Kapitola 30

Pánduovci prožili v Kuvérovĕ sídle další čtyři roky a v jeho nebeském prostředí témĕř nepociťovali vliv času. Jednoho dne přišel Ardžuna s Bhímou za Judhišthirou, aby si s ním důvĕrnĕ promluvili. Bhíma řekl: „Ó králi Kuruovců, abychom neporušili tvůj slib, drželi jsem se zpátky a nezabili jsme Dhritaráštrovy syny. Naopak jsme prožili jedenáct let v lese připraveni o své dĕdictví. Poslední čtyři roky nebyly obtížné, ale teď přichází doba, kdy budeme muset v souladu s tvým slibem odejít do nĕjaké obydlené oblasti a žít tam v utajení, aby nás nikdo nepoznal. Proto opusťme tuto horu a sestupme opĕt na Zem.“

Bhíma řekl, že jak on, tak Ardžuna jsou odhodláni potrestat Durjódhanu, ale obávají se, že kdyby zůstali na vysokých náhorních planinách nebeské Gandhamádany, mohli by zapomenout na utrpení, která jim Kuruovci způsobili. To by oslabilo jejich odhodlání. „Proto si přejeme odejít hned teď. My, tvoji bratři, ti s pomocí neomylného Krišny nepochybnĕ pomůžeme získat tvoje království zpĕt. Všichni si přejeme tvoje blaho a toužíme po střetnutí s tvými nepřáteli v bitvĕ.“

Judhišthira souhlasil, nastal čas k odchodu. Bratři spolu s Draupadí naposledy navštívili různé háje a jezera v Kuvérovĕ sídle, aby jim vzdali úctu a rozloučili se. Judhišthira se potom pomodlil k hoře Gandhamádanĕ: „Ó králi hor, jsme připraveni odejít. Prosím dej, ať tĕ po porážce našich nepřátel a opĕtovném získání našeho království můžeme na konci svých životů opĕt spatřit.“

Judhišthira myslel na dobu, až jednou přestanou vládnout a nakonec se odeberou do ústraní, aby se tam vĕnovali askezi a získali duchovní osvobození. V doprovodu svých bratrů a bráhmanů potom začal sestupovat po úbočí hory. Bhíma přivolal Ghatótkaču a jeho následovníky, a ti družinu Pánduovců přes obtížnĕ schůdné horské průsmyky opĕt přenesli. Pánduovci opouštĕli Kuvérovo sídlo jen neradi, ale když hledĕli zpĕt na jeho vznešenou krásu, v duchu se radovali.

Bratři za krátkou dobu dorazili do Badarikášramu. Když je přivítali tamní mudrci, Judhišthira Ghatótkaču propustil, protože se rozhodl pokračovat dolů už po svých. Po mĕsíci stráveném s místními mudrci se vydali smĕrem k Subáhuovĕ zemi. Setkali se se Subáhuem, přenocovali u nĕho a potom pokračovali k lesu Višakajapa.

Šli v doprovodu nosičů a služebníků a cestou vidĕli okouzlující lesy, jezera, řeky a pole. Každý večer za soumraku se zastavili, rozbili tábor a připravili si prosté jídlo z toho, co les dal. Postupnĕ dospĕli do Višakajapy, který leží stále ještĕ v himálajském pohoří, a to právĕ před blížícím se obdobím dešťů. Rozhodli se zůstat ve Višakajapĕ, dokud deštĕ neustanou, a potom se vrátit do Kámjaky.

První den jejich pobytu ve Višakajapĕ se Bhíma vydal na průzkum okolí. Ozbrojen lukem a mečem nazdařbůh procházel lesy navštĕvovanými gandharvy a siddhy. Stromy znĕly zpĕvem cizokrajných ptáků a po celý rok byly obsypány kvĕty i ovocem. Bhíma vidĕl průzračné potoky tekoucí z hor a vytvářející velká, průzračná jezera plná lotosů.

Na Pánduova syna útočili divocí kanci a on úderem ruky každého zabil. Ostrými šípy zastřelil také mnoho buvolů a jelenů. Bhíma, silný jako deset tisíc slonů, hravĕ vytrhával a lámal desítky vzrostlých stromů, a mýtil tak plochy, kde by pozdĕji mohli žít mudrci a provádĕt tam své obĕti. Jak se procházel, hlasitĕ se plácal do paží a vesele pokřikoval. Sloni a lvi při zaslechnutí jeho řevu utíkali strachem.

