Kapitola jedenáctá

Sádhu, kterého popisuje tento verš, je oddaným Pána. Snaží se, aby se lidem dostalo poznání o oddané službĕ    —    taková je jeho milost. Ví, že bez oddané služby je lidský život zmařený. Proto cestuje po celé Zemi ode dveří ke dveřím a káže: „Staňte se oddanými Kršny. Neničte své životy činnostmi, které dĕlají i zvířata. Lidský život je určen k seberealizaci, k vĕdomí Kršny.“ Tak mluví sádhu. Nezajímá se jen o své vlastní vysvobození. Stále myslí na druhé. Je nejvĕtším dobrodincem všech pokleslých duší. Jedna z jeho vlastností je kāruṇika, milosrdnost k pokleslým. Při kázání se setká s mnoha překážkami, a proto musí být velmi snášenlivý. Lidé se k nĕmu mohou chovat hrubĕ, protože podmínĕné duše nejsou připraveny přijmout transcendentální poznání o oddané službĕ. Nechtĕjí nic slyšet    —    to je jejich nemoc. Sádhu se ujímá tohoto nevdĕčného úkolu    —    přesvĕdčit je o důležitosti oddané služby. Nĕkdy jsou oddaní i hrubĕ napadeni. Ježíš Kristus byl ukřižován, Haridás Thákur byl bičován na dvaceti dvou tržištích a Nitjánanda, jeden z hlavních společníků Šrí Čaitanji, byl napaden Džagáiem a Mádháiem. Přesto vše snášeli, protože jejich posláním bylo vysvobodit pokleslé duše. Sádhu je milostivý, protože je skutečným dobrodincem živých bytostí. Přeje dobro nejen lidem, ale také zvířatům. Slovo sarva-dehinām se vztahuje na všechny živé bytosti, které mají hmotná tĕla. Hmotné tĕlo mají nejen lidé, ale i ostatní živé bytosti. Oddaný je milosrdný ke všem: ke kočkám, k psům, stromům... Ke všem živým bytostem se chová tak, aby nakonec mohly dosáhnout spasení a vyprostit se z hmotného svĕta. Šivánanda Séna, jeden z žáků Pána Čaitanji, dokázal svým transcendentálním jednáním vysvobodit i psa. Již mnohokrát se stalo, že svatá společnost sádhua přivedla k vysvobození dokonce i psa, neboť sádhu dĕlá tu nejzáslužnĕjší činnost v zájmu všech živých bytostí. Sádhu není k nikomu nepřátelský, ale svĕt je tak nevdĕčný, že dokonce i sádhu má mnoho nepřátel.

Jaký je rozdíl mezi nepřítelem a přítelem? Rozdíl je v chování. Sádhu jedná se všemi podmínĕnými dušemi tak, aby se nakonec vymanily z hmotného zapletení. Proto je sádhu nejlepším přítelem podmínĕných duší. Sádhu je mírný a s klidnou myslí následuje pokyny písem. Sádhu následuje písma a zároveň je oddaným. Skutečný následovník písem musí být také oddaným Boha, protože všechny šástry nám nařizují, abychom poslouchali Pánova nařízení. Sádhu je tedy následovníkem písem a oddaným Pána. Oddaný má všechny dobré charakterové rysy a vyvine všechny vznešené vlastnosti polobohů, zatímco neoddaný nemá z hlediska transcendentální realizace žádné dobré vlastnosti, i když může mít akademické vzdĕlání nebo jiné hmotné kvalifikace.

Podle Padma Purány existuje 8    400    000 životních druhů a ve všech je tatáž duše neboli ātmā. Bhagavad-gítá (5.18) naznačuje, že to je sádhuovi známo:

„Díky správnému poznání spatřují moudří v učeném a pokorném bráhmanovi, krávĕ, slonu, psu a pojídači psů (bezkastovním) jedno a totéž.“

Neznamená to, že bráhman je stejný jako pes, ale že bráhman je duše a pes je také duše. Jsme podmínĕni podle druhu tĕla, které nám bylo dáno vyššími silami. Jamarádž dává živým bytostem tĕla podle jejich karmy. Karmaṇā daiva-netreṇa. Již jsme mluvili o tom, že živá bytost dostane tĕlo podle svých kvalifikací. Jestliže získáme bráhmanské vlastnosti a budeme jednat jako bráhman, pak se staneme bráhmanem. Jestliže se budeme chovat jako pes, staneme se psem. Nesmíme si myslet, že když se nĕkdo narodí v bráhmanské rodinĕ, stane se automaticky bráhmanem. V Bhagavad-gítĕ jsou uvedeny vlastnosti, podle kterých se dá určit, do které kasty človĕk patří. Také Šrídhar Svámí píše, že zrození ještĕ není všechno. Človĕk musí získat příslušné vlastnosti. Naše postavení v jakémkoliv tĕle je pomíjivé. Ničím nemůžeme zůstat vĕčnĕ. Můžeme si myslet, že nyní jsme Američané a že jsme šťastní. Můžeme si plánovat nekonečné štĕstí, ale příroda nám nedovolí zůstat dlouho. Jakmile zavolá, človĕk musí zemřít a vzdát se svého postavení. Pak musíme žít jako pes, kočka, polobůh, lidská bytost nebo cokoliv jiného. Dostali jsme se do nejvznešenĕjšího životního postavení, dostali jsme lidské tĕlo, ale nejednáme podle toho a budeme muset přijmout nižší tĕlo. To je karmaṇā daiva-netreṇa.

