Kapitola 14
SPÁLENÍ LESA KHÁNDAVY
Poté, co s nimi strávil nĕjaký čas, odešel navštívit Draupadí. Když vstoupil do její komnaty, otočila se k nĕmu zády a řekla: „Ó Ardžuno, co tĕ sem v tuto dobu přivádí? Mĕl bys jít za svou novomanželkou. Dcera Sátvatova rodu tĕ teď jistĕ postrádá.“ Draupadí se zlobila. Ardžunu si ze všech Pánduovců oblíbila nejvíce a obávala se, že by mohl dávat přednost Subhadře. Pánduův syn ji opakovanĕ prosil o odpuštĕní a ujišťoval ji, že jeho láska k ní se nijak nezmenšila. Draupadí však stále trucovala: „Druhý svazek vždy oslabí ten první, byť sebesilnĕjší.“
Ardžuna se snažil krásnou Draupadí utĕšit, ale ona stále jen mlčela a nadále před ním uhýbala pohledem. Když vidĕl, že ji nepřesvĕdčí, opustil její komnatu a odešel za Subhadrou. Požádal ji, ať se oblékne jako pasačka krav. Chtĕl tak Draupadí připomenout, že Subhadrá je sestra Krišny, Draupadina milovaného Pána. Krišna byl v dĕtství pasáčkem krav v malé vesničce. Ardžuna doufal, že když se Subhadrá před Draupadí ukáže jako pasačka krav, její přirozená láska ke Krišnovi se probudí a obrátí se k Jeho sestře.
Jaduovskou princeznu přivedli do Draupadina pokoje oblečenou v prostém červeném hedvábí. Služky, které ji uvedly, řekly: „Tato dívka požádala, zda by se mohla stát tvou služebnou.“ Subhadrá se Draupadí okamžitĕ poklonila a řekla: „Jsem zde, abych plnila tvé příkazy.“ Draupadí Subhadru nikdy nevidĕla a neuvĕdomila si, o koho jde, ale když vidĕla její pokorné vystupování a Subhadřin vesnický odĕv jí připomnĕl Jejího Pána, srdce jí zjihlo. Pozvedla ruce a požehnala jí slovy: „Kéž se staneš manželkou hrdiny a matkou hrdiny. Kéž se ti nikdo nevyrovná.“
Subhadrá odpovĕdĕla: „Staniž se.“ Pak se představila: „Jsem Subhadrá, Krišnova sestra.“ Draupadí se usmála a objala svou spolumanželku. Její žárlivost a hnĕv Subhadřino laskavé chování rozptýlilo. Požádala ji, ať jí vypráví vše o Dvárace i o Krišnovi. Mluvily spolu celé hodiny a pak Draupadí vzala Subhadru za ruku a šly navštívit Kuntí. Obĕ pánduovské královny se brzy staly důvĕrnými přítelkynĕmi a trávily pak spolu hodnĕ času hovorem o zábavách Krišny a Jeho společníků.
Nĕkolik dní po Ardžunovĕ návratu zavítali do Indraprasthy Krišna a Balaráma. Krišna v doprovodu svých synů a ministrů vstoupil do mĕsta Pánduovců v čele početné armády a u bran Ho uvítali Nakula a Sahadéva. Po přivítání se všemi náležitými poctami Jeho průvod pomalu projíždĕl hlavní ulicí k Judhišthirovu paláci. Podél cesty stály tisíce občanů a provolávaly jim slávu a uctívaly je. Jaduovci se rozhlíželi po mĕstĕ. Ulice byly dokonale čisté a pokropené navonĕnou vodou. Široké třídy byly lemovány ploty ozdobenými zářivými girlandami. Na střechách vysokých bĕlostných sídel se ve vĕtru třepetaly nesčetné vlajky a prapory. Vzduchem se vznášela sladká vůnĕ pálené aloe a znĕla hudba stovek nástrojů.
Krišna a Balaráma vstoupili do paláce Pánduovců a předstoupili před Judhišthiru a jeho bratry. Judhišthira se vší obřadností uctil Balarámu a s láskou objal Krišnu. Krišna uctil Judhišthiru a Bhímu a potom se posadil ve snĕmovní síni. Mnoho důležitých osobností Dváraky, včetnĕ Akrúry, Uddhavy, Sátjakiho, Kritavarmy, Sárany a Krišnových synů Pradjumny, Sámby a Aniruddhy zde také zaujalo svá místa.
