Kapitola 13

Od návštĕvy rišiho Nárady uplynul více než rok. Moc a vliv Pánduovců vzrostly a podrobili si mnoho ostatních králů. Vládli jen s jediným cílem   —   udržovat svůj lid na cestĕ zbožnosti a pravdy. Vlastním příkladem jim ukazovali, že štĕstí doprovází ctnostný život. Ve všem, co dĕlali, se nechávali vést duchovnĕ pokročilými bráhmany. Indraprastha vzkvétala a v očích svĕta se Hastinápuru víc než vyrovnala. Judhišthira neochvĕjnĕ lpĕl na ctnosti a díky tomu se stal známým jako Dharmarádža   —   král zbožnosti.

Draupadí tĕšila všech pĕt manželů svými ženskými půvaby a zkušenou péčí. Podle úmluvy mĕl každý z bratrů přidĕlený čas, po který s ní mohl být o samotĕ. Jednoho dne, když Draupadí prodlévala s Judhišthirou, přišel do paláce Pánduovců bráhmana. Postavil se u brány a začal hlasitĕ volat: „Ó králi, zlotřilí a opovrženíhodní lidé kradou majetek bráhmany. Bĕda, jak je možné, že v království ctnostných Pánduovců nejsou bráhmanové ochraňováni? Král, který vybírá danĕ, ale nechrání své občany, je považován za nejhříšnĕjšího z lidí. Ó hrdinové, vezmĕte mĕ za ruku a zbavte mĕ tĕchto palčivých muk.“

Hnĕvem a žalem sužovaný bráhmana znovu a znovu vykřikoval své trápení. Ardžuna ho zaslechl a zavolal dolů: „Neboj se.“ Rychle se vydal pro zbranĕ, aby zlodĕje potrestal, ale zjistil, že Judhišthira je právĕ s Draupadí o samotĕ v pokoji, kde je truhla se zbranĕmi. Ardžuna zaváhal. Jak by mohl porušit soukromí svého staršího bratra, zvláštĕ když uzavřeli tu dohodu? Byl zde však trpící bráhmana. Kdyby ho neochránil, Judhišthirova sláva by vzala za své a poznamenal by ho hřích. Ardžuna nemohl jen tak přihlížet tomu, jak je jeho bratr nařčen z bezbožnosti. Musel získat zbranĕ, i kdyby to pro nĕho znamenalo vyhnanství v lese. Cítil, že i kdyby v lese zemřel, bude to lepší, než aby ho postihl hřích.

Ardžuna se rozhodl do pokoje vejít a zbranĕ si vzít. Zaťukal na dveře a vstoupil. Hledĕl přímo před sebe a rychle kráčel k truhle se zbranĕmi. Judhišthira se při pohledu na svého mladšího bratra pousmál. Vĕdĕl, že Ardžuna musí mít pro svůj vstup vážný důvod. Ten mu vše vysvĕtlil, vzal si luk a vybĕhl z paláce. Nasedl s bráhmanou na svůj kočár a vyrazil pronásledovat zlodĕje odhánĕjící bráhmanovy krávy. Jakmile je v dálce zahlédl, vypustil své neomylné šípy a srazil je k zemi. Když se tak rychle a spravedlivĕ vypořádal se zlodĕji, předal vdĕčnému bráhmanovi jeho majetek a vrátil se do mĕsta.

Judhišthira svého bratra po jeho návratu vřele přivítal a s ostatními bratry ho pochválil za záchranu bráhmany. Ardžuna se Judhišthirovi poklonil a řekl: „Ó pane, dovol mi, prosím, splnit slib, jak jsme se dohodli. Bezodkladnĕ se vydám do lesa.“

Judhišthirovi se při vyslechnutí Ardžunových slov sevřelo srdce zármutkem a okamžitĕ odpovĕdĕl: „Proč bys mĕl chodit? Ó bezhříšný, jsem-li tvým nadřízeným, pak nyní pozornĕ vyslechni má slova. Svým vstupem do místnosti jsi mĕ ani v nejmenším nevyrušil. Není důvod, abys odcházel do lesa.“

Král Judhišthira pohlédl na svého spanilého kučeravého bratra se slzami v očích. Jak by mohl snést odloučení od této ctnostné a laskavé duše? Vysvĕtlil Ardžunovi, že písma dovolují mladšímu bratrovi vstoupit do pokoje, kde sedí starší bratr s manželkou. Zakazují pouze staršímu bratrovi ve stejné situaci vyrušit mladšího. Ardžuna však vstoupil do pokoje jen proto, aby splnil svou povinnost a posloužil Judhišthirovi.

