Kapitola 22

Po odchodu Pánduovců Dhritaráštra propadl úzkosti. Myslel na nebezpečí hrozící jeho synům a jeho mysl nenacházela klidu. Nĕjakou dobu dumal ve svých komnatách a pak si zavolal Viduru. Když bratr přišel, král se ho ostýchavĕ zeptal: „Přeji si slyšet, jak Judhišthira a jeho bratři opouštĕli mĕsto. Jak se chovala Draupadí? A co při odchodu dĕlal vznešený Dhaumja?“

Vidura odpovĕdĕl: „Judhišthira kráčel s tváří zahalenou látkou. Bhíma hledĕl na své mocné paže a Ardžuna za sebou při chůzi trousil písek. Sahadéva si potřel tvář hlínou a Nakula pokryl své tĕlo popelem. Draupadí s lotosovýma očima je následovala s tváří zmáčenou slzami a s rozcuchanými vlasy. Dhaumja šel před nimi, nesl trávu kuša a pronášel hrůzu nahánĕjící mantry ze Sáma Védy týkající se Jamarádži.“

U Dhritaráštry tento popis vzbudil zvĕdavost a tak se ptal dále: „Řekni mi, proč tímto způsobem skrývali svou totožnost, ó Viduro.“

„Ačkoliv jim tvoji synové ztrpčovali život a podvodem je připravili o jejich království, moudrý Dharmarádža se neodchýlil z cesty ctnosti. Uvažoval: ,Kdybych na nevinné občany pohlédl očima plnýma hnĕvu, mohl bych je spálit,̀ a proto si zakryl tvář. Bhíma cestou z mĕsta opakovanĕ roztahoval ruce a myslel na to, že se mu silou nikdo nevyrovná. Přeje si naložit se svými nepřáteli tak, jak přísluší jeho pažím. Ardžuna, který dokáže střílet z luku obĕma rukama, trousil písek, aby tak dal symbolicky najevo, že v budoucí bitvĕ vystřelí nespočet šípů. Sahadéva si potřel tvář s myšlenkou, že ,v této hodinĕ pohromy by mĕ nemĕl nikdo poznat.̀ A Nakula, jemuž se krásou nikdo nevyrovná, se pokryl popelem, protože si říkal: ,až půjdu odhalen po veřejné cestĕ, nemĕl bych lámat srdce žen.̀“

Když slepý král slyšel o Bhímovĕ a Ardžunovĕ bojechtivosti, polekal se ještĕ víc. Co teď Durjódhanu a jeho bratry čeká? Vidurovu líčení naslouchal s rostoucím znepokojením.

„Cudná Draupadí oblečená do jednoho kusu odĕvu a s vlasy znečištĕnými Dušásanovým dotekem šla se slovy: ,Manželky tĕch, kdo zavinili můj dnešní stav, budou za čtrnáct let naříkat stejnĕ jako dnes já. A až svým mrtvým manželům a synům u řeky obĕtují vodu, do mĕsta pak vejdou rovnĕž touto cestou.̀

Ó Dhritaráštro, učený a sebeovládnutý Dhaumja držel stébla trávy kuša namířená k jihu a pronášel Sáma Védu s myšlenkou: ,Až budou všichni Kuruovci zabiti, jejich knĕží budou zpívat tytéž mantry.̀“

Vidura sdĕlil králi, jak hastinápurští občané zavrhují přední Kuruovce a žalostnĕ naříkají. Když bratři odcházeli, všichni občané spatřili mnoho neblahých znamení. Z bezmračného nebe šlehaly blesky a zemĕ se otřásala. Slunce se zatmĕlo a na zem padaly meteority. Ze všech svĕtových stran se ozýval štĕkot šakalů a z chrámů bohů zase skřek supů a havranů. „Všechna tato znamení vĕští zkázu našeho rodu, ó králi. To vše je pouze výsledek tvých vlastních zlých tužeb.“ Vidura pohlédl na Dhritaráštru, který jen sedĕl a mlčky lomil rukama.

