Kapitola sedmnáctá

Zde je naznačeno, že kolobĕh rození a smrti se nemůže nikdy zastavit, pokud se človĕk nestane oddaným Nejvyššího Pána. Hariṁ vinā naiva sṛtiṁ taranti. Nikdo nemůže překonat kolobĕh rození a smrti, pokud nedostane milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Totéž je potvrzeno i zde. Človĕk se může snažit porozumĕt Absolutní Pravdĕ pomocí spekulace a nedokonalých smyslů nebo se může snažit realizovat vlastní já mystickou jógou, ale pokud se neodevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, nemůže ho žádná metoda přivést k vysvobození. Můžeme se zeptat, jestli to znamená, že ti, kteří provádĕjí přísná pokání a odříkání podle stanovených zásad, se snaží zbytečnĕ. Odpovĕď nám dává Šrímad-Bhágavatam (10.2.32): ye 'nye 'ravindākṣa vimukta- -māninaḥ. Pán Brahmá a ostatní polobozi se modlili k Pánu, když byl v lůnĕ Dévakí: „Můj drahý Pane s lotosovýma očima, nĕkteří lidé si pyšnĕ myslí, že se vysvobodili nebo že splynuli s Bohem nebo že se stali Bohem, ale ve skutečnosti nejsou ani trochu inteligentní.“ Jejich inteligence, ať již menší nebo vĕtší, není očištĕna. Když má živá bytost očištĕnou inteligenci, nemůže myslet na nic jiného než na to, jak se odevzdat. Bhagavad-gítá potvrzuje, že očištĕnou inteligenci má jen velice moudrý človĕk. Bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate. Skutečnĕ inteligentní človĕk se po mnoha a mnoha zrozeních odevzdá Nejvyššímu Pánu.

Nikdo nedosáhne osvobození, aniž se odevzdá. Bhágavatam říká: „Pyšní lidé, kteří si myslí, že se osvobodili pomocí nĕjaké jiné metody než oddané služby, nejsou inteligentní, protože se neodevzdali Tobĕ. Mohou vykonávat nejrůznĕjší pokání a odříkání nebo dospĕt na pokraj realizace Brahmanu a myslet si, že jsou v záři Brahmanu, ale ve skutečnosti znovu poklesnou a začnou s hmotným jednáním, protože se nezapojili do žádných transcendentální činností.“ Nikdo by se nemĕl spokojit s poznáním, že je Brahman. Človĕk musí začít sloužit Nejvyššímu Brahmanu    —    to je bhakti. Brahman by se mĕl zamĕstnat ve službĕ Parabrahmanu. Říká se, že pokud se človĕk nestane Brahmanem, nemůže Brahmanu sloužit. Nejvyšším Brahmanem je Nejvyšší Osobnost Božství a živá bytost je také Brahman. Bez realizace Brahmanu neboli realizace, že jsme duše a vĕční služebníci Pána, si človĕk jen myslí, že je Brahman, ale jeho realizace zůstává teoretická. Človĕk si to musí uvĕdomit a zároveň se zamĕstnat v oddané službĕ Pánu. Pak může být na úrovni Brahmanu. Jinak poklesne.

Bhágavatam říká, že neoddaní opomíjejí transcendentální láskyplnou službu lotosovým nohám Osobnosti Božství, a jejich inteligence proto není čistá a musí poklesnout. Živá bytost musí vykonávat nĕjakou činnost. Když nebude prokazovat transcendentální službu, musí poklesnout k hmotným činnostem. Jakmile poklesne a začne se zamĕstnávat hmotnými činnostmi, znemožní si vysvobození z kolobĕhu rození a smrti. Pán Kapila zde říká: „Bez Mojí milosti“ (nānyatra mad-bhagavataḥ). Zde je Pán označen jako Bhagaván, Nejvyšší Osobnost Božství, který je plný všech vznešených vlastností, a může tudíž vysvobodit človĕka z kolobĕhu rození a smrti. Je také označen slovem pradhāna, protože je Nejvyšší. Je stejný ke všem, ale tomu, kdo se Mu odevzdá, prokazuje zvláštní milost. Bhagavad-gítá potvrzuje, že Bůh je stejný ke všem; nikdo není Jeho nepřítelem a nikdo není Jeho přítelem, ale zvláštĕ naklonĕn je tomu, kdo se Mu odevzdá. Milostí Pána, pouhým odevzdáním, se človĕk může vymanit z kolobĕhu rození a smrti. Jinak v nĕm bude muset pokračovat po mnoho životů a mnohokrát se znovu pokoušet o jiné způsoby osvobození.