Ardžuna však zůstal neoblomný. „Můj pane, právĕ od tebe jsem slyšel, že ctnost se má dodržovat bez váhání a výmluv. Ve vĕci pravdy nikdy nezakolísám. Pravda je mou zbraní a ctnost mou silou. Dovol mi odejít a já se ještĕ dnes vydám do lesa.“

Ani opakované prosby ostatních Pánduovců nemohly Ardžunu zviklat. Nakonec Judhišthira ustoupil a dal mu svolení. Ačkoliv i pomyšlení na dlouhé vyhnanství mladšího bratra bylo bolestné, muselo jít o řízení Prozřetelnosti. Pán má jistĕ nĕjaký nevyzpytatelný zámĕr, který jim bude nakonec ku prospĕchu. Smutnĕ se díval, jak Ardžuna v doprovodu bráhmanů opouští mĕsto. Bráhmanové pronášeli posvátné hymny a Ardžunovi služebníci nesli bohatství, které chtĕl bĕhem své cesty rozdávat jako milodary.

Mladý princ se vydal na sever. Rozhodl se nejprve sledovat tok Gangy k Himálaji a potom pokračovat na východ k pobřeží. Po pobřeží se pak chtĕl velkým obloukem nakonec vrátit do Indraprasthy.

Ardžuna cestoval pomalu. Vidĕl okouzlující lesy, jezera i zahrady. Břehy Gangy lemovaly nesčetné poustevny mudrců a Ardžuna se v nich každý večer zastavil a společnĕ se s nimi modlil. Rovnĕž naslouchal vypravování příbĕhů ze starobylých písem o zábavách Nejvyššího Pána v Jeho mnoha vtĕleních. Často po cestĕ myslel na bratrance a milého přítele Krišnu a doufal, že Ho bude moci na konci svého vyhnanství navštívit. Pánduův syn poslouchal výklady mudrců o tom, že Krišna je nezrozená původní Osobnost Božství, která se zjevila na Zemi, aby zničila démonské lidi a ustavila vĕčné náboženství, čistou lásku k Bohu.

Ardžuna cestou také provádĕl ohňové obĕti, aby potĕšil Višnua i ostatní bohy. Jednoho večera, právĕ když bráhmanové zapalovali posvátný oheň, vstoupil do Gangy, aby se vykoupal. Už se chystal vyjít z vody, když tu náhle ucítil, že ho jakási neviditelná síla stahuje pod vodu. Navzdory své snaze vysvobodit se ho to stáhlo do hlubiny a mystickou silou přemístilo do nebeského paláce. Rozhlédl se a v místnosti uvidĕl hořet posvátný oheň. Princ před nĕj okamžitĕ usedl, do plamenů vlil jako obĕtinu ghí a nebojácnĕ přitom pronášel mantry.

Když na tom podivném místĕ dokončoval své večerní obřady, do místnosti vstoupila krásná dívka. Pohlédla ostýchavĕ na Ardžunu a usmála se. Okamžitĕ v ní poznal dívku náležící k nebeské rase nágů a ihned pochopil, co se stalo. Nágové mají moc přemístit lidské bytosti do své nebeské říše. On tuto dívku očividnĕ přitahoval, a proto ho stáhla do svého sídla. Opĕtoval její úsmĕv a řekl: „Ó krasavice, jsi opravdu smĕlá. Kdo jsi a kde se nachází tato nebeská oblast?“

Dívka odpovĕdĕla, že je dcerou krále nágů Kauravji a jmenuje se Ulupí. „Když jsi vstoupil do řeky, aby ses vykoupal, cestovala jsem vodou ve své jemnohmotné podobĕ. Jakmile jsem tĕ spatřila, podobného bohu, zasáhl mĕ Amorův šíp. Ó potomku Kurua, jsem stále svobodná. Proto mĕ dnes přijmi za manželku, oddej se mi a uspokoj mĕ.“

Ardžuna řekl, že je po dobu jednoho roku vázán slibem celibátu, a proto si ji za ženu vzít nemůže. Bylo mu ale jasné, že jako náginí to musela díky své nebeské inteligenci vĕdĕt. Nepožádala by ho, aby se s ní oženil, kdyby tato žádost nebyla v souladu se zásadami ctnosti. Písma přikazují, že kšatrija by nikdy nemĕl odmítnout dívku, která ho pokornĕ prosí o útočištĕ.

