SLOKA 12
tathāhaṁ kṛpaṇaḥ subhru
bhavatyāḥ prema-yantritaḥ
ātmānaṁ nābhijānāmi
mohitas tava māyayā
tathā—přesně jako tento kozel; aham—já; kṛpaṇaḥ—lakomec, který si neuvědomuje důležitost života; su-bhru—ó má ženo s krásným obočím; bhavatyāḥ—ve tvé společnosti; prema-yantritaḥ—jakoby spoutaný láskou, i když je to ve skutečnosti chtíč; ātmānam—seberealizace (kdo jsem a co je moje povinnost); na abhijānāmi—dosud jsem nepoznal; mohitaḥ—zmatený; tava—tvými; māyayā—hmotně přitažlivými rysy.
“Ó má milá ženo s nádherným obočím, jsem přesně jako ten kozel, neboť mám tak chabou inteligenci, že se nechávám unášet tvojí krásou a zapomínám na to, že pravým úkolem je seberealizace.”
Pokud muž zůstane obětí takzvané krásy své ženy, jeho rodinný život nepřipomíná nic jiného než temnou studnu. Hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam. Zdržovat se v této temné studni je sebevražedné. Chce-li hospodář získat úlevu od utrpení hmotného života, musí dobrovolně ukončit svůj smyslný vztah s manželkou, jinak nemá žádnou naději na dosažení seberealizace. Pokud není nesmírně duchovně pokročilý, domov pro něj není ničím jiným než temnou studnou, ve které páchá sebevraždu. Prahlāda Mahārāja proto doporučil, aby v pravý čas-nejpozději ve věku padesáti let-zanechal života hospodáře a odešel do lesa. Vanaṁ gato yad dharim āśrayeta. Tam nechť vyhledá útočiště u lotosových nohou Pána Hariho.