Kapitola 2

Ačkoliv mĕl Pándu hmotné bohatství všeho druhu, o smyslový požitek zájem nejevil. Již po krátké dobĕ strávené radovánkami se svými dvĕma manželkami se jeho mysl zamĕřila na jiné vĕci. Přestože kuruovská dynastie vládla celému svĕtu již po tisíce let a vĕrnĕ následovala náboženské zásady, začala její nadvláda nad ostatními králi po smrti Šántanua a obou jeho synů slábnout. Nĕkteří z králů se začali chovat pyšnĕ a překračovali hranice svých říší, což vzbuzovalo odpor u slabších králů.

Pándu cítil povinnost jednat. Přišel proto za Bhíšmou a řekl mu: „Můj pane, sláva a vznešenost naší dynastie trpí. Svĕt se začíná odchylovat z cesty ctnosti, kterou vytyčili naši předkové. Bezbožnost narůstá. Mojí povinností vůči našemu vznešenému rodu i samotnému Nejvyššímu Pánu je zabránit tĕm, kteří se takto prohřešují, v jejich jednání.“

Bhíšma se pousmál. Ano, to byl pravý potomek vznešeného krále Bharaty, jehož jméno nesla i samotná Zemĕ. Odpovĕdĕl mu: „Tvé přání je hodné našeho rodu a je v každém ohledu chvályhodné. Přijmi požehnání od bráhmanů a poté se vydej s vojskem na válečnou výpravu. Kéž tĕ provází vítĕzství!“

Pándu rychle shromáždil mohutnou armádu složenou z pĕchoty, jezdců na koních, slonů a válečných vozů. Když opouštĕl Hastinápur, připomínal krále bohů obklopeného svým nebeským vojskem. Vydal se na pochod východním smĕrem a porazil krále Dašárhů, který se protivil hastinápurské nadvládĕ. Poté se přesunul na jih, do Magadhy, jejíž mocný král Dírgha napadal mnohé sousední zemĕ. Pándu zaútočil na krále v jeho hlavním mĕstĕ Rádžagriha a zabil ho.

Potom si podrobil nĕkolik dalších bojovných králů. Přehnal se celým svĕtem jako oheň a jeho dalekonosné šípy a zářivý lesk jeho zbraní připomínaly oslňující plameny. Díky jeho rostoucímu vĕhlasu se mu ostatní vládcové poddávali bez boje. Zanedlouho jej všichni králové svĕta uznali za nejmocnĕjšího vladaře na celé Zemi, klanĕli se mu se sepjatýma rukama a přinášeli mu nejrůznĕjší dary.

Po skončení této roční válečné výpravy se Pándu vrátil do svého hlavního mĕsta s nashromáždĕným bohatstvím. Všichni Kuruovci v čele s Bhíšmou mu vyšli vstříc na uvítanou. Radostnĕ sledovali průvod slonů, volů, velbloudů, koní a vozů naložených bohatstvím, táhnoucím se dál než oko dohlédlo. Pándu pak starším z Kuruovců předložil hromady drahokamů, perel, korálů, zlata i stříbra a milióny krav, koní a dalších zvířat. Rozložil před nimi i nesčetné množství drahocenných přikrývek, koberců a kůží vzácného černého jelena renku.

Pándu se poté, co předvedl toto veškeré bohatství, poklonil u Bhíšmových nohou a Bhíšma mladého krále se slzami v očích objal. Oba muži, doprovázeni bráhmany pronášejícími modlitby a požehnání, nasedli na zlatý kočár a vydali se do královského paláce, kde je uvítaly fanfáry trubek, troubení lastur a dunĕní kotlů.

Pándu zajistil, aby oba jeho bratři dostali značné bohatství. Sám se o majetek příliš nezajímal a více než honosný život v paláci ho přitahovaly lesy a plánĕ. Miloval, když mohl usednout na svého hřebce a vydat se na dlouhé lovecké výpravy. Proto se nĕkolik mĕsíců po návratu do Hastinápuru rozhodl zřídit si trvalé sídlo na svazích Himálaje. Spolu s obĕma manželkami opustil skvostný palác a přestĕhoval se do prostého příbytku na horském úbočí. Místní lidé pak vídávali panovníka toulat se po lesích se svými manželkami. Byl odĕn v překrásném zářícím brnĕní a ozbrojen luky a meči připomínal po Zemi kráčejícího boha.

