Kapitola 21

Hra skončila a všichni se rozešli. Dušásana řekl Durjódhanovi: „Ó vznešený hrdino, ten stařec zvrátil vše, oč jsme tolik usilovali. Pánduovce poslal zpĕt do jejich království a my jsme zas tam, kde jsme začali.“

Oba bratři se poradili s Karnou a Šakunim. Odsoudili slepého krále za jeho mĕkkost. Jak mohl být tak pošetilý a projevit vlídnost tak mocným nepřátelům? To byla obrovská chyba. Jestli rychle nĕco nepodniknou, brzy budou čelit strašlivému nebezpečí. Špehové již hlásili, jak vypadá návrat pĕti bratrů do Indraprasthy. Bhíma točí svým ohromným kyjem, Ardžuna znovu a znovu rozeznívá tĕtivu Gándívy, Nakula a Sahadéva mávají svými mohutnými meči a Judhišthira třímá napřažený oštĕp. Jsou připraveni k boji.

Na Šakuniho návrh se mĕl Durjódhana opĕt vydat za svým otcem a říci mu, že jejich jedinou nadĕjí je další hazardní hra. Tentokrát by ale mĕli Kuruovci nĕco vyhrát. Gándhárský vládce vyložil svůj plán a Durjódhana ihned zamířil do Dhritaráštrových komnat. Našel tam krále odpočívajícího na zlaté pohovce. Usedl mu k nohám a řekl: „Otče, musíme přivolat Pánduovce zpĕt k další hře dříve, než bude pozdĕ. Vyvolali jsme hnĕv mnoha jedovatých hadů. Jak můžeme čekat, že budou snášet urážku své manželky? Mocný nepřítel musí být zničen všemi prostředky. Začali jsem nĕco, co teď už nemůžeme zastavit.“

Durjódhana otci řekl, že kdyby šlo Pánduovce nĕjak poslat pryč, získal by čas najít spojence a zvĕtšit svoji sílu. S pomocí jejich nesmírného bohatství by mohl posílit své postavení natolik, že by byl nepřemožitelný. Nejprve však musí Judhišthiru a jeho bratry odstranit ze scény. Durjódhana popsal plán, který se Šakunim vymysleli. Král by mĕl zavolat Pánduovce zpĕt k jediné poslední hře v kostky. Je zřejmé, že oni a Kuruovci nemůžou žít vedle sebe v míru. Proto ten, kdo prohraje, prožije třináct let ve vyhnanství v lese. Poslední rok může sice z lesa vyjít, nikdo ho však nesmí poznat. Bude-li odhalen, vrátí se do lesa na dalších dvanáct let. To bude sázka v této poslední hře.

Dhritaráštra po vyslechnutí synových slov neodpovídal. Byla pravda, že Pánduovci teď představují skutečnou hrozbu. Kdo by mohl odhadnout výsledek války mezi tĕmito mocnými bratry a jeho vlastními syny? Ale další hazardní hra? Co řeknou Vidura a Bhíšma? Snad bude moudřejší nechat vĕci tak, jak jsou. Judhišthira je ctnostný a udrží své bratry na uzdĕ.

Při pohledu na otcovo váhání ho Durjódhana zapřísahal a král cítil, jak jeho odpor slábne. Nedokázal svému synovi témĕř nic odepřít. A kdyby Durjódhana poslední hru vyhrál, což se zdálo pravdĕpodobné, pak by se Kuruovci stali nespornými vládci Zemĕ. On sám by usedl v jejich čele. Přestože je Judhišthira vládcem svĕta, kdyby se sázkou souhlasil a prohrál, určitĕ by se cítil vázán ctí a skutečnĕ by do lesa odešel. Král zvážil, že vše je v rukou osudu, a nakonec s Durjódhanovým návrhem souhlasil. Přikázal, aby Pánduovce přivedli zpátky a zde ať sehrají poslední rozhodující hru.

