Kapitola třináctá

V Bhagavad-gítĕ stojí, že každý má možnost sloužit Pánu. I ženy, obchodníci a dĕlníci se mohou povýšit na nejvyšší úroveň dokonalosti a vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, jestliže se zamĕstnají oddanou službou Pánu. Oddaný dostane možnost vykonávat nejvhodnĕjší druh oddané služby milostí duchovního učitele. Chceme-li se osvobodit od utrpení pocházejícího z hmotné přírody, musíme se se zájmem a pokorou obrátit na duchovního učitele. Ardžuna se odevzdal Kršnovi se slovy: „Můj drahý Kršno, nyní již s Tebou nechci mluvit jako s přítelem, protože přátelské řeči mi nyní nepomohou.“ S přítelem obvykle mluvíme, jen abychom se nĕjak zabavili, ale když se obracíme na duchovního učitele, mĕli bychom být pokorní. Přátelé se navštĕvují jako sobĕ rovní, ale za duchovním učitelem takto jít nemůžeme. Bez pokory nebudeme schopni přijmout vznešené pokyny a rady. Ardžuna nás učí pokoře tím, že se zřekl svého přátelského vztahu ke Kršnovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Řekl: „Nyní jsem se stal Tvým žákem. Prosím, pouč mĕ.“

Můžeme spekulovat po mnoho let a životů, a přesto nepochopit konečný cíl života. Proto nám všechny šástry radí, abychom vyhledali gurua. Slovo guru znamená „tĕžký“. Guru je tĕžký poznáním. Mĕli bychom se na gurua obracet s tímto vĕdomím a nemyslet si: „Já vím všechno. Kdo mĕ může učit?“ Nikdo nemůže říci, že nepotřebuje poradit.

Podle védského systému je chlapec již v útlém vĕku poslán do gurukuly, aby se naučil duchovnímu poznání. V gurukule se z nĕj stane brahmačárí a pracuje jako prostý služebník. Nezáleží na tom, jestli je synem velkého bráhmana nebo krále. Stane se z nĕj služebník gurua. Když mu guru nařídí udĕlat nĕjakou prostou manuální práci, je připraven ji udĕlat. Tak se chová brahmačárí. Dokonce i Kršna šel do gurukuly, aby nás učil. Kršna to dĕlat nemusel, protože je Nejvyšší Osobnost Božství, ale šel do gurukuly, aby nás učil Svým příkladem. Také Čaitanja Maháprabhu přijal gurua.

Prakášánanda Sarasvatí byl velký učenec a vĕdĕl, že i Čaitanja Maháprabhu je proslavený vzdĕlanec, ale začal Ho kritizovat za neustálé zpívání a tancování. Mĕl pocit, že sannjásí by mĕl všechen svůj čas vĕnovat studiu Védánty. Považoval Čaitanju Maháprabhua za sentimentalistu a nepravého sannjásína. Prakášánanda Sarasvatí se zeptal: „Proč nečteš Védánta-sútru? Proč jen zpíváš a tancuješ?“ Čaitanja Maháprabhu odpovĕdĕl:

„Ve skutečnosti nejsem příliš učený a můj guru mi řekl, že jsem ohromný hlupák. Řekl mi, že nemohu číst Védánta-sútru, protože ta není určena obyčejným lidem. Můj guru mi poradil, abych zpíval tuto Haré Kršna mahá-mantru a já se toho držím a vidím, že to přináší výsledky.“ (Čaitanja-čaritámrta, Ádi 7.71)

V současné dobĕ, v Kali-juze, nejsou lidé příliš vzdĕlaní. Zajímá je jen jak vydĕlat peníze a naplnit si žaludek. Védántská filozofie není určena pro obyčejné lidi ani pro obyčejné učence. Vyžaduje velké znalosti sanskrtu a filozofie. Čaitanja Maháprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství a zná všechno, ale v tomto případĕ se postavil do role obyčejného človĕka, aby poučil nevĕdomou společnost. V tomto vĕku se lidé o Védánta-sútru již ani nezajímají. Lidé jsou tak nakaženi vlivem máji, že je ani nezajímá, jestli je nĕjaký život po smrti a proč existuje 8    400    000 životních druhů. Když se nĕkdy lidé dozvĕdí, že se za své jednání stanou například stromem, psem, kočkou, hmyzem nebo i znovu človĕkem, řeknou, že je to nezajímá. Nĕkdy odpoví: „Vždyť to nevadí, že se stanu psem. Co je na tom špatného? Stejnĕ na všechno zapomenu.“ Mnoho studentů z různých univerzit na Západĕ takto odpoví. Jsou v takové nevĕdomosti, že byli označeni jako manda. Dříve se bráhmani v Indii zajímali o poznání Brahmanu. Athāto brahma-jijñāsā. Ale dnes je každý šúdra a nikdo se nezajímá, co je Brahman. Lidi jen zajímá, jak vydĕlat peníze a chodit do kina.

