SLOKA 9
kim ātmanānena jahāti yo ’ntataḥ
kiṁ riktha-hāraiḥ svajanākhya-dasyubhiḥ
kiṁ jāyayā saṁsṛti-hetu-bhūtayā
martyasya gehaiḥ kim ihāyuṣo vyayaḥ
kim—jaký je užitek; ātmanā anena—z tohoto těla; jahāti—opouští; yaḥ—které (tělo); antataḥ—na konci života; kim—jaký je užitek; riktha- hāraiḥ—plenitelé majetku; svajana-ākhya-dasyubhiḥ—ti, kteří jsou ve skutečnosti lupiči, ale nazývají se příbuzní; kim—jaký je užitek; jāyayā — z manželky; saṁsṛti-hetu-bhūtayā—která je příčinou sílících hmotných pout; martyasya—toho, kdo nevyhnutelně zemře; gehaiḥ—z domů, rodiny a komunity; kim—jaký je užitek; iha—v tomto domě; āyuṣaḥ — délky života; vyayaḥ—pouhé promarňování.
K čemu je hmotné tělo, které svého vlastníka na konci života automaticky opustí? A k čemu jsou všichni rodinní příslušníci, kteří jsou ve skutečnosti lupiči, beroucí peníze užitečné pro duchovně honosnou službu Pánu? K čemu je manželka? Jen posiluje hmotná pouta. A nač je rodina, domov, země a společnost? Je-li k nim člověk připoutaný, pouze mrhá svou cennou životní energií.
Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, radí: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech ostatních druhů náboženství a jen se Mi odevzdej.” Obyčejný člověk nemá pro tento pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství pochopení, protože si myslí, že jeho rodina, společnost, země, tělo a příbuzní jsou vším, co v životě má. Proč by se měl čehokoliv zříkat a hledat útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství? Z chování vznešených osobností, jako je Prahlāda Mahārāja a Bali Mahārāja, však vidíme, že odevzdání se Pánu je přesně tím, co by měl inteligentní člověk udělat. Prahlāda Mahārāja se uchýlil k Viṣṇuovi navzdory přáním svého otce a Bali Mahārāja se odevzdal Vāmanadevovi proti vůli svého duchovního mistra, Śukrācāryi, a všech vůdčích démonů. Někoho může překvapit, že oddaní, jako je Prahlāda Mahārāja a Bali Mahārāja, přijali útočiště u nepřátel a vzdali se přirozených pout k rodině a domovu. Bali Mahārāja v této souvislosti vysvětluje, že tělo, které je ústředím všech hmotných činností, je rovněž cizím prvkem. Snažíme si ho uchovat v dobrém stavu, aby nám bylo nápomocné v našem jednání, ale přitom ho nemůžeme mít věčně. Jsem sice věčná duše, ale své tělo mohu používat jen po nějaký čas a podle přírodních zákonů pak budu muset přijmout jiné (tathā dehāntara- prāptiḥ). Výjimka nastává jedině tehdy, pokud pomocí svého těla udělám něco pro pokrok v oddané službě. Neměli bychom tělo používat pro žádný jiný cíl. Musíme vědět, že to je pouze ztráta času, neboť jakmile je doba zralá, duše automaticky tělo opustí.
Společnosti, přátelství a lásce přikládáme velkou důležitost, ale čím vlastně jsou? Ti, kdo vypadají jako přátelé a příbuzní, pouze okrádají zmatenou duši o její těžce vydělané peníze. Každý chová city ke své ženě a lpí na ní, ale kdo je tato manželka? Žena se nazývá strī, což znamená “ten, kdo posiluje hmotné pouto”. Žije-li muž bez manželky, nemá tak velké hmotné potřeby. Jakmile se však ožení a žije s manželkou, hmotných potřeb přibývá.
puṁsaḥ striyā mithunī-bhāvam etaṁ
tayor mitho hṛdaya-granthim āhuḥ
ato gṛha-kṣetra-sutāpta-vittair
janasya moho 'yam ahaṁ mameti
“Vzájemná přitažlivost mezi mužem a ženou je podstatou hmotné existence. Toto mylné pojetí, které svazuje srdce muže a ženy, člověka poutá k tělu, domovu, majetku, dětem, příbuzným a bohatství. Tak vzrůstá jeho životní iluze a nutí ho uvažovat v pojmech ,já a moje’.” (Bhāg. 5.5.8) Lidský život je určen k seberealizaci, nikoliv k hromadění nežádoucích věcí. Manželka však podporuje hromadění nechtěných věcí. Pokud náš život, domov a vše, co máme, není náležitě využito ve službě Pánu, je to pouze zdroj hmotného utrpení trojího druhu (adhyātmika, adhibhautika a adhidaivika). V lidské společnosti bohužel neexistuje instituce, která by poskytovala vzdělání o těchto skutečnostech. Lidé jsou udržováni v temnotě ohledně smyslu života, a proto probíhá neustálý boj o přežití. Mluvíme o “přežití nejsilnějších”, ale nikdo nepřežije, protože v hmotném područí není nikdo svobodný.