Celou oblohou znĕl křik hrdého a neúnavného Bhímy. Kopanci rozbíjel vrcholy hor. Když bĕžel po úbočí hory, zahlédl velké hady, jak před ním rychle zalézají do jeskyní, a podél skalnatých plošin je pronásledoval. Pojednou narazil na dĕsivĕ vyhlížejícího hada připomínajícího kopec. Ležel svinutý v ústí velké jeskynĕ a svým tĕlem každému bránil ve vstupu. Mĕl žlutou kůži posetou černými skvrnami a v široce rozevřené tlamĕ čtyři zuby. Když se had rozhlížel svýma mĕdĕnĕ zbarvenýma očima, rozeklaným jazykem si olizoval koutky tlamy.

Bhíma se zastavil a hledĕl na hada, který vypadal jako krutý ničitel a svým syčením jako by ho káral. Když se Bhíma přiblížil, had se najednou vymrštil a obtočil ho smyčkami svého tĕla. Bhíma cítil, že ztrácí sílu, a navzdory veškerému úsilí se mu nepodařilo osvobodit. Začal se třást a na nĕkolik minut ztratil vĕdomí.

Když se probral, zauvažoval nad svou tísnivou situací. Co je to za tvora? Jak se mu podařilo ho přemoci? Opĕt se pokusil vyprostit, ale zjistil, že se nemůže ani pohnout. Bylo zřejmé, že to není obyčejný had. Rozhodl se ho zeptat, co je zač.

„Ó nejlepší z hadů, laskavĕ mi řekni, kdo jsi a co se mnou zamýšlíš udĕlat. Jsem Bhímaséna, Pánduův syn a Dharmarádžův bratr. Holýma rukama jsem v boji zabil nesčetnĕ lvů, tygrů, buvolů a slonů. Ani nebešťané se mi nemohou postavit. Jak je tedy možné, že se ti podařilo mĕ přemoci? Je tvoje síla výsledkem nĕjakého umĕní či požehnání?“

Hadův hlas znĕl vážnĕ: „Ó bojovníku mocných paží, mám již dlouho hlad. Proto mĕ potkalo štĕstí, že jsi sem přišel. Ty musíš být ta potrava, kterou mi předurčili bohové. Teď poslouchej. Povím ti, jak jsem přišel k hadímu tĕlu.

Jmenuji se Nahuša a jsem vznešený mudrc. Když jsem dospĕl do nebe, proklel mĕ riši Agastja a já poklesl na Zem v podobĕ hada. Jsi tedy mým potomkem, ó hrdino, ale to mi nezabrání v tom, abych tĕ pozřel. Vše, co se mi v poledne ocitne nadosah, ať je to kráva, buvol nebo i človĕk, se stane mojí potravou.

Agastja slíbil, že každý, koho chytím, ztratí sílu. Nyní tĕ tedy přemohla moc onoho mudrce. Také mi řekl, že se jeho kletby zbavím, až mi nĕkdo zodpoví mé otázky o vztahu mezi duší a Nejvyšší bytostí.“

Bhíma pomyslel na Krišnu a řekl: „Ó mocný tvore, nejsem ani rozhnĕvaný, ani si toto neštĕstí nedávám za vinu. Nĕkdy může človĕk ve své snaze dosáhnout štĕstí uspĕt a jindy vyjde naprázdno. Výsledky ve svých rukou určitĕ nemá, a proto by nemĕl nad svým neštĕstím naříkat. Kdo by kdy mohl být mocnĕjší než osud? Osud je svrchovaný a všechno úsilí o hmotný zisk je marné.“

Bhíma řekl, že netruchlí kvůli blížící se smrti, ale je mu líto jeho bratrů a matky. Závisejí na nĕm, a až zjistí, co se stalo, nepochybnĕ ztratí svou sílu i chuť do života. A Durjódhana se bude radovat.

V táboře Pánduovců mezitím Judhišthira pozoroval zlá znamení. Šakali vyli a nad hlavou mu kroužil dĕsivý pták vartika s jednou nohou, jedním křídlem a jedním okem, který vydával strašlivé skřeky a dávil krev. Vítr hrozivĕ vál a čtyři strany svĕta jako by byly v jednom plameni. Judhišthira cítil, jak mu cuká v levém oku a paži a buší mu srdce. Rozhlédl se po ášramu, a když nevidĕl Bhímu, zeptal se Draupadí: „Kde je můj mocný bratr?“

Draupadí odpovĕdĕla, že je pryč již dlouho. Polekaný Judhišthira se rozhodl, že ho půjde najít sám. Pokynul Ardžunovi, ať střeží Draupadí, dvojčata i bráhmany, a začal Bhímu v lese hledat. Šel v jeho stopách a brzy nalezl rozlámané stromy a zvířata, která Bhíma zabil. Vidĕl i pás keřů, které vytrhal vzdušný vír způsobený Bhímovým tĕlem, když se lesem hnal za zvĕří.