Když se o tom ostatní starší Kuruovci dozvĕdĕli, důraznĕ protestovali, ale Dhritaráštra je neposlouchal. Nevzal jejich rady na vĕdomí a z Hastinápuru vyslal poselstvo, které mĕlo Pánduovce vyhledat.

Když Gándhárí vidĕla, jak její manžel slepĕ přijal Durjódhanovy zlovĕstné plány, zachvátila ji úzkost. Když se doslechla o Draupadinĕ osudu ve snĕmovní síni, cítila se zahanbena. Bylo zřejmé, že Durjódhana postrádá veškeré morální zábrany. Jak ho může král podporovat? Jak tam mohl jen tiše sedĕt, když byla laskavá pánduovská královna tak hrubĕ zneuctĕna? Když byl Dhritaráštra sám, královna se zavázanýma očima za ním přišla. „Nevzpomínáš si na Vidurovu radu, když se Durjódhana narodil? Varoval nás, že pokud tuto pohanu našeho rodu nezavrhneme, zajisté způsobí naši zkázu. Zdá se, že se k tomu teď schyluje. Ó vládce lidí, neklesej pro svoji chybu do oceánu neštĕstí. Nepřijímej radu zlomyslných lidí, kteří jsou navíc jen chlapci. Kdo by znovu zapaloval ten velký oheň poté, co byl uhašen? Kdo by byl tak pošetilý, aby opĕt provokoval mírumilovné syny Kuntí?“

V královĕ netečném výrazu se nic nezmĕnilo. Gándhárí byla moudrá a vždy myslela na dobro jak jeho samotného, tak i celého kuruovského rodu. Tato její rada však pro nĕj právĕ teď byla jako hořký lék. Nedokázal jej spolknout. Pokračovala: „Ty jediný jsi způsobil neštĕstí, kterému nyní čelíme. Veď své syny po správné cestĕ. Nepřihlížej tomu, jak se ženou vstříc smrti. Zřekni se Durjódhany. Náklonnost, kterou k nĕmu chováš, toto království zničí. Nechť tvoje mysl, vedena moudrými radami, následuje svůj přirozený sklon a spĕje k míru a blahobytu. Jistĕ víš, že blahobyt získaný podlými prostředky je brzy ztracen, zatímco to, co je získáno čestným způsobem, se ujme a předává se z pokolení na pokolení.“

Dhritaráštra si povzdechl a zvedl se k odchodu. „Jestliže dozrál čas zkázy našeho rodu, co mohu dĕlat? Je-li to boží vůle, ať se tak stane a nic tomu nebrání. Jak mohu ovlivnit události, které nařídil osud? Nechť se Pánduovci vrátí a opĕt si zahrají s mými syny.“

Královna již nic víc neřekla. Bylo to beznadĕjné. Konec Kuruovců se jistojistĕ přiblížil, protože nikdo nedokázal králi jeho nerozum rozmluvit. Přivolala své služebné, a ty ji odvedly zpĕt do jejích komnat.

Pánduovci urazili z Hastinápuru již značný kus cesty, když tu ke svému překvapení spatřili, jak se k nim blíží skupina poslů z Hastinápuru vedená pratikáminem. Judhišthira sesedl ze svého kočáru a služebník k nĕmu přistoupil se slovy: „Ó Judhišthiro, tvůj strýc přikázal: ,Ó nejlepší z potomků krále Bharaty, shromáždĕní tĕ opĕt očekává. Vrať se k poslední hře v kostky.̀“

Judhišthira ihned pochopil Dhritaráštrův zámĕr. Obrátil se k bratrům a řekl: „Všechna stvoření získávají dobré i zlé plody svých činů podle nařízení Nejvyššího. Ať budu hrát opĕt v kostky či nikoliv, plodům svých dřívĕjších činností se nevyhnu. Přestože vím, že Kuruovci si mĕ přejí zničit, nemohu předvolání ignorovat. Nikdo nikdy nevidĕl žádnou živou bytost ze zlata, a přesto Ráma připustil, aby Ho ošálil zlatý jelen. Když se blíží neštĕstí, lidská mysl propadne zmatku. Cesta zbožnosti si nepochybnĕ vyžaduje obezřetné posouzení a je navýsost obtížnĕ rozpoznatelná.“

