SLOKA 21
evaṁ sadā karma-kalāpam ātmanaḥ
pare ’dhiyajñe bhagavaty adhokṣaje
sarvātma-bhāvaṁ vidadhan mahīm imāṁ
tan-niṣṭha-viprābhihitaḥ śaśāsa ha
evam—takto (žijící životem oddaného); sadā—vždy; karma-kalāpam—předepsané povinnosti kṣatriyského krále; ātmanaḥ—sebe, osobně (jako hlava státu); pare—nejvyšší transcendenci; adhiyajñe—nejvyššímu vlastníkovi a poživateli; bhagavati—Nejvyšší Osobnosti Božství; adhokṣaje—tomu, který se nachází mimo dosah vnímání hmotných smyslů; sarva-ātma-bhāvam—všechny druhy oddané služby; vidadhat—vykonávající, obětující; mahīm—planetě Zemi; imām—této; tat-niṣṭha—kteří jsou věrnými oddanými Pána; vipra—takovými brāhmaṇy; abhihitaḥ — řízen; śaśāsa—vládl; ha—v minulosti.
Když Mahārāja Ambarīṣa vykonával své předepsané povinnosti krále, výsledky svých panovnických činností vždy obětoval Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, který je tím, kdo si všeho užívá, a který je mimo dosah vnímání hmotných smyslů. Jelikož zároveň přijímal rady brāhmaṇů, věrných oddaných Pána, bez potíží vládl planetě Zemi.
Bhagavad-gītā (5.29) uvádí:
bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ
sarva-loka-maheśvaram
suhṛdaṁ sarva-bhūtānāṁ
jñātvā māṁ śāntim ṛcchati
Lidé v hmotném světě si velice přejí žít v míru a blahobytu a v tomto verši Bhagavad-gīty dává návod k míru samotný Nejvyšší Pán: každý by měl pochopit, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je konečným vlastníkem všech planet. On je proto tím, komu patří požitek ze všeho dění—politického, společenského, kulturního, náboženského, hospodářského a tak dále. Pán dal v Bhagavad-gītě dokonalou radu a Ambarīṣa Mahārāja jakožto ideální panovník vládl celému světu jako vaiṣṇava, přičemž se řídil radami vaišnavských brāhmaṇů. Pokyn śāster zní, že brāhmaṇa sice může být velmi zběhlý v bráhmanských povinnostech a ve védském poznání, ale pokud není vaiṣṇava, pak nemůže dávat rady z pozice gurua.
ṣaṭ-karma-nipuṇo vipro
mantra-tantra-viśāradaḥ
avaiṣṇavo gurur na syād
vaiṣṇavaḥ śva-paco guruḥ
Proto Mahārāja Ambarīṣa přijímal rady od brāhmaṇů, kteří byli čistými oddanými Pána (tan-niṣṭha-viprābhihitaḥ), protože obyčejní brāhmaṇové, kteří jsou pouze učenci nebo odborníky na provádění různých obřadů, nejsou způsobilí radit.
V moderní době existují zákonodárná shromáždění, jejichž členové jsou zmocněni k tomu, aby vytvářeli zákony pro blaho státu, ale podle tohoto popisu království Mahārāje Ambarīṣe má zemi či světu vládnout jeden hlavní panovník, jehož rádci jsou výhradně oddaní brāhmaṇové. Rádci nebo členy zákonodárného shromáždění nemají být profesionální politici a také je nemá vybírat nevědomá veřejnost. Správně je má určovat král. Je-li král či výkonná hlava státu oddaný a vládne-li zemi podle pokynů oddaných brāhmaṇů, budou všichni žít v míru a blahobytu. Když jsou král a jeho rádci dokonalí oddaní, nemůže být ve státě nepořádek. Všichni občané by se měli stát oddanými Pána, a pak automaticky vyvinou ušlechtilý charakter.
yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā
sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ
harāv abhaktasya kuto mahad-guṇā
manorathenāsati dhāvato bahiḥ
“Ten, kdo je neochvějně oddán Osobnosti Božství, má všechny dobré vlastnosti polobohů. Naproti tomu ten, kdo není oddaným Pána, má pouze hmotné předpoklady, které mnoho neznamenají. Je tomu tak proto, že setrvává na mentální úrovni, a nevyhnutelně ho bude přitahovat lesk hmotné energie.” (Bhāg. 5.18.12). Občané pod vedením krále vědomého si Kṛṣṇy se stanou oddanými a pak nebude potřeba zavádět každý den nové zákony pro nápravu života ve státě. Pokud budou občané vychováváni tak, aby se z nich stali oddaní, budou automaticky mírumilovní a čestní, a pokud je povede král, který je oddaný a přijímá rady oddaných, stát se nebude nacházet v hmotném, ale v duchovním světě. Všechny státy světa by proto měly následovat ideál vlády Mahārāje Ambarīṣe, popsaný v těchto verších.