Kapitola 16

Krišna Indraprasthu opustil a rozjel se rychle do Dváraky, kde Ho při vstupu do mĕsta uvítali příbuzní, přátelé a nesčetné davy občanů. Nejprve navštívil krále Ugrasénu, aby mu vzdal úctu, potom pozdravil Balarámu a nato šel navštívit své manželky a syny. Nakonec vstoupil do paláce své hlavní královny, Rukminí, aby si odpočinul.

Bĕhem následujících mĕsíců se Krišna doslechl o jedinečné poradní síni Pánduovců. Slyšel také, že se Subhadře narodil první syn, který dostal jméno Abhimanju. Radoval se z toho, že se Pánduovcům daří, a zatoužil je opĕt navštívit.

Každého dne chodil do snĕmovní sínĕ Sudharma, aby se s Ním zde mohli setkat obyvatelé Dváraky. Tuto síň postavil Višvakarmá, architekt bohů, a mĕla tu zvláštní vlastnost, že každého, kdo do ní vstoupil, zbavila šesti druhů hmotného utrpení   —   hladu, žíznĕ, nářku, klamu, stáří a smrti. Jakmile Krišna vstoupil do sínĕ, poklonil se králi Ugrasénovi a pak usedl na zlatý, drahokamy vykládaný trůn. Přestože nebyl králem Dváraky, byl uznáván za nejdůležitĕjší z přítomných osob. Občané znali Jeho božské postavení a považovali Ho za svého přirozeného vůdce, zvláštĕ poté, co osobnĕ svrhl předchozího krále, Kansu, Ugrasénova krutého syna, a zbavil je jeho hrůzovlády.

Když se všichni usadili v síni, byli povoláni šašci, tanečníci a hudebníci, aby Jaduovce bavili. Bráhmanové recitovali védské texty a pronášeli hymny a modlitby a síní znĕla hra bubnů mridang, fléten a zvonků a také troubení na desítky lastur. Krišna a Balaráma se tĕšili z různých představení a připomínali Slunce a Mĕsíc mezi mnoha zářícími planetami.

Jednoho dne, brzy poté, co Krišna dostal zprávu o otevření Majasabhy, přišel do sínĕ Sudharma cizinec. Krišna mu dovolil vstoupit a on vešel se sepjatýma rukama. Představil se jako král vzdáleného území   —   jednoho z tĕch, které dobyl Džarásandha. Vyprávĕl, jak je král Magadhy stále útočnĕjší, jak uvĕznil tisíce přemožených králů a jak je drží v potupných podmínkách do doby, než bude připraven je zabít. Jemu se podařilo utéci a přichází jménem ostatních králů jako posel.

„Ó Krišno, ó neomezený, prosíme Tĕ, osvoboď nás z našeho ubohého postavení. Džarásandha je silný jako deset tisíc slonů, a proto se mu podařilo nás uvĕznit, tak jako se lev zmocní stáda ovcí. Jsi nejmocnĕjší osoba a jsi vždy laskavý k tĕm, kteří u Tebe hledají útočištĕ. Zasaď se proto, prosím, o naše štĕstí.“

Bylo dobře známo, že Krišna se s Džarásandhou již mnohokrát střetl a pokaždé ho porazil, ale zlotřilému panovníkovi se vždy nĕjakým způsobem podařilo zachránit si život. Džarásandha nenávidĕl Krišnu za to, že zabil Kansu   —   Džarásandhova přítele a zeťe. Ve snaze Kansu pomstít Džarásandha opakovanĕ kráčel proti Jaduovcům v čele ohromné armády, ale ta byla pokaždé zničena a on se vrátil zostuzen do svého království, aby své vojsko obnovil. Zášť vůči Krišnovi, která hořela v jeho nitru, však nepolevovala.

Krišna soucitnĕ pohlédl na posla. Když se chystal odpovĕdĕt, vstoupil náhle do sínĕ riši Nárada. Mudrc předstoupil před Krišnu, který ihned vstal i se svými ministry, aby mu vzdali srdečné poklony.

