Kapitola 19

Po rádžasúji bohatství Indraprasthy nesmírnĕ vzrostlo. Silnice, ulice a cesty byly dennĕ kropeny navonĕnou vodou. Podél širokých alejí se tyčila obrovská bĕlostná sídla. Brány a podloubí na mĕstských křižovatkách zdobily drahokamy a stály u nich zlaté nádoby na vodu. Všichni občané byli oblečeni v pestrobarevných hedvábných odĕvech a zdobily je girlandy a zlaté šperky. Pod vládou Pánduovců se cítili bezpečnĕ. Každého dne do Indraprasthy přicházeli další a další králové ostatních zemí zaplatit daň.

Judhišthira sedĕl v Majasabĕ se svými bratry. Když se nevĕnovali státním záležitostem, tĕšili se z poslechu duchovních pokynů, které přednášeli bráhmanové. Když tak jednoho dne sedĕli a naslouchali rišiům, kteří vyprávĕli starobylé védské příbĕhy, přišla jim stráž oznámit Vidurův příchod. Judhišthira okamžitĕ vstal, aby ho uvítal. Vidura bratrům od dĕtství prokazoval mnoho péče a Judhišthira ho miloval. Se slzami v očích se nyní poklonil u strýcových nohou. Když vstal, všiml si Vidurova výrazu a zeptal se ho: „Ó Khattvo, tvoje mysl se zdá být znepokojena. Přinášíš mír? Má se král dobře? Poslouchají jeho synové svého starého otce a jsou lidé poslušni jeho vlády?“

Vidura se posadil vedle Pánduovců a odpovĕdĕl: „Slavnému císaři a jeho příbuzným se daří dobře. Obklopen svými syny a ministry se jeho vláda podobá Indrovĕ. Jde mu však jen o posílení vlastní moci. Král mi nařídil, abych se nejprve vyptal na vaše blaho a potom vás zpravil o tom, že postavil síň, která se vyrovná té vaší. Přeje si, abyste se na ni přišli podívat a pobavili se hrou v kostky se svými bratranci.“

Judhišthira vrhl pohled na své bratry a potom zpĕt na Viduru. Okamžitĕ pocítil obavy. „Ó Khattvo, propůjčíme-li se hazardu, pravdĕpodobnĕ dojde k boji. Jak bych mohl souhlasit s královým návrhem? Co si myslíš, že mám udĕlat?“

„Hazard je kořenem všeho utrpení,“ řekl Vidura. „Snažil jsem se od toho Dhritaráštru odradit, ale nedokázal přijmout mou radu. Proto mĕ sem poslal, abych vás přivedl do Hastinápuru. Zdá se, že Durjódhana si přeje hru, v níž Šakuni zmĕří své umĕní s tvým. Slepý král k tomu svolil a chce, ať se bez okolků dostavíte.“

Judhišthira vĕdĕl, že pozvání posílá sám Dhritaráštra, a proto se cítil zavázán jít. Složil slib, že nikdy neodmítne příkaz starších svého rodu. I když byl nyní vládcem celého svĕta, Dhritaráštra byl jeho nadřízeným, který si zasloužil úctu. Řekl: „Nepřeji si hrát hazard, ale nemohu výzvu odmítnout, neboť taková je zásada kšatrijů. Tento svĕt se bez pochyby hýbe v souladu s vůlí nejvyšší Prozřetelnosti. Všemocný osud nás připravuje o rozum a my se pohybujeme podle jeho diktátu, jako bychom byli spoutáni provazem. Dostavím se do Hastinápuru na pokyn krále Dhritaráštry.“

Judhišthira vĕdĕl, že Šakuni je nadaný hráč v kostky. Vládce Gándháry znal veškeré taje této hry. Judhišthira ale rovnĕž vĕdĕl, že vyhrát může jen tehdy, bude-li si to přát Pán. Nic se nepohne bez toho, aniž by to odpovídalo Pánovĕ touze. Jestliže si Pán přeje, aby Judhišthira přišel o své bohatství, co nadĕlá? Musí to přijmout jako součást božího plánu, který je konec konců pro jeho dobro. Přikázal tedy bratrům, ať se připraví na cestu.

