Kapitola 12

Pán je milostivý ke všem pokleslým duším stejnĕ. K nikomu není nepřátelský. Představa, že Osobnost Božství je lidskou bytostí, nás velice mate. Jeho zábavy vypadají jako lidské, ale ve skutečnosti jsou transcendentální bez jediného náznaku hmotného znečištĕní. Nepochybnĕ panuje názor, že Pán nadržuje Svým čistým oddaným, ale ve skutečnosti nenadržuje nikomu, stejnĕ jako slunce. Díky slunečním paprskům nĕkdy i kameny získají na cenĕ, zatímco slepý človĕk slunce neuvidí, ani když bude stát v jeho plné záři. Tma a svĕtlo jsou dva protichůdné prvky, ale to neznamená, že slunce šíří své paprsky nĕjak zaujatĕ. Sluneční paprsky svítí na všechny, avšak každý má jinou schopnost přijímat je. Pomatení lidé považují oddanou službu za pouhé lichocení Pánu, které má vzbudit Jeho zvláštní milost, ale čistí oddaní, kteří se zamĕstnávají transcendentální láskyplnou službou Pánu, nestojí o žádný výmĕnný obchod. Obchodník nĕkomu slouží s podmínkou, že sám z toho bude také nĕco mít. Čistý oddaný neslouží Pánu proto, aby dostal nĕco na oplátku, a tak se mu dostává plné Pánovy milosti. Lidé, kteří trpí, kteří jsou v nouzi, kteří jsou zvídaví nebo filozoficky založení, s Pánem navazují dočasné styky, aby posloužili svým cílům. Jakmile toho dosáhnou, už spojení s Pánem nepotřebují. Trpící človĕk, pokud je alespoň trochu zbožný, se modlí k Pánu za své uzdravení, ale jakmile se uzdraví, vĕtšinou ztratí zájem spojení s Pánem dále udržovat. Milost Pána je pro nĕho otevřená, ale on ji odmítá přijmout. To je rozdíl mezi čistým oddaným a smíšeným oddaným. Ti, kteří zcela odmítají službu Pánu, jsou v naprosté temnotĕ, ti, kteří žádají o přízeň Pána, jen když ji nutnĕ potřebují, přijímají Jeho milost jen zčásti, a ti, kteří slouží Pánu na sto procent, dostávají milost Pána úplnĕ. Tato nerovnost v přijímání Pánovy milosti je způsobena příjemcem a není žádným projevem zaujatosti Pána, který je všemilostivý.

Když Pán milostivĕ sestupuje do tohoto hmotného svĕta, hraje úlohu lidské bytosti, a proto se zdá, že nadržuje Svým oddaným. Skutečnost je však jiná. Přestože navenek vypadá jako zaujatý, rozdává Svou milost všem stejnĕ. Všichni, kteří zemřeli v bitvĕ na Kuruovském bitevním poli v Pánovĕ přítomnosti, získali spasení, aniž k tomu mĕli náležité kvalifikace, neboť smrt v přítomnosti Pána očišťuje odcházející duši od všech hříchů, a umírající človĕk se proto přemístí do transcendentální říše. Jakmile se nĕkdo jakýmkoliv způsobem vystaví slunečním paprskům, je jisté, že ho neminou příznivé účinky tepla a ultrafialových paprsků. Závĕr tedy je, že Pán není nikdy zaujatý. Myslet si o Nĕm, že je zaujatý, je chyba, která nepřinese nikomu nic dobrého.

Pán říká v Bhagavad-gítĕ (4.8):

„Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemné a abych znovu ustanovil náboženské zásady, zjevuji se vĕk po vĕku.“

Když Pán sestupuje, má dvĕ poslání    —    zničit démony a osvobodit sádhuy, vĕrné oddané. Slovo sādhūnām, které znamená „svaté osoby“, se vztahuje na oddané. Nemá nic společného se svĕtskou čestností a nečestností, morálností a nemorálností; nemá nic společného s materialistickými činnostmi. Nĕkdy si můžeme myslet, že slovo sádhu označuje človĕka, který je z hmotného hlediska dobrý nebo morální, ale sádhu je ve skutečnosti človĕk, který se nachází na transcendentální úrovni. Sádhu je oddaný, neboť ten, kdo se zamĕstnává v oddané službĕ, je transcendentální hmotným kvalitám (sa guṇān samatītyaitān).

