1

Ambiká si v zrcadle zvĕdavĕ prohlížela, jak jí služebné zkrášlily před tím, než se odebere na svatební lože. Navzdory mĕsícům smutku neztratila nic ze své krásy. Její mléčnĕ bílá pleť byla bez poskvrnky. Vlnité vlasy černé jako uhel jí rámovaly oválnou tvář. Obočí podobná lukům se klenula nad černýma očima tvaru okvĕtních lístků lotosu. Žádný div, že do ní byl Vičitravírja tak zamilován a jen málokdy se od ní odloučil. Dokud ještĕ žil, zdobily ji služebné každý večer pro případ, že by po ní její pán zatoužil. Když si Ambiká opĕt navlékala šperky a překrásné šaty, její mysl smutnĕ odbíhala do minulosti, do dnů, které trávila s manželem. Jak divné jí nyní připadalo chystat se na setkání s jiným mužem, když jí předtím objímaly silné paže toho velkého hrdiny!

Ambiká se této představĕ v duchu vzpírala a rostl v ní neklid. Propustila služebné, které nervóznĕ pobíhaly kolem. Potřebovala být sama, aby mohla přemýšlet. Když Vičitravírja tak předčasnĕ zemřel, chtĕla vstoupit na jeho pohřební hranici a následovat ho do nebes. Bez nĕho si už nedokázala svůj život vůbec představit. Ale Satjavatí, královna matka, jí v tom zabránila   —    Ambiku totiž čekala ještĕ jedna povinnost. Třebaže spolu prožili tolik radostí, za sedm let manželství se jim nenarodilo žádné dítĕ. Král, který po sobĕ nezanechá dĕdice, se prohřeší zanedbáním své prvořadé povinnosti. Jak by potom mohl dosáhnout nebeských oblastí?

Satjavatí přesvĕdčila Ambiku i druhou manželku Ambáliku o tom, aby zůstaly a splnily povinnost svého manžela, a tím zajistily blaho jeho duši. Písma v mimořádných případech dovolovala, aby žena počala dĕti se starším bratrem svého manžela, pokud ten sám nemohl. Zde k takové situaci došlo. Ambiká se náhle cítila mnohem klidnĕji. Její spojení s Bhíšmou by neznamenalo zradu lásky, kterou ke svému manželovi cítila, ale naopak službu jemu i celému království. Přestala neklidnĕ přecházet sem a tam a v ostýchavém očekávání ulehla na lože ze slonoviny. Bhíšma byl mocný a spravedlivý muž. Kdo lepší mohl zplodit budoucího krále? A ona mĕla zajistit, aby se jí cítil poctĕn.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ambiká stydlivĕ vzhlédla. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil vysoký muž. Krev jí ztuhla v žilách. To nebyl Bhíšma. V její ložnici stál seschlý, ošklivý a špinavý asketa. Spletené vlasy mu lemovaly vyzáblou tvář a upíral na ni své divoké oči. Tmavé zuby mĕl jen o málo svĕtlejší než kůži a okolo pasu špinavou bederní roušku, jediný kus odĕvu. Zarostlé tĕlo mu pokrýval nános špíny. Bez váhání k ní přistoupil a posadil se vedle ní. Okamžitĕ se štítivĕ odvrátila, neboť ucítila odporný zápach jeho tĕla. Kdo to byl? Jiného švagra než Bhíšmu neznala. Modlila se k bohům, aby omdlela. Jak jinak by mohla snést dotek toho hrozivého muže? Když položil ruce na její šaty, zavřela oči a jen s nejvĕtším úsilím v sobĕ potlačila výkřik.

Satjavatí přičítala vinu sobĕ. Nebýt chamtivosti jejího otce, Hastinápur by se nyní neocitl v tak zoufalé situaci. Sídlil zde mocný Bhíšma, syn bohynĕ Gangy, nejvĕtší hrdina celé Zemĕ. Jako nejstarší syn spravedlivého krále Šántanua byl přirozeným dĕdicem hastinápurského trůnu, ale příznivý osud království zmařil Satjavatin pošetilý otec   —   kvůli ní.

