Kapitola 24
JUDHIŠTHIROVY POKYNY O MRAVNOSTI
Krišna řekl: „Takovou nespravedlnost nebudu dále trpĕt. Zemĕ se jednoho dne napije krve Durjódhany, Karny, Šakuniho i čtvrtého z nich, Dušásany. Až je i s jejich stoupenci zabijeme, dosadíme na trůn Dharmarádžu. Tito úskoční muži si zaslouží smrt. Je to v naprostém souladu s vĕčným mravním řádem.“
Krišna plál hnĕvem. Vypadalo to, jako by se chystal pozřít celé stvoření. Ardžuna se Ho rychle pokusil uklidnit připomenutím mnoha Jeho úžasných činů.
„Ó Krišno, vznešený riši Vjásadéva mi řekl, že jsi příčinou stvoření, tím, kdo pohybuje myslí každé bytosti, a počátkem i koncem veškerých vĕcí. Spočívá v Tobĕ všechna askeze, jsi ztĕlesnĕním všech obĕtí a vĕčnou Nejvyšší Osobou. Všichni bohové závisejí na Tobĕ a z Tebe také pochází stvořitel vesmíru Brahmá. Ó Kéšavo mocných paží, mnohokrát ses již zjevil na Zemi v různých vtĕleních.“
Ardžuna přijal Krišnu jako příčinu dokonce i všemocného Višnua a popsal různé Višnuovy avatáry, kteří se zjevili v minulých vĕcích. „Ó Krišno, jako Nrisimha jsi zabil mocného asuru Hiranjakašipua a jako Aditin syn Vámana jsi třemi kroky překročil celý vesmír. Ó duše všech bytostí, dlíš v tĕle Slunce a naplňuješ je svou vlastní září, která pokrývá nebe.“
Ardžuna pokračoval popisem Krišnových činů bĕhem Jeho současného zjevení: „Zabil jsi mnoho démonských králů, kteří byli nelítostnými nepřáteli samotných bohů. Ó Džanárdano, zde na Zemi jsi projevil svaté a vĕčné mĕsto Dváraku, které oplývá bohatstvím a je vždy plné rišiů. Nemáš v sobĕ závist, lež, zášť ani krutost, protože jsi vĕčným přítelem všech tvorů. Nárada mi řekl, že na konci jugy do Tvého tĕla vstoupí vše pohyblivé i nehybné. Ó Krišno, Tvá sláva je bez konce. Promluvil jsem jen o její nepatrné části.“
Ardžuna bĕhem své řeči cítil, jak ho přemáhá transcendentální extáze. Hlas se mu zalkl a již nebyl schopen jediného slova. Krišnu Ardžunův projev lásky potĕšil a upokojil, a tak mu řekl: „Jsi Můj a Já jsem tvůj. Vše Mé je i tvé. Kdo tĕ nenávidí, nenávidí také Mĕ, a kdo tĕ následuje, rovnĕž následuje i Mĕ. V minulosti jsi byl Nara a Já jsem byl Nárájan. I když jsme individuality, jsme jako jedna bytost. Naší totožnosti a současné odlišnosti nedokáže nikdo porozumĕt.“
Před Krišnu předstoupila Draupadí se sepjatýma rukama. Nádheru její temné pleti umocňovaly šaty z jemné jelenice. Řekla Mu: „Ó neporazitelný, všichni vznešení mudrci Tĕ popisují jako Nejvyšší Osobu. Celý vesmír spočívá v Tobĕ a jsi útočištĕm všech asketů a mudrců. Tak jako si dĕti hrají s hračkami, hraješ si Ty s nebešťany. Ti, kteří u Tebe hledají ochranu, nikdy nepodlehnou žádnému neštĕstí. Ó hubiteli démonů, jak je tedy možné, že nĕkdo jako já, manželka Pánduovců, Dhrištadjumnova sestra a Tvoje přítelkynĕ, mohl být od Kuruovců tak pohanĕn?“
Draupadí se při tĕchto slovech zalily oči slzami. Subhadrá s paží okolo Draupadiných ramen naříkala také. Při vzpomínce na hru v kostky se Draupadí zmocnil hnĕv. „Proč, ó Krišno, mých pĕt mocných manželů jen tiše sedĕlo, když mĕ ponižovali zlotřilí a bezvýznamní lidé? Hanba Bhímovým pažím a Ardžunovĕ slavnému luku Gándíva, neboť ani jeden z nich nedokázal ochránit ženu v nesnázi, a to ani vlastní manželku. Hanba Bhíšmovi a Dhritaráštrovi! Přestože jsem jejich snacha, byli připraveni dopustit, aby ze mĕ udĕlali otrokyni.“
Draupadí si zakryla tvář rukama jemnýma jako poupata lotosu. Ramena se jí otřásala pláčem. Po nĕjaké chvíli se znovu uklidnila, zhluboka se nadechla a nakonec řekla: „Ó Krišno, jsi mé jediné útočištĕ. Zasloužím si Tvoji ochranu ze čtyř důvodů — pro naši rodinnou spříznĕnost, naše přátelství, úctu, kterou ke mnĕ chováš, a skutečnost, že jsi Pán.“
Krišna odpovĕdĕl: „Ó spanilá ženo, na vlastní oči uvidíš manželky tĕch, na které se hnĕváš, naříkat, jako teď naříkáš ty, až budou jejich manželé ležet mrtví na bojišti s tĕly posetými šípy a zbrocenými krví. Netrap se. Udĕlám pro Pánduovce vše, co budu moci. Budeš královnou králů. Mluvím pravdu. Nebesa mohou spadnout a Himálaj se může pohnout, Zemĕ roztrhnout a oceán vyschnout, ale vĕz, ó Draupadí, že Moje slova nejsou nikdy planá.“