Lidský život je určen k tomu, abychom pochopili své postavení, a proto bychom se mĕli řídit pokyny Bhagavad-gíty. Ardžuna nás zde učí tím, že přijal Kršnu za svého gurua. Žádá Kršnu, aby se stal jeho duchovním mistrem a učil ho. Slova Šrí Kršny nejsou určena jen pro Ardžunu, ale pro všechny. Kršna říká v Bhagavad-gítĕ, že bychom mĕli vyhledat gurua. První guru je Samotný Šrí Kršna a každý, kdo Ho zastupuje, je také guru. Řeknĕme, že jsem obchodník a pošlu nĕkoho, aby vyjednával mým jménem. Jestliže pracuje pod mým vedením, je to můj představitel. Když bude jen prohlašovat, že je můj představitel, ale nebude se řídit mými pokyny a utratí peníze za nĕco jiného, pak to není můj pravý představitel.

Kršnův zástupce neříká: „Stal jsem se Kršnou.“ Takový človĕk není ani Jeho zástupce, ani to není pravý guru. Je to podvodník. Kršnův zástupce jedná pro Kršnu. Kršna říká: „Zanech všeho a odevzdej se jen Mnĕ.“ A Kršnův představitel říká: „Zanech všeho a odevzdej se jen Kršnovi.“ Není to tak tĕžké pochopit. Každý se může stát Kršnovým představitelem. Za posledních dvĕ stĕ let odešlo na Západ mnoho jogínů a svámích, ale nikdo nemluvil o Kršnovi. Přišli pouze s nĕjakou nesourodou míchaninou indické filozofie. Nikdo nepřinesl védskou kulturu takovou, jaká je.

Mĕli bychom číst Bhagavad-gítu takovou, jaká je, a porozumĕt filozofii tak, jak jí porozumĕl Ardžuna. Ardžuna byl Kršnův přítel. Sedĕl s Kršnou a mluvil s Ním jako přítel s přítelem. Když Ardžuna spatřil vesmírnou podobu, řekl (v jedenácté kapitole) Kršnovi: „V minulosti jsem Tĕ oslovoval ,Kršno, Jádavo, můj příteli, aniž jsem znal Tvoji velikost. Prosím promiň mi všechno, čeho jsem se dopustil z pošetilosti nebo z lásky.“

Ardžuna pochopil, že jeho přítel Kršna byl zároveň Nejvyšší Osobností Božství, a tudíž osobností vhodnou k tomu, aby se stala jeho guruem. Na počátku Bhagavad-gíty (2.7) proto řekl Kršnovi: śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam. „Nyní jsem Tvým žákem a Tobĕ odevzdanou duší. Prosím, pouč mĕ.“

To jsou pokyny Bhagavad-gíty a kdo Bhagavad-gítu opravdu čte, musí přijmout Kršnu jako gurua. Musíme sloužit guruovi a odevzdat se. Nesmíme přijmout jako gurua jen tak nĕkoho. Guru musí být představitelem Kršny, pak se mu můžeme odevzdat. Odevzdání znamená, že si človĕk vezme k srdci vše, co guru řekne. Nemůžeme si myslet: „Nestarám se, co mi guru nařizuje, ale přesto jsem stále jeho žák.“ Tak nevypadá skutečné přijetí gurua. Dnes je to módní, ale nikomu to ve skutečnosti nepomůže. Jakmile se Kršna stal Ardžunovým guruem, Kršna ho okamžitĕ pokáral. Šrí Kršna mu řekl:

„Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad nĕčím, co není hodno zármutku. Moudří netruchlí ani nad živými, ani nad mrtvými.“ (Bhagavad-gítá 2.11)

Kršna tím vlastnĕ Ardžunovi řekl, že je opravdový hlupák, protože naříká nad nĕčím, co není hodno zármutku. Ardžuna naříkal kvůli tĕlu a myslel si, že je hrozné zabít své příbuzné ve válce. Nebylo vhodné, aby rozjímal o tĕchto vĕcech. Moudrý človĕk by mĕl přemýšlet o spasení duše. Proto mu Kršna ze všeho nejdříve vysvĕtlí rozdíl mezi tĕlem a duší.