Stále mĕla ty události v živé pamĕti. Jako každého dne čekala na břehu řeky na pocestné, aby je převezla. Tuto povinnost jí přidĕlil otec, předák rybářů, aby službou pocestným získala zbožné zásluhy. Právĕ toho dne však lovil v blízkých lesích vladař celého svĕta, mocný Šántanu, a svedla ho okouzlující vůnĕ, která se linula z jejího tĕla. Když našel zdroj té nebeské vůnĕ, její krása mu učarovala. Z jeho pohledu bylo zřejmé, že se s ní touží oženit. Jakmile se dozvĕdĕl, že je dosud svobodná, spĕchal do domu jejího otce, aby ho požádal o Satjavatinu ruku.

Když přišla domů, zahlédla Šántanua, jak zdrcenĕ opouští jejich skromnou chýši. Otec si vymínil, že si ji Šántanu může vzít, jen pokud slíbí trůn jejímu synovi. Ale panovník už vhodného nástupce mĕl ve svém synovi Dévavratovi, který byl v té dobĕ již obřadnĕ vysvĕcen jako vládnoucí princ. Nehodlal jen pro vlastní potĕšení poškodit svého ctihodného a milovaného syna. Odešel tedy se srdcem rozervaným touhou.

I Satjavatí se trápila mnoho dní a modlila se k bohům, aby se s králem opĕt setkala. Pak se náhle jednoho dne   —   aniž by o tom Šántanu vĕdĕl   —   v jejich chýši objevil Dévavrata, aby jménem krále požádal o její ruku. Satjavatin otec zopakoval svou podmínku a Dévavrata souhlasil. Nikdy neusedne na hastinápurský trůn   —   koruna připadne Satjavatiným dĕtem. Její otec přesto váhal. Slyšel toho o dvorních intrikách dost na to, aby vĕdĕl, že pokud se Dévavrata vzdá trůnu, jeho dĕti by se pak mohly cítit podvedeny a postavit se proti synovi Satjavatí. Předák rybářů vyslovil tyto své pochybnosti, a když je Dévavrata vyslechl, vyřkl strašlivý slib   —   nikdy se neožení, naopak, setrvá v doživotním celibátu. V zájmu otcova štĕstí byl připraven vzdát se veškerého osobního požitku. Satjavatí si nyní vzpomnĕla, že když Dévavrata pronesl tento slib, z nebe padaly kvĕty a ozval se hřmící hlas: „Ode dneška se bude jmenovat Bhíšma   —   ten, který složil strašlivý slib.“

Satjavatí teď pohlédla na Bhíšmu, který sedĕl uctivĕ před ní. Oslovila ho a on vzhlédl, připraven vykonat její pokyn. Snad by ho ještĕ mohla přesvĕdčit. Vždy ji poslouchal, a obzvláštĕ po Šántanuovĕ smrti.

„Milý Bhíšmo, prosím, zvaž to ještĕ jednou,“ řekla královna a zakryla si do copu spletené vlasy cípem jemného hedvábného sárí. „Svůj slib jsi složil, abys ochránil zájmy svého otce a také mé vlastní. Nyní tĕ tohoto slibu zprošťuji. Vždy jsi neochvĕjnĕ setrvával v ctnosti. Prosím, zvaž naši současnou situaci. Tak jako jsi složil slib, abys prokázal službu starším členům rodiny, nyní bys jim mĕl posloužit tím, že budeš jednat v zájmu dynastie. To je tvá povinnost. Usedni na hastinápurský trůn a staň se otcem mocných synů, kteří v budoucnu zajistí tomuto starobylému království ochranu.“

Bhíšma popuzenĕ zavrtĕl hlavou. „Matko, prosím, nežádej mĕ, abych opustil cestu pravdy. Chceš po mnĕ nemožné. Slunce se může vzdát své záře, voda své mokré přirozenosti a nebe zvuku, který přenáší, ale Bhíšma se nikdy nevzdá pravdy.“