Krišna nabídl mudrci sedadlo a osobnĕ jej uctil arghjou. Potom řekl: „Ó mudrci mezi bohy, je pro nás opravdovým požehnáním, že tĕ dnes vidíme. Dokážeš neomezenĕ cestovat svĕty, a proto znáš vše. Řekni nám, prosím, jak se právĕ daří Pánduovcům a jaké jsou Judhišthirovy plány?“

Krišnova otázka byla důležitá. Díky své mystické síle vĕdĕl, že si Judhišthira přeje vykonat obĕť rádžasúja, což by znamenalo porazit Džarásandhu.

Nárada odpovĕdĕl: „Můj milý Pane, vím, že Ti není nic neznámo, ale přesto jednáš jako obyčejný človĕk a proto se mĕ ptáš. Mohu Ti proto sdĕlit, že Judhišthirova vláda v jeho království je stejnĕ neochvĕjná jako Indrova v Amarávatí. Nyní touží vykonat velkou obĕť rádžasúja a započal pro ni nutné přípravy. Právĕ se modlí, abys přišel do Indraprasthy a pomohl mu. Požádal mĕ, abych sem přišel a pozval Tĕ.“

Krišna podĕkoval Náradovi za tuto zprávu a obrátil se ke svému hlavnímu rádci Uddhavovi: „Co bych teď mĕl udĕlat?“

Uddhava odpovĕdĕl: „Zdá se, že můžeš dosáhnout dvou vĕcí naráz. Když půjdeš do Indraprasthy, umožníš svému bratranci vykonat obĕť a přivodit Džarásandhovu zkázu. Ten nyní shromáždil tak obrovské vojsko, že jediný způsob, jak ho můžeme porazit, je souboj muže proti muži. Jen jediný človĕk je schopen mu čelit v zápase   —   Bhíma. Pokud Bhíma přijde za Džarásandhou přestrojen za bráhmanu, může ho vyzvat k souboji. Džarásandha je znám tím, že bráhmanovi nikdy nic neodmítne. Můj milý Krišno, mĕl bys Bhímu do Magadhy doprovázet. Když mu budeš nablízku, abys mu radil, zcela jistĕ v souboji uspĕje.“

Shromáždĕní dalo najevo svůj souhlas. Jaduovci již předtím hledali způsob, jak výbojného Džarásandhu zabít. A toto se zdálo být docela dobrým řešením. Krišna tedy souhlasil, že se vydá do Indraprasthy. Uklidnil posla uvĕznĕných králů, požádal o svolení k odchodu krále Ugrasénu a svého otce Vasudéva a pak vstal a opustil shromáždĕní.

Krišna se rozhodl odcestovat s veškerou okázalou nádherou a se všemi členy rodiny do Indraprasthy, a proto seřadil Jaduovce kolem sebe do dlouhého průvodu. Všichni pak opustili Dváraku na tisících zlatých kočárech zdobených šperky, hedvábím a prapory za zvuku rohů, bubnů, trubek a lastur. Ze všech stran je ochraňovali vojáci ozbrojení meči a oštĕpy na mohutných černých koních. Vznešené dámy se vezly na nosítkách a za nimi nesli býci, muly a osli zásoby a vše potřebné na dalekou cestu. Krišna s Rukminí jeli uprostřed průvodu na kočáře řízeném Dárukou a Džaitrou, Krišnovými osobními služebníky.

Projeli provinciemi Anartha, Sauvíra a Kurukšétra, překročili řeky Drišadvatí a Sarasvatí a pokračovali přes Paňčálu a Matsju. Konečnĕ dorazili na okraj Indraprasthy a napřed vyslali poselstvo, jež mĕlo Pánduovcům oznámit, že se již blíží.

