Kapitola 23

V Hastinápuru propadal Dhritaráštra stále vĕtšímu zármutku. Potřeboval útĕchu, a proto si zavolal Viduru, kterému řekl: „Ó Khattvo, tvoje moudrost v ničem nezaostává za moudrostí vznešeného Bhárgavy. Důvĕrnĕ znáš i ty nejjemnĕjší zákonitosti dharmy. Nedĕláš mezi Kuruovci žádné rozdíly, a proto mi povĕz, co je pro mĕ i pro nĕ dobré. Co bychom mĕli dĕlat, když se teď události vyvinuly tímto způsobem? Jak můžeme opĕt získat důvĕru a lásku občanů? A zejména mi řekni, jak se vyhnout naprosté zkáze našeho rodu?“

Vidura odpovĕdĕl: „Ó králi, zbožnost i hospodářský rozvoj a smyslový požitek závisejí na ctnosti. Na ní závisí i blaho království. Proto, ó nejlepší z lidí, miluj jak syny své, tak i Pánduovy. Tím, že jsi dovolil svým synům vedeným Šakunim hrát v kostky s Judhišthirou, jsi zničil ctnost. Jediný způsob, jak můžeš nyní toto zlo odčinit a získat v tomto svĕtĕ chválu, je vrátit Pánduovcům jejich království. Spokoj se s tím, co ti právem náleží, a neprahni po majetku druhých.“

Dhritaráštra na svém trůnu neklidnĕ poposedl. To nebyla rada, kterou chtĕl slyšet. Spíše se toužil dozvĕdĕt, jak si mohou Kuruovci zabezpečit své současné postavení. Osud jim propůjčil moc vládnout celé Zemi. Teď musí své postavení posílit, aby tak jejich vláda byla úspĕšná. Jak jim pomůže, když království postoupí svým nejmocnĕjším nepřátelům? Dhritaráštra cítil, jak bĕhem Vidurovy řeči jeho hnĕv roste.

„Ó potomku Bharaty, kdysi jsem ti řekl, abys Durjódhanu zavrhl. Kdybys mĕ tehdy poslechl, nemusel bys teď litovat. Můžeš to však stále ještĕ učinit. Odvrhni Durjódhanu a přiveď Judhišthiru zpĕt jako vládce. Nechť tvoji synové a jejich stoupenci Pánduovcům slouží. Přimĕj Dušásanu, aby se Draupadí při veřejném soudním přelíčení omluvil. Mĕl by se také omluvit Bhímovi. To nám všem přinese prospĕch, a zároveň to zachrání království před zkázou. Co jiného ti mohu v tuto chvíli poradit?“

Dhritaráštrův hnĕv překypĕl. Bylo zřejmé, že Vidura vždy straní Pánduovcům a jemu a jeho synům nikdy nepřeje. Položil ruku na své žezlo posázené drahokamy a řekl: „Ó Viduro, hovoříš jen proto, abys potĕšil Pánduovce, a moje dobro tĕ nezajímá. Neschvaluji tvá slova. Jak můžeš očekávat, že opustím své vlastní tĕlo a krev kvůli nĕkomu jinému? I když jsou Pánduovci stejnĕ dobří jako moji synové, Durjódhana se narodil z mého tĕla. Žádáš mĕ, abych před vlastním tĕlem upřednostnil tĕlo nĕkoho jiného. Přestože tĕ chovám ve velké úctĕ, dnes shledávám tvá slova nečestnými, a proto je zavrhuji. Můžeš zde zůstat nebo odejít, jak si přeješ. Již tvé rady nepotřebuji. Ať se s necudnou ženou jedná sebelépe, vždy svého manžela opustí.“

Dhritaráštra náhle vstal a odkráčel do svých vnitřních komnat. Vidura smutnĕ potřásl hlavou a řekl: „Tento rod je odsouzen k záhubĕ.“ Rozhodl se následovat Pánduovce do lesa a začal se připravovat k odchodu.