Bhíšma Satjavatí požádal, ať vezme v úvahu, že neočekávaná krize, která království postihla, má hlubší příčinu. Šlo o dílo všemocného osudu. Jak jinak by se mohlo stát, že i když Satjavatí porodila dva mocné syny, oba zemřeli, aniž by po sobĕ zanechali následníka trůnu? Jejímu nejstaršímu synovi Čitrángadovi platili daň všichni králové na této Zemi. Povĕst o jeho udatnosti v boji a neochvĕjné ctnosti dosáhla nebes a mocný král gandharvů, který se rovnĕž jmenoval Čitrángada, mu začal jeho slávu závidĕt. Žárlivý gandharva nemohl dovolit, aby žil ještĕ nĕjaký jiný slavný a mocný Čitrángada. Sestoupil proto na Zemi a vyzval svého soupeře k boji. Ten trval celá léta, ale nakonec v nĕm udatný syn Satjavatí podlehl a pyšný gandharva se vrátil na nebesa jako vítĕz.

Poté na trůn usedl mocný Vičitravírja, ale po uplynutí pouhých sedmi let vlády podlehl náhlé chorobĕ. On ani jeho bratr po sobĕ nezanechali žádné potomky.

Bhíšma se zvedl a mříží zdobeným oknem pohlédl ven. Mĕsíc v úplňku osvĕtloval zahrady paláce a svou stříbřitou září zaléval široké pískové cesty, po nichž se Vičitravírja tak rád procházel se svými královnami. Obrátil se zpĕt k Satjavatí a pokračoval: „Matko, nemůžeme svým nemorálním chováním zmĕnit osud. Ctnostný človĕk je za všech okolností poslušný vůle Boha. Přízeň osudu i vítĕzství vždy doprovázejí ctnost, zatímco zármutek je zaručeným plodem hříchu. Proto mĕ, prosím, nežádej, abych upustil od svého slibu.“

Satjavatí sedĕla bez hlesu. Bhíšmova oddanost pravdĕ a ctnosti byla neotřesitelná. Mĕl pravdu. Přikývla a on pokračoval: „V každém případĕ se, matko, zdá, že nám osud nabízí řešení, které není v rozporu s náboženstvím. Pokud proslulý Vjásadéva zplodí s královnami potomstvo, budeme zachránĕni. Modleme se, aby vše probĕhlo dobře.“

Satjavatí přitakala. To ona zavolala mocného rišiho Vjásadévu, svého prvorozeného syna. Musela vynaložit značnou dávku odvahy, aby odhalila své tajemství. To, že tohoto mudrce porodila v dobĕ, kdy byla ještĕ pannou. Ze strachu z veřejného odsouzení tuto skutečnost celé roky tajila, ale stále mĕla v živé pamĕti, jak nebeský riši Parášara jednoho dne nastoupil do její lodi a v jejím lůnĕ zplodil vznešeného Vjásadévu. Parášara jí řekl, že jí Prozřetelnost předurčila slavnou budoucnost, protože bude mít významného syna, který bude v tomto ohromujícím příbĕhu hrát důležitou úlohu. Parášara jí poté udĕlil požehnání, že si zachová panenství i po spojení s ním, a také to byl on, kdo ji požehnal nebeskou vůní, která uchvátila Šántanua.