V této lidské životní podobĕ bychom mĕli s velkou opatrností dbát na to, aby naším cílem bylo stát se oddanými Kršny. To je cesta vysvobození. Velcí filozofové Indie v dávných dobách odcházeli do lesů, aby pomocí meditace ukončili opakované rození a smrt. To je nejvyšším posláním človĕka    —    nejen svĕtce, ale každého človĕka bez rozdílu. Pokud nepřemůžeme kolobĕh rození a smrti, budeme jako zvířata jen ztrácet čas jedením, spaním, bránĕním se a pářením. Zvláštĕ dnes lidé nechápou, co je zvířecí život a co je život lidský. Myslí si, že rozdíl je v tom, že zvířata spí na ulici a lidé spí v bytech. Šástry však takto civilizovaný život nepopisují. Spaní je stejné, ať již spíme na ulici nebo v bytĕ. Pes může jíst z popelnice a človĕk může jíst ze zlatého talíře, ale to ještĕ neznamená, že dĕlají nĕco jiného. V obou případech se jedná o jedení. Pes může mít pohlavní styk na ulici a človĕk může mít pohlavní styk v pĕkné posteli na osamĕlém místĕ, ale to na vĕci nic nemĕní. Lidé si myslí, že pokrok civilizace znamená vylepšení jídla, spánku, páření a obrany, ale tyto činnosti nemají s civilizací nic společného. Jen nás stále více připoutávají k hmotnému životu.

Lidský život je určen pro jadžňu, obĕť k uspokojení Nejvyšší Osoby. Své činnosti můžeme dovést k dokonalosti, ale úspĕch spočívá v tom, zda svými schopnostmi uspokojíme Kršnu. Nyní můžeme být připoutáni k hmotným činnostem, ale svou připoutanost bychom mĕli přeorientovat k sádhuovi. Pak budou naše životy úspĕšné. V současnosti jsme připoutáni k penĕzům, ženám, pĕkným domům, své zemi, společnosti, svým přátelům, rodinĕ a dalším vĕcem. Tĕmto poutům se říká arjanaṁ pāśu. Slovo pāśu znamená „provaz“. Když jsme svázáni provazem, jsme bezmocní: nyní jsme svázáni gunami, kvalitami hmotné přírody. Slovo guṇa také znamená „provaz“. Sami se nemůžeme vyprostit, protože jsme podmínĕni. Bez schválení nejvyšší autority se nemůžeme volnĕ pohybovat. Říká se, že bez Božího souhlasu se nepohne ani stéblo trávy. Bez dohledu vyšší autority nemůžeme udĕlat nic.

Bůh na vše nemusí dohlížet Osobnĕ. Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate ...    na tasya kāryaṁ karaṇaṁ ca vidyate: ve Švétášvatara Upanišadĕ (6.8) se říká, že Nejvyšší Pán nemusí nic dĕlat Osobnĕ. Má mnoho prostředníků, kteří jednají v Jeho jménu. Jsme tak ovládaní, že sami ani nepohneme obočím. Můžeme hýbat rukama, ale v kterémkoliv okamžiku nám ruce mohou ochrnout. Nyní říkám: „To je moje ruka,“ ale co to ve skutečnosti je? Ruka může okamžitĕ ochrnout. To je podmínĕný život a nemůžeme ho nijak vylepšit. Musíme se snažit zbavit se tohoto podmínĕní. Jak? Sa eva sādhuṣu kṛto mokṣa-dvāram apāvṛtam (Šrímad-Bhágavatam 3.25.20). Svou připoutanost musíme odvést od hmotných vĕcí a nasmĕrovat ji k sádhuovi. ̀Sādhu-saṅga',`sādhu-saṅga'    —     sarva-śāstre kaya    —    to je rada Šrí Čaitanji Maháprabhua. Všechny šástry nám radí sdružovat se se sádhuem. Dokonce i velký politik Čánakja Pandit doporučil: tyaja durjana-saṁsargaṁ bhaja sādhu-samāgamam. Jeden vaišnavský hospodář se zeptal Šrí Čaitanji Maháprabhua, co je povinností hospodáře, a Šrí Čaitanja Maháprabhu okamžitĕ odpovĕdĕl: asat-saṅga-tyāga,    —    ei vaiṣṇava-ācāra. „Nestýkej se s neoddanými, hledej sádhua.“ (Čaitanja- -čaritámrta, Madhja 22.87)

V současné dobĕ je velice tĕžké vyhnout se společnosti asádhuů (tĕch, kteří nejsou sádhuové), neboť sádhua lze jen velmi tĕžko nalézt. Proto jsme založili toto hnutí pro vĕdomí Kršny a vytvořili tak společnost sádhuů, aby toho lidé mohli využít a dosáhli osvobození. To je náš jediný zájem.

Kršna říká v Bhagavad-gítĕ (6.47), že nejvĕtší sádhu je ten, kdo na Nĕj neustále myslí. Není to příliš tĕžké. Jakým způsobem máme neustále myslet na Kršnu? Myslíme na svou práci, svého psa, svou rodinu, na nĕco, co je nám drahé    —    myslíme na tolik vĕcí. V každém okamžiku musíme na nĕco myslet, jinak to není možné. Své myšlenky ale musíme nasmĕrovat na Kršnu. Sádhu nás tomu učí a v jeho společnosti si tedy toto umĕní můžeme osvojit. Sádhu neučí nic jiného. Ādau śraddhā tataḥ sādhu-saṅgaḥ (Bhakti-rasámrta-sindhu 1.4.15). Tímto způsobem můžeme udĕlat duchovní pokrok. Musíme být ve společnosti sádhua. Jeho úkol je často nevdĕčný, ale on musí být tolerantní. I přes všechny nesnáze nepřestane být k podmínĕným duším milostivý. Vidí, že lidé trpí kvůli nedostatku vĕdomí Kršny, a protože neustále myslí na blaho druhých, je suhṛt. Ostatní lidé jsou závistiví, ale sádhu stále přemýšlí, jak je zachránit ze spárů máji. Sádhu je milostivý nejen k lidem, ale také ke kočkám, psům, stromům, rostlinám, hmyzu: nebude chtít zabít ani komára. Neuvažuje: „Budu se starat jen o svého bratra.“ Dívá se na všechny živé bytosti jako na své bratry, protože Kršna říká, že je otcem všech živých bytostí.

Sádhu žije v tomto duchu, a proto si nevytváří nepřátele. Chová-li se nĕkdo nepřátelsky, je to kvůli jeho vlastnímu charakteru    —    není to způsobeno špatným jednáním ze strany sádhua. Sádhu jen učí: „Moji drazí lidé, drazí přátelé, odevzdejte se Kršnovi.“ Nepřátelé vznikají kvůli závistivé lidské povaze. Čánakja Pandit říkal, že jsou dva druhy závistivých bytostí: hadi a lidé. I když jsi naprosto nevinný, mohou tĕ zabít. Čánakja Pandit říká, že závistivý človĕk je nebezpečnĕjší než had, protože hada je možné ovládnout mantrou nebo bylinami, ale závistivého človĕka nedokáže zastavit nic. V Kali-juze jsou závistiví témĕř všichni, a proto musíme být tolerantní.