Hnutí pro vĕdomí Kršny se zajímá o duši, a proto jsme použili slova „vĕdomí“, protože vĕdomí náleží duši. Vĕdomí je známkou přítomnosti duše. Díky přítomnosti duše může tĕlo cítit radost i bolest. Když duše opustí tĕlo, můžeme ho rozřezat na kusy a neuvidíme ani náznak protestu, protože vĕdomí již není přítomno. Potĕšení a bolest cítíme díky přítomnosti vĕdomí a Kršna nás učí, že vĕdomí je vĕčné, nikoliv tĕlo. Chceme-li pochopit, že vĕdomí je vĕčné, musíme ho nejprve očistit. Jestliže očistíme své vĕdomí, pak bude náš život úspĕšný. V okamžiku smrti nás vĕdomí přenese do jiného tĕla. Mysl, inteligence a falešné ego tvoří jemnohmotné tĕlo, a ještĕ jemnĕjší je duše. Je nám jasné, že máme mysl, ačkoliv ji nemůžeme vidĕt. Nevidíme ani inteligenci, ani ego, ani duši. Jsme schopni vidĕt jen hrubé hmotné tĕlo, a když hrubé tĕlo zemře, říkáme, že je se vším konec. Chceme-li tĕmto vĕcem správnĕ porozumĕt, musíme se obrátit na gurua, právĕ jako se Ardžuna obrátil na Šrí Kršnu.

Šrí Kršna řekl Ardžunovi ohleduplným způsobem, že není příliš učený. V podstatĕ mu řekl: „Nejsi žádný paṇḍita. Snaž se pochopit, že skutečný život je život duše.“ Védské vzdĕlání znamená starat se o duši. V současnosti je duše vtĕlená, uvĕznĕná a zapletená do mnoha hmotných vĕcí. Duše trpí a v našem zájmu je vysvobodit ji z tĕchto hmotných pout. To je skutečné vzdĕlání, a chceme-li ho získat, musíme se obrátit na pravého gurua. Guru je stále zde    —    Kršna. Guru je zde také jako Kapiladéva, inkarnace Kršny. Kršna nám říká, že On je vlastníkem tĕla, a vysvĕtlil to již mnoha způsoby. Prohlásil, že duše nemůže být rozťata na kusy, spálena ohnĕm, rozmočena vodou nebo vysušena vĕtrem. Hmota může působit na hmotu, ale duše nepatří do hmotného svĕta. Znamená to, že duše není ovlivnĕna hmotnými akcemi a reakcemi. Podle zákonů hmotné přírody je možné roztavit i železo nebo kámen, ale zákony přírody se nevztahují na duši.

Chceme-li získat o tĕchto vĕcech dokonalé poznání, musíme se obrátit na pravého Kršnova představitele. Nemáme jít za nepravým guruem, který je sám slepý a vede ostatní slepé lidi. Musíme jít za nĕkým, kdo má otevřené oči, kdo spatřil Absolutní Pravdu. Absolutní Pravda je přístupná pro všechny, stejnĕ jako slunce. Slunce se nikomu neschovává, ale človĕk se před ním může schovat tím, že zavře dveře. Chceme-li vidĕt slunce, musíme nechat dveře otevřené. Stejnĕ i Kršna, Bůh, je zde a je na nás, abychom k Nĕmu přišli a s pomocí Bhagavad-gíty pochopili, kdo je Bůh. Darebáci to neudĕlají a budou jen vymýšlet nĕjaké své filozofie. Není to tĕžké: Kršnovy pokyny jsou zde a Samotný Kršna je také zde. Kršna je tak laskavý, že říká: „Dobře, když Mi nemůžeš porozumĕt, snaž se Mĕ vidĕt ve vodĕ. Když Mne nejsi schopen takto vidĕt, snaž se Mĕ vidĕt ve svitu slunce.“ Je to snad tĕžké? Není to nic tĕžkého, ale my jsme velice tvrdohlaví. Májá je velmi silná, a jakmile se pokusíme přijmout Kršnu jako Nejvyššího Pána, přijde a začne nám šeptat do ucha: „Ne, ne. Existuje mnoho bohů. Proč právĕ Kršna?“ Ale šástry říkají: kṛṣṇas tu bhagavān svayam... īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. „Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství.“ Mĕli bychom se učit od áčárjů a ze šáster. Alespoň v Indii je mnoho velkých áčárjů: Rámánudžáčárja, Madhváčárja, Višnusvámí a také Šankaráčárja a Guru Nanak. Všichni přijali Kršnu jako Nejvyšší Osobnost Božství. Proč bychom Ho mĕli odmítat? Proč místo Nĕho uznávat za Boha nĕjakého Jeho soupeře? Nesmíme spekulovat. Mĕli bychom radĕji s plným vĕdomím přijmout Kršnu a být šťastní. To je možné milostí gurua, a proto Dévahúti položila svému synovi Kapiladévovi další otázky.