Satjavatí zvolna kráčela po mozaikové podlaze. Prostornou síň osvĕtlovaly stovky zlatých olejových lamp. Na vysokých zdech visely nádherné podobizny jejích předků, nejstarší z nich pocházely až z dob mocného krále Kurua. Všichni byli mocnými vládci celého svĕta. Ne, kuruovská dynastie teď jistĕ nezanikne. Královna řekla: „Od odchodu mých synů z tohoto svĕta jsem se modlila za osud království. Vĕřím, že Vjásadéva se ukáže být útočištĕm nás všech. Nepřízeň osudu, která na nás dopadá, ve mnĕ však přesto vzbuzuje obavy.“

Satjavatí hluboce cítila s královstvím i s celým Šántanuovým rodem. Její jednání stále ovlivňovala láska k panovníkovi, který již opustil tento svĕt. To, že jí Parášara dal syna Vjásadévu, byl zajisté zásah Prozřetelnosti. Vjásadéva dosáhl zralosti ihned po svém narození a se slovy: „Milá matko, kdyby ses nĕkdy ocitla v nesnázích, stačí, když na mĕ pomyslíš, a já k tobĕ bez váhání přijdu, ať budu kdekoliv,“ od ní vzápĕtí odešel.

Když spolu Bhíšma a Satjavatí takto rozmlouvali, otevřely se dveře Ambičiny ložnice a z nich vyšel Vjásadéva. Bhíšma se mu poklonil u nohou a Satjavatí se ho dychtivĕ zeptala: „Porodí princezna syna s vynikajícími vlastnostmi?“

Když se Bhíšma postavil, mudrc mu požehnal zdviženou rukou a odpovĕdĕl: „Královnĕ se narodí syn silný jako deset tisíc slonů a oplývající nesmírnou inteligencí, moudrostí a úspĕchy. Bude mít sto synů. Kvůli chybĕ své matky však bude slepý, ó zbožná ženo.“

Satjavatí zůstala stát jako opařená. „Jak může být slepý králem kuruovské dynastie?“ zeptala se.

Vjásadéva jí vysvĕtlil, že přišel za královnou Ambikou připraven počít syna, který bude v každém ohledu vhodným nástupcem trůnu. Když ho však Ambiká spatřila, strachem zavřela oči. Mudrc souhlasil s tím, že zplodí příštího vládce pod podmínkou, že jej královna přijme v jeho nepříjemném vzezření. Satjavatí jej přivolala z Himálaje a on se k ní dostavil právĕ v takovém stavu, v jakém přerušil svou přísnou askezi. To, že se nemyl a byl neupravený, bylo součástí jeho asketických slibů. Řekl: „Dostavil bych se ke královnĕ v přitažlivĕjší podobĕ, ozdobený drahokamy, pokud by po dobu jednoho roku dodržovala slib zbožnosti. Ty jsi ale žádala, aby počala bezodkladnĕ. Proto jsem místo tohoto slibu předložil své podmínky.“

Satjavatí se proklínala za svou netrpĕlivost. Nechtĕla čekat. Bez následníka trůnu bylo totiž království vystaveno neustálému nebezpečí. V zemi bez vládce dokonce ani pravidelnĕ nepršelo a ani bozi mu nebyli příznivĕ naklonĕni. Proto prosila Vjásadévu, aby se s královnou spojil ihned. A teď taková rána   —   slepý syn! Jak by se kdy mohl stát králem?

„Musíš dát Kuruovu rodu dalšího krále,“ zapřísahala ho. „Prosím, ulehni s druhou královnou, s Ambálikou.“

Vjásadéva soucitnĕ pohlédl na matku, která umírala úzkostí, a zmírnil její obavy. Brzy se opĕt vrátí, aby zplodil další dítĕ. Stačí, když ho zavolá, až bude Ambáliká připravena jej přijmout. Pak namístĕ zmizel. Satjavatí se otočila a promluvila k Bhíšmovi: „Právĕ toho jsem se bála. Teď musím požádat Ambáliku, aby mudrce přijala. Modlím se, aby byla úspĕšnĕjší než její sestra.“

Bĕhem mĕsíce opĕt povolali Vjásadévu. Znovu přišel tak, jak přerušil svou askezi, a ve svém odpudivém stavu se zjevil v paláci. Satjavatí jej přivedla k Ambáličinĕ ložnici a mudrc ihned vstoupil. Navzdory tomu, že ji sestra varovala, co má čekat, byla princezna ochromená hrůzou, když k ní dĕsivý asketa přistoupil. Zdĕšením zbledla, přestože bĕhem početí udržela oči dokořán. Vjásadéva pak vydĕšené princeznĕ řekl: „Jelikož jsi při pohledu na mĕ zbledla, tvůj syn bude také bledý. Proto se bude jmenovat Pándu, bledý.“ Nato riši opustil komnatu. Venku se setkal se svou matkou, která se jej zeptala na dítĕ. Odvĕtil, že se Ambálice narodí velmi mocný chlapec   —   bude však bledý.