Právĕ v tom okamžiku se najednou objevil vznešený Nárada v doprovodu dalších mocných mudrců. Stoupl si před Dhritaráštru a vážným hlasem řekl: „Kvůli Durjódhanovĕ chybĕ ode dneška za čtrnáct let Bhíma a Ardžuna zničí Kuruovce.“

Po tĕchto slovech se Nárada s ostatními mudrci vznesli do nebes a zmizeli. Všechny Kuruovce sevřel strach. Náradova slova se vždy vyplnila. Když Durjódhana, Karna a Šakuni vidĕli, že válka je nevyhnutelná, obrátili se na Drónu, aby mu svĕřili velení vojska. Dróna odpovĕdĕl: „Bráhmanové říkají, že Pánduovci jsou božského původu a nemohou být zabiti. Ze strachu z tĕchto hrdinů jste však vyhledali útočištĕ u mĕ a já nemohu odmítnout. Osud má nejvyšší moc. Učiním vše, co bude v mých silách, abych vás ochránil, i když jsou Pánduovci spojeni s Drupadou, jehož syn se zrodil proto, aby mĕ zabil. Smrt tedy čeká i mne. Ó Kuruovci, radujte se, dokud můžete. Konejte obĕti a štĕdře rozdávejte milodary. Až uplyne čtrnáct let, všechny nás stihne neštĕstí.“

Dróna mluvil tak, aby ho Dhritaráštra slyšel. Když starý král pomyslel na bezpráví, za které nesl zodpovĕdnost, propadal stále vĕtší úzkosti. Teď má jeho syn vše, co si přál, ale jak dlouho to může trvat? Nepřátelství s Pánduovci by bylo nebezpečné i samotným bohům. Dhritaráštrovy myšlenky se vrátily do dne, kdy se narodil Durjódhana. Proč tehdy jen neuposlechl Vidurovy rady? I tenkrát mu však náklonnost k synovi zastínila veškerý úsudek a rozum a teď mĕl čelit následkům svého sentimentu.

Král zavolal svého tajemníka Saňdžaju, který navzdory tomu, že byl vozatajem a původem šúdra, byl žákem Vjásadévy a Dhritaráštrovým přítelem. Saňdžajovi se často podařilo Dhritaráštru ukonejšit svou moudrostí. Když přišel, uvidĕl tam sedĕt vzdychající krále se sklopenou hlavou. Vozataj s hořkým úsmĕvem řekl: „Ó králi, teď jsi získal celou Zemi i s jejím veškerým bohatstvím. Proč tedy naříkáš?“

Dhritaráštra zavrtĕl hlavou: „Což není důvodem k nářku to, že nás čeká bitva s nejlepšími z bojovníků, s Pánduovci?“

Saňdžaja promluvil otevřenĕ: „Je to tvá chyba, ó králi. Zapříčinil jsi nepřátelství, které zničí svĕt. Přestože Bhíšma, Dróna i Vidura Durjódhanovo chování odsoudili, tvůj zlotřilý syn nechal do sínĕ přede všechny přivléci milovanou a ctnostnou Draupadí a krutĕ ji urážel. Proč jsi mu v tom nezabránil? Človĕka, jemuž bohové předurčili porážku a pohanu, sami připraví nejprve o rozum. Vše se mu potom jeví v podivném svĕtle. Když se přiblíží zkáza, jeho mysl je znečištĕna hříchem a zlo pak vypadá jako dobro. To, co je nesprávné, se jeví jako správné, zatímco to, co je správné, se jeví opačnĕ.“

Dhritaráštra sedĕl o samotĕ se svým tajemníkem a zarmoucenĕ naslouchal jeho slovům, o nichž vĕdĕl, že jsou mravná i pravdivá. Saňdžaja pokračoval a král se přitom držel za hlavu:

„Přivlečením do sínĕ cudné a odříkavé Paňčálí na sebe Kuruovci ve své ničemnosti přivolali naprostou zkázu. Kdo jiný než Durjódhana se svými zlotřilými spojenci by mohl vystavit Drupadovu dceru božského původu takovému týrání tím, že ji přivlečou do sínĕ, právĕ když mĕla své období a byla potřísnĕna krví? Tam spatřila své manžele zbavené bohatství, království, a dokonce i odĕvu, a přinucené stát se otroky. Jen pouta ctnosti jim zabránila v tom, aby se zachovali jako hrdinové. Brzy však přijde doba, ó králi, kdy budeme svĕdky jejich síly.“

