Kapitola patnáctá

Písma popisují pĕt druhů vysvobození. Jedním z nich je splynout s Nejvyšší Osobností Božství neboli vzdát se své individuální totožnosti a splynout s Nejvyšší Duší. Tomu se říká ekātmatām. Tento druh osvobození oddaný nikdy nepřijme. Další druhy osvobození jsou: být povýšen na stejnou planetu, kde žije Bůh (Vaikunthu), osobnĕ se stýkat s Nejvyšším Pánem, získat stejné bohatství jako Pán a mít stejné tĕlesné rysy. Kapila Muni vysvĕtluje, že čistý oddaný neusiluje o žádný z pĕti druhů vysvobození. Zvláštĕ se mu protiví snaha splynout s Nejvyšší Osobností Božství. Šrí Prabhódánanda Sarasvatí, velký oddaný Pána Čaitanji, řekl: kaivalyaṁ narakāyate. „Štĕstí pocházející ze splynutí s Nejvyšším Pánem, o které usilují májávádí, je považováno za pekelné.“ Toto splynutí neboli sjednocení není pro čisté oddané.

Takzvaní oddaní si myslí, že v podmínĕném stavu mohou uctívat Osobnost Božství, ale že v nejvyšším stádiu žádná osobnost neexistuje. Říkají, že Absolutní Pravda je neosobní, a proto si ji dočasnĕ můžeme představit v nĕjaké podobĕ, ale jakmile se vysvobodíme, naše uctívání skončí. Tuto teorii předkládá májávádská filozofie. Impersonalisté ve skutečnosti nesplynou s Nejvyšší Osobou, ale pouze s Jeho tĕlesnou září, které se říká brahmadžjóti. Brahmadžjóti se sice neliší od Jeho tĕla, ale tento druh sjednocení (splynutí s tĕlesnou září Osobnosti Božství) oddaní nechtĕjí přijmout, protože znají vĕtší potĕšení než splynutí s Jeho bytím. Nejvĕtším potĕšením je Pánu sloužit. Oddaní neustále přemýšlejí, jak Ho potĕšit nĕjakou službou    —    dokonce i uprostřed nejhorších hmotných obtíží neustále přemýšlejí, jak Pánu sloužit.

Májávádí považují Pánovy zábavy za mýty, ale zábavy Nejvyššího Pána jsou skutečné historické události. Čistí oddaní přijímají vyprávĕní o Pánových zábavách za Absolutní Pravdu. V tomto verši jsou významná slova mama pauruṣāṇi (Mé slavné činnosti). Oddaní s velkým potĕšením opĕvují Pánovy činnosti, ale májávádí na nĕ nemohou ani pomyslet. Podle nich je Absolutní Pravda neosobní, ale jak by v neosobní existenci mohlo docházet k činnostem? Impersonalisté považují popisy činností ve Šrímad-Bhágavatamu, Bhagavad-gítĕ a jiných védských písmech za vymyšlené historky, a proto jsou jejich interpretace tĕchto zábav scestné a zavádĕjící. Nemají ani ponĕtí o Nejvyšší Osobnosti Božství. Zbytečnĕ strkají nos do písem, vysvĕtlují je po svém a tak podvádĕjí obyčejné lidi. Činnosti májávádských filozofů mají velice zhoubné následky a Šrí Čaitanja proto Své žáky varoval, aby nikdy neposlouchali májávádské filozofy, když vysvĕtlují nĕjaká písma. Májávádí svými výklady vše zničí a človĕk, který jim naslouchá, se nebude nikdy schopen vydat cestou oddané služby a dosáhnout dokonalosti, nebo se k oddané službĕ bude moci přiblížit až po velice dlouhé dobĕ.

Kapila Muni jasnĕ říká, že činnosti bhakti jsou transcendentální mukti. Tomu se říká pañcama-puruṣārtha. Lidé se obvykle zabývají náboženskými činnostmi, ekonomickým rozvojem, smyslovým požitkem a nakonec jednají s myšlenkou na splynutí s Nejvyšším Pánem (mukti). Bhakti je transcendentální všem tĕmto činnostem. Šrímad-Bhágavatam proto začíná prohlášením, že všechny druhy předstíraného náboženství jsou z Bhágavatamu vykázány. Bhágavatam zcela odmítá rituální obřady provádĕné pro hospodářský rozvoj a smyslový požitek i následné zklamání ze smyslového požitku a touhu po splynutí s Nejvyšším Pánem. Bhágavatam je zvláštĕ určen pro čisté oddané, kteří se neustále vĕnují činnostem v duchu vĕdomí Kršny a neustále opĕvují Pánovy transcendentální činnosti. Čistí oddaní uctívají transcendentální činnosti Pána ve Vrndávanu, Dvárace a Mathuře, jak je popisuje Šrímad-Bhágavatam a ostatní Purány. Májávádští filozofové je zcela zavrhují jako mýty; ve skutečnosti jsou však jedinečné a hodné uctívání, a proto v nich oddaní nacházejí potĕšení. To je rozdíl mezi impersonalisty a čistými oddanými: liší se v tom, jak se dívají na písma.