Krišna pak Ardžunovi předal veškeré svatební dary, které mu posílali Subhadřini příbuzní z Dváraky. Judhišthirovi dal hromady zlatých cihel a vzácných drahokamů a také tisíc kočárů ozdobených zlatými zvonky, každý se čtyřspřežím řízeným zkušeným vozatajem, deset tisíc krav, tisíc koní bĕlostných jako mĕsíc se zlatými postroji a tisíc bílých mul s černými hřívami, které dokázaly uhánĕt rychlostí vĕtru. Spolu s tím dal Balaráma Ardžunovi svatebním darem tisíc slonů, z nichž každý připomínal horu a byl pokryt zlatými ozdobami a zvonky. Pánduovci dostali darem nespočetné množství dalších vĕcí, které před nĕ předložili Krišnovi služebníci. Bohatství darované Jaduovci a rozmístĕné před halou připomínalo moře rozlévající se do všech stran.
Judhišthira vlídnĕ přijal dary a potom nařídil, ať všechny Jaduovce ubytují v jeho paláci. Ti pak společnĕ s Pánduovci šťastnĕ trávili mnoho dní, a když nastal čas jejich odjezdu, Pánduovci jim na oplátku darovali tisíce zářivých drahokamů. V čele s Balarámou se pak vydali zpĕt do Dváraky, ale Krišna se rozhodl ještĕ zůstat, aby mohl strávit s Ardžunou nĕjaký čas o samotĕ.
Jednoho dne Ardžuna navrhl: „Ó Krišno, dny jsou velmi horké. Pojďme na nĕjaký čas ke břehu Jamuny. Postavili jsme tam mnoho pĕkných domů určených k zábavĕ a oddychu.“ Krišna s jeho návrhem souhlasil, a tak se vydali na cestu. Zanedlouho dorazili na okouzlující místo mezi háji vzrostlých stromů. Břehy řeky lemovala bĕlostná sídla a připomínala mĕsto bohů. Krišna s Ardžunou vstoupili do jednoho z nich a tam jim předložili množství jídel a nápojů vybraných chutí. Ulehli na zlaté pohovky pokryté hedvábím a po nĕjaké dobĕ, když si odpočali, se rozhodli vyjít si na procházku do lesů. Oba hrdinové kráčeli po břehu řeky a hovořili o umĕních boje a minulých bitvách, které vybojovali.
Když ušli kus cesty, posadili se na lavičku ze slonoviny, která stála na okraji hustého lesa. Jak tak pokračovali v hovoru, z lesa se najednou vynořil bráhmana. Překvapenĕ na nĕho pohlédli. Připomínal starou damaroň s pletí barvy tekutého zlata. Jeho vousy a vlasy byly jasnĕ žluté a zářily jako ranní slunce. Oči připomínaly listy lotosu a mĕl dobře stavĕné a silné tĕlo. Když k nim bráhmana zářící jako oheň došel, Krišna i Ardžuna povstali a očekávali jeho příkazy.
Bráhmana zvučným hlasem řekl: „Vím, že vy dva jste nejlepší ze všech lidí. Já sám jsem nenasytný bráhmana, který toho hodnĕ sní. Proto jsem za vámi přišel, abych vás požádal o jídlo a milodary.“
Krišna s Ardžunou sepjali ruce a zeptali se bráhmany, jaké jídlo by si přál. Odpovĕdĕl jim: „Vĕzte, že nejím obyčejné jídlo. Jsem Agni, bůh ohnĕ. Dejte mi jídlo, jaké mi přísluší. Prosím, pomozte mi pozřít les Khándava.“ Ukázal na džungli, u níž stáli. I když se jej mnohokrát pokusil spálit, jeho snahám opakovanĕ činil přítrž Indra. Bylo to proto, že v onom lese žil Indrův přítel, nága Takšaka. Kdykoliv Agni vyšlehl a začal les požírat, Indra seslal přívaly deštĕ, aby mu v tom zabránil. Bůh ohnĕ pokračoval: „Oba jste zkušení bojovníci. Díky vaší odvaze budete schopni Indrovi zabránit v tom, aby mĕ zastavil. Tak budu moci konečnĕ tento rozlehlý les pozřít. Ó hrdinové, právĕ to je jídlo, které po vás chci.“
Krišna s Ardžunou na sebe překvapenĕ pohlédli. Ujistili Agniho, že udĕlají vše, co bude v jejich silách, aby mu pomohli, ale byli zvĕdaví, proč chce pohltit právĕ tento les. Bůh vysvĕtlil, že v lese Khándava roste mnoho druhů léčivých bylin, které potřebuje, neboť trpí nemocí z požití nadmĕrného množství ghí. Král Švétaki uspořádal velkou obĕť, při které bylo do ohnĕ obĕtováno tolik ghí, že Agni onemocnĕl. Bráhmana jim řekl, že se uzdraví, pokud pozře léčivé byliny, které rostou v lese Khándava. Když se mu stále nedařilo les spálit, Brahmá mu poradil, že by mohl uspĕt, pokud se mu podaří získat pomoc Krišny s Ardžunou.