Družina vyjela příštího dne. Judhišthira jel na zlatém kočáře, následován svými bratry, a před ním kráčeli bráhmanové. Všichni na sobĕ mĕli královský šat a zlaté šperky, a takto vešli do Dhritaráštrova paláce. Tam je přivítal král se svými syny a také Bhíšmou, Drónou, Karnou, Kripou a ostatními králi, které Dhritaráštra pozval. Uvedli je do nádhernĕ zařízených pokojů, kde se pro tento večer ubytovali. Jako každý den se vĕnovali tĕlesnému cvičení a náboženským obřadům. Když skončili, předložili jim to nejlepší jídlo, u kterého je bavili tanečníci a zpĕváci. Potom se s požehnáním bráhmanů uložili k odpočinku.

Ženy z Indraprasthy vešly do ženských komnat. Všechny Dhritaráštrovy snachy při pohledu na jejich krásu a blahobyt pukaly závistí. Když se Draupadí a ostatní královny Pánduovců přivítaly s kuruovskými ženami, strávily noc na lůžkách ze slonoviny s mĕkkými matracemi pokrytými čistĕ bílým hedvábím.

Ráno Pánduovce přivedli do nové snĕmovní sínĕ. Za zvuku bubnů a ostatních nástrojů zaujali svá místa na sedadlech posázených drahokamy a pokrytých drahocennými přehozy. Síň byla plná králů z mnoha podrobených území a v jejich čele sedĕl Dhritaráštra. Durjódhana a Šakuni sedĕli proti Pánduovcům a usmívali se. Když se Judhišthira usadil, shromáždĕní utichlo a Šakuni řekl: „Všichni na tebe čekáme, ó králi. Síň je plná a my se už nemůžeme dočkat hry v kostky.“

Judhišthira odpovĕdĕl: „Ó králi, v podvodné hře v kostky nespočívá žádné hrdinství. Postrádá jakoukoliv mravnost. Proč si tedy přeješ, abychom hráli?“

Šakuni zdvihl obočí. „Nechceme hrát falešnĕ, ó Judhišthiro. Jde jen o přátelskou hru. Sázky můžeme stanovit tak, aby nikdo neutrpĕl žádnou újmu.“

„Vznešený riši Dévala mĕ poučil, že se nemá hrát s profesionálním hazardním hráčem,“ odvĕtil Judhišthira. „Ó Šakuni, nesnaž se mĕ připravit o bohatství, které chci použít ve službĕ bráhmanům. Dokonce ani nepřátelé by nemĕli být zničeni náruživými sázkami při falešné hře. A ani si nepřeji získat hazardní hrou další bohatství, tak proč bych mĕl s tebou hrát?“

Šakuni se zasmál. „Ó králi, človĕk samozřejmĕ hraje proto, aby nĕco vyhrál. Jestli se mĕ bojíš nebo jsi přesvĕdčen, že moje úmysly nejsou čestné, potom nehraj.“

Judhišthira pohlédl na starší Kuruovce. Všichni sedĕli mlčky, Bhíšma a Vidura se sklopenými hlavami. Po Vidurovi se i Bhíšma neúspĕšnĕ pokusil odradit krále od pořádání hry a zúčastnil se jí jen neochotnĕ. Dhritaráštra sedĕl na svém skvostném trůnĕ a bedlivĕ naslouchal rozhovoru.

