Kapitola 34

Pánduovci trávili v kámjackém lese už dvanáctý rok a Indra přemýšlel nad tím, jak by jim mohl prokázat nĕjaké dobrodiní. Král bohů vĕdĕl, že Judhišthira se obává Karny, především proto, že jeho božské brnĕní a náušnice mu poskytují nadpřirozenou ochranu před zbranĕmi. Indra se rozhodl, že se promĕní v bráhmanu a Karnu o toto brnĕní požádá.

Bůh Slunce vytušil Indrův zámĕr a ve snu se Karnovi zjevil jako sličný bráhmana. Tvůrce dne laskavĕ řekl: „Ó mocný hrdino, můj synu, přicházím, abych ti dal radu pro tvoje vĕčné blaho. Poslouchej pozornĕ. Přijde za tebou Indra v podobĕ bráhmany a požádá tĕ o tvoje brnĕní. Ví o tvém slibu, že nikdy neodmítneš dát milodar. Musíš mu je nĕjak odepřít. Nabídni mu místo toho nĕco jiného. Jestli se vzdáš svého brnĕní a náušnic, jež pocházejí z esence nebeského nektaru, zemřeš v bitvĕ. S brnĕním a náušnicemi tĕ však nedokáží zabít ani bohové.“

Karna se ve snu zeptal: „Kdo jsi, že se tolik staráš o moje blaho?“

„Jsem bůh nekonečných paprsků. Radím ti z lásky a mĕl bys dbát na moje slova.“

Karna nevĕdĕl, že bůh Slunce je jeho otec. Odpovĕdĕl mu: „Mám štĕstí, že bůh veškerého jasu, jehož dennĕ uctívám, si přeje moje dobro. Z lásky k tobĕ tĕ prosím   —   nezrazuj mĕ od dodržení svého slibu. Takové zostuzení by pro mne bylo horší než smrt. Ó Súrjo, celý svĕt ví, že se vzdám i života, když o nĕj požádá bráhmana. Kdyby ke mnĕ Indra přišel jako bráhmana, nebudu schopen odmítnout nic, oč požádá.“

Sláva byla pro Karnu vším   —   nikdy by neudĕlal nic, co by vedlo k pohanĕ. Dodal: „Pokud dám Indrovi svoje brnĕní, získám v tomto svĕtĕ nesmírnou slávu, zatímco Indra bude zostuzen. Sláva prodlužuje život a vede na nebesa. Slavný človĕk žije dokonce i po smrti, zatímco neslavnĕ proslulé lze považovat již za mrtvé, přestože dosud dýchají. Ó Súrjo, své slávy se nevzdám ani za cenu vlastního života.“

Súrja odpovĕdĕl: „Milé dítĕ, moudrý človĕk neudĕlá nic, co by uškodilo jemu nebo tĕm, kdo na nĕm závisejí. Není pochyb o tom, že vĕčná sláva, po které toužíš, tĕ bude stát život. K čemu je dobré obĕtovat své tĕlo pro slávu, kterou můžeš využít jen zaživa? Mrtvému je sláva k ničemu. Je to girlanda na mrtvém tĕle. Protože mĕ uctíváš, hovořím k tobĕ pro tvoje dobro. Vezmeš-li rozum do hrsti, podaří se ti odvrátit Indru od jeho zámĕru. Chceš-li se Ardžunovi postavit v bitvĕ, nesmíš se vzdát svých náušnic a brnĕní. Bez nich mu nebudeš schopen čelit.“

Karnu však stále nepřesvĕdčil. „Ó bože zářících paprsků, jsi mi dražší než moje manželka, synové, přátelé, a dokonce i já sám. Prosím, chovej mĕ ve svém srdci jako toho, kdo tĕ s oddaností uctívá, a dovol mi jednat podle svého přání. Nemohu se přiklonit k falši   —   to bych radĕji zemřel. Se sklonĕnou hlavou a opakovanými modlitbami tĕ snažnĕ prosím o prominutí, neboť se nemohu řídit tvými slovy. Ardžuny se nebojím. Parašuráma mi dal mocné zbranĕ. Až přijde čas, porazím Ardžunu v bitvĕ. Prosím, dovol mi, až za mnou Indra přijde, dodržet svůj slib.“

Súrja vidĕl, že Karna zůstane neoblomný. Předpokládal to a již zvážil i náhradní řešení. Dále tedy ke svému synovi promlouval laskavým hlasem.