Védská písma jsou kṛṣṇa-kathā neboli vyprávĕní o Kršnovi, ale kṛṣṇa-kathā není námĕtem pro diskusní klub. Je určena oddaným. Neoddaní čtením Bhagavad-gíty a Šrímad-Bhágavatamu pouze ztrácejí čas a často poukazujeme na to, že takzvaní učenci, politici a filozofové předkládají scestné komentáře, když se snaží vysvĕtlovat Bhagavad-gítu. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur říkal, že jsou jako lidé, kteří se snaží olizovat zavřenou sklenici medu. Ten, kdo neví, jak ochutnat med, může začít olizovat sklenici, ale chce-li med skutečnĕ ochutnat, musí sklenici otevřít a klíčem k jejímu otevření je oddanost. Proto se říká:

„Rozhovory o zábavách a skutcích Nejvyšší Osobnosti Božství ve společnosti čistých oddaných jsou velice sladké a přinášejí uspokojení uším i srdci. Rozvíjením tohoto poznání dĕlá človĕk postupnĕ pokrok na cestĕ osvobození, zbaví se ulpívání a ustálí se ve svém snažení. Pak začne skutečná oddanost a oddaná služba.“ (Šrímad-Bhágavatam 3.25.25)

Bůh je vĕčný a Jeho pokyny a následovníci jsou také vĕční. V Bhagavad-gítĕ (4.1) Kršna říká Ardžunovi, že před miliony let přednesl Bhagavad-gítu bohu Slunce. Ardžuna vyslechl Bhagavad-gítu před pĕti tisíci lety, ale když ji budeme číst dnes, uvidíme, že je stále svĕží a nová. Bhagavad-gítá a Kršna nikdy nestárnou. Kršna je nejstarší osobností ze všech, a přesto vypadá jako mladík. Nikdy nevypadá starší než dvacet let. Kršnova slova jsou absolutní a Jeho podoba, vlastnosti a činnosti jsou také absolutní. Jsou neustále svĕží a nové. Kdyby nebyly, jak by je mohli oddaní den co den se stále vĕtším nadšením opĕvovat? Čím více človĕk opĕvuje Kršnu, tím vĕtší získává nadšení k dalšímu opĕvování, opĕvování, opĕvování. To je podstata duchovních vĕcí. V hmotném svĕtĕ můžeme nĕco opakovat jednou, dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát, ale nakonec nás to omrzí a znechutí se nám to. Haré Kršna mahá-mantru však můžeme zpívat dvacet čtyři hodin dennĕ, a přesto se budeme cítit svĕží a nadšení. Není to hmotný zvuk, jaký známe z rádia. Je to duchovní zvuk, který pochází z duchovního svĕta. Dokonce i v hmotném svĕtĕ můžeme vysílat zvuk z jednoho místa a slyšet ho tisíce kilometrů daleko. Duchovní zvuk je možné vysílat z místa vzdáleného miliony kilometrů, a máme-li náležité přijímací zařízení, můžeme ho přesto slyšet. Tím zařízením je bhagavat-premā. Ti, kteří mají lásku k Bohu, ho mohou slyšet.

Ardžuna nebyl védántista ani sannjásí a nebyl ani nijak pokročilý v duchovním poznání. Vyslechl však Bhagavad-gítu, protože byl bhakta. Ateističtí učenci a politici nemohou porozumĕt transcendentální vibraci. Mohou jen olizovat sklenici s medem. Pošetilí darebáci jedí a pijí všechno možné bez jakéhokoliv omezení a myslí si, že tak činí ve jménu náboženství. Je mnoho takzvaných svámích a jogínů, kteří říkají svým žákům, že mohou dĕlat, cokoliv chtĕjí, a přesto budou dĕlat duchovní pokroky, ale to je jednoduše podvod. Z človĕka se musí stát čistý bráhman, který ovládá své smysly a mysl a mezi sádhuy rozmlouvá o Nejvyšší Osobnosti Božství. Může se nám to zdát velice obtížné, ale svatým človĕkem (sat) je možné se stát bĕhem jediného okamžiku. Když človĕk chce, může se odevzdat Kršnovi okamžitĕ.

