Kapitola 27

Pánduovci zůstali v Badarikášramu šest dní a šest nocí. Sedmého dne se zvedl severovýchodní vítr a přinesl jeden nebeský lotos, který dopadl na zem přímo k nohám Draupadí. Princezna užasle hledĕla na zlatý kvĕt s tisícem okvĕtních lístků. Vůnĕ lotosu potĕšila její mysl a učaroval jí svou krásou. Nikdy nic podobného nevidĕla. Ukázala ho Bhímovi: „Pohleď na tento kvĕt, ó bojovníku mocných paží. Vidĕl jsi nĕkdy nĕco tak krásného? Tĕší mé srdce a přeji si ho vĕnovat Judhišthirovi. Zjisti, prosím, odkud se vzal, a přines další, abychom je mohli vzít s sebou do naší poustevny v Kámjace.“

Draupadí se na Bhímu podívala svýma tmavýma očima zpoza dlouhých prohnutých řas. Bhíma na sobĕ pocítil její pohled a přijal to jako příkaz. Mĕl ohromnou radost, že ji může nĕjak potĕšit. Za poslední roky si tolik vytrpĕla. Jemná princezna nebyla zvyklá na život v lese a ještĕ stále ji trápily urážky, kterým byla vystavena v Hastinápuru. Nyní kvůli Ardžunovĕ nepřítomnosti trpĕla ještĕ více. Vždy ho totiž mĕla ze všech Pánduovců nejradĕji. Bhíma řekl: „Spolehni se. Ó požehnaná ženo, uvidíš mĕ vracet se s náručí plnou tĕchto zlatých kvĕtů.“

Bhíma se otočil proti vĕtru a začal šplhat na horu. Šel rychle a připomínal rozzuřeného slona prodírajícího se lesem. Když uhánĕl vpřed s myslí upřenou jen na Draupadí, všechna stvoření se ze strachu dávala na útĕk.

Oblast, kterou Bhíma procházel, byla stále krásnĕjší. Nejen, že stromy tam byly v plném kvĕtu, ale skály tvořil černý kámen s vrostlými drahokamy. Bhímovi se zdálo, jako by v podobĕ této hory zvedala bohynĕ Zemĕ svoji paži ozdobenou třpytivými šperky. Na tĕle ucítil chladivý vánek, a to mu dodalo sil. Všude kolem vidĕl desítky gandharvů a siddhů, jak na horských svazích dovádĕjí se svými družkami. Krásné nebeské dívky otáčely hlavy, aby se podívaly na Pánduova syna, jenž spĕchal kolem.

Bhíma bĕžel po úbočí hory a hledal lotosy všude, ale nenacházel je. Stoupal stále výš a křičel přitom radostí nad svou silou a mocí. Když zvířata v dálce zaslechla ten hrozivý hluk, dostala strach. Horští tygři opouštĕli svá doupata a pobíhali kolem. Nĕkteří se snažili Bhímu napadnout, ale on je v bĕhu odrážel stranou. Do výšky zvedal slony a házel je na jiné, a tak si razil cestu vpřed.

Potom se dostal do banánovníkového lesa. Vtrhl do nĕho plnou silou, a když rukama a stehny narazil do nĕkolika vysokých stromů, porazil je. Jeho řev nyní splýval s vydĕšenými skřeky lesních zvířat. Rámus, který způsobil, bylo slyšet na kilometry daleko.

Najednou si Bhíma všiml vodních ptáků, kteří nedaleko vzlétli vyplašení hlukem. Uvĕdomil si, že nĕkde nablízku musí být voda a na ní růst lotosy. Vydal se smĕrem k ptákům a brzy spatřil nádherné jezero. Sešel k vodĕ, kterou zdobily nesčetné lotosy a lekníny. Ponořil se do ní a dovádĕl jako šílený slon. Osvĕžený a posílený se vynořil a hrozivĕ zatroubil na svou lasturu. Když si však lotosy prohlédl zblízka, uvĕdomil si, že to nejsou ty, po kterých touží Draupadí. Opĕt tedy vyrazil horským úbočím vzhůru po cestĕ vedoucí od jezera.