Pánduovci za sebou zanechali své kočáry, vzali si jen své zbranĕ a vykročili na západ. Cestovali z lesa do lesa, prošli Kurukšétrou a překročili řeky Jamunu, Drišadvatí a Sarasvatí. Nakonec na březích Sarasvatí spatřili rozlehlý les Kámjaka. Říční břeh lemovaly desítky asketů, kteří tam vykonávali své obĕti a askezi. Pánduovci vstoupili do Kámjaky a postavili si tam chýše ze slámy, rákosu a palmových listů. Ve společnosti bráhmanů se potom začali vĕnovat obĕtem a studiu písem.

Jednoho večera, když sedĕli u posvátného ohnĕ a naslouchali bráhmanům přednášejícím příbĕhy z védských dĕjin, zaslechli přijíždĕt kočár. Pohlédli daným smĕrem a spatřili, jak se k nim blíží Vidura. Judhišthira řekl překvapenĕ Bhímovi: „Co tu dĕlá Vidura? Poslali ho, aby nás přivedl k další hře v kostky? Chce nás snad zlotřilý Šakuni připravit i o naše zbranĕ?“

Pánduovci vstali od ohnĕ a se vší úctou se s Vidurou pozdravili. Usadili ho mezi sebe, a když se vyptali na jeho blaho, Judhišthira mu nabídl občerstvení a místo k odpočinku. Příštího dne Vidura bratrům vyložil, co se odehrálo v Hastinápuru.

„Ó Adžátašatru, řekl jsem králi, co je pro nĕho prospĕšné, ale nevĕnoval mi pozornost. Král se prostĕ správnou cestou nevydá, tak jako necudnou ženu vznešeného muže nelze přivést zpĕt k ctnosti. Nikdy ho nepotká štĕstí. Moje rada na nĕho nemĕla žádný vliv, tak jako voda jen sklouzne po listu lotosu. Poslal mĕ nevybíravými slovy pryč.“

Pánduovci Viduru utĕšili a on prohlásil: „Teď vám řeknu, co podle mého názoru napomůže vašemu konečnému úspĕchu. Mĕli byste trpĕlivĕ čekat na svou příležitost a hledat způsoby, jak zvĕtšit svoji sílu. Konejte askezi a uctívejte bohy. To vám pomůže získat další sílu. Vždy mluvte pravdu a buďte laskaví ke svým podřízeným a stoupencům. Dĕlte se s nimi o jídlo a nikdy se v jejich společnosti nechvástejte. Toto chování zvyšuje blahobyt králů.“

Judhišthira Vidurovi podĕkoval za jeho radu a slíbil, že se jí bude držet. Potom zaslechli přijíždĕt další kočár. Tentokrát k nim přijíždĕl Saňdžaja. Dhritaráštrův vozataj se Judhišthirovi poklonil a byl laskavĕ přivítán vlídnými slovy. Když ho pohodlnĕ usadili, vysvĕtlil Judhišthirovi, proč přijel.

„Od té doby, co král poslal Viduru krutými slovy pryč, sžírá ho kajícnost a lítost. Dnes ráno vstoupil do snĕmovní sínĕ a v bezvĕdomí padl na podlahu. Když se probral, řekl shromáždĕným králům: ,Můj bratr Vidura je jako bůh spravedlnosti Jamarádža. Když si na nĕho vzpomenu, srdce mi spaluje mučivá úzkost a zármutek.̀“

Saňdžaja pokračoval: „Král mĕ poslal, abych přivedl Viduru zpĕt do Hastinápuru. Řekl: ,Jdi rychle, ó Saňdžajo, a zjisti, zda je můj bratr, kterého jsem v hnĕvu poslal nevybíravými slovy pryč, ještĕ naživu. Nikdy mi ani v nejmenším neuškodil. Naopak si ode mĕ vytrpĕl své. Přiveď ho sem dříve, než zemřu.̀“

Saňdžaja se obrátil na Viduru: „Ó potomku Kurua, vrať se, prosím, do mĕsta a přiveď krále zpĕt k životu. Tak zní příkaz.“

I když to vypadalo, že Dhritaráštra není vůbec schopen vĕnovat pozornost jeho dobrým radám, Vidura se rozhodl vrátit. Svého staršího bratra miloval a vĕdĕl, že Dhritaráštra je i přes své pošetilé chování inteligentní. Vidura cítil, že kdyby byl králi nablízku a mohl mu radit, pak by zde byla alespoň nĕjaká nadĕje, že ještĕ přijde k rozumu.