Judhišthira řekl: „Ó Šakuni, výzvu nikdy neodmítnu. Tak zní můj slib. Osud je všemocný. Všichni mu podléháme a vše, co se má stát, se nepochybnĕ také stane. S kým v tomto shromáždĕní mohu hrát? Kdo se mi vyrovná výší sázek?“

Judhišthira vĕdĕl, že Šakuni, přestože byl lepším hráčem, se mu nemohl vyrovnat bohatstvím, a nebyl proto pro nĕho rovnocenným soupeřem. Durjódhana však rychle odpovĕdĕl: „Já dodám drahokamy, zlato a další bohatství, ó králi. Ať Šakuni háže kostkami místo mĕ.“

Judhišthira pozdvihl obočí. Stalo se přesnĕ to, čeho se tolik obával. Bylo zřejmé, že nejde o přátelskou hru. Pevným hlasem namítl: „Nikdy jsem neslyšel o tom, aby jeden muž hrál a druhý sázel, ó Durjódhano. To pravidla hry nepřipouštĕjí.“

Judhišthira opĕt pohlédl na starší Kuruovce, ale ani tentokrát nikdo z nich nepromluvil. Durjódhana se uchechtl a zopakoval, že pokud se Judhišthira bojí, hrát nemusí. Šakuni se pousmál a zachřestil kostkami v dlaních. Zvuk kostek ze slonoviny narážejících na sebe zaznĕl do ticha sínĕ. Judhišthira, vida Dhritaráštrův tichý souhlas, řekl: „Pokud si to přeješ, Durjódhano, ať tedy hra začne.“

Pánduův syn sňal z krku šňůru perel nesmírné ceny. „Tady je moje sázka, ó králi. Co vsadíš proti mnĕ?“

Durjódhana odpovĕdĕl: „Moje bohatství se počítá na milióny a desítky miliónů, ale nejsem na nĕ pyšný. Dorovnám vše, co vsadíš. Házej kostkami, Šakuni, ať vidíme, kdo vyhraje.“

Šakuni řekl číslo a vrhl kostky. Když se zastavily na čísle, které vyslovil, zvolal: „Podívejte se, vyhrál jsem!“

Judhišthira řekl: „Vyhrál jsi nečestnĕ ve hře zosnované jen pro mou porážku, ó králi. Jsi teď šťastný? Nechť hra pokračuje. Mám mnoho překrásných nádob, z nichž každá obsahuje tisíc zlatých mincí. To bude moje další sázka.“ Judhišthira vyvolal číslo, hodil, ale kostky dopadly jinak. Šakuni opĕt vzal kostky, zavřel pevnĕ oči a pronesl číslo osm. Kostky se kutálely po nablýskané dřevĕné desce a zastavily se na osmičce.

„Vidíte, opĕt jsem vyhrál.“ Šakuni ukázal na kostky jako dychtivé dítĕ a jeho rozesmátý hlas se rozléhal síní.

Judhišthira zachoval klid. Nadĕje, že porazí Šakuniho, byla jen mizivá. Pro gándhárského krále byly kostky vším. Vždy hrál s tĕmi nejlepšími. Díky Durjódhanovu bohatství ho nikdo nepředčil ani výší sázek. Judhišthira řekl: „Vsadím můj posvátný, vítĕzný a zářící kočár, který se vyrovná tisíci jiných. Je z ryzího zlata a pokrývají ho tygří kožešiny. Jeho kola za jízdy duní jako hrom, zdobí ho tisíce zvonků a táhne ho osm koní bĕlostných jako mĕsíční paprsky a rychlejších než vítr.“

Teď byla řada na Šakunim, aby házel jako první. Vyvolal číslo a kostky padly jako na povel. „Vyhrávám!“ Jeho hlas splynul se smíchem Durjódhany a jeho bratrů, kteří si Judhišthiru dobírali: „Co vsadíš ještĕ, ó panovníku?“

Judhišthira sedĕl uprostřed svých bratrů. Všichni zlostnĕ hledĕli na Durjódhanu. Ardžuna se rukou dotkl Judhišthirových ramen. Když se k nĕmu jeho starší bratr otočil, lehce zavrtĕl hlavou, ale Judhišthira řekl: „Mám sto tisíc služebnic. Všechny jsou mladé, bohatĕ odĕné drahocennými šaty a zlatými šperky a ovládají šedesát čtyři umĕní, zvláštĕ tanec a zpĕv. Na můj pokyn obsluhují nebešťany, bráhmany i krále. Ty budou mojí příští sázkou.“

