Kapitola 38

Nazítří za úsvitu dorazila kuruovská armáda k mĕstu z opačné strany, než na které probíhala bitva s Trigarty. Když tam nalezli pasoucí se stáda dobytka, ihned se jich zmocnili a vydĕšení pastevci při opĕtovném spatření kuruovských praporů uprchli znovu do mĕsta. Přibĕhli ke královskému dvoru a volali, aby je král ochránil. V královĕ nepřítomnosti sedĕl na trůnu Virátův nejstarší syn Bhúmindžaja. Předák pastevců před nĕho předstoupil s tĕmito slovy: „Ó princi, ó mocný hrdino, závisíme jen na tobĕ. Mocní Kuruovci v čele s Durjódhanou nám kradou krávy. Braň čest našeho rodu. Král vždy chválil tvoji odvahu a sílu. Vezmi si vojáky, kteří dosud zůstali ve mĕstĕ, a ukaž svoji moc. Jsi nejvĕtší oporou tohoto království. Připomínáš samotného Ardžunu. Snažnĕ tĕ prosíme, abys nás zachránil.“

Bhúmindžaja, takto osloven před ženami z paláce, s pýchou v hlase odpovĕdĕl: „Jistĕže dnes projevím svoji odvahu s lukem v ruce, ale potřebuji zručného vozataje. Můj osobní vozataj byl nedávno zabit a zatím jsem za nĕho nenašel náhradu. Najdĕte nejlepšího muže, aby řídil moje konĕ, neboť s nadutými Kuruovci vybojuji strašlivou bitvu. Proniknu do jejich armády složené ze slonů, kočárů a jezdců na koních a zničím je. Probudím strach v srdcích Durjódhany, Bhíšmy, Karny a Kripy a pak přivedu krávy zpĕt. Shromáždĕní Kuruovci uvidí moje hrdinství a bude jim vrtat hlavou, zda s nimi náhodou nebojuje samotný Ardžuna.“

Princova odvážná slova se rozlétla po paláci a brzy se dostala k Ardžunovi. Ten se zaradoval z příležitosti bojovat s Durjódhanou a obrátil se na Draupadí: „Jdi ihned k princovi a řekni mu, že Brihannála býval Ardžunovým vozatajem. Ó princezno se štíhlým pasem, přesvĕdč ho, aby mĕ nechal řídit svůj kočár do bitvy s Kuruovci.“

Draupadí šla přímo ke královskému dvoru, kde se Bhúmindžaja ještĕ pořád holedbal svojí odvahou. Jeho opakované poukazování na Ardžunu už nemohla snést, a proto před nĕho předstoupila a řekla: „Sličný mladík připomínající slona a známý pod jménem Brihannála býval kdysi Ardžunovým vozatajem. Byl Párthovým žákem a sám je mocným lučištníkem. Vidĕla jsem ho, když jsem žila s Pánduovci. To Brihannála řídil Ardžunův kočár, když porazil bohy u Khándavy. Žádný z vozatajů není jako on.“

Bhúmindžaja na ni překvapenĕ pohlédl: „Jak mohu požádat eunucha, aby řídil moje konĕ?“ zeptal se.

„Ať ho požádá tvoje sestra, ó hrdino. Jistĕ ji poslechne. Neváhej ho zamĕstnat. S Brihannálou jako vozatajem Kuruovce nepochybnĕ přemůžeš a krávy zachráníš.“

Princ, který byl stále na pochybách, se obrátil ke své sestře Uttaře: „Jdi a ihned přiveď Brihannálu.“

Virátova dcera přikývla a vzdálila se od dvora. Tato dívka s lotosovýma očima, štíhlým pasem a oblými ňadry zdobenými perlami svou krásou připomínala samotnou Lakšmí. Bĕžela do taneční sínĕ tak rychle, až jí zlaté ozdoby zvonily. Našla Ardžunu a pokornĕ se mu poklonila: „Ó Brihannálo, Kuruovci odhánĕjí naše krávy a můj hrdinný bratr se na nĕ chystá zaútočit s lukem v ruce. Potřebuje však vozataje. Sairindhrí mu řekla, že jsi dříve řídil Ardžunův kočár. Řekla, že se ti v ovládání koní a řízení kočárů nikdo nevyrovná. Proto se staň, ó Brihannálo, princovým vozatajem. Pospĕš si! Není času nazbyt.“

Ardžuna se usmál a odvĕtil: „Už jdu.“ Okamžitĕ odešel z paláce následován Uttarou, tak jako je slon v říji následován slonicí.

