Kapitola 18

Ve Šrímad Bhagavad-gítĕ Pán prohlašuje, že přichází v každém vĕku, aby znovu obnovil náboženství. Náboženství utváří Nejvyšší Pán. Nikdo nemůže vymyslet nové náboženství, jak to mají v oblibĕ nĕkteří ctižádostiví jedinci. Skutečným náboženstvím je přijmout Pána jako svrchovanou autoritu a se spontánní láskou Mu sloužit. Žádná živá bytost se nemůže vyhnout službĕ, protože to je původním smyslem její existence. Jediným posláním živé bytosti je sloužit Pánu. Pán je veliký a živé bytosti Mu jsou podřízeny. Povinností živé bytosti je proto sloužit pouze Jemu. Iluzí zmatené živé bytosti se naneštĕstí z pouhého nedorozumĕní stávají působením hmotných tužeb služebníky svých smyslů. Tato touha se nazývá avidyā neboli nevĕdomost. Na základĕ takové touhy si vytváří živá bytost různé plány na hmotný požitek, které se soustřeďují kolem zvráceného pohlavního života. Zaplétá se do řetĕzce rození a smrti a pod dohledem Svrchovaného Pána se převtĕluje do různých tĕl na různých planetách. Dokud se tedy nedostaneme za hranice této nevĕdomosti, nemůžeme se osvobodit od trojího strádání v hmotném životĕ. To je zákon přírody.

Pán se ovšem ze Své bezpříčinné milosti    —    neboť je k trpícím živým bytostem milostivý víc, nežli by očekávaly    —    před námi zjevuje a obnovuje zásady oddané služby, která spočívá v naslouchání, opĕvování, vzpomínání, sloužení, uctívaní, modlení se, spolupracování a odevzdání se Mu. Jestliže se podmínĕná duše začne vĕnovat výše uvedeným způsobům služby nebo alespoň jednomu z nich, pomůže jí to z labyrintu nevĕdomosti a osvobodí se tak od veškerého hmotného utrpení, které si vytváří pod vlivem vnĕjší energie. Tuto zvláštní milost živým bytostem přináší Pán v podobĕ Šrí Čaitanji Maháprabhua.

V tomto velice důležitém verši je užito slov bhave 'smin    —     „v tomto hmotném svĕtĕ“. Slovo bhava znamená také „růst“ a vztahuje se tedy na to, co se narodilo. V hmotném svĕtĕ dochází k šesti druhům zmĕn. Nejprve je to zrození a růst. Co se narodilo a rostlo, potom nĕjaký čas zůstává, plodí potomky, chřadne a nakonec zaniká. Tĕmto šesti zmĕnám se říká ṣaḍ- -vikāra. Tĕlo se například v určitou dobu narodí, potom roste a po nĕjakou dobu zůstává stejné. Pak zplodí vedlejší produkty v podobĕ synů a dcer, potom zestárne a zeslábne a když je nakonec velice staré, zemře.

I když je však tĕlo mrtvé, já žiji dále. Když hrubohmotné tĕlo zanikne, stále existuji v jemnohmotném tĕle složeném z mysli, inteligence a falešného ega a toto jemné tĕlo mĕ přenáší do dalšího hrubohmotného tĕla. Ačkoliv každý musí přijmout jemnohmotné tĕlo, vĕdci a lékaři ho nemohou vidĕt. Mám svoji mysl a vy máte také svoji mysl, ale já nemohu vidĕt vaši a vy nemůžete vidĕt moji. Stejnĕ tak nemůžeme vidĕt inteligenci, neboť to jsou všechno velice jemné prvky. Duše je však ještĕ jemnĕjší    —     jak by ji tedy mohli vĕdci vidĕt? Nemohou vidĕt mysl, inteligenci ani falešné ego, a co pak říci o duši? Říkají proto: „Tĕlo je všechno a neexistuje nic vyššího.“ Ve skutečnosti ale nemají pravdu.

Skutečnost je taková, že duše je velmi malá. Bālāgra-śata-bhāgasya śatadhā kalpitasya ca (Švétášvatara Up. 5.9). Duše má rozmĕr jedné desetitisíciny konečku vlasu. Představte si, že bychom mĕli vzít vlas a rozdĕlit ho na sto částí. Bylo by to možné? To bychom nedokázali. Kdybychom to ale mohli udĕlat a každou ze sto částí bychom opĕt rozdĕlili na sto dílů, každý z nich by mĕl velikost duše.