„Mĕj za to, že jsem ji dorovnal,“ pronesl s úsmĕvem Durjódhana. Judhišthirovi se opĕt nepodařilo hodit číslo, které vyslovil, ale Šakuni kostky vrhl s dokonalou dovedností a hod vyhrál. „Ha, opĕt vyhrávám!“

Na královském pódiu se Dhritaráštra naklonil vpřed a dychtivĕ se otázal Vidury: „Jaká byla sázka? Co vyhrál?“ Vidura se znepokojenĕ pohnul. Nemohl snést pohled na to, jak Pánduovce olupují tak podvodným způsobem. Bolestnĕ sledoval, jak Judhišthira prohrává jeden hod za druhým. Vsadil tisíce slonů, kočárů, nebeských koní a bezpočet dalších tažných zvířat. Dal v sázku také statisíce vojáků v plné zbroji. Judhišthira podlehl hráčské horečce a vsadil drahokamy, zlato i jiné drahé kovy. Ozývalo se jen Judhišthirovo vyvolávání výše sázek, Šakuniho výkřik „Vyhrál jsem!“ a potom hlasitý smích Kuruovců.

Bhíma kypĕl hnĕvem. Od té doby, co se ho Durjódhana pokusil otrávit, toužil jen po tom, aby se kuruovskému princi postavil tváří v tvář v otevřeném a čestném souboji. Tento druh záludného a zbabĕlého nepřátelství nemohl snést. Bez Judhišthirova svolení však nemohl nic říci ani udĕlat. Také Ardžuna toužil napnout tĕtivu luku a vyzvat své podlé bratrance k boji, ale i on cítil, že Judhišthira by byl proti. Nezbývalo mu nic jiného, než trpnĕ přihlížet vlastnímu pokoření od pošklebujícího se Durjódhany a jeho bratrů.

Vidura už více nesnesl. Pojednou vstal, a tak, aby to každý slyšel, řekl Dhritaráštrovi: „Ó králi, poslouchej pozornĕ. Řeknu ti nĕco, co ti bude stejnĕ nepříjemné jako lék tomu, kdo umírá. Když se ten hříšný darebák Durjódhana narodil a kvílel jako šakal, říkal jsem ti, ať ho zavrhneš. Moji radu jsi nepřijal, přestože bylo zřejmé, že tvůj rod přivede do záhuby. Nevidíš, jak se teď toto proroctví naplňuje?“

Hra ustala. Všichni králové upřenĕ hledĕli na Viduru. Durjódhana se zachmuřil, ale jeho otec neřekl nic. Vidura pokračoval: „Vyslechni si prastarou radu nebeského rišiho Šukry. Ti, kteří se snaží sbírat med příliš vysoko, se natolik upnou ke svému cíli, že si ani nevšimnou hrozícího pádu. Vystoupají do nebezpečných výšek a potom spadnou a zabijí se. Tvůj syn, který z hazardu zešílel, je tím, kdo sbírá med. Vytváří nepřátelství s mocnými Pánduovci, a tak nevidí, že ho čeká pád.“

Vidura bĕhem své řeči hledĕl přímo na slepého krále. Připomnĕl mu, jak zlého krále Kansu zavrhli a zabili vlastní lidé v zájmu záchrany rodu. Kuruovci by mĕli stejnĕ tak zavrhnout Durjódhanu. Král by mĕl přikázat Ardžunovi, ať ho bez okolků zabije. „Tak si, ó králi, koupíš tyto pávy, Pánduovce, za cenu této vrány. Nepoklesni do oceánu žalu kvůli jednomu nečestnému členu rodiny. Jednou žil pták, který vyvrhoval zlato. Získal ho pošetilý král, a ten ho z chamtivosti zabil, aby si mohl užít zlata rychleji. A tak se připravil o své nynĕjší i budoucí štĕstí. Ó Dhritaráštro, nenapodobuj toho krále tím, že budeš Pánduovcům kvůli jejich bohatství znepříjemňovat život. Zachovej se místo toho jako prodavač kvĕtin, který láskyplnĕ opatruje své stromy, a tak z nich může neustále trhat kvĕty.“