Pak přímo před sebou zaslechl hlasitý zvuk. Z jeho ozvĕny, která se rozléhala po celé hoře, se až Bhímovi zježily vlasy. Hnal se vpřed, aby zjistil, co mohlo tento zvuk způsobit, a přes cestu uvidĕl ležet obrovského opičáka, který šlehal dlouhým ocasem o zem, až se celá třásla. Opičák zářil a připomínal planoucí mĕdĕný kopec. Mĕl široká ramena a útlý pas. Jeho tvář zářila jako Mĕsíc v úplňku a Bhíma si všiml, že za tenkými rty skrývá řadu ostrých jako perly bílých zubů.

Když Bhíma vidĕl, že mu stojí v cestĕ jako nĕjaký kopec, zařval na nĕj. Na opičáka to však očividnĕ nezapůsobilo. Pomalu otevřel narudlé oči a línĕ se podíval na Bhímu. „Proč jsi mĕ vzbudil? Jsem nemocný a zasloužím si, abys byl ke mnĕ laskavý. Jako človĕk bys mĕl znát zásady zbožnosti a prokazovat laskavost všem nižším tvorům. Ó hrdino, zdá se, že je ti ctnost cizí, protože ses přihnal jako smršť a cestou zabil tolik zvířat. Kdo jsi? Kam jdeš? Nevíš, že dál jít nemůžeš? Tato cesta vede na nebesa a lidé tudy jít nemohou. Do nebeských oblastí mohou vejít jen ti, kteří uspĕli v askezi. Zanech proto svého hledání a vrať se. Nebo si tu nejprve chvíli odpočiň a občerstvi se sladkým ovocem a chladnou vodou. Ó nejpřednĕjší z lidí, nesnaž se vynutit si cestu dál, a tak zbytečnĕ zemřít.“

Překvapený Bhíma zdvořile odpovĕdĕl: „Kdo jsi, ó úctyhodný? A proč máš podobu opice? Já pocházím z královského rodu, jsem potomkem Kurua a synem krále Pándua. Narodil jsem se v dynastii Mĕsíce ze spojení Kuntí a Vájua. Jmenuji se Bhíma.“

„Já jsem jen obyčejná opice, projít ti však nedovolím. Teď se vrať. Nevydávej se zkáze vstříc.“

Bhíma cítil, jak v nĕm kypí hnĕv. Kdo je ten opičák? „Ó opice, nežádám tĕ o svolení ani mĕ nezajímají tvoje úvahy o mé zkáze. Uhni mi z cesty. Nechtĕj se mi dostat do rukou.“

Opičák stále stejnĕ líným hlasem řekl: „Jsem nemocný a nemohu se ani pohnout. Jestli musíš projít, tak mĕ překroč.“

Bhíma zavrtĕl hlavou: „Jak tĕ mohu překročit, když vím, že všudypřítomná Nadduše, Pán všech, sídlí i ve tvém srdci tak jako v srdcích všech živých bytostí? Nemohu Ho znevážit.“

Bhíma se podíval na opici blíže a vzpomnĕl si na Hanumána, oddaného služebníka Pána Rámy. Mohl by to být on? Ale ten žil v již dávno uplynulém vĕku. Jak by mohl být ještĕ naživu? To by znamenalo, že teď mu je témĕř milión let. Ne, to není možné. Bhíma pokračoval: „Kdybych si nebyl vĕdom Nadduše ve tvém srdci, tak bych tebe i celou tuto horu přeskočil, tak jako Hanumán přeskočil oceán.“

Opičák se obrátil k Bhímovi a otevřel oči dokořán: „Kdo je ten Hanumán, který přeskočil oceán? Jestli o nĕm nĕco víš, tak mi to povĕz.“

„Byl to můj bratr. Počal ho bůh vĕtru a byl obdařen inteligencí a silou. Byl nejlepší ze všech opic a je oslavován v Rámájanĕ. Kvůli manželce