Brahmá řekl: „V předchozím vtĕlení byli tito dva mužové odvĕkými a neomylnými bohy, Narou a Nárájanem. Zjevili se na Zemi, aby vyplnili zámĕr bohů. Požádej tedy o pomoc je.“
Agni nakonec řekl: „Teď závisím jen na vás dvou. Musím tento les pohltit. Brahmá mi také prozradil, že živé bytosti v nĕm jsou hříšné a zaslouží si být zničeny. Proto nemĕjte pochybnosti. Tento čin má souhlas vyšší moci.“
Ardžuna odpovĕdĕl: „Mám mnoho nebeských zbraní, ale žádný luk schopný unést jejich moc. Mám-li splnit úkol, který jsi mi uložil, budu potřebovat toulec s nevyčerpatelným množstvím šípů a kočár tažený nebeskými koňmi. Dokážeš-li mi to vše obstarat, jistĕ splníme tvoji touhu.“
Agni meditoval o Varunovi, bohu podsvĕtí, a ten se ihned zjevil a zeptal se: „Co pro tebe mám udĕlat?“
Agni vĕdĕl, že Varuna schraňuje v hlubinách oceánu mnoho nebeských zbraní. Proto ho požádal, ať Ardžunovi daruje nebeský luk Gándíva a dva nevyčerpatelné toulce šípů a také, ať přichystá kočár patřící Sómovi, bohu Mĕsíce. Varuna souhlasil a rázem se tam vše objevilo.
Ardžuna překvapenĕ hledĕl na luk Gándíva, který vypadal jako duha posetá nebeskými drahokamy. Jeho délka odpovídala výšce človĕka a byl naprosto dokonalý. Pánduův syn jej uchopil a silnĕ rozeznĕl jeho tĕtivu. Nato se celým lesem rozlehl zvuk podobný úderu hromu a vyplašil všechny živé tvory. S lukem v ruce Ardžuna radostnĕ přistoupil k obrovskému, zlatému kočáru. Byl plný rozmanitých nebeských zbraní a ležely v nĕm i dva toulce s nevyčerpatelnou zásobou šípů, které si Agni vyžádal. Do kočáru byli zlatými postroji zapřaženi stříbrní oři z říše gandharvů. Tito konĕ byli schopní pohybovat se ve všech svĕtech rychlostí vĕtru či mysli. Nad kočárem vlál prapor s obrazem Hanumána, Rámova vznešeného opičího služebníka. Zdálo se, že Hanumán spaluje vše, nač pohlédne. Kočár mĕl i další vlajky s obrazy dravých zvířat vydávajících hrozivý řev.
Ardžuna kočár obřadnĕ obešel a pak na nĕj nasedl, jako když ctnostný človĕk vstupuje do nebes. Našel v nĕm nebeské brnĕní, které si oblékl. Jak tam stál s lukem Gándíva v ruce, připomínal slunce zářící vpodvečer zpoza mraku. Když se s kočárem projel, hlasitý rachot jeho kol mu na tváři vyloudil spokojený úsmĕv.
Varuna dal Krišnovi kyj jménem Kaumódakí, který, když se s ním zatočilo, vydával hlasitý zvuk, a dokázal dokonce rozdrtit i Daitji a Dánavy. Krišna pak nastoupil do Ardžunova kočáru s tím, že mu bude dĕlat vozataje.