Judhišthira se vrátil stejnou cestou do Hastinápuru. Pociťoval obavy. Navzdory svému nejlepšímu úsilí následovat pokyny starších a vyhnout se střetnutí se válka zdála nevyhnutelná. Odmítnout Dhritaráštrovo předvolání by otevřený konflikt jen urychlilo. Co však bude výsledkem další hry v kostky s Durjódhanou?

Pĕt bratrů se záhy vrátilo zpĕt do Hastinápuru. Ke zdĕšení svých přátel a dobrodinců opĕt vstoupili do Dhritaráštrovy velké sínĕ. Ačkoliv Judhišthira velmi dobře vĕdĕl, že nemá šanci uspĕt, usedl k poslední hře v kostky se Šakunim. Když se Pánduovci opĕt usadili v síni, Šakuni řekl: „Ó Judhišthiro, starý král ti vrátil bohatství. Dobrá. Nyní hrajme o vyšší sázku. Pokud prohrajeme, odejdeme do vyhnanství do lesa. Oblékneme si jelení kůže a zůstaneme tam dvanáct let. Třináctý rok budeme žít v nĕjakém mĕstĕ či vesnici na zapřenou. Když se vám však podaří nás objevit, strávíme ve vyhnanství v lese dalších dvanáct let. Prohrajete-li, ty se svými bratry a s Draupadí přijmete tytéž podmínky.“

Šakuniho tvář se zkřivila zlovĕstným úsmĕvem. Když popisoval sázky, slonovinové kostky v jeho ruce do sebe s hlasitým chřestĕním narážely. Poražená strana vydá na třináct let své království vítĕzi.

Po ohlášení sázky všichni v síni vykřikli: „Bĕda! Hanba Durjódhanovým přátelům, jestliže ho nevarují před nebezpečím, které na sebe tímto přivolává!“ Nĕkteří z nich se obrátili na Dhritaráštru se slovy: „Ať už Durjódhana chápe pošetilost svého jednání nebo ne, mĕl bys mu přikázat, ať toho nechá. Přivodí si tak jen smrt a zkázu. Neprodlenĕ ho zastav. Je to tvá povinnost.“

Dhritaráštra neříkal nic a Judhišthira odpovĕdĕl: „Ó králi, jak může nĕkdo jako já, který vždy následuje povinnosti kšatriji, odmítnout tvoji výzvu? To o mnĕ každý ví. Kromĕ toho je to Dhritaráštra, můj otec a guru, kdo mi přikazuje hrát. Co mohu dĕlat jiného, než sázku přijmout?“

Hra začala. Jak se přibližovala svému nevyhnutelnému závĕru, nikdo v síni ani nedýchal. Nakonec se opĕt rozlehlo Šakuniho „Vyhrál jsem!“ a výkřiky kuruovských starších: „Bĕda! Hanba! Starobylý rod je odsouzen k záhubĕ!“

Durjódhana se rozesmál a přikázal, aby Pánduovcům ihned přinesli jelení kůže. Když si bratři oblékli odĕv asketů a chystali se odejít do lesa, s velkou radostí v hlase promluvil Dušásana: „Teď započne Durjódhanova neomezená vláda, které nebude již stát nic v cestĕ. Pánduovci jsou přemoženi a vskutku zbĕdovaní. A jestli jsme jednali hříšnĕ nebo ne, na tom už nezáleží. Jisté je, že nám bohové prokázali svou milost, neboť jsme dnes konečnĕ porazili své nepřátele. Synové Kuntí byli provždy zbaveni štĕstí a království. Ti, kteří se Durjódhanovi smáli, odejdou teď bez svého královského šatu a brnĕní do lesa s prázdnýma rukama.“