Dnes jsme již tak otupĕlí, že ani nevíme, co je bhayam a tīvram. Slovo tīvram znamená „strašný“ a bhayam znamená „hrůzný“. Podléháme příšernému strachu, ale pod vlivem máji jsme tak otupĕli, že se o to ani nestaráme. V okamžiku smrti přijdou velké bolesti a dostaneme hrozný strach. Když nĕkteří lidé umírají, upadnou do komatu a leží v bezvĕdomí. Ani nevíme, jakou hroznou zkouškou takový človĕk prochází. Může se mu zdát tolik vĕcí, nebo se mu chce křičet, ale nemůže nikomu dát vĕdĕt. Takto umírají zvláštĕ velice hříšní lidé. Po smrti pak musí vstoupit do lůna další matky. To je také hrůzná situace. Človĕk je zabalen do pytle, ve kterém jsou výkaly a moč, a v tomto neprodyšném obalu musí zůstat devĕt mĕsíců.

Je to strašné, ale my jsme již na všechno zapomnĕli. Proto Kršna říká v Bhagavad-gítĕ, že náš skutečný problém je janma- -mṛtyu    —    zrození a smrt. Když je živá bytost obalena v lůnĕ a neschopna jakéhokoliv pohybu, modlí se k Bohu: „Prosím, vysvoboď mĕ z tohoto hrozného vĕzení. Když mĕ osvobodíš, budu Tĕ uctívat.“ Po devíti mĕsících se živá bytost dostane z lůna a čeká ji další utrpení, když se musí přizpůsobit atmosféře nové planety. Nemluvnĕ neustále naříká a je zcela závislé na milosti své matky. Matka často neví, co dítĕ chce. Nĕkdy ho koušou mravenci, ale matka si myslí, že dítĕ má hlad. Komáři, červi, paraziti, výkaly, moč a mnoho dalších vĕcí způsobuje novému tĕlu bolest, ale my si i přes toto trojí utrpení stále myslíme, že jsme udĕlali velký pokrok. V každém okamžiku na nás dopadne nĕjaký druh utrpení, ale lidé před rozením, nemocí, stářím a smrtí zavírají oči. Ateisté by rádi na tato utrpení zapomnĕli, a proto prohlašují, že po smrti žádný život neexistuje. Jsou jako pštrosi, kteří strčí hlavu do písku, když se blíží nepřítel.

Živá bytost sice v lůnĕ matky slibuje, že bude uctívat Kršnu, ale když se dostane ven, na svůj slib zapomene. Jakmile se človĕk narodí a vyroste, začne se shánĕt po bankovním kontĕ, manželce, dĕtech a začne si myslet, že všechny své problémy již vyřešil a že bude žít šťastnĕ. Jeho problémy však vyřešeny nejsou. Na určitou dobu může mít nĕjaké možnosti, ale hlavní problémy stále zůstávají. Každou minutu, každou vteřinu lidé umírají a odcházejí k Jamarádžovi, ale ti, kteří žijí, si myslí, že nikdy nezemřou. Vidí, že jejich přátelé umírají, ale přesto si myslí, že oni budou žít vĕčnĕ. Judhišthir Mahárádž řekl, že tohle je ta nejpodivnĕjší vĕc na svĕtĕ. Všichni kolem umírají, ale lidé si stále myslí, že oni nikdy nezemřou.

Živá bytost si myslí, že je velice šťastná v každém tĕle, které dostane. Může dostat tĕlo prasete nebo kočky, ale přesto je v tom tĕle šťastná a nechce ho ztratit. Tomu se říká iluze. Když mravenec vidí nebezpečí, utíká, jak může. Cení si svého tĕla a nechce ho ztratit. Brhaspati jednou proklel nebeského krále Indru, aby se stal prasetem. Chodil po zemi v prasečím tĕle, až za ním nakonec přišel Brahmá a řekl mu: „Indro, již jsi trpĕl dost. Nyní pojď se mnou a vrať se do nebeského království.“ Indra se v prasečí podobĕ zeptal: „Kam mám jít?“ „Do nebe,“ odpovĕdĕl Brahmá, ale Indra řekl: „Ne, mám svou rodinu a dĕti. Jak mohu odejít? Jsem šťastný. Zůstanu tady.“ Každý si myslí, že je šťastný, i když je v hrůzostrašné situaci. Skutečnĕ inteligentní človĕk dokáže pochopit, že ve skutečnosti není šťastný, ale že trpí. Říká se, že nevĕdomost je blažená, ale to je blaženost prasete. Když človĕk opravdu pochopí, že v hmotném svĕtĕ není šťastný, může začít své utrpení odstraňovat.