Závistiví lidé se mnoha způsoby snaží zastavit toto hnutí pro vĕdomí Kršny, ale my je musíme tolerovat. Nemáme jinou možnost. Musíme být vyrovnaní a za všech okolností záviset na Kršnovi. Tyto vlastnosti jsou sádhuovy ozdoby. Musíme najít sádhua a stýkat se s ním. Pak bude naše cesta k vysvobození volná.

V dalším verši Kapila vysvĕtlí činnosti sádhua ještĕ podrobnĕji.

Človĕku v životním stádiu odříkání neboli sannjásínovi se říká sádhu, protože se zřekl všeho    —    svého domova, pohodlí, přátel, příbuzných a svých rodinných povinností. Vzdal se všeho v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství. Sannjásí je obvykle v životním stádiu odříkání. Jeho odříkání však bude úspĕšnĕ završeno pouze tehdy, když svou energii zamĕstná ve službĕ Pánu. V tomto verši se říká: bhaktiṁ kurvanti ye dṛḍhām. Sádhu je ten, kdo slouží Pánu a je v životním stádiu odříkání. Zanechal svých společenských, rodinných a humanitárních povinností v hmotném svĕtĕ a odevzdal se výhradnĕ službĕ Bohu. Jakmile se narodíme, máme v hmotném svĕtĕ mnoho povinností a závazků: k lidem všeobecnĕ, k polobohům, k velkým svĕtcům, k živým bytostem, k rodičům, k předkům a mnoha dalším. Když se jich človĕk vzdá v zájmu oddané služby Nejvyššímu Pánu, nebude za své odříkání potrestán. Jestliže je však človĕk zanedbá kvůli svému smyslovému požitku, bude potrestán podle zákonů přírody.

Kršna a všechny šástry říkají, že jediný závazek máme k Nejvyšší Osobnosti Božství. Zamĕstnáme-li se ve službĕ Bohu, nebudeme již nikomu nic dlužni. Budeme volní. Jak je to možné? Všemohoucí silou Boha. Nĕkdo může být odsouzen k smrti, ale když mu prezident nebo král udĕlí milost, je zachránĕn. Kršnova poslední rada v Bhagavad-gítĕ je, abychom Mu všechno odevzdali. Můžeme Mu obĕtovat svůj život, majetek a inteligenci, a tomu se říká yajña. Každý má trochu inteligence a používá ji k různým účelům. Obvykle se lidé s její pomocí snaží přijít na to, jak uspokojit své smysly, ale to může dĕlat i mravenec. Musíme se snažit potĕšit Kršnovy smysly a pak budeme dokonalí.

Této očistné metodĕ se musíme naučit od sádhua. Čím více se budeme snažit uspokojovat své smysly, tím více budeme připoutáni k hmotnému svĕtu. Můžeme sloužit sádhuovi nebo Kršnovi. Sádhu je představitelem Kršny. Nikdy neřekne: „Služ mi.“ Bude říkat: „Služ Kršnovi.“ Proto se musíme obrátit ke Kršnovi prostřednictvím sádhua. Potvrzuje to i vaišnavský áčárja Naróttam dás Thákur: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā. Ke Kršnovi nemůžeme jít přímo. Musíme se na Nĕj obrátit prostřednictvím průzračnĕ čistého prostředníka    —    Jeho zástupce.

Ti, kteří hledají nĕjakou hmotnou úlevu v podobĕ smyslového požitku, se obracejí na polobohy. Chtĕjí nĕco od Šivy, Durgy, Kálí, Ganéše, Súrji a jiných polobohů. Sama bohynĕ Párvatí se však jednou zeptala Šivy: „Jaký druh uctívání je nejlepší?“ Šiva odpovĕdĕl: ārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param (Padma Purána). „Má drahá Párvatí, ze všech druhů uctívání je nejlepší uctívání Pána Višnua.“ Pak dodal: tasmāt parataraṁ devi tadīyānāṁ samarcanam. „A ještĕ lepší než uctívání Višnua je uctívání vaišnavy, oddaného Pána.“

Duchovní život začíná společností oddaného, sádhua. Bez jeho milosti není možné udĕlat ani malý pokrok. Také Prahlád Mahárádž říká:

„Dokud lidé velice zapletení v materialistickém životĕ nepotřou své tĕlo prachem z lotosových nohou čistého vaišnavy, nebudou moci získat náklonnost k lotosovým nohám Pána, který je oslavován pro Své nadlidské skutky. Človĕk se může zbavit hmotného znečištĕní pouze tehdy, když se odevzdá lotosovým nohám Pána a bude si vĕdomý Kršny.“ (Šrímad-Bhágavatam 7.5.32) Hiranjakašipu se zeptal Prahláda Mahárádže: „Můj drahý synu, jak je možné, že jsi tak pokročilý ve vĕdomí Kršny?“ Hiranjakašipu byl démon, ale zajímal se, jak se to mohlo stát. Prahlád Mahárádž odpovĕdĕl: „Můj drahý otče, ó nejlepší z asurů, vĕdomí Kršny je možné obdržet pouze prostřednictvím pokynů gurua. Není možné ho získat spekulací. Obyčejní lidé nevĕdí, že jejich konečným cílem je vrátit se k Višnuovi.“ V hmotném svĕtĕ lidé neustále v nĕco doufají. Jejich nadĕje jsou však marné a nebudou nikdy vyplnĕny. Lidé se snaží dosáhnout štĕstí pouze využíváním hmotné energie, ale nevĕdí, že dokud se neobrátí k Bohu, nezískají skutečné štĕstí. Myslí si: „Nejprve si musím hledĕt svých zájmů.“ To je v pořádku, ale co je vaším skutečným zájmem? Nevĕdí. Myslí si, že štĕstí dosáhnou manipulováním hmotné energie a všichni se o to pokoušejí na individuální, kolektivní nebo nacionální úrovni, avšak nikdy neuspĕjí. Nakonec budou zklamáni. Proč se pokoušet o nĕco, co nám nakonec přinese zklamání? Říká se: adānta-gobhir viśatāṁ tamisraṁ punaḥ punaś carvita-carvaṇānām (Šrímad-Bhágavatam 7.5.30). Lidé jsou zmateni a nespokojeni, protože nedokážou ovládat své smysly. Jedinou nadĕjí na vysvobození je Kršna. Proto se v tomto verši říká: mayy ananyena bhāvena bhaktiṁ kurvanti ye dṛḍhām.