Ardžuna se jí zeptal, jak může uspokojit její touhu a zároveň se nezpronevĕřit pravdĕ. Ulupí odpovĕdĕla: „Vím o tvém slibu, ó hrdino. Ty a tvoji bratři jste stanovili pravidlo ohlednĕ Draupadí. To je bohům dobře známo. Toto pravidlo se však týká pouze tvé manželky. To s ní se nesmíš po dobu příštího roku stýkat. Přijmout další ženu pro tebe žádný hřích znamenat nebude.“

Ulupí, překypující touhou po mocném hrdinovi, ho naléhavĕ žádala, aby ji přijal. Vysvĕtlila mu, že tento čin je za daných okolností jeho přední povinností. Princezna z rodu nágů vĕdĕla, že Ardžunu mohly přimĕt k činu pouze ctnostné pohnutky. Řekla mu, že pokud si ji nevezme, zabije se. Tím, že se s ní ožení, jí tedy zachrání život. To je zajisté vĕtší ctnost než dodržovat celibát. I kdyby jeho zbožnost tímto svazkem ponĕkud utrpĕla, získal by vĕtší zásluhy záchranou života bezmocné ženy, která jej požádala o ochranu.

Ardžuna se nad tím důkladnĕ zamyslel. Nakonec došel k přesvĕdčení, že náginí mluví pravdu, a když ji přijme za ženu, nijak se neproviní. Usmál se a souhlasnĕ přikývl. Ulupí rychle přinesla dvĕ nebeské girlandy, které si s Ardžunou navzájem vymĕnili na důkaz toho, že jeden druhého přijímají. Když takto podle pokynů písem stvrdili svůj svazek, Ardžuna s ní strávil noc v Kauravjovĕ paláci. Ulupí ho obsluhovala a nabízela mu všechny druhy nebeských pokrmů a nápojů. Poté spolu v nebeském sídle ulehli na zlaté lože a zplodili dítĕ.

Ráno Ardžuna vstal před východem slunce a Ulupí ho přenesla Gangou zpĕt na místo, kde se minulé noci koupal. Ještĕ předtím, než ho opustila, mu dala požehnání: „Budeš ve vodĕ nepřemožitelný a v boji přemůžeš všechny vodní tvory.“

Poté, co Ardžunovi oznámila, že se k nĕmu pozdĕji   —   až bude zpĕt ve svém království   —   vrátí, zmizela ve vodách Gangy a zanechala Ardžunu, aby ho přivítal jeho doprovod. Asketičtí bráhmanové svým božským zrakem vidĕli, jak byl princ unesen do říše nágů. Při jeho návratu mu požehnali a on jim vyprávĕl vše, co se přihodilo.

Skupina pokračovala k Himálaji a brzy dorazila k hoře Bhrigu, kde kdysi míval poustevnu proslulý riši Vasištha. Žil zde velký počet bráhmanů a Ardžuna jim rozdal množství milodarů. Když se vykoupal v posvátném jezeře na hoře Bhrigu, pokračoval v cestĕ a navštívil mnohá další svatá místa. Zamířil k východu a sestoupil z pohoří Himálaje. Dospĕl do lesa zvaného Naimišáranja, který mudrcové označují za střed vesmíru. Odtud překročil řeky Nandu, Upanandu a slavnou Kaušiku, kde se v dávných dobách vĕnoval po tisíce let askezi vznešený riši Višvámitra.

Ardžuna si přál zvĕtšit své zbožné zásluhy, a proto se svým doprovodem cestoval z jednoho poutního místa na druhé, provádĕl přitom četné obřady a rozdával stovky milodarů. Když dospĕl na hranice státu Kalinga na východním pobřeží, rozloučil se s vĕtšinou svých společníků a vstoupil do nĕj pouze s nĕkolika služebníky. Cestoval džunglemi, lesy a mnohými mĕsty a vesnicemi. Minul mohutnou horu Mahéndra a dorazil do Manipuru, kde navštívil krále Čitraváhanu v jeho mĕstĕ Manaluru. Král mĕl krásnou dceru jménem Čitrángadá. Ardžuna ji jednou spatřil v palácových zahradách a zmocnila se ho touha. Šel za králem a požádal ho o její ruku.

Čitraváhana odpovĕdĕl, že mu bude potĕšením, když se jeho dcera provdá za vynikajícího potomka Kuruovců. Ardžuna byl slavný po celém svĕtĕ jako hrdina, který nemá sobĕ rovného. Král mĕl však jednu podmínku. Před mnoha lety se jeho předkové modlili k Šivovi o dítĕ. Bůh jim jejich žádost vyplnil se slovy: „Vy a od nynĕjška i všichni vaši potomci budou mít dítĕ   —   ale jen jediné   —   které bude pokračovatelem vašeho rodu.“

Čitraváhana mĕl pouze dceru. Kdyby Ardžuna zplodil s jeho dcerou syna, musí jej zanechat zde, aby se stal příštím králem Manipuru. Ardžuna tuto podmínku s radostí přijal a s princeznou se prostřednictvím řádného obřadu oženil. Zůstal ve mĕstĕ po tři mĕsíce, a když vidĕl, že Čitrángadá otĕhotnĕla, rozloučil se s ní a s králem a opĕt se vydal na cesty. Před odjezdem Čitrángadĕ ještĕ slíbil, že se pro ni vrátí a odveze si ji domů do Indraprasthy.