Ardžuna opĕt oslovil Agniho: „Ó bože ohnĕ, nyní jsme připraveni splnit tvou žádost. Vyzbrojen Gándívou a s Krišnovou pomocí jsem schopen čelit celé armádĕ bohů spojených s asury — o Indrovi ani nemluvĕ! Proto vzplaň, podle své libosti, a obklop tento les.“
Agni se ihned rozšířil po celém lese a začal jej stravovat sedmi druhy plamenů. Přijal dĕsivou podobu, kterou má na konci vĕku, kdy ničí vše. Krišna potom začal s kočárem objíždĕt les. Pohyboval se takovou rychlostí, že to vypadalo, jako kdyby byl na všech stranách lesa zároveň. Kdykoliv Ardžuna spatřil tvora, který se snažil požáru uniknout, ihned ho zastřelil. Tím, že je zabil v přítomnosti Krišny, Nejvyššího Božstva, všichni tvorové umírající v tomto lese přijali duchovní podoby a vystoupali do nejvyšších oblastí transcendence.
Hukot ohnĕ bylo slyšet na kilometry daleko. Rudé, oranžové a modré plameny šlehaly vysoko do nebe, jezera a rybníky v lese se žárem vypařovaly a kameny se tavily. Žádná bytost nedokázala z planoucího lesa Khándava uniknout a jejich řev se mísil s praskáním ohnĕ. Ten pálil tak, že vzbudil strach dokonce i v nebešťanech, kteří se společnĕ vydali k Indrovi a s úzkostí mu sdĕlili: „Ó pane nesmrtelných, proč tam dole Agni spaluje všechna stvoření? Nastal snad čas zničení svĕta?“
Indra se šel osobnĕ podívat, co se to na Zemi dĕje. Se starostí o osud svého přítele Takšaky se ihned vydal oheň zastavit. Seslal dolů záplavy deštĕ, které padaly v proudech silných jako sloní choboty. Déšť se však žárem ohnĕ promĕnil v páru ještĕ předtím, než dopadl na les. Pak se Indra rozzlobil a shromáždil nad lesem obrovské mraky, které zdvojnásobily množství deštĕ. Plameny a kouř stoupající vzhůru a blesky a přívaly vody z nebe učinily z lesa dĕsivé peklo.
Ardžuna vidĕl, že se Indra snaží oheň uhasit, a v pevném šiku vyslal nad les statisíce šípů. Síť šípů byla jako ohromný deštník a padající déšť zcela zastavila.
Nága Takšaka v Khándavĕ nebyl, ale jeho manželka i syn zůstali uvĕznĕni v plamenech. Rychle vylétli vzhůru a tam je spatřil Ardžuna. Bez okolků vyslal šíp, kterým srazil hadí ženĕ hlavu. Potom zamířil další na Takšakova syna Ašvasénu. Když to uvidĕl Indra, zvedl kolem Ardžuny prudký vítr, který ho na čas zbavil vĕdomí. Ašvaséna unikl a zmizel v nebi.
Když Ardžuna přišel k sobĕ, rozzlobil se na Indru. Hlasitĕ na boha zakřičel a svými šípy pokryl nebe. Také Indra se na Ardžunu rozzlobil a vypustil svou strašlivou hromovou zbraň. Ardžuna bez váhání vyvolal zbraň Vájavja, která obrovské černé mraky rozehnala. Tato mocná vĕtrná zbraň zcela rozptýlila i energii Indrových hromů a blesků. Obloha se rozjasnila a začal foukat lehký vánek. Agni, rozdmýchán vánkem a živen tukem tĕl hořících v lese, se ještĕ více rozpálil a jeho rachot se rozléhal celým nebem.
Indra do boje s Ardžunou povolal mnoho ostatních nebešťanů. Zjevily se zástupy mocných nebeských bojovníků a začaly na nĕho i Krišnu vypouštĕt své zbranĕ.
Letĕly jim vstříc žhavé železné koule, kulky, kameny a nespočet šípů. Ardžuna všechny střely odrážel svými šípy a zároveň srážel útočníky, kteří s řevem padali do ohnĕ. Ardžuna, který stál na bojišti a vypouštĕl své smrtonosné šípy, byl neporazitelný a Krišna obratnĕ řídil jeho vůz.