Obracíme-li se na Kršnu, mĕli bychom říci: „Můj drahý Kršno, zapomnĕl jsem na Tebe, ale nyní se Ti zcela odevzdávám. Chceš- -li, můžeš mĕ zabít, nebo mĕ můžeš ochránit.“ Když se Nejvyšší Pán zeptal Prahláda Mahárádže, jaké chce požehnání, Prahlád Mahárádž odpovĕdĕl: „Můj Pane, proč bych Tĕ mĕl žádat o požehnání jen proto, že jsem pro Tebe trpĕl? Jsi svrchovanĕ mocný a vše, co dostávám, dostávám od Tebe. Narodil jsem se v rodinĕ démonů a mám sklony k hmotnému požitku. Vidĕl jsem, jak byl můj mocný otec, kterého se báli i polobozi, zničen v jediném okamžiku. Proč bych mĕl o nĕco žádat? Prosím, dovol mi, abych mohl sloužit Tvému služebníkovi. To je jediné, co chci. Netoužím po ničem jiném.“ Oddaný nikdy nežádá Nejvyšší Osobnost Božství o nĕco hmotného. Oddaní jsou spokojení, když mohou opĕvovat Pána. To je bhakti-jóga.

Kršna sestupuje, aby potĕšil Své oddané a zničil démony. Démoni chtĕli zničit Kršnu ještĕ před tím, než se narodil. Kansa nařídil svým kumpánům: „Řeknĕte mi, jakmile se Kršna narodí. Musím Ho okamžitĕ zabít.“ Kansa tak neustále myslel na Kršnu, ale negativním způsobem. Podobnĕ najdeme mnoho takzvaných nábožensky založených lidí a religionistů, kteří chtĕjí Kršnu pouze zabít. Snaží se Kršnu odstranit z Bhagavad-gíty. Píší komentáře k Bhagavad-gítĕ, ale o Kršnovi se nikdy ani nezmíní. Nikdy neřeknou, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství a že by mĕl být uctíván. Znamená to, že to jsou démoni, asurové, ačkoliv se vydávají za velké učence. Všemožnĕ se snaží vyhnout kṛṣṇa- -bhakti a celá jejich propaganda smĕřuje k tomuto cíli.

Májávádí a ateisté považují Božstva v chrámu za modly, ale oddaní neuctívají žádné modly. Uctívají přímo Nejvyšší Osobnost v Jeho arcā inkarnaci. Arcā je podoba Boha, kterou můžeme uctívat v našich současných podmínkách. V našem současném stavu nemůžeme vidĕt Boha v Jeho duchovní podobĕ, protože naše hmotné oči a smysly nemohou vnímat duchovní vĕci. Nemůžeme ani vidĕt duchovní podobu individuální duše. Když človĕk zemře, nejsme schopni postřehnout, že duchovní částečka opouští tĕlo. V tom je nedostatek našich hmotných smyslů. Nejvyšší Osobnost Božství proto přijímá podobu arcā-vigraha, abychom Ho mohli vidĕt a vnímat našimi hmotnými smysly. Arcā- -vigraha je nĕkdy označována jako inkarnace Pána, protože se od Nĕho neliší. Nejvyšší Pán přichází v různých inkarnacích a podobnĕ přijímá i podobu z hmotných prvků    —    z hlíny, dřeva, kovu, drahokamu a podobnĕ.

V šástrách najdeme mnoho návodů, jakým způsobem se mají vyřezávat podoby Pána. Tyto podoby pak nejsou hmotné. Je-li Bůh všepronikající, pak je také přítomen v hmotných prvcích. To je samozřejmé. Ateisté si však myslí pravý opak. Nĕkdy kážou, že Bůh je všechno, ale když jdou do chrámu a dívají se na podobu Boha, neuznávají, že to je Bůh. Podle jejich vlastní teorie je Bůh všechno. Proč tedy Božstvo není Bůh? Ve skutečnosti nemají o Bohu ani ponĕtí. Oddaní se dívají zcela jinak, jejich oči jsou potřeny balzámem lásky k Bohu. Jakmile spatří Pána v Jeho různých podobách, prostoupí je láska a nevidí žádný rozdíl mezi Bohem a Jeho podobou v chrámu, jako ho vidí ateisté. Usmĕvavá tvář Božstev v chrámu je v jejich očích zcela transcendentální a duchovní a pohled na ozdoby na Pánovĕ tĕle jim skýtá velké potĕšení. Povinností duchovního mistra je učit oddané, jak zdobit Božstva v chrámu, jak chrám čistit a jak Božstva uctívat. Vše má svá pravidla a oddaní chodí do Višnuových chrámů shlédnout podobu Božstev (vigraha), neboť všechna Božstva jsou velice milostivá. Oddaní se Božstvům svĕřují a v mnohých případech jim Božstvo také odpovídá. S Pánem může však mluvit jen velký oddaný. Nĕkdy také Bůh mluví k oddaným ve snu. Ateisté tĕmto vztahům mezi Božstvem a oddaným nemohou porozumĕt, ale pro oddané jsou zcela reálné a přinášejí jim nepopsatelné štĕstí.