Utrpení se nemůžeme zbavit, aniž se odevzdáme lotosovým nohám Kršny. Lidé si myslí, že se zbaví utrpení potratem    —     zabitím dítĕte ještĕ v lůnĕ matky. Tak se dopouštĕjí jednoho hříchu za druhým a zaplétají se stále více a více. Potracená živá bytost bude muset vstoupit do lůna další matky a projít narozením, které je jí souzeno. V lůnĕ další matky může být znovu zabita a tak se může stát, že po mnoho let neuvidí svit slunce. V Kali-juze začali být lidé tak hříšní, že pokud se nezapojí do uvĕdomování si Kršny, nemají nadĕji na záchranu. Celá lidská civilizace se řítí do iluzorního ohnĕ máji. Lidé letí do ohnĕ jako můry. Když můry v noci uvidí oheň, přiletí i z velké dálky a vletí do ohnĕ... pop, pop, pop. Takto zemřou, znovu se narodí a trpí a znovu zemřou.

Kršna a Jeho oddaní jsou tak laskaví a soucitní, že se na trpící v hmotném svĕtĕ dívají s velkou lítostí. Kršna je otcem všech živých bytostí a je nešťastný, když Jeho synové trpí. Proto přichází a vyzývá: „Proč jste tak omámení tímto takzvaným štĕstím? Nechte všeho a odevzdejte se Mnĕ. Pojďte ke Mnĕ a Já vás vysvobodím. Pak budete žít šťastnĕ, vĕčnĕ a blaženĕ. Nebudete mít o nic nouzi, ani vás nebude nic trápit.“ Proto Kršna přichází. Nemá žádný jiný důvod, aby sem chodil, protože prakṛti, Jeho prostředník, se stará o všechno. Ze soucitu však Kršna přichází ve Své původní podobĕ nebo v inkarnaci, například jako Kapiladéva. Také posílá Své zástupce, kteří říkají: „Ty darebáku! Odevzdej se Kršnovi a buď šťastný.“

Kršna přichází jednou v Brahmovĕ dni a Jeho inkarnace také přicházejí učit pošetilé lidi, kteří si myslí, že jsou na Zemi šťastní. Kapila přichází učit tuto sánkhjovou filozofii    —    ryzí oddanost Bohu. Kapiladéva zde říká, že človĕk je odsouzen na smrt, jestliže se neodevzdá Kršnovi. Žádný jiný způsob neexistuje. Všichni máme velký strach, ale nechápeme to. Pod vlivem máji si myslíme, že jsme šťastní, ale to je nesmysl. Chceme-li se vymanit z tohoto nebezpečného postavení, musíme se odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství a obnovit svůj ztracený vztah k Nĕmu. Jaký vztah? Všichni jsme Jeho vĕční služebníci. Nemĕli bychom si pošetile myslet, že můžeme být totožní s Bohem nebo se Mu můžeme vyrovnat. To všechno je darebáctví. Prvním krokem v poznání je pochopit, že jsme vĕční synové a služebníci Kršny. Syn a služebník je témĕř totéž. Syn slouží svému otci a služebník slouží svému pánovi. Otec cítí náklonnost ke svému synovi a pán cítí náklonnost ke svému služebníkovi. Otec také mnoha způsoby slouží svému synovi a jejich vztah je vzájemný. Čaitanja Maháprabhu říkal, že naše původní svarūpa, naše původní totožnost, je být vĕčným služebníkem. Lidé si hloupĕ myslí: „Jsem nezávislý. Nejsem služebníkem nikoho. Stal jsem se Bohem. Stal jsem se Bhagavánem. Jsem to. Jsem ono.“

V hmotném svĕtĕ není nic příjemného nĕkomu sloužit. Myslíme si, že sloužit Bohu bude nĕco podobného, protože jsme nakaženi hmotnou nemocí. Myslíme si, že sloužit Bohu je stejné, jako sloužit nĕjakému človĕku, ale v duchovním svĕtĕ jsou služebník a obsluhovaný stejní. Například guru je služebníkem Kršny, ale je přijímán jako Kršna.

