Kapitola 35

Když přišlo a zase pominulo období dešťů, Dhaumja astrologickým výpočtem zjistil, že se blíží třináctý rok vyhnanství. Bratři se tedy začali radit, co budou bĕhem nĕho dĕlat. Dharmovo požehnání je povzbudilo a byli plni nadĕje. Ačkoliv Durjódhana nepochybnĕ vyšle do celého svĕta stovky a tisíce zvĕdů, aby po nich pátrali, nenajde je. Nechtĕli však nic riskovat, a proto se radili, jak se co nejlépe ukrýt.

Judhišthira oslovil Ardžunu: „Ó vládce lidí, co si o tom myslíš? Jak zůstaneme nepoznáni?“

„Díky Dharmovĕ požehnání se budeme moci pohybovat nikým neodhaleni. O tom nepochybuji. Posuďme však pečlivĕ místa, kde bychom mohli v klidu žít. Uvedu jejich jména.“

Ardžuna vyjmenoval mnoho zemí, kde žili jejich spojenci, a zeptal se Judhišthiry, kterou z nich považuje za nejvhodnĕjší. Judhišthira bratrovi za návrhy podĕkoval a odpovĕdĕl: „Milý bratře, to, co řekl Dharma, se jistĕ musí stát. Usadíme se v Matsji, ve Virátovĕ království. Tento starý král je mocný, štĕdrý, spravedlivý a je nám vždy příznivĕ naklonĕn. Pojďme tam jako jeho služebníci. Řeknĕte mi, ó synové Kuntí, jak by se mĕl každý z nás představit králi.“

Ardžuna odpovĕdĕl s pochybami v hlase: „Ó ctnostný, jak se můžeš stát královým služebníkem? Jsi jako bůh mezi lidmi a vždy jsi byl pánem ostatních. Jak se podřídíš človĕku na nižší úrovni?“

Judhišthira Ardžunu ujistil: „To nebude nijak obtížné. Stanu se královým partnerem ve hře v kostky a přítelem. Představím se jako Judhišthirův bývalý osobní služebník a blízký přítel, zkušený hráč Kanka, a budu jemu i jeho ministrům poskytovat různé příjemné služby. Nyní mi řekni, ó Vrikódaro, s jakou totožností vstoupíš do Virátova mĕsta ty?“

Bhíma se již rozhodl. „Ó Bhárato, představím se jako kuchař jménem Vallabha. Řeknu, že jsem pracoval v Judhišthirových královských kuchyních. Ovládám vše, co je třeba v kuchyni znát, a budu pro králův stůl připravovat vybraná jídla. Budu ho také bavit siláckými kousky a zápasem. Budu porážet slony, býky a nejlepší Virátovy zápasníky, aniž bych je zabil. Ó králi, neboj se o mĕ. Postarám se o sebe.“

Judhišthira souhlasnĕ přikývl a obrátil se k Ardžunovi: „Jakou práci přijme Dhanandžaja, jenž je obdařen nepřemožitelnou silou, je zdrojem radosti Kuruovců a jemuž se zjevil bůh Agni jako bráhmana žádající o laskavost? Tak jako je Slunce nejpřednĕjší ze všech planet, bráhmana nejlepším ze všech lidí a hromoklín nejlepší ze všech zbraní, je Ardžuna nejlepším ze všech lučištníků. Jakou prostou službu může přijmout, když odešel na nebesa a poté, co potĕšil Mahéšvaru, boha bohů, získal všechny nebeské zbranĕ? Myslím, že si Krišnův přítel nezaslouží být vystaven takovému příkoří.“

Ardžuna si nato vzpomnĕl na Urvašinu kletbu a následný Indrův pokyn. „Ó vládce Zemĕ, stanu se příslušníkem třetího pohlaví   —   eunuchem. Abych zakryl jizvy od tĕtivy na pažích, navleču si na nĕ spousty náramků. Před krále předstoupím se zářivými zlatými náušnicemi a vlasy spletenými do copů jako Brihannála a nabídnu mu, že jeho ženy naučím zpĕvu a tanci. Tĕmto umĕním jsem se naučil od gandharvů. Budu žít v královĕ harému, chovat se jako žena a tĕšit krále a jeho ženy svojí službou a vyprávĕním mnoha příbĕhů. Až se mĕ dotáží na moji průpravu, odpovím, že jsem býval služebnou v Judhišthirovĕ paláci. Ó králi, takto budu trávit své dny bĕhem posledního roku, skryt jako oheň utajený v popelu.“

Judhišthira s údivem pohlédl na Ardžunu. Eunuch! Jak úžasné jsou cesty osudu.