Dhritaráštra zatím vládl v Hastinápuru jako král jménem svého mladšího bratra. Na jeho pokyn dodávali obyvatelé lesů Pánduovi vše, co skýtalo požitek. Pándu však ovládal své smysly, a přestože jejich dary zdvořile přijímal, žil i nadále prostĕ.

Jednoho dne se Pándu vypravil na lov a zahlédl urostlého jelena s laní při milostném aktu. Jakmile krále spatřili, vyrazili na útĕk, ale on za nimi rychle vystřelil pĕt šípů se zlatým opeřením. Zasažený jelen padl s nářkem k zemi. Ke královu překvapení promluvil umírající jelen hlasem plným bolesti: „Ó, jaká hanba! Dokonce ani pokleslí lidé, kteří jsou služebníky svých smyslů, nikdy nejednají tak krutĕ. Úsudek žádného človĕka nemůže nikdy převážit nad výrokem písem. Jak jsi se tedy mohl ty, král a potomek vznešeného Bharatova rodu, provinit proti védským příkazům?“

Pándu stojící nad hořce bĕdujícím jelenem odpovĕdĕl: „Mojí povinností krále je lovit. Tak se starám o les a zajišťuji mudrcům bezpečí. Zároveň se díky tomu cvičím v královském umĕní zacházení se zbranĕmi. Navíc i vznešení mudrci v minulosti zabíjeli jeleny v lese, když je používali při obĕtech. Proč mĕ tedy káráš, ó jelene?“

Jelen Pánduovi odpovĕdĕl, že mu nevyčítá, že ho zranil, ale to, že nevzal v úvahu, že se právĕ páří. Řekl Pánduovi, že ve skutečnosti je riši Kindama a v jelena se promĕnil, aby se mohl oddat pohlavnímu aktu se svou manželkou v lese. Nemĕl žádné obydlí a nemohl se s ní spojit v lidské podobĕ, protože by ho za to lidé odsuzovali. Proto sebe i svou manželku promĕnil ve vysokou a král ho zabil právĕ v okamžiku, kdy se s ní chystal počít potomka. Kindama pokračoval: „Žádný tvor by nemĕl být napaden bĕhem pohlavního aktu. Tvůj čin byl nesmírnĕ krutý a hříšný a může tĕ přivést do pekla. Je zvláštĕ ostudné, že jsi králem, který má trestat hříšníky a ochraňovat náboženské zásady.“

Pándu na Kindamu ohromenĕ hledĕl a nebyl schopen slova. Ano, mĕl pravdu. Bylo nepochybnĕ hříšné zastřelit jelena při páření. Jak mohl dopustit, aby ho vášeň tak zaslepila? A co mĕlo vzejít ze zabití rišiho? Byla to pohroma. Král zahanbenĕ svĕsil hlavu.

Když Kindama vidĕl Pánduovu lítost, řekl: „Nemusíš se obávat hříchu za zabití bráhmany, neboť jsi neznal mou pravou totožnost. Ale protože jsi mĕ zabil, když jsem se oddával rozkoši, i tebe stihne smrt ve stejném okamžiku.“

Riši chtĕl Pándua zbavit jeho hříchu. Vĕdĕl, že když krále prokleje, Pándua postihnou následky za jeho prohřešek okamžitĕ a nebude muset trpĕt po své smrti. Jak mu valem ubývalo krve, Kindama s námahou vyřkl hrozivou kletbu.

„Až se příštĕ pod vlivem touhy pohlavnĕ spojíš se svou ženou, namístĕ zemřeš. Ó králi, tak jako mĕ stihla zkáza, když jsem zažíval štĕstí, totéž se ve stejném okamžiku přihodí i tobĕ.“

Poté jelen vydechl naposledy. Pándu stál nĕkolik okamžiků neschopen pohybu a při pohledu na mrtvé tĕlo jelena mu po tvářích stékaly horké slzy. Král ovládl své rozrušení a vrátil se do svého příbytku, kde manželkám řekl, co se přihodilo. Přemoženi zármutkem všichni propukli v hlasitý nářek a Pándu si znovu a znovu vyčítal svůj čin. S hlavou v dlaních a naříkaje promluvil hlasem plným bolesti: „Slyšel jsem, že můj otec, přestože byl synem ctnostného muže, byl otrokem chtíče a následkem toho zemřel. Jelikož jsem byl počat v lůnĕ manželky takového krále, jsem i já stižen chtíčem. Oddal jsem se hříchu a mařím svůj život zabíjením nevinných tvorů. Bohové mĕ proto opustili a stihla mĕ kletba.“