Indra poté nasedl na svého nebeského slona Airávatu a s pokřikem vyrazil na Ardžunu s Krišnou: „Vy dva jste již dávno mrtví.“ Pozdvihl svou zbraň známou jako Vadžra a pobídl slona. Když ostatní přední bozi vidĕli Indrův útok, vyrazili za ním. Jamarádža uchopil svůj kyj smrti, Kuvéra svůj palcát a Varuna svou smyčku. Velitel nebeské armády Skanda pozdvihl svou zbraň šakti a Súrja se dostavil se svým zářícím oštĕpem. Ostatní bozi se řítili za Indrou se svými zbranĕmi připravenými k útoku. Višvadévové, sádhjové, rudrové, vasuové a marutové se blížili jako jeden muž k Ardžunovi a Krišnovi, kteří je čekali nebojácnĕ pod nimi.
Ani s vynaložením veškerých sil se však nebešťanům nepodařilo Krišnu s Ardžunou přemoci. Bozi, zasaženi Ardžunovými mystickými šípy, byli nuceni ustoupit. Indra se usmál. Byl s Ardžunou, který byl koneckonců jeho syn, spokojen a rovnĕž chápal Krišnovo postavení. Vĕdĕl, že nikdo není schopen porazit Krišnu ani kohokoliv, komu se dostává Jeho podpory. Krišna si očividnĕ přál, aby Agni les pozřel. Zároveň tak zvĕtšil slávu svého přítele Ardžuny.
Indra chtĕl ještĕ víc vyzkoušet Ardžunovy schopnosti, a proto seslal dolů hustou záplavu balvanů. Ardžuna tyto kameny svými šípy rychle promĕnil v prach. Indra pak utrhl vrchol mohutné hory a mrštil jím po Ardžunovi. Ardžunu to ani v nejmenším nevyvedlo z míry a roztříštil letící vrchol hory na tisíc kousků, které se snesly na les.
Ardžunova odvaha Indru potĕšila. Přikázal nebešťanům, ať ustoupí, a když tak učinil, z nebe se ozval neviditelný hlas: „Ó Indro, tvůj přítel Takšaka teď v lese stejnĕ není. A porazit Ardžunu s Krišnou v boji se ti tak jako tak nepodaří. Ti dva jsou Nara a Nárájan, nesmrtelní a neporazitelní rišiové. Zaslouží si být uctíváni i samotnými bohy. Zanech boje, neboť spálení lesa Khándava bylo vůlí osudu.“
Když bozi zaslechli tento hlas, který, jak vĕdĕli, patřil stvořiteli vesmíru Brahmovi, odebrali se do svých sídel. Plných patnáct dní Agni požíral les i s jeho obyvateli. Bĕhem jeho zkázy z nĕj vydĕšenĕ prchaly hordy rákšasů, Dánavů a nágů a Ardžuna je zabíjel přívaly šípů. Nikdo na nĕho nebyl schopen ani pohlédnout, jak tam stál a vypouštĕl své spalující šípy. Les se postupnĕ zmĕnil na popel a Agni byl spokojen.
V Khándavĕ sídlil vůdce asurů Maja. Skryl se pod zem a teď prchal z lesa a snažil se uniknout. Agni ho pronásledoval a Krišna pozdvihl svůj disk Sudaršana připraven ho zabít. Inteligentní Maja se rychle rozbĕhl k Ardžunovi a padl mu k nohám: „Ó Ardžuno, hledám u tebe ochranu. Snažnĕ tĕ prosím — zachraň mĕ!“
Ardžuna zdvihl ruku a odpovĕdĕl: „Neboj se.“ Tomu, kdo u nĕho hledal útočištĕ, ochranu odmítnout nedokázal. Obrátil se ke Krišnovi a požádal Ho, ať asurův život ušetří. Krišna spustil svou zbraň a také Agni zanechal pronásledování.
