Kapitola 6

Dévakí, matka Kršny a sestra krále Kansy, byla se svým manželem Vasudévou uvĕznĕna, protože se závistivý král bál, že ho osmý syn Dévakí (Kršna) zabije. Všechny syny Dévakí, kteří se narodili před Kršnou, král zabil, ale Kršna nebezpečí unikl, neboť byl přenesen do domu Nandy Mahárádže, Svého nevlastního otce. Také Kuntídéví a její dĕti byly zachránĕny před řadou nebezpečí. Přízeň, kterou prokázal Pán Kršna Kuntídéví, však byla vĕtší, neboť její dĕti, na rozdíl od Dévakiných, Pán zachránil. Bylo to proto, že Dévakí mĕla manžela, Vasudévu, naživu, ale Kuntídéví byla vdovou a nebylo nikoho kromĕ Kršny, kdo by jí pomohl. Z toho plyne, že Kršna prokazuje vĕtší přízeň oddaným, kteří jsou v nebezpečí. Nĕkdy je Sám do takového nebezpečí přivede, neboť cítí-li se čistý oddaný bezmocný, jeho pouto k Pánu sílí. Čím silnĕjší je pouto k Pánu, tím vĕtší je úspĕch oddaného.

Dévakí, oddaná, která se stala Kršnovou matkou, nebyla obyčejná žena. Matkou Nejvyšší Osobnosti Božství se konec konců nemůže stát každý. Kršna svolí a stane se synem jenom nejpokročilejších oddaných. Dévakí a její manžel ve svých předešlých životech podstoupili mnohá odříkání a když se před nimi Kršna zjevil, aby jim dal nĕjaké požehnání, řekli, že si přejí syna, který by byl stejný jako Bůh. Kdo ale může být stejný jako Bůh? To není možné. Bůh je asamaurdhva; nikdo nemůže být stejný nebo vĕtší než On. Nikdo se Mu nemůže vyrovnat. Nikdo nemůže říci: „Já jsem Bůh, ty jsi Bůh, on je Bůh, všichni jsme Bozi.“ Ne. Ten, kdo říká, že je Bůh, je ve skutečnosti pes* a nikoliv Bůh, neboť Bůh je veliký a nikdo s ním nemůže soupeřit. Nikdo se Mu nevyrovná; každý je nižší. Ekale īśvara kṛṣṇa āra saba bhṛtya: Bůh, Kršna, je jediným Pánem a všichni ostatní jsou Jeho služebníci, dokonce i velcí polobozi jako Brahmá, Višnu a Šiva, co tedy říci o ostatních. Śiva-viriñci-nutam. Ve védských písmech, šástrách, se říká, že Pánu Kršnovi projevují úctu dokonce i Šiva a Brahmá, nejvyšší z polobohů.

* Jedná se o anglickou slovní hříčku God (Bůh)    —    dog (pes).

Polobozi jsou na vyšší úrovni než lidské bytosti. Stejnĕ jako jsou lidské bytosti vyšší než zvířata, jsou nad námi polobozi, z nichž nejdůležitĕjší jsou Brahmá a Šiva. Brahmá je stvořitelem vesmíru, Šiva ničitelem a Višnu, Kršna Samotný, je jeho udržovatelem. Pro udržování tohoto hmotného svĕta existují tři guny neboli kvality hmotné přírody    —    sattva-guṇa (kvalita dobra), rajo-guṇa (kvalita vášnĕ) a tamo-guṇa (kvalita nevĕdomosti). Višnu, Brahmá a Šiva představují každý jednu z tĕchto kvalit. Višnu sattva-gunu, Brahmá radžo-gunu a Šiva tamo-gunu. Tito tři vládci ale nejsou tĕmito kvalitami ovlivnĕni. Stejnĕ jako dozorce ve vĕzení není vĕzeň, ale pouhý strážce, i Šiva, Višnu a Brahmá ovládají tyto tři guny a nejsou jimi ovlivnĕni.

Nejvyšším vládcem všech je Kršna, který je známý jako Hršíkéša. Slovo hṛṣīkaznamená „smysly“. Užíváme si svými smysly, ale konečným vládcem našich smyslů je Kršna. Vysvĕtlit to můžeme na příkladu ruky. Myslím si: „To je moje ruka a mohu tĕ udeřit pĕstí.“ Jsem velice pyšný. Ale já nejsem vládcem, vládcem je Kršna, protože když mi vezme sílu, nebudu moci rukou ani pohnout. Mohu si myslet: „To je moje ruka a použiji jí,“ ale když je moje ruka ochrnutá, nemohu dĕlat nic. Mĕlo by být proto jasné, že i když milostí Kršny tuto ruku mám, nejsem jejím vládcem. To je vĕdomí Kršny.