„Duchovní učitel je uctíván stejnĕ jako Nejvyšší Pán, protože je Jeho nejdůvĕrnĕjším služebníkem. To uznávají všechna zjevená písma a následují to všechny autority. Proto se s hlubokou úctou klaním lotosovým nohám takového duchovního učitele, pravého představitele Šrí Hariho (Kršny).“ (Gurv-aštaka 7) To je tvrzení všech šáster. Guru nikdy neříká: „Já jsem Kršna, já jsem Bůh, já jsem Bhagaván.“ Říká: „Jsem nejpokornĕjší služebník služebníka Božího služebníka.“ Neříká ani, že by Bohu sloužil přímo. Spíše je služebníkem stokrát Bohu vzdáleným. Gopī-bhartuḥ pada- -kamalayor dāsa-dāsānudāsa. Nemĕli bychom se snažit stát se přímým sluhou Pána, protože to není možné. Ze všeho nejdříve se musíme stát služebníky služebníků. Guru je služebníkem Kršny, a staneme-li se Jeho služebníky, stanou se z nás skuteční služebníci Pána. To je naše pravé postavení. Čaitanja Maháprabhu se proto modlí:

„Ó synu Mahárádže Nandy (Kršno), jsem Tvůj vĕčný služebník, ale přesto jsem z nĕjakého důvodu spadl do oceánu rození a smrti.“ (Šikšáštaka 5) Čaitanja Maháprabhu oslovuje Nejvyššího Pána Kršnu jako syna Nandy Mahárádže. Kršnovi udĕlá velkou radost, když Ho nĕkdo osloví jako syna Vasudévy, Jašódy nebo Mahárádže Nandy. Kršna je rád pojmenováván podle vztahu, jaký má ke Svým čistým oddaným. Proto se jmenuje Jašódá- -nandana, Nanda-nandana, Vasudéva-nandana, Rádhiká-ramana a tak dále. Proto Čaitanja Maháprabhu oslovuje Kršnu tímto způsobem. Říká, že je Kršnův vĕčný služebník, ale jelikož z nĕjakého důvodu poklesl do oceánu rození a smrti, musí přijímat jedno tĕlo za druhým, umírat a znovu se rodit, a to nejen na této planetĕ, ale po celém vesmíru, v různých životních druzích. To je situace podmínĕných živých bytostí, které putují z jedné planety na druhou a z jednoho života do druhého již po miliony let. Nás to ale nezajímá a prohlašujeme, že se nebojíme a že budeme stateční. Zmocnila se nás pýcha, ale je to pýcha hlupáků. Říká se, že hlupáci se ženou tam, kam se andĕlé bojí vstoupit. Chceme-li se zachránit z této hrůzostrašné situace, musíme hledat ochranu u Nejvyšší Osobnosti Božství. To je názor všech šáster a kvůli tomu Kršna přichází nebo posílá Své oddané, kteří se dnem i nocí snaží šířit toto hnutí pro vĕdomí Kršny.

Nejvyšší Osobnost Božství Kršna v Bhagavad-gítĕ říká, že přírodní zákony jsou dokonalé díky Jeho božskému dohledu. Nikdo by si nemĕl myslet, že příroda jedná sama od sebe bez jakéhokoliv vedení. Védská písma říkají, že mraky řídí polobůh Indra, teplo šíří bůh Slunce, chladivý svit mĕsíce ovládá Čandra a vítr fouká podle toho, jak chce polobůh Váju. Nad všemi polobohy je však Nejvyšší Osobnost Božství, vůdce všech živých bytostí. Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Polobozi jsou také obyčejné živé bytosti, ale díky své vĕrnosti    —    své oddané službĕ    —     byli povýšeni na tato místa. Různí polobozi neboli vládci jako Čandra, Varuna a Váju se nazývají adhikāri-devatā. Polobozi jsou vůdčími osobnostmi určitých odvĕtví. Pod vládu Nejvyššího Pána nespadá jen jedna nebo dvĕ planety, ale miliony planet a miliony vesmírů. Nejvyšší Osobnost Božství vládne všemu, a proto má Své pomocníky. Polobozi jsou považováni za části Jeho tĕla. Jejich jména najdeme ve védské literatuře. Bůh Slunce, bůh Mĕsíce, bůh ohnĕ, bůh vĕtru    —    všichni pracují podle pokynů Nejvyššího Pána. Potvrzuje to i Bhagavad-gítá (9.10): mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram. Zákony přírody jsou uspořádány pod Jeho dohledem. Protože On stojí za vším, vše pracuje naprosto přesnĕ a dokonale.