„Ó mocný, musíš-li dát svoje brnĕní a náušnice Indrovi, pak bys ho mĕl požádat, aby ti na oplátku dal nĕco i on. Ucti ho příjemnými slovy a vĕnuj mu svoje brnĕní pouze výmĕnou za jeho neomylnou střelu. Tato zbraň dokáže zničit jakéhokoliv nepřítele. Budeš-li ji mít, zůstaneš nepřemožitelný. Požádej ho o ni. Jmenuje se šakti.“

Súrja náhle zmizel. Karna se probudil a přemýšlel o svém snu. Po koupeli se obrátil čelem k vycházejícímu slunci se sepjatýma rukama. Řekl slunci vše, co se stalo v jeho snu, a z nebe se ozval hlas: „To vše je pravda.“ Užaslý Karna se vrátil do svého paláce a každým okamžikem očekával Indrův příchod.

Po nĕkolika dnech vstoupil Karna v poledne do Gangy, aby tak jako každý den uctíval boha Slunce. Pokaždé, když skončil uctívání, přicházeli k nĕmu bráhmanové a prosili ho o milodary. Nikdy nikomu nic neodmítl. Teď k nĕmu přišel v podobĕ bráhmany Indra. Když před sebou Karna spatřil zářivého asketu, řekl: „Jsi nanejvýš vítán. Co ti mohu nabídnout? Jestli si přeješ, mohu ti darovat vesnice, krávy a krásné dívky ozdobené zlatem.“

„Žádný z tĕchto darů si nepřeji,“ odpovĕdĕl bráhmana. „Můžeš je dát tĕm, kteří o nĕ žádají. Ó bezhříšný, jsi-li vĕrný svému slibu, pak si z tĕla vyřízni svoje brnĕní a náušnice a dej mi je. To je vše, co si přeji.“

Karna si uvĕdomil, že má před sebou Indru, a odpovĕdĕl: „S radostí ti dám, cokoliv si přeješ, ale proč žádat jen o moje brnĕní? Místo toho ode mne přijmi dostatek bohatství, aby uživilo tebe i ty, kteří na tobĕ závisejí, do konce tvého života.“

Karna se všemožnými způsoby snažil odvrátit Indru od jeho zámĕru, ale bůh dal jasnĕ najevo, že chce pouze brnĕní. Nakonec Karna řekl: „Bez svého brnĕní a náušnic, součástí mého tĕla stvořených z nebeského nektaru, zemřu v bitvĕ. Proto se jich zdráhám vzdát. Přesto vím, že jsi Indra a přicházíš, abys pomohl Pánduovcům. Jako pán bohů bys mĕl naopak ty udĕlit požehnání mnĕ. Proto, ó dévo, prosím, abys mi výmĕnou za brnĕní dal své požehnání.“

Indra odpovĕdĕl: „Než jsem přišel, Súrja vytušil moje zámĕry a nepochybnĕ ti všechno vyzradil. Ať je tedy po tvém. Kromĕ mého hromoklínu požádej o cokoliv.“

Karna požádal o střelu šakti, o které se zmínil Súrja. Indra se na okamžik zamyslel a odpovĕdĕl: „Vyvolal jsem tuto zbraň a dám ti ji hned poté, co mi dáš brnĕní, ale činím tak pod jednou podmínkou. Když tuto střelu vypustím, zabije stovky mých nepřátel a opĕt se mi vrátí do ruky. Ty ji však budeš schopen vypustit pouze jednou, abys zabil jediného mocného nepřítele. Až bude tvůj nepřítel mrtvý, zbraň se vrátí do mojí, nikoliv tvojí ruky.“

Karna zvážnĕl. „Přeji si zabít jen jediného mocného nepřítele.“

„Znám tvoji touhu. Ale toho, jehož chceš zabít, chrání vznešená bytost   —   Pán Krišna, nepochopitelný Nárájan.“

„Ať už je to jakkoliv, dej mi svoji zbraň, neboť bude jistĕ schopna zabít jakéhokoliv lidského nepřítele. Potom si vyříznu z tĕla brnĕní. Ale žádám tĕ, abys zabránil znetvoření mého tĕla.“