Když přišel ke dvoru, princ zvolal: „Á, už jsi tady Brihannálo. Slyšel jsem, že máš velké zkušenosti s řízením kočárů. Tak jako jsi řídil do bitvy s nepřáteli Ardžunův kočár, dnes veď do boje s Kuruovci ten můj.“

Ardžuna předstoupil před prince se sklopenou hlavou a pohrával si přitom se svým dlouhým copem, který mu visel podél tĕla: „Kde bych já vzal sílu na to, abych mohl být vozatajem? Kdybys mĕl zájem o zpĕv a tanec, pak bych byl tím pravým. Jak ale mohu řídit konĕ do bitvy?“

Princ pohlédl na Brihannálu. Přestože byl eunuch, mĕl obrovitou postavu a zdálo se, že má ukrutnou sílu. Jeho paže pokryté náramky připomínaly ozdobené hady a ramena zahalená bílým hedvábným šatem byla široká jako brána paláce. S vírou ve slova sairindhrí Bhúmindžaja řekl: „Ó Brihannálo, ať jsi kdokoliv, dnes řiď můj kočár. Vyzveme zlotřilé Kuruovce na bojišti.“

Princ nechal přinést Ardžunovi brnĕní. Ardžuna si ho jakoby pro zábavu oblékal různými nesprávnými způsoby. Působil zmateným dojmem a brnĕní upustil s hlasitým řinčením na zem. Ženy z paláce se smály a Bhúmindžaja mu přišel pomoci s oblékáním lesklého brnĕní. Potom odvedl Ardžunu ven ke svému kočáru, na nĕmž vlál prapor s emblémem lva. Princ vylezl na kočár a jeho brnĕní v ranním slunci jen zářilo. Ardžuna zaujal svoje místo vpředu a chopil se opratí. Dívky z paláce na nĕho zavolaly: „Ó Brihannálo, až princ porazí Kuruovce, seber jim jejich hedvábné odĕvy jako doklad tvého vítĕzství. Přejeme si tyto odĕvy pro naše panenky.“

„Až princ přemůže Kuruovce, určitĕ vám přinesu mnoho krásných šatů,“ odpovĕdĕl Ardžuna a hodil si vlasy dozadu.

Když se Bhúmindžaja chystal vyrazit do bitvy, bráhmanové mu požehnali: „Nechť dnes dosáhneš v bitvĕ s Kuruovci stejnĕ významného vítĕzství jako Ardžuna u Khándavy,“ a obešli kočár s dlanĕmi otočenými vpřed.

Ardžuna pobídl konĕ a kočár se pohnul s dunivým rachotem vpřed. Zdálo se, že konĕ se zlatými ozdobami a stříbrným brnĕním pod Ardžunovým vedením letí vzduchem. V krátké dobĕ se kočár ocitl Kuruovcům na dohled a Ardžuna zastavil. Nebyli daleko od spalovištĕ mrtvol, kde byly uschovány jeho zbranĕ. Princ i Ardžuna v dálce spatřili kuruovskou armádu. Připomínala ohromný oceán nebo les vysokých stromů pohybujících se po obloze. Prach, který zvířila, stoupal jako obrovský mrak a zakrýval slunce.

Bhúmindžaja úžasem otevřel ústa. Tak velkou armádu ještĕ nikdy v životĕ nevidĕl. Zježily se mu vlasy a upustil luk. „Jak mohu bojovat s tak silným nepřítelem?“ vykřikl a roztřásl se. „Ani samotní nebešťané by jim nedokázali čelit. Kuruovská armáda má ve svém středu hrdiny, jako jsou Dróna, Bhíšma, Karna, Kripa, Ašvatthámá a statečný král Durjódhana. Stačilo, abych je zahlédl z dálky, a naplnilo mĕ to dĕsem.“

Hlasitĕ naříkající princ nařídil Ardžunovi vrátit se do mĕsta: „Není moudré střetnout se s touto armádou. Můj otec je se svojí armádou pryč a já jsem sám. Necvičil jsem se v umĕní boje. Jsem pouhý chlapec. Nemohu přemoci zkušené bojovníky. Ó Brihannálo, obrať zpĕt do hlavního mĕsta.“

Ardžuna se otočil k vystrašenému princi. „Proč zvĕtšuješ radost svých nepřátel, ó princi? Zbledl jsi strachem, ještĕ než jsi vůbec začal bojovat. Před muži i ženami jsi se hlasitĕ chvástal svojí silou. Řekl jsi: ,Porazím Kuruovce a krávy přivedu zpĕt.̀ To byla jistĕ odvážná slova. Ó hrdino mocných paží, jak se teď můžeš vrátit, aniž bys uspĕl? Budeš všem pro smích. Co se mĕ týče, ovĕnčen chválou od sairindhrí a pod tvým velením jsem zde, abych Kuruovce porazil. Nevrátím se, dokud tento úkol nesplním. Přestaň naříkat a pusťme se do bitvy.“

Bhúmindžaja stál v kočáru a třásl se: „Ať nás Kuruovci připraví o bohatství, jak je jim libo. Ať se mi muži i ženy smĕjí. Ať jdou krávy kamkoliv. Ať je mĕsto opuštĕno. Nechť se obávám svého otce. Do bitvy vstoupit nemohu.“

Princ seskočil ze svého kočáru a rozbĕhl se zpátky k mĕstu. Ardžuna na nĕho křičel: „Statečný kšatrija z bojištĕ nikdy neprchá. Lepší je zemřít v bitvĕ než ze strachu utéct.“

Bhúmindžaja ale neposlouchal. V bĕhu se mu dlouhý meč houpal ze strany na stranu a ani se neohlédl. Ardžuna seskočil z kočáru a vyrazil za ním.