S Judhišthirovým svolením se Vidura vrátil do Hastinápuru a šel za Dhritaráštrou, který byl z jejich shledání radostí bez sebe. Král řekl: „Ó ctnostný a bezhříšný, mám štĕstí, že jsi se mi vrátil. Včerejší noci jsem nemohl spát, neboť jsem myslel, že jsem již ztracen.“

Vidura odpovĕdĕl, že Dhritaráštrovi jeho urážku prominul: „Jsi můj guru a zasloužíš si moji nejvyšší úctu. Když mi Saňdžaja řekl o tvém přání, rychle jsem se vrátil. Ó králi, je jen přirozené, že každý ctnostný muž má sklon pomáhat nešťastným. Tvoji i Pánduovi synové jsou mi stejnĕ drazí, ale protože Pánduovci nyní trpí, soucítím s nimi více.“

Oba bratři si ještĕ nĕjakou dobu vymĕňovali omluvná slova a mĕli radost z opĕtovného shledání.

Durjódhana se však z Vidurova návratu neradoval. Zavolal si Šakuniho, Karnu a Dušásanu a řekl jim: „Prohnaný Vidura, který vždy straní Pánduovcům, se vrátil. Zvažme, co musíme udĕlat, než se mu podaří přesvĕdčit krále, aby zavolal Pánduovce zpĕt. Kdybych mĕl ještĕ nĕkdy vidĕt, jak se jim daří dobře, nepřežil bych to.“

Šakuni se zasmál. „Co je to za pošetilé řeči, ó králi? Pánduovci již odešli do lesa a bĕhem příštích třinácti let se nevrátí. Souhlasili s podmínkami sázky a nikdy se od pravdy neodvrátí. I kdyby je tvůj otec požádal, aby se vrátili, nebudou s tím souhlasit, dokud jejich vyhnanství neskončí. V žádném případĕ se nemusíme bát. Musíme jen předstírat, že souhlasíme s tvým otcem, a čekat na příležitost, až je znovu porazíme.“

Dušásana Šakuniho slova pochválil: „Líbí se mi tvoje rada, strýčku.“

Karna pohlédl na Durjódhanu, který se stále cítil nesvůj. „Ó králi, my všichni zde jsme tvoji přátelé a dobrodinci. Vždy tĕ budeme podporovat proti Pánduovcům. Nemáš se čeho bát. Ale souhlasím se Šakunim. Bratři svůj slib neporuší. Pokud by se snad vrátili, najdeme způsob, jak je znovu porazit.“

Durjódhana se otočil ke svým rádcům zády. Stál a mříží zdobeným oknem hledĕl do překrásných palácových zahrad. Ztĕžka oddychoval a skřípal zuby. Jak mohl být šťasten, dokud jsou ti Pánduovci stále naživu?

Karna řekl: „Vím, na co myslíš, ó vládce lidí. Sdílím tvoje pocity. Musíme se Pánduovců jednou provždy zbavit. Hra v kostky tuto záležitost nevyřešila, protože jsou dosud naživu.“

Karnova pohledná tvář se zkřivila vztekem, když pomyslel na Ardžunu, svého dávného soka. Přál si utkat se s ním v bitvĕ, ale třináct let bylo na čekání příliš dlouhá doba. Karna přecházel sem a tam a vášnivým hlasem pokračoval: „Jsem o tom upřímnĕ přesvĕdčen, ó králi. Oblečme si brnĕní, chopme se zbraní, nasednĕme do kočárů a vyjeďme ve velkém počtu do lesa. Najdĕme Pánduovce a zabijme je. Právĕ teď, dokud jsou bez prostředků a oslabeni žalem, je k tomu vhodná doba. Nemají ani sílu ani vliv, a proto se nám podaří je snadno porazit.“

Karnova důrazná slova všechny vzrušila. Jeho řešení bylo to pravé. Durjódhana bez váhání povolal jako doprovod silný oddíl a s Karnou a svými bratry po boku vyrazil do lesa.

