Prolog od Bhaktivinóda Thákura

(Tato stať je převzata z krátkého díla Šríly Bhaktivinóda Thákura, nazvaného „Šrí Čaitanja Maháprabhu   –   Jeho život a učení“, z 20. srpna roku 1896)

Čaitanja Maháprabhu se narodil v Májápuru, části Nadie, večer tĕsnĕ po západu slunce 23. dne mĕsíce Phálguna roku 1407 Šakábdy, což odpovídá 18. únoru 1486 křesťanského letopočtu. Jeho narození bylo doprovázeno zatmĕním mĕsíce, a jak bylo při této události zvykem, obyvatelé Nadie se s hlasitým voláním „Hariból!“ koupali v řece Bhágírathí. Jeho otec Džagannáth Mišra, chudý védský bráhmana, i Jeho matka Sačídéví, která odpovídala ideálu védské ženy, pocházeli z bráhmanského rodu, jenž původnĕ sídlil v Sylhetu. Maháprabhu byl nádherné dítĕ a ženy z mĕsta se na Nĕho přicházely dívat a přinášely Mu dárky. Jeho dĕd z matčiny strany, pandit Nílámbara Čakravartí, byl uznávaný astrolog a předpovĕdĕl, že z dítĕte bude významná osobnost; proto Mu dal jméno Višvambhara. Ženy ze sousedství Mu pro Jeho zlatou pleť říkaly Gaurahari a matka Ho nazvala Nimái, podle nímového stromu, poblíž kterého se narodil. Byl tak krásný, že se na Nĕho dennĕ chodili všichni s potĕšením dívat. Jak vyrůstal, stával se rozmarným a dovádivým chlapcem. Po dosažení vĕku pĕti let začal navštĕvovat pāṭhaśālu, kde si velice brzy osvojil bengálštinu.

Témĕř každý z Jeho soudobých životopisců zmiňuje příhody, které popisují zázraky z období Čaitanjova raného dĕtství. Uvádí se, že jako nemluvnĕ v náručí své matky neustále plakal a přestal teprve tehdy, když sousedky volaly „Hariból!“ Proto bylo v domĕ stále slyšet „Hariból“ jako předzvĕst budoucího poslání hrdiny. Rovnĕž je popsáno, že jednou Mu matka dala k jídlu sladkosti a on místo nich jedl hlínu. Když se Ho ptala na důvod, odpovĕdĕl, že sladkosti nejsou nic jiného než přemĕnĕná hlína, a proto může jíst zrovna tak i ji. Jeho matka však byla manželkou pandita, a tak Mu vysvĕtlila, že se každý předmĕt v určitém stavu používá k určitým účelům. Hlína ve tvaru džbánu se může používat jako nádoba na vodu, ale ve tvaru cihly ne. Stejnĕ tak se hlína v podobĕ sladkostí dá jíst, ale v jiných podobách ne. To hošíka přesvĕdčilo. Připustil, že jíst hlínu od Nĕho bylo hloupé, a slíbil, že takovou chybu už víckrát neudĕlá.

Je popsán ještĕ jiný zázračný příbĕh. Jeden bráhmanský poutník se stal hostem v Jeho domĕ, uvařil jídlo a s myslí upřenou na Krišnu zpíval svou modlitbu. Chlapec mezitím přišel a vařenou rýži snĕdl. Bráhmanu Jeho jednání udivilo, ale na žádost Džagannátha Mišry uvařil znovu. Zatímco vařenou rýži meditující bráhmana obĕtoval Krišnovi, hoch ji opĕt snĕdl. Nakonec bráhmanu přemluvili, aby uvařil ještĕ potřetí. Když už všichni obyvatelé domu tvrdĕ spali, chlapec se poutníkovi ukázal v podobĕ Krišny a požehnal mu. Bráhmana upadl do extatického stavu, neboť se mu zjevil cíl jeho uctívání.

Uvádí se také, že hošíka unesli z otcovského domu dva zlodĕji, toužící ukrást Jeho šperky, a cestou Ho krmili sladkostmi. Chlapec použil svou matoucí energii a pomocí klamu dovedl zlodĕje zpátky ke svému domu. Ve strachu z dopadení Ho tam nechali a utekli.