Kuruovci si všimli blížícího se kočáru a pohnuli se smĕrem k nĕmu. Zahlédli zdĕšenĕ prchajícího prince, jehož pronásleduje podivná postava s dlouhým copem a bílým hedvábným odĕvem vlajícím ve vĕtru. Vojáci Kuruovců se rozesmáli a ptali se jeden druhého: „Kdo je ta osoba, která vypadá jako eunuch? Je jako oheň skrytý v popelu. Přestože je vykastrovaný, postavou připomíná slona. Vskutku se podobá Ardžunovi, neboť má stejnou hlavu, stejný krk a stejné paže podobné kyjům. I svými pohyby připomíná Pánduova syna.“

Kuruovci zírali na Brihannálu ženoucího se za princem. Očividnĕ to nebyl eunuch. Musel to být přestrojený Ardžuna. Kdo jiný by se odvážil sám postavit kuruovské armádĕ? Bylo zřejmé, že princ z rodu Matsjů vyjel do boje z pouhého dĕtinství. Vypadalo to, že se ho Ardžuna pokouší zadržet. Kuruovští bojovníci přihlíželi, ale nebyli si úplnĕ jisti, je-li to Ardžuna nebo ne.

Ardžuna Bhúmindžaju dostihl a chytil ho. Princ vykřikl: „Pusť mĕ! Ó Brihannálo, otoč kočár. Jen živý človĕk může dosáhnout blahobytu a štĕstí. Když mĕ pustíš, dám ti po návratu sto mincí z ryzího zlata, osm zářivých drahokamů vaidúrja, skvĕlý kočár tažený nejlepšími koňmi a deset zuřivých slonů.“

Ardžuna neodpovĕdĕl, ale táhl prince zpĕt ke kočáru. Potom řekl: „Ó přemožiteli nepřátel, pokud nechceš bojovat, vymĕňme si místa. Ty veď konĕ a já budu bojovat s nepřítelem. Pod ochranou mých paží můžeš bez obav proniknout do hrozivého vojska Kuruovců. Proč jsi tak rozrušený, ó hrdino? Jsi nejpřednĕjší z kšatrijů a vznešený princ. Spolu přemůžeme Kuruovce a osvobodíme krávy. Chop se opratí a vyražme do bitvy.“

Bhúmindžaja byl stále vydĕšený, ale Ardžunova odvaha ho povzbudila. Nasedl na kočár a vzal do ruky opratĕ. Ardžuna mu ukázal, aby zamířil s kočárem ke stromu šamí u spalovištĕ mrtvol. Před střetem s Kuruovci si chtĕl vyzvednout svůj luk Gándíva.

Kočár se rozjel, nyní již s Ardžunou vzadu, a Kuruovci začali mluvit jeden přes druhého. Všichni mĕli podezření, že takzvaný eunuch je ve skutečnosti Ardžuna. V Durjódhanovĕ, Bhíšmovĕ a Karnovĕ doslechu Dróna prohlásil: „Vidím mnoho nepříznivých znamení. Kolem nás se zvedá prudký vítr a vrhá na naše vojáky prach a štĕrk. Obloha je zahalena temnotou a nad našimi hlavami se tvoří obrovské černé mraky. Naše nebeské zbranĕ jako by vyskakovaly ze svých pouzder a naši konĕ roní slzy. Nedaleko odtud odpornĕ vyjí šakali. Všechna tato znamení vĕstí neštĕstí. Braňte se a sešikujte dobře armádu. Očekávejte velké krveprolití a dobře střežte krávy. Ten statný lučištník v přestrojení za eunucha je nepochybnĕ Pártha. Ó hrdinové, tento muž v ženských šatech je určitĕ Kirítí, jehož kočár nese emblém Hanumána, ničitele zahrad na Lance. Rozhořčený dlouhým pobytem v lese způsobí dnes v bitvĕ spoušť. Nevidím zde nikoho schopného zabránit mu v tom, aby nás porazil a vzal si krávy zpĕt.“

Drónova řeč rozzuřila Karnu: „Proč nás neustále znevažuješ a Ardžunu velebíš? Nevyrovná se ani šestnáctinĕ mĕ nebo Durjódhany.“

Durjódhana se však usmíval: „Je-li to Pártha, ó Rádhéjo, můj úkol je splnĕn. Objevili jsme Pánduovce před uplynutím jejich posledního roku. Teď se budou muset vrátit do lesa. Skrývá-li se v přestrojení za eunucha nĕkdo jiný, nebude dlouho trvat a srazím ho ostrými šípy k zemi.“