Cestou z mĕsta však potkali Vjásadévu. Mudrc svým duchovním zrakem Durjódhanův úmysl prohlédl a poručil mu, ať se okamžitĕ vrátí do paláce. Princ se cítil pokořen, ale neodvážil se rišiho příkazu neuposlechnout, obávaje se moci jeho kletby.

Vjásadéva se potom vydal navštívit Dhritaráštru. Po řádném přivítání a uctĕní řekl: „Ó nanejvýš moudrý Dhritaráštro, vyslechni si ode mĕ, co je pro Kuruovce nejlepší. Nemám vůbec žádnou radost z toho, že jste pomocí nečestných prostředků vyhnali Pánduovce do lesa. Jestliže jim jejich království nevrátíš, pak na konci třináctého roku na své nepřátelství nezapomenou a bezpochyby Kuruovce pobijí.“

Vjásadéva sedĕl na vyvýšeném sedadle v kuruovském snĕmu. Pohlédl na krále, který tam sedĕl obklopen svými ministry a rádci. Všichni mudrci mu uctivĕ naslouchali a on pokračoval: „Tvůj pošetilý syn teď touží Pánduovce zabít. Mĕl bys ho zastavit. Pokud se pokusí tyto hrdiny v lese usmrtit, sám přijde o život. Ó potomku Bharaty, Durjódhana hledí na Pánduovce s takovou záští, že když mu jeho plány nepřekazíš, způsobí zkázu celého kuruovského rodu.

Ó králi, proč neposlat Durjódhanu do lesa, aby tam Pánduovcům sloužil? Tak se vyhne cestĕ zkázy. Možná si ho ctnostní Pánduovci dokonce oblíbí, i když o tom pochybuji. Povaha, kterou človĕk získá při narození, s ním zůstává po celý život. Durjódhana by se určitĕ před Pánduovci ani kýmkoliv jiným pokořit nedokázal.“

Mudrc se rozhlédl po shromáždĕní: „Co si myslí Bhíšma, Dróna a Vidura? Jaký je tvůj názor, ó králi? Mĕl bys bez váhání udĕlat to, co je správné, jinak bude s tvým štĕstím konec.“

Dhritaráštra zvedl ruku pokrytou blyštivými prsteny, opřel si o ni čelo a s povzdechem řekl: „Ó proslulý, ten nápad s hazardní hrou se mi od začátku nelíbil. Myslím, že mĕ k souhlasu přinutil neodolatelný osud. Nelíbila se ani Bhíšmovi, ani Drónovi, ani Vidurovi, ani královnĕ Gándhárí. Nepochybuji o tom, že k tomu došlo vlivem Pánovy matoucí energie, máji. Vĕdĕl jsem o tom všem již tehdy, ale pod vlivem své otcovské lásky jsem nebyl schopen se záštiplného Durjódhany zříci.“

„Ó králi, chápu, jak se cítíš. Syn je človĕku vždy tím nejdražším. Proč však nevidíš jako své syny také Pánduovce? Ti právĕ trpí nesnázemi, proč s nimi tedy nesoucítíš? Oslovuji tĕ teď jako svého vlastního syna. Stejnou lásku cítím k mým ostatním synům, Pánduovi a Vidurovi. Máš sto a jednoho syna a Pándu jen pĕt. Když myslím na Pánduovy syny, uvažuji jen o tom, jak jim pomoci. Ó nejlepší z lidí, chceš-li uchovat všechny Kuruovce naživu, nařiď Durjódhanovi, ať s Pánduovci uzavře mír.“

Dhritaráštra pomalu potřásl hlavou a jeho zářivá koruna odrážela sluneční paprsky pronikající dovnitř okny. „Ó moudrý riši, je to přesnĕ tak, jak říkáš. Dobře to vím, stejnĕ jako všichni tito králové. Tutéž radu jsem již slyšel od Bhíšmy, Vidury i Dróny. Nĕjak ji však nedokáži následovat. Buď tedy, prosím, ke Kuruovcům laskavý a pouč mého zlotřilého syna, aby se vydal správnou cestou.“

Vjásadéva, který byl schopen vidĕt minulost, přítomnost i budoucnost, řekl: „Zanedlouho tĕ navštíví proslulý riši Maitréja, který sem přijde po návštĕvĕ Pánduovců, a napomene tvého syna pro dobro Kuruovců. Neváhej následovat jeho radu, jinak tvého syna prokleje.“ Pak Vjásadéva vstal a opustil shromáždĕní.