Vidura varoval krále před následky nepřátelství s Pánduovci. Ani nebešťané jim nedokázali čelit v boji. „Bude-li hazardní hra pokračovat, dojde k válce, ve které budou Kuruovci a všichni jejich spojenci zničeni. Ty budeš její příčinou, ó králi, protože ty jediný máš moc svého syna zastavit. Přesto mlčíš. Vidím, že se raduješ z jeho úspĕchu. Človĕk, který následuje srdce jiného i navzdory lepšímu vlastnímu úsudku, podlehne utrpení, tak jako človĕk, který se vydá na moře v lodi řízené dítĕtem. Ó králi, nenásleduj darebáka do strašlivého ohnĕ, který vzplál. Až budou Adžátašatru se svými bratry oloupeni o své království a rozhnĕvají se, kdo ti v oné hodinĕ zhouby poskytne útočištĕ? Proč usiluješ o jejich bohatství? Můžeš získat kolik chceš i bez hazardu. Získej radĕji tyto tygry mezi lidmi, jejichž cena přesahuje jakékoliv bohatství! Pošli Šakuniho zpĕt do Gándháry. Nevrhej se do války, která vás všechny zničí až ke kořenům.“

Durjódhana už to nemohl déle poslouchat a vyskočil. Vzhledem k tomu, že jeho otec neřekl nic, hrubĕ se na Viduru osopil: „Teď vidíme tvoji pravou povahu. Zavrhl jsi ty, kteří tĕ živí, a straníš nepřátelům. Ó Khattvo, není vĕtšího hříchu než škodit tomu, kdo tĕ podporuje. Jak to, že se tohoto hříchu nebojíš? Jsi nestoudný, nevdĕčný a neposlušný starších. Proč obviňuješ mĕ? Čeho jsem se dopustil? Tak jako voda teče smĕrem dolů, i já jednám v souladu se svou povahou, kterou jsem získal od Nejvyššího. To On řídí činy všech lidí. Jdi, kam se ti zlíbí. Nemůžeme poskytovat přístřeší nepřátelům nebo tĕm, kteří závidí vlastním ochráncům. Necudná žena vždy opustí svého manžela, ať s ní zachází sebelépe.“

Vidura zoufale zavrtĕl hlavou a opĕt oslovil Dhritaráštru: „Ó králi, řekni mi poctivĕ, co si myslíš o tĕch, kteří zavrhnou moji radu? Srdce králů jsou však nestálá. V jednom okamžiku poskytují ochranu a v příštím útočí zbranĕmi.“

Vidura se obrátil na Durjódhanu: „Ó princi, považuješ mĕ za pošetilého, ale spíše považuj za pošetilce toho, kdo nebere na vĕdomí radu svého dobrodince. Tento svĕt je plný hříšných lidí, kteří mluví příjemnĕ, ale ten, kdo říká to, co je sice nepříjemné, ale prospĕšné, je vzácný. Takový človĕk je skutečný přítel krále, neboť nedbá na to, co je příjemné a co ne, ale hovoří a jedná jen v souladu s ctností.“

Durjódhana se jízlivĕ zasmál: „Hanba starému Khattvovi! K čemu nám vlastnĕ je?“

Vidura nedbal Durjódhanovy urážky a ukázal na Pánduovce: „Zde je pĕt rozzuřených hadů s jedem v očích. Již dále nestupňuj jejich rozhořčení. Ó vznešený králi, pij to, co pijí čestní a odmítají nečestní   —   pokoru. Pokora je trpký, ostrý a pálivý lék, který zbavuje opojení a má nepříjemnou chuť. Pij ho však hlubokými doušky a opĕt vystřízlivíš. Klaním se ti a přeji ti jen to nejlepší. Jednej rychle, abys odvrátil neštĕstí před našimi dveřmi.“