Pándu si předsevzal, že bude žít v askezi. Prohlásil, že od tohoto okamžiku přijímá slib celibátu jako Bhíšma. Bude usilovat o osvobození tím, že se vzdá pohlavní rozkoše, která je velkou překážkou pro duchovní poznání. Pándu sdĕlil svým vydĕšeným manželkám: „Oholím si hlavu a tĕlo si potřu prachem. Nebudu rozlišovat mezi zármutkem a radostí. Plnĕ se vzdám hnĕvu a oddám se blahu všech bytostí. Nebudu přijímat žádné dary a potravu získám žebráním. Tak překonám duality tohoto svĕta a dospĕji do nejvyšších oblastí, kde sídlí samotný Pán.“

Král požádal své manželky, aby se vrátily do hlavního mĕsta a oznámily starším rodu, jaký smĕr události nabraly. Také mĕly jeho jménem obdarovat bráhmany hojným bohatstvím a tím je uspokojit. On sám se chystal bez okolků vydat do divočiny a navždy opustit lidskou společnost.

Kuntí a Mádrí byly zdrcené žalem. Nemohly se vyrovnat s představou odloučení od svého manžela a úpĕnlivĕ ho prosily, aby jim dovolil ho doprovázet. Obĕ královny byly připraveny přijmout jakoukoliv askezi, jen když budou s ním. Jménem obou Kuntí řekla: „Přijmĕme společnĕ řád vánaprastha   —   uchylme se do lesa. Budeme šťastné, když se s tebou podrobíme askezi. Pokud nás dnes opustíš, již nebudeme schopny dále žít.“

Pándu se nad nimi slitoval, ale dal jim na srozumĕnou, že se chystá provádĕt tu nejtvrdší askezi. Jeho manželky to neodradilo. Jediné, co si přály, bylo doprovázet jej, ať už se vydá kamkoliv.

Pándu se rozhodl začít se životem askety ihned a do mĕsta se již nevrátit. Zbavil se všech svých královských ozdob a spolu se svým bohatstvím je vĕnoval bráhmanům. Potom svým pobočníkům řekl: „Vraťte se do Hastinápuru a Bhíšmovi sdĕlte vše, co se stalo.“

Královi společníci a bráhmanové se zarmoucenĕ vrátili do Hastinápuru. Když se občané dozvĕdĕli o Pánduovĕ neštĕstí, hlasitĕ naříkali. Zvláštĕ Dhritaráštra se trápil. Při představĕ Pánduova asketického života v lese ho již netĕšilo pohodlí, které skýtalo lože, služebníci i královské bohatství. Neustále naříkal a nepřestával na Pándua myslet.

Když bráhmanové a pobočníci odešli, Pándu se v doprovodu svých manželek vydal do lesa. Mnoho dní šli stále na sever a nakonec dorazili k Saptasrótĕ, k hoře se sty vrcholky. Tam král postavil dřevĕnou chýši a začal se vĕnovat nesmírnĕ náročné askezi. V oné oblasti žilo mnoho rišiů, siddhů a čáranů, kteří si Pándua za jeho vlastnosti   —   pokoru, sebeovládání a oddanost starším a Bohu   —   brzy oblíbili. Proto často navštĕvovali jeho chýši, aby s ním rozmlouvali.

Pándu žil na Saptasrótĕ zcela prostĕ, s myslí upřenou pouze na osvobození. Živil se jen ovocem a kořínky a pil průzračnou vodu z horských bystřin. Jeho manželky přijaly stejné sliby jako on, a všichni tři tak na této hoře žili šťastnĕ podobni nebešťanům sestoupivším z vyšších oblastí.