Poté zamířil podél pobřeží na jih. Když dorazil k jižnímu cípu pobřeží, nalezl tam velké společenství rišiů. Požádal je, aby mu ukázali místní poutní místa. Rišiové mu oznámili, že v tomto kraji je pĕt jezer, ke kterým se nelze přiblížit, protože jsou zamořená krokodýly. Tato jezera by mohla každého, kdo se v nich vykoupe, obdařit množstvím zbožných zásluh, ale jakmile do nich človĕk vstoupí, zmocní se ho nĕkterý z tĕcho mocných plazů.

Ardžuna v tom vidĕl příležitost, jak asketům prokázat službu. Vzpomnĕl si na požehnání od Ulupí. Odešel k jezeru jménem Agastja   —   po slavném rišim, který zde kdysi žil   —   a ponořil se do vody. Za nohu ho okamžitĕ popadl obrovský krokodýl. Ardžuna pocítil božskou sílu, kterou ho Ulupí obdařila, zvíře chytil, vytáhl z vody a mrštil jím na břeh. Vtom krokodýl ochabl a z jeho tĕla vyšla krásná nebešťanka. Když to Ardžuna uvidĕl, užasle se zeptal: „Kdo jsi, ó krasavice? Proč jsi v tomto jezeře páchala takové hříchy a zmocňovala se svatých asketů?“

Dívka stála před Ardžunou se sepjatýma rukama. „Ó mocný hrdino, jsem apsara jménem Vargá, Kuvérova favoritka.“

Vysvĕtlila mu, že kdysi šla se čtyřmi přítelkynĕmi navštívit Kuvéru. Po cestĕ oblastí nebeských lesů, na odlehlém místĕ spatřily meditovat bráhmanu. Byl nesmírnĕ sličný a záře jeho tĕla osvĕtlovala lesy. Pĕt apsar se ho žertem pokusilo z meditace vyrušit. Tančily a zpívaly před ním a snažily se ho od jeho askeze odvrátit. Bráhmanu, přestože jím chtíč nepohnul, jejich chování rozzlobilo a proklel je: „Protože nyní bez výčitek svĕdomí napadáte mĕ, stanete se krokodýly, kteří napadají ostatní.“ Dívky si ihned uvĕdomily svou chybu a lítostivĕ prosily bráhmanu o slitování. Ten povolil a řekl jim, že je z jejich krokodýlích tĕl brzy vysvobodí jeden mocný muž. V tom okamžiku tam dorazil vznešený mudrc Nárada a řekl jim, ať vstoupí do pĕti posvátných jezer na jižním pobřeží Bháraty, a prozradil jim, že brzy přijde Ardžuna, který je z jejich zajetí vysvobodí.

Vargá se Pánduovu synovi poklonila a podĕkovala mu za to, že ji vysvobodil. Potom ho požádala, ať osvobodí i její čtyři přítelkynĕ, které žijí ve čtyřech zbývajících jezerech. Ardžuna se pousmál a rychle se odebral k ostatním posvátným jezerům. Vytáhl z nich všechny zbývající krokodýly a pokaždé sledoval, jak z hrozivého tĕla plaza vyšla zářivĕ krásná dívka. Pĕt apsar společnĕ vzdalo Ardžunovi úctu a potom vystoupily do nebes. Když Ardžuna učinil jezera opĕt bezpečnými, opustil mudrce a pokračoval v cestĕ.

Ardžuna cestoval podél západního pobřeží Bháraty, dokud nedorazil do Prabhásy. V moři poblíž Prabhásy nechal Krišna postavit skvostné opevnĕné mĕsto zvané Dváraka. Ardžuna je již zdálky spatřil zářit jako slunce na obzoru. Dostat se k nĕmu bylo možné pouze přes bedlivĕ střežený most. Došel k mostu a poslal Krišnovi zprávu o svém příchodu. Krišna okamžitĕ vyšel z mĕsta, aby spatřil svého milého přítele. Oba se radostnĕ objali. Do Dváraky již dorazila zpráva o Ardžunovĕ vyhnanství z Indraprasthy a Krišna očekával, že za Ním přijde, než tento rok uplyne. Vĕdĕl, že Ardžuna se zajímá o ruku Jeho sestry Subhadry. Ardžuna toho slyšel o princeznĕ hodnĕ od Gady, Krišnova bratrance, který studoval pod vedením Dróny spolu s Pánduovci. Gada ji popsal jako nevídanĕ krásnou a obdařenou vším, čím se žena může pyšnit. Stačilo, aby o ní jen slyšel, a jeho srdce k ní začalo být přitahováno. Již tehdy se rozhodl, že ji nĕjakým způsobem získá za manželku. To by vytvořilo spojenectví mezi Pánduovci a jejich milovaným Pánem, Krišnou.