Krišnova slova Draupadí utĕšila. Nepochybovala o tom, že jedná jen v zájmu jejího konečného dobra. Princezna pohlédla na Ardžunu, který řekl: „Ó ženo lotosových očí, neplač. Co Krišna řekl, to se i stane. Nemůže tomu být jinak.“
Dhrištadjumna stojící po boku své sestry řekl: „Zabiji Drónu, náš bratr Šikhandí zabije Bhíšmu, Bhíma Durjódhanu a Ardžuna Karnu, který tĕ ve snĕmovní síni tak nesnesitelnĕ urazil. Milá sestro, díky Rámovĕ a Krišnovĕ pomoci nás nemůže porazit ani Indra. Kde by k tomu vzali sílu Dhritaráštrovi synové?“
Všichni přítomní se teď opĕt obrátili ke Krišnovi. Ten pohlédl na Judhišthiru a řekl: „Ó vládce Zemĕ, kdybych tehdy nebyl zrovna zaneprázdnĕn, osobnĕ bych přišel a té hazardní hře zabránil. Poukázal bych na zlo spojené s hazardem, a tím získal podporu Bhíšmy, Dróny, Kripy i Báhlíky. Společnĕ bychom slepého krále od jeho nečestného zámĕru bezpochyby odradili.“
Přítomní bráhmanové se shlukli kolem, aby slyšeli Krišnova slova, a On na nĕ laskavĕ pohlédl. „Holdování nedovolenému sexu, hazardu, lovu a omamným látkám jsou čtyři zla, která sužují lidi a připravují je o jejich blahobyt. Zvláštĕ hazard je spojen se zkázou majetku, neštĕstím a rozmařilým plýtváním bohatstvím. Plodí jen hrubá slova a nepřátelství.“
Krišna řekl, že by na to Dhritaráštru upozornil, a kdyby král neuposlechl, přivedl by ho k rozumu silou. „A každého, kdo by se ve své nevĕdomosti přidal na stranu krále, bych zničil. To vše by se jistĕ stalo, ó králi, kdybych v té dobĕ nebyl mimo Dváraku. Až po Mém návratu Mĕ Sátjaki zpravil o událostech v Hastinápuru. Ihned poté jsem přišel sem. A když vás teď vidím, zmožené bídou a neštĕstím, bolí Mĕ srdce.“
Judhišthira se Krišny zeptal, kde bĕhem hazardní hry byl. Krišna vysvĕtlil, že odešel bojovat s králem Šálvou, Šišupálovým přítelem. Když se Šálva doslechl, že Krišna Šišupálu zabil, vydal se do Dváraky a — zatímco byl Krišna v Indraprastĕ — zaútočil na mĕsto. Šálva mĕl ohromný létající koráb, který vypadal, jako by vzduchem plulo celé mĕsto. Tento dar od Šivy používal v bitvĕ jako základnu, z níž útočil na nepřátele. Sesílal z nĕho záplavu střel všeho druhu a vyzýval Krišnu k boji, aniž by mu došlo, že ve Dvárace právĕ teď není. Když po sobĕ ve Dvárace zanechal spoušť, vrátil se do svého mĕsta.
Protože Judhišthiru toto vyprávĕní velice zaujalo, Krišna mu dopodrobna popsal boj, který se rozpoutal mezi Šálvou a bojovníky z Dváraky. Potom Pánduovu synovi vylíčil, jak se po návratu do Dváraky, když se dozvĕdĕl o Šálvovĕ útoku, osobnĕ vydal s ním bojovat. Vzplála strašlivá bitva. Šálva díky své askezi získal velkou mystickou sílu. V boji s Krišnou vytvořil klamnou představu, ve které zdánlivĕ přímo na bojišti zabil Krišnova otce Vasudéva. Svou mystickou silou také sesílal na Krišnu a Jeho oddíly déšť šípů, kyjů, okřídlených šipek, oštĕpů, hromoklínů, kulek, raket, mečů, seker a ostatních zbraní. Nakonec Krišna Šálvu zabil a jeho vzdušný koráb zničil Sudaršana čakrou.
Krišna ukončil své vyprávĕní slovy: „Proto jsem, ó Judhišthiro, nemohl přijít do Hastinápuru. Ke hře v kostky došlo vzápĕtí poté, co jsem zabil Šálvu a uvádĕl Dváraku do původního stavu. Kdybych přišel, Durjódhana by teď již nebyl mezi živými a k té hazardní hře by nikdy nedošlo. Co teď mohu dĕlat? Je obtížné zadržet příliv, když už se hráz protrhla.“
Krišna se zvedl k odchodu. Dokud neuplyne třináct let, nemůže pro Pánduovce zhola nic udĕlat. Vĕdĕl, že Judhišthira a jeho bratři jsou příliš ctnostní na to, aby své slovo porušili. V lese nepochybnĕ setrvají po celou dobu. Krišna jim proto řekl, že se za nimi koncem jejich vyhnanství ještĕ přijde podívat. Pokud jim Durjódhana jejich království nevrátí, pak jistĕ dojde k bitvĕ, v níž bude Kuruovec i se svými stoupenci zničen.
Pánduovci dali Krišnovi a Jeho družinĕ sbohem a Ardžuna se láskyplnĕ rozloučil se Subhadrou a jejich malým synem Abhimanjuem. Krišna odjel na svém zlatém jako slunce zářícím kočáře následován Dhrištadjumnou a ostatními panovníky. Když rachot kol kočáru, připomínající hrom, zanikl v dálce, Judhišthira nařídil bratrům, ať se rovnĕž připraví k odchodu. Chtĕl jít hloubĕji do lesa Kámjaka a nalézt vhodné místo, kde by mohli trávit čas ve vyhnanství.
