Kapitola 3

Ani ti nejvĕtší filozofičtí spekulanti nemohou porozumĕt Nejvyššímu Pánu. V Upanišadách je řečeno, že Nejvyšší Pravda, Absolutní Osobnost Božství, je mimo dosah myšlenek i toho nejvĕtšího filozofa. Nelze Ho poznat ani rozsáhlým studiem, ani tím nejvĕtším mozkem. Pozná Ho jedinĕ ten, kdo obdržel Jeho milost. Ostatní o Nĕm mohou neustále přemýšlet po mnoho let, ale přesto Ho nepoznají. Tuto skutečnost dosvĕdčuje královna Kuntí, která hraje roli nevinné ženy. Ženy obvykle nemají schopnost spekulovat jako filozofové, ale jsou Pánem požehnány, neboť ihned uvĕří ve svrchovanost a všemocnost Pána a zcela bez výhrad Mu skládají své poklony. Pán je tak laskavý, že neprojevuje zvláštní přízeň pouze velkým filozofům. Pozná naše zámĕry a naši upřímnost. Jedinĕ z tohoto důvodu se při všech náboženských oslavách schází obvykle veliké množství žen. Zdá se, že v každé zemi a v každé církvi projevují o náboženství vĕtší zájem ženy než muži. Toto prosté přijetí Pánovy autority je účinnĕjší než okázalá neupřímná náboženská horlivost.

Kuntídéví se k Pánu modlila velice pokornĕ, což je vlastnost vaišnavů. Pán Kršna ke Kuntídéví přistoupil a projevil jí úctu tím, že sňal prach z jejích nohou. Dotkl se jejích nohou, neboť považoval Kuntídéví za Svou tetu. Kuntídéví byla velkou oddanou a její postavení bylo velice vznešené, byla témĕř na stejné na úrovni jako Jašódámájí, Kršnova matka. Přesto byla tak pokorná, že se ke Kršnovi modlila: „Kršno, poznat Tĕ mohou jen paramahansové, nejpokročilejší z transcendentalistů, ale já jsem žena, jak Tĕ tedy mohu spatřit?“

Podle védského systému existují čtyři společenské třídy (cātur- -varṇyaṁ mayā sṛṣṭam). Nejvyšší třídou ve společnosti je inteligentní třída bráhmanů, potom následují kšatrijové (vojáci a vládci), vaišjové (zemĕdĕlci a obchodníci) a nakonec šúdrové (obyčejní dĕlníci). Človĕk náleží do určité třídy podle svých vlastností a činností (guṇa-karma). Bhagavad-gítá říká: striyo vaiśyās tathā śūdrāḥ a podobnĕ i Šrímad-Bhágavatam: strī-śūdra-dvijabandhūnām. Ženy, šúdrové a dvidža-bandhuové podle tĕchto písem patří do stejné kategorie. Slovo dvija-bandhu označuje toho, kdo se narodil ve vznešené bráhmanské rodinĕ nebo v rodinĕ kšatrijů, ale sám nemá žádné kvalifikace. Podle védského systému se společenské postavení človĕka řídí podle jeho kvalifikací. Je to velice praktické. Předpokládejme, že se nĕkdo narodí jako syn soudce. To samotné ale neznamená, že je také soudcem. Přesto dnes můžeme vidĕt, že když se nĕkdo narodí v rodinĕ bráhmana, prohlašuje se za bráhmana, i když nemá žádné kvalifikace. Může být tím nejvĕtším darebákem a jeho kvalifikace mohou být ještĕ horší než kvalifikace šúdry, ale lidé ho považují za bráhmana. To způsobilo degradaci védské civilizace. Bráhmani v Indii se nĕkdy staví proti mému hnutí, protože zasvĕcuji jako bráhmany oddané z Evropy a Ameriky. Jejich argumenty ale žádný rozumný človĕk nepřijme. Šrí Čaitanja Maháprabhu řekl:

„Hnutí pro vĕdomí Kršny se bude šířit v každém mĕstĕ a v každé vesnici.“

Proč by se tedy Evropané a Američané nemohli stát bráhmany? Ve skutečnosti každý, kdo přijal vĕdomí Kršny, již překonal bráhmanskou úroveň. To je potvrzeno v Bhagavad-gítĕ (14.26):

„Ten, kdo se vĕnuje bhakti-józe, překoná kvality hmotné přírody a okamžitĕ dospĕje na transcendentální úroveň (brahma- -bhūta).“ Ten, kdo se plnĕ zamĕstná oddanou službou, se nejen stane bráhmanem, ale dosáhne nejvyšší transcendentální úrovnĕ.