Pándu o své situaci stále více přemýšlel a jednoho dne vyjevil své obavy rišiům: „Ó nesmírnĕ učení, slyšel jsem, že muž, který nemá syna, nemůže dosáhnout nebes. Prostřednictvím synů splácí své dluhy předkům. Pokud zemřu bez potomků, moji předkové nepochybnĕ zahynou, neboť skončí obřady šráddha. Proto mĕ pronásledují obavy z toho, že nemohu zplodit dĕti.“

Pándu žil v úzkosti. Často provádĕl obřady šráddha v zájmu svých zemřelých předků. Védy uvádĕjí, že tyto obĕti jídla bohům jejich jménem jim v nebi zaručují trvalé štĕstí. Pándu si tedy dĕlal starosti, co by se stalo, pokud by zemřel. Jestliže po sobĕ nezanechá žádné dĕti, kdo bude konat obĕti předkům a také jemu? Sepjal prosebnĕ ruce   —   mohli by rišiové zplodit dĕti s jeho manželkami, tak jako Vjásadéva zplodil jeho a jeho bratry?

Jeden z rišiů mu s úsmĕvem odpovĕdĕl: „Díky našim silám získaným askezí vidíme, že budeš bez pochyby mít dĕti podobné samotným bohům. Vskutku, tvé potomstvo vyplní zámĕr nebešťanů. To vše jasnĕ vidíme. Proto by ses mĕl pokusit nĕjak zplodit dĕti.“

Pándu uvažoval o jeho slovech. Zdálo se mu, že mudrci byli přístupní jeho návrhu. Šel tedy za Kuntí, aby si s ní v soukromí promluvil. „Ó ženo sladkých úsmĕvů, toužím po potomstvu, ale kvůli mému ničemnému chování jsem přišel o schopnost je zplodit. V takových případech písma dovolují, aby jiný vhodný muž zplodil dĕti v můj prospĕch. Proto prosím, abys přijala jiného muže a počala mi dítĕ.“

Pándu poukázal na to, že i on sám a jeho bratři byli zplozeni tímto způsobem. Kuntí proto mĕla přijmout způsobilého bráhmanu, který by jej převyšoval, aby mohla mít dítĕ.

Vznešené Kuntí se Pánduův návrh nelíbil. Sklopila oči a tiše odpovĕdĕla: „Ó ctnostný, prosím, nežádej to po mnĕ. Jsem tvá zákonitá a navždy oddaná manželka. Ani ve svých představách se nepoddám jinému. Ó králi, zploď se mnou potomka. Odejdu na nebesa s tebou. Kde je ten, jenž by tĕ převyšoval?“

Kuntí vyprávĕla svému manželovi starý příbĕh z historie, který kdysi slyšela. Jednou žil mocný král, který zemřel bez potomstva. Jeho naříkající manželka objala jeho mrtvé tĕlo a zásahem bohů počala dĕti. Z tohoto spojení s mrtvým manželem se jí narodili tři synové se vznešenými vlastnostmi. Kuntí požádala Pándua, aby onoho krále napodobil.

Pándu odvĕtil, že takovou moc nemá. Dával přednost tomu, aby počala dítĕ s rišim. Ujistil ji, že to nepřináší žádný hřích. Bylo to na jeho zodpovĕdnost, neboť jí to přikazoval jako manžel, a nemĕla by proto váhat jeho žádosti vyhovĕt. Tak se panovník snažil mnoha způsoby svou manželku přesvĕdčit.

Nakonec Kuntí, když vidĕla manželovu odhodlanost, řekla: „Povím ti o požehnání, které jsem získala ještĕ jako panna. To by mohla být naše spása. Když jsem jako mladá dívka žila v domĕ svého otce, starala jsem se o hosty. Jednoho dne přišel mocný mystik Durvásá. Moje péče a neustálá pozornost ke všem jeho požadavkům rišiho velmi potĕšila. Při odchodu si mĕ zavolal stranou a řekl: ,Ó urozená, udĕlím ti požehnání. Poslouchej mantru, kterou nyní pronesu. Když ji vyslovíš, přivoláš kteréhokoliv z nebešťanů si budeš přát. Ať bude chtít či nikoliv, bude muset splnit tvůj příkaz.̀“

Kuntí již s účinky této mantry zkušenost mĕla. Jakmile ji kdysi vyslovila a pomyslela na Súrju, zářící bůh se před ní zjevil a poté s ní zplodil syna. Kuntí tedy vĕdĕla, že může zavolat i jiné bohy, aby s ní zplodili další dĕti. Nechtĕla však toto tajemství prozradit, protože se zdráhala spojit dokonce i s bohy namísto vlastního manžela. Teď ale nastaly mimořádné okolnosti a zdálo se, že přišla vhodná chvíle pro využití Durvásovy mantry.