Judhišthira bĕžel, jak nejrychleji mohl, a brzy dorazil na nerovné místo, kde Bhímovy stopy zdánlivĕ končily. Zemĕ tu byla suchá a kamenitá, všude rostly trnité keře a trčely pahýly stromů. Korunami vysokých, bezlistých stromů se prohánĕl silný vítr. Judhišthira začal šplhat po strmém svahu na plošinu nad ním. Cítil, že bratr je nablízku, a stoupal po svahu vzhůru. Netrvalo dlouho a dospĕl k hadí sluji. Tam u jejího vchodu nalezl Bhímu ovinutého smyčkami hadího tĕla.

Když Judhišthira uvidĕl Bhímu v hadovĕ sevření, zeptal se: „Kdo je tento nejlepší z hadů s tĕlem velkým jako hora? Jak ses dostal do jeho spárů, ó synu Kuntí?“

„To je vznešený mudrc Nahuša v hadí podobĕ a chystá se mĕ pozřít, ó ctihodný bratře.“

Judhišthira oslovil Nahušu: „Pusť laskavĕ mého bratra, ó mocný. Uspokojíme tĕ nĕjakou jinou potravou.“

Nahuša se nepatrnĕ pohnul. „Jako potravu jsem získal tohoto syna krále a pustit ho nehodlám. Mĕl bys odtud odejít, nebo zítra sním tebe. Mudrc Agastja mi dal požehnání, že každý, kdo mi přijde nadosah, se stane mojí potravou. Ty jsi mi teď také nadosah. Dlouho jsem nejedl a tvého bratra se nevzdám. A žádné jiné jídlo ani nechci.“

Judhišthiru pohled na Bhímu v tak strastiplné situaci bolel, a proto se hluboce zamyslel. Tato bytost není skutečný had, ale vznešený král a předek Pánduovců. Judhišthira o Nahušovi mnohokrát slyšel. Vykonal četné obĕti a stal se vládcem Zemĕ, než nakonec odešel na nebesa. Po tom, co vystoupil do vyšších oblastí, musel být proklet, aby opĕt poklesl. Možná má ta kletba nĕjakou podmínku. Kdyby šlo Nahušu zbavit hadího tĕla, pak by se mohlo podařit osvobodit i Bhímu.

„Ó hade, za jakých podmínek propustíš mého bratra?“

„Opojen pýchou z bohatství a moci jsem urazil bráhmany,“ odpovĕdĕl Nahuša. „Proto mĕ Agastja proklel a já se ocitl v tomto ubohém postavení. Mudrc mi však slíbil, že až najdu človĕka schopného odpovĕdĕt na moje otázky týkající se duchovních námĕtů, budu osvobozen. To je tedy jediný způsob, jak se tvůj bratr může dostat na svobodu. Zodpovĕz moje otázky, ó bezhříšný, a osvoboď jak Bhímu, tak i mĕ.“

„Zeptej se na cokoliv chceš, ó hade. Pokusím se odpovĕdĕt co nejlépe.“

Judhišthiru pokaždé potĕšilo, když mohl vést hovor o duchovních námĕtech. Vyhnanství v lese mu poskytlo vítanou příležitost naslouchat mudrcům a vĕnovat se důkladnému studiu písem, aniž by byl zatĕžován státními záležitostmi. Stal se takovým znalcem Véd, že témĕř nemĕl sobĕ rovného. Teď Nahušovi pozornĕ naslouchal.

Had upřel na Judhišthiru své úzké oči a řekl: „Jak můžeme rozpoznat pravého bráhmanu, ó králi, a co je svrchovaným cílem poznání?“

„Bráhmana se vyznačuje čestností, čistotou, schopností odpouštĕt, sebeovládáním, askezí, poznáním a zbožností. Svrchovaným cílem poznání je Nejvyšší Brahman, jehož pozná ten, kdo překonal veškeré duality.“

„Vlastnosti, které jsi přisoudil bráhmanům, lze nalézt i u jiných tříd lidí,“ odpovĕdĕl pochybovačnĕ Nahuša, „a jak může nĕkdo žít, aniž by zakoušel štĕstí a neštĕstí, základ veškeré duality?“