Rámy Sítĕ skočil do dálky sto jódžanů přes moře na Lanku. Vyrovnám se mu silou a hrdinstvím, a proto tĕ dokáži ztrestat. Vstaň, ó opice, a ustup mi z cesty. Jinak tĕ pošlu do sídla Jamarádži.“

Opičák zachoval klid: „Zestárl jsem a nemohu se pohnout. Prosím, odsuň můj ocas a projdi.“

Bhíma k nĕmu přikročil. To jistĕ není Hanumán, neboť jeho síla byla bez hranic. Tenhle opičák je pouze nĕjaká drzá a slabá bytost, která si zaslouží potrestat za to, že mu překáží v cestĕ a odmítá uhnout. Možná to je dokonce nĕjaký převlečený rákšasa, který čeká na svou příležitost k útoku. Bhíma se rozhodl chytit ho za ocas a točit s ním dokola, dokud nezemře. Sklonil se a ledabyle ho popadl levičkou za ocas. Ke svému překvapení ale zjistil, že jím nedokáže pohnout.

Sevřel tedy ocas pevnĕ obĕma rukama a silnĕ zatáhl, ale přesto jím ani nehnul. Vynaložil veškerou svoji sílu. Tvář se mu zkřivila, silnĕ se potil a koulel očima. Navzdory svému úsilí ho však odsunout nedokázal.

Pánduův syn si uvĕdomil, že tohle není obyčejná opice, a dokonce ani démon, jak původnĕ předpokládal. Zahanbenĕ se poklonil, postavil se před toho tvora se sepjatýma rukama a řekl: „Promiň mi má hrubá slova. Jsi siddha, gandharva či bůh? Jsem zvĕdavý. Kdo se skrývá v této opičí podobĕ? Hledám u tebe útočištĕ a ptám se tĕ jako žák. Není-li to tajemství, řekni mi to, prosím.“

Opičák se posadil. „Ó podrobiteli nepřátel, když tĕ to zajímá, řeknu ti to. Vĕz, že jsem synem života vesmíru, Vájua, a narodil jsem se z lůna Kéšarí. Jsem Hanumán, o kterém jsi předtím mluvil.“

Hanumán mu stručnĕ vyložil slavnou historii Rámájany, kterou Pánduův syn již dobře znal, ale přesto si ji znovu s úžasem vyslechl. Když Hanumán domluvil, z Bhímových očí vytryskly slzy a padl na zem, aby se poklonil. Když opĕt vstal, radostnĕ ke králi opic promluvil: „Nikdo není šťastnĕjší než já, neboť jsem potkal svého slavného a mocného bratra. Ó vznešený, mám jen jednu jedinou touhu. Prosím, ukaž mi tu podobu, ve které jsi přeskočil oceán. Potom zcela uvĕřím tvým slovům.“

Hanumán odpovĕdĕl: „Tu podobu nemůže spatřit nikdo, ani ty. Když jsem přeskočil oceán, byla úplnĕ jiná situace než teď. Byl jiný vĕk a vše bylo vĕtší. Teď se blíží začátek Kali-jugy a všechny vĕci se zmenšily. Již nemohu projevit onu obrovskou podobu, protože každá bytost se musí podrobit diktátu času. Ani já nejsem výjimkou. Proto mĕ, prosím, nežádej, abych ji projevil.“

Když Bhíma slyšel Hanumána mluvit, probudila se v nĕm zvĕdavost. Chtĕl se dozvĕdĕt o svém prastarém bratrovi více. „Prosím, řekni mi, ó Hanumáne, jaké jsou způsoby a zvyky v každém vĕku? Žiješ přece již témĕř od prvního vĕku. Jak se lidé v každé z jug vĕnovali zbožnosti, ekonomickému rozvoji, požitku a osvobození?“