Bratři vešli do lesa za neustálého doprovodu stovek bráhmanů. Za nĕjakou dobu přišli k velkému jezeru zvanému Dvaitavana. Po jeho hladinĕ plavali labutĕ, čakravákové a jiní půvabní ptáci a břehy jezera byly hustĕ porostlé červenými, modrými a bílými lotosy. Vzduch prosycovala jejich tĕžká vůnĕ. Okolo celého jezera rostlo množství ovocných stromů obtĕžkaných zlatými plody. V korunách stromů si za líbezného švitoření hráli pávi, čakory, kukačky a další ptáci. Bratři rovnĕž zahlédli mnoho siddhů a čáranů vĕnujících se radovánkám v lese a na březích jezera nespočet rišiů nehybnĕ sedících s myslí upřenou na nejvyšší Brahman.
Judhišthira mĕl obrovskou radost. Bylo tam překrásnĕ a rozhodl se tam usadit. Bratři si odpočinuli pod rozložitým banyánem a vypadali přitom jako pĕt mohutných slonů sedících u úpatí hory. Dhaumja potom provedl posvátné obřady, aby posvĕtil místo, kde si postaví chýše, a bratři se dali do díla.
Pánduovci se v tomto lese usadili a připomínali nĕkolik Indrů mezi nebešťany. Sloužili rišiům a bráhmanům tím, že je obdarovávali chutným ovocem a kořínky. Dhaumja a ostatní knĕží konali dennĕ obĕti na počest bohů a předků Pánduovců. Ti pořád vzpomínali na Krišnu a čas trávili nasloucháním bráhmanům přednášejícím védská písma.
Brzy po příchodu k jezeru Dvaitavana je navštívil prastarý riši Márkandéja. O Márkandéjovi se říkalo, že pamatuje počátek stvoření a zná vše, co se v dĕjinách vesmíru odehrálo. Láskyplnĕ Pánduovce pozdravil a přijal projevy jejich úcty. Riši, jehož tĕlo zářilo duchovním svĕtlem a který vypadal jako šestnáctiletý mladík, se usmíval radostí nad tím, že je vidí. Připomínali mu Rámu a Lakšmanu — i oni byli před statisíci lety vypovĕzeni do lesa. Také je mudrc v onĕch dobách navštívil.
Od příchodu do lesa Judhišthira cítil, že ho začíná přemáhat smutek nad tím, co způsobil. Vida Márkandéjův úsmĕv se zeptal: „Ó proslulý, všichni zdejší asketové jsou z našeho neštĕstí smutní. Proč se ty jediný potĕšenĕ usmíváš?“
„Já se neraduji, mé dítĕ. Spíše žasnu nad tím, nakolik se vaše situace podobá životu Dašarathova syna Rámy. I on trpĕl kvůli své neochvĕjné pravdomluvnosti a také strávil nĕkolik let ve vyhnanství v lese. Pamatuji se, jak jsem ho před tisíci lety vídával toulat se s lukem po hoře Rišjamukha. Ráma byl velkodušný a nevinný tak jako vy a žil v lese kvůli synovské poslušnosti ke svému otci. Proto se usmívám. Nehledĕ na to, jak je kdokoliv z nás mocný, nemůžeme se vyhnout neštĕstí, které přichází řízením osudu. Nikdo by tedy nikdy nemĕl jednat nespravedlivĕ a myslet si, že je mocný.“
Márkandéja pak Judhišthiru ujistil, že i on, tak jako Ráma, získá od Kuruovců své království zpĕt, až doba vyhnanství uplyne. Pak jim slíbil, že je bĕhem jejich pobytu v lese znovu navštíví, a vydal se na sever.
* * *
Když Pánduovci přebývali u Dvaitavanu, vzduchem se bez přestání linuly védské hymny. Celé území bylo stejnĕ posvátné jako sídlo Brahmy. Zvuk manter z Jadžur, Rig a Sáma Védy, okouzlující a tĕšící mysl, se mísil s drnčením tĕtiv na lucích Pánduovců, kteří se zdokonalovali v umĕní boje lovem nebezpečných lesních zvířat. V souladu s předpisy písem udržovali počet tygrů, kanců a buvolů v lese Kámjaka v únosných mezích, a chránili tak před jejich útoky mudrce vĕnující se meditaci a obĕtem.
Judhišthira miloval společnost bráhmanů. Když s nimi nyní žil bok po boku, jeho mysl byla klidná a jeho zármutek tentam. K jezeru Dvaitavana ho přišli navštívit všichni nejvĕtší mudrci svĕta — Nárada, Vjásadéva, Vasištha, Bhrigu, Angirá, Kašjapa a ostatní — a všichni Judhišthiru uctívali, tak jako nebeští mudrci v nebi uctívají Indru. Judhišthira jim jejich uctívání opĕtoval a trávil s nimi svůj čas rozhovory o duchovních tématech. Život v lese se mu začínal líbit. V mnoha ohledech mu dával přednost před obtížnými a občas i tvrdými povinnostmi krále. Laskavý Dharmův syn byl šťastný, že může žít prostým, ale duchovnĕ zamĕřeným životem, stále však mĕl na zřeteli své Bohem dané povinnosti kšatriji. Této zodpovĕdnosti se nemohl jen tak z rozmaru vzdát — povinnost, třebaže nepříjemná, musí být vykonávána neustále pro potĕšení Pána. Judhišthira tedy žil v lese se smíšenými pocity a čekal na den, kdy se bude moci opĕt ujmout svých vladařských povinností.