Ardžunův kočár brzy dojel ke stromu šamí, mimo dohled Kuruovců. Ardžuna řekl: „Vylez na tento strom, ó princi, a snes dolů balík, který tam nahoře vidíš. Jsou v nĕm zabaleny zbranĕ, které potřebuji. Tvůj luk a šípy nevydrží sílu mých paží, až v návalu hnĕvu porazím naše nepřátele. Zde jsou zbranĕ Pánduovců, včetnĕ luku Gándíva, obrovského jako palma a zdobeného zlatem. Je to nebeský luk bez jediné vady a vydrží i tu nejvĕtší zátĕž.“

Bhúmindžaja pohlédl na balík vysoko na stromĕ: „Proslýchá se, že je k tomuto stromu přivázáno mrtvé tĕlo. Jak se mohu já, princ, dotknout tak nečisté vĕci?“

„Neboj se, ó princi. Není to žádná mrtvola. V tom balíku jsou jen zbranĕ. Přines je ihned dolů. Nenutil bych tĕ k žádnému ohavnému činu, neboť pocházíš ze vznešeného rodu a jsi dĕdicem krále zemĕ Matsja.“

Bhúmindžaja neochotnĕ vylezl na strom, odřízl balík mečem a snesl ho na zem, prohýbaje se pod jeho obrovskou tíhou. Ardžuna mu řekl, ať ho otevře, a princ rozřízl obal z jelení kůže. Když se zbranĕ objevily na denním svĕtle, zářily jako slunce. Bhúmindžaja zalapal po dechu. Lesknoucí se zbranĕ připomínaly syčící hady. Prince jala posvátná hrůza. Vztáhl ruku, aby se jich dotkl, a zeptal se: „Kterému vynikajícímu hrdinovi patří tento luk se sty zlatými ozdobami? A čí je tento s reliéfem zářících zlatých slonů? Majitelem tohoto luku ozdobeného třemi zářícími slunci je jistĕ nĕjaký mocný bojovník.“

Bhúmindžaja opatrnĕ zvedl blyštící se zbranĕ. Ardžunovy dva nevyčerpatelné toulce ležely vedle mečů patřících Nakulovi a Sahadévovi s rukojeťmi vykládanými zlatem. Oba meče byly zabaleny v tygřích kůžích. Ardžuna vysvĕtlil, komu zbranĕ patří.

„Luk, na který ses zeptal nejdříve, je Gándíva. Vyrovná se statisícům jiných luků a vzdávají mu úctu i samotní nebešťané. Nejdříve jej vlastnil Brahmá, potom Indra a Sóma a nyní se přes Varunu dostal k Ardžunovi. Luk ozdobený stem zlatých brouků vedle Gándívy je Judhišthirův a ten obrovský u nĕho je Bhímův. Toulce s okřídlenými šípy ostrými jako břitva patří Ardžunovi. V bitvĕ se stávají nevyčerpatelnými. Meč vedle toulců s emblémem černé včely a žihadlem je také Ardžunův.“

Ardžuna popsal užaslému princi každou zbraň a jejího majitele. Když skončil, Bhúmindžaja řekl: „Tyto zbranĕ jsou krásné i hrozivé, ale kde jsou

jejich vlastníci? Kde je Ardžuna a vznešený Judhišthira? Kde jsou dvojčata a nejmocnĕjší z lidí, Bhíma? O tĕchto hrdinech, kteří jsou schopni zničit všechny nepřátele, ale přišli o svoje království ve hře v kostky, není nic slyšet. Kde je Draupadí, drahokam mezi ženami, která je vĕrnĕ následovala do lesa?“

Ardžuna pak princi vyjevil totožnost svoji i všech svých bratrů. Princ na nĕho hledĕl s naprostým úžasem. Nikdy to netušil, ale nyní to vypadalo samozřejmĕ. Mocný Vallabha mohl být docela dobře Bhíma a Kanka se vždy vyznačoval jistou vznešeností a chováním, kterým zastiňoval ostatní dvořany. Určitĕ to mohl být Judhišthira. Princ však stále ještĕ potřeboval přesvĕdčit. Požádal tedy Ardžunu: „Uvĕřím tvým slovům, pokud mi sdĕlíš deset Ardžunových jmen, která jsem v minulosti slyšel.“

Ardžuna odpovĕdĕl: „Jelikož jsem dobyl mnoho zemí a shromáždil jejich bohatství, nazývají mĕ Dhanandžaja. Nikdy se nevrátím z bitvy, aniž bych porazil nepřítele, a proto jsem zván Vidžaja. Moji konĕ jsou bílí, a tak mĕ nazývají Švétaváhana. Narodil jsem se, když bylo v ascendentu souhvĕzdí Uttara Phálguna, a proto jsem Phálguni. Jelikož nosím zářivou čelenku, Indrův dar, jsem nazýván Kirítí. V bitvĕ jsem hrozivý na pohled, a tak mi lidé říkají Bíbhatsu. Moje jméno je Savjasáčí, protože umím střílet z luku obĕma rukama. Pro svoji nepřístupnost a nezkrotnost jsem znám jako Džišnu. Moje jméno zní Ardžuna, protože neustále konám čestné, vysoce čisté skutky. Můj otec mi z lásky k chlapci s černou pletí říkal Krišno. Toto je mých deset jmen, ó princi.“