Riši Maitréja brzy dorazil, jak Vjásadéva předpovĕdĕl. Putujícího asketu, který si nesl pouze hůl a nádobu na vodu, přivítal Dhritaráštra a jeho synové se vší úctou. Uctili ho nabídnutím arghji a ostatními obřady. Dhritaráštra ho potom vybídl, ať usedne na drahokamy posázený trůn uprostřed shromáždĕní. Když mudrc pohodlnĕ sedĕl, král se ho zeptal: „Ó slavný, byla tvoje cesta z lesa pohodlná? Žijí tam hrdinové, pĕt bratrů Pánduovců, šťastnĕ? Zůstanou tam plných třináct let? Jak bude obnovena bratrská láska mezi mými syny a synovci?“

Maitréja se rozhlédl po shromáždĕní. „Bĕhem své poutní cesty jsem přišel do lesa Kámjaka a potkal Judhišthiru a jeho bratry. Mají na sobĕ jelení kůže, spletli si vlasy a žijí tam ve společnosti mudrců. Slyšel jsem od nich o závažných chybách, kterých se dopustil Durjódhana, i o strašlivém nebezpečí, které vám kvůli tomu teď hrozí. Proto přicházím, abych vám poskytl radu. Moje láska k vám je velká a vždy vám přeji to nejlepší.“

Mudrc se zeptal, jak je možné, že král přehlížel Durjódhanovy ohavné skutky. Jak mu mohli Dhritaráštra a Bhíšma dovolit, aby rozpoutal s Pánduovci takové nepřátelství?

„Jsi zde vládcem,“ řekl vážným hlasem riši. „Máš tedy moc trestat zločince. Za to, že jsi dopustil zlotřilé činy ve své vlastní snĕmovní síni, ó králi, tĕ mudrci zavrhli. Neobáváš se následků, které to může mít?“

Maitréja se obrátil k Durjódhanovi, který se nad jeho slovy zachmuřil. Mudrc jemnĕ promluvil: „Ó hrdino mocných paží, moje slova jsou určená jen pro tvoje dobro a také pro dobro Kuruovců, Pánduovců a vlastnĕ celého svĕta. Nevyhledávej hádky s Pánduovci. Jejich síla se vyrovná síle tisíců mocných slonů. Jsou ctnostní a nesmírnĕ stateční. Bhíma holýma rukama zabil tři mocné rákšasy   —   Hidimbu, Baku a Kirmiru   —   nepřátele nebešťanů, kteří dokázali přijmout jakoukoliv podobu. Zabil je tak snadno jako tygr kolouška. Vzpomínáš si, jak tentýž Bhíma v jediném souboji zabil neporazitelného Džarásandhu? Kdo je natolik pošetilý, aby si znepřátelil takové hrdiny, kteří mají za spojence Krišnu, Drupadu a jeho syny? Vezmi si moji radu k srdci, drahé dítĕ, a uzavři s nimi mír. Nepřivolávej na sebe nebezpečí.“

Durjódhana pohlédl stranou a neodpovídal. Odhalil své stehno, hlasitĕ se do nĕho plácl a potom svĕsil hlavu. Natáhl nohy, jako by se nudil, a čmáral nohou po zemi. Když Maitréja vidĕl Durjódhanovu drzost, oči mu zrudly hnĕvem. Dotkl se posvĕcené vody, uchopil posvátnou šňůru, která mu visela na rameni a hromovým hlasem pronesl: „Ó ty nestoudníku, jelikož opovrhuješ mými slovy a nedbáš mé rady, brzy sklidíš výsledek svého chování. Ve velké válce, která povstane z bezpráví, jehož ses dopustil, ti Bhíma kyjem roztříští stehno.“

To Dhritaráštru okamžitĕ znepokojilo. Snažil se Maitréju utĕšit laskavými slovy a požádal ho, ať je k Durjódhanovi milostivý. Maitréja řekl, že pokud Durjódhana uzavře s Pánduovci mír, kletba pomine. Jinak ale ne.