Nemůžeme to pochopit pomocí experimentálního poznání. Musíme se učit od autorit. Naše poznání je tak nedokonalé, že nemůže zahrnovat takové jemné vĕci. Jelikož darebáci tyto jemné prvky nemohou pochopit, myslí si, že hmota je příčinou života. Nemohou však dokázat, že život pochází z hmoty. Ať vezmou nĕjaké chemikálie a vytvoří ve své laboratoři třeba jen nepatrnou mouchu s nohama a očima. Každý večer můžeme pozorovat mnoho takových mušek, které létají kolem svĕtla lampy. Tímto nepatrným hmyzem počínaje a Brahmou konče existuje 8    400    000 různých životních druhů. A jak říká Kršna v Bhagavad-gítĕ (tathā dehāntara-prāptiḥ), my tĕmito životními druhy procházíme a přijímáme jedno tĕlo za druhým. Musíme proto zavrhnout buď Kršnova slova, nebo všechny takzvané vĕdecké teorie o tom, že život pochází z hmoty. Protože jsme svůj život zasvĕtili vĕdomí Kršny, nemůžeme odmítat Kršnova slova. Když Kršna říká, že musíme cestovat z jednoho tĕla do druhého, přijímáme to jako pravdu.

Každá živá bytost v tomto hmotném svĕtĕ je pod vlivem nevĕdomosti (avidyā). Avidyā-karma-saṁjñānyā tṛtīyā śaktir iṣyate. Bůh, Kršna, má miliony energií (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate), které lze shrnout do tří kategorií    —    vnĕjší energie, vnitřní energie a okrajová energie. Okrajová a vnitřní energie mají stejnou duchovní povahu, ale třetí energie, vnĕjší, je nižší povahy.

V hmotném svĕtĕ je každý v nevĕdomosti (avidyā). Dokonce i Brahmá byl zahalen nevĕdomostí, dokud neobdržel poznání od Kršny. Nikdo by proto nemĕl být pyšný na své znalosti. Každý v hmotném svĕtĕ je darebák. Nĕkterá živá bytost si myslí: „Kdybych se mohl stát Brahmou, stvořil bych velký vesmír.“ Dostane tedy tĕlo Brahmy. A nepatrný hmyz si myslí: „Kdybych mohl v této stĕnĕ udĕlat malý otvor, mohl bych si tam v klidu žít a jíst.“ Brahmá si přeje stvořit vesmír, my toužíme postavit mrakodrap a mravenec chce udĕlat otvor, kde by mohl žít, ale v podstatĕ se jedná o stejnou vĕc. Jsme hlupáci, protože si neuvĕdomujeme, že všechny tyto vĕci jsou hmotné a nebudou trvat vĕčnĕ. Jsme v nevĕdomosti a myslíme si: „Tohle bude velice pĕkné. Tamto bude velice pĕkné.“ Kāma-karmabhiḥ. Vypĕstujeme si v sobĕ nĕjakou touhu (kāma) a podle ní jednáme. To nám ale přináší spoustu potíží (kliśyanti). Stát se Brahmou není nic snadného. Postavení Brahmy je velice vysoké a získat ho může jen skutečnĕ kvalifikovaná živá bytost, která provádĕla mnohá odříkání a pokání. Ale i Brahmá je živá bytost jako jsme my. V Americe žije mnoho občanů a jedním z nich je i prezident Ford, který díky usilovné práci a diplomacii dosáhl svého vysokého postavení. Jinak je ale jen obyčejným občanem. Například prezident Nixon byl nyní svržen ze svého místa a již není prezidentem, protože nebyl nic víc než obyčejný občan. Když budeme chtít, můžeme se podobnĕ stát Brahmou. Bhaktivinód Thákur proto říká:

„Radĕji se narodím jako hmyz tam, kde žije Tvůj oddaný, protože jestli padnu do prachu z jeho lotosových nohou, můj život bude úspĕšný.“ Bhaktivinód Thákur říká: bahirmukha brahma-janme nāhi āśā. „Nechci se stát Brahmou, pokud by to znamenalo nebýt oddaným Kršny.“

