Kapitola 29

Třebaže synům Pándua jejich nebeští hostitelé na Gandhamádanĕ nabízeli všemožné požitky, oni mysleli jen na Ardžunu. Nemohli se dočkat, až ho opĕt spatří, a jelikož ho očekávali každým okamžikem, dny jim ubíhaly velmi pomalu. Jakšové přenesli Dhaumju a Draupadí na vrchol hory, aby mohli být s Pánduovci a přivítat Ardžunu, až přijde.

Sedmého dne po bitvĕ Pánduovci na obloze spatřili Indrův zářící kočár, který se blížil k hoře podobný meteoru náhle se vynořivšímu zpoza mraků. Na nĕm spatřili Ardžunu vyhlížejícího jako samotný Indra. Byl odĕn v zářících hedvábných šatech, ozdoben nebeskými šperky a girlandami a na hlavĕ mĕl korunu se třpytícími se drahokamy.

Pánduovci vstali, aby ho uvítali. Když kočár tažený desetitisíci oři pomalu sestoupil, všichni se cítili na vrcholu blaha. Kočár dosedl na zem, Ardžuna z nĕho sestoupil a poklonil se u Dhaumjových nohou a potom u Judhišthirových a Bhímových. Nato se dvojčata poklonila jemu a on laskavými slovy pozdravil Draupadí. Přitom jí předal mnoho nebeských drahokamů zářících jako Slunce, které dostal od Indry.

Judhišthira také jako samotného Indru pozdravil a uctil Mátaliho a zeptal se ho na blaho bohů. Mátali s Pánduovci hovořil láskyplnĕ jako otec se svými syny a potom usedl na kočár a vrátil se do Amarávatí.

Ardžuna se posadil uprostřed svých bratrů, kteří ho požádali, aby jim vyprávĕl o svých dobrodružstvích. Začal mluvit o všem, co zažil, počínaje svým prvním setkáním s Indrou v podobĕ bráhmany až po svůj odchod z nebes. Řekl jim, že po svém výcviku musel Indrovi vĕnovat dakšinu. Indra mu řekl: „Ve třech svĕtech není nic, čeho bys nyní nemohl dosáhnout. Jsi mistrem v ovládání všech božských zbraní a nikdo se ti v boji nevyrovná. Přeji si, abys zničil mé nepřátele nivátakavači, rasu nelítostných Dánavů, kteří sídlí v rozmĕrných pevnostech v lůnĕ oceánu. Zabitím tĕchto démonů mĕ plnĕ uspokojíš a splatíš mi svůj dluh, ó hrdino.“

Indra poté dovolil Ardžunovi použít jeho kočár a dal mu neproniknutelné brnĕní. Také mu vložil na hlavu korunu a řekl: „Dobuď vítĕzství!“

Ardžuna se potom s požehnáním nebešťanů vydal v Indrovĕ kočáru na cestu. Když odjíždĕl, bohové mu vĕnovali lasturu zvanou Dévadatta, jejíž zvuk dokázal rozprášit jeho nepřátele. Kočár řídil Mátali a brzy se přiblížili k oceánu. Ardžuna svým bratrům popsal oceán takto: „Toho hrozivého a nevyčerpatelného pána vod pokrývaly do sebe narážející vzedmuté vlny, které připomínaly pohyblivé kopce. Vidĕl jsem lodĕ plné drahokamů i velryby, timingily, hady a další dravé vodní živočichy. Pod vodou jsem spatřil lastury a hromady drahých kamenů. Vypadaly jako hvĕzdy v noci zakryté lehkými mraky.“

Ardžuna vylíčil, jak Mátali řídil mystický kočár schopný cestovat všude po třech svĕtech oceánem k mĕstu Dánavů. Když vstoupil do podsvĕtních oblastí a přiblížil se k mĕstu, celá oblast se rozeznĕla strašlivým rachotem jeho kol. Jakmile Dánavové zaslechli ten hřmot, mysleli si, že s nimi přijíždí bojovat sám Indra.