Když se Judhišthira doslechl, že Krišna je na cestĕ, vykřikl radostí a ihned spĕchal se svými bratry z mĕsta, aby Ho pozdravili. Nařídil královským hudebníkům hrát a učeným bráhmanům recitovat posvátné hymny z Véd. Pánduovci se potom s Krišnou láskyplnĕ objali a uvedli Ho do Indraprasthy. Krišna vidĕl, že mĕsto je slavnostnĕ vyzdobeno girlandami a fábory. Když jel s Pánduovci do jejich paláce, ulice zaplnily tisíce občanů. Průvod Jaduovců, který Ho následoval, se jen s námahou prodíral hustým davem. Všichni byli doprovázeni do královských čtvrtí předními občany a vůdčími osobnostmi Indraprasthy. Když si Krišna odpočinul a občerstvil se a Jeho rodina se ubytovala, přišel za ním Judhišthira, aby si spolu promluvili o rádžasúji. „Můj milý Krišno, přeji si vykonat tuto obĕť, ale nevím, zda uspĕji. Řekni mi, co je pro mĕ nejlepší. Vím, že vše, co řekneš, bude jen pro mé dobro. Proto se při rozhodování o tom, co dĕlat, plnĕ spolehnu na Tvá slova.“

Judhišthira sedĕl ve své síni obklopen bratry. Dívali se na Krišnu v očekávání Jeho rady a tváře jim přitom osvĕtlovala mnohobarevná záře vydávaná tisíci nebeských drahokamů zasazených ve zdech. Do nastalého ticha plného očekávání sem zazníval tlumený šum hymnů pronášených bráhmany, který do sínĕ doléhal z nedalekých chrámů.

Krišna sedĕl klidnĕ s rukama v klínĕ. Služebné ozdobené zářivými zlatými šperky Ho lehce ovívaly čámarami a vĕjíři z pavích per. Obrátil se k Judhišthirovi a řekl: „Jsi ve všech ohledech způsobilý provést obĕť rádžasúja a stát se svrchovaným vládcem celého svĕta. Nejprve však musíš porazit mocného Džarásandhu, který vytvořil s mnoha dalšími vládci témĕř neporazitelné spojenectví. Rozšířil svou vládu nad střední částí Zemĕ a činí si zálusk na další. On je nejvĕtší překážkou tvých plánů.“

Krišna potom vyjmenoval dlouhý seznam králů podporujících Džarásandhu. Všichni byli Krišnovými nepřáteli a mnohé z nich v uplynulých letech On i Balaráma v nejrůznĕjších bitvách porazili. Nyní se sjednotili pod Džarásandhovým vedením a spojenou sílu jejich vojsk nebude možné přemoci. „Co tedy navrhuješ, ó potomku Kuruův? Jak chceš přemoci Džarásandhu?“

Bhíma vyskočil. „Nebylo by moudré vyslat armádu, aby se Džarásandhovi postavila na jeho vlastním území. Mĕli bychom ho vyzvat k boji muže proti muži. Mám dost síly na to, abych ho porazil, a Ty, Krišno, jsi zkušeným diplomatem. Ardžuna zase vždy přináší vítĕzství. Vydejme se tedy my tři do Magadhy a vyzvĕme ho. Jsem si jist úspĕchem.“

Krišna odpovĕdĕl: „To si myslím i Já. A moudrý Uddhava mi poradil totéž. Jsem připraven doprovázet Bhímu a Ardžunu do Magadhy, abychom hříšnému Džarásandhovi přivodili smrt.“

Judhišthira si nebyl jist a neklidnĕ poposedl na trůnĕ. „Jak vám mohu dovolit odejít jen kvůli svému zájmu?“ zeptal se. „Jak mohu riskovat životy Bhímy a Ardžuny? Oni jsou mé oči a Ty jsi má mysl, ó Krišno. Bez kohokoliv z vás bych nedokázal dál žít. Nechoďte. Myslím, že ani Jamarádža by nedokázal Džarásandhovi čelit. Prosím, upusťte od vašeho rozhodnutí bojovat s ním. Vzdám se své touhy uspořádat rádžasúju. Zdá se být nedosažitelným cílem.“

Z Judhišthirova hlasu zaznívala naléhavost. Jeho láska ke Krišnovi zastírala všechny myšlenky na Krišnovu božskost a nepřemožitelnost.