Vidura se posadil poblíž Dhritaráštry, ale slepý král stále nepronesl ani slovo. Durjódhana se zasmál a obrátil se zpĕt ke hře. Řekl Šakunimu, ať pokračuje, a král Gándháry se zeptal Judhišthiry: „Ó králi, ztratil jsi mnoho ze svého bohatství. Máš stále ještĕ nĕco, co můžeš vsadit?“

Judhišthira odpovĕdĕl: „Ó synu Subaly, mé zlato se počítá na desetitisíce, milióny, desítky miliónů, miliardy, stovky miliard a ještĕ více. To vše zde nyní vsadím. Házej znovu.“

Šakuni se usmál a hodil kostkami. Ty jako očarované padly pokaždé na číslo, které vyvolal. Jeho hlas znovu a znovu pronikal tichem sínĕ. „Vyhrávám!“ Judhišthira hrál jako posedlý. Zdálo se, že chce přijít o všechno. Vsadil všechny své krávy, konĕ, kozy, ovce a ostatní zvířata, kterých bylo tolik, že ani nešla spočítat. Když prohrál veškeré bohatství, vsadil samotné království. Prohrál i to a Šakuni řekl: „Zdá se, že jsi přišel o všechno, ó králi.“

Judhišthira svĕsil hlavu a tvář se mu orosila potem. Bylo nepochybnĕ na čase přestat hrát, ale nĕco uvnitř ho nutilo k tomu, aby pokračoval. Pomyslel na Krišnu. Kdyby tu jen byl, jistĕ by celou situaci zachránil. Krišna je však svrchovaným vládcem všeho. Možná stále ještĕ zařídí, aby získal zpĕt vše, co ztratil. Co však ještĕ zbývá vsadit? Judhišthira pohlédl na své bratry.

Síň při Judhišthirovĕ odpovĕdi Šakunimu ztichla: „Zde je mladý Nakula se svĕtlou pletí, ozdobený zlatem a šperky a zářící jako nebešťan. Tento princ mocných paží bude mojí příští sázkou.“

O nĕkolik okamžiků pozdĕji se opĕt ozval Šakuniho hlas: „Hle, vyhrál jsem ho.“

Judhišthira ztĕžka dýchal, a když se obrátil k Sahadévovi, Bhíma a Ardžuna po jeho boku sevřeli v tiché zuřivosti pĕsti. „Sličný princ Sahadéva udĕluje spravedlnost přesnĕ jako Jamarádža a v tomto svĕtĕ se proslavil svou učeností. Vĕru si nezaslouží být vsazen, ale přesto o nĕho budu hrát, i když je mi tak drahý.“

Hodil kostkami a znovu zaznĕl jednotvárný hlas: „Pohleďte, vyhrál jsem i jeho.“

Šakuni pohlédl na Judhišthiru s prohnaným výrazem v očích. „Zdá se, že Bhíma s Ardžunou jsou ti dražší než synové Mádrí, neboť jsi je dosud nevsadil.“

Judhišthirovy oči zrudly hnĕvem. „Hlupáku! Nedbáš na mravnost a snažíš se mezi námi vyvolat rozkol, přestože jsme všichni jedním srdcem.“

Šakuni nechtĕl, aby hra už skončila, a proto rychle odpovĕdĕl: „Ó králi, v zápalu hry může hráč říci vĕci, které by jinak nikdy nevyslovil. Klaním se ti. Převyšuješ mĕ ve všech ohledech. Pokračujme.“

Judhišthira pohlédl na Ardžunu. Krišna by jistĕ nedopustil, aby byl Jeho drahý přítel ztracen. „Ten, kdo nás převáží jako loď na druhý břeh bitvy, vždy vítĕzí nad nepřáteli a je nejvĕtším hrdinou v tomto svĕtĕ   —   tento princ je teď mojí sázkou ve hře.“

Když Šakuni vrhl kostky, Durjódhana se dychtivĕ naklonil kupředu. Vedle nĕho tiše sedĕl Karna. Mĕl radost, že jeho přítel vyhrává, ale radĕji by dal přednost čestnému boji s Pánduovci na bojišti. Kostky zastavily a Šakuni vykřikl: „Vyhrávám!“ Dušásana a ostatní Durjódhanovi bratři si škodolibĕ mnuli ruce.