Ten, kdo se odevzdal Nejvyšší Osobnosti Božství, je zcela ochránĕn od všech ostatních vlivů. Již nemusí sloužit nikomu jinému a nikomu není zavázán. Samozřejmĕ, že není vůči nikomu neposlušný, ale veškerou silou svého myšlení spočívá u služby Pánu. Výrok Pána Kapily, Nejvyšší Osobnosti Božství, že podle Jeho vůle fouká vítr, pálí oheň, slunce dává teplo a podobnĕ, není ani trochu sentimentální. Impersonalisté říkají, že oddaní Bhágavatamu si jako Nejvyšší Osobnost Božství jen nĕkoho představují a připisují Mu nĕjaké vlastnosti, ale Bůh není ani výmysl, ani představa nĕjaké nadlidské síly v podobĕ Boha. Ve Védách se říká: bhīṣāsmād vātaḥ pavate / bhīṣodeti sūryaḥ. „Ze strachu před Nejvyšším Pánem jednají i bozi Slunce a vĕtru.“ Bhīṣāsmād agniś cendraś ca / mṛtyur dhāvati pañcamaḥ: „Agni, Indra a Mrtju také jednají podle Jeho příkazů.“ To jsou výroky Véd.

Když i polobozi mají strach, co potom říci o obyčejných živých bytostech? Hmotný život není příliš šťastný, protože se neustále nĕčeho bojíme. Nikdo nemůže říci: „Já se ničeho nebojím.“ Všichni se nĕčeho bojí. Neexistuje pták, šelma, človĕk nebo jakákoliv jiná živá bytost, která by se ničeho nebála. Je to tím, že jsme neustále ponořeni v tĕlesném pojetí života a myslíme si: „Já jsem toto tĕlo.“ Jelikož si to všichni myslí, všichni se bojí zániku tĕla. Když bylo v Los Angeles zemĕtřesení, všichni vybĕhli ze svých domů a křičeli. Všichni byli vydĕšeni a mysleli si: „Teď přijde smrt!“ To je hmotná příroda. V přírodĕ dochází k mnoha vĕcem, které nám nahánĕjí strach: velké cyklóny a tornáda, úmorné vedro a příliš prudký déšť, záplavy, epidemie a války, ale lidé si přesto myslí, že jsou na této planetĕ šťastni.

Moderní vĕdci říkají, že neexistují žádní polobozi, že neexistuje ani žádný Bůh a že všechno vytváří příroda. Příroda sice pracuje, ale sama o sobĕ není nic jiného než hmota. Hmota nemůže pracovat, aniž ji řídí živá bytost. Nemůžeme říci, že hmota jedná nezávisle. Na hladinĕ oceánu jsou vidĕt velké vlny. Voda je mrtvá hmota, ale když na ni fouká vítr, vytvoří se vlny, které se rozlévají na pobřeží. Vĕdci říkají, že příroda působí tak a tak, ale příroda není nezávislá. Z autorizovaných šáster se můžeme dozvĕdĕt, že příroda se pohybuje podle příkazů polobohů. Nemůžeme říci, že se to dĕje automaticky. Vĕdci přiznávají, že příroda jedná úžasným způsobem, ale nedokážou ji ovládat. Vĕdci mohou Kršnu přijmout nebo Ho mohou odmítnout, ale nemohou odmítat zákony přírody. Každý je přírodĕ podřízen. Samotná příroda však pracuje podle příkazů Boha, a proto jsou všichni podřízeni Bohu.

Slunce, oceány, zemĕ, prostor a všechno ostatní v hmotném stvoření jsou jen projevy Kršnovy vnĕjší energie. Nikdo nemůže být nezávislý; všichni závisejí na Kršnovi nebo na Jeho energii. V Brahma-sanhitĕ (5.44) se říká, že hmotná příroda je tak silná, že může sama tvořit, udržovat a ničit: sṛṣṭi-sthiti-pralaya-sādhana- -śaktir ekā. Hmotná příroda je však přesnĕ jako stín. Když dáme svou ruku před svĕtlo, uvidíme na stĕnĕ její stín. Podobnĕ hmotná příroda pracuje jen díky duchovnímu doteku, díky působení duše. Auto nemůže jezdit samo. Uvnitř musí být duše, človĕk, který ho řídí. Díky přítomnosti duše se stroj může pohybovat a podobnĕ i celý vesmír se může pohybovat díky Božímu doteku. Šástry říkají, že vítr fouká, voda teče, slunce svítí a zemĕ se točí podle příkazu Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže vládci různých hmotných prvků nepracují správnĕ, jejich pán, Kršna, je potrestá.