Dhritaráštrovi se při odpovĕdi zachvĕl hlas: „Ó Saňdžajo, Draupadiny bolestné pohledy mohou zničit celý svĕt. Jakou šanci přežít má byť i jen jediný z mých synů? Když Dušásana chytil Draupadí, všechny kuruovské ženy propukly v hrozný nářek. Ještĕ teď lkají spolu s mými poddanými. Bráhmanové, které rozlítilo týrání Draupadí, odmítli vykonat ohňové obĕti. Po celém království se objevují nepříznivá znamení. Zdá se, že naše zkáza je nadosah. Zajisté je to vlivem všemocného osudu.“

Rozmlouvali tak spolu nĕjaký čas a pak král Saňdžaju propustil. Celou noc potom prosedĕl sám ve své komnatĕ a v mysli si znovu a znovu promítal průbĕh hazardní hry.

Pánduovci opustili Hastinápur severní branou v doprovodu mnoha služebníků. Jejich odchodu z mĕsta přihlížely celé zástupy a otevřenĕ spílaly starším Kuruovcům.

„Až se bude o toto království ucházet zlotřilý Durjódhana, budeme všichni ztraceni. S naším bohatstvím, rodinami, domovy i námi samotnými bude konec. Pod vládou toho hříšného, záštiplného a hrabivého muže, jemuž pomáhají jen další hříšníci, jsme odsouzeni k záhubĕ. Jak můžeme nalézt nĕjaké štĕstí? Následujme tyto ctnostné hrdiny do lesa.“

Na Judhišthiru se obrátilo nĕkolik občanů: „Kam se vydáte, až nás opustíte? Zpráva o vaší záludné porážce v nás vyvolává zoufalství. Vezmĕte nás s sebou. Nechceme se vystavit zkáze tím, že budeme žít v království hříšného krále. Taková společnost nás znečistí hříchem, zatímco ve vaší se povzneseme na nejvyšší úroveň ctnosti.“

Judhišthira sepjal ruce a odpovĕdĕl: „Jsme opravdu požehnaní, neboť lidé v čele s bráhmany nám přisuzují zásluhy, které nevlastníme. Já se všemi svými bratry bych vás chtĕl v zájmu lásky, kterou k nám chováte, požádat o jednu vĕc. Král spolu s naším praotcem Bhíšmou, moudrým Vidurou, naší matkou Kuntí a našimi přáteli zůstávají v Hastinápuru. Prosím, zůstaňte zde i vy a chovejte je ve svém srdci. To jediné mne potĕší.“

Občané bolestnĕ vykřikovali a zarmoucenĕ a jen neradi se vraceli do mĕsta. Jejich myšlenky přitom patřily jen Pánduovcům.

Když občané odešli, Pánduovci nasedli na své kočáry a vydali se na sever. Za soumraku dorazili ke břehu Gangy, kde nalezli mohutný banyán známý jako Pramána. Rozhodli se tam přenocovat, a tak sestoupili z kočárů a vykoupali se v Ganze. Když se setmĕlo, bráhmanové, kteří bratry v zástupech následovali, zažehli posvátné ohnĕ, a ty vrhaly oranžové pablesky do temnoty noci. Svatí rišiové sedící kolem ohnĕ a pronášející védské mantry melodickými hlasy Pánduovce uklidnili. Judhišthira a jeho bratři uprostřed tĕchto seberealizovaných duší opĕt zářili jako nebešťané.