„Budiž. Protože si přeješ zůstat vĕrný pravdĕ, tvoje tĕlo nebude zjizveno. Opĕt získáš svůj nynĕjší sličný a zářivý vzhled.“

Karna si ihned začal ostrým mečem odřezávat brnĕní. Bohové i démoni, kteří vidĕli, že se Karna i přes všechnu bolest usmívá, řvali jako lvi a bili na nebeské bubny. Na Karnu, který si sňal brnĕní a náušnice a zakrvácené je podal Indrovi, se snesl déšť nebeských kvĕtů. Potom dal Indra Karnovi svoji zbraň se slovy: „Nepoužívej ji, dokud se neocitneš v nejvážnĕjším nebezpečí. Jinak zasáhne tebe.“

Vzápĕtí nato bůh vylétl na oblohu. Byl přesvĕdčen, že splnil zámĕr Pánduovců.

Pánduovci zůstali po zbývající období jejich vyhnanství v lese u Dvaitavanu. Zbýval již jen krátký čas do doby, kdy se mĕli přestrojit a ukrýt na poslední rok, třináctý. Přemýšleli, kam by mĕli jít. Jednoho dne, když sedĕli a rozmlouvali ve společnosti rišiů, přišel za Judhišthirou očividnĕ soužený bráhmana. Vysvĕtlil, že nĕjaký jelen zachytil dřívka, která používá k rozdĕlávání svého posvátného ohnĕ, a odnesl je do lesa. „Dřívka, spolu s mojí nabĕračkou a dalším náčiním, byla svázaná v uzlíčku, a ten se jelenovi nĕjak zachytil na parozích. Ó hrdino, musím je dostat zpĕt, aby se moje obĕť nezastavila.“

Judhišthira bráhmanu uklidnil a okamžitĕ se svými bratry vstal, vzali si luky a pustili se do pronásledování jelena. Přestože na nĕho vystřelili mnoho šípů, nepodařilo se jim ho dostihnout. Zvíře rychlými skoky zmizelo v lese. Bratři se unavili a byli zklamaní. Přišli k velkému banyánu a posadili se v jeho stínu. Nakula řekl s tĕžkým srdcem Judhišthirovi: „V našem rodĕ nebyla ctnost nikdy obĕtována a nikdy jsme nepodlehli lenosti. Také jsme nikdy nikomu nic neodmítli dát. Jak nás tedy mohlo postihnout toto neštĕstí, ó králi?“

Judhišthira položil svůj velký luk na zem. „V tomto svĕtĕ nemá neštĕstí konce, milý bratře. Ne vždy jsme schopni zjistit jeho příčinu, protože to je vznešený bůh Dharma, kdo rozdĕluje plody ctnosti i hříchu.“

Bhíma se zamračil: „Tato pohroma nás postihla, protože jsem nezabil Dušásanu, když přivlekl Draupadí do snĕmovní sínĕ.“

„I já nesu vinu za naše současné neštĕstí, protože jsem Karnovi neoplatil ta krutá slova, která toho dne vyřkl,“ dodal Ardžuna.

„Já jsem také vinen,“ řekl Sahadéva. „Mĕl jsem zabít Šakuniho při hře v kostky, jakmile tĕ začal podvádĕt, ó králi.“

Judhišthira se otočil k Nakulovi: „V tomto lese je horko. Rychle vylez na vysoký strom a rozhlédni se, jestli v okolí není nĕjaké jezero. Tvoji bratři jsou unavení a žízniví. Až se osvĕžíme, můžeme se rozhodnout, co dál.“

Nakula vylezl na nedaleký strom a rozhlédl se. „Zdá se, že poblíž je voda,“ zavolal. „Vidím nĕco, co vypadá jako jezero, a slyším křik jeřábů.“

Když se Nakula svezl po kmeni dolů, Judhišthira řekl: „Ó sličný bratře, jdi a přines pro všechny vodu.“

Nakula vysypal z nĕkolika toulců šípy a zanechal svoje bratry o samotĕ. Brzy přišel k rozlehlému, průzračnému jezeru pokrytému lotosy a lekníny. Poklekl na břehu a chystal se napít, když vtom zaslechl hlas z nebe: „Ó dítĕ, nepij tuto vodu. Toto jezero je moje a nikdo se nesmí napít jeho vody, aniž by nejprve zodpovĕdĕl moje otázky.“

Nakula se podíval kolem sebe, ale nikoho nevidĕl. Mĕl velkou žízeň, a tak na onen hlas nedbal a napil se ze spojených dlaní. Jakmile se voda dotkla jeho úst, padl mrtev k zemi.