Jelikož jsme pokryti nevĕdomostí neboli májou, můžeme na Kršnu kdykoliv zapomenout. Abychom se tomu vyhnuli, musíme se vždy zamĕstnávat oddanou službou. Kuntídéví to naznačuje slovy śravaṇa-smaraṇārhāṇi. Slovo śravaṇa znamená „naslouchání“, smaraṇa znamená „vzpomínání“ a arhaṇa znamená „uctívání Božstev Kršny“. Vždy bychom mĕli naslouchat o Kršnovi, vzpomínat na Nĕho a uctívat Ho. Všechna střediska hnutí pro vĕdomí Kršny jsme otevřeli s tímto cílem    —    abychom podporovali zpívání, tancování a uctívání a abychom tak na Kršnu nikdy nezapomnĕli. Sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ: když budeme vždy myslet na Kršnu, máme nadĕji, že na Nĕho budeme myslet i v okamžiku smrti (ante nārāyaṇa-smṛtiḥ).

Všechno vyžaduje cvik. Když chce například nĕkdo tančit na jevišti, musí tvrdĕ cvičit. Když se potom stane skvĕlým tanečníkem, diváci mu budou tleskat a budou oceňovat jeho umĕní. Nikdo si nemůže říci: „Půjdu bez přípravy na jevištĕ a stanu se vynikajícím tanečníkem.“ To není možné. Když si nĕkdo usmyslí, že se nebude připravovat a bude chtít rovnou vystoupit na jevišti, režisér mu to nedovolí, protože nikdo se nemůže stát dobrým tanečníkem, aniž trénuje. Skutečným cílem života je myslet v okamžiku smrti na Kršnu (ante nārāyaṇa-smṛtiḥ). Pokud človĕk v okamžiku smrti vzpomíná na Kršnu, jeho život byl úspĕšný.

V hmotném svĕtĕ musíme všichni snášet hmotná utrpení, ale darebáci to nechtĕjí pochopit, neboť jsou zahaleni nevĕdomostí. Zlodĕj může dále krást a podvádĕt, i když ví, že ho pravdĕpodobnĕ zatknou a potrestají. Ačkoliv byl třeba již nĕkolikrát trestaný, dopustí se stejného přestupku (punaḥ punaś carvita- -carvaṇānām). Proč? Protože je v nevĕdomosti. Je tolik ponořen v nevĕdomosti, že ho nenapadne: „Stále kradu a pokaždé mĕ zatknou a pošlou do vĕzení. Proč to dĕlám? Nepřináší mi to nic dobrého.“ Človĕk, který má přehnaný sklon užívat si sexuálního života, může často trpĕt různými pohlavními nemocemi a léčit se, ale přesto znovu vyhledá prostitutku. To se nazývá avaidha strī-saṅga, nedovolený sex. Ale dokonce i dovolený sex s sebou přináší mnoho potíží. Když žena otĕhotní, musí devĕt mĕsíců trpĕt a také porod je nĕkdy velice nebezpečný. A když se dítĕ narodí, otec se musí o dítĕ starat a musí tvrdĕ pracovat, aby mu mohl zaplatit vzdĕlání. Védská literatura proto říká: bahu- -duḥkha-bhājaḥ. Sexuální život, ať již dovolený nebo nedovolený, přináší spoustu potíží. Tṛpyanti neha kṛpaṇāḥ: darebák, který je ponořený v nevĕdomosti, se nikdy nepoučí. Naopak, bude dĕlat stejné vĕci znovu a znovu (punaḥ punaś carvita-carvaṇānām). To je bhava-roga neboli nemoc hmotné existence.

Ve védské civilizaci jsou proto malí chlapci vedeni k tomu, aby žili jako brahmačáríni v celibátu a vyhnuli se tak potížím spojeným se sexem. Když však nĕkdo není schopen zůstat brahmačárí, může se oženit. Ten, kdo byl na začátku svého života vychovávaný jako brahmačárí, nebude žít dlouho rodinným životem a brzy se z nĕho stane vánaprastha (odejde do ústraní) a nakonec přijme sannjás, řád života v odříkání.

V tomto hmotném svĕtĕ každý trpí    —    ptáci, šelmy, stromy, zvířata, rostliny, a dokonce i Brahmá a Indra. Ani Indra se necítí bezpečnĕ; stále se obává svých případných konkurentů.