Satjavatí opĕt propadla úzkosti. Dítĕ bude bledé? Co tím mĕl Vjásadéva na mysli? Stále nĕco nebylo v pořádku. V každém případĕ, i kdyby s tímto dítĕtem dopadlo vše dobře, s jedním jediným způsobilým princem by království bylo stále v nejisté situaci. Vjásadéva by se o to tedy mĕl pokusit ještĕ jednou. Požádala ho, aby se opĕt spojil s Ambikou. Tentokrát již bude princezna vĕdĕt, co ji čeká, a bude mít oči otevřené. Vjásadéva se usmál a odvĕtil: „Staniž se. Zakrátko se vrátím, až porodí své první dítĕ.“

Když nadešel její čas, Ambiká porodila slepého chlapce, který dostal jméno Dhritaráštra. Ambáliká přivedla na svĕt bledé dítĕ, které přesto jasnĕ zářilo, a jeho tĕlo zdobila mnohá příznivá znamení. V souladu s Vjásadévovými slovy je pojmenovali Pándu. Brzy poté mudrc opĕt navštívil palác, aby s Ambikou zplodil další dítĕ.

Královnu vyhlídka na další setkání s dĕsivĕ vyhlížejícím rišim polekala. Šla za služebnou, svou důvĕrnou přítelkyní, a požádala ji, aby zaujala její místo. Dala jí své šperky, oblékla ji do tĕch nejlepších šatů a nechala ji ve své ložnici, aby tam počkala na mudrce.

I když riši o všem vĕdĕl, vstoupil do komnaty jako předtím. Jakmile služebná spatřila vznešeného mudrce, uctivĕ vstala, poklonila se u jeho nohou a pohodlnĕ jej usadila. Když mu jemnĕ omyla nohy, nabídla mu spousty lahodných jídel. Vjásadévu toto přijetí potĕšilo. Poté, co s ní ulehl, řekl: „Ó upřímná dívko, již dále nebudeš služebnou. Syn zrozený z našeho spojení bude moudrý, požehnaný a nejpřednĕjší ze všech inteligentních mužů na této Zemi.“

Satjavatí opĕt čekala přede dveřmi ložnice. Vjásadéva jí sdĕlil: „Královna mĕ podvedla a poslala místo sebe služebnou. Ta prostá dívka mĕ přijala se vší úctou, a proto se stane matkou požehnaného dítĕte. Ó matko, teď odejdu, abych se i nadále vĕnoval askezi. Vrátím se, až mĕ budeš opĕt potřebovat, ale žádné další dĕti již nezplodím.“ Vjásadéva zmizel a zanechal Bhíšmu a Satjavatí přemýšlet nad jeho slovy.

Služebná porodila dítĕ, které dostalo jméno Vidura. Ten se pozdĕji stal hlavním ministrem a rádcem kuruovské dynastie. Vychovávali ho společnĕ s jeho dvĕma bratry a všichni tři chlapci rostli jako zářiví bozi. Všichni byli šťastní, že království je teď v bezpečí. Všude zavládlo štĕstí a blahobyt, neboť bozi zahrnuli království požehnáním. Zatímco chlapci dorůstali, vládl jako regent Bhíšma.

Dhritaráštra byl sice nejstarší, ale slepota mu zabránila stát se králem. Na trůn nemohl usednout ani Vidura, neboť se narodil služebné. Ale Pándu byl v každém ohledu vhodným panovníkem, a když dospĕl, usedl na kuruovský trůn. Všechny převyšoval svým umĕním lukostřelby a záhy si dokonale osvojil i védskou vĕdu o vůdcovství a diplomacii.