Bhúmindžaja padl s nataženýma rukama k Ardžunovým nohám. „Je mým štĕstím, že jsem tĕ spatřil, ó Dhanandžajo. Prosím, promiň mi vše, co jsem ti kdy v nevĕdomosti řekl. Zasloužíš si moji úctu. Můj strach je pryč a jsem připraven stát se tvým vozatajem. Prosím, čekám na tvoje rozkazy.“

„Budu bojovat s Kuruovci a získám zpĕt vaše zvířata. O tom nepochybuj,“ řekl Ardžuna, zatímco si připínal toulce. „Tento kočár se stane tvojí pevností, jejímiž hradbami budou moje paže a obranným zařízením Gándíva. Jen řiď tento kočár a neboj se.“

Princ položil zbranĕ Pánduovců do kočáru. „Jak bych se mohl bát, když jsi v kočáru ty? Ale nechápu, jak došlo k tomu, že ses přestrojil za eunucha. Připadá mi neuvĕřitelné, že by nĕkdo tak statečný a silný jako ty mohl přijmout takovou podobu.“

Ardžuna se usmál: „Plním slib, abych získal zbožné zásluhy a uspokojil vůli jiného. Ten slib je teď dovršen, ó princi.“

Pánduovci vypočítali, že toho dne se právĕ završí doba jejich vyhnanství. Proto Ardžuna princovi bez obav vyjevil svoji totožnost. Nyní bude s Kuruovci bojovat otevřenĕ. Podíval se na konĕ zapřažené ke kočáru a zeptal se: „Mají bojový výcvik?“

„Tito konĕ se vyrovnají čtyřem koním, kteří táhnou Krišnův kočár,“ odpovĕdĕl hrdĕ princ. „Já sám jsem zručný vozataj, o nic ménĕ než Dáruka či Mátali. Prolomím nepřátelské řady s takovou rychlostí, že kočár bude sotva vidĕt.“

Ardžuna přikývl, sundal si náramky a natáhl si rukavice z ještĕří kůže, které mu zakrývaly předloktí. Vlasy si vzadu svázal kusem bílé látky, usedl na kočár a pomyslel na svoje nebeské zbranĕ. Zjevily se mu v mysli a pronesly: „Jsme zde, ó synu Pándua, připraveny plnit tvoje rozkazy.“

„Setrvejte všechny v mojí pamĕti,“ řekl Ardžuna s potĕšením. Pomyšlení na bitvu s Durjódhanou ho naplňovalo novým nadšením a energií. Třináct let čekání byla dlouhá doba. Konečnĕ bude mít možnost použít zbranĕ, které získal od bohů. Napnul tĕtivu Gándívy a rozechvĕl ji. Ozval se zvuk, jako by do sebe narazily dvĕ hory. Zemĕ se zachvĕla, roztřásla stromy a z nebe padaly meteority. Když Kuruovci zaslechli ten dĕsivý zvuk, vĕdĕli, že je to určitĕ Ardžuna se svým lukem Gándíva.

Ardžuna sňal prapor s emblémem lva a meditoval o Agnim. Z oblohy spadl nebeský prapor ozdobený zlatem s vyobrazením Hanumána. Když ho Ardžuna uctivĕ obešel, připevnil prapor na žerď kočáru. Přikázal Bhúmindžajovi, ať řídí, a kočár se pohnul k severu, smĕrem ke Kuruovcům. Ardžuna ze všech sil zatroubil na svoji lasturu. Vydala hromový zvuk, po jehož zaslechnutí konĕ padli na kolena a hrůzou ochromený princ se zhroutil na podlahu kočáru.

Ardžuna ho utĕšil a řekl mu, ať sebere všechnu odvahu: „Jsi kšatrija a syn vznešeného krále. Proč se třeseš a ztrácíš nad koňmi vládu? Mnohokrát jsi slyšel halas bitvy, troubení mocných lastur a trub. Proč máš strach jako obyčejný človĕk?“

Princ vstal a chopil se opratí. Postavil konĕ na nohy a odpovĕdĕl: „Jistĕže jsem slyšel troubit mnoho lastur, ale nikdy žádnou, jako je tato. Také jsem nikdy neslyšel žádný luk znít jako Gándíva. I ten nebeský prapor mĕ naplňuje údivem. Ta opice se zdá být živá a jako by se chystala z praporu seskočit. Moje mysl naprosto žasne.“

Ardžuna se zasmál: „Stůj pevnĕ na kočáru a drž opratĕ ze všech sil, protože znovu zatroubím na svou lasturu.“

Ardžuna ještĕ jednou zadul na lasturu a rozechvĕl luk. Jejich společný zvuk se rozlehl do čtyř svĕtových stran a zdálo se, že roztrhne hory. Princ jen s obtížemi zůstal na nohou a ovládl vydĕšené konĕ.