Potom promluvil Ardžuna: „Pocházíme z rodu proslulého udatností a odvahou. Jak můžeme jako slaboši couvnout ze strachu před nepřítelem? Jsme kšatrijové, naší povinností je bojovat, a je-li třeba, položit v bitvĕ i své životy. Žádný čin pro nás nemůže být vznešenĕjší než bojovat s Džarásandhou a pokusit se osvobodit uvĕznĕné krále. Pokud nepůjdeme, lidé nám budou zlořečit, že jsme k ničemu. Taková ostuda by byla horší než smrt.“

Krišna souhlasil: „Ardžuna projevil ducha muže zrozeného v rodu Bháratů. Nevíme, kdy nás přemůže smrt, ani jsme nikde neslyšeli, že by se nesmrtelnosti kdy dosáhlo vyhýbáním se boji. Moudří říkají, že nepřátelům je třeba se postavit s využitím síly a diplomacie. Střetnĕme se tedy s Džarásandhou. Buď ho zabijeme, nebo, sami zabiti, vstoupíme na nebesa.“

Judhišthira se potom začal zajímat o podrobnosti z Džarásandhovy minulosti. Krišna mu vysvĕtlil, že se narodil králi Brihadrathovi, mocnému vládci Magadhy, když mu jeden riši požehnal, že bude mít syna. Riši dal Brihadrathovi čarovné mango pro jeho starší královnu, ale král je rozdĕlil na dvĕ poloviny, aby tak mohly počít obĕ jeho královny. Každá manželka pak porodila pouze polovinu dítĕte. Truchlící královny obĕ poloviny pohodily v lese, kde je sebrala rákšasí jménem Džará. Spojila je a dítĕ náhle s křikem ožilo. Džará vrátila dítĕ králi, který je pojmenoval Džarásandha, neboli „ten, kterého spojila Džará.“

Krišna dodal: „Teď přišel čas tohoto Džarásandhu zničit. Bhíma ho bezpochyby v souboji zabije. Džarásandha bojovat neodmítne. Proto nám, ó králi, dovol vydat se na cestu.“ Judhišthira souhlasil s Krišnovou touhou. „Když vidím Tvou mysl zamĕřenou na tento cíl, ó Kéšavo, Džarásandhu již považuji dávno za mrtvého a všechny uvĕznĕné krále za propuštĕné. Zcela jistĕ dovedeš Bhímu s Ardžunou k vítĕzství nad tímto zlovolným vládcem. Ó Krišno, co je nemožné pro toho, kdo Tĕ má za průvodce?“

Tři hrdinové se rozhodli vyrazit okamžitĕ. Oblékli se jako snátakové, studenti, kteří zanedlouho ukončí svá studia a nyní žádají o milodary. Když opouštĕli Indraprasthu, vypadali jako Slunce, Mĕsíc a bůh ohnĕ. Pláli hnĕvem vůči Džarásandhovi a jejich tĕla jako by žhnula. Když lidé vidĕli s jakým odhodláním vykročili z mĕsta, považovali Džarásandhu již předem za mrtvého.

Putovali po mnoho dní smĕrem na východ. Nakonec dorazili ke kopci Góratha, odkud mohli spatřit Džarásandhovo hlavní mĕsto Girivradžu. Rozprostíralo se uprostřed lesů a jeho jezera a pasoucí se dobytek mu dodávali na kráse. Překrásná sídla a paláce v jeho středu zářila a mĕsto obklopovalo pĕt mohutných kopců porostlých rozkvetlými stromy. Krišna řekl obĕma Pánduovcům, že toto území před dávnými časy zastavĕl samotný Manu, otec lidstva.