Judhišthira se usmál. Bylo zřejmé, že had již mĕl značné poznání a zkoušel ho. „Najdeme-li tyto vlastnosti u kteréhokoliv človĕka, pak by mĕl být bez ohledu na svůj původ považován za bráhmanu. Štĕstí a neštĕstí ve vztahu k hmotným předmĕtům je možné překonat, zatímco ve vztahu k Nejvyššímu je lze vnímat stále. Hmotné emoce jsou převrácené odrazy původních duchovních pocitů.“

Nahuša byl s Judhišthirovou odpovĕdí spokojen a požádal ho, aby ji dále rozvedl. K čemu je dobré dĕlit společnost na třídy, když takové rozdĕlení nic neznamená? Judhišthira vysvĕtlil, že vinou vzájemného promíchání společenských tříd je obtížné určit, do jaké kdo náleží. Je to možné jedinĕ zkoumáním jeho skutečných vlastností. Společnost by mĕla být rozdĕlena jen na tomto základĕ, nikoliv podle původu.

Nahuša řekl: „Ó králi, je vidĕt, že toho znáš hodnĕ. Jak bych tedy mohl pozřít tvého bratra?“

Judhišthirovi bylo jasné, že Nahuša sám je vysoce učený. Koneckonců, kdysi vládl Zemi a poté na radu mudrců vystoupil na nebesa. Napadlo ho, že by stálo za to položit takové osobnosti také nĕkolik otázek. Postavil se před Nahušu se sepjatýma rukama a řekl: „Domnívám se, že i ty jsi získal vznešené vzdĕlání. Prosím, pouč mĕ, přeješ-li si. Jakými skutky lze dosáhnout nebes?“

„Podle mého názoru, ó potomku Bharaty, je to možné rozdáváním milodarů bráhmanům, laskavostí v řeči, pravdomluvností a vyvarováním se závisti vůči všem živým bytostem.“

„Co z toho považuješ za nejlepší a v čem spočívá nezávidĕní?“

„Každou z tĕchto činností lze považovat za vyšší či nižší podle okolností. Proto musíme poznat konečný cíl života, abychom vĕdĕli, jak jednat za všech okolností správnĕ. To jsi již vysvĕtlil, ó králi. Všechny činy a poznání by mĕly smĕřovat k dosažení Nejvyššího.

Opak závisti je přát si neustále dobro a zdokonalení všech živých bytostí namísto jejich vykořisťování pro vlastní potĕšení. Zvlášť by mĕl človĕk přát ostatním duchovní pokrok a pomáhat jim v jeho dosažení.“

„Jak duše přijímá hmotné tĕlo, ó Nahušo?“

„Duše, neboli átmá, získává tĕla podle svého vlastního chování. Proto se život za životem převtĕluje, pohánĕna svými hříšnými a zbožnými činy. Nĕkdy odchází na nebesa a jindy má tĕlo zvířete. Konečné osvobození dosáhne, když pozná Brahman, nejvyšší absolutno.“

Judhišthira přikývl. Hadovy odpovĕdi souhlasily s tím, co se naučil od mudrců. Nahuša mĕl očividnĕ hluboké duchovní vĕdomí. Jak se tedy stal hadem?

Nahuša odpovĕdĕl: „Díky obĕtem a askezi jsem získal takovou moc, že jsem jezdil po nebesích na zlatém kočáře. Stal jsem se vládcem celé Zemĕ, a dokonce i gandharvové, jakšové, rákšasové a všichni obyvatelé tří svĕtů včetnĕ mudrců mi platili danĕ. Moje moc byla taková, že jsem mohl pouhým pohledem kohokoliv připravit o sílu. Potom jsem ale podlehl pýše a ztratil zdravý rozum. Moje poznání zahalila nevĕdomost zrozená z pýchy. Přikázal jsem mudrcům, ať se nechají zapřáhnout do mého kočáru, a tak jsem je urazil.

Jednoho dne jsem se na nebesích dotkl nohou mudrce Agastji, který mĕ proklel. Následkem toho jsem spadl na Zem a moje tĕlo se zmĕnilo v hadí.

V souladu s Agastjovými slovy jsi mĕ však teď této kletby zbavil. Rozhovor s tebou znovu probudil moje poznání. Nyní si uvĕdomuji, že můj skutečný zájem spočívá v rozvoji bráhmanských vlastností a duchovního poznání, a nikoliv v hmotném postavení či bohatství.“

Nahuša Bhímu pustil a hadí tĕlo okamžitĕ skonalo. Oba bratři vidĕli, jak z nĕho vystoupila zářící nebeská postava se zlatými ozdobami a překrásnými girlandami. Poklonila se Pánduovcům, pak se vznesla do nebe a zmizela.