Rozumný človĕk z toho vyvodí: „Když tuto ruku v konečném smyslu ovládá Kršna, mĕla by Kršnovi sloužit.“ To je správné uvažování. Říkám: „To je moje ruka, to je moje noha, to je moje ucho.“ Takhle mluví i dítĕ. Když se ho zeptáme: „Co je to?“, odpoví nám: „To je moje ruka.“ Ať si ale namlouváme cokoliv, ve skutečnosti to není naše ruka, byla nám dána. Protože jsem chtĕl ruku používat k nejrůznĕjším činnostem, Kršna mi ji dal: „Tady máš ruku a používej ji.“ Je to tedy dar od Kršny a rozumný človĕk bude mít vždy na vĕdomí: „Cokoliv mám jako své vlastnictví, počínaje tímto tĕlem a smyslovými orgány, ve skutečnosti není moje. Všechno jsem dostal do užívání, a když všechno patří Kršnovi, proč toho nepoužívat pro Nĕj?“ Tomu se říká inteligence a vĕdomí Kršny.

Každý je nedílnou součástí Kršny (mamaivāṁśo jīva-loke jīva- -bhūtaḥ), a proto smysly každého jsou také Kršnovy. Když své smysly použijeme ve službĕ Kršnovi, dosáhneme dokonalosti života. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate    —    když svými smysly (hṛṣīkeṇa) sloužíme Hršíkéšovi, skutečnému Pánu smyslů, pak se této službĕ říká bhakti. To je velice jednoduchá definice bhakti. Hṛṣīkeśa-sevanam, nikoliv hṛṣīka-sevanam    —    služba nejvyššímu Pánu smyslů, nikoliv smyslům samotným. Když si pomocí svých smyslů užíváme, jsme v máji, v iluzi, ale když pomocí svých smyslů uspokojujeme Pána smyslů, pak se naší službĕ říká bhakti.

V tomto hmotném svĕtĕ používá vĕtšinou každý své smysly k tomu, aby si užíval. Takové jednání je májá, iluze, a je příčinou našeho otroctví. Když se ale človĕk seznámí s vĕdomím Kršny, když se očistí a porozumí, že smysly jsou určeny k uspokojení Pána, dosáhne osvobození (mukta-puruṣa).

„Ten, kdo slouží Kršnovi svým tĕlem, myslí, inteligencí a slovy, je již osvobozený, i když se nachází v tomto hmotném svĕtĕ.“ Mĕli bychom pochopit: „Mé smysly jsou určeny k uspokojování Hršíkéši, Pána smyslů.“ Pán smyslů sídlí v srdci každého. V Bhagavad-gítĕ (15.15) Pán říká: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo. „Sídlím v srdci každého.“ Mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca. „Ode Mne pochází pamĕť, poznání a zapomnĕtlivost.“

Kršna je tak milostivý, že nám umožní používat své smysly tak, jak chceme. Smysly nám nepatří, jsou Kršnovy, ale Kršna nám dá možnost používat je podle našeho přání. Každý například máme jazyk a představte si, že bychom chtĕli jíst výkaly. Řekneme: „Kršno, chci jíst výkaly,“ a Kršna odpoví: „Jak si přeješ, dostaneš tĕlo prasete a můžeš jíst výkaly.“ Kršna je stále s námi. Dává nám odpovídající tĕlo a stále nám připomíná: „Má drahá živá bytosti, toužila jsi jíst výkaly a nyní jsi k tomu dostala vhodné tĕlo.“ Podobnĕ může dát Kršna příležitost například tomu, kdo se chce stát polobohem. Existuje 8    400    000 životních podob a Kršna nám umožní získat určité tĕlo podle toho, jakým způsobem chceme zamĕstnat své smysly: „Tady máš tĕlo, jaké jsi chtĕl. Vezmi si ho.“ Živá bytost si tak užívá svými smysly, ale nakonec přichází zklamání. Kršna proto říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. „Zanech všech tĕchto činností. Smysly jsi dostal proto, abys Mi mohl sloužit. Protože jich však zneužíváš, jsi neustále vĕznĕn v různých druzích tĕl. Chceš-li se vysvobodit z tohoto únavného přecházení z jednoho tĕla do druhého, jednoduše se vzdej smyslového požitku a odevzdej se Mi. Tak se zachráníš.“ V tom spočívá vĕdomí Kršny.