Šakuni sesbíral kostky a pohlédl na Judhišthiru, který sedĕl celý skleslý a otřesený. „Právĕ jsme vyhráli tohoto nejpřednĕjšího z lučištníků, ó králi. Vsaď mocného Bhímu, jediné bohatství, které ti ještĕ zbývá.“

Judhišthira potřásl hlavou. Nebylo žádné cesty zpĕt. Pomalu odpovĕdĕl: „Přestože si nezaslouží být vsazen, nyní hraji o tohoto prince, který je naším vůdcem a který bojuje jako Indra třímající hrom. Tohoto proslulého hrdinu s šíjí lva, klenutým obočím a širokýma očima, který nesnese urážku, jehož hrdinství nemá v tomto svĕtĕ obdoby a který drtí všechny nepřátele, toho vsadím teď. Házej!“

Bhíma se na Durjódhanu podíval přivřenýma očima. Přál si chytit šklebícího se prince pod krkem, ale bez Judhišthirova svolení nic nepodnikal. Kostky se neúprosnĕ dokutálely na číslo, které Šakuni vyřkl. Bhíma byl ztracen.

Šakuni se opĕt zasmál a řekl: „Ó králi, prohrál jsi zlato, šperky, zvířata, království, a dokonce své bratry. Je zde ještĕ nĕco, co bys mohl vsadit?“

Judhišthira se zahledĕl na Šakuniho. „Zůstal jsem já sám, nejstarší z bratrů a jimi všemi milovaný. Vyhraješ-li mĕ, udĕlám vše, co je povinností otroka.“

Šakuni vrhl kostky a zvolal: „Vyhrál jsem tĕ!“ Obrátil se ke všem králům ve shromáždĕní a chvástal se, jak Pánduovce jednoho po druhém vyhrál. Potom se usmál na Judhišthiru a řekl: „Prohrál jsi už i sám sebe, ó králi, což je čin hodný hříšníka. Když máš stále bohatství, nemĕl bys sázet sebe. Ještĕ ti zbývá jedna tobĕ drahá sázka. Vsaď Draupadí, paňčálskou princeznu, a s ní vyhraj sám sebe zpĕt.“

Judhišthira skřípal zuby v tichých mukách. Jeho myšlenky propadly zmatku. Jak by mohl vsadit Draupadí? Nic jiného však nezbývalo. Jeho království vzalo zasvé a bratry, dokonce i sebe, uvrhl do otroctví. To byla strašlivá chyba. Jak se mohl nechat tak unést? Draupadí teď byla jeho jedinou šancí, jak vše zvrátit. Musel ji vsadit. Co jiného mohl dĕlat? Jaké útočištĕ jí teď zbývalo, když všichni její manželé byli ztraceni? Pánduův syn, zmatený a vroucnĕ se modlící ke Krišnovi, pohlédl na smĕjícího se Šakuniho.

„Nyní vsadím tu, jež není ani malá, ani velká, ani hubená, ani tlustá, má namodrale černé kučeravé vlasy a jejíž oči připomínají okvĕtní lístky podzimního lotosu. Tato princezna, jejíž tĕlo voní po liliích, se krásou vyrovná bohyni Lakšmí a oplývá všemi klady. Jako poslední uléhá a jako první vstává, neboť o nás všechny pečuje, a všichni po ní touží   —   ona bude mojí poslední sázkou.“

Když to Judhišthira řekl, bratry zachvátilo zdĕšení. Kuruovští starší vykřikovali: „Hanba! Hanba!“ Celé shromáždĕní začalo vřít a přítomní zbožní králové ze žalu prolévali slzy. Z Bhíšmy, Dróny a Kripy se pot jen řinul. Vidura sedĕl a ztĕžka sýpal jako had. Ale Dhritaráštra, který cítil v srdci radost, nedokázal skrýt své pocity a neustále se vyptával: „Vyhrál tu sázku?“