Ráno se bratři připravili k odchodu do lesa. Usedli před posvátným ohnĕm a modlili se k bohům o přízeň. Poté požádali bráhmany o požehnání a svolení odejít. Judhišthira promluvil s bolestí v hlase: „Byli jsme připraveni o naše království, bohatství i vše ostatní. Ó nejlepší z lidí, nebudeme schopni se o vás postarat tak, jak je naší povinností. V lese se budeme muset živit ovocem a divoce rostoucími kořínky. Les je rovnĕž plný nebezpečných zvířat a hadů. Proto se, prosím, vraťte do Hastinápuru. Utrpení bráhmanů může zdrtit i samotné bohy, o nás ani nemluvĕ. Nepřeji si být příčinou vašeho strádání, ó svĕtci.“

Představený bráhmanů, Šaunaka, odpovĕdĕl: „Ó králi, půjdeme s tebou. Nestrachuj se o to, jak přežijeme. Zajistíme si vlastní jídlo a navíc si libujeme v asketickém životĕ. Naše modlitby a meditace vám zajistí prospĕch a budeme vás tĕšit přednesem posvátných písem.“

„Nepochybuji, že to bude tak, jak říkáte,“ odpovĕdĕl Judhišthira. „Společnost bráhmanů mĕ vždy tĕší. Teď jsem však bez prostředků. Moji bratři kvůli mĕ trpí a já si za to přičítám vinu. Jak se na vás, kteří si trpĕt vůbec nezaslouží, budu dívat, až se budete živit jídlem, které si sami opatříte? Bĕda! Hanba Dhritaráštrovým podlým synům.“

Judhišthira sedĕl a lkal s hlavou v dlaních. V Indraprastĕ se staral o desetitisíce bráhmanů a nyní nebyl schopen poskytnout jídlo ani nĕkolika málo z nich.

Když Šaunaka vidĕl krále tak sklíčeného, utĕšil ho úryvky z Véd: „Nevĕdomé drtí den za dnem tisíce příčin zármutku a sta příčin strachu, ale učené nikdy nepřemohou. Ó králi, lidé jako ty klamu nikdy nepodlehnou. Životní rány tĕ nemohou zmást, neboť znáš dokonale vĕčné pravdy Véd. Ó Judhišthiro, připomeň si nyní tuto moudrost.“

Šaunaka vysvĕtlil, že připoutanost k hmotĕ je kořenem utrpení. I nepatrná připoutanost, je-li živena, může človĕka zničit, tak jako oheň v dutinĕ stromu postupnĕ spálí celý strom až ke kořenům. Ten, kdo se připoutanosti vzdal, i když stále žije v tomto svĕtĕ, se zbaví zlých vášní a utrpení, které plodí.

Judhišthira bedlivĕ naslouchal a tĕšil se z poznání, které slyšel již tolikrát. Naslouchání ho však nikdy neunavilo. Šaunaka mu řekl, že touha po bohatství, kterou nelze nijak zmírnit, je nejhorším nepřítelem človĕka. Nejvyšší štĕstí pochází ze spokojenosti, zatímco úsilí o majetek, slávu, následovníky a společnost milovaných osob je jen příčinou spoutanosti a nakonec bolesti.

„Proto, ó králi, bys nemĕl po ničem prahnout. Nesnaž se shromažďovat bohatství ani pro ctihodné účely. Lepší je nikdy se bahna ani nedotknout, než ho pak ze sebe smývat. Přeješ-li si získat ctnost, zbav se všech tužeb po bohatství.“

Judhišthira byl zmaten: „Ó riši, pro sebe nechci nic. Přeji si mít jen tolik majetku, abych se mohl postarat o bráhmany. K čemu je život hospodáře, když človĕk nemůže opatrovat a podporovat ty, jež na nĕm závisí? Není snad povinností hospodáře živit jak členy své rodiny, tak brahmačáríny a askety? Hospodář by mĕl také přijímat hosty a pocestné. To je prý cesta ke zbožné ctnosti. Jaký je tvůj názor, ó učený bráhmano?“

„Bĕda, tento svĕt je plný protikladů,“ odpovĕdĕl Šaunaka. „To, co zahanbuje dobré a čestné, tĕší zlotřilé. Lidé pod vlivem nevĕdomosti a vášnĕ jednají jen proto, aby uspokojili své žaludky a pohlavní orgány. Když smysly přijdou do styku s předmĕty smyslového vnímání, v srdci se zrodí touha užívat si jich. Touhou zaslepení lidé podlehnou diktátu smyslů, který zamĕňují za skutečné štĕstí.“