Další zázrak se stal, když hošík vyžadoval od Hiranji a Džagadíše obĕtiny, které na den Ékádaší shromáždili pro uctívání Krišny, a také je dostal. Když Mu byly pouhé čtyři roky, sedĕl na vyhozených nádobách na vaření, které Jeho matka pokládala za nečisté. Vysvĕtloval matce, že nemá smysl hrnce posuzovat jako čisté a nečisté, když už se v nich dovařilo a byly vyhozeny. Tyto historky se týkají Jeho útlého dĕtství do vĕku pĕti let.

V osmém roce života byl přijat do ṭoly Gangádáse Pandita v Gangánagaru poblíž Májápuru, kde se za dva roky dokonale obeznámil se sanskritskou gramatikou a rétorikou. Poté se již vĕnoval samostatnému studiu doma, kde našel ty nejdůležitĕjší knihy patřící Jeho otci, jenž byl sám panditem. Vše nasvĕdčuje tomu, že studoval smṛti a také nyāyu a soutĕžil ve znalostech se svými přáteli, kteří studovali u vĕhlasného pandita Raghunátha Širómaniho.

Ve vĕku deseti let se tedy Čaitanja stal řádným učencem v oborech gramatiky, rétoriky, smṛti a nyāyi. Právĕ v té dobĕ odešel Jeho starší bratr Višvarúpa z domu a přijal ášram (stav) sannjásína (askety). I když byl Čaitanja ještĕ mladičký chlapec, utĕšoval své rodiče a říkal, že jim bude sloužit, aby potĕšil Boha. Brzy poté Jeho otec opustil tento svĕt. Sačídéví se nesmírnĕ trápila, ale Maháprabhu zůstal vyrovnaný a uklidnil svou ovdovĕlou matku.

Mezi Jeho čtrnáctým a patnáctým rokem života Maháprabhua oženili s Lakšmídéví, dcerou Vallabháčárji, bydlícího také v Nadii. Tehdy byl již považován za jednoho z nejlepších učenců Nadie, jež byla uznávaným střediskem filosofie nyāyi a sanskritské učenosti. Nejen smárta (ortodoxní) panditové, ale i všichni naijájikové (logikové) se s ním báli utkat v literárních diskusích. Jako ženatý muž odešel do východního Bengálska na břeh řeky Padmy získat nĕjaký majetek. Předvedl tam svou učenost a získal slušnou sumu penĕz.

V této dobĕ čas od času kázal vaišnavismus. Tapanu Mišru naučil zásadám vaišnavismu a pak mu nařídil, aby odešel do Váránasí a žil tam. Bĕhem Jeho pobytu ve východním Bengálsku opustila Jeho žena Lakšmídéví tento svĕt následkem hadího uštknutí. Když se vrátil domů, nalezl svou matku plnou žalu. Utĕšil ji přednáškou o tom, jak nejisté jsou lidské pomĕry. Na matčinu žádost se oženil s Višnuprijou, dcerou rádžova pandita Sanátany Mišry. Na zpáteční cestĕ z Jeho pravāsy neboli místa dočasného pobytu se k nĕmu přidali Jeho druhové.

V té dobĕ již byl uznáván jako nejlepší pandit v Nadii. Kéšava Mišra z Kašmíru, který se sám nazval velkým digvijayīm, přišel do Nadie diskutovat s místními pandity. Ve strachu z takzvaného „vítĕzného pandita“ opustili profesoři nadijské ṭoly mĕsto pod záminkou, že byli pozváni nĕkam jinam. Kéšava se u Barokona-ghátu v Májápuru setkal s Maháprabhuem, a když byl ve velice krátké diskusi chlapcem poražen, musel poníženĕ vyklidit pole. Nimái Pandit se stal nejvýznamnĕjším panditem své doby.

