SLOKA 20
dṛṣṭaṁ śrutam asad buddhvā
nānudhyāyen na sandiśet
saṁsṛtiṁ cātma-nāśaṁ ca
tatra vidvān sa ātma-dṛk
dṛṣṭam—hmotný požitek, který zažíváme v současném životě; śrutam — budoucí hmotný požitek slíbený těm, kdo jednají pro plody své práce (ať už v tomto či příštím životě, na nebeských planetách a podobně); asat — vše špatné a dočasné; buddhvā—vědoucí; na—ne; anudhyāyet—měl by byť jen pomyslet na; na—ani; sandiśet—měl by si skutečně užívat; saṁsṛtim—prodloužení hmotné existence; ca—a; ātma-nāśam—zapomnění na své původní přirozené postavení; ca—jakož i; tatra—ohledně tohoto námětu; vidvān—ten, kdo si je plně vědom; saḥ—tato osoba; ātma-dṛk — seberealizovaná duše.
“Ten, kdo ví, že hmotné štěstí-ať už dobré či špatné, v tomto či příštím životě, na této či nebeských planetách-je dočasné a zbytečné a že inteligentní člověk by se neměl snažit si těchto věcí užívat, a dokonce na ně ani pomýšlet, je znalcem vlastního já. Tato seberealizovaná osoba velice dobře ví, že právě hmotné štěstí je příčinou trvající hmotné existence a zapomnění na své původní přirozené postavení.”
Živá bytost je duchovní duše a hmotné tělo je jejím vězením. To je začátek duchovního poznání.
dehino 'smin yathā dehe
kaumāraṁ yauvanaṁ jarā
tathā dehāntara-prāptir
dhīras tatra na muhyati
“Tak jako vtělená duše přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.” (Bg. 2.13). Skutečným posláním lidského života je vysvobodit se z vězení hmotného těla. Proto Kṛṣṇa sestupuje, aby učil podmíněnou duši o duchovní realizaci a jak se dostat z hmotného zajetí. Yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata. Slova dharmasya glāniḥ se vztahují na existenci ve znečištěném stavu. Naše existence je nyní znečištěna a je nutné ji očistit (sattvaṁ śuddhyet). Lidský život je určen k tomuto očištění, a ne k tomu, aby se člověk nechával unášet myšlenkami na štěstí týkající se vnějšího těla, které je příčinou hmotného zajetí. Proto Mahārāja Yayāti vysvětluje, že veškeré hmotné štěstí, které vnímáme, i veškerý slíbený budoucí požitek jsou pomíjivé. Ābrahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna. I ten, kdo se dostane na Brahmaloku, ale není vysvobozen z hmotného otroctví, se musí vrátit sem na planetu Zemi a nadále snášet strasti hmotné existence (bhūtvā bhūtvā pralīyate). To bychom měli mít stále na paměti, aby nás nelákal žádný smyslový požitek v tomto či příštím životě. Ten, kdo si je plně vědom této pravdy, je seberealizovaný (sa ātma-dṛk), ale všichni ostatní trpí v koloběhu zrození a smrti (mṛtyu-saṁsāra-vartmani). Pochopení této skutečnosti je známkou opravdové inteligence a vše, co je s ním v rozporu, vede pouze k pocitům neštěstí. Kṛṣṇa-bhakta—niṣkāma, ataeva ’śānta'. Jedině osoba vědomá si Kṛṣṇy, jež zná smysl a cíl života, je klidná. Všichni ostatní-karmī, jñānī či yogīni-jsou nespokojení a nemohou se radovat ze skutečného míru.