Ardžuna vylíčil Krišnovi své cesty po svatých místech a hrdina z Vršniho rodu mu na to řekl: „To vše je dobré. Tvoje zbožnost a ctnost neustále rostou.“

Princ rychle stočil hovor k Subhadře a zeptal se Krišny, jak by ji mohl získat. Krišna se usmál. „Tato princezna je tĕ hodná ve všech ohledech, ó tygře mezi muži, ale kdo ví, jaká bude její volba při svajamvaře? Pro hrdinu je nejjistĕjším způsobem, jak získat dívku, násilný únos. To je způsob, který vždy volí mocní, a svatá písma to dovolují.“

Krišna dodal, že Jeho bratr Balaráma by ji rád vidĕl provdanou za Durjódhanu, i když nikomu jinému ve Dvárace se to příliš nezamlouvalo. Zvláštĕ Krišnovi se tento nápad nelíbil. Daleko vĕtší přednost by dával tomu, aby ruka Jeho sestry připadla Ardžunovi. Balaráma však byl otcem mĕsta a Krišnův starší bratr a Krišna se nechtĕl protivit Jeho přáním. Řekl Ardžunovi, ať je trpĕlivý. Společnĕ už nĕjaký plán vymyslí. Mezitím mohou strávit nĕjaký čas pohromadĕ. Ardžunovi stále zbývaly čtyři mĕsíce do konce vyhnanství, které mohl prožít ve Dvárace.

Krišna navrhl, ať Ardžuna neodhaluje svou totožnost. Kdyby do mĕsta vstoupil otevřenĕ, nemĕl by příležitost Subhadru vidĕt. Žila v Balarámovĕ paláci a nikdy se neukazovala na veřejnosti. Poprvé mĕla být spatřena až o své svatbĕ. Kdyby však Ardžuna přišel do mĕsta převlečen za asketu, Balaráma ho jistĕ bude zvát na jídlo. Krišna vĕdĕl, že Jeho starší bratr rád hostí askety a mudrce a také že Subhadru pokaždé nechá, aby je obsluhovala, a tak získala požehnání a zvĕtšila svou ctnost. Ardžuna se mĕl tedy přestrojit za asketu, člena řádu sannjása. Kdyby si spletl vlasy a nechal si narůst plnovous, a zvláštĕ kdyby si oblékl oranžové roucho sannjásína, nikdo by ho nepoznal. Pak by mohl bĕhem nadcházejících mĕsíců žít ve Dvárace a čekat na příležitost získat krásnou Subhadru. Právĕ přicházelo období dešťů a bylo zvykem, že potulní asketové se zdržovali ve mĕstech, dokud deštĕ nepominou.

Krišna se vrátil do mĕsta a Ardžuna čekal nĕkolik dní před branami, než vstoupil. Krišnův plán znĕl dobře. Pánduův syn usiloval o příležitost spatřit Subhadru a také o to, aby ona mohla vidĕt jeho. Jako zbožný muž ji nechtĕl unést proti její vůli. Kdyby se jí nelíbil, nevnucoval by se jí. Svázal si vlasy do uzlu a oblékl se jako asketa. S trojitou holí, tradičním atributem vaišnavských sannjásínů, uctívačů Višnua v řádu odříkání, pak vstoupil do Dváraky. Nic netušící strážci u brány dovolili asketovi vstoupit, a když kolem nich procházel, uctivĕ sepjali ruce. Přešel po obrovském zlatém mostĕ posázeném drahokamy, který se klenul přes oceán, do mĕsta. V jistých odstupech se most rozšiřoval do rozmĕrných prostranství hlídaných dobře ozbrojenými vojáky. Nikdo z nich procházejícího Ardžunu nepoznal.