V dálce Dróna slyšel hrozivé zvuky, jejichž původcem byl Ardžuna, a obrátil se k Durjódhanovi: „Není pochyb o tom, že s námi přichází bojovat Savjasáčí. Jsou vidĕt ještĕ hrozivĕjší znamení, která Kuruovcům vĕstí neštĕstí. Tvoji vojáci působí neradostným dojmem, jako kdyby naříkali. Všichni naši vůdčí bojovníci stojí bez pohnutí, zbaveni energie. Nad našimi šiky jako by se vznášel příkrov stísnĕnosti. Připravme se na bitvu. Až se Pártha objeví, budete mít důvod litovat svých činů.“

Durjódhana se zachmuřil. Přišel k Bhíšmovi a řekl: „Ó praotče, zdá se, že jsme nalezli Pánduovce před dovršením jejich vyhnanství. Podmínka znĕla, že pokud budou v posledním roce objeveni, vrátí se do vyhnanství. Je-li to skutečnĕ Bíbhatsu, budou muset strávit dalších dvanáct let v lese. Mĕl bys pečlivĕ spočítat čas, ó Bhíšmo, aby byly odstranĕny všechny pochyby.“

Durjódhana se rozhlédl kolem. V dálce vidĕl oblaka prachu zvířeného Ardžunovým kočárem. Kuruovec pevnĕ sevřel svůj luk: „Ať k nám přijíždí kdokoliv, Ardžuna nebo král Matsji, dnes budeme muset bojovat. Proč tedy naši přední muži sedí na svých kočárech zachvácení dĕsem? Je nás mnoho a zde přijíždí jediný bojovník. Řeč našeho učitele o znameních a neštĕstích je nemístná. Naše dohoda se Sušarmou znĕla, že ho podpoříme v bitvĕ proti Virátovi. Teď musíme náš slib dodržet. Ó Bhíšmo, seřaď naše oddíly do bojového šiku. Bojím se, že Dróna podlehl své náklonnosti k nepříteli. Jak nás může vést či chránit ve chvíli nebezpečí?“

Po Durjódhanovĕ boku se objevil Karna a promluvil tak hlasitĕ, aby ho slyšeli všichni přední Kuruovci: „Zdá se, že jste všichni při pouhém pohledu na Ardžunu dostali strach. Nevíte, že pro mĕ není žádným soupeřem? Po dlouhé dobĕ v lese mu bude v boji chybĕt síla. Již brzy v tichosti obdrží tisíce mých šípů, tak jako způsobilý bráhmana přijímá milodary. Zabitím Ardžuny splatím svůj dluh vůči Durjódhanovi. Dnes uhasím pánduovský oheň roznícený palivem zbraní a stravující všechny nepřátele. Moje neomylné šípy probodnou Párthu jako hadi vnikající do termitištĕ. Uvidíte ho ležet na zemi jako horu porostlou zlatým deštĕm. Mocnými oštĕpy srazím vřeštící opici z jeho praporu a kočár mu roztříštím na kusy. Všichni můžete bojovat po mém boku nebo, chcete-li, odejít s kravami. Mohu se Ardžunovi postavit sám.“

Kripa pohlédl na Karnu s pohrdáním: „Ó Rádhéjo, tvoje zlotřilá mysl neustále touží po válce. Nechápeš vĕci v závislosti na času, místĕ a okolnostech. Moudří lidé volí válku jen tehdy, když zklamaly již všechny ostatní prostředky a za příznivých znamení. Jak pro nás může být střetnutí s Párthou příznivé? Sám zničil gandharvy a sám odolal i nebeskému vojsku u Khándavy. Samotný také porazil mocné nivátakavači a kálakanji. Bez cizí pomoci a beze strachu unesl Subhadru z davu Jaduovců, čímž vzbudil hnĕv neporazitelného Balarámy. Poté, co dodržoval v lese celibát a získal od bohů všechny jejich božské zbranĕ, stojí teď před námi.“

Ardžunův kočár se v určité vzdálenosti zastavil. Kuruovská armáda se seřadila do tvaru klínu namířeného k nĕmu. Kripa v jejím čele dále hovořil, káraje Karnu. Ten soptil hnĕvem a stál na svém kočáře se svým velkým lukem připraveným ke střelbĕ.