„Zavřeli mĕstské brány a obsadili hradby. Vidĕl jsem na nich stát tisíce démonů s luky, meči, oštĕpy, sekerami a kyji. Jejich srdce zachvacoval strach a celí se třásli. Uchopil jsem Dévadattu a mnohokrát na ni silnĕ zatroubil, což všechny tvory vydĕsilo a zahnalo do úkrytů. Nato se nivátakavačové po desetitisících vyhrnuli z mĕsta. Mĕli na sobĕ zářivá brnĕní a svírali kyje, oštĕpy, šavle, sekery, rakety, pušky a meče zdobené zlatem a drahokamy.

Mátali zručnĕ řídil kočár, a zmařil tak útok démonů. Jezdil s ním tak rychle, že jsem vůbec nic nevidĕl. Moji nepřátelé rozeznĕli své roztodivné hudební nástroje a vytvořili nervydrásající hluk, který zaplnil bojištĕ a ochromil všechny živé bytosti.

Když na mĕ Dánavové útočili a přitom vystřelovali statisíce šípů, na nebi jsem spatřil mudrce sledující boj. Oslavovali mĕ vybranými védskými modlitbami, a tím mĕ povzbudili. Ze všech stran mĕ obklopovala hradba hrozivĕ vyhlížejících šípů, ale přívalem svých oštĕpů a kyjů jsem je odrazil.

Kočár se pohyboval rychlostí vĕtru. Útok jsem přestál a sám Dánavy napadl. Přímo letícími šípy jsem je zahnal zpĕt a každého probodl desítkami smrtonosných střel. Mátali zároveň proti nepříteli pobídl mých deset tisíc koní, a ti jich nesmírné množství udupali. Řídil vůz s takovou zručností, že se zdálo, jako by v nĕm byl zapřažen jen jeden jediný kůň.

Střílel jsem šípy s bezchybnou přesností a utínal napřažené ruce démonů, které pak, stále svírajíce zbranĕ, padaly k zemi. Jejich hlavy v helmách se válely po zemi jako množství zralých plodů setřesených ze stromů. Valila se na mĕ jedna vlna Dánavů za druhou. Umocnil jsem své šípy Brahmovými mantrami a srážel je k zemi, ale jejich počet byl tak nesmírný, že jsem začal pociťovat ze všech stran silný tlak. Potom jsem uchopil Indrovu zbraň, mocný hromoklín, a vrhl ho proti démonům. Srazil jsem je z kočárů a všechny jejich zbranĕ rozbil na kusy. Rychle jsem toho využil a vystřelil na každého z útočníků deset šípů.

Když Mátali vidĕl, jak šípy opouštĕjí můj luk podobny roji černých včel, nešetřil chválou. Šípy posílené mantrami zatlačily nepřítele vzad a vojákům působily tĕžká zranĕní. Krev tekla proudem jako potoky v období dešťů.

Rozzuření démoni pak začali v boji využívat různých klamů a mámení.

Dánavové náhle zmizeli a z oblohy začaly pršet kameny. Mířil jsem vzhůru a rychle se otáčel, a tak jsem kameny pomocí šípů s ostřím ve tvaru půlmĕsíce zastavil a rozbil napadrť. Potom démoni seslali průtrž mračen doprovázenou divokým vichrem. Všechno kolem bylo zaplavené a nedalo se rozeznat, kde končí zemĕ a začíná obloha. Vše pokrývala zdánlivĕ nekonečná vodní stĕna. Ze všech sil jsem se snažil neztratit vládu nad svou myslí a vyvolal jsem planoucí zbraň Visóšana, kterou mi dal také Indra. Ta vodu okamžitĕ vysušila a vzduch zaplnila mohutná oblaka páry.

Slyšel jsem strašlivé výkřiky démonů, přestože zůstávali neviditelní. Vyslali proti mnĕ ohnivé jazyky a hřmící hurikán. Oheň jsem zastavil nebeskou vodní zbraní a vítr zbraní, která tvoří hory. Potom jejich působením nastala dĕsivá temnota, takže jsem nevidĕl ani Mátaliho, ani vlastní ruce držící luk. Zhůry začal padat déšť železných kyjů a Dánavové vydávali strašlivý řev ozývající se ze všech stran. Konĕ začali couvat a Mátali upustil bič a vykřikl: ,Kde jsi, Ardžuno? Co se stalo?̀