Hanumán začal Satja-jugou. Tehdy byla každá živá bytost seberealizovaná a oddaná službĕ Nejvyššímu Pánu. Počátkem každého dalšího vĕku ale vše slábne a upadá. Ctnost, která se v prvním vĕku projevovala v plné míře, se v každém následujícím zmenšila o čtvrtinu. Nyní, vysvĕtlil Hanumán, se ctnost a zbožnost ze tří čtvrtin vytratily a do konce Kali-jugy zmizí docela. Na závĕr řekl: „Jak plynou vĕky a ubývá ctnosti, postihuje úpadek i povahu a schopnosti lidí. Vše se stává nepříznivým. Dokonce i vykonávání zbožných činností v tomto posledním vĕku přináší opačné výsledky. Jak bych tedy mohl ukázat podobu, v níž jsem přeskočil velký oceán? A i kdybych mohl, proč by mĕl moudrý človĕk jako ty žádat o to, aby spatřil nĕco tak zbytečného?“

Bhíma však trval na svém. Cítil, že navzdory svému zdráhání může Hanumán svou nejmocnĕjší podobu projevit. Pánduův syn si velmi přál ji vidĕt a prohlásil, že neodejde, dokud nebude jeho zvĕdavost ukojena.

Opičí král tedy nakonec povolil. Řekl Bhímovi, ať poodstoupí, a potom vstal a svoje tĕlo zvĕtšil do obrovitánských rozmĕrů. Zastínil všechny svĕtové strany a tyčil se nad Bhímou jako druhá hora Vindhja. Hlasem, který dunĕl lesem, promluvil k užaslému Pánduovu synovi: „Ó Bhímo, do této míry jsi schopen spatřit moji podobu. Mohl bych se však zvĕtšovat neomezenĕ. Moje velikost a síla vzrůstají úmĕrnĕ síle mých nepřátel. Rámovi oddaní služebníci nemohou být nikdy přemoženi žádným nepřítelem.“

Bhíma cítil, že se mu zježily vlasy. Padl na kolena a řekl: „Ó pane, ó nanejvýš mocný, pohled na tebe mĕ uspokojil. Připomínáš horu Mainaka. Když jsi schopen projevit takovou sílu, proč se musel Ráma v boji s Rávanou tolik namáhat? Proč musel s oním rákšasou bojovat, když jsi mu stál po boku? Zdá se mi, že jsi mohl bĕhem okamžiku sám rozdrtit Lanku se všemi jejími bojovníky, slony i kočáry.“

Hanumán se zmenšil do své obvyklé podoby a slavnostnĕ odpovĕdĕl: „Ó mocný potomku Bharaty, je to přesnĕ tak, jak říkáš. Ten darebák Rávana pro mĕ nebyl žádným soupeřem, ale kdybych ho zabil, zastínilo by to slávu Dašarathova syna. Tím, že zabil krále démonů a zachránil Sítu, si můj Pán Ráma získal mezi lidmi slávu.“

Hanumán potom Bhímovi řekl, ať se vrátí ke svým bratrům. Bhíma ale vysvĕtlil, že nejprve musí najít lotosy s tisíci okvĕtními lístky, a Hanumán mu ukázal cestu do lesa, kde rostou. „To je cesta do lesa Saugandhika, kde uvidíš Kuvérovy zahrady hlídané jakši a rákšasy. Tam ve velkém jezeře najdeš kvĕty, které pro svoji manželku hledáš.“

Hanumán přistoupil k Bhímovi a srdečnĕ ho objal. Krátce ho poučil o státnické vĕdĕ a potom řekl: „Ó Bhímo, tím, že jsem se opĕt setkal s človĕkem, jsem v mysli pocítil přítomnost svého Pána Rámy, který je vtĕlením Višnua a planoucím sluncem pro lotos, Sítu, a pro temnotu jménem Rávana. Proto ti chci požehnat. Požádej mĕ o cokoliv. Přeješ-li si, půjdu do Hastinápuru a zabiji bezvýznamné Dhritaráštrovy syny a jejich mĕsto rozdrtím na prach. Nebo mohu svázat Durjódhanu a přivést ho sem. Řekni mi, co pro tebe mohu udĕlat?“