Nejvĕtší z pĕti kopců, Čaitjaka, chránil hlavní mĕstskou bránu. Tři hrdinové na nĕj vystoupili a začali holýma rukama bořit jeho vrcholek. Vrhali dolů balvany a jejich přičinĕním se začala sesouvat půda. Na úpatí kopce stál mohutný buben z kůže rákšasy, kterého Džarásandha kdysi zabil. Jeden úder do bubnu znĕl po celý mĕsíc a Džarásandha na nĕj nechal bubnovat neustále. Tím chtĕl varovat každého, kdo by jen pomyslel na to, že mĕsto napadne. Ardžuna s Krišnou rozbili buben na kusy.

Sestoupili z kopce a přelezli hradby táhnoucí se okolo mĕsta. Stráže zůstaly překvapenĕ stát, když tito tři zdánliví bráhmanové takto neobvykle vstoupili do mĕsta. Bhíma je vedl ulicemi ke královu paláci. Cestou vidĕli mnoho lákavých a dobře zásobených obchodů. Když kráčeli kolem prodavačů kvĕtin, vzali si girlandy a povĕsili si je na krk. Vkráčeli do Džarásandhova paláce a namířili si to na hlavní nádvoří, kde právĕ král konal obĕť.

Učení bráhmanové z Girivradži pozorovali nešťastná znamení, která nevĕstila nic dobrého. Poradili proto králi, ať se postí a vykoná obĕť k zažehnání zla. Když Džarásandha sedĕl před planoucím ohnĕm, spatřil k sobĕ přicházet tři mocné muže v odĕvu snátaků a ozdobené girlandami. Považoval je za bráhmany a ihned povstal, aby je pozdravil slovy: „Buďte vítáni.“

Krišna králi řekl, že jeho dva přátelé drží slib a do půlnoci nepromluví. Tehdy mu sdĕlí účel své návštĕvy. Krišna vĕdĕl o královĕ slibu, že dá každému bráhmanovi cokoliv si bude přát, i kdyby přišel třeba o půlnoci. Džarásandha je ubytoval ve svém paláci a oznámil jim, že je o půlnoci navštíví.

Té noci Džarásandha vstoupil do jejich pokoje a uctil své tři hosty předepsanými obřady a daroval jim krávy poskytující hojnost mléka.

Jeho hosté však uctívání i dary odmítli. Krišna řekl: „Ó králi, přišli jsme tĕ požádat o zvláštní milodar. Jsi znám tím, že dáváš bráhmanům vše, co si přejí. Pro vznešeného človĕka není nic, co by nemohl vĕnovat darem. I tĕlo lze obĕtovat vhodnému zámĕru. Splň tedy naši žádost, prosím.“

Džarásandha si je prohlédl pozornĕji. Ve svých barevných odĕvech a se zářícími girlandami nepřipomínali žádné bráhmany, které až dosud spatřil. Jelikož však v tomto převleku přišli za ním a žádali ho o milodar, nemohl odmítnout. Řekl: „Dám vám vše, oč požádáte. Vy tři však ve svých odĕvech a ozdobeni kvĕty jako bráhmanové nevypadáte. Vaše dlouhé paže potřené vonící santálovou pastou připomínají kmeny stromů. Vaše ruce nesou jizvy od tĕtivy. Strhli jste vrchol kopce Čaitjaka a vstoupili jste do mĕsta jako nepřátelé a vyhnuli se bránĕ. Také jste odmítli mé uctívání. Takové chování přísluší nepříteli. Myslím, že jste kšatrijové. Odpovĕzte mi čestnĕ, neboť pravda zdobí i samotné krále.“

Krišna na králův ledový pohled odpovĕdĕl úsmĕvem. „Tvá poznámka je výstižná. Nejsme bráhmanové. Slib snátaka mohou držet kšatrijové i bráhmanové. A správnĕ se domníváš, že jsme nepřátelé. Proto jsme vstoupili do tvého mĕsta násilnĕ a odmítli tvé uctíváni. Přišli jsme, abychom tĕ vyzvali k boji muže proti muži.“