Draupadí se však stále rmoutila. Tĕžce nesla události, které vedly k jejich vyhnanství, a bolelo ji ponížení, kterému je Durjódhana všechny vystavil. Když jednoho večera sedĕla o samotĕ s Judhišthirou, vyjevila mu své pocity: „Ó králi, když jen pomyslím na to, jak si zlotřilý Durjódhana a jeho nohsledi šťastnĕ žijí v Hastinápuru poté, co tĕ poslali do lesa, spaluje mi to srdce. Určitĕ má radost z našeho neštĕstí. Když jsi se vydal do lesa, všichni Kuruovci kromĕ podlého Durjódhany, Karny, Šakuniho a toho nemravného Dušásany naříkali.“
Draupadí se dala opĕt do pláče. Vzpomínala na slova, jimiž se loučila s Kuntí a Gándhárí. Obĕ přitom plakaly nad jejím ponížením. Jak dlouho bude ještĕ trvat, než bude pomstĕna a provinilci potrestáni?
„Když tĕ tu vidím sedĕt na podložce z trávy a vzpomenu si přitom na tvůj trůn ze slonoviny posetý drahokamy, cítím takovou bolest, že na tebe mohu jen stĕží pohlédnout. Tĕlo máš pomazané blátem z říčního břehu, zatímco kdysi bylo potřeno tou nejlepší santálovou pastou. Dříve jsi nosil drahocenný hedvábný odĕv a teď máš na sobĕ jelení kůži a kůru stromů. Jak mohu snést pohled na mé ostatní manžele, kterým kdysi sloužili četní služebníci a kteří si teď hledají potravu v lese?“
Draupadin smutek se náhle zmĕnil v hnĕv. „To vše je výsledek zlovolných plánů hříšných lidí. Ó králi, neprobouzí se snad v tobĕ nad tvou nešťastnou situací hnĕv? Proč jsi tak klidný? Podívej se na Bhímu, který na tebe znovu a znovu upřenĕ hledí. Pouze láska k tobĕ mu brání v tom, aby se Kuruovcům postavil a zničil je. Ctí tvůj slib a hnĕv v sobĕ dusí. Pohleď i na Ardžunu. Zná Bhímovu mysl a neustále ho konejší. Síla Ardžunova luku donutila tisíce králů sloužit bĕhem rádžasúji bráhmanům. Nyní tentýž Ardžuna podléhá zármutku. Copak to v tobĕ nebudí hnĕv? A podívej se na mladé syny Mádrí, kteří jsou ti stejnĕ drazí jako tvé matce Kuntí. Teď jsou nuceni žít tvrdým životem asketů. Ani to tĕ nerozzlobí?
Nedokáži pochopit, proč jsi Kuruovce už dávno nezničil. Po tom všem, co se stalo, by taková odpovĕď byla bezpochyby v souladu s mravností. Ztrácíš snad schopnost rozlišovat? Kšatrija se má rozzlobit pokaždé, je-li spáchán hřích, a o tom, že se Kuruovci hříchu dopustili, není pochyb. Jak tady můžeš sedĕt, jako bys jim odpustil? Když král nedokáže rozpoznat, kdy se má rozzlobit a kdy má odpustit, je ztracen.
I já znám písmo. Píše se v nĕm, že Durjódhana a jeho bratři si zasluhují trest. Říká rovnĕž, že pokorná osoba, která všem neustále jen odpouští, je přehlížena, zatímco ten, kdo je mocný a v pravý čas proti ostatním zasáhne, je ctĕn jako král.“
Judhišthira soucitnĕ pohlédl na svou ženu. Tolik si toho již vytrpĕla, a jestli ho nĕco dokázalo dojmout, pak to bylo její utrpení, za jehož příčinu považoval sám sebe. Ano, srdce mu stále hořelo při pomyšlení na to, jak ji přivlekli do snĕmovní sínĕ. Bolest toho okamžiku ho bude provázet až do konce života. Na válku však nebyla vhodná doba. Draupadí nechápala všechny souvislosti. Vlídnĕ jí odpovĕdĕl: „Ó moudrá ženo, díky hnĕvu nĕkdy můžeme získat bohatství, ale z konečného hlediska je zkázou lidstva. Skutečný blahobyt zdobí toho, kdo hnĕv překoná, ale toho, kdo hnĕvu podléhá, potká neštĕstí. Hnĕv je kořenem všeho zmaru. Rozhnĕvaný človĕk je schopen zabít svého učitele a urazit starší. Nedokáže rozlišovat mezi tím, co je dobré a co špatné. Není nic, co by rozzlobený človĕk nedokázal říci nebo udĕlat, včetnĕ toho, že zavede sám sebe do sídla smrti. Díky tomuto poznání nepodlehnu hnĕvu, Draupadí. Naopak se ho budu snažit ovládnout.“
Draupadí uctivĕ naslouchala. Vĕdĕla, že v chápání zbožnosti a mravnosti se jejímu manželovi nikdo nevyrovná. Dokázal poučit i samotné bohy. Judhišthira sedící na prosté podložce z trávy kuša pokračoval: „Když slabého človĕka sužuje silnĕjší, nemĕl by dát průchod hnĕvu, jinak si přivodí jen svou vlastní záhubu. Ty, kdo sami sebe zničí, v budoucím životĕ žádné požehnané oblasti nečekají. Slabí by proto vždy mĕli svůj hnĕv ovládat. Jen pošetilci hnĕv chválí, neboť ho považují za rovnocenný síle. Moudří si drží hnĕv od tĕla. Pro človĕka stravovaného hnĕvem není snadné získat štĕdrost, důstojnost, odvahu, zručnost či jiné vlastnosti charakterních lidí. Za charakterního človĕka moudří považují toho, kdo svůj hnĕv ovládá. Zbožní takového človĕka vždy oslavují, protože vĕdí, že ten, kdo umí odpouštĕt, vždy vítĕzí. Kdo potlačí hnĕv, i když je vše proti nĕmu, se bude v příštím svĕtĕ radovat. Proto je řečeno, že moudrý človĕk, ať silný, slabý nebo i v obtížné situaci, by mĕl svému pronásledovateli vždy odpustit.“