„Kdo chce sám bojovat s Ardžunou, ten to nemá v hlavĕ v pořádku,“ řekl Kripa, když si natahoval rukavice. „Je jako človĕk, který chce přeplavat oceán s kamenem přivázaným na krku. Ó Karno, vychloubáš se jako pošetilé dítĕ. Chceš vytrhnout rozzuřenému hadovi zuby holými prsty nebo projít planoucím ohnĕm s tĕlem natřeným olejem a oblečen do hedvábných šatů. Pártha se bude pohybovat našimi šiky jako Jamarádža se svým žezlem v ruce. Nechť se naše v brnĕní odĕná armáda připraví. Ty, já, Durjódhana, Bhíšma, Dróna a jeho syn stůjme při sobĕ. Když se spojí nás šest a naše vojsko nás podpoří, snad budeme mít nĕjakou nadĕji, ačkoliv i o tom pochybuji.“

Ašvatthámá přijel se svým kočárem za svého otce. Slyšel Karnovu řeč a také promluvil opovržlivým tónem: „Zatím jsme ničeho nedosáhli, Karno. Neodvedli jsme krávy, ani neporazili nepřítele. Proč se tedy chvástáš? Velcí hrdinové dokonce i po mnoha vítĕzných bitvách a dobytí mnoha království nevyřknou ani jediné slovo sebechvály. Sama mlčenlivost je vlastnost skutečnĕ mocných. Oheň hoří tiše a tiše září také slunce. I Zemĕ nese svoji obrovskou zátĕž v podobĕ pohyblivých a nehybných tvorů beze slova.“

Mocného Ašvatthámu, jehož vždy rozčilovala Karnova arogance, zvláštĕ rozzlobila jeho neúcta vůči Drónovi. Stál v kočáře s rukou položenou na svém dlouhém meči a hlasitĕ Karnu pokáral. Vyjadřoval tak i pocity svého otce: „Který kšatrija na Zemi by mohl být pyšný na to, že získal království díky podvodnému hazardu jako zlotřilý a hříšný Durjódhana? Ve kterém osobním souboji jsi ty nebo on kdy porazil Ardžunu nebo kteréhokoliv z jeho bratrů? Ve které bitvĕ jsi dobyl Indraprasthu? Ve kterém střetu jsi získal Draupadí, ó muži podlých činů, abys ji mohl přitáhnout do shromáždĕní, právĕ když menstruovala a na sobĕ mĕla jen jediný kus odĕvu? Podťal jsi kořen damaronĕ, která představuje kuruovskou dynastii. Ardžuna a jeho bratři ti tvoji urážku Draupadí nikdy neodpustí.“

Ašvatthámá vrhl pohled na Ardžunův kočár čekající v dálce. Vzpomnĕl si na společnĕ strávený čas ve škole svého otce. Ardžuna byl vždy Drónovým oblíbencem, což ho velmi bolelo, ale o Ardžunových bojových schopnostech nebylo pochyb. Ašvatthámá byl nucen neochotnĕ přiznat, že jeho kvalit nedosahuje. Na Zemi nebylo válečníka, který by se dokázal Ardžunovi v lukostřelbĕ vyrovnat. Karnova smĕlá slova se brzy mĕla ukázat sotva nĕčím více než jen prázdným vychloubáním.

Ašvatthámá se otočil zpĕt ke Karnovi a pokračoval: „Dhanandžaja nikdy neutíká z boje, ani když proti nĕmu stojí gandharvové, rákšasové nebo asurové. Komu se postaví, ten je odražen stejnĕ tak jako strom vyvrácený silou Garudových křídel. Kdo by nechválil Párthu, který tĕ předčí odvahou, jako lučištník nijak nezaostává za Indrou a v bitvĕ se vyrovná i samotnému Krišnovi? Varování mého otce bys mĕl brát vážnĕ. Jeho náklonnost k Ardžunovi bys mu nemĕl vyčítat, neboť moudří říkají, že žák je totéž co syn.“

Potom Ašvatthámá pohlédl na Durjódhanu: „Ó pyšný, bojuj s Ardžunou stejným způsobem, jakým jsi ho porazil v kostkách. Nechť tvůj strýc Šakuni nyní ukáže skutečné hrdinství v opravdovém boji. Gándíva nevrhá kostky, ale vypouští planoucí šípy. Tyto hrozivé šípy dokáží roztrhnout hory a proniknout zemí. Pán smrti, bůh vĕtru či bůh ohnĕ za sebou mohou nĕco zanechat, ale rozzuřený Ardžuna nikoliv. Jestli chceš, můžeš ho s podporou nadutého sútova syna vyzvat, ale co se mĕ týče, v boji s Dhanandžajou žádný smysl nevidím.“

Bhíšma naslouchal všem proslovům. Byl si jist, že ten, kdo se před nimi objevil přestrojen za eunucha, je Ardžuna. Starý kuruovský válečník ho toužil opĕt obejmout. Je tragické, že musí stát na bojišti proti nĕmu. Kšatrijovy povinnosti jsou bezpochyby tvrdé a bolestivé. Tento boj je nevyhnutelný. Ardžuna se svojí povinnosti bojovníka zcela jistĕ nevyhne a Kuruovci budou muset spojit všechny svoje síly, aby mu dokázali čelit. Jejich hádky je jen oslabí a usnadní Ardžunovi vítĕzství.