Šakuniho tvář zrudla vzrušením. Ještĕ jednou kostky uposlechly jeho příkazu a on vykřikl: „Vyhrál jsem ji! Vyhrál jsem ji!“ Durjódhana a Karna se rozchechtali a navzájem si tleskali do dlaní. Zesmĕšňujíce zmučeného Judhišthiru Šakuni stále jízlivĕ opakoval: „Ještĕ ti zbývá jedna tobĕ drahá sázka. Vsaď ji, ó Judhišthiro,“ a házel přitom kostkami.

Durjódhana se obrátil k Vidurovi. „Jdi, ó Khattvo, a přiveď Draupadí, drahou manželku Pánduovců. Nechť je přinucena zametat komnaty. Ať ta nešťastná žena žije teď se služebnými.“

Vidura odvĕtil: „Ó ty zlosyne, cožpak nevidíš, že si svými slovy utahuješ kolem krku smyčku? Nechápeš, že jsi jen pouhý jelen dráždící smečku tygrů? Vložil sis na hlavu pĕt jedovatých hadů. Již je víc nedráždi, nebo se brzy ocitneš na cestĕ do sídla Jamarádži.“

Vidura se rozhlédl po shromáždĕní a pokračoval: „Draupadí není možné považovat za otrokyni, neboť ji Judhišthira prohrál až poté, co prohrál sám sebe. Nemohl tedy princeznu vsadit. Pošetilý Durjódhana vyhrává poklady v kostkách, tak jako bambus, který nese plody tĕsnĕ před svým skonem. Je zcela opojen a nevidí hrůzy, které tato hra přinese.“

Vidura předstoupil před Dhritaráštru. „Mĕl bys teď svého syna zastavit, ó králi. Jen nízcí lidé pronášejí bolestná slova, která urážejí druhé. Synové Kuntí nikdy nepoužívají tento druh hrubého vyjadřování, ve kterém se vyžívá Durjódhana. Učení lidé jeho chování zavrhují. Kameny se mohou vznášet na vodĕ a lodĕ se mohou potopit, ale tento pošetilý princ nikdy neuposlechne dobré rady. Nevidí, že nečestnost je jednou z dĕsivých bran pekla, skrze kterou vede své bratry i celý Kuruův rod. Zcela jistĕ se stane příčinou naší budoucí zkázy.“

Durjódhana se rozesmál. „Hanba Khattvovi!“ řekl s pohrdáním. Rozhlédl se, a když spatřil hlavního palácového služebníka, zavolal ho: „Pratikámine, přiveď sem Draupadí. Nemusíš mít z Pánduovců strach. To jen Vidura strachy blouzní.“

Pánduovci sedĕli se svĕšenými hlavami. Judhišthira v přítomnosti Dhritaráštry, Bhíšmy a Dróny mlčel stejnĕ jako oni. Byl omráčen žalem. Jeho náchylnost k hazardu způsobila naprostou zkázu. A teď mĕla být před očima všech zostuzena ctnostná Draupadí. Co však mohl dĕlat? Kromĕ Vidury, jediné výjimky, starší rodu nic nenamítali. Pokud oni, a zvláštĕ Dhritaráštra, schvalovali Durjódhanovo počínání, byl bezmocný. Ještĕ nikdy se nezpronevĕřil jejich příkazům. Jeho nadřízení pro nĕho byli stejnĕ dobří jako Bůh. Přijímal jejich pokyny, jako by přicházely přímo od Nejvyššího Pána. Hrozné události, které se tu odvíjely, musel nĕjakým způsobem zařídit Pán. Když bratři vidĕli, že Judhišthira tiše sedí, zůstali také bez pohnutí, i když si toužebnĕ přáli překazit Durjódhanův zámĕr urazit Draupadí.