Védskou civilizaci zničila pochybená myšlenka, že bráhmanem se může stát jedinĕ človĕk narozený v bráhmanské rodinĕ. My se ale nyní snažíme oživit původní význam písem a učíme, že dokonalosti může dosáhnout každý. V Bhagavad-gítĕ (9.32) Pán Kršna říká:

„Ó synu Prthy, ti, kdo se mi odevzdají    —    ať jsou nízkého původu, ženy, vaišjové nebo šúdrové    —    mohou dosáhnout nejvyššího cíle.“ Ženy, šúdrové a vaišjové jsou všeobecnĕ považováni za příslušníky nižší třídy, ale když se z nich stanou oddaní, překonají všechna tato označení. Ženy, šúdrové a vaišjové jsou obvykle ménĕ inteligentní, ale podle Čaitanja-čaritámrty je nejinteligentnĕjší ten, kdo přijme vĕdomí Kršny (kṛṣṇa yei bhaje sei baḍa catura). Čaitanja Maháprabhu říká:

„Z mnoha živých bytostí, které putují vesmírem, se jen jedné dostane velkého štĕstí a získá milostí duchovního učitele a milostí Kršny semínko oddané služby.“ (Čč. Madhja 19.151) V hnutí pro vĕdomí Kršny nejsou ubozí a zklamaní lidé. Jsou to naopak ti nejšťastnĕjší. Človĕk, který přijal vĕdomí Kršny, má být považován za nejšťastlivĕjšího, protože našel cestu k dokonalosti svého života. Ten, kdo si je vĕdomý Kršny a správnĕ vykonává své povinnosti, je nejšťastnĕjší a nejdokonalejší. To zde pokornĕ říká královna Kuntí.

Ačkoliv mĕla Kuntídéví ženské tĕlo, byla Pánova oddaná. Nebyla to žádná obyčejná ménĕ inteligentní žena. Byla naopak nejinteligentnĕjší ze všech, neboť přijala Kršnu jako Nejvyšší Osobnost Božství: „Přišel mi projevit úctu, neboť z hmotného hlediska vystupuje jako můj synovec, ale přitom je Nejvyšší Osobností Božství.“ V předešlém verši proto říká: alakṣyaṁ sarva- -bhūtānām antar bahir avasthitam. „Obyčejní lidé Tĕ nemohou spatřit, i když jsi uvnitř i vnĕ všeho.“ V jiném verši také říká: na lakṣyase mūḍha-dṛśā. „Hlupáci a darebáci Tĕ nemohou vidĕt.“ Z toho můžeme pochopit, že Kuntí Kršnu opravdu vidĕla. Kdyby Ho nemohla spatřit takového, jaký je, jak by potom mohla říkat: na lakṣyase mūḍha-dṛśā? Řekla také: prakṛteḥ param    —    „Jsi transcendentální tomuto hmotnému stvoření.“

Stejnĕ jako v předchozích verších, také zde můžeme ze slov Kuntí cítit velkou pokoru. Pokora je velice dobrá vlastnost pro oddanou službu. Šrí Čaitanja Maháprabhu nás učí: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā. „Pokud chce človĕk udĕlat pokrok v duchovním životĕ, mĕl by být snášenlivĕjší než strom a pokornĕjší než tráva.“ To je nezbytné, protože každého, kdo žije v tomto hmotném svĕtĕ, potká mnoho nepříjemných rušivých situací. Je to stejné jako při cestĕ přes oceán    —    nikdy si nemůžeme být jisti, že bude klidný. Každou chvíli se mohou objevit vysoké vlny, které ohrozí i velkou loď. Podobnĕ i v tomto hmotném svĕtĕ musíme vždy očekávat nebezpečí. Védská literatura, šástry, říkají: padaṁ padaṁ yad vipadām (Bhág. 10.14.58)    —    nebezpečí číhá na každém kroku. Ale ten, kdo se stane oddaným, se může zachránit (māyām etāṁ taranti te).