Je jasné, že ti, kteří mají oči k vidĕní, Kršnu uvidí. Když Čaitanja Maháprabhu vešel do Džagannáthova chrámu a uvidĕl Božstva, omdlel se slovy: „Ó, zde je Můj Pán! Zde je Můj Pán!“ Chceme-li vidĕt, musíme být santaḥ. To je možné přijetím náležité kultury. Rozvineme-li lásku ke Kršnovi, okamžitĕ Kršnu spatříme a omdlíme se slovy: „Ó, zde je můj Pán!“ Avšak nevĕřící ateisté, kteří se neustále snaží Kršnu zapírat, jen řeknou: „To je nĕjaká modla. Kus kamene.“

Musíme mít touhu vidĕt Kršnu a mluvit s Ním. Kršna ve skutečnosti čeká, jestli projevíme zájem s Ním mluvit. V Bhagavad- -gítĕ (10.10) říká:

„Tĕm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mĕ uctívají, dám poznání, s jehož pomocí ke Mnĕ dospĕjí.“

Chceme-li mluvit s nĕjakým významným človĕkem, musíme mít jisté kvalifikace. Nemůžeme mluvit s prezidentem a senátory, kdy nás napadne. Musíme se podrobit určitým pravidlům. Kršna je připraven s námi hovořit, a proto sestoupil jako arcā- -mūrti, jako Božstvo, abychom Ho mohli vidĕt. Musíme se jen kvalifikovat    —    pak s Ním budeme moci rozmlouvat. Neoddaní, májávádíni, kteří Kršnu jen pomlouvají a popírají, říkají, že nemá žádné oči, žádné nohy, žádné ruce a žádné uši. Tím nepřímo říkají, že Bůh je slepý a hluchý, a že nemůže dĕlat to či ono. Nepřímo tak Boha urážejí. Je to pomluva. Bůh nechce poslouchat takové nesmysly. Proto se v tomto verši říká: sākaṁ vācaṁ spṛhaṇīyāṁ vadanti. Když říkáme, že Kršna je slepý, že nemá oči ani ruce, že nemá nic, nepřímo prohlašujeme, že Kršna neexistuje. Není to jistĕ vhodný způsob, jak mluvit o Kršnovi. Chceme- -li mluvit o Kršnovi, musíme vyhledat pomoc ve védských písmech. Pak můžeme pochopit, jak má být Kršna uctíván.

V Brahma-sanhitĕ (5.29) stojí: „Šrí Kršna hraje na flétnu a Jeho oči jsou krásné jako okvĕtní lístky lotosu. Ve vlasech má paví pero a Jeho tĕlo je nesmírnĕ krásné.“ Májávádí říkají: „Představte si libovolnou podobu Boha,“ ale podobu Boha si nelze vymyslet. Jeho podoba je skutečná, a o tom se dozvíme z Véd. Když byl Kršna přítomen na Zemi, vyjevil Své činnosti a Svou podobu. Obojí není hmotné, ale duchovní. Kršnovo tĕlo je sac-cid-ānanda- -vigraha. Nemá nic společného s nĕčím hmotným. Pán sestupuje kvůli Svým oddaným, kteří Ho neustále touží vidĕt. Ze všeho nejdříve dává potĕšení Svým oddaným a potom zabíjí démony, kteří oddané neustále pronásledují. Démoni mají v povaze vždy nĕjak pronásledovat oddané. Na Západĕ byl Ježíš Kristus ukřižován jen proto, že kázal vĕdomí Boha. Hiranjakašipu se snažil zabít svého pĕtiletého syna Prahláda Mahárádže, protože jeho syn mluvil pouze o Kršnovi. Mnoho démonů se snažilo zabít i Samotného Kršnu    —    Pútaná, Aghásura, Bakásura, Kansa. Kršna je však všechny zničil díky Své všemocnosti.