Oba jsme propadli strachu. Mátali řekl: ,Ó bezhříšný Ardžuno, přestože jsem doprovázel Indru při mnoha střetnutích s démony, nikdy jsem nebyl tak zmaten a neztratil jsem vládu nad koňmi. Zdá se, že tuto bitvu nařídil sám stvořitel, který si nyní přeje zkázu tohoto vesmíru. Tak hrozivý boj nepochybnĕ nemůže vést k žádnému jinému výsledku.̀

Zůstal jsem nĕkolik okamžiků bez hlesu stát, abych opanoval svou mysl, a potom jsem odpovĕdĕl: ,Zachovej klid, vozataji. Teď pohleď na moc mých paží a zbraní. Tento klam zničím svým lukem Gándíva.̀

Nato jsem vyvolal astry schopné zbavit nepřítele vĕdomí a mámivé přeludy vytvořené Dánavy jsem rozptýlil. Přede mnou se pak opĕt objevili Dánavové. Bez okolků vytvořili další iluze a vidiny, jimiž ochromily moji mysl a smysly. V jednu chvíli se zdálo, že zemi pokrývá temnota, potom se zdálo, že ji zaplavila voda, a nakonec zmizela docela, takže můj kočár vypadal, jako by visel ve vzduchoprázdnu.

Vypustil jsem zbraň Šabdavédí a tuto vidinu rozptýlil, načež Mátali opĕt obrátil kočár smĕrem k nepříteli. Démoni se ke mnĕ zuřivĕ hnali a já je nemilosrdnĕ zabíjel obrovským přívalem jako břitva ostrých šípů. Pak opĕt zmizeli a nikým nevidĕni pokračovali v boji. Používal jsem nebeské zbranĕ schopné je najít, a tak je dále zabíjel.

Nivátakavačové potom klamů a iluzí zanechali a ustoupili do mĕsta. Najednou bylo vše opĕt vidĕt. Spatřil jsem zemi pokrytou jejich znetvořenými tĕly, zbranĕmi, ozdobami, brnĕním a údy. Konĕ nemohli udĕlat ani krok. Mátali je pobídl k letu a kočár se vznesl na oblohu.

Když jsem vidĕl, že nepřátelé jsou na ústupu, nabral jsem dech, ale hned v příštím okamžiku mĕ neviditelní démoni znovu napadli. Snesl se na mĕ hustý déšť horských útesů a zespodu jsem cítil, jak Dánavové chytají konĕ za nohy a stahují je k zemi. Padalo tolik kamení, že to vypadalo, jako by se můj kočár ocitl v jeskyni. Opĕt se mĕ zmocnil strach. Když to Mátali vidĕl, pronesl: ,Vzmuž se, ó Ardžuno. Použij Indrův hromoklín, který ty kameny rozbije.̀

Pronesl jsem mantry, abych vyvolal Indrovu zbraň a přitom na tĕtivu Gándívy přiložil železné šipky, jež posílené silou Indrovy zbranĕ vyrazily proti útesům a rozdrtily je na prach. Také rozptýlily přeludy a mámení démonů a srážely je z oblohy na zem. Démoni s řevem padali všude kolem, jako když se z nebe řítí obrovské meteority. Mnoho z nich uprchlo a vstoupilo do útrob zemĕ a jiní zmizeli na obloze.

Když jsem pochopil, že démoni prohráli, vybídl jsem Mátaliho, ať s kočárem vjede do mĕsta. Užasle se rozhlížel po bojišti a řekl: ,Nikdy, ani u bohů, jsem nevidĕl takové hrdinství. Až dosud nebylo možné tyto démony porazit, a to ani společnými silami bohů.̀

Mátali s kočárem zamířil k mĕstským branám a já jsem přemýšlel o bitvĕ. Přestože tu ležely statisíce mrtvých Dánavů, každý velký jako hora, Mátali ani já jsme nebyli zranĕni. To bylo úžasné. Nepochyboval jsem, že to mohla být jen Krišnova moc, která nás ochránila a umožnila mi porazit mocné nepřátele bohů.

Vstoupili jsme do mĕsta Dánavů a spatřili tisíce hořekujících žen. Když jsme projíždĕli kolem, ustupovaly dozadu, vydĕšené hlasitým rachotem kočáru. Řinčení jejich šperků a ozdob při útĕku připomínal zvuk krupobití dopadajícího na horu. Vidĕl jsem je rychle mizet v jejich zlatých palácích pokrytých nesčetnými drahokamy.