Dušásana si onu chvíli naplno vychutnával a dále se Pánduovcům vysmíval krutými slovy. Při pohledu na pĕt bratrů, kteří ve svých černých jeleních kůžích připomínali mudrce, řekl: „I když Pánduovci vypadají jako moudří muži u obĕti, teď by mĕli být považováni za nehodné provádĕt jakoukoliv obĕť.“

Dušásana se potom obrátil k Draupadí: „Král Drupada se nezachoval správnĕ, když dal princeznu Pánduovcům, kteří jsou jako muži neschopní. Ó Draupadí, jakou radost ti přinese služba tvým manželům v lese? Vyber si lepšího muže z řad Kuruovců, aby ses tomuto neštĕstí vyhnula. Neztrácej dále čas obsluhováním Pánduovců.“

Bhíma se obořil na Dušásanu jako himálajský lev útočící na šakala. „Ó ty podlý darebáku, raduješ se slovy, která pronášejí pouze hříšníci. Dnes jsi vyhrál jen díky Šakuniho obratnosti, a přesto se tím odvažuješ chvástat. Tak jako probodáváš naše srdce slovy ostrými jako šípy, probodnu já tvoje srdce v bitvĕ, abych ti připomnĕl tvoje dnešní slova. Pak tĕ i s tvými následovníky pošlu do sídla Jamarádži.“

Dušásana odhodil veškerý stud, smál se, tančil mezi Kuruovci a zpíval: „Ó krávo, ó krávo.“

Bhíma se jen s obtížemi ovládl tím, že upřel svoji mysl na ctnost. Opĕt oslovil šklebícího se Dušásanu: „Ó ty darebáku, jak si dovoluješ používat tak krutá slova, když jsi vyhrál jen díky podvodu? Buď ti v boji roztrhnu hruď a napiji se tvé krve, nebo ať nikdy nevkročím do říše blaženosti. Můj hnĕv nebude ukojen do té doby, dokud nezabiji všechny Dhritaráštrovy syny.“

Judhišthira vykročil ke dveřím následován svými bratry a Draupadí. Durjódhana, bez sebe radostí, kráčel vedle Bhímy a posmĕšnĕ napodoboval jeho chůzi lva. Bhíma se k nĕmu napůl otočil a řekl: „Nemysli si, že jsi teď nade mnou získal převahu. Vrátím se, abych zabil tebe i všechny tvé stoupence. Nikdo z nás na dnešek nikdy nezapomene.“

Dhritaráštra stále mlčel. Bhíšma, Vidura, Dróna a Kripa, kteří při pohledu na Pánduovce odcházející do vyhnanství prolévali hořké slzy, volali: „Hanba! Hanba!“ a bezmocnĕ hledĕli na slepého krále.

Ještĕ než Pánduovci opustili síň, zastavili se před králem a Bhíma znovu promluvil: „Zabiji Durjódhanu a všechny jeho bratry, ó králi. Ardžuna zabije Karnu a Sahadéva zlovolného Šakuniho. Bohové vyplní má slova. Až srazím Durjódhanu kyjem k zemi, šlápnu mu na hlavu.“

Ardžuna dodal: „Sliby ušlechtilých nejsou prázdná slova. Uvidíš, jak se vše čtrnáctého roku splní. Zabiji zlomyslného, žárlivého, hrubého a nadutého Karnu, jak Bhíma nařizuje, i všechny krále, kteří se mi pošetile postaví v bitvĕ. Pokud nesplním svůj slib, pak se možná pohne Himálaj nebo zchladnou paprsky slunce. Dokáži to. Dojde k tomu za čtrnáct let, pokud nám Durjódhana nevrátí království.“