Prahlád Mahárádž pouze myslel na Kršnu a jen kvůli tomu mu jeho otec dĕlal tolik potíží. Hmotná příroda nás nepustí na svobodu jen tak lehce. Když zesílíme a budeme schopni se držet lotosových nohou Kršny, májá se nás pokusí znovu zajmout. Vzdáme-li se však pro Kršnu všeho, májá na nás nebude mít žádný vliv. Nejlepším příkladem jsou gópí. Vzdaly se všeho    —     rodiny, společenské prestiže a počestnosti    —    a odešly za Kršnou. To je nejvyšší dokonalost, které však obyčejné živé bytosti nemohou dosáhnout. My bychom mĕli následovat Gósvámí a vzít si příklad z jejich odhodlání sloužit Kršnovi.

Sanátana Gósvámí byl ministrem vlády Hussaina Šáha, ale všeho zanechal a vydal se za Šrí Čaitanjou Maháprabhuem. Žil jako potulný mnich a spal každou noc pod jiným stromem. Můžeme si říci: „Jak budeme moci žít bez hmotného požitku?“ Gósvámí byli ponořeni do oceánu transcendentálních láskyplných zábav Kršny a gópí. To bylo jejich bohatství, se kterým spokojenĕ žili. Nemůžeme se vzdát všeho. Když se budeme snažit odmítat všechno, aniž máme pevnou víru v Kršnu, dovede nás to k šílenství. Dojdeme-li však do Kršnovy společnosti, vzdáme se bohatství, rodiny, práce, všeho. K tomu je ale nezbytná sādhu-saṅga, společnost sádhua, oddaného. Budeme-li se stýkat s oddanými, jednoho dne budeme schopni všechno opustit a vrátit se jako osvobozené duše zpátky domů, zpátky k Bohu.

V současnosti lpíme na smyslovém požitku a Kršna nám dává příležitost k uspokojení našich smyslů. Nechává nás užívat si v plné míře, protože jsme přišli do hmotného svĕta za smyslovým požitkem. Ale tento požitek je májá, iluze. Není to opravdový požitek; je to spíše zápas. Když človĕk pozná, že vlastnĕ jen život za životem bojuje a nikdy v hmotném svĕtĕ nenalezne pravý požitek, stane se oddaným Kršny. Taková realizace vyžaduje poznání a poznání je možné získat ve společnosti sádhua, oddaného.

Ukončení tohoto zápasu o existenci Pán Kapila popisuje v dalším verši.

V hmotném svĕtĕ se setkáváme s mnohým utrpením. Nĕkteré bolesti pocházejí z tĕla a mysli, nĕkteré nám způsobují jiné živé bytosti a nĕkteré s sebou přinášejí přírodní katastrofy. Sádhua však utrpení hmotného svĕta nerozruší, protože jeho mysl je naplnĕna vĕdomím Kršny, a proto nechce mluvit o ničem jiném než o činnostech Pána. Mahárádž Ambaríš mluvil pouze o Pánových zábavách. Vacāṁsi vaikuṇṭha-guṇānuvarṇane. Každým svým slovem opĕvoval Nejvyšší Osobnost Božství. Obyčejné podmínĕné duše zapomínají na Pánovy skutky a neustále se bojí hmotných potíží, ale oddaní neustále vzpomínají na Pána a zapomínají tak na hmotné bolesti. Tak se liší oddaní od trpících podmínĕných duší.

V hmotném svĕtĕ nemůže nikdo prohlásit: „Já netrpím.“ Každý nĕjak trpí. Kdyby tomu tak nebylo, proč bychom kolem sebe vidĕli tolik reklam na různé léky? V televizi neustále nabízejí uklidňující léky a prášky proti bolesti; v Americe a v západních zemích jsou tak pokročilí, že na každou bolest mají mnoho různých tablet. Musejí velice trpĕt. V hmotném svĕtĕ existují tři druhy utrpení: ādhyātmika, ādhibhautika a ādhidaivika. Ādhyātmika se vztahuje na tĕlo a mysl. Bolí mĕ hlava nebo záda nebo mám rozrušenou mysl. To je utrpení ādhyātmika. Další druh utrpení se nazývá ādhibhautika, což je utrpení, které nám způsobují jiné živé bytosti. A poslední je adhidaivika, nad kterým nemáme žádnou moc. Jsou to různé epidemie, hladomory, záplavy, nesnesitelné vedro nebo zima, zemĕtřesení a podobné katastrofy, které způsobují polobozi a samotná příroda. Navíc se každý musí narodit, být nemocný, zestárnout a zemřít, a přesto si všichni myslí, že jsou v hmotném svĕtĕ šťastni. Co je naše skutečné štĕstí? Pod vlivem máji si myslíme, že jsme v bezpečí, a říkáme si: „Jen se radujme ze života.“ Jaké je to ale štĕstí?

Je zřejmé, že musíme snášet utrpení. Jedna z vlastností sádhua je snášenlivost. Každý je do určité míry snášenlivý, ale mezi snášenlivostí sádhua a obyčejného človĕka je rozdíl. Sádhu si je vĕdom, že není toto tĕlo. V jedné vaišnavské písni z Bengálska se říká: deha-smṛti nāhi yāra saṁsāra-bandhana kāhāḥ tāra.