Když plameny v lese vyhasly, Indra se opĕt zjevil před Ardžunou a Krišnou s Agnim po boku. Indra pronesl: „Ó Pártho, ó Kéšavo, dosáhli jste toho, čeho by nebyl schopen žádný nebešťan. Prosím, žádejte ode mĕ jakékoliv požehnání. Jsem velmi potĕšen.“
Ardžuna tedy Indru požádal o všechny jeho nebeské zbranĕ. Indra mu s úsmĕvem odpovĕdĕl, že mu je dá — ale teď ještĕ ne. Až dá Šiva Ardžunovi svoji zbraň Pašupata, tehdy Indra přenese Ardžunu do nebe a dá mu všechny ohnivé a vĕtrné zbranĕ. Tento čas však teprve přijde.
Potom Krišna požádal, ať Jeho přátelství s Ardžunou trvá navĕky a Indra odpovĕdĕl: „Budiž.“
Nakonec promluvil Agni: „Také já vám chci požehnat. Tak jako já prostupuji celým vesmírem, budeš ty díky mé moci schopen dostat se v tomto vesmíru kamkoliv si budeš přát.“ Potom se bozi vrátili na nebesa.
Když se Krišna s Ardžunou vraceli do svého sídla, přišel za nimi Maja. Poklonil se u Ardžunových nohou a řekl: „Ó synu Kuntí, zachránil jsi mĕ před rozzlobeným Krišnou a hladovým Agnim. Povĕz mi, jak se ti mohu odmĕnit.“
Ardžuna odpovĕdĕl: „Na oplátku si od tebe nemohu nic vzít. To je má pevná zásada. Jednám jen na základĕ povinnosti. Mojí povinností tĕ bylo ochránit, a proto mi nic nedlužíš. Odejdi v pokoji.“
Maja velebil Ardžunovu ctnost, ale trval na tom, že pro nĕho musí nĕco udĕlat: „Jen si tĕ přeji potĕšit, ó Pártho. Nemusíš to považovat za splátku dluhu.“
Ardžuna opĕt odpovĕdĕl, že od Maji nemůže nic přijmout. „Nechci tĕ však ve tvé touze zklamat. Chceš-li mĕ potĕšit, udĕlej nĕco pro Krišnu. To mĕ potĕší víc než cokoliv jiného.“
Maja se otočil a hledĕl s očekáváním na Krišnu, který se lehce usmíval. Na okamžik se zamyslel a potom řekl: „Jsi architektem nebeských démonů. Chceš-li mĕ potĕšit, postav Judhišthirovi skvĕlou snĕmovní síň — takovou, které se nic na svĕtĕ nevyrovná. Ať má prvky nebeské architektury a nikdo ať ji nedokáže napodobit.“
Krišna dobře znal asurovy schopnosti, protože Maja postavil pro Daitji a Dánavy na vyšších planetách mnoho úžasných budov. Ten s Krišnovou žádostí souhlasil a spolu s Ním a Ardžunou odjel zpĕt do Indraprasthy, kde byl představen Judhišthirovi. Nejstarší Pánduův syn žasl, když mu Ardžuna vyprávĕl o spálení lesa Khándavy. Přijal Maju s úctou a hovořil s ním o budoucí síni. Po dlouhých rozvahách Maja načrtl plán. Potom začal zvažovat, kde vzít potřebné suroviny na její stavbu. Řekl Pánduovcům, že se musí vydat do Himálaje. „Zanechal jsem tam velké množství surových diamantů a jiných drahých kamenů včetnĕ takových, které nejsou na této Zemi k nalezení. Přinesu je.“
Maja vysvĕtlil, že jej v minulosti najal Vrišaparvá, král Dánavů, aby pro asury postavil obĕtní oltáře. Shromáždil proto všemožné nebeské suroviny, které uschoval ve Vrišaparvovĕ paláci na hoře Mainaka. Byl tam také obrovský kyj, s nímž jednou Vrišaparvá bojoval proti bohům. Maja tento kyj, který se vyrovná statisíci obyčejných kyjů, daruje Bhímovi. Z hlubin jezera na hoře Mainaka zase pro Ardžunu přinese vznešenou nebeskou lasturu Dévadattu. Až na ní Ardžuna na bojišti zatroubí, srdce jeho nepřátel se otřesou strachy.
S Judhišthirovým svolením se pak asura rychle vydal na sever. Nalezl všechno své bohatství hlídané jakši a rákšasy a s jejich pomocí je přenesl do Indraprasthy. Když předal Bhímovi kyj a Ardžunovi lasturu, dal se do práce.