Pándua, který o tomto požehnání nevĕdĕl, po vyslechnutí Kuntiných slov zaplavila nesmírná radost. Bylo to nepochybnĕ řízení Pána. Synové bohů budou mnohem vznešenĕjší než všichni, kteří by se mohli narodit pozemským mužům.

Kuntí se tedy zeptala manžela, které z božstev by mĕla zavolat.

Pándu chvíli přemýšlel a potom manželce řekl: „Ó překrásná, mĕla bys zavolat vznešeného Dharmu, boha spravedlnosti. Je prost všech hříchů a jeho syn bude nepochybnĕ obdařen všemi znamenitými vlastnostmi.“

Kuntí souhlasila s Pánduovou žádostí. Usedla v meditaci a při pronášení mantry, kterou jí dal Durvásá, myslela na Dharmu. Za okamžik se na oslnivém kočáře zjevil bůh zářící jako slunce. Pousmál se a řekl Kuntí: „Co pro tebe mám udĕlat?“

Kuntí, kterou záře boha naplnila bázní, odpovĕdĕla třesoucím se hlasem: „Přeji si mít dítĕ s tak vynikající osobou, jako jsi ty.“

Dharma se s ní ihned spojil ve své duchovní podobĕ a pak zmizel. Kuntí počala a v pravý čas porodila. V osmém mĕsíci roku, v půli toho dne, kdy byl mĕsíc v úplňku a příznivá hvĕzda Džjéšthá v ascendentu, přivedla na svĕt zářivého syna. Jakmile se narodil, z nebe se ozval hlas: „Toto dítĕ bude nejlepší a nejctnostnĕjší z lidí. Bude ho zdobit oddanost pravdĕ, velká síla a proslaví se ve všech třech svĕtech. Tento chlapec se bude jmenovat Judhišthira a bude vládnout Zemi.“

Pánduovo nadšení neznalo mezí. Bohové ho tedy neopustili! Bylo zde dítĕ hodné nástupnictví v jeho vznešené dynastii. Již se nemusel bát o její osud.

Pak celou situaci znovu rozvažoval. Vidĕl, že díky Durvásovu požehnání mohla Kuntí získat mocnĕjší syny, narozené samotným bohům, kteří Kuruovcům zaručí blahobyt a stanou se velkými vládci svĕta. Rok po narození Judhišthiry se Pándu opĕt obrátil na Kuntí s tĕmito slovy: „Moudří prohlašují, že vládce by mĕl oplývat silou i spravedlností. Proto, prosím, zavolej boha vĕtru Vájua, nejsilnĕjšího z bohů. Od nĕho získáme syna, který bude nejmocnĕjším mužem na Zemi.“

Kuntí sepjala ruce a souhlasnĕ se uklonila. Opĕt usedla k meditaci a tentokrát zavolala Vájua. Bĕhem okamžiku se zjevil zářící bůh jedoucí na obrovském jelenu. Usmál se a hromovým hlasem řekl: „Ó Kuntí, co si ode mĕ přeješ?“

Kuntí stydlivĕ odpovĕdĕla: „Ó nejlepší z nebešťanů, dej mi, prosím, syna oplývajícího nesmírnou silou, který pokoří pýchu všech.“

Bůh souhlasil a svou jógovou silou zplodil v lůnĕ Kuntí dítĕ. Když se Vájuův potomek narodil, z nebe opĕt zaznĕl hlas, který pronesl: „Toto dítĕ bude nejlepší ze všech, kteří jsou obdařeni tĕlesnou silou a mocí.“

Pándu a Kuntí mĕli ještĕ vĕtší radost ze svého druhého syna, kterého nazvali Bhíma. Své dĕti s láskou vychovávali spolu s Mádrí a ve společnosti rišiů a siddhů v odlehlých a překrásných lesích na úbočí hory.