Žasl jsem nad bohatstvím mĕsta a řekl Mátalimu: ,Toto místo se zdá být bohatším než Amarávatí. Proč zde nesídlí bohové?̀

Mátali odpovĕdĕl, že kdysi bývalo Indrovým sídlem, ale získali ho démoni poté, co askezí uspokojili Brahmu. Brahmá jim dal požehnání, která je v boji s bohy učinila neporazitelnými. Indra se potom odebral za Šivou a požádal ho o pomoc. Šiva mu odpovĕdĕl: ,Toto mĕsto získáš zpĕt v budoucnosti, až přijmeš jiné tĕlo.̀“

Když Ardžuna vyprávĕl, jeho bratři na nĕho s úžasem hledĕli. Odvahou v boji teď předčil i svého slavného otce, vládce bohů.

Ardžuna pokračoval: „Pak jsem opustil mĕsto Dánavů a vyrazil zpĕt k Amarávatí. Na zpáteční cestĕ kočár minul další velké mĕsto, které se vznášelo na obloze a zářilo jako druhé Slunce. Bylo plné stromů z drahokamů a zdobily ho zlaté vĕže a paláce. Na každé jeho stranĕ stály čtyři nedobytné brány posázené duhovĕ zbarvenými drahokamy, jejichž lesk se odrážel do všech stran. Nic podobného jsem ještĕ nikdy předtím nevidĕl.

Mátali mi prozradil, že ono mĕsto patří kálakanjům, rodu nelítostných Daitjů. Nazývalo se Hiranjapur a nemohli ho dobýt ani samotní bohové. Proto tam žili démoni zcela bez obav. Kálakanjům bylo Brahmou souzeno zahynout rukou smrtelníka, a proto mĕ Mátali pobízel, abych na nĕ zaútočil, a potĕšil tak Indru.

Odpovĕdĕl jsem: ,Okamžitĕ mĕ tam odvez. Bohové nemají žádné nepřátele, které bych nepovažoval za své nepřátele také já.̀

Když jsme se blížili k mĕstu, démoni z nĕj vyrazili ven jako jeden muž, neboť mĕli za to, že s nimi přijíždí bojovat Indra. Neotáleli ani vteřinu a zasypali mĕ šípy, kyji, meči, sekerami, šipkami a oštĕpy. Útok jsem odrazil mocnými přívaly šípů vystřelených z Gándívy. Mátali řídil tak obratnĕ, že Daitjové byli zmateni a ve snaze na mĕ zaútočit napadali jeden druhého.

Když si uvĕdomili, že mĕ jako nepřítele nelze podceňovat, stáhli se do mĕsta a to se vzápĕtí začalo pohybovat do všech stran. Jednou se objevilo na obloze, podruhé pod hladinou oceánu a potom zmizelo docela. Vzápĕtí se neočekávanĕ objevilo přímo přede mnou, vyrazilo vzhůru a kroužilo vzduchem z jednoho místa na druhé. Ačkoliv bylo obtížné sledovat jeho pohyby, zastavil jsem ho rovnĕ letícími šípy umocnĕnými mantrami. Nesčetnými šípy jsem mĕsto rozstřílel na kusy a to v plamenech spadlo na zem.

Daitjové vylétli na oblohu a pokračovali v boji. Mátali potom přistál na zemi a mĕ okamžitĕ sevřelo ze všech stran více než padesát tisíc kočárů. Bojoval jsem s nimi nebeskými zbranĕmi, ale mocní Daitjové je postupnĕ odráželi. Stáli přede mnou v zářícím brnĕní, s helmami a nebeskými girlandami a jejich kočáry zdobily desítky vlajek. Moji mysl zaujal pohled na Daitji v bojovém šiku a marnĕ jsem se je snažil přemoci.

Jejich zbranĕ na mĕ tĕžce dotíraly. Topil jsem se v oceánu kálakanjů a vtom jsem si vzpomnĕl na Šivovu zbraň. Dodal jsem si odvahy a vyslovil mantry zasvĕcené tříokému bohu. Okamžitĕ se přede mnou zjevila obrovitá postava se třemi hlavami, devíti očima, šesti pažemi a vlasy planoucími jako oheň. Její odĕv tvořili velcí hadi s divoce kmitajícími jazyky.