Po nĕjaké dobĕ, když se Nakula nevracel, začal být Judhišthira znepokojen. Požádal Sahadévu, ať se ho vydá hledat. Sahadéva sledoval bratrovu stopu a také přišel k jezeru. Když na jeho břehu uvidĕl mrtvého Nakulu, přemohl ho zármutek. Dotkl se bratra a hledal známky života. Nakula vypadal, jako kdyby hluboce spal. Neztratil svůj tĕlesný lesk, ale srdce mu nebilo ani nedýchal. Sahadéva vstal a nevĕdĕl, co si počít. Pocítil nesnesitelnou žízeň a přistoupil tedy k vodĕ, aby se napil. Když poklekl, zaslechl z nebe stejný hlas: „Nepij vodu z mého jezera. Napřed odpovĕz na moje otázky a potom se můžeš napít.“

Sahadéva nedokázal tĕmto slovům vĕnovat pozornost. Jeho žízeň byla nesnesitelná. Napil se chladné vody a stejnĕ jako bratr padl mrtev na zem.

Když Judhišthira vidĕl, že se témĕř po hodinĕ ani jedno z dvojčat ještĕ nevrátilo, řekl Ardžunovi, ať jde zjistit, co se stalo. Ardžuna postupoval obezřetnĕ, s lukem připraveným ke střelbĕ a taseným mečem. Našel dvojčata ležet na břehu a zachvátila ho bolest. Přibĕhl k nim a poklekl u nich. Nejevili žádné známky života. Ardžuna žasl. Kdo je mohl zabít? Nikde nebylo vidĕt stopy zápasu. Rozhlédl se a vidĕl jen stromy kývající se ve vĕtru a vodní ptáky na hladinĕ jezera. Sešel k vodĕ, aby utišil svoji žízeň, a z nebe opĕt zaznĕl onen hlas: „Ó Pártho, nepokoušej se napít této vody. Je moje a ty si ji můžeš vzít jen poté, co odpovíš na moje otázky.“

Ardžuna zavolal do nebe: „Ukaž se mi a zabraň mi v tom! Až budeš probodán mými šípy, již takto mluvit nebudeš.“

Okamžitĕ vystřelil nespočet šípů, které, posíleny mantrami, dokázaly zasáhnout neviditelný cíl. Ardžuna pokryl nebe šípy, šipkami a oštĕpy. Hlas opĕt promluvil: „Tvoje námaha je marná, Ardžuno. Odpovĕz na moje otázky, nebo po napití vody zemřeš.“

Ardžuna nevzal tato slova vážnĕ, napil se vody a padl mrtev vedle svých bratrů.

Další hodina již témĕř uplynula a Judhišthira pociťoval rostoucí úzkost. Nyní poslal Bhímu. „Ó trýzniteli nepřátel, sedíme zde už dlouhou dobu a čekáme na své bratry. Myslím, že bys je mĕl najít a přivést je zpátky. Já počkám zde.“

Bhíma přikývl, vstal a rychle se rozebĕhl stezkou k jezeru. Když tam uvidĕl ležet své tři bratry, ohromilo ho to. To musí mít na svĕdomí nĕjaký mocný rákšasa. Ardžunu a dvojčata by tĕžko mohla zabít nĕjaká obyčejná bytost. Bhíma vzal v úvahu, že bude muset brzy čelit hrozivému nepříteli. Nejlépe bude napít se trochu vody a zahnat před bojem únavu.

Pánduův syn sebĕhl k vodĕ a nebesy se opĕt rozlehl hlas: „Ó dítĕ, nesnaž se napít z mého jezera. Nejdříve zodpovĕz moje otázky.“

Bhíma si pomyslel, že hlas musí patřit tomu, kdo zabil jeho bratry, a rozzlobenĕ se rozhlédl. Ta hanebná bytost bude svého podlého činu brzy litovat. Nedbaje varování Bhíma ponořil obličej do vody a pil. A stejnĕ jako jeho bratři padl i on mrtev k zemi.