Nĕkolik mĕsíců po narození Bhímy sedĕla Kuntí na okraji horského útesu se spícím Bhímou na klínĕ. Najednou poblíž zařval tygr, ona strachy vyskočila a dítĕ se překulilo přes okraj útesu. Vydĕšený Pándu ihned slezl dolů, a když se dostal na dno propasti, uvidĕl Bhímu ležet na hromadĕ kamenných úlomků bez jediného škrábnutí. Pádem na velkou skálu ji rozbil na kusy. Pándu své dítĕ s úžasem zvedl a odnesl je zpĕt Kuntí.

I když mĕl už dva syny, nepřestával Pándu myslet na budoucnost své dynastie. „Úspĕch v tomto svĕtĕ závisí na úsilí, ale úsilí je vždy podřízeno osudu. I sám osud je však ovládán vůlí Nejvyššího Pána. Jak tedy mohu získat syna, který bude nejlepším z oddaných Pána?“

Pándu pomyslel na Indru, krále všech bohů a proslulého oddaného Pána. Indra v minulosti provedl tisíce obĕtí, aby potĕšil Pána Višnua, a jeho moc, hrdinství a sláva nemĕly hranic. Jeho syn by jistĕ převyšoval všechny ostatní.

Pándu promluvil s mudrci a ti mu poradili, aby se spolu s Kuntí oddal slibu askeze po dobu jednoho roku, kterým by Indru potĕšili. Po uplynutí této doby mĕla Kuntí přivolat boha svou mantrou.

Vladař a jeho žena tedy přijali slib, že budou stát na jedné noze od východu slunce do jeho západu a nebudou nic jíst ani pít. S cílem potĕšit Indru po celý rok udržovali mysl v meditaci a modlitbĕ. Na konci roku Indra promluvil k Pánduovi v meditaci. „Jsem s tebou spokojen, ó králi. Dám ti syna, který bude chránit náboženství a trestat hříšníky. Pro své přátele a příbuzné bude zdrojem radosti a své nepřátele bude hubit. Tento chlapec bude vskutku nejlepším z lidí.“

Na Pánduovu žádost Kuntí opĕt pronesla svoji mantru. Indra se ihned zjevil a jeho tĕlesná záře zalila celou krajinu. Mocí tisíciokého Indry Kuntí počala a za čas se jí narodilo dítĕ s tmavou pletí. Potřetí bylo slyšet nad horskými úbočími nebeský hlas: „Ó Kuntí, toto dítĕ se silou vyrovná Indrovi, a dokonce i samotnému Šivovi. Bude se jmenovat Ardžuna a rozšíří tvoji slávu všude. Podrobí si mnoho mocných králů a velkou mĕrou zvĕtší blahobyt tvé dynastie. Svou službou potĕší Agniho, Šivu i Indru. Odvahou se mu nikdo nevyrovná a proslaví se ve všech třech svĕtech.“

Když rišiové na hoře vyslechli toto i ostatní proroctví o Ardžunovĕ budoucí vznešenosti, naplnila je radost a pronášeli požehnání, zatímco znĕly nebeské bubny a z oblohy padaly spršky kvĕtů. Kuntí se zjevilo mnoho bohů a nebeských mudrců, aby dítĕti požehnali. Když se objevili ve svých jemnohmotných tĕlech, stojící na vozech a vrcholcích hory, byli je schopni vidĕt jedinĕ asketičtí rišiové, kteří žasli nad udivující podívanou a stáli tam se sepjatýma rukama.

Pándu byl na vrcholu blaha. Nyní mĕl tři syny, kteří nemĕli sobĕ rovné. Když vidĕl úžasný výsledek Durvásova požehnání, rozhodl se, že Kuntí požádá, ať použije mantru počtvrté a povolá ještĕ dalšího mocného boha. Když za ní však znovu přišel, Kuntí odmítla. „Ó učený, ani v mimořádných situacích písmo nedovoluje, aby mĕla žena pohlavní styk s více než třemi muži. Zapomnĕl jsi na tento příkaz? Kdybych opĕt počala s jiným, znečistila bych se.“

Král zmlkl. Kuntí mĕla pravdu. Rozhodl se, že už o žádné další syny žádat nebude a zůstane mírumilovnĕ žít v lese se svými dvĕma manželkami. Díky péči, kterou vĕnovali svým synům, všichni tři rostli jako z vody.