Když byl Kršna přítomný na Zemi, vidĕl, že Indra, pán nebes a dešťů, příliš zpyšnĕl. Proto nařídil Svému otci, Nandovi Mahárádžovi, aby se již neobtĕžoval s uctíváním Indry. Řekl Svému otci: „Není nutné přinášet obĕti Indrovi. Je lepší uctívat kopec Góvardhan, který představuje Pána. Krávy dostávají trávu a obilí od kopce Góvardhanu, a proto je lepší uctívat jeho.“ Nanda Mahárádž to nejprve nechtĕl udĕlat, ale z lásky ke Kršnovi nakonec svolil. Když Indra uvidĕl, že Nanda Mahárádž uctívá kopec Góvardhan, velice se rozzuřil a poslal temné mraky, aby zaplavily celou oblast Vrndávanu. Kršna pak ukázal Indrovi, že ani veškerá jeho síla se nevyrovná síle v Jeho malíčku. Malíčkem Své ruky zvedl celý kopec Góvardhan a držel ho jako deštník, aby zachránil obyvatele Vrndávanu před Indrovou smrští. To vše je popsáno ve Šrímad-Bhágavatamu.

Každý je tedy služebník. Nikdo nemůže prohlašovat, že je pánem. Když se odevzdáme do Kršnovy ochrany, nemusíme přinášet obĕti různým polobohům. Budeme-li zalévat kořen stromu, nemusíme zalévat vĕtve, listy, kvĕty ani plody. Dáme-li jídlo do žaludku, nemusíme se snažit nasytit oči, ruce a nohy. Když budeme uctívat Kršnu, zdroj všeho, nebudeme muset provádĕt žádný jiný druh uctívání.

K obĕtem je potřeba velké bohatství. V dřívĕjších dobách byly do ohnĕ obĕtovány tuny jídla, ale v dnešní dobĕ to není možné. Proto se doporučuje sankírtana-jadžňa, zpívání Haré Kršna mahá-mantry. Každý může zpívat Haré Kršna. Čaitanja Maháprabhu zavedl používání bubnu (mrdangy) a malých činelků (kartálů), ale ani tyto nástroje nejsou ke zpívání Haré Kršna nutné. Stačí tleskat rukama. Každý si může sednout se svou rodinou, tleskat rukama a zpívat Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare / Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare. Tento sankírtan je velice snadný. Večer lidé chodí do restaurací a kin a utrácejí peníze po tanečních klubech. Neuvĕdomují si nebezpečí rození, nemoci, stáří a smrti. Lidé jsou unášeni na vlnách hmotné přírody a musejí se podřídit jejím zákonům. Nemĕli bychom ztrácet svůj čas v tomto vzácném lidském tĕle a mĕli bychom začít tyto problémy řešit.

Na Zemi bude nakonec všechno zničeno. V současné dobĕ pokrývá tři čtvrtiny planety voda. Na počátku byla celá Zemĕ pokryta vodou, ale voda postupnĕ vysychá a vynořuje se zemĕ. Zemi jsme rozdĕlili na svĕtadíly a říkáme jim Asie, Severní Amerika, Jižní Amerika, Afrika a tak dále, ale na konci již nebude žádná voda, bude jen zemĕ; to znamená, že dojde k zániku. Nebude tu žádná voda a teplota se bude neustále zvyšovat, až se všechno spálí na popel. Pak se znovu přiženou deštĕ, vše se opĕt smíchá a znovu nastane zánik. Takto vše vzniká a zaniká. Také toto tĕlo se postupnĕ utváří do pĕkné podoby a nakonec je navždy zničeno a my musíme dostat nové. Tĕlo je jako bublina na vodĕ. Chvíli existuje, ale pak praskne a je navždy pryč.

My se jen přemísťujeme z jedné bubliny do druhé    —    z jednoho tĕla do druhého    —    a jsme tak hloupí, že si myslíme, že nám to přinese štĕstí. Kršna přichází jako osoba, stejná jako my, ale my jsme takoví darebáci, že Ho považujeme za obyčejného človĕka. To je naše neštĕstí. Když se jednoduše odevzdáme Kršnovi, nebude nás již pronásledovat karma v různých tĕlech. I když se Mu jen pokusíme sloužit a pak poklesneme, nic neztrácíme a získáme všechno. V příštím životĕ máme zaručené lidské tĕlo. Přijmout Kršnu je v našem vlastním zájmu.