Když došel do mĕsta, ohromilo ho svým bohatstvím. Okolo středu mĕsta bylo soumĕrnĕ postaveno šestnáct tisíc bílých paláců pro každou z Krišnových šestnácti tisíc královen. Každý byl ozdoben zlatem a drahokamy a velikostí a bohatstvím soupeřil s nebeskou horou Méru. Na všech stranách se tyčily velkolepé chrámy a všude se rozléhal zvuk posvátných zpĕvů. Vzduchem znĕla překrásná hudba a vánek s sebou nesl vůni zapálených tyčinek. Sem a tam mĕstem projíždĕly zářící kočáry a procházeli mohutní sloni. Krásnĕ oblečení obyvatelé mĕsta kráčeli po širokých třídách s mozaikami z nesmírnĕ cenných smaragdů, mezi nimiž se rozprostíraly zahrady plné nebeských kvĕtů. Uprostřed nádherných zahrad, v jezerech zarostlých lotosy stály vodotrysky posázené drahokamy. Podél cest rostly stromy s kvĕty všech barev. Kolem celého mĕsta se táhlo mohutné opevnĕní dlouhé sto šedesát kilometrů, které se zdvihalo z moře. Ardžuna se cestou ke čtvrti bráhmanů užasle rozhlížel kolem sebe.

Krišna zařídil, aby Jeho přítel dostal k obývání prostorný dům. Řekl mu, že Balarámovi oznámí příchod vaišnavského sannjásína a že může brzy očekávat pozvání do Balarámova paláce, kde uvidí Subhadru. Ardžuna se cítil, jako by vstoupil do Indrova sídla na nebeských planetách. Dváraku navštĕvovali dokonce i bohové a zdálo se, že její obyvatelé slaví nekonečný svátek.

Jak Krišna předpokládal, Balaráma pozval Ardžunu do svého paláce a nechal mu předložit množství lahodných jídel. Své sestře Subhadře nařídil, ať sannjásínovi slouží a získá tak jeho požehnání. Princezna si podmanila Ardžunovu mysl. Vše, co o ní slyšel, byla pravda. Byla krásná jako Višnuova božská společnice Lakšmí. Se svými šaty z modrého hedvábí, zlatými náušnicemi a šperky a dlouhými černými vlnitými vlasy by dokázala uchvátit dokonce i srdce nebešťanů. Při službĕ asketovi se okolo nĕj pohybovala s úžasnou ladností a sebejistotou.

Když Ardžuna přijímal zlaté nádoby, které před nĕj stavĕla, snažil se na ni nezírat, ale princezna zachytila jeho pohled a všimla si jiskry v jeho oku. Prohlédla si tedy sannjásína pečlivĕji. Nevypadal jako ti ostatní asketové, které Balaráma přivádĕl do domu. Spíše připomínal prince. Pod jeho tenkým odĕvem Subhadrá vidĕla široká a mocná ramena. Když od ní přijímal nabízená jídla, všimla si jeho dlouhých, svalnatých paží, které připomínaly pár pĕtihlavých hadů. Zpozorovala, že pod plnovousem mladého sannjásína se skrývá nesmírnĕ pohledná tvář. Jeho tmavé oči se zabodly do jejích a ona cítila, jak se jí srdce pohnulo. Bylo zřejmé, že po ní touží. Možná si hledá nevĕstu. Vĕdĕla, že Balaráma se snaží provdat ji za Durjódhanu, ale mladý mudrc jí připadal mnohem lepší než pyšný kuruovský princ. Subhadrá byla zvĕdavá, kdo může tento asketa být.

Bĕhem nadcházejících týdnů Balaráma pozval Ardžunu do svého paláce při mnoha příležitostech. Subhadrá mu pokaždé sloužila a jejich vzájemná připoutanost rostla. Jednoho dne si Krišna důvĕrnĕ promluvil se svou sestrou o její svatbĕ a ona mu při té příležitosti řekla o svých citech k cizímu sannjásínovi. Krišna se usmál a zeptal se jí, co říká Durjódhanovi. Princeznina tvář se zkřivila pohrdáním. Potom Krišna zmínil Ardžunovo jméno s tím, že Pánduův syn si přeje stát se jejím manželem. Dokonce prý přišel do Dváraky, aby získal její ruku. Subhadrá na nĕho upřenĕ pohlédla. Najednou si uvĕdomila, co to říká. Ten pohledný asketa je Ardžuna. Proč jí to nedošlo hned? Ten takzvaný sannjásí, který kráčel jako mocný lev a mluvil hlasem připomínajícím hrom, mohl být pouze vznešeným vládcem.

Subhadry se najednou zmocnilo vzrušení. Kéž by se mohla stát manželkou toho slavného kuruovského hrdiny. Krišna ji však varoval, aby o jeho totožnosti pomlčela. Kdyby se Balaráma dozvĕdĕl pravdu, nastaly by potíže. Musí být trpĕlivá. Ardžuna zcela jistĕ najde způsob, jak si ji vzít.

Monzunové období bylo již témĕř u konce. Balaráma pozval sannjásína do paláce na poslední návštĕvu. Subhadrá ho opĕt obsluhovala a pohledy a úsmĕvy přitom dávala Pánduovu synovi najevo své city. Ardžunovo srdce se rozbušilo a jen stĕží se dokázal soustředit na jídlo. Modlil se, aby brzy dostal příležitost získat princeznu za manželku.