Obrátil se k Nakulovi a zeptal se ho, jak se chystá Virátovi představit on. Nakula odpovĕdĕl: „Budu podkoním jménem Granthika. Jsem plnĕ obeznámen se všemi stránkami chovu koní a mám tuto práci rád. Ó králi, konĕ jsou mi tak drazí jako ty. Řeknu Virátovi, že jsem se dříve staral o Judhišthirovy konĕ.“

Nakonec se Judhišthira zeptal Sahadévy, jaký převlek zvolí. Nejmladší z Pánduových synů odpovĕdĕl, že se stane pastevcem. „Tato práce mĕ tĕší, ó králi. Ovládám krocení, dojení i chov dobytka. Rozeznám všechny znaky i vlastnosti různých plemen krav a býků. Budu Virátovi sloužit pod jménem Tantripála a řeknu mu, že jsem tuto službu konal pro Judhišthiru.“

Judhišthira pohlédl na Draupadí, která sedĕla poblíž bratrů. „Zde je naše milovaná manželka. Je nám dražší než vlastní život. Má být vážena jako matka a ctĕna jako starší sestra. Jak se před Virátou objeví ona? Není zvyklá být služebnou a od narození ji obklopovalo královské bohatství.“

Draupadí odpovĕdĕla: „Ó Bhárato, existuje třída služebných zvaných sairindhrí. Je zřejmé, že žádná vážená žena by tuto službu nepřijala, a tak pro mĕ bude toto přestrojení dobrým úkrytem. Řeknu, že jsem bývala Draupadinou služkou, a budu sloužit Sudéšnĕ, královĕ vážené manželce. Budu královnu tĕšit mistrnou úpravou vlasů a zdobením. Neboj se o mĕ, ó králi.“

Judhišthira se podíval na svoji oddanou manželku. Pro službu svým manželům byla připravena podstoupit jakoukoliv strast. Přestože je silná a zkušená, nebude pro ni snadné přijmout práci obyčejné služebné nĕkoho v nižším postavení a její pobyt bude plný nebezpečí ze strany chtivých mužů, kteří si budou myslet, že nemá žádného ochránce. „Promluvila jsi správnĕ,“ řekl Judhišthira. „Jelikož jsi oddaná zbožnosti a cudnosti, ó královno, je ti hřích cizí. Mĕla by ses ve Virátovĕ království chovat tak, aby k tobĕ nemohl být přitahován žádný hříšný muž.“

Pánduovci probírali plány na poslední rok, který mĕli strávit na tajném místĕ. Nechtĕli riskovat prozrazení místa pobytu ani svým přátelům či služebníkům. Když se rozhodli pro svoje způsoby přestrojení, vrátili se zpĕt do poustevny. Judhišthira pak řekl Dhaumjovi: „Ó učený bráhmano, jestli s tím souhlasíš, jdi, prosím, do Drupadova mĕsta. Tam můžeš žít v míru a udržovat ohnĕ naší agnihótry.“

Judhišthira přikázal služebníkům v čele s Indrasénou, aby šli do Dváraky a žili tam s Jaduovci. „Po příchodu všem řeknĕte, že vás Pánduovci zanechali samotné u Dvaitavanu a že nemáte ponĕtí o místĕ jejich pobytu ani o jejich zámĕrech.“

Dhaumja učinil všechny přípravy, aby se Pánduovci mohli vydat na cestu. Zapálil posvátný oheň a obĕtoval jejich jménem, aby jim vyprosil přízeň a požehnání pro dosažení vítĕzství. Bratři a Draupadí pak posvátný oheň obřadnĕ obešli a poté, co se poklonili bráhmanům, opustili poustevnu.