Džarásandha byl překvapen. „Nevzpomínám si, že bych vám kdy nĕjak ublížil. Opravdu, nespáchal jsem žádný zločin. Ten, kdo napadne nevinného človĕka, se za tento hřích dostane do pekla. Vždy plním povinnosti své společenské třídy, chráním občany a nijak jim neškodím. Proč mĕ považujete za nepřítele?“

Krišna rozzlobenĕ odpovĕdĕl: „Ó králi, zastupujeme nĕkoho, kdo si přeje zastat se důstojnosti královského rodu a v celém svĕtĕ upevnit náboženství. Jak se můžeš považovat za zbožného, když vĕzníš tolik králů? Dokonce je zamýšlíš předložit jako lidské obĕti Rudrovi. Zacházet s tĕmito králi jako se zvířaty   —   kdo, kromĕ takového hříšníka jako jsi ty, by byl nĕčeho takového schopen? Zcela jistĕ sklidíš následky svých hříšných činností, neboť zákon karmy je neomylný. I když si myslíš, že se ti nikdo nevyrovná, brzy tvou pýchu rozdrtíme. Přejeme si, abys zajaté krále propustil. Vĕz, že jsem Krišna a tito dva jsou Bhíma a Ardžuna. Nyní splň svou povinnost kšatriji a bojuj s námi ještĕ dnes. Buď propustíš krále, nebo se vydáš do sídla Jamarádži.“

Džarásandha se rozesmál. „To jsem si mohl myslet. Můj starý nepřítel Krišna přichází v přestrojení ve snaze mĕ zabít, ačkoliv se o to již tolikrát marnĕ pokoušel. Jaký hřích jsem spáchal uvĕznĕním králů, když tím chci potĕšit Šivu? Všechny jsem čestnĕ porazil v bitvĕ. Je tedy mým právem naložit s nimi dle své libosti. Nepropustím je ze strachu z Tebe nebo z tĕch dvou. Budu bojovat, buď shromáždím své vojsko do bojového šiku, nebo se vám třem postavím sám. Nebo, přejete-li si, budu bojovat s tím z vás, kdo nejvíc touží zahynout mýma rukama.“

Krišna pohlédl na své dva přátele. „Rozhodni se sám, Džarásandho. Vyber si kohokoliv z nás k zápasu muže proti muži, a tím ať se náš spor urovná.“

Džarásandha dal přednost boji s Bhímou. Krišnu s Ardžunou nepovažoval za soupeře hodné své síly. Pouze Bhíma se mu zdál být dostatečnĕ silný.

Bhíma se zlovĕstnĕ usmál a sevřel pĕsti. Svraštil obočí a zlostnĕ hledĕl na Džarásandhu. Dohodli se, že se setkají za východu slunce, a král se odešel připravit na zápas.

Džarásandha nechal bráhmany, ať nad ním pronášejí příznivé védské hymny, a potřel si tĕlo posvátnými mastmi obĕtovanými bohům. Pak posadil na trůn svého syna a svázal mu vlasy do pevného uzlu. Svlékl si královský šat a oblékl si jen bederní roušku. S východem slunce opustil spolu s Bhímou mĕsto. Pro nĕho provedl Krišna obřady k usmíření bohů. Král připravil dva ohromné kyje ze své zbrojnice. Oba bojovníci se jich chopili a vstoupili do rozmĕrné, provazy obehnané arény přímo před mĕstskými branami. Vypadali jako dva mocní lvi rozzuřenĕ zírající jeden na druhého. Na znamení dané bráhmanem se vrhli jeden na druhého a svými kroky rozechvĕli zemi.

Oba mocní hrdinové vydávali při střetnutí mohutný řev. Uštĕdřovali si mocné údery doprovázené dĕsivými hlučnými ránami a od jejich kyjů při nárazech odlétaly spršky jisker. Jak se tak točili a uhýbali, připomínali dva tanečníky na jevišti. Diváky oslnilo jejich umĕním v zacházení s kyjem. Ze všech sil zasahovali jeden druhého, ale ani jeden neustoupil. Oba mĕli sílu jako deset tisíc slonů a při zasáhu kyjem se jen smáli. Brzy byly oba kyje napadrť, a proto je odhodili a pokračovali v boji holýma rukama.