Bhíšma všem třem bratrům poskytl to nejlepší vzdĕlání a láskyplnou péči. Podle Vjásadévovy předpovĕdi Dhritaráštra projevoval nesmírnou tĕlesnou sílu a Vidura již od útlého dĕtství vrozenou moudrost. Jeho oddanost náboženství a morálce nemĕla obdoby. Když dospĕl, i sám učený Bhíšma se na nĕj obracel s žádostmi o radu. Jednoho dne za ním přišel s tĕmito slovy: „Ó moudrý, mĕli bychom zajistit, aby se naše vznešená dynastie opĕt neocitla v nebezpečí zániku. Oba princové se již mohou oženit. Slyšel jsem o třech vhodných princeznách, které by mohly svůj osud spojit s naším rodem. Řekni mi, ó Viduro, co si o tom myslíš.“

Bhíšma jmenoval princeznu Kuntí z Jaduova rodu, dále princeznu Gándhárí, dceru krále hor Subaly, a třetí princeznu Mádrí z království Madra. Navrhl, aby požádali o ruku dvou dívek pro Pándua a třetí pro Dhritaráštru.

Vidura sepjal ruce a odpovĕdĕl: „Můj pane, jsi náš otec, ochránce i učitel. Vykonej to, co uznáš za vhodné pro dobro naší dynastie.“

V paláci se Bhíšma zamyšlenĕ procházel po své komnatĕ. Slyšel, že Gándhárí získala od Šivy požehnání, díky kterému bude mít sto synů. To z ní bez pochyby činilo vhodnou manželku pro Dhritaráštru, kterému podobným způsobem požehnal Vjásadéva. Sto synů tohoto mocného prince by pro království bylo velkým přínosem a zaručilo by trvání kuruovské dynastie. Bhíšma tedy ihned zařídil, ať k Subalovi vypraví poselstvo s žádostí o ruku Gándhárí.

Když král Subala vyslechl Bhíšmovu žádost, zaváhal. Jak by si mohla jeho dcera vzít slepého prince? Přesto se však nad touto možností zamyslel. Dhritaráštra patřil do slavného Kuruova rodu, který vládl svĕtu po tisíce let. S přihlédnutím ke slávĕ, vznešenosti a ctnosti Kuruovců tedy se svatbou souhlasil a dal pokyn svému synovi Šakunimu, aby Gándhárí odvezl do Hastinápuru. Když se princezna doslechla, že se má provdat za slepého Dhritaráštru, zavázala si oči kusem látky, neboť nechtĕla svého pána ničím převyšovat.

Šakuni předal svou krásnou sestru Dhritaráštrovi spolu s mnoha dary, které Subala poslal. Poté, co mu Bhíšma vzdal patřičnou úctu, usedl do zlatého kočáru a vrátil se do svého království. Gándhárí byla svému manželovi již od počátku hluboce oddána. Svým laskavým chováním ho všemožným způsobem tĕšila, řečí se nikdy ani nezmínila o jiným mužích a oči mĕla neustále zakryté látkou.

Když se oženil Dhritaráštra, Bhíšmova mysl se začala zaobírat Pánduovou svatbou. Doslechl se, že princezna Kuntí si již brzy bude vybírat manžela při zvláštním obřadu zvaném svajamvara. Byla proslulá svou krásou a ženskými dovednostmi, a navíc pocházela ze vznešeného Jaduova rodu. Bhíšma řekl Pánduovi, aby se ihned vydal na svajamvaru a snažil se získat Kuntinu ruku.