V hmotném svĕtĕ je každý více či ménĕ asura, ateista. Chceme-li kázat, musíme se naučit tolerovat asury a mluvit takovým způsobem, aby se i z nich mohli stát oddaní. Neustále bychom mĕli mluvit o Kršnovi příjemným způsobem; pak z toho budeme mít prospĕch. Dalším jménem Kršny je Uttamašlóka, což znamená, že Kršna je uctíván nejvybranĕjšími slovy. Nemĕli bychom používat jakákoliv slova, která nás napadnou. Ve védských písmech, a také v bibli a v koránu, najdeme mnoho modliteb. Křesťané a muslimové neuctívají Božstva, ale skládají Pánu modlitby, a to je také bhakti. Arcanaṁ vandanam.

Je devĕt způsobů uctívání Pána a človĕk si může vybrat jeden nebo dĕlat všechny najednou. Mĕli bychom používat jen vybraná slova a odevzdat se Kršnovi, ale neříkat nic, co Ho nepotĕší. Nemĕli bychom prohlašovat, že je beztvarý, že nemá oči, hlavu, nic. Ve Védách se píše, že Kršna nemá ruce, ale přesto může přijmout naše obĕti. Znamená to, že nemá žádné hmotné ruce. Kdyby nemĕl žádné ruce, jak by mohl natáhnout Svou ruku miliony kilometrů a přijmout vše, co Mu nabízíme? Gólóka Vrndávana je mnoho bilionů kilometrů vzdálená, ale Kršna může přijmout vše, co Mu nabízíme. Když Védy říkají, že Bůh nemá ruce, znamená to, že nemá žádné hmotné ruce. Jeho ruce jsou sac-cid-ānanda-vigraha. Porozumíme-li Kršnovým činnostem, Jeho podobĕ, vlastnostem a zábavám, budeme způsobilí vrátit se zpátky k Bohu.

Existují tři druhy oddaných: oddaní první třídy, druhé třídy a třetí třídy. Dokonce i oddaní třetí třídy jsou osvobozené duše. V tomto verši se vysvĕtluje, že ani nemusejí mít poznání, ale když spatří krásnĕ ozdobená Božstva v chrámu, ponoří se do myšlenek na Pána a přestanou vnímat všechno ostatní. Když se človĕk zapojí do oddané služby Pánu a je si vĕdom Kršny, je nepostřehnutelnĕ vysvobozen. Potvrzuje to i Bhagavad-gítá. Díky ryzí oddané službĕ, která je přesnĕ v souladu s písmy, se človĕk stane rovný Brahmanu. V Bhagavad-gítĕ se říká: brahma- -bhūyāya kalpate. Znamená to, že živá bytost je ve svém původním postavení Brahman, protože je nedílnou částečkou Nejvyššího Brahmanu. Jelikož zapomíná, že je vĕčným služebníkem Pána, zmocní se jí májá a uvĕzní ji. To, že zapomíná na svou vĕčnou povahu, je májá. Jinak je stejná jako Brahman.

Pokud se človĕk systematicky učí, jaké je jeho přirozené postavení, uvĕdomí si, že je služebníkem Boha. „Brahman“ je jedna z úrovní seberealizace. Dokonce i oddaný třetí třídy, který nemá příliš velké poznání o Absolutní Pravdĕ, ale s velkou oddaností se klaní Pánu, myslí na Pána, dívá se na Nĕho v chrámu a nosí Božstvům kvĕtiny a ovoce, bude nepozorovatelnĕ vysvobozen. Śraddhayānvitāḥ: s velkou oddaností se klaní Božstvům a nosí Jim různé vĕci. Pro oddané jsou Božstva Rádhy a Kršny, Lakšmí a Nárájana, Síty a Rámy tak přitažlivá, že když Je vidí ozdobená v chrámu, okamžitĕ se ponoří do myšlenek na Nejvyššího Pána. To je vysvobození. Znamená to, že dokonce i oddaný třetí třídy je na transcendentální úrovni a stojí výše než ostatní, kteří se snaží dosáhnout vysvobození spekulací a jinými způsoby. Velcí impersonalisté jako Šukadéva Gósvámí a čtyři Kumárové byli okouzleni Božstvy v chrámu, Jejich ozdobami, vůní lístků tulasí, které Jim byly obĕtovány, a stali se z nich oddaní. Byli již osvobozeni, ale nezůstali na neosobní úrovni a když je okouzlila Pánova krása, stali se z nich oddaní.