Pán přichází, aby vysvobodil oddané (paritrāṇāya sādhūnām). V Bhagavad-gítĕ (14.26) je ale jasnĕ řečeno, že oddaný se povznese nad hmotné kvality (sa guṇān samatītyaitān). Oddaný je v transcendentálním postavení, protože ho již neovlivňují tři kvality hmotné přírody    —    dobro, vášeň a nevĕdomost. Nĕkdo se tedy může zeptat: „Jestliže je sádhu již na transcendentální úrovni a je tudíž vysvobozený, proč je třeba ho vysvobodit?“ Pán přichází, aby vysvobodil oddaného, a oddaný je přitom již vysvobozený. Protože se tyto skutečnosti zdají být v protikladu, je v tomto verši použito slovo viḍambanam, které znamená „matoucí“.

Vysvĕtlit to můžeme tak, že sádhu neboli oddaný nepotřebuje vysvobození. Touží spatřit Nejvyššího Pána tváří v tvář a Kršna přichází, jen aby uspokojil jeho vnitřní touhu, a nikoliv proto, aby ho vysvobodil ze sevření hmoty. Oddaný chce ve všech ohledech uspokojit Pána a Pán chce ještĕ více uspokojit Svého oddaného. Tak probíhají výmĕny láskyplných vztahů. Tak je tomu dokonce i v našem životĕ. Když nĕkoho milujeme, toužíme ho nebo ji uspokojit a on nebo ona se nám touží odmĕnit. Existuje-li výmĕna láskyplných vztahů i v tomto hmotném svĕtĕ, o co vznešenĕjší musí být v duchovním svĕtĕ? V jednom verši Kršna říká: „Sádhu je Mým srdcem a také Já jsem jeho srdcem.“ Sádhu vždy myslí na Kršnu a Kršna vždy myslí na sádhua neboli na Svého oddaného.

Pánova zjevení v hmotném svĕtĕ a Jeho odchody se nazývají cikīrṣitam neboli zábavy. To, že Kršna přichází, je Jeho zábava. Kršna přichází, aby zde provádĕl určité činnosti    —    ochraňoval sádhuy a zabil jejich nepřátele    —    ale obĕ tyto činnosti jsou Jeho zábavy.

Pán nikomu nezávidí. Dokonce i zabíjení démonů je projevem Jeho náklonnosti. Nĕkdy můžeme své dĕti potrestat tím, že jim dáme pořádný pohlavek. Dĕláme to ale ve skutečnosti z lásky. Stejnĕ tak Kršnovo zabíjení démonů není na úrovni hmotné závisti nebo zášti, ale na úrovni lásky. V šástrách neboli védské literatuře je proto řečeno, že dokonce i démoni, které Kršna přímo zabil, dosáhli okamžitého vysvobození. Například démonice Pútaná chtĕla Kršnu zabít, když byl ještĕ malé dítĕ. Potřela si prsní bradavku jedem a přišla do Kršnova domu, aby Ho nakojila. Myslela si: „Až se Kršna napije mého mléka, okamžitĕ zemře.“ To ale nebylo možné. Kdo může zabít Kršnu? Místo toho se zabila ona sama, neboť když Kršna sál mléko, vysál z ní také její život. Jaký byl výsledek toho všeho? Kršna se díval na její úmysl z té lepší stránky. Myslel si: „Tato démonská žena Mĕ přišla zabít, ale jelikož jsem pil mléko z jejího prsu, je vlastnĕ Moje matka.“ Pútaná tak dosáhla v duchovním svĕtĕ postavení Kršnovy matky. To je vysvĕtleno ve Šrímad-Bhágavatamu, kde Uddhava říká Vidurovi, že Kršna je tak laskavý, že dokonce i čarodĕjnici, která Ho chtĕla otrávit jedem, přijal jako Svoji matku. „Protože Kršna je takový laskavý Bůh,“ říká, „koho jiného než Jeho bych mĕl uctívat?“

Kuntídéví říká: na yasya kaścid dayitaḥ. Slovo dayita znamená „přízeň“. Nikdo není předmĕtem Kršnovy zvláštní příznĕ. Dveṣyaś ca: a nikdo pro Nĕho není nepřítelem. My od svého přítele očekáváme nĕjaké požehnání nebo od nĕj chceme nĕco získat a od nepřítele čekáme, že nám bude chtít škodit, ale Kršna je tak dokonalý, že Mu nikdo nemůže uškodit a ani Mu nikdo nemůže nic dát. Jak tedy může být nĕkdo Jeho přítelem nebo nepřítelem? Na yasya kaścid dayito 'sti: Kršna nepotřebuje, aby Mu nĕkdo prokazoval službu. Je dokonalý. Mohu být třeba velice chudý, a od svého přítele budu proto očekávat nĕjakou pomoc. Jelikož nejsem dokonalý, mám spoustu nedostatků a stále potřebuji pomoc, chci mít nĕjaké přátele a nenávidím své nepřátele. Kršna je ale Nejvyšší a nikdo Mu proto nemůže uškodit a nikdo Mu nemůže ani ničím prospĕt.