Ardžuna si byl jist, že Durjódhana jim jejich království už nikdy nevrátí a válka proto bude nevyhnutelná. To všichni bratři vĕdĕli. Když Ardžuna domluvil, promluvil Sahadéva sýpaje jako had s očima rudĕ podlitýma vztekem: „Ó Šakuni, zničil jsi slávu svého rodu. To, čemu říkáš kostky, jsou ve skutečnosti ostré šípy mířící na tvé srdce. Zbývá-li ti v tomto životĕ ještĕ nĕco vykonat, udĕlej to hned, protože až se vrátíme z lesa, bezpochyby tĕ zabiji v bitvĕ.“

Také Nakula pronesl slib, že zbaví Zemi všech Durjódhanových stoupenců. Poté se bratři obrátili k Dhritaráštrovi a Judhišthira pronesl: „Loučím se s tebou, ó králi, a také s vámi, starší Kuruova rodu. Opĕt se s vámi všemi uvidím po svém návratu. Klaním se vám a žádám vás o požehnání.“

Stařešinové byli příliš zahanbeni na to, aby odpovĕdĕli. Jen se modlili za dobro Pánduovců. Po nĕjaké chvíli promluvil Vidura: „Vaše matka, ctihodná Kuntí, je princezna z královského rodu a nemĕla by být nucena odejít do lesa. Je křehká a už stará. Nechť tato požehnaná žena zůstane po dobu vaší nepřítomnosti v mém domĕ.“

Judhišthira souhlasil: „Jsi náš strýc a na stejné úrovni jako náš otec. Nechť je to tak, jak navrhuješ, ó učený. Všichni tĕ poslechneme. Bezpochyby jsi náš nejúctyhodnĕjší guru. Přikaž nám, prosím, co máme ještĕ udĕlat.“

„Ó Judhišthiro, nejlepší z Bharatova rodu,“ odpovĕdĕl Vidura, „netrap se nad tímto zvratem událostí. Být poražen hříšnými prostředky neznamená žádnou pohanu. Vás pĕt bratrů bude šťastnĕ žít v lese a navzájem se tĕšit ze své společnosti spolu se ctnostnou Draupadí. Již jste získali mnoho pokynů od rišiů a svĕtců. Toto vyhnanství vám poskytne další příležitost získat duchovní výcvik. Učený Dhaumja a božský riši Nárada vám bĕhem vašeho prostého života v lese poskytnou poučení. Odloučení od svĕtských záležitostí a majetku vám ve skutečnosti jen prospĕje.“

Vidura jim popřál vše nejlepší a modlil se za jejich bezpečný návrat. Požehnal jim, aby od bohů získali jejich nejrůznĕjší přednosti   —   vítĕzství od Indry, trpĕlivost od Jamarádži, štĕdrost od Kuvéry, vládu nad smysly od Varuny, sílu od Vájua, shovívavost od Zemĕ a energii od boha Slunce. Nakonec řekl: „Odejdi s naším svolením, ó synu Kuntí. Nikdo tĕ nemůže vinit z toho, že bys kdy jednal hříšnĕ. Sbohem.“

Judhišthira podĕkoval strýci za požehnání a hluboce se před ním poklonil a stejnĕ tak i před Bhíšmou a Drónou. Každý z bratrů potom vzdal své poklony starším Kuruovcům, kteří jim na oplátku požehnali. Pak síň opustili.

Předtím, než se Draupadí vydala za svými manželi, šla za Kuntí, aby ji požádala o svolení odejít. Když vstoupila do vnitřních komnat, všechny ženy propukly v hlasitý nářek. Při pohledu na to, jak se paňčálská princezna chystá odejít do lesa, je zachvátil žal. Draupadí je všechny podle jejich postavení pozdravila a objala. Poklonila se Kuntí, která ji zdvihla a objala.