Judhišthirovi bratři se mezitím shromáždili a naslouchali. Judhišthira dále velebil odpuštĕní. „Kdyby v tomto svĕtĕ nebylo nikoho, kdo umí odpouštĕt, svĕt by brzy zachvátil chaos. Kdyby králové a ostatní výše postavení dávali průchod svému hnĕvu, pak by soužení lidé rychle propadli zkáze. Když níže postavení nesnesou napomenutí výše postavených, hřích brzy zapustí kořeny a zničí lidstvo. Budu ti citovat verš, který v dávných časech pronesl riši Kašjapa: ,Odpuštĕní je ctnost, odpuštĕní je obĕť a odpuštĕní jsou Védy. Odpuštĕní je čistota a askeze. Je to pravda, zbožnost, náboženství a svatý Nárájan. Odpuštĕním je udržován vesmír a jeho prostřednictvím může človĕk dosáhnout oblastí vĕčné blaženosti.̀
Jak se tedy mohu vzdát odpuštĕní, ó Draupadí, které je základem duchovnosti, pravdy, moudrosti a tří svĕtů? Človĕku, který odpouští, patří tento i příští svĕt. Odpuštĕní se proto považuje za nejvyšší ctnost.“
Judhišthira se usmál na manželku. „Bhíšma, Dróna, Vidura, Kripa i ostatní starší Kuruovci si přejí mír. Vjásadéva a ostatní rišiové také velebí mír, Paňčálí. Proto se nejdříve pokusme o mírové urovnání. Pokud Dhritaráštra podlehne pokušení a naše království nám nevrátí, Bharatův rod bude zničen. Já však nechci být příčinou jeho zkázy, princezno. Odpuštĕní a pokora jsou vlastnosti sebeovládnutých lidí a Durjódhanovi nic neříkají. Tvoří vĕčnou ctnost, a proto je přijmu za své.“
Draupadí však mĕla stále pochyby. Jestliže ctnost přináší vítĕzství a úspĕch, jak mohl být Judhišthira vystaven takovému neštĕstí? Nikdy se přece neodchýlil od ctnosti. Dokonce i bĕhem hazardní hry byly jeho úmysly ctnostné. A teď byl uvržen do neštĕstí, zatímco hříšný Durjódhana si užívá blahobytu. Princezna řekla: „Zdá se mi, ó králi, že i když neustále chráníš ctnost, ctnost neochránila tebe. I nebešťané vĕdí, že žiješ jen v souladu s ctností. Jsem si jistá, že bys spíše opustil mĕ a své bratry než ctnost. Vším, co vlastníš, sloužíš bráhmanům. Nikdy jsi se nechoval přehlíživĕ ke starším, sobĕ rovným, ale ani níže postaveným. Přestože jsi dobyl Zemi, nepodlehl jsi pýše. Vykonal jsi velké obĕti a rozdal nespočet milodarů. Ani teď, bĕhem života v lese plného útrap, tvoje ctnost nijak neutrpĕla.“
Draupadí bĕhem své řeči hledĕla manželovi do očí. „Navzdory tomu všemu jsi řízením osudu ztratil soudnost a všechno jsi prohrál — bohatství, království, bratry, a dokonce i mĕ. Jak mohl nĕkdo jako ty, skromný, laskavý, zdrženlivý, štĕdrý a pravdomluvný, propadnout hazardu? Hazard je neřest. Jen nemohu pochopit, jak je to možné.“
Ačkoliv Draupadí chápala, že vše řídí Nejvyšší Pán, cítila, že Judhišthirova zdánlivĕ nevysvĕtlitelná situace podrývá její víru.
„Jistĕ, ó králi, všichni tvorové jednají podle pokynů Pána, tak jako pohyb loutek ovládá loutkář. Nikdo nemůže být ani na jeden jediný okamžik nezávislý. Bůh určuje naše štĕstí a utrpení podle výsledků našich minulých činů. Všichni závisíme na Pánu. Svádí nás k sobĕ a používá nás jako nástroje k naplnĕní naší vzájemné karmy. Proto se mi zdá, že Pán způsobil tvoje neštĕstí. Jak ale mohl dopustit takové bezpráví, v takovém rozporu s ctností a pravdou? A není-li to Jeho chyba, pak to znamená, že nejmocnĕjší je princip, který to vše řídí. Pokud nejsou činy spojeny s následky danými Bohem, potom naříkám nad tĕmi, kteří nemají sílu.“
Judhišthira vidĕl, že jeho žena je zmatena nářkem a žalem. „Ó vlídná ženo zrozená z obĕti, ačkoliv je tvá řeč sladká a dobře srozumitelná, je zcela bezbožná. Nikdo by nemĕl nikdy následovat ctnost s touhou získat její plody. Takový hříšný obchodník s ctností žádné výsledky nikdy nesklidí. Snažím se být ctnostný jen proto, že chci následovat Védy a uspokojit Pána. Védy uvádĕjí, že tomu, kdo zpochybňuje ctnost, je souzeno narodit se mezi zvířaty. Ten, kdo pochybuje o zbožnosti, ctnosti a slovech rišiů, je vykázán z oblastí nesmrtelnosti a blaženosti. Takový človĕk je považován za ještĕ nižšího, než je zlodĕj.“