Proč tedy uctíváme Kršnu v chrámu a obĕtujeme Mu tolik pĕkných vĕcí, oblékáme Ho, zdobíme Ho a nabízíme Mu dobré jídlo? Musíme pochopit, že Kršna nepotřebuje, abychom Mu obĕtovali krásné šaty, kvĕtiny nebo jídlo. Když Mu ale toto všechno obĕtujeme, prospĕje nám to. Kršna takové obĕti přijímá ze Své laskavosti. Když se pĕknĕ oblečeme a ozdobíme, náš obraz v zrcadle bude také ozdobený. Podobnĕ, jelikož jsme odrazem Kršny, když ozdobíme Kršnu, i my budeme ozdobení. Bible říká, že človĕk byl stvořen k obrazu Božímu, a to znamená, že jsme odrazem Boha. Nevymýšlíme si nĕjakou podobu Boha podle své vlastní podoby. Zastánci májávádské filozofie antropomorfismu říkají: „Absolutní Pravda je neosobní, ale protože my jsme osoby, představujeme si Absolutní Pravdu také jako osobu.“ To je chyba, neboť skutečnost je přesnĕ opačná. Máme dvĕ ruce, dvĕ nohy a hlavu, protože Bůh Sám má stejné tĕlesné rysy. Máme osobní podobu, protože jsme odrazem Boha. Mĕli bychom také filozoficky pochopit, že pokud má původní osoba z nĕčeho prospĕch, bude to prospĕšné i pro její odraz. Když zdobíme Kršnu, budeme také ozdobeni. Jestliže uspokojíme Kršnu, budeme také uspokojeni. Když Kršnovi obĕtujeme dobré jídlo, budeme se z nĕj tĕšit také. Ti, kteří nežijí v Kršnových chrámech, si jen stĕží dokáží představit, jak chutná jídla jsou Kršnovi obĕtována. A když je obĕtujeme Kršnovi, máme možnost je jíst také. Mĕli bychom se tedy snažit uspokojit Kršnu ve všech ohledech a potom budeme i my ve všech ohledech spokojeni.

Kršna nepotřebuje naši službu, ale z laskavosti ji přijímá. Když nás Kršna žádá, abychom se odevzdali (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja), neznamená to, že potřebuje více služebníků a chce tím nĕco získat. Kršna může pouhým Svým přáním stvořit miliony služebníků. Tady jde o nĕco jiného. Když se odevzdáme Kršnovi, zachráníme se, neboť Kršna říká: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi. „Osvobodím tĕ od všech hříšných reakcí.“ Trpíme v tomto hmotném svĕtĕ a nemáme žádný úkryt. Kolem sebe můžeme vidĕt mnoho lidí, jak se toulají po ulici, aniž mají nĕjaký životní cíl. Když se brzy ráno procházíme po pláži, vidíme spousty mladých lidí, kteří tam spí nebo se jen tak bezcílnĕ a zmatenĕ potloukají a nevĕdí, co mají dĕlat. Když se ale odevzdáme Kršnovi, budeme vĕdĕt: „Teď jsem našel úkryt.“ Již nikdy nebudeme zmatení nebo zoufalí. Dennĕ dostávám mnoho dopisů od lidí, kteří píší, že ve vĕdomí Kršny našli nadĕji. Není tedy pravda, že Kršna sem přichází, aby získal nĕjaké služebníky. Kršna přichází pro náš prospĕch.

Místo abychom se však stávali Kršnovými služebníky, stáváme se naneštĕstí služebníky tolika jiných vĕcí. Sloužíme svým smyslům, sloužíme chtíči, hnĕvu, chamtivosti a iluzi. Všichni v hmotném svĕtĕ ve skutečnosti takto slouží. Když své smysly ale zamĕstnáme ve službĕ Kršnovi, již nebudeme služebníky smyslů    —    staneme se jejich pány. Když budeme tak silní, že odmítneme poslouchat své smysly a zamĕstnáme je výhradnĕ ve službĕ Kršnovi, potom budeme zachránĕni.