Existují různé druhy mystické jógy zamĕřené na různé aspekty Absolutní Pravdy. Džňána-jóga se zamĕřuje na neosobní záři Brahmanu, hatha-jóga na lokalizovaný osobní aspekt, Paramátmu, a bhakti-jóga neboli oddaná služba, která se provádí devíti různými způsoby v čele s nasloucháním a opĕvováním, se zamĕřuje na úplnou realizaci Nejvyššího Pána. Existují různé způsoby seberealizace, ale Dévahúti dává přednost bhakti-józe, kterou již Pán předbĕžnĕ vysvĕtlil. Bhakti-jógu lze provádĕt různými způsoby: nasloucháním, opĕvováním, vzpomínáním, modlením se, uctíváním Pána v chrámu, sloužením, vykonáváním Jeho přání, přátelstvím s Pánem a nakonec vzdáním se všeho v zájmu služby Jemu.

V tomto verši je velice významné slovo nirvāṇātman. Pokud se nezačneme vĕnovat oddané službĕ, nebudeme schopni ukončit hmotnou existenci. Džňání se zajímají o džňána-jógu, ale i když se po velkém odříkání človĕk povýší do neosobní záře, může i potom znovu poklesnout do hmotného svĕta. Džňána-jóga nedokáže provždy ukončit hmotnou existenci. A mnoho jogínů, kteří se zabývali hatha-jógou, zamĕřující se na lokalizovaný aspekt Pána, Paramátmu, znovu pokleslo, jako se to stalo například Višvámitrovi. Ale bhakti-jogí, který dosáhne Nejvyšší Osobnosti Božství, se nikdy nevrátí do hmotného svĕta, jak potvrzuje Bhagavad-gítá. Yad gatvā na nivartante: kdo se tam jednou dostane, se nikdy nevrátí zpátky. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti: po opuštĕní tĕla se nikdy nevrátí a nedostane další hmotné tĕlo. Nirvāṇa neukončí existenci duše. Duše je vĕčná. Nirvāṇa znamená ukončení hmotné existence a ukončit hmotnou existenci znamená vrátit se zpátky k Bohu.

Lidé se nĕkdy ptají, jak živá bytost poklesne z duchovního svĕta do hmotného. Pokud se človĕk nepovýší až na vaikunthské planety a není v přímém styku s Nejvyšší Osobností Božství, může poklesnout, ať již z úrovnĕ neosobní realizace nebo meditativního extatického transu. Další významné slovo je bhagavad- -bāṇaḥ. Bāṇaḥ znamená „šíp“. Bhakti-jóga je jako šíp namířený k Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhakti-jóga nikoho nenabádá k neosobní realizaci nebo realizaci Paramátmy. Tento šíp (bāṇaḥ) je tak rychlý a ostrý, že letí přímo k Nejvyšší Osobnosti Božství a proniká oblastmi neosobní záře a lokalizované Paramátmy.

Nejvyšší Osobĕ musíme porozumĕt vpravdĕ (tattvataḥ). Lidé se obvykle nezajímají o Boha nebo o svůj vztah k Bohu, ale všechny pokyny Véd jsou určeny k dosažení tohoto cíle. Ze všeho nejdříve musíme poznat Boha a pak musíme poznat náš vztah k Nĕmu. Dalším krokem je začít podle toho jednat. Kršna říká, že z mnoha milionů lidí se jeden může zajímat, jaký je smysl života. Lidský život je určen k tomuto účelu, a jestliže to človĕk nepochopí, není lepší než zvíře. Musíme porozumĕt Bohu a našemu vztahu k Nĕmu a také podle tohoto vztahu začít jednat. Tak můžeme zdokonalit své životy. Skutečný siddha chápe, kdo je: ahaṁ brahmāsmi    —    „Nejsem toto tĕlo.“ To je úroveň brahma-bhūta, realizace Brahmanu. Na této úrovni človĕk pociťuje velké štĕstí, ale přesto musí udĕlat další pokrok a dostat se na úroveň bhakti-jógy, kde najde rozmanitost a blaženost (ānanda). Jak jsme již uvádĕli dříve, hledáme duchovní rozmanitost, a když nedojdeme do duchovního svĕta, znovu poklesneme do hmotné sféry.

Rozmanitost duchovního svĕta je popsána v Brahma-sanhitĕ (5.29  –  30):

„Uctívám Góvindu, prvotního Pána a stvořitele, který pase krávy plnící všechny touhy v zemi postavené z duchovních kamenů čintámani, je obklopen miliony stromů přání a s velkou úctou a vřelostí neustále obsluhován stovkami tisíc lakšmí či gópí.“

„Uctívám Góvindu, prvotního Pána, který nádhernĕ hraje na flétnu, Jeho oči jsou jako okvĕtní lístky rozkvétajícího lotosu, na hlavĕ má paví pero, Jeho tĕlesná krása je umocnĕna barvou modrého mraku a Jeho nepřekonatelný půvab okouzluje miliony Amorů.“

Nesmíme si myslet, že Kršnovu podobu si vymyslel nĕjaký malíř. Jeho popis je ve Védách: veṇuṁ kvaṇantam aravinda- -dalāyatākṣam. Hraje na flétnu a Jeho oči jsou jako okvĕtní lístky lotosu. Na hlavĕ má paví pero a Jeho pleť má nádhernou barvu tmavého bouřkového mraku. Je tak krásný, že okouzlí stovky tisíc Amorů (kandarpa-koṭi-kamanīya-viśeṣa-śobham). To je popis Góvindy, který najdeme v šástrách.