Když správnĕ pochopíme, že nejsme toto tĕlo, nebudeme vnímat utrpení tak bolestnĕ. Když si například nĕkdo myslí: „Tohle je mé auto,“ a velmi na nĕm závisí, až se auto jednou rozbije, bude trpĕt více než ten, kdo si myslí: „Buď půjde spravit, nebo ho dáme pryč.“ Je to otázka mentálních pout. Materialista se více podobá zvířeti, a proto trpí více. Oddaný se však řídí Kršnovou radou z Bhagavad-gíty (2.14):

„Ó synu Kuntí, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako letní a zimní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó Bháratovče, a človĕk se musí naučit snášet je, aniž jimi je rozrušen.“

Trpíme v létĕ i v zimĕ. V létĕ nám oheň způsobuje bolest, ale v zimĕ je tentýž oheň příjemný. V zimĕ je voda nepříjemnĕ studená, ale v létĕ příjemnĕ chladí. Voda a oheň jsou stále stejné, ale nĕkdy jsou příjemné a nĕkdy ne. Obojí způsobuje kůže. Všichni máme „kožní nemoc“, máme hmotné tĕlo, a proto trpíme. Stali se z nás takoví ničemové, že si myslíme: „Jsem toto tĕlo.“ Podle Ájurvédy se tĕlo skládá ze tří hmotných prvků: kapha-pitta-vāyu. Čím hloubĕji jsme zapleteni v tĕlesném pojetí života, tím více trpíme.

V současnosti se rozrůstají mnohé „ismy“, pocházející z tĕlesného pojetí života    —    nacionalismus, komunismus, socialismus a mnoho dalších. V Kalkatĕ v roce 1947, v dobĕ muslimsko-hinduistických bouří, všichni trpĕli mnohem více, protože si mysleli: „Já jsem hinduista,“ nebo „Já jsem muslim.“ Človĕk, který je pokročilý ve vĕdomí Kršny, však nebude kvůli tĕmto pojetím bojovat. Človĕk vĕdomý si Kršny ví, že není ani hinduista, ani muslim, ale že je vĕčným služebníkem Kršny. Lidé jsou stále více vychováváni v tĕlesném vĕdomí, a proto stále více trpí. Jestliže omezíme tĕlesné pojetí, zmenší se i naše utrpení. Lidé vĕdomí si Kršny, kteří neustále myslí na Kršnu a mají Ho ve svých srdcích, necítí utrpení, protože vĕdí, že vše přichází podle Kršnovy vůle. Nĕkdy utrpení vítají. Například královna Kuntí říkala, když Kršna odcházel: „Můj drahý Kršno, když nám hrozilo nebezpečí, byl jsi neustále s námi jako přítel a rádce. Nyní jsme zpĕt ve svém království, a Ty odjíždíš do Dváraky. Bylo by lepší, abychom znovu trpĕli, neboť tak bychom na Tebe mohli neustále vzpomínat.“ Oddaný nĕkdy utrpení vítá jako možnost neustále myslet na Kršnu. Myslí si: „Tohle je jen odplata za mé dřívĕjší hříchy. Ve skutečnosti bych mĕl trpĕt mnohem více, ale Kršnovou milostí bylo mé utrpení zmenšeno. Všechno utrpení je stejnĕ jen v mysli.“ Oddaný není utrpením tolik ovlivnĕn. To je rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

Pĕtiletého Prahláda Mahárádže týral jeho otec jen proto, že Prahlád byl oddaným Pána. Otec ho nechal shodit ze skály, vařit v oleji, hodit do hadí díry a rozdupat slonem, ale Prahlád byl přesto stále klidný. Podobnými nesnázemi musel projít i Haridás Thákur. Narodil se sice jako muslim, ale byl velkým oddaným Pána a neustále zpíval Haré Kršna. Muslimský Kazi si ho nechal zavolat a řekl: „Jsi muslim a narodil ses v ctihodné muslimské rodinĕ, a přesto zpíváš hinduistickou Haré Kršna mantru. Co to má znamenat?“ Haridás Thákur klidnĕ odpovĕdĕl: „Drahý Pane, je mnoho hinduistů, ze kterých se stali muslimové. Řeknĕme, že jsem se stal hinduistou    —    co je na tom špatného?“ Kaziho to tak rozčílilo, že nařídil, aby Haridáse Thákura bičovali na dvaceti dvou tržištích. To znamenalo, že mĕl být ubičován k smrti, ale Haridás byl tak velký oddaný, že necítil žádnou bolest. Oddaný nĕkdy musí trpĕt, ale snáší to. Za všech okolností je milostivý k podmínĕným duším a snaží se je přivést k vĕdomí Kršny. To je jeho nejvýznačnĕjší vlastnost. Lidé neustále dĕlají sádhuovi nĕjaké nepříjemnosti, ale on nikdy nezanechá svého poslání a stále šíří vĕdomí Kršny, aby všem přinesl štĕstí. Prahlád Mahárádž říkal: „Můj Pane, netrpím, protože znám tajemství, jak být šťastný.“ Jaké tajemství? „Jsem šťastný, protože o Tobĕ naslouchám a opĕvuji Tvou slávu.“ Tak se pozná oddaný: naslouchá slovům o Pánu a opĕvuje Ho. Śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇam. Hnutí pro vĕdomí Kršny nyní šíří śravaṇaṁ kīrtanam po celém svĕtĕ.

I v bĕžném životĕ je možné ovládat svou mysl do takové míry, že človĕk může snést dokonce i operaci. Před lety musel jít Stalin na operaci a odmítl uspání chloroformem. Je-li to možné pro obyčejného materialistického človĕka, což potom pro človĕka žijícího duchovním životem? Naše mysl by mĕla být neustále ponořená ve vĕdomí Kršny    —    mĕli bychom neustále myslet na Kršnu. Kršna radí: „Neustále na Mne mysli.“ Mladí Američané a Evropané v hnutí pro vĕdomí Kršny byli od malička zvyklí dĕlat mnoho špatných vĕcí, ale nyní jich zanechali. Mnoho lidí si myslí, že bez nedovoleného sexu, omamných látek, jedení masa a hazardování nelze žít. Jeden známý markýz řekl mému duchovnímu bratrovi: „Chtĕl bych, abyste ze mne udĕlal bráhmana.“ Můj duchovní bratr mu odpovĕdĕl: „Ano, není to příliš tĕžké. Musíte jen přestat s omamnými látkami, nedovoleným pohlavním životem, jedením masa a hazardováním. Pak se můžete stát bráhmanem.“ Markýz odpovĕdĕl: „To nemohu! To je celý náš život.“ V západních zemích jsem vidĕl, že mnoho starších lidí trpí, protože se nedokážou tĕchto vĕcí zbavit, ale mnoho mladých chlapců a dívek s nimi přestalo a utrpení necítí. Je to díky vĕdomí Kršny.