Bhíma odpovĕdĕl, že si je jistý úspĕchem, pokud ho jen Hanumán podpoří a požehná mu. I pouhá jeho přítomnost na bojišti by zaručovala vítĕzství. Hanumán odpovĕdĕl: „Až se budeš hnát do boje a řvát přitom jako lev, posílím tvůj řev svým. Budu na vlajce Ardžunova vozu a svým strašlivým řevem ochromím srdce vašich nepřátel strachem.“

Hanumán ještĕ jednou objal svého bratra a řekl mu, ať se vydá do Saugandhiky. Když si všiml záblesku v Bhímových divokých očích, vzal Bhímu chystajícího se k odchodu za ruce a řekl: „Neber si kvĕtiny násilím, dítĕ. Nebešťané by mĕli být vždy ctĕni. Tak ti udĕlí svá požehnání. Jako kšatrija bys mĕl pokornĕ konat svoji povinnost   —   chránit ostatní živé bytosti a krotit své vášnĕ. Jdi v pokoji. Loučím se s tebou.“

Hanumán zmizel a Bhíma vyrazil smĕrem k Saugandhice. Při chůzi přemítal o Hanumánovĕ majestátní podobĕ, kterou mu ukázal. Kdo na nebi či na Zemi by si dokázal představit takový pohled? Bhíma si také připomnĕl Rámovu slávu a velkou bitvu, kterou s Hanumánovou pomocí vybojoval kvůli Sítĕ. Zabili milióny rákšasů a Bhíma vĕdĕl, že podobný boj čeká i Pánduovce. A opĕt se ho zúčastní všemocný Pán, původní Svrchovaná Osoba. Potom bude svĕt zbaven nežádoucích živlů. Durjódhana a jeho bratři nejsou o nic lepší než hříšní rákšasové, které Krišna jako Pán Ráma zabil. Jak by tedy mohli vládnout svĕtu? Pán si dozajista přeje jejich záhubu.

Brzy se Bhímova mysl opĕt vrátila ke krajinĕ, ve které se pohyboval. Znovu se pohyboval obrovskou rychlostí, ale neušla mu krása okolních lesů, hájů, sadů, jezer a řek. Chladný vánek stále nesl tu omamnou vůni kvetoucích stromů. Stáda divokých slonů se potulovala kolem jako shluky mraků a tu a tam vidĕl buvoly, medvĕdy, levharty a jeleny.

Bhíma pospíchal dál. Brzy po poledni konečnĕ dorazil do oblasti Saugandhiky a tam spatřil jezero plné svĕžích zlatých lotosů, přesnĕ takových jako ten, který vítr přinesl k Draupadiným nohám. Po hladinĕ pluly labutĕ s dalšími vodními ptáky a sladce zpívali. Jezero napájely horské bystřiny, které do nĕj dopadaly v malých, sluncem prozářených vodopádech. Klenba zelených a zlatavých korun stromů, nĕžnĕ se pohupující ve vánku, poskytovala stín podél písčitých břehů. Tu a tam ležely hromady drahokamů. Vedle lotosů s tisícem okvĕtních lístků tu rostly další okouzlující tmavĕ modré kvĕtiny se stonky z drahokamů vaidúrja. Jejich krása si podmanila Bhímovu mysl.

Bhímův příchod však neušel tisícům strážných jakšů a rákšasů, které tu Kuvéra nechal hlídat své jezero. Přiblížili se k nĕmu a jejich vůdce zvolal: „Kdo jsi, ó zářivý? Proč jsi sem přišel oblečený v jelení kůži, a přesto ozbrojený? Jsme Kródhavašové, strážci tohoto jezera.“

„Já jsem Bhíma, Pánduův syn. Přišel jsem se svým starším bratrem Dharmarádžou do Badarikášramu. Je tam i moje drahá manželka Draupadí. Vítr jí přivál zdejší nádherný lotos a ona mĕ požádala, abych jí přinesl ještĕ nĕjaký další. Ó vládcové noci, přicházím tedy, abych uspokojil tuto ženu dokonalých rysů, neboť její přání je mi vždy rozkazem.“