Proč se v hmotném svĕtĕ všichni bojí? Avidyā-kāma-karmabhiḥ: protože jsou to darebáci. Kršna proto zdůrazňuje: „Ty darebáku, zanech všech svých nesmyslných činností a odevzdej se Mi.“ To je Kršnova velká milost. Je nejvyšším otcem a přímo říká: sarva- -guhyatamam. „Toto je nejdůvĕrnĕjší poznání.“ Sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. „Ty darebáku, zanech všeho a jednoduše se Mi odevzdej.“

Kuntí zde proto říká: „Přišel jsi, abys učil tyto darebáky a zamĕstnal je v naslouchání, vzpomínání a uctívání.“ To je bhakti. Śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ: človĕk by mĕl naslouchat o Višnuovi neboli Kršnovi a opĕvovat Ho. Jakmile ale oddaní začnou naslouchat a zpívat o Višnuovi, nĕjaký svámí-darebák řekne: „Mohu zpívat nebo poslouchat jakékoliv jméno. Proč zrovna Višnu? Proč ne třeba Kálí?“ V Bengálsku existuje skupina lidí, kteří provozují takzvaný „kálí-kírtan“    —    zpívají jména bohynĕ Kálí. Co je to za nesmysl? Ve védské literatuře se nepíše o ničem takovém jako je „kálí-kírtan“. Kírtan znamená śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ    —    naslouchání o Višnuovi neboli Kršnovi a Jeho opĕvování. Védská literatura doporučuje harer nāma,zpívání svatého jména Pána Hariho, Kršny, a nikoho jiného.

Šukadéva Gósvámí toto śravaṇaṁ kīrtanam neboli naslouchání a opĕvování velice pĕknĕ popisuje ve druhém zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu (2.4.15):

Tímto veršem Šukadéva Gósvámí vzdává Kršnovi před recitováním Šrímad-Bhágavatamu své poklony. Říká: „Skládám Mu své poklony, protože pouhé naslouchání o Nĕm je subhadra neboli příznivé.“ Celý Bhágavatam oslavuje Nejvyššího Pána Kršnu a v tomto verši Ho také oslavuje Šukadéva Gósvámí. Říká, že se můžeme dokonale očistit, když Kršnu buď opĕvujeme, meditujeme o Nĕm, nebo když jednoduše vidíme Božstva Kršny a myslíme si: „Jak krásnĕ jsou dnes Kršna a Rádhárání oblečeni.“ Pokud nĕkdo není schopen zpívat nebo má tak rozrušenou mysl, že ji nemůže soustředit na Kršnu, i on má příležitost. Může se na Božstva jen dívat. Když se zamĕstná ve službĕ Božstvům, může je vidĕt dvacet čtyři hodin dennĕ. Bude je vidĕt stále    —    když umývá podlahu v chrámu, když Božstva obléká nebo koupe, když Jim obĕtuje jídlo. To jsou způsoby oddané služby, ale lidé jsou takoví darebáci, že se ani nepřijdou na Božstva podívat. Myslí si: „Uctívání Božstev je jenom modlářství.“ Sami uctívají sochu Gándhího nebo nĕkoho jiného, ale když je požádáme, aby se šli podívat na uctívání Božstev, řeknou: „Ne, to je jen modlářství.“

V Kalkatĕ na námĕstí Čaurangi jsem vidĕl sochu Ašutóše Mukherdžího. Celý rok se tam slétají vrány, takže po čase je na jejím obličeji vrstva trusu. Jednoho dne ráno přijdou obyčejní metaři a svými košťaty sochu očistí. Večer se tam sejdou nĕjaké důležité osobnosti, povĕsí na sochu girlandu z kvĕtin a odejdou. Hned ráno vrány znovu přiletí a znovu se začne hlava sochy pokrývat trusem. Takže takové uctívání    —    čištĕní obličeje pana Ašutóše Mukherdžího komunálními košťaty    —    lidem nevadí. Když ale postavíme na oltář Božstva Kršny a pĕknĕ Je uctíváme, říkají, že je to modlářství.

Lidé jsou v rozpacích, neboť jsou pokryti nevĕdomostí (avidyā). Prostředkem, jak získat poznání a osvobodit se z této nevĕdomosti, je oddaná služba. Šukadéva Gósvámí vysvĕtluje, že človĕk může zpívat Kršnovo jméno nebo o Kršnovi meditovat, a když nemůže meditovat, ať se jednoduše posadí a dívá se na Nĕho. I dítĕ může pochopit: „Tady je Kršna a tady je Rádhárání.“ A nejen dĕti, mohou to dĕlat dokonce i zvířata a mít z toho prospĕch. Pokud má nĕkdo více inteligence, může přednášet modlitby, a jestliže na to má schopnosti, může pod vedením duchovního mistra Božstva náležitĕ uctívat.