Pĕt bratrů, pohublých a s plnovousy po dlouhém pobytu v lese, oblečených v jeleních kůžích a nesoucích zbranĕ vypadalo jako pĕt mocných rišiů. Ubírali se pĕšky k řece Kálindí. Procházeli různé zemĕ, zdržovali se jednou v divočinĕ a jindy v obydlených oblastech a vydávali se za lovce.

Bhíma nesl Draupadí a pohybovali se rychle ke svému cíli. Po mnoha dnech cesty konečnĕ dorazili do rozlehlé zemĕ Matsja. Tam uvidĕli dobré cesty a stezky vedoucí z lesa do hlavního mĕsta.

Když Pánduovci přišli na kraj mĕsta, Judhišthira jim pokynul, ať se všichni posadí na travnaté mýtinĕ, a řekl: „Ó nejlepší z lidí, přestože jste všichni obeznámeni s vĕdou o diplomacii a politice, je vhodné, abych vám udĕlil nĕkolik rad. Ve Virátovĕ přítomnosti bychom mĕli být opatrní. Králů je třeba se vždy obávat jako smrtelnĕ nebezpečného hada. Jako ochránci a opatrovníci všech bytostí jsou božstvy v lidské podobĕ a připomínají mocné ohnĕ vyzbrojené všemi zbranĕmi. V přítomnosti krále je třeba se chovat nanejvýš obezřetnĕ. Toho, kdo s ním jedná falešnĕ, král zabije   —   o tom není pochyb.“

Judhišthira nĕjakou dobu udílel podrobné pokyny o všech stránkách chování ve společnosti králů. Nechtĕl, aby se jeho bratři dopustili jakýchkoliv chyb, nyní, když byli tak blízko k dovršení svého slibu. Již jen jeden rok a budou moci žádat svoje království zpĕt.

Když Judhišthira skončil s pokyny, vedl je k mĕstu. Cestou řekl Ardžunovi: „Pokud vstoupíme do Virátova mĕsta s našimi zbranĕmi, vydĕsíme občany a budeme velmi nápadní. Tvůj Gándíva je znám po celém svĕtĕ. Pokud nás nĕkdo objeví, pak budeme muset strávit ve vyhnanství dalších třináct let.“

Judhišthira vĕřil Dharmovĕ požehnání, ale nechtĕl zbytečnĕ riskovat. Pánduovci se rozhodli zbranĕ ukrýt nedaleko mĕsta. Rozhlédli se a poblíž spalovištĕ mrtvol našli mohutný strom šamí. Bylo to pusté a opuštĕné místo, daleko od cesty a blízko lesa. Ardžuna navrhl, aby svoje zbranĕ zabalili do látky a ranec zavĕsili vysoko na strom. Každý, kdo ten balík u spalovištĕ uvidí, si bude myslet, že jde o mrtvolu, a nechá ho být. Bratři s návrhem souhlasili, sňali z luků tĕtivy a položili je na Bhímův rozmĕrný odĕv z kůže. Zabalili do nĕj a zavázali luky, meče, toulce a šípy. Nakula vylezl s balíkem na strom a připevnil ho k vysoké vĕtvi, která podle nĕho poskytovala dostatečnou ochranu před deštĕm.

Potom se Pánduovci vydali do mĕsta. Cestou potkali nĕjaké pastevce a řekli jim, že právĕ dali na strom tĕlo svojí matky. „To je náš dávný zvyk,“ řekl Judhišthira. „Tĕlo naší staré matky jsme povĕsili vysoko na strom. Kéž dosáhne požehnaných nebeských končin.“

Když dospĕli k mĕstské bránĕ, Judhišthira se pomodlil k bohyni Durze. Vidĕl v ní Krišnovu božskou energii, jejímž úkolem je skrývat Pánovu totožnost před ateisty, a proto ji požádal o ochranu. Bohynĕ, potĕšena jeho modlitbou, se Pánduovcům zjevila. „Ó hrdinové, již brzy zvítĕzíte v bitvĕ. Až zabijete svoje nepřátele, budete se opĕt tĕšit z vlády nad Zemí. Díky mojí milosti vás ani Kuruovci, ani obyvatelé Viráty před uplynutím posledního roku nepoznají.“