Král osedlal velkého tmavého hřebce a rychle ujíždĕl k jihu, do království, kterému vládl Kuntibhódža, otec Kuntí. Do arény, kde se svajamvara odehrávala, vstoupil hrdĕ jako lev. Když ostatní králové, shromáždĕní ve velkém počtu, uvidĕli Pándua s jeho širokou hrudí a očima zuřícího býka, považovali ho za druhého Indru. Pándu svou září zastínil všechny ostatní panovníky, tak jako vycházející slunce zastíní hvĕzdy. Když Kuntí spatřila, jak na ni mocný vládce Hastinápuru upřenĕ hledí, neubránila se vzrušení mysli. Rozechvĕlá city k nĕmu pomalu kráčela a plaše mu na krk povĕsila svatební girlandu.

Ačkoliv tam bylo mnoho králů a princů, kteří toužili získat Kuntinu ruku, a přestože svajamvara témĕř vždy končila bojem, přítomní králové zavrhli jakoukoliv myšlenku na souboj o princeznu s mocným Pánduem. Jen nasedli na své konĕ a kočáry a vrátili se stejnou cestou, odkud přijeli. Král Kuntibhódža sestoupil ze svého vyvýšeného místa do arény a jeho tvář zářila radostí. Lepší nápadník by se pro jeho dceru nenašel. Okamžitĕ vystrojil svatbu a Pándua bohatĕ obdaroval.

Po nĕkolika dnech se novomanželé vydali do Hastinápuru v doprovodu početné družiny nesoucí spousty barevných vlajek, které se třepotaly ve vĕtru. Vojáci cestou k Pánduovu hlavnímu mĕstu bubnovali a hlasitĕ duli na lastury. Pándu s Kuntí vjeli do Hastinápuru na zářícím zlatém kočáře, obklopeni žehnajícími bráhmany.

Bhíšma mĕl velkou radost, že se Pándu oženil s laskavou a krásnou princeznou, ale zároveň cítil, že král potřebuje ještĕ jednu královnu. Gándhárí sice dostala požehnání, že porodí sto synů, Kuntí však žádné takové požehnání nemĕla. Bhíšma chtĕl zajistit, aby i tento ctnostný panovník byl požehnán mocnými syny. Osobnĕ se vydal do království Madra, aby pro Pándua získal ruku Mádrí, která požívala ochrany svého bratra, krále Šalji.

Král Šalja přijal Bhíšmu i jeho družinu ministrů, bráhmanů a rišiů se všemi poctami. Uvedl syna Gangy do paláce a nabídl mu sedadlo z bílé slonoviny vykládané cennými drahokamy. Poté mu obřadnĕ umyl nohy a nabídl mu arghju. Když uvítání skončilo, Bhíšma králi Šaljovi řekl: „Ó králi, vĕz, že jsem přijel pro nevĕstu. Doslechl jsem se, že máš ctnostnou sestru s vynikajícími vlastnostmi, a právĕ tu jsem vybral pro krále Pándua. Prosím, povĕz mi, zda s tím souhlasíš.“

Král Šalja odvĕtil, že kuruovský rod je více než vhodný k tomu být spříznĕn s jeho rodem. V rodinĕ však mají prastarý zvyk, že se dívka nemůže provdat, pokud za ni nápadník nenabídne dar.

Bhíšma o této zvyklosti již slyšel, protože sahala až k samotnému vznešenému Brahmovi. Přijel na to připraven, a proto Šaljovi odpovĕdĕl: „Na této zvyklosti není nic špatného, neboť s ní souhlasil i samozrozený stvořitel, Brahmá. Přijmi tedy, prosím, výmĕnou za princeznu dary, které jsem ti přivezl.“

Bhíšmovi muži poté přinesli do paláce hromady zlatých mincí, perel, korálů a drahokamů různých barev a položili je před Šalju. Bhíšma krále rovnĕž obdaroval stovkami slonů, koní i kočárů.

Šalja všechno bohatství s radostí v srdci přijal. Poté dal Mádrí Bhíšmovi, který se zanedlouho vrátil do Hastinápuru, kde uspořádal svatební obřad.

Pándu vĕnoval každé ze svých manželek nádherný palác a s obĕma se oddal radovánkám v palácových parcích a zahradách. Vypadal přitom jako nebešťan se dvĕma překrásnými družkami.