Slovo vilāsa je v tomto verši velice důležité. Vilāsa označuje skutky nebo zábavy Pána. K pravidlům a povinnostem při uctívání Božstev nepatří jen návštĕva Božstev v chrámu, ale také pravidelné naslouchání přednáškám ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty, které se v chrámu konají. Ve Vrndávanu se v každém chrámu recitují šástry. Dokonce i oddaní třetí třídy, kteří neumĕjí dobře jazyk písem nebo nemají čas číst Šrímad- -Bhágavatam nebo Bhagavad-gítu, tak dostanou možnost naslouchat zábavám Pána. Tak mohou neustále myslet na Pána, na Jeho podobu, činnosti a na Jeho transcendentální povahu. Být si takto vĕdom Kršny znamená být vysvobozen. Šrí Čaitanja proto doporučil pĕt důležitých způsobů oddané služby: (1) zpívat svaté jméno Pána Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare / Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare, (2) stýkat se s oddanými a sloužit jim podle všech svých možností, (3) naslouchat Šrímad-Bhágavatamu, (4) dívat se na ozdobený chrám a Božstva a je-li to možné, (5) žít na místech jako je Vrndávan a Mathurá. Tĕchto pĕt činností může oddaného přivést na nejvyšší úroveň dokonalosti. Potvrzuje to Bhagavad- -gítá a také tento verš Šrímad-Bhágavatamu. Všechna védská písma potvrzují, že i oddaný třetí třídy může nepostřehnutelnĕ dosáhnout dokonalosti.

Při meditaci o podobĕ arcā-vigraha musíme nejprve začít u lotosových nohou Božstva. Nemĕli bychom se hned dívat na usmĕvavý obličej Pána. Nejprve se musíme snažit shlédnout lotosové nohy Kršny a teprve po nĕjaké dobĕ se podívat na stehna, na pas, na hruď a nakonec na Jeho usmĕvavý obličej. Tímto způsobem bychom mĕli meditovat o Kršnovĕ podobĕ a stýkat se s Kršnou meditací o Jeho usmĕvavém obličeji, Jeho flétnĕ, rukách, šatech, o Jeho družce Šrímatí Rádhárání a ostatních gópích, které Ho obklopují. Tímto způsobem bychom se mĕli učit dívat se na Nejvyššího Pána, neboť jen kvůli tomu se před námi zjevil jako arcā-vigraha.

Existují tři druhy oddaných: kaniṣṭha-adhikārī, madhyama-adhikārī a uttama-adhikārī. Uttama-adhikārī je nejpokročilejší, madhyama-adhikārī je na prostřední úrovni a kaniṣṭha-adhikārī je začátečník. Začátečníkovi se doporučuje meditovat o Božstvech každý den. Má začít u lotosových nohou a po nĕjakém čase potom vzhlédnout ke Kršnovu usmĕvavému obličeji. Začátečník by také mĕl číst Bhagavad-gítu a Šrímad-Bhágavatam nebo jim naslouchat. Budeme-li se snažit jen dívat a zanedbáme naslouchání, náš výsledek bude pomíjivý. V nĕkterých chrámech jsou Božstva, ale nepřednáší se tam o Kršnovi. Lidé tam nĕjaký čas chodí, ale potom ztratí zájem. Obojí musí probíhat současnĕ: uctívání Božstev, kterému se říká pāñcarātrikī-vidhi, a čtení Šrímad Bhagavad-gíty a Šrímad-Bhágavatamu neboli bhāgavata-vidhi. Pāñcarātrikī-vidhi a bhāgavata-vidhi jdou ruku v ruce. Dodržováním tĕchto dvou metod se začátečník postupnĕ dostane na prostřední úroveň.

Duchovní mistr by mĕl být na nejvyšší úrovni, ale v zájmu kázání sestupuje na prostřední úroveň. Uttama-adhikārī, nejpokročilejší oddaný, nedĕlá rozdíly mezi oddanými a neoddanými. Vidí každého kromĕ sebe jako oddaného. Opravdu pokročilý oddaný vidí, že on není oddaný, ale že všichni ostatní jsou oddaní. Kaniṣṭha-adhikārī, začátečník, se pouze soustřeďuje na Božstva, což je na začátku potřebné:

„Človĕk, který s velkou vírou uctívá Božstva v chrámu, ale neví, jak se chovat k oddaným nebo k lidem všeobecnĕ, se nazývá prākṛta-bhakta neboli kaniṣṭha-adhikārī.“ (Šrímad-Bhágavatam 11.2.47) V souladu s našimi povinnostmi se podle písem musíme starat o Božstva, ale když udĕláme další pokrok, budeme také přemýšlet o svém vztahu k ostatním. Madhyama-adhikārī je popisován takto:

„Madhyama-adhikārī je človĕk, který uctívá Nejvyšší Osobnost Božství jako nejvyšší cíl své lásky, přátelí se s Pánovými oddanými, je milostivý k nevĕdomým a vyhýbá se tĕm, kteří jsou závistiví.“ (Šrímad-Bhágavatam 11.2.46)

Nezajímají ho pouze Božstva. Madhyama-adhikārī dokáže rozlišovat mezi oddanými a neoddanými. Dokáže také poznat, kdo je a kdo není nevinný. Nevinní lidé nevĕdí, co mají dĕlat, a nevĕdí ani nic o Bohu. Nedopouštĕjí se ve skutečnosti přestupků, zatímco jiní ano. Ti, jakmile jen slyší o Bohu nebo Jeho oddaných, okamžitĕ začnou závidĕt.