Se slzami v očích Kuntí řekla: „Ó dítĕ, netrap se kvůli tomuto velkému neštĕstí, které tĕ postihlo. Srdce zbožných žen nevyhnutelný vliv osudu nikdy k zoufalství nedožene. Znáš všechny své povinnosti, a proto bys mĕla s radostným srdcem následovat své manžele a i nadále jim sloužit. Jsi ctnostná a schopná, ozdoba starobylého Kuruova rodu. Pro Kuruovce je opravdovým požehnáním, že je nespálil tvůj hnĕv. Nyní odejdi v pokoji, s požehnáním v podobĕ mých modliteb, ó bezhříšná. Chránĕna vlastní ctností dosáhneš brzy štĕstí.“

Kuntin hlas se zalkl. Nikdy předtím se od svých synů neodloučila. Jak se teď vyrovná s tím, že je neuvidí celých třináct let? S hlasitým nářkem požádala Draupadí: „Ó dítĕ, zejména se postarej o Sahadévu. Ten jemný chlapec zaujímá v mém srdci zvláštní místo.“ Draupadí jí odpovĕdĕla „Jak si přeješ,“ a s uslzenýma očima opustila vnitřní komnaty, stále oblečená v jediném kusu odĕvu potřísnĕném krví a s rozcuchanými vlasy. Kuntí šla tĕsnĕ za ní. Venku spatřila své syny zbavené královských šatů a oblečené v jeleních kůžích. Obklopovali je jejich radující se nepřátelé i přátelé, kteří je litovali. Kuntí přemožena mateřskou láskou je objala a jen s obtížemi pronesla: „Všichni jste ctnostní, dobře vychovaní, oddaní Nejvyššímu Pánu a neustále sloužíte svým nadřízeným. Jak vás tedy mohlo postihnout takové neštĕstí? Nevím, čí hřích na vás dopadl. Nepochybnĕ je na vinĕ to, že jste se narodili z mého lůna, a proto nyní čelíte tĕmto ranám navzdory svým mnoha vynikajícím vlastnostem.“

Kuntí hlasitĕ naříkala nad svými syny. Jak přežijí v divočinĕ? Mádrí byla rozhodnĕ tou šťastnĕjší manželkou, neboť již dosáhla osvobození. Jistĕ předvídala toto hrozivé neštĕstí a s ulehčením vstoupila na Pánduovu pohřební hranici. Kdyby Kuntí vĕdĕla, že k nĕčemu takovému dojde, nikdy by své syny do Hastinápuru z hor nepřivedla.

Kuntí vyrazila zmučený výkřik. „Ó vznešený stvořiteli! Zapomnĕl jsi nařídit moji smrt? To je jistĕ důvod, proč stále žiji i tváří v tvář takovému neštĕstí. Ó moji synové, získala jsem vás po mnoha tĕžkostech. Jak vás teď mám opustit? Doprovodím vás do lesa.“

Sepjala ruce a modlila se nahlas ke Krišnovi: „Ó Krišno, ó Ty, jenž sídlíš ve Dvárace, kde jsi? Proč mĕ a mé syny, nejlepší z lidí, nezachráníš? Moudří říkají, že vždy chráníš toho, kdo na Tebe myslí. Proč Tvá slova teď vyznívají naprázdno?“

Kuntí spílala kuruovským starším, že dokáží přihlížet tomu, jak jsou její ctnostní synové vyhánĕni do lesa. S pláčem se obrátila k Sahadévovi: „Ó můj synu, nemĕl bys chodit. Zůstaň zde a získej plod ctnosti v podobĕ služby matce. Nech své zbožné bratry, ať sami splní podmínky slibu.“

Pánduovce pohled na jejich zarmoucenou matku nesmírnĕ bolel. Utišili ji, jak nejlépe dovedli, a potom odešli. Vidura vzal Kuntí jemnĕ za ruku a odvedl ji do svého domu. Nářku propadla také Gándhárí i ostatní ženy z královského paláce a svýma lotosovýma rukama si zakrývaly tvář.

Bratři si jen s obtížemi razili cestu přeplnĕnými ulicemi Hastinápuru. Zpráva o jejich vyhnanství se rychle rozšířila a ulice zaplnili truchlící občané. Pánduovci vedeni Dhaumjou mĕsto i ty, které tolik milovali, opustili a nedokázali přitom nikomu říci ani slovo.