V šestnácti nebo sedmnácti letech se vydal s velkou skupinou svých studentů do Gaji, kde přijal duchovní zasvĕcení od Íšvary Purího, vaišnavského sannjásína a žáka proslulého Mádhavéndry Purího. Po svém návratu do Nadie se z mladého Nimáie Pandita stal náboženský kazatel a Jeho náboženské sklony se projevovaly tak výraznĕ, že Advaita Prabhu, Šrívás a další, kteří přijali vaišnavskou víru již před Čaitanjovým narozením, žasli nad Jeho promĕnou. Již nebyl soutĕživým naijájikou, polemizujícím smártou ani kritizujícím řečníkem. Upadal do mdlob, když zaslechl jméno Krišny, a choval se jako Bohem inspirovaný človĕk vedený náboženskými city. Očitý svĕdek Murári Gupta popsal, že Maháprabhu předvádĕl své božské schopnosti v domĕ Šríváse Pandita před stovkami svých následovníků, kteří byli vĕtšinou vzdĕlanými učenci.

Se svými upřímnými stoupenci otevřel ve dvoře Šríváse Pandita noční školu kírtanu. Tam kázal, zpíval, tančil a projevoval nejrůznĕjší duchovní emoce. Tehdy se k Nĕmu připojil Nitjánanda Prabhu, který tehdy již kázal vaišnavismus a právĕ se vrátil z cesty po celé Indii. Postupnĕ se k Nĕmu přidalo mnoho panditů z různých částí Bengálska, kteří kázali s upřímným srdcem vaišnavismus. Nadia se tak stala střediskem mnoha vaišnavských áčárjů, jejichž misí bylo zduchovnit celé lidstvo prostřednictvím nejvznešenĕjšího vaišnavského vyznání.

První pokyn, který Čaitanja Maháprabhu dal Prabhuovi Nitjánandovi a Haridásovi, znĕl: „Jdĕte, přátelé, ulicemi mĕsta, vyzvĕte obyvatele každého domu, aby zpívali jméno Hariho a žili svatým životem. Pak se vždy večer vraťte a povĕzte mi o výsledcích svého kázání.“ Oba kazatelé začali plnit toto nařízení a setkali se s Džagáiem a Mádháiem, dvĕma odpornými lotry. Ti, když slyšeli Maháprabhuovu výzvu, kazatele uráželi, ale brzy byli obráceni vlivem bhakti (oddanosti), kterou jim vštípil jejich Pán.

Lidé v Nadii žasli. Říkali: „Nimái Pandit není jen obrovský génius, ale je jistĕ poslem Všemocného Boha!“ Až do svého dvacátého třetího roku pak Maháprabhu kázal své poselství nejen v Nadii, ale i ve všech důležitých mĕstech a vesnicích v okolí. V domech svých následovníků předvádĕl zázraky, učil esoterické principy bhakti a společnĕ s ostatními bhakty zpíval sankírtan. Jeho stoupenci ve mĕstĕ Nadii začali zpívat svaté jméno Hariho na ulicích a tržištích. To bylo senzací, kterou lidé různých tříd přijímali s různými pocity. Bhaktové byli velice potĕšeni. Smárta bráhmanové začali Nimáiovi Panditovi Jeho úspĕch závidĕt a stĕžovali si Čándovi Kázímu, že Čaitanja nejedná jako pravý hinduista. Kází přišel do domu Šríváse Pandita, rozbil tam mridangu (podlouhlý hlinĕný buben) a prohlásil, že pokud Nimái Pandit nepřestane se svým podivným náboženstvím vyvolávat rozruch, bude Ho nucen i s Jeho stoupenci násilím přimĕt, aby přijali islám.

Maháprabhu se o tom dozvĕdĕl a nařídil lidem z mĕsta, aby ještĕ ten večer přišli a přinesli si pochodnĕ. To se také stalo a Nimái vyšel se svým sankírtanem rozdĕleným do čtrnácti skupin ke Kázího domu. Tam pak vedl s Kázím dlouhý rozhovor a nakonec svým vaišnavským vlivem zmĕnil jeho srdce, když se dotkl jeho tĕla. Kází se rozplakal a přiznal, že pocítil silný duchovní vliv, který rozptýlil jeho pochyby a probudil v nĕm náboženské pocity skýtající tu nejvyšší extázi. Potom se Kází připojil k sankírtanové skupinĕ. Svĕt žasl nad duchovní silou Velkého Pána a po této události se stovky neznabohů obrátily na víru a přidaly pod Višvambharův prapor.