Setřásl jsem ze sebe strach a poklonil se té hrozivé podobĕ vĕčného Šivy. Potom jsem k luku přiložil Rudra-astru a za neustálého pronášení manter ji vypustil proti Daitjům.

Vystřelil jsem ji a po bojišti se rozlétly tisíce střel různých tvarů. Nĕkteré připomínaly lvy, nĕkteré tygry a další medvĕdy a buvoly. Byly mezi nimi střely podobné hadům a další, které vypadaly jako sloni, býci, kanci nebo kočky. Zároveň se bojištĕ zaplnilo Šivovými stoupenci   —   nesčetnými guhjaky, jakši, pišáči, bhúty a dalšími strašidelnými bytostmi, a ti všichni se s dĕsivými výkřiky vrhli Daitjům vstříc.

Když Rudra-astra vnesla do řad nepřítele zmatek, vystřelil jsem nekonečnou záplavu šípů zářících jako oheň a zhotovených z kamenného jádra. Daitjové utrpĕli porážku a tĕch nĕkolik, co přežilo, strachy uprchlo. Vidĕl jsem, že na mém vítĕzství má zásluhy jedinĕ Šivova zbraň, a proto jsem se mu poklonil přímo na bojišti. Mátali mĕ velebil a potom jsme se vrátili do Indrova sídla.

Indru potĕšilo, když slyšel o mém úspĕchu, a požehnal mi, že si v bitvĕ vždy zachovám chladnou hlavu a moje zbranĕ nikdy neminou cíl. Také dodal, že žádní nebeští bojovníci   —   ať Dánavové, Daitjové, nágové, gandharvové, suparnové či jakšové   —   mĕ porazit nedokáží. Řekl mi, že dobudu Zemi a předám ji Judhišthirovi. Dal mi toto neproniknutelné brnĕní, které teď nosím, a na hlavu mi vložil tuto korunu. Vĕnoval mi také Dévadattu a potom mĕ dopravil zpĕt na tuto horu.“

Když Ardžuna dovyprávĕl, Judhišthiru jala posvátná bázeň. Řekl: „Ó Dhanandžajo, je opravdovým požehnáním, že jsi se setkal s tĕmi nejmocnĕjšími bohy a získal od nich všechny nebeské zbranĕ. Považuji již Zemi za dobytou a Dhritaráštrovy syny za přemožené. Ó potomku Bharaty, chtĕl bych vidĕt ty zbranĕ, s nimiž jsi porazil démony.“

Ardžuna chtĕl vyhovĕt přání svého bratra a chystal se mu zbranĕ předvést. Pánduův syn se postavil s Gándívou v ruce na zem, která mu posloužila jako kočár, a vybavil si mantry pro vyvolání různých střel. Ve svém nebeském brnĕní a s královskou čelenkou na hlavĕ stál tváří k východu a tiše soustředil mysl k modlitbám.

Právĕ když už chtĕl zbranĕ předvést, zemĕ se roztřásla a hora vypadala, jako by se mĕla roztrhnout. Slunce zakryly mraky a vítr přestal vát. Bráhmanové zjistili, že nemohou pronášet Védy, a na všechny tvory padla tíseň. Najednou Pánduovci spatřili na obloze mocného čtyřhlavého Brahmu v doprovodu všech bohů. Na horských úbočích se objevili také zpívající a tančící gandharvové a apsary a na užaslého Ardžunu se snesl déšť kvĕtů. Vtom se před ním zjevil božský mudrc Nárada vyslaný bohy.

Nárada řekl: „Ó hrdino, nevypouštĕj nebeské zbranĕ bezúčelnĕ, nebo zničí všechny tři svĕty. Tyto zbranĕ by mĕly být použity pouze v bitvĕ proti mocným nepřátelům. Nechovej se tak nerozvážnĕ.“

Nárada se otočil k Judhišthirovi: „Ó Adžátašatru, všechny zbranĕ uvidíš, až je Ardžuna použije ve válce proti Kuruovcům.“

Bratři se Náradovi poklonili a on se spolu se všemi bohy vzdálil.