Bohynĕ zmizela a Pánduovci vešli do hlavního mĕsta jménem Viráta. Judhišthira šel jako první, ale než se se svými bratry rozešel, dal každému z nich tajné jméno, jímž na sebe mohli v případĕ potřeby volat. Sobĕ říkal Džaja a ostatní byli Džajanta, Vidžaja, Džajatséna a Džajadbala. Potom vešel do mĕsta jako mocný lev. Šel přímo ke královskému dvoru a král ho uvidĕl vcházet jako Mĕsíc nořící se zpoza mraků. Obrátil se ke svým rádcům s dotazem: „Kdo je ten človĕk, který přichází k mému dvoru, jako by byl králem? Nemůže to být bráhmana. Myslím, že je pánem Zemĕ, ačkoliv nemá ani otroka, ani jiné služebníky. Září jako Indra a přichází ke mnĕ nebojácnĕ jako slon k lotosu.“

Judhišthira došel až k Virátovi a řekl: „Ó bezhříšný, vĕz, že jsem bráhmana, který o vše přišel, a nyní u tebe hledá službu. Přeji si s tebou žít a mít tĕ za svého pána.“ Viráta, který mĕl radost, že získal tak očividnĕ způsobilého človĕka, odpovĕdĕl: „Ó ctihodný, klaním se ti. Jsi vřele vítán. Udĕlím ti postavení, které žádáš. Ze které zemĕ pocházíš a jak se jmenuješ? Máš nĕjaké zvláštní schopnosti?“

„Býval jsem Judhišthirovým přítelem a jmenuji se Kanka. Umím hrát výbornĕ v kostky a mohu tĕ bavit a tĕšit touto hrou.“

Král se pousmál a ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, že tento takzvaný bráhmana stojící před ním by ve skutečnosti mohl být samotný Judhišthira. Přestože cítil, že novĕ příchozí je výjimečný, uvĕřil jeho vysvĕtlení. Ke Kankovi, jehož výrazy a gesta byly jemné a příjemné, okamžitĕ pocítil náklonnost. Jestliže býval Judhišthirovým přítelem, pak se jistĕ vyznačuje tím nejvznešenĕjším charakterem a zaslouží si jeho úctu.

„Žij se mnou v míru,“ řekl vesele Viráta. „Toto království je stejnĕ tak tvoje jako moje. Zkušení hráči v kostky mĕ vždy dokáží potĕšit.“

Judhišthira požádal, aby nemusel hrát s nízko postavenými lidmi a nebyl zatahován do rozepří či půtek vyvolaných hrou. Král odpovĕdĕl: „Zabiji každého, kdo ti zkřiví vlas na hlavĕ. Bude-li to bráhmana, vypovím ho z království. Nechť všichni poddaní slyší moje prohlášení   —   tento Kanka je stejným pánem této říše jako já.“

Král se obrátil k Judhišthirovi a pokračoval: „Budeš mým přítelem. Budeš jezdit na mém voze, nosit ty nejlepší odĕvy a užívat si tĕch nejvybranĕjších pokrmů. Moje dveře ti budou vždy otevřené dokořán a staneš se mým nejbližším rádcem.“

Potom Judhišthirovi ukázali jeho komnaty v královĕ paláci, v nichž začal šťastnĕ a nikým nepoznán žít.

Příštího dne do mĕsta vstoupil Bhíma. Šel hlavní třídou ke královskému paláci a vypadal jako mocný vládce slonů. V rukách držel nabĕračku, vařečku a také zářící, dokonalý meč azurové barvy. Oblečen jako kuchař přišel ke králi a ozařoval královský dvůr svým tĕlesným leskem. Viráta na nĕho užasle hledĕl a zeptal se svých rádců: „Kdo je ten mladý a nanejvýš sličný muž s rameny lva? I když je zde nový, mám pocit, jako bych ho znal odjakživa. Nemohu si vzpomenout odkud, ale musí to být buď sám Purandara anebo možná král gandharvů. Ať si přeje cokoliv, nechť to okamžitĕ dostane.“