Nĕkteří závistiví a podlí bráhmanové z Kulie potom však s Maháprabhuem vyvolali spor a shromáždili skupinu Jeho odpůrců. Nimái Pandit byl přirozenĕ dobrotivou osobou, nicménĕ byl pevný ve svých zásadách. Prohlásil, že stranickost a sektářství jsou dva velcí nepřátelé pokroku a že dokud bude žít jako obyvatel Nadie, který patří k určité rodinĕ, Jeho mise nebude nikdy plnĕ úspĕšná. Rozhodl se tedy stát svĕtoobčanem tím, že přeruší veškeré svazky se svou rodinou, kastou a vyznáním, a s tímto rozhodnutím ve vĕku dvaceti čtyř let pod vedením Kéšavy Bháratího v Katwĕ nadšenĕ přijal stav sannjásína. Jeho matka a manželka kvůli tomuto odloučení hořce plakaly, ale náš hrdina, i když mĕl citlivé srdce, byl zásadový. Vymĕnil svůj malý svĕt ve svém domĕ za neomezený duchovní svĕt Krišny se všemi lidmi bez rozdílu.

Po přijetí sannjásu Ho oddaní pomocí lsti přivedli na návštĕvu do domu Advaity Prabhua v Šántipuru. Advaita stačil pozvat všechny Jeho přátele a ctitele z Nadie a umožnil také Sačídéví, aby vidĕla svého syna. Když Ho spatřila v rouchu sannjásína, její srdce naplnila radost i bolest. Krišna Čaitanja na sobĕ jako sannjásí nemĕl nic jiného než kopén (bederní roušku) a bahirvásu (svrchní odĕv). Hlavu mĕl oholenou a v rukách držel dandu (tyč) a kamandalu (poustevnickou nádobu na vodu).

Svatý syn padl k nohám své milované matky a řekl: „Matko! Toto tĕlo je tvé a já se musím řídit tvými pokyny. Prosím, dovol mi jít do Vrindávanu, abych dosáhl svých duchovních cílů.“ Po poradĕ s Advaitou a dalšími Sačídéví svého syna požádala, aby se usadil v Purí (mĕstĕ Džagannátha), odkud o nĕm bude moci tu a tam získávat zprávy. Maháprabhu souhlasil a za nĕkolik dní se vypravil z Šántipuru do Urísy.

Jeho životopisci vylíčili cestu Krišny Čaitanji (toto jméno dostal, když přijímal sannjás) z Šántipuru do Purí velice podrobnĕ. Putoval podél řeky Bhágírathí až do Čhatrabhógy, vesnice u Diamantového přístavu nedaleko Tháná Mathurápuru v okrese 24 Parganů. Tam nasedl na loď a plul až k Prajága-ghátu v okrese Midnapuru. Odtamtud šel pĕšky přes Baléšvar a Katak do Purí, se zastávkou v chrámu Bhuvanéšvary. Po příchodu do Purí shlédl v chrámu Pána Džagannátha a na Sárvabhaumovu žádost se ubytoval v jeho domĕ.

Sárvabhauma byl nesmírnĕ proslulým panditem své doby. Nebylo písma, které by nečetl. Byl toho času nejlepším naijájikou a byl známý jako nejvzdĕlanĕjší znalec védántské filosofie Šankaráčárjovy školy. Narodil se v Nadii ve Vidjánagaru a učil tam ve své ṭole filosofii nyāyi nesčíslné množství žáků. Do Purí odešel nĕjaký čas předtím, než se Nimái Pandit narodil. Gópínáth Mišra, jeho švagr, ho seznámil s naším novĕ zasvĕceným sannjásínem a Sárvabhauma žasl nad Jeho krásou. Vyjádřil obavy, že pro tohoto mladého muže, který mĕl ještĕ celý život teprve před sebou, bude obtížné dodržovat sannyāsa- dharmu. Gópínáth, jenž znal Maháprabhua již z Nadie a choval Ho v hluboké úctĕ, prohlásil, že tento sannjásí není obyčejnou lidskou bytostí. O tom mezi Gópínáthem a Sárvabhaumou probĕhla prudká diskuse. Sárvabhauma pak vyzval Maháprabhua, aby si vyslechl jeho výklad Vedānta-sūter, čemuž se Čaitanja mlčky podvolil.