Madhyama-adhikārī ví, že Kršna je Bůh: kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Chce vyvinout lásku ke Kršnovi a také chce, aby nebyl promarnĕn ani okamžik nĕjakou jinou činností než službou Kršnovi. Vždy je velice opatrný, aby neztrácel cenný čas. To je jeho první kvalifikací. Náš život je velice krátký a nikdy nevíme, kdy zemřeme. Nic není jisté. Hlupáci si myslí, že budou žít vĕčnĕ, ale to je pošetilost. Život je pomíjivý, a proto se oddaný snaží využít každého okamžiku k pokroku ve vĕdomí Kršny.

Madhyama-adhikārī má také zvláštní chuť ke zpívání Haré Kršna mantry. Touží žít na místech jako je Vrndávan, Dváraká a Mathurá    —    na místech, kde žil Kršna. Samozřejmĕ, že Bůh, Kršna, je všude. Je přítomný dokonce i v každém atomu. Āṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Ale nĕkterá místa jako Vrndávan, Dváraká a Mathurá jsou Jeho hlavní sídla, a proto oddaní touží žít na tĕchto místech.

Láska k Bohu se rozvíjí postupnĕ a první nutností je víra. Bez víry není možné udĕlat pokrok ve vĕdomí Kršny. Víra vzniká při pečlivém čtení Bhagavad-gíty a jejím správném pochopení. Bez čtení Bhagavad-gíty jen tĕžko vyvineme víru v Kršnu. Musíme mít důvĕru v Kršnova slova, zvláštĕ když říká: „Vzdej se všech dharem a odevzdej se Mnĕ. Já tĕ ochráním.“ Budeme-li studovat Bhagavad-gítu jako literární dílo a pak ji zahodíme, nezískáme žádnou víru. Víru vysvĕtluje Kršnadás Kavirádž následovnĕ:

„Transcendentální láskyplná služba Kršnovi automaticky splní všechny ostatní povinnosti. Toto pevné přesvĕdčení, které je příznivé pro oddanou službu, se nazývá śraddhā.“ (Čaitanja- -čaritámrta, Madhja 22.62)

V Bhagavad-gítĕ Kršna říká, že není jen osobou, ale také Nejvyšší Osobností Božství. Také říká, že Ho nikdo nepředčí. Uvĕříme-li tĕmto slovům, pak získáme víru. Impersonalisté čtou Bhagavad-gítu, ale nepřijímají Kršnu jako osobu. Ve dvanácté kapitole Bhagavad-gíty Kršna říká, že pro impersonalisty je mnohem obtížnĕjší se k Nĕmu dostat. Bude jim to trvat mnohem delší dobu. Je to tím, že neosobní pojetí Svrchované Absolutní Pravdy je jen částečné. Jak Kršna říká:

„Dĕlat pokroky je velmi obtížné pro ty, jejichž mysl lpí na neprojeveném, neosobním aspektu Nejvyššího; tato cesta je vždy nesnadná pro ty, kdo jsou v zajetí tĕla.“ (Bhagavad-gítá 12.5)

Často uvádíme příklad, že neosobní realizace je jako realizace slunečního svitu. Můžeme vidĕt, jak nám sluneční svĕtlo svítí do oken, ale to ještĕ neznamená, že víme všechno o Slunci. Neosobní chápání Absolutní Pravdy je podobné. Sluneční svit je neosobní (Brahman), Slunce je lokalizované (Paramátmá) a sluneční bůh sídlící na Slunci je osoba (Bhagaván). Podobnĕ jako můžeme poznat tři aspekty Slunce (sluneční svit, Slunce a slunečního boha), můžeme poznat i tři aspekty Nejvyšší Absolutní Pravdy (Brahman, Paramátmu a Bhagavána).