Jednoho dne se Mádrí obrátila v ústraní na Pándua. „Můj pane, nestĕžuji si na to, že mi neprokazuješ takovou přízeň jako Kuntí. I když mám vznešenĕjší původ, přesto nic nenamítám. Jediné, co mĕ trápí, je to, že se mnou žádné syny nemáš.“

Mádrí shledávala své postavení nesnesitelným. Žádné princezny v jejím rodĕ ještĕ nezůstaly bez potomstva. Kuntí mĕla tři syny. Mádrí se doslechla, že Dhritaráštrova žena Gándhárí v Hastinápuru přivedla na svĕt dokonce sto synů. A ona, zákonitá manželka velkého hrdiny, je bezdĕtná. Požádala Pándua, ať poprosí Kuntí, aby ji onu mantru naučila. Mádrí vysvĕtlila, že se ji stydí požádat přímo, neboť Kuntí je její sokynĕ.

Pándu se usmál. Soucítil se svou mladší manželkou. „Ó Mádrí, sám jsem o tom již uvažoval. Zdráhal jsem se tĕ zeptat, protože jsem si nebyl jist, jak to přijmeš. Nyní, když vím, co si o tom myslíš, určitĕ s Kuntí promluvím. Nemyslím si, že odmítne.“

Panovník se obrátil na Kuntí. Řekl jí o zármutku Mádrí a požádal ji, aby jeho druhé ženĕ prokázala laskavost. Pándu jí ozřejmil, že si také přeje více synů, kteří by lépe zajistili blaho jeho rodu, včetnĕ jeho samotného i Kuntí.

Kuntí souhlasila s žádostí svého manžela a řekla Mádrí: „Ó urozená ženo, přednesu mantru ve tvůj prospĕch. Mysli, prosím, na nĕjaké božstvo, s nímž si přeješ mít dítĕ.“ Mádrí se pečlivĕ rozmýšlela. Kuntí jí nejspíše dovolí použít mantru pouze jednou. Kdyby zavolala božská dvojčata Ašviny, kteří tvoří nerozlučnou dvojici, získala by dva syny najednou. Jen na oba bohy pomyslela, už se před ní zjevili obklopeni nebeskou září. Mádrí je stydlivĕ požádala, aby s ní zplodili dĕti, a oni bez váhání souhlasili. Dva chlapci, jež byli takto zplození, se vyznačovali jedinečnou krásou a jmenovali se Nakula a Sahadéva. Při jejich zrození božský hlas pronesl: „Tito ctnostní a vynikající synové svou činorodostí a krásou překonají i své nebeské otce.“

Rišiové provedli všech pĕt chlapců zasvĕcujícími obřady z dĕtství do dospĕlosti a oni rostli jako z vody. Již v jednom roce vypadali jako pĕtiletí. Pándu byl při pohledu na výjimečnou sílu, krásu, činorodost a moudrost svých synů navýsost šťasten. Všichni chlapci se stali oblíbenci rišiů, a když si hráli, vypadali jako pĕt gandharvů sestoupivších na Zemi.

Pándu však přemýšlel, jestli by mu Mádrí mohla dát ještĕ dalšího syna. Když se ale zeptal Kuntí, zda by Mádrí dovolila znovu použít mantru, Kuntí se rozzlobila a řekla: „Můj pane, ta hříšná žena mĕ podvedla. Přestože jsem jí dala mantru jen jednou, získala syny hned dva. Bojím se, že když jí ji poskytnu znovu, mohla by mne v počtu dĕtí předstihnout. Prosím, již mĕ o tuto laskavost nikdy více nežádej.“

Pándu se smířil s tím, že bude mít jen pĕt synů, ale zklamán rozhodnĕ nebyl. Jeho chlapci rostli jako samotní bozi. Všichni byli sliční jako bůh mĕsíce Sóma a silní jako Indra. Stali se z nich nebojácní lučištníci schopní již v raném mládí čelit rozzuřeným horským lvům. Rišiové při jejich výchovĕ nevynechali žádný aspekt védského poznání a při pohledu na to, jak chlapci rychle rostou jako kvetoucí lotosy na hladinĕ jezera, nevycházeli z úžasu. Pándu a jeho manželky se s díky modlili k Pánu Višnuovi za své velké štĕstí, i nadále žili v Himálaji a s láskou vychovávali své dĕti.