Chytili se vzájemnĕ pod krkem a vláčeli se po arénĕ. Hledali příležitost jak srazit svého protivníka k zemi. Bhíma svého nepřítele sevřel a snažil se jej rozdrtit pažemi. Džarásandha se vyprostil a kopl nohou ve snaze vyvést Bhímu z rovnováhy. Máchali rukama nahoru a dolů a jindy je zase drželi u tĕla. Zdviženými pĕstmi mířili údery na určitou část protivníkova tĕla a pak je najednou nechali dopadnout úplnĕ nĕkam jinam. Aréna dunĕla jejich výkřiky a ozvĕnami nejrůznĕjších úderů. Oba byli zkušenými zápasníky a znovu a znovu předvádĕli mnoho úžasných úhybných manévrů. Svírali si navzájem paže a pasy a ohromnou silou se drtili navzájem. Vydávali zvuky připomínající hrom v oblacích a bojovali vytrvale jako dvojice šílených slonů.

Kolem arény se shlukl početný dav. Občané všech vrstev se přišli podívat na zápas a při pohledu na oba zápolící muže úžasem ani nedýchali. Zvuk vycházející z arény připomínal dunĕní hromu či padající útes. Když se váleli kolem ve vzájemném sevření, zemĕ se divoce třásla. Ani jeden z nich neprojevoval známky únavy, a tak boj pokračoval po celý den až do západu slunce. Když se setmĕlo, zápas byl do dalšího rána přerušen. Džarásandha pozval Bhímu a jeho dva přátele do svého paláce a staral se o nĕ jako o významné hosty. Ačkoliv byli nepřátelé, Džarásandha se cítil zavázán je uctít.

Příštího rána zápas pokračoval a opĕt trval po celý den, aniž by nĕkterý ze soupeřů získal výraznĕjší převahu. Když nastal večer, všichni se znovu vrátili do králova paláce.

Zápas tak trval dvacet osm dní. Bhíma už začínal mít pocit, že snad ani nikdy neskončí. Zdálo se mu, že není žádný způsob, jak Džarásandhu přemoci. I král cítil vůči svému protivníkovi respekt. Nikdy předtím se mu v zápase muže proti muži nikdo nevyrovnal, ale teď to vypadalo, že Pánduův syn je nepřemožitelný. Dvacátého osmého dne se Krišna zamyslel, jak by Bhíma mohl boj ukončit. Jelikož Džarásandhu po narození spojila rákšasí, Krišna vĕdĕl, že v tomto spojení bude jeho slabina. Bhíma by ho mĕl roztrhnout vedví. Když byl v Bhímovĕ zorném poli, Krišna vzal vĕtévku a podélnĕ ji roztrhl. Bhíma náznak pochopil. Našel příležitost, kdy se mu podařilo Džarásandhu srazit k zemi, a stoupl mu na nohu. Pak ho uchopil za druhou nohu a přitáhl ji k sobĕ. S ohlušujícím řevem pak roztrhl Džarásandhu na dva kusy od řiti k hlavĕ.

Král zemřel s výkřikem, který se rozlehl po celém mĕstĕ. Občané jím byli otřeseni a bĕželi se podívat, co se stalo. Našli Bhímu, jak stojí nade dvĕma polovinami zabitého panovníka, a všichni začali křičet: „Bĕda!“ Krišna s Ardžunou přistoupili k Bhímovi, aby ho objali. Všichni tři se pak vrátili do mĕsta a nařídili Džarásandhovu synovi Džajatsénovi, aby z vĕzení v horách propustil všechny zajaté krále. Králové přišli do mĕsta, kde vzdali Krišnovi poctu a uctívali Ho.

