SLOKA 27

Tento hmotný svět se nazývá dvaita neboli dualita. Caitanya- caritāmṛta (Antya 4.176) říká:

Ve světě duality-to znamená v hmotném světě-je takzvané dobro a zlo jedno a to samé. Nemá smysl zde rozlišovat mezi dobrým a špatným, mezi štěstím a neštěstím, protože obojí jsou výplody mysli (manodharma). Vše zde doprovází potíže a utrpení, a proto je pouhou iluzí vytvářet nějakou umělou situaci a namlouvat si, že to je dokonalé štěstí. Osvobozená osoba, která překonala vliv tří kvalit hmotné přírody, není těmito dualitami za žádných okolností ovlivněna. Je si trvale vědomá Kṛṣṇy a trpělivě snáší takzvané štěstí i neštěstí. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (2.14):

“Ó synu Kuntī, dočasné radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” Ti, kdo jsou osvobození, na transcendentální úrovni služby Pánu, se nezajímají o takzvané štěstí a neštěstí. Vědí, že ta se mění jako roční období, která lze vnímat ve styku s hmotným tělem. Štěstí a neštěstí přijde a odejde a paṇḍita, učený člověk, o ně proto nemá zájem. Je řečeno: gatāsūn agatāsūṁś ca nānuśocanti paṇḍitāḥ. Tělo je mrtvé od samého počátku, protože je to kus hmoty a necítí žádné štěstí ani neštěstí. Jelikož duše v těle podléhá tělesnému pojetí života, zakouší štěstí a neštěstí, ale ta přicházejí a zase odcházejí. Zde se dozvídáme, že všichni králové narození v mithilské dynastii byli osvobozené osoby, nedotčené takzvaným štěstím a neštěstím tohoto světa.