Šaunaka vysvĕtlil, že i zbožní lidé mohou ve styku se svĕtem a jeho předmĕty požitku podlehnout touhám. Judhišthira již dosáhl úspĕchu v životĕ hospodáře. Nyní, bez připoutanosti nebo hmotných tužeb, by se mĕl zamĕřit na praktikování jógy a askeze, aby dosáhl plného duchovního prospĕchu. Svou duchovní silou pak bude schopen bráhmany podporovat.

Judhišthira rišimu podĕkoval za rady a slíbil, že se jich bude držet. Stále však toužil najít způsob, jak se postarat o ty askety, kteří si přáli jít s ním do lesa, a proto se zeptal na radu Dhaumji: „Ó velký mudrci, nemohu opustit bráhmany, ale zároveň se o nĕ nedokáži postarat. Co mám dĕlat?“

Dhaumja o Judhišthirovĕ otázce nĕkolik minut přemýšlel a potom odpovĕdĕl: „Před dávnými časy všechny stvořené bytosti trpĕly hladem. Súrja se nad nimi slitoval, setrval nad Zemí a svými paprsky přitahoval vodu. Mĕsíc pak svou chladivou mocí promĕnil vzniklou páru v mraky. Začalo pršet a spojením slunce a deštĕ ze zemĕ vyrostla potrava. Tak jsou všechny bytosti ve skutečnosti živeny sluncem. Přijmi útočištĕ u boha Slunce, ó králi, a tak budeš schopen splnit svůj zámĕr.“

Dhaumja Judhišthirovi vyložil, jak všichni vznešení králové v minulosti chránili a vysvobozovali své poddané díky své asketické meditaci a slibům. Pánduův syn okamžitĕ pochopil   —   aby zajistil prostředky pro obživu bráhmanů, mĕl by prostřednictvím asketického slibu uctívat boha Slunce. Proto se mudrce zeptal, jak má postupovat.

Dhaumja Judhišthiru naučil sto osm jmen Slunce a védské modlitby, které mĕl pronášet. Judhišthira potom vstoupil do Gangy a obrácen čelem ke Slunci recitoval četné modlitby Slunci a uctíval je. Nĕkolik dní nejedl ani nepil a prostřednictvím pránájáma-jógy ovládal dech. Vzdal se spánku a ve vodách Gangy neustále velebil boha Slunce.

Po třech dnech se zářící bůh Slunce Judhišthirovi zjevil se slovy: „Tvé modlitby a askeze mĕ potĕšily, ó králi. Dostane se ti všeho, co si přeješ. Poskytnu ti potravu po dvanáct let tvého vyhnanství v lese.“

Podal Judhišthirovi velký mĕdĕný talíř s tímto pokynem: „Až Paňčálí uvaří jídlo, nechť je položí na tento talíř. Dokud se sama nenají, talíř vám bude poskytovat nevyčerpatelné množství jídla. Tímto způsobem z nĕho budeš moci nakrmit jakékoliv množství lidí, ó králi.“

Bůh se pak vznesl na oblohu a zmizel se slovy: „Ode dneška za čtrnáct let získáš své království zpĕt.“

Judhišthira vyšel s talířem z vody a uchopil Dhaumjovy nohy, aby jej uctil. Nesmírnĕ šťasten objal své bratry a potom podal divotvorný talíř Draupadí. Ta okamžitĕ uvařila jídlo a položila je na nĕj. Po obĕtování jídla Pánu vhodnými modlitbami obsloužila bráhmany. K jejímu úžasu a radosti vidĕla, že jídlo, které z talíře rozdala, se okamžitĕ doplnilo. Talíř se vyprázdnil teprve poté, co obsloužila své manžely a najedla se i ona sama.

Když Pánduovci dojedli, vydali se v doprovodu stovek bráhmanů do lesa Kámjaka požehnáni příznivými obřady a védskými modlitbami.