Draupadí sklonila hlavu a její manžel pokračoval: „Ó ženo štíhlého pasu, na vlastní oči jsi vidĕla výsledky ctnosti na příkladu takových nesmrtelných mudrců, jako jsou Márkandéja, Vjásadéva, Maitréja a nebeský riši Nárada. Všichni tito zářící a neustále blažení mudrci popisují ctnost jako nejpřednĕjší ze všech povinností. Kdyby zbožné činy ctnostných lidí nepřinášely žádné plody, tento svĕt by již dávno zahalila temnota. Nikdo by neusiloval o osvobození ani o poznání, či dokonce bohatství. Všichni lidé by žili jako zvířata a svĕt by byl uvržen do zmatku.“
Bráhmanové, kteří si nyní také přišli poslechnout Judhišthirovu řeč, souhlasnĕ přikývli. Setmĕlo se a na velké mýtinĕ, na které sedĕli, plály ohnĕ. Draupadí naslouchala jejich praskotu i cvrkotu cvrčků. Judhišthira pokračoval: „Nepochybuj o ctnosti proto, že nevidíš její výsledky, Paňčálí. Plody se bezpochyby časem projeví, tak jako plody hříchu. Plody pravé ctnosti jsou vĕčné a nezničitelné a přivádĕjí človĕka do nejvyšších oblastí štĕstí. Proto nepomlouvej Boha. Snaž se porozumĕt Nejvyššímu Pánu, Jeho touhám a vždy se Mu klaň, ó Draupadí. Bude to jen ke tvému vlastnímu prospĕchu.“
Draupadí z očí skanuly slzy. Vĕdĕla, že její manžel mluví pravdu. Bůh je jistĕ neomylný a je vždy přejícím přítelem všech živých bytostí. Kdo Mu však dokáže porozumĕt? Jeho jednání je nevyzpytatelné a nikdo nedokáže pochopit Jeho plány. Očividné rány osudu, které postihly ctnostné Pánduovce — včetnĕ toho, že je zdánlivĕ způsobilo Judhišthirovo nevysvĕtlitelné jednání — byly nepochopitelné a naprosto neuvĕřitelné.
Draupadí si povzdechla: „Přijímám to, co jsi řekl, ó nejlepší z lidí. Pán jistĕ udílí všem bytostem plody jejich vlastního jednání. I když nás potká nĕjaké náhlé neštĕstí nebo štĕstí, musíme si být vĕdomi, že jde o výsledky činu z nĕjakého minulého života. Vedle osudu je tu však i úsilí. Človĕk, který se nesnaží, se nakonec sám zničí. Cítím, že by ses mĕl nyní snažit získat zpĕt své království. I když neuspĕješ, alespoň všechny uspokojíš tím, že jsi udĕlal vše, co je v lidských silách. Ačkoliv výsledky nejsou v našich rukách, přesto bychom nemĕli přestat jednat. Nečinnost moudří vždy zavrhují. Proč tedy neprojevuješ žádnou snahu? To je moje pochybnost.“
Draupadí zmlkla. Bhímu její slova přimĕla k tomu, aby promluvil. Byl příliš rozzloben a les pro nĕj byl témĕř nesnesitelný. Nevadila mu askeze, ale pomyšlení na to, jak si Durjódhana a jeho bratři užívají neprávem nabytého majetku. Proč Judhišthira tiše trpí? Draupadí má pravdu. Nadešel čas jednat. Bhíma vybuchl: „Ó Judhišthiro, co doufáš, že získáš životem askety? Nejsi jogín, ale král. Mĕl bys tedy kráčet cestou králů. Durjódhana tĕ oloupil o království. Podobá se slabému, mršiny požírajícímu šakalovi, který ukradl kořist lvům. Jak to můžeš snést? Jak můžeš opustit bohatství, které bylo zdrojem naší ctnosti i požitku, výmĕnou za tu zanedbatelnou ctnost zvanou ,dodržení slibù? Je jasné, že nevidíš, co má skutečnou hodnotu.“
Bhíma dával průchod svému dlouho potlačovanému hnĕvu, ale Judhišthira zůstal klidný. Lesem se rozléhala jeho slova pronášená hlasem hlubokým a mocným jako zvuk tympánu. „Ó králi, naše království jsme ztratili jen tvojí lehkomyslností. Durjódhanovi a jeho bratrům jsme umožnili, aby nás připravili o naše bohatství a způsobili nám takovou bolest jen proto, abychom tĕ potĕšili. Na tvůj příkaz nyní působíme bolest našim přátelům a radost našim nepřátelům. Bylo jistĕ pošetilé, že jsme Kuruovce nezabili již tenkrát. Místo toho jsme pokornĕ odešli do lesa — to je skutek hodný jen slabochů. Krišna s tím nesouhlasí, ani Ardžuna, dvojčata nebo já. Ó králi, připravilo tĕ tvé zoufalství o odvahu a zakrýváš to ctností? Jen zbabĕlci se upínají k zoufalství, neboť nedokáží získat zpĕt to, co ztratili.“
Bhíma prohlásil, že takzvaná ctnost, jejímž výsledkem je neštĕstí, není vůbec žádná ctnost. K čemu je ctnost pro ctnost? Králové by mĕli následovat ctnost, aby přivedli svá království k blahobytu a dosáhli požitku. Všechny tři cíle — ctnost, zisk i požitek — by mĕly být sledovány stejnou mĕrou. O žádný z nich by nemĕlo být usilováno na úkor ostatních. „Ztratil jsi ponĕtí o své skutečné povinnosti? Jsi mocný bojovník podporovaný dalšími mocnými muži. Použij tuto sílu k opĕtovnému získání království, které ti právem náleží. Až nastolíš svoji vládu, získávej náboženský prospĕch zbožnou vládou a rozdáváním milodarů bráhmanům. Tím, že se vzdáš slibu zůstat v lese, zavrhneš nižší zásadu v zájmu vyššího dobra.“