Když dojedli, Balaráma dal sannjásínovi zlato a šperky a poslal ho domů. Ardžuna odešel se zmatkem v hlavĕ. Musí nĕjak získat Subhadřinu ruku. V posledních týdnech období dešťů se jeho mysl zaobírala pouze princeznou. Deštĕ konečnĕ ustaly a Ardžuna teď musel Dváraku opustit. Navštívil ho Krišna a řekl mu, že na kopci Raivataka lemujícím pobřeží kolem Dváraky bude uspořádána oslava na počest jednoho svátku. Zúčastní se ho všichni Jaduovci včetnĕ krásné Subhadry. Krišna navrhl, že to by mohla být příležitost, na kterou Ardžuna čeká.

Krišna sedící vedle Ardžuny na pohovce mu vysvĕtlil svůj plán. Ardžunovi se přitom rozzářily oči. „Ó nejlepší z lidí, nevidím žádný jiný způsob, jak bys mohl získat Subhadru, než ji unést ze společnosti jejích přátel a příbuzných. Oslava ti k tomu dá příležitost, neboť mocní hrdinové z jaduovské dynastie budou bezstarostní a nebudou očekávat žádné nepříjemnosti.“

Oslava mĕla začít již za nĕkolik dnů a Krišna vyslal do blízké Indraprasthy rychlé posly. Ardžuna chtĕl před únosem Subhadry získat Judhišthirovo svolení. Tento čin jistĕ vyvolá hnĕv mocného Balarámy, a mohl by dokonce přivodit mezi Pánduovci a Jaduovci boj, ale Krišna ho ujistil, že se nemusí bát. Až přijde čas, On Balarámu uklidní. „Svého popudlivého bratra přesvĕdčím o tom, jak je spojenectví s tvým rodem výhodné a znamenité, ó Pártho. Ty se musíš pouze zmocnit dívky a co nejrychleji s ní ujet.“

Když dorazilo Judhišthirovo svolení, Ardžuna se připravil na únos princezny. V den oslav vyšla Subhadrá z mĕsta obklopena svými příbuznými. Přítomny byly všechny významné osobnosti z Dváraky   —   král Ugraséna, Akrúra, Gada, Sárana, Babhru, Sátjaki, Uddhava, a mnoho dalších   —   a připomínaly shromáždĕní bohů. Objevili se i gandharvové a hráli sladkou nebeskou hudbu, zatímco apsary tančily. Občané Dváraky vyjeli z mĕsta na zlatých kočárech a na hřbetech velkých slonů. Nad nimi se vznášely létající stroje siddhů a čáranů pronášejících příznivé védské hymny na oslavu Krišny a Balarámy, kteří uprostřed shromáždĕní zářili jako slunce a mĕsíc. Bohové shazovali z oblohy nebeské kvĕty a hráli na své nebeské nástroje.

Když se přiblížil večer, Ardžuna nepozorovanĕ opustil mĕsto. Převlékl se a vzal si brnĕní. Rok jeho vyhnanství uplynul, a proto si ostříhal vlasy a vrátil se ke svému obvyklému vzhledu. Krišna se s ním setkal a dal mu kočár tažený Šaibjou a Sugrívou, svými dvĕma nebeskými oři. Když se Jaduovci bavili ve vonících lesích na Raivatace, Ardžuna nasedl na kočár. Potom spatřil Subhadru obklopenou svými přítelkynĕmi a služebnými u Višnuova chrámu. Ardžuna bez váhání pobídl konĕ a vyrazil k princeznĕ.

Subhadrá zaslechla rachot rychle se blížícího kočáru a udivenĕ vzhlédla. Otĕže třímal Ardžuna, s velkým lukem zavĕšeným na zádech a mečem u pasu. Srdce jí vzrušením poskočilo. Princ mířil přímo k ní, uchopil ji za ruku a vtáhl ji do kočáru. Vše netrvalo ani minutu. Dříve než kdokoliv stačil cokoliv udĕlat, zmizel smĕrem na sever, zpĕt do Indraprasthy.