Naslouchal beze slova, zatímco velký Sárvabhauma vážnĕ promlouval po sedm dní. Sedmého dne řekl: „Krišno Čaitanjo! Myslím, že Védántĕ nerozumíš, neboť nasloucháš mému přednesu a vysvĕtlením, a vůbec nic neříkáš!“

Čaitanja odpovĕdĕl, že sútrám rozumí velice dobře, ale není Mu jasné, co Šankaráčárja mínil svými komentáři.

Udivený Sárvabhauma řekl: „Jak je možné, že rozumíš významu súter, ale nechápeš komentáře, které je vysvĕtlují? Nuže dobrá! Pokud tedy sútrám rozumíš, vylož mi je sám!“

Maháprabhu tedy všechny sútry vysvĕtlil po svém, aniž se byť jen dotkl Šankarova panteistického komentáře. Sárvabhauma svým důvtipem rozpoznal pravdivost, krásu a soulad argumentů v Čaitanjovĕ výkladu a nemohl než prohlásit, že se poprvé setkává s nĕkým, kdo dovede Brahma-sūtry vyložit tak jednoduše. Připustil také, že v Šankarových komentářích nikdy nenašel tak přirozené vysvĕtlení Vedānta-sūter, jaké mu dal Maháprabhu. Poté se Mu odevzdal jako Jeho podporovatel a následovník. Bĕhem nĕkolika příštích dnů se Sárvabhauma projevil jako jeden z nejlepších vaišnavů té doby. Když se zpráva o tom roznesla, celá Urísa opĕvovala Krišnu Čaitanju a přicházely za ním stovky lidí, ze kterých se stávali Jeho stoupenci. Maháprabhu mezitím pojal úmysl navštívit jižní Indii a spolu s jedním bráhmanou, Krišnadásem, se vydal na cestu.

Jeho životopisci uvádĕjí podrobný popis této cesty. Nejprve šel na Kúrmakšétru, kde zázračnĕ vyléčil malomocného, který se jmenoval Vásudeva. Na břehu řeky Gódávarí se setkal s Rámánandou Rájem, guvernérem Vidjánagaru, a vedl s ním filosofickou debatu na téma prema-bhakti. Pak vykonal další zázrak: Jeho dotek způsobil zmizení sedmi tálových stromů, které kdysi Dašarathův syn Rámačandra prostřelil svým šípem. V průbĕhu cesty kázal Šrí Čaitanja vaišnavismus a nāma-saṅkīrtan. Na Rangakšétře strávil čtyři mĕsíce období dešťů v domĕ jistého Vénkaty Bhatty. Celou jeho rodinu v té dobĕ obrátil z rámánudžovského vaišnavismu na Kṛṣṇa-bhakti   –   společnĕ s ostatními i Vénkatova syna, desetiletého Gópála, jenž pozdĕji přišel do Vrindávanu a stal se jedním ze šesti Gósvámích neboli vĕrozvĕstů, kteří sloužili pod přímým vedením Šrí Krišny Čaitanji. Gópál, jenž dostal průpravu v sanskritu od svého strýce Prabódhánandy Sarasvatího, napsal nĕkolik knih o vaišnavismu.

Čaitanja navštívil četná místa v jižní Indii. Došel až k mysu Kumárí a po dvou letech se vrátil přes Pandépur na břehu řeky Bhímy do Purí. V Pandépuru osvítil jistého Tukárámu, který od té doby sám působil jako náboženský kazatel. Tato skutečnost je zmínĕna v jeho ābhāṅgách, jež v souhrnné sbírce vydal pan Satjéndra Náth Thákur, zástupce státní správy v Bombaji. Bĕhem své cesty Čaitanja na nĕkolika místech diskutoval s buddhisty, džinisty a májávádíny a své odpůrce obrátil na vaišnavismus.