Dhritaráštra pocítil jistou úlevu z toho, že se mu podařilo ponĕkud zmírnit Maitréjovu kletbu. Potom řekl: „Ó riši, slyšeli jsme o tom, jak Bhíma zabil Hidimbu a Baku, ale ne Kirmiru. Kdo byl tento démon? Jak mocný byl a jak zemřel? Přejeme si dozvĕdĕt se o tom vše.“

Maitréja odvĕtil: „Před tímto shromáždĕním již hovořit nebudu, protože Durjódhana odmítl má slova. Vidura však příbĕh o Kirmirovi dobře zná.“ S tĕmito slovy mudrc vstal a odešel z mĕsta.

Když byl uražený mudrc pryč, Dhritaráštra požádal Viduru, ať jim ten příbĕh poví. Vidura odpovĕdĕl: „Ó králi, vyslechl jsem ho od Judhišthiry v lese. Když Pánduovci odešli z Hastinápuru, cestovali tři dny a tři noci a nakonec dorazili do lesa Kámjaka. Když jím v hrůzu nahánĕjících nočních hodinách procházeli, narazili na dĕsivého rákšasu s planoucíma očima. Byl vysoký jako strom a držel hořící pochodeň. Rukama a nohama roztaženýma jako vĕtve mohutné damaronĕ jim zatarasil cestu. Z široce rozevřené tlamy mu čnĕlo osm tesáků a oči mĕl barvy mĕdi. Se zježenými zářícími zrzavými vlasy připomínal masu mraků nabitou bleskem a ozdobenou hejnem jeřábů. S hromovým řevem rozestřel své rákšasí klamné přeludy a zmátl smysly Pánduovců.

Shromáždĕní s napĕtím poslouchalo Vidurovo vyprávĕní. „Všude padali k zemi ptáci i jiní tvorové již při pouhém zaslechnutí démonových dĕsivých výkřiků. Jeleni, buvoli, levharti a medvĕdi vystrašenĕ prchali do všech stran. Díky všem tĕm prchajícím bytostem se zdálo, že se dal do pohybu celý les. Začal vát prudký vítr a rozvířil mračna prachu. Tak jako je nářek nejvĕtším nepřítelem pĕti smyslů, stejnĕ strašlivý připadal rákšasa i pĕti Pánduovcům.

Rákšasa sledoval zpovzdálí bratry oblečené v jeleních kůžích a nesoucí zbranĕ a postavil se jim do cesty jako hora Mainaka. Když Draupadí spatřila tuto hrozivou bytost, zavřela oči a stála tam uprostřed svých manželů jako rozbouřená řeka mezi pĕti horami. Dhaumja bez váhání pronesl védské mantry, aby čelil mámením démona, načež vítr ustal a prach se usadil. Když rákšasa vidĕl, že jeho moc byla zlomena, hnĕvem rozevřel oči a vypadal jako sama Smrt.

Judhišthira stroze pronesl: ,Kdo jsi? Co od nás chceš?̀

Rákšasa odpovĕdĕl: ,Jsem Kirmira, Bakův bratr. V tomto pustém lese se mi vede dobře. Požírám všechny lidi, kteří jsou natolik pošetilí, že sem přijdou. Kdo jste vy, že sem dnes přicházíte, abyste se stali mou potravou?̀

,Jsme pĕt synů Pándua,̀ odpovĕdĕl Judhišthira. ,Byli jsme vypovĕzeni z našeho království a přejeme si strávit dobu našeho vyhnanství v tomto lese, který je tvým panstvím.̀

Když vyšla najevo jejich totožnost, rákšasa zařval radostí. ,Ha! Jaké štĕstí. Osud dnes vyplnil mé dávné přání. Chodil jsem všude v nadĕji, že naleznu Bhímu, vraha mého bratra. Teď tu stojí přede mnou uprostřed noci, kdy je má síla nejvĕtší a navíc když mám hlad. Tento darebák v přestrojení za bráhmanu mi zabil bratra a unesl sestru. Teď ho za to stihne má pomsta. Zabiji ho a jeho krev obĕtuji Bakovĕ duši. Tak se zbavím svého dluhu ke svému mrtvému bratrovi. Pozřu Bhímu a strávím ho jako Agastja asuru Vatápiho.̀