V hmotném svĕtĕ jen přežvykujeme přežvýkané. Vždy to vyhodíme, znovu to zvedneme a žvýkáme to znovu. Duchovní rozmanitost je však jiná. Duchovní rozmanitost je ānandāmbudhi- -vardhanam: neustále narůstá. Je vĕtší než oceán, protože oceán se již nezvĕtšuje. Jeho břehy jsou určeny a má stanovenou hranici. Oceán blaženosti se však neustále zvĕtšuje. Čím více pronikáme do duchovní blaženosti, tím vĕtší radost cítíme.

Mladí lidé v Haré Kršna hnutí zpívají Haré Kršna mantru neustále. Kdyby byla hmotná, jak dlouho by ji vydrželi zpívat? Hmotná jména není možné zpívat příliš dlouho, protože to začne být únavné a nezáživné. Kdyby Haré Kršna mantra nebyla duchovní, nikoho by její zpívání neuspokojovalo. Můžeme opakovat „Pan John, pan John, pan John,“ ale za hodinu toho budeme mít dost. Avšak ze zpívání Haré Kršna budeme se vzrůstajícím duchovním pokrokem pociťovat stále vĕtší blaženost.

V Kršnovĕ společnosti pocítíme dokonalou ánandu, blaženost. S Kršnou se můžeme stýkat jako služebníci, přátelé, otcové, matky nebo milenci. Existuje pĕt základních vztahů, ras    —    śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Tytéž vztahy známe z hmotného svĕta. Jsme nĕčí otec, nĕčí syn, nĕčí milenec, pán, služebník a podobnĕ. To jsou zvrácené odrazy vztahů ke Kršnovi, které existují v duchovním svĕtĕ. V hmotném svĕtĕ mohu milovat svého syna, ale zítra se z nĕho může stát můj nejvĕtší nepřítel. Tento druh lásky není vĕčný. Nebo se nestane mým nepřítelem, ale zemře. Dnes mohu milovat nĕjakou ženu nebo muže, ale zítra se můžeme rozejít. To způsobují nedokonalosti hmotného svĕta. V duchovním svĕtĕ však tyto vztahy nikdy nezaniknou. Neustále narůstají, a tomu se říká dokonalost.

Kršna rád pase krávy surabhi, ale májávádí tomu nemůže porozumĕt. Řekne: „Kdo je ten Kršna?“ Dokonce i Brahmá byl zmatený: „Jak je možné, že uctívají Kršnu    —    toho malého chlapce z Vrndávanu? Říkají, že On je Nejvyšší Osobnost Božství. Jak je to možné?“ I samotný Indra byl zmatený. Chceme-li opravdu porozumĕt Kršnovi a nebýt zmateni, musíme se o Nĕm dovĕdĕt od Nĕho Samotného nebo od Jeho představitele.

Kršnovy činnosti nejsou obyčejné, jsou Božské, duchovní. Když to pochopíme, budeme okamžitĕ vysvobozeni. Musíme jen porozumĕt Kršnovým zábavám s gópími. Tyto zábavy nejsou obyčejné. V hmotném svĕtĕ chce mladík tančit s mnoha mladými dívkami, ale Kršnův tanec s gópími je jiný. Lidé nechápou, kdo je Kršna, a když se doslechnou, jak Kršna tančí s gópími, vezmou to jako výmluvu a řeknou si: „Budeme také tančit s mladými dívkami.“ Tak se ženou do pekla. Proto se musíme poučit o Kršnových činnostech od náležité osoby. Nemĕli bychom se snažit hned na začátku porozumĕt Kršnovým zábavám s gópími, protože jsou velice důvĕrné. Pojednává o nich až desátý zpĕv Šrímad-Bhágavatamu, z čehož vyplývá, že nejdříve musíme poznat Kršnu čtením předcházejících devíti zpĕvů. Když porozumíme všem devíti zpĕvům, můžeme přistoupit k desátému. Tímto způsobem můžeme pochopit, že Kršnovy činnosti nejsou obyčejné, ale duchovní, a můžeme se okamžitĕ vysvobodit.