Po návratu do Purí se mezi Jeho stoupence zařadil také místní král Pratáparudra-déva a nĕkolik bráhmanských panditů. Tehdy bylo Čaitanjovi Maháprabhuovi dvacet sedm let. Ve dvacátém osmém roce svého života putoval do Bengálska, až po Gaudu v oblasti Málda. Tam mezi své následovníky přijal dvĕ velmi důležité osobnosti: Rúpu a Sanátanu. Tito dva bratři pocházeli z rodu karnátských bráhmanů, ale protože byli neustále ve styku s Husainem Šáhem, tehdejším vládcem Gaudy, stali se z nich poloviční muslimové. Panovník jim vybral nová jména   –   Dabir Khás a Sákara Malik   –   a choval je v hluboké lásce, neboť oba mistrnĕ ovládali perštinu, arabštinu i sanskrit a byli vĕrnými služebníky státu. Tito dva dvořané nemohli přijít na to, jak se znovu stát pravovĕrnými hindy, a napsali Maháprabhuovi do Purí žádost o duchovní pomoc. Maháprabhu jim odepsal, že pro nĕ přijde a vyprostí je z jejich duchovních potíží. Když tedy přicestoval do Gaudy, oba bratři se na Nĕho obrátili se svou dávnou prosbou. Maháprabhu jim nařídil, aby se odebrali do Vrindávanu a setkali se tam s Ním.

Do Purí se vrátil přes Šántipur, kde se opĕt setkal se svou drahou matkou. Po krátkém pobytu v Purí se vydal do Vrindávanu. Tentokrát Ho doprovázel jistý Balabhadra Bhattáčárja. Po návštĕvĕ Vrindávanu pokračoval do Prajágu (Illáhábádu), kde na základĕ argumentů z Koránu obrátil na vaišnavismus velké množství muslimů. Jejich potomci jsou dodnes známí jako pathanští vaišnavové. V Illáhábádu se s ním setkal Rúpa Gósvámí. Čaitanja ho deset dní učil duchovní vĕdĕ a poté ho poslal se zvláštními úkoly do Vrindávanu. Jeho prvním úkolem bylo psát teologická díla, vĕdecky vysvĕtlující čistou bhakti a premu. Druhým úkolem bylo nalézt a obnovit místa, kde Krišnačandra na konci Dvápara-jugy projevil pro dobro náboženského svĕta své duchovní līly (zábavy). Rúpa Gósvámí se vydal z Illáhábádu do Vrindávanu a Maháprabhu putoval dále do Váránasí. Tam bydlel v domĕ Čandrašékhary a každý den přijímal bhikšu (jídlo) v domĕ Tapany Mišry. A právĕ tam se k Nĕmu připojil Sanátana Gósvámí a dva mĕsíce se od Nĕho učil o duchovních tématech. Čaitanjovi životopisci   –    zvláštĕ Krišnadás Kavirádž   –   jeho pokyny Rúpovi a Sanátanovi pro nás podrobnĕ zaznamenali. Krišnadás nebyl soudobým spisovatelem, ale shromáždil potřebné informace od samotných Gósvámích, přímých žáků Maháprabhua. Džíva Gósvámí, který byl synovcem Sanátany a Rúpy a který nám po sobĕ zanechal neocenitelné dílo nazvané Ṣaṭ-sandarbha, zpracoval pokyny svého vznešeného mistra do filosofického systému. My jsme zde shromáždili a shrnuli Čaitanjovo učení podle knih tĕchto velkých autorů.

