.
K tomu, aby se lidé této nejvyšší kultuře naučili, je určena varṇāśrama- dharma. Cílem rozdělení varṇāśramy na brāhmaṇy, kṣatrije, vaiśyi, śūdry, brahmacārīny, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsīny je naučit člověka ovládat své smysly a spokojit se s holými nezbytnostmi. Zde Pán Vāmanadeva jako ideální brahmacārī odmítá nabídku Baliho Mahārāje, který Mu chce dát cokoliv, co si bude přát. Říká, že když člověk není spokojený, pak nemůže být šťastný, ani kdyby vlastnil bohatství celého světa nebo vesmíru. V lidské společnosti proto musí být udržována bráhmanská, kšatrijská a vaišjovská kultura a lidé mají být vzděláváni, jak se spokojit pouze s tím, co potřebují. V moderní civilizaci toto vzdělání neexistuje; každý se snaží vlastnit čím dál tím víc a je nespokojený a nešťastný. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto — zvláště v Americe — zakládá mnoho farem, aby ukázalo, jak žít šťastně a spokojeně s minimem životních nezbytností a jak ušetřit čas pro seberealizaci, které lze snadno dosáhnout zpíváním mahā- mantry: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.