Můžeme o Kršnovi buď naslouchat, opĕvovat Jeho jména, uctívat Ho, nebo Mu skládat modlitby. Vždy bychom mĕli všechno dĕlat pod vedením duchovního mistra nebo Samotného Šrí Kršny. Například Hanumán pouze plnil rozkazy Pána Rámačandry. Hanumán nemĕl žádné vzdĕlání a nemohl učit Védántu, ale pouze plnil, co si Rámačandra přál, a dosáhl dokonalosti. Ardžuna se choval ke Kršnovi jako ke svému nejlepšímu příteli. Nebyl žádným védántistou, ale bojovníkem, vojákem. Nemĕl čas studovat Védántu, protože se musel zaobírat politikou a válkou, ale přesto byl nejlepším oddaným. Lidé si mohou říci: „Ardžuna nebyl védántista, nebyl dokonce ani bráhman nebo sannjásí. Jak ho Kršna mohl přijmout jako oddaného?“ V Bhagavad-gítĕ (4.3) však Kršna říká, že Ardžuna je Jeho drahý přítel a oddaný: bhakto 'si me sakhā ceti. Když se človĕk chce stát oddaným, nemohou mu v tom zabránit žádné hmotné překážky.

Bhakti by ve skutečnosti mĕla být automatická a spontánní. Kršnovi bychom mĕli sloužit bez motivu, ale i v případĕ, že nĕjaký motiv máme, je tato služba prospĕšná. Dokonce i človĕk, který se na Kršnu obrátí kvůli svému osobnímu zájmu, je považován za zbožného. Například Dhruva Mahárádž zpočátku uctíval Kršnu s osobním motivem, ale když dosáhl dokonalosti oddané služby, jeho motiv zmizel. Když nakonec spatřil Kršnu, řekl: „Nežádám Tĕ o nic. Nechci žádné jiné požehnání, než možnost sloužit Ti.“ Jestliže naslouchání o Kršnových transcendentálních vlastnostech v nás probudí nĕjakou náklonnost k vĕdomí Kršny, náš život bude dokonalý. Tasmāt kenāpy upāyena manaḥ kṛṣṇe niveśayet: „Jakýmkoliv způsobem musíme svou mysl upoutat na Kršnu.“ (Šrímad-Bhágavatam 7.1.32) Pak nám Kršna pomůže a dá nám zevnitř inteligenci, jak naznačuje v Bhagavad- -gítĕ (10.10):

„Tĕm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mĕ uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mnĕ dospĕjí.“ To je skutečná buddhi-jóga. Bhakti-jóga znamená buddhi-jóga, protože skutečnĕ inteligentní človĕk se začne vĕnovat vĕdomí Kršny. Když pod vedením šáster a duchovního mistra začne oddanĕ sloužit, může tímto způsobem dovést svůj život k dokonalosti. Dévahúti to pochopila, a proto se odevzdala svému synovi tak, jako se Ardžuna odevzdal Šrí Kršnovi na bitevním poli.

Obyčejný človĕk s nevelkou inteligencí bude jen velice tĕžko schopen porozumĕt Absolutní Pravdĕ. Je-li však duchovní mistr ke svému žáku dostatečnĕ laskavý, bude mu božskou milostí duchovního mistra vše vyjeveno, i kdyby byl sebehloupĕjší. Višvanáth Čakravartí Thákur proto říká: yasya prasādād    —    milostí duchovního mistra přichází milost Nejvyšší Osobnosti Božství, bhagavat-prasādaḥ. Dévahúti požádala svého syna, aby k ní byl milostivý, protože byla ménĕ inteligentní žena a také Jeho matka. Kapiladévovou milostí mohla docela dobře porozumĕt Absolutní Pravdĕ, třebaže pro obyčejného človĕka a zvláštĕ pro ženu je to námĕt velice obtížný.

V tomto verši nám Dévahúti ukazuje, jakým způsobem je možné porozumĕt transcendentálním vĕcem. Při vyzývavém postoji nic nepochopíme. Musíme být pokorní, protože bhakti znamená rozvíjet pokoru. To je učení Čaitanji Maháprabhua:

Čaitanja Maháprabhu radí lidem, kteří chtĕjí pokročit ve zpívání Haré Kršna, aby byli pokornĕjší než tráva a snášenlivĕjší než stromy. Nemĕli by být pyšní na svou inteligenci a mĕli by prokazovat úctu ostatním. Tak mohou zpívat Haré Kršna bez přestupků. Dévahúti byla Kapiladévova matka, ale představila se jako pokorná žena. Nepokládala se za nadřízenou jen kvůli tomu, že byla Jeho matkou.