V dobĕ svého pobytu ve Váránasí vedl Čaitanja rozpravu s učenými sannjásíny tohoto mĕsta, a to v domĕ jednoho mahárátského bráhmany, který je všechny pozval na společenské setkání. Na tomto setkání předvedl Čaitanja zázračnou moc a všichni přítomní sannjásíni jím byli uchváceni. Pak následovala výmĕna otázek a odpovĕdí. Sannjásíni, kteří mĕli v čele svého učeného vůdce Prakášánandu Sarasvatího, se po krátké diskusi Maháprabhuovi podřídili a doznali, že byli ošáleni Šankaráčárjovými komentáři. Ani vĕhlasní učenci nedokázali Čaitanjovi dlouho oponovat, neboť mĕl v sobĕ nĕjaké kouzlo, které se dotklo jejich srdcí, načež se rozplakali v touze po duchovním pokroku. Sannjásíni z Váránasí Mu brzy padli k nohám a prosili, aby jim dal svou milost (kṛpu). Čaitanja potom kázal čistou bhakti a vložil jim do srdcí duchovní lásku ke Krišnovi, která je přimĕla vzdát se sektářských postojů. Po tomto podivuhodném obrácení sannjásínů se všichni obyvatelé Váránasí stali vaišnavy a se svým novým Pánem uspořádali obrovský sankírtan.

Poté, co Maháprabhu poslal Sanátanu do Vrindávanu, odešel se svým druhem Balabhadrou džunglemi zpátky do Purí. Balabhadra podal svĕdectví o tom, že Maháprabhu na své cestĕ vykonal také mnoho zázraků   –   způsobil například, že tygři a sloni začali tancovat, když slyšeli jméno Krišny.

Od té doby   –   od svých třiceti jedna let   –   žil Maháprabhu nepřetržitĕ v Purí v domĕ Kášího Mišry. Tento svĕt opustil bĕhem sankírtanu v chrámu Tóta-gópínátha ve vĕku čtyřiceti osmi let. Posledních osmnáct let žil životem naplnĕným láskou a zbožností. Obklopovali Ho četní následovníci, kteří bez výjimky patřili k nejvznešenĕjším vaišnavům a od obyčejných lidí se lišili dokonale čistým charakterem, nesmírnou učeností, nezlomnou vĕrností náboženským zásadám a duchovní láskou k Rádĕ a Krišnovi.

Svarúp Dámódar, který byl bĕhem Maháprabhuovy přítomnosti v Nadii známý pod jménem Purušóttamáčárja, se k Nĕmu připojil ve Váránasí a sloužil Mu jako Jeho tajemník. Žádný básník či filosof nemohl Maháprabhuovi předložit svůj výtvor, dokud jej Svarúp neshledal čistým a vhodným. Druhým blízkým Čaitanjovým společníkem byl Rámánanda Ráj. On i Svarúp svým zpĕvem vždy doplňovali pocity Maháprabhua, které projevoval v souvislosti s určitým aspektem uctívání. Paramánanda Purí byl Jeho tajemníkem pro vĕci náboženské. Životopisci líčí stovky drobných příhod, které zde ovšem není možné uvést. Maháprabhu spal jen velmi málo. Jeho city Ho ve dne v noci unášely vysoko do nebes duchovnosti před zraky všech Jeho obdivovatelů a následovníků. Uctíval Božstva, udržoval styk se svými misionáři ve Vrindávanu a rozmlouval se zbožnými lidmi, kteří Ho přišli navštívit. Zpíval a tančil, na sebe vůbec nedbal a často se ztrácel v náboženské blaženosti. Všichni, kdo za ním přicházeli, vĕřili, že je to svrchovanĕ krásný Bůh, jenž se na Zemi zjevil pro dobro lidstva. Nikdy nepřestal milovat svou matku a čas od času jí po poutnících do Nadie posílal mahā- prasādam. Mĕl velice přívĕtivou povahu. Zosobňoval pokoru. Jeho líbezný zjev tĕšil všechny, kdo se s ním setkali. Prabhua Nitjánandu určil misionářem pro území Bengálska. Šest žáků (Gósvámích) poslal do Vrindávanu kázat lásku ve vnitrozemí. Nesmlouvavĕ trestal všechny své žáky, kteří se odchýlili od zásad svatého života, což bylo obzvlášť názorné v případĕ Haridáse mladšího. Vždy byl připraven dávat náležité rady do života všem, kdo o nĕ žádali. To bude zřejmé z Jeho pokynů Raghunáthovi dásovi Gósvámímu. Jeho jednání s Haridásem starším ukáže, jak miloval ty, kdo žili duchovním životem, a jak odmítal kastovní rozlišování na úrovni duchovního bratrství.