Vĕdomí Kršny je pro všechny. Každý slyšel o Bhagavad-gítĕ. Dokonalosti můžeme dosáhnout pouhým následováním pokynů této knihy. Nemusíme odcházet ze zamĕstnání a zanechávat svých povinností. Mahárádž Ambaríš byl panovníkem velkého království, a přesto mluvil pouze o Kršnovi. Čaitanja Maháprabhu žádal Své oddané, aby mluvili pouze o Kršnovi. Když budeme mluvit a naslouchat jen o Kršnovi, přijde doba, kdy již nebudeme trpĕt. Tomu se ve Védánta-sútře říká ānandamayo 'bhyāsāt. Živé bytosti a Kršna jsou ānandamaya, transcendentálnĕ blažení. Na této úrovni neexistuje hmotné utrpení. Není to otázka nĕjaké kouzelnické magie. Nejvĕtším kouzlem je osvobodit se z utrpení: v tom spočívá svoboda oddaného. Když pociťujeme radost při naslouchání a mluvení o Kršnovi, mĕli bychom vĕdĕt, že dĕláme pokroky na cestĕ k dokonalosti. Potom již nebudeme cítit žádné hmotné utrpení. To je výsledek oddané služby, který Pán Kapila vysvĕtluje Své matce.

Kapila Muni zde radí Své matce Dévahúti, aby se snažila zvĕtšit svou oddanost k sádhuům neboli oddaným, kteří nemají žádné hmotné sklony, chce-li se zbavit svých hmotných pout. Slova nirmāna-mohā jita-saṅga-doṣāḥ v patnácté kapitole Bhagavad-gíty označují osobnost, která není ovlivnĕna pýchou z hmotného majetku. Človĕk může být velice bohatý nebo slavný, ale chce-li se vrátit do duchovního království, zpátky domů, zpátky k Bohu, musí se zbavit hmotné chamtivosti a panovačnosti, protože mu nepřísluší.

Slovo moha zde označuje falešné představy, že je nĕkdo bohatý nebo chudý. V hmotném svĕtĕ jsou všechna pojetí bohatství a chudoby nebo čehokoliv ostatního, co má vztah k hmotné existenci, falešná, protože tĕlo samotné je pomíjivé. Čistá duše, která je připravena zbavit se hmotného zapletení, se musí nejprve vymanit z vlivu tří kvalit hmotné přírody. Ve styku s tĕmito třemi kvalitami je nyní naše vĕdomí znečištĕno, a proto nám Bhagavad-gítá radí: jita-saṅga-doṣāḥ    —    nejprve se musíme vymanit z jejich vlivu. Zde, ve Šrímad-Bhágavatamu, je to potvrzeno: čistý oddaný, který se připravuje na návrat do duchovního království, je vysvobozen ze styku se třemi kvalitami. Musíme vyhledávat společnost takových oddaných. Proto jsme založili Mezinárodní společnost pro vĕdomí Kršny. V lidské společnosti najdeme mnoho sdružení obchodního nebo vĕdeckého rázu, která nabízejí určitý druh poznání nebo se snaží o rozvoj určitého vĕdomí, ale nenajdeme žádnou společnost, která by lidem pomáhala zbavit se veškerého hmotného znečištĕní. Chce-li se nĕkdo očistit, musí vyhledat společnost oddaných, kteří rozvíjejí pouze vĕdomí Kršny.

Oddaného, který se zbavil všech hmotných pout, se nedotýká utrpení hmotné existence, třebaže se zdá, že je v hmotném svĕtĕ. Jak je to možné? Kočka nosí v tlamĕ svá koťata a také svou kořist. Kotĕ i zabitá myš jsou v kočičí tlamĕ, ale jejich pocity se liší. Kotĕ se cítí pohodlnĕ pod ochranou své matky, ale myš cítí smrt. Podobnĕ sádhuové, oddaní, kteří prokazují Pánu transcendentální službu, nejsou znečištĕni hmotným utrpením, ale neoddaní bez vĕdomí Kršny podléhají bolestem hmotné existence. Proto bychom mĕli odejít ze společnosti materialistických lidí a hledat společnost lidí vĕdomých si Kršny. V takové společnosti můžeme udĕlat duchovní pokrok. Silou jejich slov a pokynů bude človĕk moci přetnout pouta k hmotnému svĕtu.

V Kali-juze převládají zvláštĕ nebezpečné kvality vášnĕ a nevĕdomosti (rajo-guṇa a tamo-guṇa). Témĕř všichni lidé jsou v tomto vĕku znečištĕni chtíčem, chamtivostí a nevĕdomostí. V šástrách se říká, že sattva-guṇa, kvalita dobra, v tomto vĕku prakticky neexistuje.

Ve čtrnácté kapitole Bhagavad-gíty je pĕknĕ vysvĕtleno, jak se může človĕk zbavit znečištĕní hmotnými kvalitami. Kapiladéva nyní radí: „Drahá matko, jestli se chceš zbavit znečištĕní, které způsobuje hmotná příroda, mĕla bys vyhledávat společnost sádhua.“ Ulpívání na hmotných kvalitách je příčinou naší připoutanosti. Chceme-li se osvobodit, musíme svůj sklon k ulpívání přeorientovat na sádhua.