Judhišthira a Bhíma se vrátili do ášramu a vyprávĕli ostatním, co se jim přihodilo. Když Judhišthira domluvil, bráhmanové pokárali nyní sklíčeného Bhímu za nerozvážnost, s jakou se k hadovi přiblížil, a varovali ho, ať se příštĕ už tak pošetile nechová.

Nĕkolik dní po jejich příchodu do Višakajapy nastalo období dešťů. Pánduovci rozbili na vyvýšeném místĕ tábor a dívali se, jak padající déšť zaplavuje zemi. Slunce již nebylo vidĕt. Blesky ozařovaly les a po zemi se hnaly proudy zpĕnĕné vody a jejich hučení připomínalo svištĕní mračen šípů. Všichni lesní tvorové se začali radovat a dovádĕli v lesích nasáklých deštĕm.

Období dešťů postupnĕ přešlo v podzim. Mraky se rozptýlily a obloha jen zářila. Dny byly teplé a noci chladné. Pánduovci pozorovali osvĕženou lesní přírodu a usoudili, že nastal příznivý čas   —   posvátný mĕsíc Kárttika   —   k návratu do Kámjaky.

Za pár dní po jejich příchodu je přijeli navštívit Krišna se Satjabhámou. Krišna se o jejich návratu do Kámjaky dozvĕdĕl díky své nepochopitelné moci.

Když Pánduovci spatřili svého přítele, byli bez sebe nadšením a s očima plnýma slz vstali, aby Ho přivítali. Krišna sestoupil ze svého kočáru a poklonil se u Judhišthirových a Bhímových nohou a také u nohou Dhaumji a bráhmanů, objal se s Ardžunou a přijal poklony dvojčat. Satjabhámá objala Draupadí, a když se svým manželem pohodlnĕ sedĕli mezi Pánduovci, začali spolu všichni rozmlouvat.

Ardžuna vyprávĕl Krišnovi vše, co prožil od jejich posledního setkání. Potom se zeptal na blaho Krišny a své rodiny, zvláštĕ Subhadry a syna Abhimanjua. Krišna ho ujistil, že je vše v pořádku. Pak se obrátil k Judhišthirovi se slovy: „Ó králi, moudří prohlašují spravedlnost za nadřazenou dobývání království a říkají, že pro rozvoj spravedlnosti je nutná askeze. Svoje povinnosti jsi vykonával tak, jak jsi mĕl, jsi vĕrný pravdĕ, a tak jsi dobyl tohoto i příštího svĕta. Nelpíš na smyslových požitcích ani nejednáš sobecky. Přestože jsi dobyl bohatá království a žil v přepychu, neupustil jsi od rozdávání milodarů, pravdomluvnosti, askeze, zbožnosti, odpouštĕní a trpĕlivosti.“

Judhišthira sklonil skromnĕ hlavu a Krišna pokračoval: „Kdo jiný než ty, ó Dharmarádžo, by dokázal snášet násilí spáchané na Draupadí, které bylo v tak příkrém rozporu s ctností? O tom, že své království získáš v pravý čas zpĕt, nemůže být pochyb. Až naplníš svůj slib a uplyne třináct let, udĕláme vše, co bude v našich silách, abychom Kuruovce potrestali.“

Krišna promluvil laskavĕ k Draupadí. Řekl jí, že jen díky přízni osudu získala za manžele tak ctnostné muže. Sdĕlil jí novinky o jejích synech, kteří žili v Drupadovĕ království a také strávili nĕjaký čas ve Dvárace. Subhadrá je tam zahrnula svojí mateřskou láskou a Krišnův syn Pradjumna je cvičil v umĕní boje.