Nyní jsou naše smysly znečištĕné. Myslím si: „Jsem Američan a smysly bych tedy mĕl použít ve službĕ své zemi, své společnosti, svému národu.“ Nebo si mohu myslet: „Jsem Ind a moje smysly jsou indické smysly a mĕl bych jich tedy použít pro Indii.“ Když je človĕk zahalen nevĕdomostí, neví, že jeho smysly ve skutečnosti patří Kršnovi. Místo toho si myslí, že má americké smysly, indické smysly nebo africké smysly. To je májá neboli iluze. V hmotném životĕ jsou smysly pokryty označeními jako „americké“, „indické“ nebo „africké“. Když se však očistí a zbaví se všech tĕchto označení (sarvopādhi-vinirmuktam), začíná bhakti.

Když si nĕkdo myslí: „Jsem Američan. Proč bych mĕl tedy přijímat vĕdomí Kršny a uctívat hinduistického boha?“, je to hlupák. Stejnĕ tak je v iluzi i ten, kdo si myslí: „Jsem mohamedán,“ „Jsem křesťan,“ „Jsem hinduista.“ Človĕk musí očistit své smysly, aby pochopil: „Jsem duše a nejvyšší duše je Kršna. Jsem Jeho nedílnou součástí a mou povinností je proto sloužit Mu.“ Když nĕkdo takhle uvažuje, okamžitĕ se osvobodí a není již Američan, Ind, Afričan nebo cokoliv jiného. Stane se „zkršnovaný“ neboli vĕdomý si Kršny. To je potřeba. Kuntídéví proto říká: „Můj drahý Kršno, Hršíkéšo, jsi Pánem smyslů.“

Protože jsme toužili po smyslovém požitku, poklesli jsme do tohoto hmotného svĕta a trpíme v různých druzích tĕl. To je povaha hmotného svĕta, a proto dokonce i Kršnova matka musela trpĕt. Dévakí byla tak pokročilá, že se stala Kršnovou matkou, ale přesto ji týral její vlastní bratr Kansa. Takový je hmotný svĕt. Živé bytosti v tomto svĕtĕ tak závidí ostatním, že jsou schopny kvůli svým osobním zájmům sužovat ostatní, dokonce i své nejbližší příbuzné.

Slovo khala znamená „závistivý“. Tento hmotný svĕt je svĕtem závisti a zášti. Já závidím tobĕ a ty závidíš mnĕ. Hnutí pro vĕdomí Kršny je určeno pro ty, kteří již nikomu nezávidí. Ten, kdo se dokáže osvobodit od závisti, dosáhl dokonalosti. Dharmaḥ projjhita-kaitavo 'tra paramo nirmatsarāṇāṁ satām (Bhág. 1.1.2). Ti, kdo jsou závistiví, jsou v hmotném svĕtĕ, ale ti, kteří se tĕchto vlastností zbavili, se nacházejí v duchovním svĕtĕ. Můžeme to poznat sami. Jestliže jsme závistiví vůči svým přátelům a blízkým, jsme v hmotném svĕtĕ, a jestliže nejsme závistiví, jsme v duchovním svĕtĕ. Hned je tedy jasné, jak jsme duchovnĕ pokročilí. Můžeme se přesvĕdčit. Bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca (Bhág. 11.2.42). Když jíme, sami cítíme, kdy již nemáme hlad. Nemusíme se ptát ostatních. Stejnĕ tak můžeme zjistit, jestli jsme v hmotném nebo v duchovním svĕtĕ. Když jsme závistiví, jsme v hmotném svĕtĕ, v opačném případĕ bychom byli v duchovním svĕtĕ.