Jeden z Virátových rádců přistoupil k Bhímovi a zeptal se ho, co si přeje. Pánduův syn pohlédl na krále a řekl: „Jsem kuchař jménem Vallabha. Prosím, přidĕl mne do své kuchynĕ, neboť jsem znalcem kulinářského umĕní.“

Viráta upřenĕ hledĕl na Bhímovy mohutné paže a širokou hruď. „Nemohu uvĕřit, že jsi kuchař. Záříš jako tisícioké božstvo a podle tvého šarmu, sličnosti a odvahy usuzuji, že jsi nejlepším z lidí.“

„Ó králi, jsem tvůj služebník. Dovol mi pracovat v královských kuchyních.“

Když Bhíma hovořil s králem, jeho hlas dunĕl královským dvorem jako velikánský buben. „V minulosti mé kuchařské výtvory ochutnával samotný Judhišthira, ale mám i jiné schopnosti. Jako zápasník nemám soupeře a mohu tĕ bavit zápasem se lvy či slony.“

Stejnĕ jako v případĕ Kanky, pocítil král okamžitou náklonnost k tomuto neobyčejnému příchozímu. „Budeš vedoucím mých kuchyní. Ale nemyslím si, že je tĕ tento úřad hoden. Spíše bys mĕl být vládcem Zemĕ.“

Tak začal Bhíma pracovat v kuchyních. Stal se velkým oblíbencem krále a nikdo ho nepoznal.

Jako další vstoupila do mĕsta Draupadí. S lesklými černými vlasy spletenými do dlouhého copu přehozeného přes pravé rameno a oblečena do jediného zašpinĕného kusu látky šla ulicemi mĕsta a vypadalo to, že je plná úzkosti. Ihned se kolem ní shromáždilo mnoho lidí a ptali se jí, kdo je a co si přeje. „Jsem sairindhrí,“ odpovĕdĕla Draupadí. „Hledám nĕkoho, kdo mĕ zamĕstná a postará se o mĕ.“

Lidé, kteří slyšeli její sladký hlas a vidĕli její jedinečnou krásu, nemohli uvĕřit, že by mohla být služebná. Ukázali jí cestu ke královskému paláci, a jak kráčela, uvidĕla ji královna Sudéšná, Virátova manželka. Zeptala se jí: „Ó urozená, proč tady chodíš tak sama?“ Draupadí zopakovala svůj příbĕh a Sudéšná odpovĕdĕla: „To jistĕ nemůže být pravda. Ó překrásná, připadá mi, že bys mohla sama zamĕstnat stovky služebníků. Ze tvého zjevu usuzuji, že jsi toho nejvyššího a nejvznešenĕjšího původu. Tvůj obličej září jako Mĕsíc v úplňku, tvoje tĕlo je soumĕrné, oči máš jako okvĕtní lístky lotosu lemované zahnutými řasami, rty rudé jako plod bimba a tvoje pleť je hladká jako hedvábí. Krásou připomínáš bohyni a jistĕ jsi sestoupila z nebes. Řekni mi, prosím, kdo jsi, neboť služebná být nemůžeš.“

Draupadí si narovnala zmuchlané šaty a upřela na královnu svoje tmavé oči: „Nejsem ani bohynĕ, ani nebešťanka. Jsem služebná ze třídy sairindhrí. Umím pečovat o vlasy a připravovat masti. Dovedu zhotovit rozmanité krásné girlandy z jasmínů, lotosů a leknínů. Dříve jsem sloužila u Satjabhámy, Krišnovy milované královny, a u Draupadí, manželky Pánduovců. Jmenuji se Maliní. Právĕ teď nemám zamĕstnání. Prosím, dovol mi sloužit ve tvém paláci, ó královno.“