Když se Krišna odmlčel, Judhišthira řekl: „Ó Kéšavo, není pochyb o tom, že jsi naším svrchovaným útočištĕm. Jsme neustále pod Tvojí ochranou. Až přijde čas, bezpochyby udĕláš vše pro to, abys nám naše království vrátil.“

Krátce nato pak uvidĕli přicházet rišiho Márkandéju. Tento nesmrtelný mudrc, který vypadal jako šestnáctiletý mladík, se usmíval, na sobĕ mĕl jen bederní roušku a v ruce držel nádobu na vodu. Pánduovci, Krišna a všichni bráhmanové povstali, aby mu vzdali úctu, a potom mu nabídli čestné sedadlo. Uctili ho arghjou, sladkou vodou a lesními plody. Krišna pak řekl: „My všichni si přejeme slyšet tvoje nejznamenitĕjší slova. Vyprávĕj nám laskavĕ starobylé příbĕhy o ctnostných králích a mudrcích plné mravních a duchovních pokynů.“

V tom okamžiku se objevil také Nárada a všichni ho přivítali. I on si přál naslouchat Márkandéjovi v Krišnovĕ přítomnosti. Tyto dvĕ osobnosti sedící mezi Pánduovci a množstvím bráhmanů připomínaly Slunce a Mĕsíc mezi planetami. Každý čekal, až Márkandéja promluví. Všichni vĕdĕli, že mudrc žije již od počátku hmotného stvoření, a je proto obeznámen s nesčetnými příbĕhy o vznešených mudrcích a králích. Osobnĕ ho učil Nejvyšší Pán Nárájan, a proto rozumĕl i hlubokým duchovním otázkám.

Judhišthira se zeptal: „Prosím, řekni mi, ó vysoce učený, jak človĕk získává výsledky svých činů. Jsem zmaten, když vidím, že jsem přišel o své království, zatímco Dhritaráštrovým hříšným synům se daří dobře. Obdrží človĕk výsledky svých činů bĕhem téhož života, nebo ho potkají až v dalším bytí? Jak človĕka následují výsledky jeho činů po smrti? Kde spočívají, když opustí své tĕlo?“

Márkandéja chvíli mlčel a pohledem přelétl dav lidí shromáždĕných na lesní mýtinĕ. Vypadalo to, jako by Judhišthira byl stále v Indraprastĕ a sedĕl ve své snĕmovní síni. Mudrc zvedl pravou ruku a odpovĕdĕl: „Vtĕlená duše putuje z jednoho života do druhého, což je výsledkem jejích dobrých a špatných činů. Dokud se duše nachází v tomto svĕtĕ a snaží si užívat smyslů, nikdy se tĕla nezbaví. V prvé řadĕ ji pokrývá jemnohmotné tĕlo složené z mysli, inteligence a falešného ega. Jemnohmotné tĕlo v sobĕ nese vzpomínky na všechno, co kdy duše zažila, a podle toho přijímá různé hrubohmotné podoby. To vše řídí Jamarádža, který má přehled o každé duši v tomto hmotném svĕtĕ. Je zmocnĕn vševĕdoucí Nejvyšší Duší, jež sídlí v srdci každé živé bytosti. Jamarádža tak udílí všem bytostem to, co jim náleží, a nikdy se v tomto ohledu nezmýlí.“

Márkandéja na chvíli přerušil tok své řeči, aby posluchačům umožnil jeho slova strávit. „Nĕkteří lidé si užívají v tomto životĕ, ale v příštím už ne, nĕkteří v příštím, ale ne v tomto, a jiní v obou. A nĕkteří lidé si neužívají ani v tomto, ani v příštím životĕ.

Bohatý človĕk, který tráví tento život jen v radovánkách, bude v příštím životĕ trpĕt. Asketa, který se zříká rozkoše v tomto životĕ, si bude v příštím užívat. Ti, kteří vstoupí do manželství a žijí jako hospodáři, provádĕjí obĕti a rozdávají milodary, si užívají jak v tomto, tak i v příštím životĕ. Ale pošetilý človĕk, který nenásleduje žádné pokyny písem, život za životem neustále trpí.

Co se týče vás bratrů, jste ctnostní a narodili jste se jen proto, abyste uskutečnili zámĕry bohů. Jste vznešení oddaní Nejvyššího Pána, a karmické reakce vás proto ovlivnit nemohou. Vaše zdánlivé nezdary povedou nakonec k vaší vĕčné slávĕ a štĕstí. Získáte slávu ve svĕtĕ lidí a na konci života dospĕjete do nejvyššího sídla.“

Judhišthira se nad mudrcovou odpovĕdí zamyslel a potom se zeptal: „Ó učený mudrci, naše životy v tomto svĕtĕ jsou zasvĕceny službĕ bráhmanům. Pokud je ti libo, povĕz nám laskavĕ o vznešenosti a slávĕ bráhmany.“

Riši nato vyprávĕl množství starobylých příbĕhů, při nichž jeho posluchači úžasem ani nedutali. Popsal také stvoření vesmíru, které osobnĕ zažil, povahu zkázy, ke které dochází na konci každého Brahmova dne, období dlouhého milióny let. Vylíčil, jak se vznášel ve vodách příčin, z nichž povstává stvoření, když stoupaly a zaplavily nižší a střední planety. Koncem této potopy spatřil zázračné dítĕ ležící na listu banyánu.