Kuntídéví zde říká: „Tvé zjevení v tomto hmotném svĕtĕ nás mate.“ Myslíme si: „Kršna tu má nĕjaké poslání nebo nĕjaký úkol, a proto se zjevil.“ Ne, On se zjevuje proto, aby provádĕl Své zábavy. Například prezident si jde nĕkdy prohlédnout vĕznici. Ředitel vĕznice mu podává pravidelnĕ zprávy, takže tam vůbec nemusí chodit osobnĕ, ale nĕkdy se tam jde podívat: „Podívám se, jak to tam chodí.“ Je to vlastnĕ jeho zábava, protože tam jde ze své vlastní svobodné vůle. Nepodléhá zákonům vĕznice. Hloupý vĕzeň si ale může myslet: „Prezident je také ve vĕzení. Jsme na tom stejnĕ. Takže já jsem také prezident.“ Takhle uvažují darebáci. „Protože Kršna sestoupil jako avatár,“ říkají, „já jsem také avatár.“ Zde se tedy říká: na veda kaścid bhagavaṁś cikīrṣitam. „Nikdo nezná důvod Tvých příchodů a odchodů.“ Tavehamānasya nṛṇāṁ viḍambanam: Pánovy zábavy jsou matoucí. Nikdo nemůže pochopit jejich skutečný důvod.

Jediným důvodem Pánových zábav je Jeho svobodná vůle. Myslí si: „Půjdu a podívám se tam.“ Nemusí sestupovat, aby zahubil démony. V hmotné přírodĕ má mnoho zástupců, kteří je mohou zabít. V jediném okamžiku může Nejvyšší Pán například zabít tisíce démonů pomocí silného vĕtru. Stejnĕ tak nemusí sestupovat, aby ochraňoval oddané, neboť všechno může udĕlat pouze Svou vůlí. Přichází jen proto, aby si užíval Svých radostných zábav.

Při Svých zábavách se Kršna nĕkdy staví do role bojovníka. I bojovnický duch najdeme v Kršnovĕ povaze, odkud bychom ho jinak získali my? Jsme nedílné součásti Kršny a máme v nepatrné míře také všechny Kršnovy vlastnosti. Jsme malými vzorky Kršny. Kde se v nás vzal bojovnický duch? Odkud pochází? Pochází od Kršny. Stejnĕ jako si král nĕkdy zavolá zápasníka, aby s ním bojoval, i Kršna zamĕstnává živé bytosti tak, že s nimi bojuje. Zápasník dostane za to, že bojoval s králem, zaplaceno. Není králův nepřítel; svým bojem naopak působí králi radost. Když chce Kršna bojovat, nemůže si vybrat nikoho obyčejného. I král si pro zápas vybere nĕjakého velice dobrého zápasníka a podobnĕ Kršna nebude bojovat s nĕkým obyčejným, ale vybere si nĕjakého Svého velkého oddaného. Protože si Kršna přeje bojovat, přicházejí do tohoto hmotného svĕta nĕkteří z Jeho oddaných, aby se stali Jeho nepřáteli a bojovali s Ním. Pán se například zjevil, aby zabil Hiranjakašipua a Hiranjákšu. Můžeme je považovat za obyčejné živé bytosti? Ne. Byli to velcí oddaní jménem Džaj a Vidžaj, kteří přišli do tohoto svĕta, protože si Pán přál bojovat. V duchovním svĕtĕ, na Vaikunthách, se nikdy nebojuje, protože každý je zamĕstnaný ve službĕ Kršnovi. S kým by tam Kršna bojoval? Posílá proto do hmotného svĕta jako nepřítele nĕkterého Svého oddaného a pak Sám sestupuje, aby s ním bojoval. Pán nás současnĕ učí, že být Jeho nepřítelem není příliš výhodné. Daleko lepší je stát se Jeho přítelem. Kuntídéví proto říká: na veda kaścid bhagavaṁś cikīrṣitam: „Nikdo nezná důvod Tvých příchodů a odchodů.“ Tavehamānasya nṛṇāṁ viḍambanam: „Vystupuješ v tomto svĕtĕ jako obyčejná lidská bytost, a to je pro nás záhadné a matoucí.“