Sudéšná upřenĕ hledĕla na jedinečnou krásu Draupadí, která byla očividnĕ vznešená. Jak by mohla být služkou? Přesto by byla pro palác cenným přínosem. Jak ale bude působit na krále a vlastnĕ na jakéhokoliv muže, který ji spatří? Královna se na Draupadí usmála, ale promluvila s pochybnostmi v hlase: „Mohu tĕ zamĕstnat péčí o svoji hlavu, když ti nevadí být mou služebnou. O tom nepochybuji. Přesto se však obávám, že tvoje krása uchvátí královo srdce. Když vidím, jak se zde na tebe upřenĕ dívají i ženy, cítím, že není muže, který by dokázal odolat tvým půvabům. Zdá se, že se i stromy ohýbají, aby ti prokázaly poctu. Až tĕ král spatří, jistĕ se do tebe zamiluje a mĕ opustí. Ó ženo sladkých úsmĕvů, človĕk, na nĕhož pohlédneš, se nepochybnĕ stane obĕtí boha lásky. Tím, že tĕ zamĕstnám, si přivodím svou vlastní zkázu. Toho se obávám, přestože bych se mĕla ze tvojí společnosti radovat.“

Draupadí si zakryla dlouhé vlasy cípem sárí a ujistila královnu: „Ani Viráta, ani žádný jiný muž si mĕ nemůže získat, spanilá ženo, neboť mám za manžele pĕt gandharvů. Tito neporazitelní hrdinové mĕ neustále chrání a ani jediný můj pohled nespočine na jiném muži. Pro ty, kdo by mĕ zamĕstnali, však určili jisté podmínky. Moji manželé si přejí, abych nejedla žádný pokrm, který již jedl nĕkdo jiný, a abych nemusela mýt jiným nohy. Tajnĕ mĕ střeží a okamžitĕ zničí každého muže, který po mnĕ zatouží. Nikdo mĕ nedokáže svést z cesty ctnosti, ó královno. Žádám tĕ, abys mĕ chránila před ostatními muži. Proto se neboj.“

Sudéšná se rozhodla Draupadí zamĕstnat. Slíbila jí, že její jídlo bude vždy čerstvé a netknuté a že po ní nebudou žádat, aby nĕkomu myla nohy. Draupadí jí podĕkovala a královna ji odvedla do vnitřních komnat paláce, kde od té doby žila jako služebná.

Příštího dne po Draupadinĕ příchodu vstoupil do Viráty Sahadéva převlečený za pastevce. Přišel na pastvinu nedaleko Virátova paláce, kde král právĕ obhlížel své stádo. Poslal pro nĕho a zeptal se ho, kdo je a proč přišel do mĕsta. Sahadéva odpovĕdĕl: „Jsem vaišja jménem Tantripála. Pracoval jsem s kravami patřícími Pánduovcům. Umím zacházet s dobytkem a přeji si ti tímto způsobem sloužit.“

Viráta si prohlížel Sahadévova široká ramena a dlouhé paže. „Ty musíš být buď bráhmana nebo mocný kšatrija,“ odpovĕdĕl. „Lépe by se k tobĕ hodilo postavení vládce než pastevce. Řekni mi, odkud jsi, ó trýzniteli nepřátel? Jaké zamĕstnání a plat si přeješ?“

„Bydlel jsem v Indraprastĕ a staral jsem se o nespočet tamních krav,“ odpovĕdĕl Sahadéva. „Dokonale ovládám péči o nĕ. Ó králi, přeji si jen střechu nad hlavou a to nejnutnĕjší k životu a budu ti sloužit, jak nejlépe dovedu.“

Král Sahadévovu žádost přijal. „Mám sto tisíc krav, které budeš mít i s jejich ošetřovateli na starost. Žij zde v míru a já zaručím, abys dostal vše, co si budeš přát.“

Den po Sahadévovĕ příchodu bylo vidĕt, jak se k mĕstu blíží další nový příchozí. Jeho obrovitou postavu halily ženské šaty a ozdoby a zamířil si to přímo ke královskému paláci. Pod jeho kroky se otřásala zemĕ, i když svojí chůzí spíše připomínal ženu se širokými boky. Stanul před králem zahalen vrstvami barevného hedvábí. Paže mu zdobilo spousta pozlacenými perleťových náramků a připomínal obrovského, nádhernĕ ozdobeného slona stojícího na královském dvoře.