Judhišthira rákšasu vyplísnil: ,To se nikdy nestane.̀ Vtom mocný Bhíma vytrhl obrovský strom a zbavil ho vĕtví a Ardžuna v mžiku napnul luk a stál tam s šípem připraveným k výstřelu. Bhíma však svého bratra zarazil a sám vykročil k démonovi. Utáhl si bederní roušku a vykřikl hnĕvivou výzvu: ,Stůj a bojuj!̀ Ozbrojen stromem k nĕmu vyrazil a udeřil jím plnou silou rákšasu do hlavy, jako když Indra vrhá svůj hromoklín. Strom se roztříštil na kusy, ale s démonem to ani nepohnulo. Mrštil po Bhímovi svou hořící pochodní tak, že v letu připomínala blesk. Bhíma se rychle vrhl k zemi a v letu ji odkopl levou nohou.

Rákšasa se strašlivým řevem také vytrhl vzrostlý strom a hnal se na Bhímu jako Jamarádža nesoucí své smrtonosné žezlo. Oba soupeři vytrhávali strom za stromem a v boji je na sebe vrhali a mlátili jimi o sebe. Bitva připomínala starodávný boj mezi Valim a Sugrívou a velká část lesa byla již brzy beze stromů. Rozzuřený démon potom zdvihl a mrštil po Bhímovi obrovský kámen. Ten balvan zachytil a hodil zpĕt. Kirmira se rozbĕhl k Bhímovi s napřaženýma rukama, tak jako se Ráhu blíží ke Slunci, aby je pohltil. Pustili se do křížku a váleli se po zemi jako dvojice rozzuřených býků zaklesnutých do sebe v boji na život a na smrt.

Byl to divoký a tvrdý boj a trval témĕř hodinu. Bhíma, pyšný na svou sílu, vĕdĕl, že ho Draupadí sleduje. Vtom si vzpomnĕl na urážky, kterých se Durjódhana vůči princeznĕ dopustil. Pohlédl na démona, jako by to byl Kuruovec, a jeho hnĕv vzkypĕl. Chytil rákšasu tak, jako rozzuřený slon chytá druhého slona. Kirmira Pánduova syna také uchopil, ale Bhíma ho zdvihl a mrštil jím vší silou o zem. Potom sevřel démona v pase a začal jím třást, jako když vítr třese stromy. Démon přitom zdvihl ruce a ze všech sil stiskl Bhímův krk. Bhíma rákšasu opakovanĕ zdvihal a bil jím o zem, přestože ho démon svíral rukama podobnýma ocelovým svĕrákům.

Zemĕ se otřásala a lesem se nesla ozvĕna nárazů Kirmirova tĕla o zem. Ten přitom vydával strašlivý řev připomínající pronikavý zvuk trubky. Bhíma ho zdvihl a obrovskou silou jím zatočil dokola. Když vidĕl, že rákšasa ztratil vĕdomí, praštil jím o zem, klekl si na jeho hruď a zardousil ho. Bhíma umírajícímu démonovi řekl: ,Ó ty hříšný darebáku, již nemusíš otírat slzy Bakových a Hidimbových příbuzných, neboť se k nim brzy připojíš.̀

Bhíma nechal šatů a ozdob zbavené Kirmirovo tĕlo ležet na cestĕ a připojil se ke svým bratrům, kteří se kolem nĕho shlukli a chválili ho. S Draupadí opĕt ve svém středu potom všichni odešli hloubĕji do lesa.“

Shromáždĕní po vyslechnutí tohoto příbĕhu užaslo. Vidura na závĕr řekl: „Toto jsem vyslechl od Judhišthiry. Když jsem projíždĕl lesem, vidĕl jsem na vlastní oči mrtvé tĕlo rákšasy nesoucí stopy Bhímových ran.“

Dhritaráštra si jen povzdechl, ale neřekl ani slovo. Jeho úzkost narůstala. Bhíma slíbil, že zabije všechny jeho syny. Kdo nebo co by mu kdy mohlo zabránit tento slib splnit? Královo srdce hořelo strachem a mučivou úzkostí.