Rákšasa položil svůj oštĕp na zem a odpovĕdĕl: „Ó nejpřednĕjší z lidí, zde je Kuvérovo oblíbené místo radovánek. Lidé se tady nemohou bavit a nemohou si odtud ani odnášet kvĕtiny a ovoce. Přístup sem mají pouze nebešťané. Pokud se o to pokusí nĕkdo jiný, a zneváží tak pána bohatství, zaručenĕ to nepřežije. Jelikož si přeješ odnést lotosy patřící Kuvérovi bez jeho svolení, jak můžeš tvrdit, že jsi Dharmarádžův bratr? Nedopouštĕj se bezbožného činu. Nejprve se dovol Kuvéry, a potom můžeš vstoupit do jezera.“

Bhíma výstraze nevĕnoval pozornost. Rákšasy nebral příliš vážnĕ a docela určitĕ si od nich nenechá nařizovat, co má dĕlat. Zcela zapomnĕl na Hanumánovo varování, položil ruku na svůj kyj a zahřímal: „Ó rákšasové, proslulého Kuvéru tady nevidím, a i kdyby tu byl, v žádném případĕ bych se ho o tyto kvĕtiny neprosil. Žebrání nepatří mezi povinnosti kšatriji. Buď jak buď, toto jezero vzniklo v tomto předhůří a patří všem. Kuvéra jezero ani lotosy nestvořil. Proč bych se ho mĕl tedy dovolovat?“

Když to Bhíma dořekl, ponořil se do jezera a začal trhat lotosy. Kródhavašové k nĕmu přišli blíž a křičeli na nĕho, ať toho nechá. Bhíma jim však nevĕnoval pozornost. Pokud šlo o nĕho, lotosy byly majetkem jejich stvořitele, Boha, a ne nĕjakého poloboha. Bhíma byl přesvĕdčen, že na nĕ má stejné právo jako Kuvéra. Vĕdĕl, že Draupadí je předtím, než je dá nĕkomu jinému, nejprve obĕtuje Pánu.

Když strážci vidĕli, že Bhíma trhá kvĕty navzdory jejich varování, zaútočili.

„Chyťte ho!“

„Rozsekejte ho!“

„Svažte ho!“

Rákšasové vbĕhli do mĕlké vody a Bhíma se postavil, aby jim čelil. Chopil se svého kyje vykládaného zlatem, podobného tomu jaký nosí Jamarádža, a vykřikl: „Bojujte!“

Strážci obklopili Bhímu ze všech stran. Ten roztočil svůj kyj a začal blížícím se rákšasům uštĕdřovat mocné rány. Hrdinný a statečný Vájuův syn byl oddán ctnosti a pravdĕ, a žádný nepřítel ho tedy pouhou odvahou přemoci nemohl. Zabíjel Kródhavaše po stovkách, počínaje tĕmi nejpřednĕjšími z nich. Mnoho z nich padlo do vody s přelámanýma rukama a nohama. Bhíma se promĕnil v zuřící vĕtrnou smršť. Když bojoval, rákšasové na nĕho stĕží dokázali pohlédnout a strachy začali prchat na oblohu.

Když Bhíma vidĕl, že stráže ustupují, svĕsil kyj a pokračoval v trhání lotosů. Napil se průzračné jezerní vody, která chutnala jako nebeský nektar a vrátila mu energii a sílu. Lotosy bĕhem trhání v mysli předložil Draupadí.

Kródhavašové vydĕšenĕ utekli ke Kuvérovi a řekli mu, co se stalo. Bůh se jen usmál a řekl: „Nechte Bhímu, ať Draupadí natrhá lotosů, kolik chce. Vĕdĕl jsem, že přijde.“

Stráže vyslechly slova svého pána, vrátily se k jezeru a spatřily Bhímu, jak sám dovádí ve vodĕ a poblíž na břehu leží spousty lotosů. Z bezpečné vzdálenosti ho již jen tiše sledovali.