Osamocený Judhišthira čekal a čekal, ale když se Bhíma s Ardžunou nevraceli, jeho mysl naplnila neblahá předtucha. Nepovažoval za možné, že by mohli být přemoženi v bitvĕ. Kde tedy jsou? Možná u jezera nalezli nebeské slasti a společnĕ si jich užívají. Ne, ti by určitĕ nezanedbali svoji povinnost. Vždyť přijali jeho pokyn a vĕdí, že je čeká. Také stále ještĕ nezískali zpĕt bráhmanovo náčiní. Muselo se stát nĕco, co jim zabránilo v návratu. Judhišthira se pln obav vydal po lesní stezce.

Cestou k jezeru míjel stromy obsypané modrými a červenými kvĕty a v uších mu znĕlo švitoření ptáků a bzukot včel. Spĕchal a zakrátko dorazil k jezeru, které mu připadalo, jako by sem bylo přemístĕno z Indrova sídla. Pokrývaly ho lotosy a kolem rostly rozkvetlé stromy a mnoho různých lesních kvĕtin. Na břehu onoho nádherného jezera však Judhišthira na zemi spatřil svoje čtyři bratry. Připomínali čtyři lókapály, kteří na konci vĕku spadli z nebes.

Judhišthira přibĕhl k bratrům a klesl vedle nich na zem, tĕžce dýchal a ronil slzy. Hlasitĕ naříkal a jeho hlas se odrážel ozvĕnou od vysokých stromů kolem jezera. „Ó Bhímo s mocnými pažemi, přísahal jsi, že v bitvĕ zlomíš Durjódhanova stehna. Jakou cenu má nyní tento slib? Ó Ardžuno, jak to, že tady ležíš? Lidské sliby mohou vyjít naprázdno, ale co sliby bohů? Slyšeli jsme přece, jak ti všichni nebešťané provolávají slávu a prohlašují, že dobudeš zpĕt naše ztracené království. ,Nikomu se nepodaří porazit ho v bitvĕ,̀ znĕla Indrova vĕštba. Jak se to mohlo stát? Moje srdce je nepochybnĕ z kamene, když mi při pohledu na nĕco takého ještĕ nepuklo.“

Judhišthira hledĕl na svoje nehybnĕ ležící bratry a byl žalem bez sebe. Nĕjaký čas naříkal a jeho mysl byla naprosto zmatena. Postupnĕ se mu podařilo se ovládnout a zamyslet se nad celou situací. Kdo mohl zabít tyto velké bojovníky? Nikde nebylo po bitvĕ ani stopy   —   jejich tĕla byla bez jediného šrámu   —   a vypadalo to, že padli k zemi v nĕjakém hlubokém bezesném spánku.

Judhišthira si pozornĕ prohlédl jezero. Možná ho nechal vyhloubit Durjódhana a naplnil ho jedem. Bhímu ale nemohl zabít žádný jed. Možná, že se Kuruovci spojili s asury, aby Pánduovcům přivodili smrt. Ale který asura by se mohl postavit Ardžunovi, který sám přemohl nivátakavači?

Judhišthira se rozhlédl. Nikde nevidĕl žádné stopy. Ardžunovy šípy ležely rozházené po zemi, ale nikde ani kapka krve. Bylo nepředstavitelné, že by Ardžuna nezasáhl nepřítele, on, který nikdy nevystřelil šípy nadarmo. Judhišthira uvažoval, že bratry musela přemoci nĕjaká mocná bytost bez hmotného tĕla. Prohlédl si je zblízka. I když vypadali jako mrtví, neztratili barvu a jejich rysy se také nezmĕnily. Jejich duše byly jistĕ stále přítomny, přestože životní příznaky chybĕly. Zdálo se, že jejich životní sílu odstranil zevnitř samotný bůh smrti. Judhišthira o tom byl přesvĕdčen a napadlo ho, že když vstoupí do jezera, přijde pravdĕ na kloub. Právĕ to jezero je příčinou smrti jeho bratrů.

Judhišthira sešel k vodĕ, shodil ze sebe brnĕní a ponořil se do jezera. Vzápĕtí zaslechl tentýž hlas, který hovořil i k jeho bratrům: „Ó dítĕ, nepij tuto vodu. Toto jezero patří mnĕ, a chceš-li se napít, musíš nejprve zodpovĕdĕt mé otázky.“

Judhišthira se pátravĕ rozhlédl. „Kdo jsi?“ vykřikl.