Každý je k nĕčemu poután. Nikdo nemůže říci, že není k ničemu připoutaný. Májávádská nebo buddhistická filozofie nám říká, abychom se všeho vzdali a od všeho odpoutali, ale to již ve své podstatĕ není možné. Dítĕ je připoutané ke svým hrám, ale jeho připoutanost je možné usmĕrnit na čtení a studium, aby získalo nĕjaké vzdĕlání. Není to zničení připoutanosti, ale její přeorientování. Bude-li se nĕkdo snažit skoncovat s veškerou připoutaností, přivede ho to k šílenství. K nĕčemu musíme být upnuti. Když řekneme svým žákům, aby přestali jíst maso, co musíme udĕlat? Místo masa jim dáme kačaurí, rasaguly a mnoho dalších pochoutek. Pak s tím mohou přestat. Nejprve tedy odstraníme nižší připoutanost a pak je inspirujeme k vyšší připoutanosti. Živou bytost nelze k ničemu nutit. Je třeba to dĕlat postupnĕ. Dítĕ má mnoho zábav, ale časem na jejich místo přijdou lepší záliby a jeho zájmy se zmĕní. Podobnĕ je potřeba očistit i naše znečištĕné vĕdomí. Pak se vĕdomí Kršny probudí samo a přirozenĕ.

Vĕdomí Kršny je naše původní přirozené vĕdomí, ale z nĕjakého důvodu bylo zastřeno zálibou v hmotných vĕcech. Jak se tedy zbavit hmotných pout a upnout své vĕdomí na Kršnu? Pomocí společnosti oddaných (sādhu-saṅga). V hmotném svĕtĕ jsme poutáni k mnoha hmotným vĕcem, ale nedokážeme se jich zcela zříci. Je nutné je pouze očistit. Proč bychom mĕli nemocné oko vypíchnout? Nemocné oko je třeba vyléčit. Z nĕjakého důvodu jsme dostali šedý zákal, a když se ho zbavíme, náš zrak bude opĕt v pořádku. Máme mnoho tužeb, ale musíme je nasmĕrovat ke službĕ Kršnovi. Rádi například vydĕláváme peníze a Kršna říká: „Jen pokračuj se svou prací, ale daruj Mi její výsledky.“ Bhagavad-gítá (9.27) říká:

„Ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať obĕtuješ nebo daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, ó synu Kuntí, vždy to čiň jako obĕť Mnĕ.“

To je začátek bhakti-jógy. Začneme-li obchodovat a vydĕlávat peníze, mĕli bychom je utratit pro Kršnu. To je také druh bhakti. Dalším příkladem je Ardžuna, který se stal oddaným tím, že byl bojovník. Nestal se oddaným zpíváním Haré Kršna, ale bojováním v bitvĕ na Kurukšétře. Kršna mu poradil, aby bojoval, ale Ardžuna byl vaišnava a nechtĕl válčit. Vaišnava nechce nikoho zabíjet, ale když to Kršna nařídil, musel bojovat. Nebojoval ze své vlastní vůle, neboť pro vaišnavu je přirozené nikomu neubližovat. Když ale vaišnava pozná, že Kršna na nĕm chce, aby udĕlal určitou vĕc, přestane se starat o své představy a zájmy. Každý má tedy nĕjaké povinnosti, nĕjaké zamĕstnání. Budeme-li vykonávat své zamĕstnání jako obĕť Kršnovi, náš život bude dokonalý. Šrímad-Bhágavatam (1.2.13) radí:

„Ó nejlepší z dvojzrozených, závĕr je tedy takový, že nejvyšší dokonalostí, jíž lze dosáhnout vykonáváním povinností, které jsou předepsané všem kastám a životním stavům, je potĕšit Osobnost Božství.“

Dříve byla ve společnosti rozšířena varnášrama-dharma a každý mĕl určitou povinnost podle svého postavení ve společnosti. Nyní se odbornosti rozšířily a nezáleží na tom, jestli je nĕkdo lékařem nebo nĕčím jiným. Je pouze nutné, abychom výsledky své práce sloužili Kršnovi. To je bhakti. Účelem hnutí pro vĕdomí Kršny není zastavit lidi v jejich práci. Každý by mĕl ve své práci pokračovat, ale nikdy by nemĕl zapomenout na Kršnu. Kršna nám radí, abychom na Nĕj stále mysleli a jednali s vĕdomím, že pracujeme pro Nĕho. Musíme se samozřejmĕ řídit podle pokynů Kršnova představitele a nejednat náladovĕ. Budeme-li dĕlat nĕjaké nesmysly a myslet si: „Dĕlám to pro Kršnu,“ nebude to přijatelné. Práci musí schválit Kršna Samotný nebo Jeho zástupce. Ardžuna nebojoval bez Kršnova nařízení, proto i my musíme dostat pokyny, jak jednat. Můžeme si říkat: „Nevím, kde je Kršna. Nesetkal jsem se s Ním. Jak se mohu řídit Jeho pokyny?“ Úlohou sádhua je předávat Kršnovy pokyny. Sádhu je Kršnovým představitelem, a proto Kapiladéva radí Své matce, aby vyhledala jeho společnost.

Popsali jsme vlastnosti sádhua a uvedli jsme, že sádhua poznáme podle jeho charakteru. Nepřijímáme hned každého, kdo chodí kolem a říká: „Já jsem sádhu.“ Musí mít vlastnosti sádhua. Podobnĕ také neuznáváme každého, kdo o sobĕ prohlašuje: „Já jsem inkarnace Boha.“ Popis Boha a Jeho vlastností najdeme v šástrách. Společnost oddaných, sādhu-saṅga, je pro rozvoj vĕdomí Kršny nezbytná. Lidé trpí, protože jsou znečištĕni tamo- -gunou a radžo-gunou. Sádhu nás učí, že setrvávat pouze v sattva-gunĕ můžeme pĕstováním pravdomluvnosti, čistotnosti, ovládání mysli, jednoduchosti, snášenlivosti, pevné víry a plného poznání. To jsou vlastnosti lidí v sattva-gunĕ.