Bhíma zmírnil důraz své řeči: „Bráhmanové a ostatní lidé si přejí tvoji vládu. Durjódhanou všichni opovrhují. Jsi schopen získat své království zpĕt a máš k tomu na pomoc Ardžunu a mĕ. Kdo nám v bitvĕ dokáže odolat? Využijme strategie a síly k tomu, abychom dostali zpĕt, co nám patří. Je to naše povinnost.“
Judhišthira chvíli mlčel a sbíral trpĕlivost. Potom pohlédl na Bhímu: „Ó potomku Bharaty, tvá slova podobná šípům, která mi působí bolest, ti nemohu vyčítat. Je pravda, že jsem na nás toto neštĕstí přivolal svou pošetilostí. Vĕdĕl jsem, že nemohu Šakuniho v kostkách porazit, ale přesto jsem se nechal vtáhnout do hry. Mĕl jsem se lépe ovládat. Ó Bhímo, když mysl podlehne pocitům síly, pýchy a odvahy, nelze ji ovládat. Co jsi řekl, ti nevytýkám, ale považuji to, co se nám přihodilo, za předem určené.“
Judhišthira dal jasnĕ na srozumĕnou, že svůj slib neporuší. „Vzpomínáš si na podmínky při poslední hře v kostky? Šakuni řekl: ,Ten, kdo prohraje tuto hru, odejde do lesa a zůstane tam třináct let. Vítĕzi připadne jeho království, které vrátí, až vyprší doba vyhnanství.̀ A já jsem potom řekl: ,Budiž.̀“
Judhišthira při vzpomínce na ten den svĕsil hlavu a odmlčel se. Čemu to tehdy podlehl? Myslel si, že jedná pouze v zájmu ctnosti, ale výsledkem bylo utrpení všech jemu drahých. Přesto byl odhodlán. Ať je jejich nynĕjší situace sebebolestnĕjší, není žádné cesty zpĕt. Svůj slib neporuší a dohodu dodrží.
Judhišthira byl neústupný. „Jak mohu, ó Bhímo, kvůli bohatství porušit své slovo? Pro mĕ není nic vyššího než pravda. Pro úctyhodnou osobu je lepší zemřít než porušit své slovo. Prožívejme zde naše dny v míru. Přijdou lepší časy. Rolník rozhazuje semena a čeká na sklizeň. Stejným způsobem ctnost a pravda časem vždy přinesou své výsledky. O tom nepochybuj.“
Bhímu to nepřesvĕdčilo. Srdce mu překypovalo zlobou. Od příchodu do lesa nemohl už ani spát. Také nemohl unést představu, že musí čekat ještĕ tolik let, než si bude moci na Kuruovcích vylít svůj hnĕv. Jakou ctnost kdy následovali? Proč by s nimi tedy Judhišthira mĕl jednat jako s nĕkým, kdo si zaslouží úctu? Myslel si snad, že oni si jeho ctnosti a oddanosti pravdĕ váží? Naopak, považují ho za slabocha a vysmívají se mu. Kéž by Judhišthira přišel k rozumu a nařídil přípravy k bitvĕ. Bhíma se ho znovu pokusil přesvĕdčit.
„Ó vznešený králi, jak může jakýkoliv smrtelník učinit slib, který závisí na bĕhu času? Nikdo neví, kdy jeho život skončí. Žijeme v tomto lese již třináct mĕsíců. Nechť jsou našimi třinácti lety. Védy praví, že za určitých okolností lze mĕsíc považovat za rok. Pojďme tedy a rozdrťmĕ naše nepřátele. I kdybychom mĕli toho dne odejít do pekla, bude pro nás nebem. Třebaže jsme ti v této vĕci vyjevili svá srdce jen Draupadí a já, Ardžuna, dvojčata, Kuntí i naši četní spojenci sdílejí stejné pocity. Mlčí jen proto, že tĕ chtĕjí potĕšit. Pouhá slabost tĕ nutí lpĕt na tvém slibu, milý bratře. Za tvůj laskavý postoj k našim nepřátelům tĕ nikdo nechválí.“
Oheň osvĕtloval Bhímovu siluetu. Jeho mohutná postava připomínala planoucí horu. „Ó králi, přestože lpíš na ctnosti, nevidíš pravdu, tak jako nevĕdomý človĕk, který se naučil Védy nazpamĕť, aniž by znal jejich význam. Jsi kšatrija, a přesto jednáš jako bráhmana. Povinnosti krále s sebou přinášejí nutnost jednat i nepoctivĕ a prohnanĕ. To dobře víš.“
Bhímovi dĕlala starost další vĕc — jak se jim podaří žít třináctý rok v utajení? Jsou známi po celém svĕtĕ a Durjódhana má mnoho spojenců. Četní králové, které si Pánduovci v dobĕ rádžasúji podrobili, nyní podporují Kuruovce. Durjódhana vyšle zvĕdy, aby po nich všude pátrali. Vázáni Judhišthirovým slibem tak budou žít v lese napořád. Síla bude dříve či pozdĕji stejnĕ jediným řešením. Bhíma zapřísahal Judhišthiru: „Prosím, vydej rozkaz k boji, ó hrdino. Kšatrija nemá žádnou vyšší povinnost. Kdybychom se přitom dopustili nĕjakého hříchu, můžeš to pozdĕji odčinit obĕtí a rozdáváním milodarů.“
Judhišthira si znovu povzdechl, ale neřekl nic. Bhíma podlehl vášni, myslel si, a není schopen vše důkladnĕ zvážit. Copak nechápe, že jejich utrpení nĕjak předurčil Nejvyšší Pán? Vše, co mohou teď dĕlat, je dodržovat své náboženské povinnosti předepsané Bohem a výsledky nechat na Nĕm. Pána nemohou potĕšit opuštĕním zbožnosti a potĕšit Boha je pro každého vždy prvořadou povinností. Bhíma to jistĕ ví.