„Jsem jeřáb živící se mechem a rybami. Tvoji mladší bratři nedbali na moje varování, a tak jsem způsobil, že padli do spárů smrti. Ó králi, pokud nezodpovíš moje otázky, staneš se pátou obĕtí.“

Judhišthira se udivenĕ rozhlížel. Na vĕtvi stromu poblíž jezera spatřil jeřába. „Jsi Šiva nebo nejpřednĕjší z vasuů? Nebo jsi marut? Není možné, aby pták zabil tyto čtyři hrdiny podobné horám. Ó nejsilnĕjší ze silných, dosáhl jsi toho, čeho nebyli schopni ani bohové, gandharvové či asurové. Nevím, kdo jsi nebo co je tvým zámĕrem, ale chtĕl bych se to dozvĕdĕt   —    a také se bojím. Moje srdce se trápí a mysl je zmatená. Řekni mi, prosím, proč zde žiješ a co si přeješ.“

Vtom se jeřáb před Judhišthirovýma očima promĕnil v obrovitou, hrozivĕ vyhlížející bytost. Její velké rudé oči byly protažené do špičky a zářila jako slunce. Hromovým hlasem prohlásila: „Jsem jakša, nikoliv pták. Sláva tobĕ! To já jsem zabil tvoje mocné bratry kvůli jejich vlastním chybám. Přestože jsem jim zakázal napít se vody z jezera, nebrali mĕ vážnĕ. Ten, komu je život drahý, by se nemĕl pokoušet zmocnit této vody násilím. Jezero je moje a jeho vodu si lze vzít pouze po zodpovĕzení mých otázek.“

„Ó jakšo, nechci si brát to, co je tvoje. Pokusím se odpovĕdĕt na tvoje otázky, jak nejlépe dovedu. Prosím, ptej se, na co chceš.“

Jakša se začal Judhišthiry dotazovat:

„Co vysvobozuje duši ze zajetí ve hmotĕ? Kdo je jejím společníkem, kdo průvodcem na duchovní cestĕ a na čem duše spočívá?“

„Duši povznáší poznání Nejvyššího Pána. Božské vlastnosti jsou jejími společníky, dharma průvodcem a spočívá na pravdĕ.“

„Co činí osobu učenou? Jak dosáhne toho nejvznešenĕjšího? Jak získá druhé já a pomocí čeho, ó králi, zmoudří?“

„Osoba získá učenost studiem Véd. Díky askezi dosáhne toho nejvznešenĕjšího. Inteligence je jako druhé já a služba starším ji obdaří moudrostí.“

Jakša se potom ptal na všemožná témata, od svĕtské moudrosti přes poznání týkající se zbožnosti až po duchovní záležitosti. Judhišthira je všechny bez zaváhání zodpovĕdĕl. Nakonec jakša řekl: „Jsem spokojen. Odpovĕz na moje poslední čtyři otázky a vrátím jednomu ze tvých bratrů život. Kdo je

v tomto svĕtĕ šťastný? Co je nejúžasnĕjší? Co je v tomto svĕtĕ nového a jak lze nalézt vĕčnou cestu zbožnosti?“

Judhišthira se sepjatýma rukama odpovĕdĕl: „Ten, kdo není zadlužen ani není ve vyhnanství, kdo žije skromnĕ a jí prosté jídlo ve vlastním domĕ, je šťastný. Nejúžasnĕjší je, že navzdory tomu, že každý den odchází do sídla Smrti nesčetné množství tvorů, človĕk se přesto považuje za nesmrtelného. Novinkou je, že v tomto svĕtĕ, který se podobá kotli, jehož ohnĕm je slunce, dny a noci palivem, a mĕsíce a roční období dřevĕnou vařečkou, jsou všichni tvorové vařeni časem. Vĕčnou cestu zbožnosti lze nalézt jen v srdcích velkých mystiků.“

Jakša se usmál: „Všechny otázky jsi zodpovĕdĕl správnĕ. Řekni mi, kterému z tvých bratrů mám vrátit život?“

„Ó jakšo, oživ Nakulu, který je vysoký jako damaroň a zdobí ho široká hruď a dlouhé paže.“