Duchovního mistra musíme potĕšit službou a rozvoj bhakti závisí na služebnickém přístupu. Svými hmotnými smysly nemůžeme poznat Kršnovu transcendentální povahu. Kršnovo jméno, Jeho podoba, vlastnosti a zábavy jsou divya, Božské. Naše současné hmotné smysly musíme očistit službou Pánu a tato služba začíná jazykem. Pomocí jazyka můžeme zpívat a opakovat transcendentální jména Pána. Není to příliš tĕžké. Tato cesta je otevřená všem    —    i ženám, vaišjům a šúdrům. Ve Šrímad- -Bhágavatamu najdeme hned za popisem Kali-jugy následující verš:

„Kali-juga má jednu velkou výhodu: lidé mohou dosáhnout osvobození a vrátit se zpátky k Bohu pouhým zpíváním Haré Kršna mahá-mantry.“ Šrí Čaitanja Maháprabhu řekl:

„Zpívej Haré Kršna, zpívej Haré Kršna. V Kali-juze není žádné jiné cesty.“

Mĕli bychom se vyvarovat přestupků při zpívání svatého jména, ale i ten, kdo nezpívá zcela čistĕ, bude postupnĕ očištĕn. Ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam (Šikšáštaka 1). To je nejjednodušší způsob, jak očistit zrcadlo mysli. Když Kršna uvidí, že nĕkdo upřímnĕ zpívá Haré Kršna, pomůže mu. Je v srdcích všech a ví, kdo je upřímný a kdo není. Kršna pomáhá upřímnému oddanému z vnĕjšku i zevnitř. Zevnitř pomáhá jako Paramátmá a dává inteligenci. Dadāmi buddhi-yogaṁ tam. Z vnĕjšku pomáhá jako duchovní mistr, který jedná jako Jeho zástupce. Čaitanja Maháprabhu proto říká: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja. „Milostí Kršny človĕk dostane pravého gurua a milostí gurua dostane Kršnu.“ (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 19.151) Šástry nám dávají jednoduchý návod, jak ocenit transcendentální život. Je to hnutí pro vĕdomí Kršny.

Dévahúti pokornĕ přijala svého syna jako gurua a s Jeho milostí chce zcela dokonale porozumĕt Kršnovi. Je velmi důležité snažit se získat bezpříčinnou milost duchovního mistra. Kršnovou milostí dostaneme duchovního mistra a milostí duchovního mistra obdržíme Kršnu.

Šríla Višvanáth Čakravartí Thákur velmi zdůrazňoval milost gurua a guru nám skutečnĕ dá požehnání, když ho uspokojíme svou službou. Guru je uctíván jako Samotný Kršna, ale nikdy neříká, že je Kršna: sākṣād dharitvena samasta-śāstrair uktas tathā bhāvyata eva sadbhiḥ (Gurv-aštaka 7).

Všechny šástry se shodují, že guru je na stejné úrovni jako Kršna, protože je Kršnovým představitelem. Proto je uctíván jako Kršna. Guru je nejdůvĕrnĕjším služebníkem Kršny a je Kršnovi velice drahý. Když on Kršnovi nĕkoho doporučí, Kršna takového človĕka přijme. Guru je Kršnovým důvĕrným služebníkem, protože Jeho jménem chodí ode dveří ke dveřím a říká: „Prosím, buďte si vĕdomi Kršny a odevzdejte se Mu.“ Kršna říká Ardžunovi, že takový človĕk je Mu velmi drahý. Pravý guru neříká lidem, aby se odevzdali jemu, ale aby se odevzdali Kršnovi. Človĕk se musí odevzdat Kršnovi prostřednictvím gurua. Není to možné přímo. To je správný způsob. Guru nepřijímá úctu od svého žáka pro sebe, ale předává tuto úctu Kršnovi. Nejsme-li schopni získat milost gurua, bude pro nás velice obtížné získat Kršnovu milost přímo.

V Bhagavad-gítĕ stojí, že poznání o Kršnovi sestupuje učednickou posloupností, paramparou. Evaṁ paramparā-prāptam. Guru předá tyto projevy úcty svému guruovi, ten je předá svému, a tímto způsobem se dostanou až ke Kršnovi. Kršnova milost sestupuje prostřednictvím parampary až k nám a úcta se předává paramparou až ke Kršnovi. Takto se musíme obracet na Nejvyšší Osobnost Božství. Chceme-li být ve styku s Bohem, musíme se nejprve obrátit na gurua. Dévahúti se modlí o Kapilovu milost, aby poznala, jak se obrátit na Kršnu. S velkou pokorou se Ho zeptala: „Můj drahý Kapilo, jsi Nejvyšší Osobnost Božství, ale já jsem žena a nejsem příliš inteligentní. Přesto se však chci dovĕdĕt o tĕchto vznešených transcendentálních námĕtech. Tvou milostí to bude možné.“