Kršnovi můžeme velice pĕknĕ sloužit, pokud jsme osvobozeni od závisti, protože veškerá závist začíná závistí vůči Kršnovi. Nĕkteří filozofové si například myslí: „Proč by mĕl být Kršna Bůh? Já jsem také Bůh.“ Taková závist je počátkem hmotného života. Myslí si: „Proč by si Kršna mĕl užívat? Já si chci také užívat. Proč by si mĕl Kršna užívat s gópími? Stanu se Kršnou a vytvořím společnost gópí a budu si užívat.“ To je májá. Jedinĕ Kršna si může užívat. Říká proto v Bhagavad-gítĕ: bhoktāraṁ yajña. „Jsem jediným uživatelem.“ Když budeme pracovat tak, aby si Kršna mohl užívat, dosáhneme dokonalosti života. Pokud Ho ale chceme napodobovat a myslíme si: „Stanu se Bohem a budu si také tak užívat.“, potom jsme v máji. Naše přirozené postavení je připravovat požitek Kršnovi. V duchovním svĕtĕ si například Kršna užívá a gópí, transcendentální pasačky krav, obstarávají všechno, aby si Kršna mohl užívat. To je bhakti.

Bhakti je vztah mezi pánem a služebníkem. Povinností služebníka je sloužit svému pánu a pán dává služebníkovi všechno, co potřebuje.

Védská literatura říká, že Kršna může každému dát všechny jeho životní nezbytnosti. Ve skutečnosti neexistuje žádný nedostatek ani žádné ekonomické problémy. Musíme se jednoduše snažit sloužit Kršnovi a všeho budeme mít dostatek.

Když si Kršna přeje, můžeme mít hojnost všeho. Například v Americe mají všechno, co potřebují, i když v jiných zemích je nĕčeho nedostatek. Když jsem třeba přijel do Švýcarska, vidĕl jsem, že všechno, co zde mají, je dovážené. Jediná vĕc, kterou nedovážejí, je sníh. Kršna ovládá všechno. Ten, kdo se stane oddaným, bude mít dostatek potravy, ale neoddaný zapadne snĕhem. Kršna ovládá všechno, takže ve skutečnosti není ničeho nedostatek. Jediné, čeho se nedostává, je vĕdomí Kršny.

Tento svĕt je zajisté plný nebezpečí. Ale Kuntí říká: „Protože Dévakí je Tvou oddanou, zachránil jsi ji před utrpením, které jí připravoval její závistivý bratr.“ Když Kansa uslyšel, že osmý syn jeho sestry Dévakí způsobí jeho smrt, byl připraven Dévakí zabít. Manžel Dévakí ho ale uklidnil. Povinností manžela je chránit svou ženu, a její muž proto řekl: „Můj drahý švagře, proč jsi tak závistivý? Nemá tĕ přece zabít tvoje sestra Dévakí, ale její syn. Dám ti všechny její syny a můžeš si s nimi dĕlat, co chceš. Proč bys mĕl zabíjet tuto nevinnou dívku, která se právĕ vdala? Je to tvoje mladší sestra a mĕl bys ji ochraňovat stejnĕ jako svou dceru. Proč ji chceš zabít?“ Kansa uvĕřil Vasudévovým slovům, že dostane všechny syny Dévakí, a uklidnil se. Vasudéva si myslel: „Musím v této situaci zachránit, co se dá. Když Kansa pozdĕji dostane do rukou synovce, možná na svou závist zapomene.“ Kansa ale nikdy nezapomnĕl. Naopak, držel Dévakí a Vasudévu dlouhou dobu (aticiram) ve vĕzení a zabil všechny jejich syny. Nakonec se zjevil Kršna a Vasudévu a Dévakí zachránil.

Musíme proto jako Dévakí a Kuntí záviset na Kršnovi. Když Kuntí ovdovĕla, závistivý Dhrtaráštra stále plánoval, jak zabít jejích pĕt synů. Myslel si: „Protože jsem se narodil slepý, nemohl jsem zdĕdit královský trůn a místo mĕ na nĕj usedl můj mladší bratr. Teď je mrtvý a trůn mohou získat alespoň moji synové.“ Tak uvažují materialisté: „Já budu šťastný. Moji synové budou šťastní. Moje společnost bude šťastná. Můj národ bude šťastný.“ To je rozšířená sobeckost. Nikdo nemyslí na Kršnu a na to, jestli Kršna bude šťastný. Každý naopak myslí jen na své vlastní štĕstí: „Jak se stanu šťastným? Budou šťastné mé dĕti, má společnost či můj národ?“ S tím se setkáváme všude. Každý zápasí o existenci a nikdo nemyslí na to, jak potĕšit Kršnu.

Vĕdomí Kršny je velice vznešené. Mĕli bychom se to snažit pochopit ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty a zamĕstnat své smysly ve službĕ Pánovi smyslů (hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanam). Potom budeme opravdu šťastni.