Místo abychom si mysleli: „Když se dnes nebudu moci nĕčeho napít, zblázním se,“ bychom si mĕli myslet: „Zblázním se, když nebudu moci být ve společnosti sádhua.“ Když budeme takto přemýšlet, vysvobodíme se. Čaitanja Maháprabhu chtĕl, aby se každá vesnice na celém svĕtĕ stala střediskem vĕdomí Kršny, aby každý mohl využít společnosti sádhuů a sám se stal sádhuem. To je poslání hnutí pro vĕdomí Kršny. Na začátku se musíme dobrovolnĕ podrobit určitému odříkání. Zpočátku může být trochu tĕžké přestat s nedovoleným pohlavním stykem, omamnými látkami, jedením masa a hazardováním, ale musíme vytrvat a být tolerantní. Chceme-li se zbavit nemoci, musíme jít nĕkdy i na operaci. I když bude velmi bolestivá, musíme to snést. Snášenlivosti se říká titikṣavaḥ. Současnĕ musíme být kāruṇikāḥ    —    musíme mít soucit k pokleslým duším a chodit od mĕsta k mĕstu a říkat ostatním o vĕdomí Kršny. To je povinností sádhua. Kazatelé jsou lepší než ti, kteří odcházejí meditovat do Himalájí. Meditace v Himalájích nám může přinést osobní prospĕch, ale ti, kteří podstoupí mnohé nesnáze spojené s kázáním, jsou mnohem lepší, protože skutečnĕ bojují v Kršnovĕ zájmu a jsou daleko soucitnĕjší. Nejvznešenĕjší sádhuové jsou ti, kteří opouštĕjí Vrndávan a snaží se šířit vĕdomí Kršny. To je Kršnův názor, který najdeme v Bhagavad-gítĕ (18.68  –  69):

„Tomu, kdo toto nejvyšší tajemství vysvĕtluje oddaným, je zaručena čistá oddaná služba a nakonec bezpochyby dospĕje ke Mnĕ. Na tomto svĕtĕ není žádného služebníka, který by Mi byl dražší než on, a ani Mi nikdo nikdy dražší nebude.“

Chceme-li na sebe Kršnu rychle upozornit, mĕli bychom kázat. To je také učení Šrí Čaitanji Maháprabhua. Není nutné zůstat v Indii. Mĕli bychom radĕji cestovat po celém svĕtĕ a kázat vĕdomí Kršny. Sádhu je suhṛt    —    přeje dobro všem. To neznamená, že přeje dobro jen indickým nacionalistům. Přeje dobro dokonce i kočkám a psům. Oddaný prokazuje milost dokonce i kočkám a psům tím, že jim dává prasádam. Když se jednou bengálští oddaní vypravili za Čaitanjou Maháprabhuem, začal je následovat nĕjaký pes. Šivánanda Séna ho krmil a dával mu prasádam, a když se chtĕli nechat převézt přes řeku, Šivánanda Séna zaplatil více a požádal převozníka: „Prosím, vezmĕte i toho psa. Je to vaišnava, protože se s námi vydal na cestu. Jak ho tu můžeme nechat?“ Samotný Čaitanja Maháprabhu pak tomu psovi házel trochu Svého jídla a pes se dostal až na Vaikunthu.

Sádhu přeje dobro všem a k nikomu se nechová nepřátelsky. Je śānta, vyrovnaný. To jsou hlavní kvalifikace sádhua. Je také připoutaný pouze ke Kršnovi. Mayy ananyena bhāvena. Takové jsou vnĕjší a vnitřní rysy oddaného. Oddaný je také uctivý k polobohům, protože zná jejich vztah ke Kršnovi. V Brahma-sanhitĕ (5.44) je bohynĕ Durgá uctívána jako vnĕjší energie Kršny.

„Vnĕjší energii (māyā), která je stínem duchovní energie (cit- -śakti), uctívají lidé jako Durgu, tvořící, udržující a ničící sílu hmotného svĕta. Uctívám prvotního Pána Góvindu, podle Jehož vůle Durgá vykonává své poslání.“

Bohynĕ Durgá je tak mocná, že může tvořit, udržovat a ničit. Nedokáže však jednat nezávisle proti Kršnovĕ vůli. Durgá je jako Jeho stín. Sádhu ví, že prakrti, příroda, pracuje podle Jeho pokynů. Každý policejní příslušník ví, že nejedná nezávisle, ale že vykonává pokyny vlády. Toto poznání je nutné, aby si policejní příslušník, který má určitou moc, nezačal myslet, že se stal Bohem. Bůh není tak laciný. Bůh má nesčetné energie a Durgá je jednou z nich. Durgá není nejvyšší. Existují miliony Durg, miliony Šivů a miliony vesmírů. Existují miliony polobohů, ale Bůh je jen jeden. Nemůže být milion Bohů. Bůh se může expandovat do milionů podob, ale to je nĕco jiného. Oddaný ctí polobohy jako pomocníky Nejvyšší Osobnosti Božství, nikoli jako svrchované vládce. Ten, kdo neví, jaký Bůh ve skutečnosti je, považuje polobohy za nejvyšší. Takový človĕk je ménĕ inteligentní. Oddaný je uctivý k polobohům, ale dobře ví, že Nejvyšší Pán je Kršna. Kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Sádhu, vaišnava, je uctivý ke všem a pro Kršnu je připraven všeho se vzdát a odejít od svých příbuzných. Sádhu nachází potĕšení v naslouchání a v diskutování o Kršnovi.

Kršna provádí mnoho zábav. Bojuje a zabíjí démony, tančí s gópími, hraje si jako pasáček ve Vrndávanu a vládne jako král Dváraky. O Kršnovi bylo napsáno mnoho knih (kṛṣṇa-kathā) a hnutí pro vĕdomí Kršny již mnohé z nich vydalo. Můžeme číst všechny tyto knihy a také Bhagavad-gítu, kterou vyslovil Kršna Samotný. Tak se z každého může stát sádhu. Nasloucháním o Kršnovi a vyprávĕním o Jeho skutcích se můžeme okamžitĕ vysvobodit z utrpení hmotného svĕta.

V tomto verši se říká:

Takové příznaky se projeví, když se človĕk zbaví veškeré hmotné připoutanosti. Sádhu si nemyslí, že je hinduista, muslim, křesťan, Američan, Ind nebo nĕco jiného. Sádhu si pouze myslí: „Jsem služebníkem Kršny.“ Šrí Čaitanja Maháprabhu řekl: „Nejsem bráhman, kšatrija, vaišja, šúdra, brahmačárí, ani nic jiného. Jsem jen služebníkem služebníka Kršny.“ Tomu se človĕk musí naučit a pak bude schopen prokazovat celé lidské společnosti tu nejlepší službu.