Jelikož se Kršna nĕkdy jeví jako obyčejný človĕk, lidé Jeho činnostem nevĕří nebo je nechápou. Diví se: „Jak se může Bůh stát obyčejným človĕkem jako jsme my?“ Kršna sice nĕkdy může vystupovat jako obyčejný človĕk, ale ve skutečnosti není obyčejný, a kdykoliv je to nutné, ukáže Svou Boží moc. Když se k Nĕmu modlilo šestnáct tisíc dívek, které unesl démon Bhaumásura, Kršna přišel do démonova paláce, Bhaumásuru zabil a všechny dívky vysvobodil. Podle přísných pravidel védské společnosti by se však nikdo neoženil s dívkou, která odešla z domova třeba i jen na jedinou noc. Když Kršna dívkám řekl: „Teď se můžete bezpečnĕ vrátit domů ke svým otcům,“ odpovĕdĕly: „Pane, když se vrátíme domů ke svým otcům, co s námi bude? Nebudeme se moci vdát, protože nás tento človĕk unesl.“

Kršna se zeptal: „A co si tedy přejete?“ Dívky odpovĕdĕly: „Chceme, aby ses stal naším manželem.“ Kršna byl tak laskavý, že okamžitĕ souhlasil.

Když přivezl dívky zpĕt do Svého království, žádná z nich nemusela čekat šestnáct tisíc nocí, aby se s Ním setkala. Kršna se expandoval do šestnácti tisíc podob, vystavĕl šestnáct tisíc paláců a v každém paláci žil s jednou ženou.

Tohle všechno je popsáno ve Šrímad-Bhágavatamu, ale darebáci tomu nikdy neporozumí. Místo toho začnou Kršnu kritizovat a říkat, že Kršna je posedlý chtíčem, protože se oženil se šestnácti tisíci manželkami. Nejen že je posedlý chtíčem, On je neomezenĕ posedlý chtíčem. Bůh je neomezený. Proč šestnáct tisíc? Může se oženit se šestnácti miliony manželkami a stejnĕ nedosáhne hranic Své dokonalosti. Takový je Kršna. Nemůžeme Ho obviňovat z toho, že je chtivý nebo smyslný. Existuje tolik Kršnových oddaných a Kršna jim všem prokazuje Svoji přízeň. Nĕkteří prosí Kršnu, aby se stal jejich manželem, nĕkteří chtĕjí, aby byl jejich přítelem, nĕkteří chtĕjí Kršnu jako svého syna a nĕkteří si chtĕjí s Kršnou hrát. V celém vesmíru jsou miliony a biliony oddaných a Kršna je tímto způsobem musí všechny uspokojit. Nepotřebuje od Svých oddaných žádnou pomoc, ale protože Mu chtĕjí určitým způsobem sloužit, Pán jejich vztahy opĕtuje. Tĕchto šestnáct tisíc oddaných chtĕlo Kršnu za svého manžela, a Kršna je proto přijal.

Kršna tedy může nĕkdy jednat jako obyčejný človĕk, ale vzápĕtí se jako Bůh expanduje do šestnácti tisíc podob. Velký svĕtec Nárada jednou přišel navštívit Kršnu a Jeho manželky. Myslel si: „Kršna se oženil s šestnácti tisíci manželkami. Podívám se, jak spolu žijí.“ Zjistil, že Kršna dĕlá v každém ze šestnácti tisíc paláců nĕco jiného. V jednom paláci Kršna se Svou manželkou hovořil, jinde si hrál se Svými dĕtmi a v jiném paláci připravoval svatbu pro Své syny a dcery. Tak provádĕl různé zábavy ve všech šestnácti tisících palácích. Když byl Kršna malý a hrál si jako obyčejné dítĕ, Jeho matka Jašódá chtĕla, aby otevřel ústa, aby se mohla podívat, jestli nejedl hlínu, a Kršna jí ukázal ve Svých ústech všechny vesmíry v celém stvoření. I když Kršna vystupuje jako obyčejná lidská bytost, je-li potřeba, vyjeví Svoji Božskou povahu. Můžeme uvést jiný příklad. Kršna hrál roli Ardžunova vozataje, ale když chtĕl Ardžuna vidĕt Kršnovu vesmírnou podobu, Nejvyšší Pán mu ihned ukázal Svou vesmírnou podobu s tisíci a miliony hlav, nohou, rukou a zbraní. Takový je Kršna.

Kršna je zcela nezávislý a nemá žádné přátele či nepřátele. Ve Svých zábavách však vystupuje tak, že to přináší stejný prospĕch všem    —    přátelům i nepřátelům. To je Kršnova absolutní povaha.