„Užasl jsem. Nemohl jsem pochopit, jak mohlo to dítĕ přežít, když celý vesmír podlehl zničení. Chlapec zářil a Jeho tvář byla krásná jako Mĕsíc. Oči připomínaly plnĕ rozkvetlé lotosy a tĕlo mĕlo načernalou barvu. Ležel tam, smál se a cucal si palec u nohy. Potom jsem na Jeho hrudi spatřil znak šrívatsa a pomyslel si, že to musí být Višnu, i když jsem si nemohl být jist. Když jsem se k Nĕmu přiblížil, řekl mi: ,Mé dítĕ, vím, že si toužíš odpočinout. Ó Márkandéjo, vstup do Mého tĕla a na chvíli si odpočiň. Jsem s tebou spokojen.̀

Když mĕ chlapec oslovil, ztratil jsem ponĕtí o své totožnosti a zapomnĕl na svá hmotná označení. Otevřel ústa a já cítil, jak jsem do nich vtahován. Najednou jsem vstoupil do Jeho břicha, kde jsem spatřil celou Zemi se všemi jejími mĕsty a královstvími. Nĕjakou dobu jsem se toulal kolem a vidĕl všechna známá místa, včetnĕ Gangy a jejích přítoků, Himálaje a lesů, v nichž jsem se vĕnoval askezi. Vidĕl jsem také rod nebešťanů vedený Indrou, jakož i rody kšatrijů, vaišjů a šúdrů.

Přestože jsem se dlouho bez cíle toulal tĕlem toho chlapce, nikdy jsem nenašel Jeho hranice. Byl jsem zmaten a začal myšlenkami a slovy uctívat Nejvyššího Pána. Najednou jsem si uvĕdomil, že opĕt vystupuji z Jeho tĕla ven, a znovu jsem Ho spatřil ležet na banyánovém listĕ. Uctíval jsem tu nezmĕrnĕ mocnou bytost, která spolkla celý vesmír, a položil hlavu na Její nohy. Zeptal jsem se, kdo je a co zamýšlí. Proč tam leží a má ve svém tĕle vesmír?

Dítĕ promluvilo takovým způsobem, že se všechen můj hmotný klam naprosto rozptýlil. Řeklo, že je původní Nejvyšší Osoba, z níž vše pochází a do níž se na konci vše vrací. Když jsem Ho slyšel popisovat svou vlastní slávu, užasl jsem. Je znám jako Višnu, Nárájan a Hari, ale má nekonečnĕ mnoho dalších jmen. Tato vševĕdoucí osobnost mi potom řekla, že bych mĕl zůstat v Jejím tĕle, dokud se Brahmá opĕt neprobudí a nestvoří znovu vesmír. Zmizel mi před očima a já jsem zjistil, že se opĕt nalézám v rozmanitém stvoření, které jsem v Nĕm spatřil.“

Márkandéja přestal vyprávĕt a pohlédl na Krišnu. „Králi Judhišthiro, ten chlapec s lotosovýma očima, kterého jsem vidĕl na konci stvoření, se nyní zjevil jako Krišna a stal se tvým příbuzným a přítelem. Nepochybuj o tom, že je to odvĕká Nejvyšší Osoba, nepochopitelný Hari a původní Osobnost Božství. Požehnal mi, že moje pamĕť nikdy neselže a zemřu jen tehdy, až si to budu přát. Když tu vidím Krišnu sedĕt ve žlutém hedvábném odĕvu, vzpomínám na toho chlapce. Nepochybuj o tom, že to byl On, koho jsem vidĕl ve vodách zpustošení. Ó hrdino mezi lidmi, celé toto stvoření spočívá v Nĕm, tak jako vzduch spočívá v éteru. Přijmi útočištĕ u Krišny, neboť nikdo vyšší než On neexistuje.“

Pánduovci se po vyslechnutí mudrcových slov Krišnovi poklonili. Krišna se vlídnĕ usmál a promluvil k nim konejšivými slovy. Pohlédl také s láskou na Márkandéju, který Mu láskyplný pohled oplatil.