Když Krišna s obĕma Pánduovci sedĕl v Džarásandhovĕ paláci, všichni zajatí králové, kterých bylo na tisíce, se jim poklonili. Jeden z nich jménem všech oslovil Krišnu: „Můj Pane, chápeme, že naše utrpení v Džarásandhových rukách je výsledek našich hříšných činů v minulosti. Teď si uvĕdomujeme, že to, jak nás pokořil, bylo ve skutečnosti řízením osudu, neboť nás to přimĕlo vzdát se falešné slávy. Byli jsme pyšní na svou sílu a postavení a jen jsme s ostatními králi bojovali o svrchovanost a bohatství, a tak způsobili smrt mnoha lidí. Teď jsme bezmocní a zoufalí a závisíme jen na Tobĕ. To je naše veliké štĕstí.“

Krišna přijal jejich poklony a zařídil, ať dostanou jídlo a oblečení. Potom jim řekl, ať se vrátí do svých království a přijmou Judhišthiru za vládce svĕta. Pánduovci brzy vykonají obĕť rádžasúja a oni všichni by se jí mĕli zúčastnit.

I Džajatséna souhlasil s tím, že přijme Judhišthirovu nadvládu, a když byl Krišnou se všemi náležitostmi korunován králem Magadhy, zařídil pro Nĕj i pro Pánduovce odvoz zpĕt do Indraprasthy. Po návratu Krišna zamířil za Judhišthirou a řekl mu: „Ó nejlepší z králů, díky přízni osudu je Džarásandha mrtev a uvĕznĕní králové na svobodĕ. Bhíma i Ardžuna jsou živí a zdraví.“

Judhišthira s radostí objal své mladší bratry i Krišnu a řekl: „Tvojí milostí, milý Krišno, lze dosáhnout čehokoliv. Vskutku pouze prostřednictvím Tvojí síly může nĕkdo projevit svou sílu. Jsme králi a vládci, jen pokud to dovolíš. A přestože jsi neomezenĕ Svrchovaný, prostý svĕtských tužeb a nenávisti, vystupuješ navenek jako obyčejná lidská bytost.“

Krišna se usmál a požádal Judhišthiru o svolení k odjezdu. Judhišthira pak určil datum zahájení rádžasúji a Krišna souhlasil, že se v tu dobu vrátí. Nejprve si však Pánduovci budou muset podrobit ostatní krále Zemĕ. Po rozloučení s Kuntí a Draupadí nastoupil Krišna do kočáru a vydal se zpĕt do Dváraky.

Po Krišnovĕ odjezdu řekl Ardžuna Judhišthirovi: „Ó králi, vlastním luk Gándíva a toulce s nevyčerpatelným množstvím šípů spolu se schopností použít je ve službĕ tobĕ. Chtĕl bych se vydat na výpravu a přimĕt krále svĕta, aby ti platili daň. Dovol mi jít na sever a podrobit si tam všechna království.“

Judhišthira odvĕtil: „Máš mé svolení, ó Dhanandžajo. Vydej se na cestu v příznivý den a s požehnáním bráhmanů. Nepochybuji o tom, že dobydeš vítĕzství nade všemi.“

Ardžuna shromáždil velké množství vojáků a zanedlouho vyrazil na sever. Bhíma se v doprovodu podobného počtu ozbrojenců vydal na východ, Sahadéva na jih a Nakula na západ.

Judhišthira byl vzrušen vyhlídkami na to, že bude moci již brzy vykonat rádžasúju. Tím by dosáhl mnoha vĕcí najednou. Jeho vznešený otec by byl povýšen do nejvyššího nebe, on sám by svĕt neochvĕjnĕ uvedl na cestu náboženství a, co bylo nejdůležitĕjší, Krišnu by uctívali nade všemi ostatními jako Nejvyšší Osobu. Král se tedy začal radit s Dhaumjou a ostatními vznešenými bráhmany ve svém království o přípravách na obĕť a dostavil se i Vjásadéva, aby mu poskytl další rady.