Májá, hmotná iluzorní energie, nám bude na začátku oddané služby přinášet mnoho potíží a zkoušet nás, jak jsme pevní ve vĕdomí Kršny. Jelikož je představitelkou Kršny, nedovolí nikomu, aby Kršnu rušil. Připravuje nám tvrdé zkoušky, aby se přesvĕdčila, zda se skutečnĕ vážnĕ zajímáme o Kršnu, nebo jestli Ho chceme jen vyrušovat. To je její úkol. Takže na začátku nás bude s pokrokem ve vĕdomí Kršny májá zkoušet a přinášet nám různé potíže. Pokud budeme následovat pravidla a usmĕrnĕní a pravidelnĕ zpívat Haré Kršna, zůstaneme stálí a neodradí nás to. Budeme-li však tyto zásady zanedbávat, májá nás okamžitĕ chytí do pasti. Je vždy připravena. Jsme na oceánu a každou chvíli můžeme očekávat potíže. Proto ten, koho již potíže nerozruší, se nazývá paramahaṁsa.

Kuntídéví říká: tathā paramahaṁsānām. „Pochopit Tĕ mohou paramahansové.“ Slovo parama znamená „nejvyšší“ a haṁsa znamená „labuť  “. Paramahaṁsa tedy znamená „dokonalá labuť  “. Jestliže labuti dáme mléko smíchané s vodou, labuť vypije pouze mléko a vodu nechá. Podobnĕ je i tento hmotný svĕt dvojí povahy    —    nižší a vyšší. Vyšší povaha se vztahuje na duchovní život a nižší povaha na hmotný život. Človĕk, který zanechá hmotné stránky tohoto svĕta a přijme pouze duchovní stránku, se nazývá paramahansa.

Musíme si uvĕdomit, že tĕlo se hýbe a pracuje pouze díky duši uvnitř tĕla. Tĕlo je jen vnĕjší obal. Stejnĕ tak by mĕl človĕk vĕdĕt, že Kršna je skutečným středem všech činností. Ten, kdo to ví, se nazývá paramahansa. Bhakti-jóga je určena pro paramahansu neboli toho, kdo přijímá Kršnu za střed všeho. Kršna říká v Bhagavad-gítĕ: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate. „Jsem zdrojem všeho; všechno pochází ze Mne.“ Takže človĕk, který ví    —    nejen teoreticky, ale i prakticky    —    že Kršna je příčina všech příčin a je o tom pevnĕ přesvĕdčený, je paramahansa.

Kuntídéví říká: „Poznat Tĕ mohou paramahansové a mudrci, nikoliv darebáci a hlupáci.“ Slovo munīnām se vztahuje na mudrce nebo na mentální spekulanty a slovo amalātmanām označuje človĕka, jehož srdce není znečištĕné. Srdce materialistů jsou plná nečistot. Jakých? Chtíče a chamtivosti. Slovem amalātmanām se ale označují ti, kteří jsou zcela osvobozeni od tĕchto dvou špatností.

Bhakti-jóga je určena pro ty, kteří mají čistá srdce, a nikoliv pro lidi posedlé chtíčem a chamtivostí. I takoví lidé se samozřejmĕ mohou pokusit o pokrok a postupnĕ ho mohou dosáhnout, ale toho, kdo se již zapojil do bhakti-jógy, neovlivňuje žádný chtíč ani chamtivost. Viraktir anyatra ca (Bhág. 11.2.42). Tak můžeme poznat, kdo dĕlá skutečnou bhakti-jógu. Pokud je osvobozený od žádostí chtíče a od chamtivosti, pak je skutečný bhakti-jogí a skutečný paramahansa. Kuntídéví pokornĕ říká: „Poznat Tĕ mohou paramahansové a mudrci, kteří mají čistá srdce a jsou zamĕstnáni v oddané službĕ. Kdo jsme ale my? Jsme prosté ženy. Patříme do nižší třídy. Jak tĕ tedy můžeme poznat?“ I když všemu velmi dobře rozumí, staví se do role obyčejné ženy a říká: „Jak tĕ mohu poznat?“ To je opravdová pokora.