Jakša byl překvapen: „Bhímaséna je pro tebe jistĕ důležitĕjší než Nakula, ó králi, a Ardžuna je tvojí hlavní oporou. Proč žádáš, aby byl oživen Nakula?“

„Ten, kdo obĕtuje ctnost, je sám zničen,“ odpovĕdĕl Judhišthira, „a toho, kdo ctnost chrání, na oplátku zase chrání ctnost. Proto ji vždy pečlivĕ zachovávám. Velkou ctností pro mĕ je vyhýbání se krutosti   —   to převyšuje každý svĕtský zisk. Prosím tedy o Nakulu. Kuntí i Mádrí jsou pro mĕ stejné. Kuntí ve mnĕ má stále ještĕ jednoho syna, ale Mádrí teď nemá žádného. Toužím se zachovat stejnĕ k obĕma svým matkám, a žádám proto o Nakulův život.“

„Ó synu Pándua, jelikož považuješ odmítání krutosti za nadřazené zisku i touze, nechť ožijí všichni tvoji bratři.“ Bĕhem jakšových slov ze zemĕ vstali všichni čtyři bratři, jako by se probudili. Cítili se osvĕženi a nemĕli vůbec žádný hlad ani žízeň.

Judhišthira se potom zeptal jakši: „Kdo jsi, ó vznešená bytosti, která přijímá podobu jeřába? Vyjev mi svoji pravou totožnost. Jsi bůh? Možná jsi sám můj otec.“

Judhišthira hádal správnĕ a jakša odpovĕdĕl: „Opravdu jsem tvůj otec, ó nejlepší z potomků Bharaty. Vĕz, že jsem Dharma. Přišel jsem, abych se s tebou setkal. Sláva, pravda, sebeovládání, čistota, upřímnost, rozdávání milodarů, skromnost, vytrvalost, askeze a celibát jsou moje údy. Lze mĕ dosáhnout odmítáním krutosti, nestranností, mírností, askezí, čistotou a pokorou. Všechny tyto vlastnosti máš, milý synu. Přízní osudu jsi ovládl svoji mysl a smysly a následuješ ctnost. Chtĕl jsem tĕ vyzkoušet a jsem plnĕ spokojen. Požádej mĕ o požehnání a udĕlím ti je. Ti, kdo jsou mi trvale oddáni, nemusí nikdy zažít neštĕstí.“

Judhišthira se svému otci uctivĕ poklonil a řekl: „Mým prvním přáním je, aby agnihótra bráhmany, jehož zápalná dřívka se ztratila, nepřišla nazmar.“

„Ó synu Kuntí, to já v podobĕ jelena jsem odnesl ta dřívka. Vrátím ti je. Požádej o nĕjaké jiné požehnání.“

Judhišthira se důkladnĕ zamyslel a řekl: „Dvanáct let našeho života v lese již uplynulo. Třináctý rok musíme prožít v utajení. Prosím, zařiď, ať nás bĕhem té doby nikdo nepozná.“

„Budiž. I kdyby jste chodili po tomto svĕtĕ bez přestrojení, nepoznají vás. Díky mojí přízni se vám podaří přežít ve Virátovĕ mĕstĕ na zapřenou. Nyní si vezmi tato dřívka na rozdĕlávání ohnĕ a požádej mĕ o další požehnání. Nejsem spokojen s udĕlením jen tĕchto dvou. Ó Judhišthiro, mĕl bys vĕdĕt, že jsem tĕ zplodil. Vidura, tvůj přítel a dobrodinec, je také mojí částí.“

Dharma podal Judhišthirovi dřívka, a ten odpovĕdĕl: „Ó bože bohů, stačí mi, že jsem tĕ spatřil. Abych tĕ však potĕšil, přijmu ještĕ jedno požehnání. Ó pane, zajisti, abych dokázal překonat hrabivost, pošetilost a hnĕv a aby moje mysl byla vždy naklonĕna rozdávání milodarů, askezi a pravdĕ.“

Dharma se usmál a řekl: „Tĕmito vlastnostmi jsi od přírody obdařen, ó synu Pándua. Již nyní jsi ztĕlesnĕním ctnosti. Ale tvoje přání splním.“

Bůh potom zmizel a zanechal pĕt Pánduovců stát na břehu jezera. Ti se pak užaslí vrátili s bráhmanovými zápalnými dřívky do svojí poustevny.