Byla tu však další závažná vĕc. Když Judhišthira vyjevil svou mysl Bhímovi, jeho hlas znĕl naprosto klidnĕ. „Ó hrdino mocných paží, když se človĕk dopouští hříšných činů a spoléhá přitom na svou sílu, tyto činy mu přinesou jen bolest. Pokud si však vše předem promyslí, dosáhne úspĕchu. Řeknu ti, co se pravdĕpodobnĕ stane, přistoupíme-li na tvůj návrh zrozený z pýchy a neklidu mysli. Poslouchej.“
Judhišthira potom vyjmenoval množství králů spolčených s Durjódhanou. Je tu Bhíšma, Dróna a Kripa, kteří se budou jistĕ cítit zavázáni přidat se na jeho stranu. A potom jsou zde Ašvatthámá, Karna, Báhlíka, Bhúrišravá a Durjódhanovi bratři. Po boku Kuruovců budou jistĕ bojovat stovky dalších králů, protože je v minulosti Pánduovci porazili. Durjódhanova pokladnice je plná, zvláštĕ teď když vládne Indraprastĕ. Snadno a rychle by dokázal shromáždit mohutnou armádu. Na druhé stranĕ Pánduovci nemají žádné postavení, bohatství, ani vojsko a jen nĕkolik málo spojenců.
„Durjódhanovy síly jsou prakticky nepřemožitelné. Přední Kuruovci jsou mistry v ovládání nebeských zbraní. Pochybuji, že by je dokázal porazit i sám Indra se všemi bohy. Zvláštĕ se obávám Karny, který je zbrklý, rozhnĕvaný, nepřemožitelný a vybavený všemi zbranĕmi a neproniknutelným brnĕním.“
Judhišthira si vzpomnĕl, jak se Karna narodil s brnĕním jako součástí svého tĕla. I když byl zdánlivĕ synem vozataje, bylo zřejmé, že jeho původ je v jistém ohledu božský. Z nĕjakého důvodu choval k Ardžunovi hlubokou zášť. Judhišthira vĕdĕl, že jednoho dne se Karna s Ardžunou střetnou v lítém boji, který konečným způsobem vyřeší jejich nepřátelství. Potyčka bĕhem Draupadiny svajamvary proti tomu nebyla ničím. Karna nechtĕl vyvinout veškeré úsilí v boji proti nĕkomu, koho považoval za bráhmanu, ale kdyby vynaložil všechnu svou sílu, kdoví, jestli by ho byl Ardžuna dokázal porazit.
„Při pomyšlení na Karnu a nebezpečí, které představuje, nemohu v noci spát. Bez toho, abychom porazili jeho a všechny ostatní hrdiny, které jsem zmínil, se nám nepodaří Durjódhanu přemoci. Ó nejlepší z lidí, toto vše pečlivĕ zvaž.“
Když Bhíma vyslechl bratrovu výstrahu, zvážnĕl. Judhišthira má samozřejmĕ pravdu a on se s ním o tom nemůže přít. Přestože Bhíšma, Dróna, Kripa a ostatní králové v Hastinápuru byli vždy jejich přátelé a dobrodinci, teď je úplnĕ jiná situace. Kdyby došlo k válce, jistĕ by podpořili Kuruovce. Pomyšlení na boj s tĕmito neporazitelnými hrdiny bylo skličující, zvláštĕ proto, že k nim choval takovou náklonnost. Bhíma se posadil a uznal svou porážku.
Jak tam spolu Pánduovci tiše sedĕli, náhle se z lesa vynořil Vjásadéva. Okamžitĕ se postavili a poklonili se mu. Když se mudrc usadil na sedadlo v jejich středu, řekl Judhišthirovi: „Ó hrdino mocných paží, znám tvoje myšlenky. Přišel jsem, protože ti chci pomoci. Utiším horečku ve tvé mysli tím, že ti sdĕlím, jak porazit Bhíšmu, Drónu, Kripu, Karnu, Durjódhanu a všechny jeho stoupence. Pozornĕ poslouchej.“
Vjásadéva potom vzal Judhišthiru stranou a hovořil s ním mezi čtyřma očima. Naučil ho mystickému umĕní zvanému pratismriti, a potom mu nařídil, ať tomuto umĕní naučí rovnĕž Ardžunu. Pratismriti umožňovalo cestovat na velkou vzdálenost v krátké dobĕ. Tak může jít Ardžuna do Himálaje, obrátit se na bohy a získat od nich jejich zvláštní zbranĕ.
„Díky jeho askezi a hrdinství je zcela v jeho silách jít za nebešťany,“ řekl Vjásadéva. „Je koneckonců Nárájanovým vĕčným společníkem. Indra, Rudra a všichni přední bohové ho zcela jistĕ obdarují svými zbranĕmi a on s nimi vykoná neuvĕřitelné činy.“
Když dal Vjásadéva Judhišthirovi pratismriti mantry, odešel. Tĕsnĕ předtím mu ještĕ řekl, aby se přemístili do jiného lesa. Jinak by mohli bratři svým nadmĕrným lovem ohrozit zvířecí populaci u Dvaitavanu. Žili tam již déle než rok a za tu dobu zabili mnoho jelenů, tygrů, kanců a jiné divoké zvĕře. V doprovodu bráhmanů, o které se starali, se tedy Judhišthira a jeho bratři přesunuli do jiné části rozlehlého lesa Kámjaka, tentokrát na břeh řeky Sarasvatí.