Když si Jaduovci uvĕdomili, co se stalo, zmocnil se jich hnĕv. Jak si nĕkdo mohl dovolit unést jim přímo před očima jejich princeznu? Kdo mohl být tak opovážlivý? Nĕkteří tvrdili, že to byl Ardžuna z Indraprasthy. Jaduovští bojovníci pobíhali sem a tam a snažili se najít své zbranĕ a kočáry. Nejvyšší dvorní úředník ve Dvárace stál na hlavním námĕstí mĕsta a troubil na zlatou trumpetu. Bylo to volání do zbranĕ. Na jaduovském dvoře se narychlo sešla válečná rada. Když ministři a generálové chvatnĕ zaujali svá místa ve snĕmovní síni Sudharma, promluvil Balaráma. Síní dunĕl Jeho rozhnĕvaný hlas: „Proč nás Ardžuna takto urazil? Nepovažoval nás za hodné mírumilovného jednání? Ukradl Subhadru, aniž by s kýmkoliv z nás promluvil. To znamená jediné   —   válku!“

Balaráma se rozhlédl po shromáždĕní očima rudýma vztekem. Tisíce přítomných jaduovských bojovníků povstalo, jako když vyšlehnou plameny ohnĕ, do kterého se přileje olej. „Přineste mi brnĕní!“ „Mé zbranĕ!“ „Zapřáhnĕte můj kočár a já se dám do pronásledování toho drzého Pánduovce!“

Uprostřed vřavy zůstal klidný jedinĕ Krišna, který sedĕl na svém krásném, drahokamy posázeném trůnĕ v čele shromáždĕní. To postřehl Balaráma a opĕt si vzal slovo. Svou bĕlostnou pletí, modrými šaty a girlandami z lučních kvĕtů připomínal bílou horu pokrytou kvĕty. Síní opĕt zaznĕl Jeho hlas: „Stůjte! Ó pošetilí muži, co to dĕláte? Nevidíte, že Krišna nic neříká? Přestaňte křičet a předtím, než začneme jednat, si vyslechnĕme, co si o tom myslí. Jeho slova jsou vždy naším nejjistĕjším vodítkem.“

Balaráma pohlédl na svého bratra. „Ó Džanárdano, Ardžuna je Tvůj přítel, ale zdá se, že nás urazil. Tím, že Mi unesl sestru, položil nohu na Mou hlavu. Ó Góvindo, jak to mohu snést? Ještĕ dnes sám zbavím Zemi Kuruovců. Jejich urážku nikdy nebudu brát na lehkou váhu!“

Bĕhem Balarámova proslovu opĕt celé shromáždĕní propuklo v souhlasný řev. Krišna se jen usmíval. Když hluk utichl, řekl: „Nemyslím si, že by nás Ardžuna urazil. Naopak, jsem přesvĕdčen, že zvýšil naši slávu. Pártha ví, že bychom za naši princeznu nepřijali žádné peníze ani dary. A který muž na Zemi by prodal své dítĕ jinému? Ardžuna by také dívku nepřijal darem, jako by byla nĕjaké zvíře. Proto si vybral způsob, kterému vždy dávají přednost mocní hrdinové.“

Když mluvil Krišna, v síni se rozhostilo ticho. Prohlásil, že spojenectví s Pánduovci a zvláštĕ pak s Ardžunou považuje za správné. Ardžuna se narodil ve vznešeném rodĕ Bharaty. Je synem proslulé Kuntí z jejich vlastního rodu. A žádný muž na Zemi ho v boji neporazí. Nyní jede v Krišnovĕ osobním kočáře a bylo by obtížné ho zastavit. Subhadrá a Ardžuna se k sobĕ velmi dobře hodí. Lepší bude vyslat rychlé posly, aby ho v míru přivedli zpĕt, a uspořádat řádnou svatbu. Tím by se předešlo pohanĕ v podobĕ porážky od Ardžuny a posílilo by to manželstvím vzniklé spojenectví. A navíc, teď již nepřipadalo v úvahu, že by Subhadru přijal jiný muž.

Krišna domluvil a pohledem přelétl shromáždĕní. Nĕkteří z Jaduovců vyjádřili své pochybnosti, ale Krišna všem obratnĕ odpovĕdĕl. Atmosféra se postupnĕ zmĕnila. Jaduovští hrdinové hledĕli jeden na druhého a potvrzovali Krišnova slova. Jeho argumenty byly přesvĕdčivé. Ardžuna je nejlepší bojovník na svĕtĕ a jeho dynastie vládne svĕtu. Sňatek se Subhadrou je řízením Prozřetelnosti jen v zájmu Jaduovců. Bezodkladnĕ tedy za Ardžunou vyslali posly. Přivedli ho zpĕt a uctivĕ přivítali. Mĕsto bylo vyzdobeno prapory a girlandami a konala se slavná svatba. Ardžuna přijal Subhadřinu ruku před posvátným ohnĕm s požehnáním rišiů a poté se ještĕ nĕkolik dnů zdržel ve mĕstĕ. Nakonec si vyžádal svolení Balarámy a Krišny a vrátil se domů. Po roce na cestách toužil znovu spatřit své bratry a představit jim Subhadru.