Viráta na nĕho překvapenĕ pohlédl a zeptal se dvořanů: „Co je to za osobu? Nikdy jsem nikoho takového nevidĕl.“ Když žádný z nich nedokázal určit jeho totožnost, král se obrátil na Ardžunu a řekl: „Zdáš se být obdařen silou nebešťana. Při svém mládí a tmavé pleti vypadáš jako vládce slonů. Nosíš sice náramky a krásné zlaté náušnice a máš vlasy spletené do copu, ale přesto záříš jako girlandami ozdobený bůh s brnĕním a zbranĕmi. Buď jako můj syn, či dokonce jako moje vlastní já. Jsem starý a unavený. Vládni tedy tomuto království místo mĕ, ať se mohu odebrat na odpočinek. Nemohu uvĕřit tomu, že jsi vykleštĕný.“

Ardžuna odpovĕdĕl hlubokým hlasem rozléhajícím se dvorem: „Zpívám, tančím a hraji na hudební nástroje. Výbornĕ ovládám všechna tato umĕní. Ó bože mezi lidmi, jmenuj mĕ učitelem tance svojí dcery Uttary. A prosím, neptej se mĕ, jak jsem k této podobĕ přišel, protože by to jen umocňovalo moji bolest. Ó králi, vĕz, že jsem Brihannála, syn či dcera bez rodičů.“

Viráta na Ardžunu užasle zíral. „Až tĕ vyzkouším, s radostí z tebe udĕlám učitele své dcery. Cítím však, že si místo tak prostého zamĕstnání spíše zasloužíš vládnout Zemi.“

Král nechal krásné ženy vyzkoušet, zda je Brihannála prost chtíče. Také ho požádal, aby předvedl svoji dovednost ve zpĕvu a tanci. Ženy oznámily, že je vše v pořádku, a král ho poté, co se na vlastní oči přesvĕdčil o Brihannálovĕ nebeském umĕní, s radostí jmenoval učitelem princezny Uttary.

Od té doby žil Ardžuna v podobĕ eunucha se ženami ve Virátovĕ paláci a učil je zpĕvu, hře na hudební nástroje i různým tanečním stylům, kterým se naučil od gandharvů. Kvůli Urvašinĕ kletbĕ necítil v přítomnosti žen vzrušení a brzy se stal v jejich komnatách velkým oblíbencem. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že je to ve skutečnosti po celém svĕtĕ proslulý Pánduův syn.

Teď už mĕl do Viráty přijít pouze Nakula. Stalo se tak nazítří po Ardžunovĕ příchodu. Lidé ho spatřili procházet ulicemi jako Slunce vycházející zpoza mraků. Zamířil ke královským stájím a začal si prohlížet konĕ. Když ho tam, zářícího jako nebešťan, uvidĕl král, nechal ho zavolat ke dvoru. Nakula se představil: „Ó králi, přeji ti stálá vítĕzství. Jsem podkoní a jmenuji se Granthika. Dřívĕ mĕ zamĕstnával Judhišthira a ovládám všechny taje výcviku koní. Znám jejich povahu a umím je dokonale zkrotit. V mojí péči témĕř žádné zvíře neonemocní, a dokonce ani klisny nejsou jankovité. Zamĕstnej mĕ jako štolbu, ó králi, a já ti budu sloužit ke tvojí plné spokojenosti.“

Viráta pohlédl na vysokého a silného muže před sebou. Jeho vzhled napovídal, že je urozeného původu. O tom, že uvedené schopnosti opravdu má, nebylo pochyb. Král souhlasil s tím, že ho zamĕstná: „Budeš se starat o moje stáje a o všechny, kdo v nich pracují, včetnĕ vozatajů. Připadáš mi jako sám král a pohled na tebe mĕ tĕší právĕ tak, jako jistĕ tĕšil i Judhišthiru. Jsem zvĕdav, jak si asi ten dokonalý Pánduův syn vede v hlubokém lese bez takových služebníků, jako jsi ty.“

Když pĕt bratrů a Draupadí získali postavení, která si přáli, začali trávit poslední rok vyhnanství, aniž by ve svém okolí vzbuzovali sebemenší podezření.