Bhíšma pohlédl k Ardžunovu kočáru a řekl: „Drónův syn promluvil správnĕ, stejnĕ jako Kripa. Karna se vychloubá jen proto, aby nás podnítil ke splnĕní našich kšatrijských povinností. Žádný moudrý človĕk nehledá u svého učitele chyby. Podle mého názoru musíme bojovat. Kdo by nebyl zmaten tváří v tvář nepříteli mocnému a zářícímu jako slunce? Karnova slova nás mĕla jen povzbudit. Ašvatthámo, odpusť mu. Čeká nás nebezpečný úkol. Stojí proti nám syn Kuntí, a proto není na neshody čas. Moudří prohlašují, že nejhorším ze všech nebezpečí, které armádĕ hrozí, je rozkol mezi veliteli. Ašvatthámá má pravdu. Mĕli bychom vĕnovat Drónovu varování pozornost, protože Ardžuna je nejlepší ze všech bojovníků.“

Durjódhana sepjal ruce a řekl Drónovi: „Ó učiteli, prosím, odpusť nám naše pochybnosti. Buďme svorní. Jsi-li potĕšen, je možné dosáhnout čehokoliv.“

Dróna stál na svém kočáře a zářil ve svém lesklém brnĕní: „Bhíšmova slova mĕ uklidnila. Praotec promluvil správnĕ. Mĕli bychom se pečlivĕ sešikovat a chránit Durjódhanu. Jsem přesvĕdčen, že je to Ardžuna, a nemyslím si, že se spokojí s pouhým získáním Virátových krav. Jsem si také jist, že by se neukázal před koncem svého vyhnanství. Ó Bhíšmo, řekni nám svůj názor.“

Bhíšma čas již vypočítal. Stejnĕ jako Durjódhana i on pečlivĕ uvažoval o zprávách hastinápurských zvĕdů a dospĕl k závĕru, že Pánduovci jsou s velkou pravdĕpodobností ve Virátĕ. Když se díval na Ardžunův kočár, z očí mu vyhrkly slzy. „Synové Kuntí nejsou chamtiví a nikdy neudĕlají nic v rozporu s ctností,“ prohlásil. „Všichni jsou vznešení. Jelikož v jejich čele stojí Judhišthira, není pochyb o tom, že dodrží slovo. Nepřejí si získat království nečestnými prostředky. Kdyby tomu tak nebylo, proč by neprojevili svoji odvahu už bĕhem hazardní hry? Pánduovci by spíše zvolili smrt, než aby se uchýlili ke lži. Podle mého výpočtu doba jejich vyhnanství skončila. Z toho vyvozuji, že brzy opĕt spatříme všech pĕt bratrů. Pokud jim Durjódhana nevrátí jejich království, pak se naše setkání odehraje na bojišti.“

Durjódhana doutnal hnĕvem jako olejem živený oheň. Vypadal, že každou chvíli vzplane. Upřel své tmavé oči na Bhíšmu a promluvil tichým hlasem: „Pánduovské království nevrátím. Ó praotče, učiň všechny přípravy k bitvĕ, prosím.“

Bhíšma byl vážný: „Mĕli bychom jednat opatrnĕ. Ještĕ jsem nevidĕl žádnou bitvu, v níž by jedna strana mĕla vítĕzství jisté. A jedna strana je navíc vždy poražena. Teď stojíme tváří v tvář Vidžajovi. Proto navrhuji, ó králi, aby ses s polovinou armády vzdálil. Vezmi s sebou krávy a já s ostatními kuruovskými vůdci zůstanu zde, abychom Ardžunu odrazili.“

Durjódhana souhlasil. Zanechal pod Bhíšmovým velením polovinu armády a s druhou se vydal pryč. Krávy hnal před sebou. Kolem Bhíšmy se shlukli Dróna, Kripa, Karna a Ašvatthámá. Bhíšma jim přikázal, aby před bitvou zaujali různé pozice. Když se do nich přesouvali, spatřili blížící se Ardžunův kočár. Když Dróna slyšel zvuk podobný burácení hromu, jak Ardžuna rozechvíval svoji tĕtivu, řekl: „Není pochyb, že je to Gándíva. Žádný jiný luk nevydává takový zvuk. Všimnĕte si pozornĕji praporu na kočáru. Uvidíte na nĕm nebeskou opici, která vydává hrozivý řev. Buďte si jisti, že proti nám stojí Ardžuna.“

Bĕhem Drónova proslovu z nebe spadly dva šípy a snesly se na kočár k jeho nohám. Ostatní šípy dopadly na Bhíšmův a Kripův kočár.

„Pártha po dlouhé dobĕ opĕt vidí starší svého rodu a vzdává jim úctu,“ řekl Dróna a zdvihl ruce smĕrem k Ardžunovi v žehnajícím gestu. „Pánduův syn na bojišti září jako dobře udržovaný obĕtní oheň. Stůjte pevnĕ, neboť jeho příští šípy již úctu vyjadřovat nebudou.“