Impersonalisté si myslí, že Slunce je pouhá žhavá koule, ale v Bhagavad-gítĕ Kršna jasnĕ říká, že přednesl Bhagavad-gítu bohu Slunce Vivasvánovi. Asi je pro nás tĕžké si představit, jak může být sluneční bůh osobou. Slunce je velice žhavé a my si myslíme, že tam není možné žít. Naše znalosti jsou však velice omezené. Když my nemůžeme žít v ohni, ještĕ to neznamená, že tam nemůže žít nikdo. Nemůžeme žít ve vodĕ, ale přesto tam žijí ryby a ostatní vodní živočichové. Žijeme na této planetĕ, která se převážnĕ skládá ze zemĕ, a v našich tĕlech také převažuje zemĕ právĕ proto, abychom tu mohli žít. Všechna tĕla jsou uzpůsobena tak, aby mohla žít ve svém prostředí. Tĕlo slunečního boha je tedy schopné žít v ohni.

Kršna je sac-cid-ānanda-vigraha    —    existence, poznání a blaženost v jedné podobĕ. Neosobní realizace je pochopení prvku sat. Poznání Kršny je plná realizace všech Jeho rysů. Ānanda je realizována pouze v Bhagavánovi. Kršna hraje na Svou flétnu a doprovází Ho Jeho energie blaženosti, hlādinī śakti, Šrímatí Rádhárání. Hlādinī-śakti je jedna z Kršnových energií, Jeho energie blaženosti. To je ānanda. Kršna je celistvý a úplný, ale přesto se expanduje, aby si mohl užívat. Tato expanze je Jeho energie blaženosti, Rádhárání. Gópí jsou expanzemi Rádhárání a různé Kršnovy podoby se projevují, jen aby mohly vychutnat jemné nálady transcendentální blaženosti. Ānada-cinmaya-rasa. Realizace Brahmanu je realizace části sat, realizace Paramátmy je realizace části cit a realizace Bhagavána je realizací části ānanda. Ve Védánta-sútře je řečeno, že Absolutní Pravda je ānandamayo 'bhyāsāt. Kršnova lílá je plná transcendentální blaženosti    —     zvláštĕ ve Vrndávanu, Jeho původním sídle. Právĕ ve Vrndávanu si Kršna hraje se Svými pasáčky a tančí s gópími. Ve Vrndávanu také krade matce Jašódĕ máslo. Všechny Jeho činnosti jsou tam naplnĕny transcendentální blažeností.

Tuto blaženost můžeme sami poznat, budeme-li předepsaným způsobem vykonávat oddanou službu. Při pohledu na Božstva můžeme vidĕt, jak se Kršna usmívá, jak hraje na flétnu a jak se tĕší ve společnosti Šrímatí Rádhárání. Pak musíme o Kršnovi také naslouchat. Tyto dvĕ metody budou neustále vzrůstat a z nás se stanou velcí oddaní. Anicchato me gatim aṇvīṁ prayuṅkte. Je to skutečná vĕdecká metoda. Není to žádný výmysl nebo sen. Lidé si myslí, že jde o uctívání model a pouhé výmysly, ale tuto metodu přitom najdeme ve všech šástrách, kde je uvádĕna jako autorizovaný způsob vyvinutí vĕdomí Boha. Je to vĕda.

„Nejvyšší Pán pravil: Poznání o Mnĕ, jak ho popisují písma, je velice důvĕrné a je nutné ho realizovat ve spojení s oddanou službou. Vše, co je k tomu potřebné, ti vysvĕtlím a ty se můžeš začít s pečlivostí vĕnovat jeho realizaci.“ (Šrímad-Bhágavatam 2.9.31)

V Bhagavad-gítĕ Kršna říká Ardžunovi, že mu vyjevil toto nejdůvĕrnĕjší poznání, protože je Jeho velice drahý přítel. Toto důvĕrné poznání je sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. „Odevzdej se jen Mnĕ.“ (Bhagavad-gítá 18.66) Realizace Brahmanu je jistĕ důvĕrná a realizace Paramátmy ještĕ důvĕrnĕjší, ale poznání Kršny takového, jaký je, je tím nejdůvĕrnĕjším poznáním ze všech.

Jsou-li naše mysl a smysly zcela zamĕstnány oddanou službou v duchu vĕdomí Kršny, prožíváme bhakti. Bhakti není nic sentimentálního, je to praktická vĕda. Můžeme vykonávat mnoho činností, ale při všech musí být naše mysl stále připoutána ke Kršnovi. Hospodyňka se stará o celý dům, ale vždy dá přitom pozor na to, aby mĕla pĕknĕ upravené vlasy. Bez ohledu na to, co právĕ dĕlá, si nikdy nezapomene pĕknĕ upravit vlasy. Podobnĕ se oddaný může vĕnovat mnoha činnostem, ale nikdy nezapomene na Kršnovu transcendentální podobu. Tak vypadá dokonalost.