Také Rámánanda Ráj a Čaitanja Maháprabhu diskutovali o způsobu, jakým je možné porozumĕt Nejvyšší Osobnosti Božství. Rámánanda Ráj nejprve uvedl, jak porozumĕt Kršnovi prostřednictvím varnášrama-dharmy. Řekl, že smyslem lidského života je prostřednictvím zásad varnášrama-dharmy dospĕt k Šrí Višnuovi. Čaitanja Maháprabhu odpovĕdĕl, že v tomto vĕku je velice obtížné dodržovat pravidla varnášrama-dharmy. V této dobĕ je velice tĕžké být bráhmanem a obnovit starou varnášramskou kulturu je prakticky nemožné. Čaitanja Maháprabhu řekl, že tento způsob dnes není příliš praktický. Šríla Rúpa Gósvámí označil Čaitanju Maháprabhua za „nejvelkodušnĕjšího avatára“, protože volnĕ rozdával lásku ke Kršnovi. My nejsme schopni Kršnovi ani porozumĕt, takže o lásce nemůže být ani řeči. Když nĕkoho neznáme, jak ho můžeme milovat? Láska k Bohu je nám hodnĕ vzdálená, ale Čaitanja Maháprabhu byl tak laskavý, že rozdával lásku ke Kršnovi (kṛṣṇa-premā) každému, kdo ji chtĕl. Čaitanja Maháprabhu volal a naříkal kvůli Kršnovi a všem nám ukázal, jak by mĕl človĕk po Kršnovi prahnout.

„Ó Góvindo! Kratičké odloučení od Tebe pociťuji jako dvanáct let a více. Slzy tečou z mých očí jako deštivé přívaly a v Tvé nepřítomnosti se cítím na celém svĕtĕ osamocen.“

Bez Kršny by nám mĕlo všechno připadat prázdné. Tak to vidí Šrímatí Rádhárání, ale pro obyčejnou živou bytost to není možné. Tyto pocity znal pouze Čaitanja Maháprabhu a nĕkolik dalších oddaných, Jeho blízkých žáků, například šest Gósvámích, kteří následovali v Jeho stopách.

„Skládám své hluboké poklony šesti Gósvámím z Vrndávanu: Šrí Rúpovi Gósvámímu, Šrí Sanátanovi Gósvámímu, Šrí Raghunáthovi Bhattovi Gósvámímu, Šrí Raghunáthovi dásovi Gósvámímu, Šrí Džívovi Gósvámímu a Šrí Gópálovi Bhattovi Gósvámímu, kteří po celém Vrndávanu velice hlasitĕ volali: ,Královno Vrndávanu, Rádhárání! Ó Lalito! Ó synu Nandy Mahárádže! Kde jste všichni? Jste na kopci Góvardhanu, nebo jste pod stromy na březích Jamuny? Kde jste?̀ To byly jejich nálady ve vĕdomí Kršny.“ (Ṣaḍ-gosvāmy-aṣṭaka 8)

Gósvámí nikdy neříkali: „Vidĕl jsem Kršnu.“ To je doporučovaný způsob uctívání Kršny    —    uctívat Ho v odloučení. Mĕli bychom probudit své ztracené vĕdomí Kršny a prahnout po Nĕm v odloučení. To je kṛṣṇa-premā, láska k Bohu, kterou rozdával Čaitanja Maháprabhu. Nemá význam snažit se porozumĕt Kršnovi pomocí svého malého poznání. Jak bychom mohli se všemi svými nedokonalostmi porozumĕt Kršnovi spekulací? Mnoho lidí, jako jsou například džňání a různí teozofové, se snaží porozumĕt Absolutní Pravdĕ spekulací, ale nikam se nedostanou.

„Můj Pane, pouze ten, kdo obdržel alespoň nepatrný kousek milosti Tvých lotosových nohou, může porozumĕt Tvé velikosti. Lidé, kteří spekulují o Nejvyšší Osobnosti Božství, Tĕ nikdy nepoznají, i kdyby studovali Védy po mnoho let.“ (Šrímad-Bhágavatam 10.14.29) Človĕk se nedobere Kršny ani po dlouhých letech spekulování. Musí získat Kršnovu milost prostřednictvím duchovního mistra    —    to je způsob, který doporučoval Šrí Čaitanja Maháprabhu. Sthāne-sṭhitāḥ śruti-gatāḥ tanu-vāṅmanobhiḥ (Šrímad-Bhágavatam 10.14.3). Další Kršnovo jméno je Adžita. Kršnu nikdo neporazí, ale přesto může být překonán Svým oddaným. Človĕk by mĕl být velice pokorný a říci: „Kršno, jsem chudák. Nevím, jak Tĕ mám pochopit. Prosím, buď ke mnĕ milostivý. Dovol mi pochopit Tĕ a odevzdat se Ti.“ To je potřeba. Kršna je velmi milostivý, a když vidí, že je nĕkdo odevzdaný, pomůže mu zevnitř.