Judhišthira potom Márkandéju požádal, ať jim vyloží budoucnost. Blížila se Kali-juga, nejtemnĕjší z vĕků, a Judhišthira chtĕl vĕdĕt, co se v té dobĕ stane se svĕtem. Márkandéja mu podrobnĕ vylíčil, jak bude vše postupnĕ podléhat stále vĕtšímu úpadku. Lidé se stanou bezbožnými, a tak je bude sužovat neštĕstí. Vĕk vyvrcholí zjevením avatára Kalkiho, který ve svĕtĕ obnoví řád a nastolí Satja-jugu, zlatý vĕk.

Judhišthira a Márkandéja rozmlouvali celé hodiny a posluchači bedlivĕ naslouchali Márkandéjovým podrobným odpovĕdím, plným popisů různých králů, mudrců a nebešťanů, kteří žili v průbĕhu vĕků. Teprve večer přestal Judhišthira klást otázky a společnĕ se svými bratry Márkandéju uctil. Potom se riši rozloučil a odešel. Tou dobou odešel i Nárada a vystoupal vzhůru na nebeské cesty.

Když byl Márkandéja pryč, Krišna ještĕ krátce pohovořil s Pánduovci. Satjabhámá využila příležitosti promluvit si s Draupadí a zeptat se jí, čím to je, že se jí daří obsloužit a uspokojit pĕt manželů. Krišnova žena se chtĕla poučit od paňčálské princezny, jež byla proslulá svojí cudností a ženskými dovednostmi, aby tak mohla zlepšit svoji vlastní službu Krišnovi. Draupadí jí tedy podrobnĕ popsala mnoho způsobů, jimiž svým manželům slouží.

Draupadí řekla: „Vzdala jsem se marnivosti, překonala touhu a hnĕv a pozornĕ sloužím svým manželům společnĕ s jejich dalšími manželkami. Svoje služebné postavení nepovažuji za podřadné a oddaností omezuji svoji žárlivost. Nekoupu se, nechodím spát ani nejím dříve než moji manželé, a dokonce ani dříve než naši služebníci a stoupenci. Nikdy nedovolím mysli spočinout na jiném muži či jakémkoliv nebešťanovi. Moje srdce nikdy neopouští moje manžele. Když je spatřím, ihned vstanu a přivítám je nabídnutím sedadla a vody. Naše obydlí udržuji trvale čisté a provonĕné a všechno domácí náčiní a jídlo je v dokonalém pořádku.“

Satjabhámá, Krišnova oblíbená žena, pozornĕ naslouchala. Draupadí vylíčila, jak se neraduje z ničeho, z čeho by nemĕli radost její manželé, a také nedĕlá nic, s čím by nesouhlasili. Když odejdou, odloží své ozdoby a líčidla a vĕnuje se askezi. Když provádĕjí obĕti a další náboženské praktiky, vždy se jim snaží pomáhat.

„Vstávám z postele jako první a jako poslední uléhám. Neustále pozornĕ plním svoje povinnosti a nikdy nepodléhám lenosti. Podle mého názoru je služba manželovi vĕčnou ctností žen. Manžel je pro manželku bohem a jediným útočištĕm. Službou jemu tĕší dokonce i samotného Nejvyššího Pána, a dosáhne tak nejvyššího sídla.“

Když Draupadí domluvila, Satjabhámá ji objala. Slyšela, jak ji Krišna volá, a tak se rozloučila a slíbila, že až Pánduovci získají zpĕt svoje království, přijede do Indraprasthy.

Krišna se rozloučil s Pánduovci a připravil se k odjezdu. Nasedl se Satjabhámou na kočár, do nĕhož byli zapřaženi Šaibja a Sugríva. Když před sebou uvidĕl Draupadí tak pokornĕ stát, řekl: „Ó Draupadí, neboj se. Nebude to trvat dlouho a staneš se manželkou králů   —   až tvoji manželé rozdrtí své nepřátele a získají Zemi zpĕt. Ó tmavooká krásko, ženy jako ty, se všemi příznivými tĕlesnými znaky, nemohou nikdy trpĕt dlouho. Kuruovci brzy sklidí plody hříchů, kterých se vůči tobĕ dopustili. Až budou zničeni, uvidíš jejich ženy, jak si zoufají stejnĕ, jako sis při odchodu z Hastinápuru zoufala ty.“

Krišna ještĕ jednou Draupadí ujistil, že jejím pĕti synům se daří dobře a že je brzy uvidí jako dospĕlé a mocné hrdiny. Potom Krišna pozdravil Pánduovce, poklonil se bráhmanům, pobídl konĕ a vyjel z lesa.