Křesťané a muslimové jsou také vaišnavové, jsou to také oddaní, protože se modlí k Pánu: „Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ Lidé, kteří se takto modlí, možná nemají velké poznání a jsou na nižší úrovni, ale je to začátek jejich cesty duchovního života, protože se obrátili k Bohu. Chodit do kostela nebo mešity je také projev zbožnosti (catur-vidhā bhajante māṁ janāḥ sukṛtino 'rjuna). Lidé, kteří takto začínají, se jednou stanou čistými vaišnavy. Ateistická propaganda, zavrhující navštĕvování kostelů, chrámů nebo mešit, je však pro lidskou společnost velice nebezpečná.

Človĕk ani nemusí být velice pokročilý, ale mĕl by se alespoň snažit porozumĕt Bohu. Když jde dítĕ do školy, na začátku se učí jen abecedu, ale když chce, může se jednoho dne stát velkým učencem. Stejnĕ se jednoho dne může stát ze zbožného človĕka čistý oddaný. Proč by se lidé mĕli zcela vzdát náboženství a jen otevírat továrny, ve kterých budou vyrábĕt matky a šrouby, tvrdĕ pracovat, pít alkohol a jíst maso? Co je to za civilizaci? Tahle takzvaná civilizace přináší jen utrpení.

Lidé si v nevĕdomosti myslí, že jim štĕstí přinese otevírání továren. Proč by se mĕly otevírat továrny? To není potřeba. Kolem nás je tolik půdy, na které můžeme vypĕstovat vlastní obilí a mít dostatek potravy i bez továren. Také mléko můžeme mít bez továren. Příčinou nedostatku potravy ve svĕtĕ jsou právĕ takové továrny. Když každý pracuje ve mĕstĕ a vyrábí matky a šrouby, kdo bude pĕstovat obilí? Jednoduché žití a hluboké myšlení vyřeší všechny hospodářské problémy. Oddaní v hnutí pro vĕdomí Kršny si proto pĕstují svou vlastní potravu a žijí sobĕstačnĕ, aby darebáci vidĕli, že je možné žít v klidu, jíst obilí, pít mléko a zpívat Haré Kršna.

Mĕli bychom se snažit šířit vĕdomí Kršny po celém svĕtĕ. Každému přinese obrovský prospĕch, když spatří Božstva nebo když se připojí ke zpívání Haré Kršna mantry. Při kírtanu může človĕk neustále myslet na Kršnu. Nĕkdo si může říkat: „Dvĕ hodiny jsem tancoval a zpíval Haré Kršna. Jaký to mĕlo význam?“ To je ale smaraṇa neboli myšlení na Kršnu. Nebo si pomyslí: „Jako blázen jsem zpíval dvĕ hodiny Haré Kršna.“ I to je ale smaraṇa. Jelikož se hnutí pro vĕdomí Kršny rozšiřuje, lidé si kupují naše knihy o Kršnovi. Jsou zvĕdaví a ptají se: „Kdo je to Kršna? Mohu se podívat na tu knihu?“ Pak uvidí obrázek Rádhy a Kršny a když knihu otevřou, uvidí ještĕ více. V knize je spousta modliteb opĕvujících Kršnu. Nĕkteří budou o Kršnovi slyšet, nĕkteří o Nĕm budou číst, a když budou mít štĕstí, rozvinou své vĕdomí Kršny a začnou uctívat Božstva. To jsou různé druhy oddané služby    —    naslouchání, opĕvování, vzpomínání na Kršnu atd. Všechny jsou dokonalé, a jakmile se jimi zamĕstnáme (ať již všemi nebo jen nĕkterými, a dokonce i jen jedním z nich), očistíme se. Šukadéva Gósvámí se proto modlí: „Uctívám Kršnu, Nejvyšší Osobnost Božství, protože když na Nĕho človĕk pouze vzpomíná, oslavuje Ho nebo se na Nĕho dívá, obdrží mnohá požehnání.

Šukadéva Gósvámí je jednou z dvanácti důležitých autorit pro duchovní život, které musíme následovat (mahājano yena gataḥ sa panthāḥ). Potvrzuje, že tĕmito způsoby oddané služby se zbavíme hmotného znečištĕní. Kdy? Sadyaḥ: ihned, bez čekání. To je velký užitek, který nám přináší hnutí pro vĕdomí Kršny.