Kapitola 41

Zatímco se Kuruovci i Pánduovci připravovali na válku, Krišna se s Jaduovci vrátil do Dváraky. Durjódhana se doslechl o Krišnovĕ příjezdu a rozhodl se jít Ho osobnĕ požádat o pomoc. Kuruovský vládce mĕl od svých zvĕdů zprávy o přípravách v táboře Pánduovců, a tak již vypravil posly do všech částí svĕta, aby požádali o pomoc ostatní krále. Krišna je však natolik mocný, že je třeba Ho požádat osobnĕ. Krišna a Jaduovci jsou nejlepší bojovníci na Zemi. Kdyby se Durjódhanovi podařilo zajistit si jejich pomoc, Pánduovci by nemĕli žádnou šanci. Krišna je jejich hlavní oporou. Durjódhana v doprovodu jen nĕkolika tĕlesných strážců nasedl na svého nejlepšího konĕ a tryskem vyrazil do Dváraky.

I Ardžuna ve Virátĕ myslel na Krišnu. Po dohodĕ s Judhišthirou se rovnĕž rozhodl osobnĕ vyhledat pomoc svého přítele a v rychlém kočáře brzy dorazil do Dváraky. Když přijel ke Krišnovu paláci, vidĕl palácové stráže vítat Durjódhanu. Oba princové se přátelsky pozdravili a společnĕ se vydali do Krišnovy komnaty. Našli Ho spícího na prostorném lůžku. Jedna z Jeho manželek Ho lehce ovívala. Durjódhana si to namířil přímo k hlavĕ postele a posadil se, ale Ardžuna zůstal pokornĕ stát se sepjatýma rukama u Krišnových nohou a hledĕl na Jeho tvář očima plnýma slz lásky.

Krišna se po chvíli probudil. Když otevřel oči, spatřil Ardžunu, který se Mu s láskou uklánĕl. Potom se Krišna posadil a u své hlavy uvidĕl Durjódhanu. Okamžitĕ oba návštĕvníky přivítal. Když je uctil, zeptal se, proč přijeli.

Durjódhana odpovĕdĕl: „Je všeobecnĕ známo, že jsi mnĕ i Ardžunovi stejnĕ naklonĕn. Přišel jsem, abych požádal o Tvoji pomoc ve válce, která mezi námi již brzy vypukne. Ó hubiteli Madhua, dorazil jsem dříve než Ardžuna, a proto je spravedlivé, abys pomohl mnĕ místo jemu. Taková je zvyklost mezi pravými muži a Ty, Krišno, jsi z nich nejlepším.“

Krišna pohlédl s úsmĕvem na Durjódhanu: „Uznávám, že jsi dorazil jako první, ó králi, ale já jsem jako prvního spatřil Ardžunu. Proto, myslím, pomohu obĕma. Písmo přikazuje, že je třeba nejprve pomoci mladšímu, a proto nejdříve nabídnu pomoc Ardžunovi. Mám armádu s jedním miliónem vojáků zvaných Nárájanové, kteří se Mi v bitvĕ všichni vyrovnají. Jeden z vás si vezmĕte je a druhý Mĕ samotného. Nebudu však bojovat. Mám v úmyslu bĕhem celé bitvy ponechat své zbranĕ stranou. Ó synu Kuntí, jaká je tvoje volba?“

Ardžuna si bez váhání zvolil Krišnu. Durjódhana stĕží dokázal skrýt svoji radost. Ardžuna příliš podléhá svým citům, a to mu zatemnilo rozum. Vzdal se Krišnovy neporazitelné armády ve prospĕch Krišny samotného, který ani nebude bojovat. Jaká chyba!

Durjódhana se lehce pousmál a řekl: „Zdá se, že na mĕ zbyla armáda. S Tvým svolením, ó Kéšavo, teď odejdu.“

Durjódhana Krišnovi podĕkoval za armádu a odešel. Vydal se přímo do Balarámova paláce. Vĕdĕl, že Balaráma mu je trvale naklonĕn a jistĕ se ve válce přidá na jeho stranu. Durjódhana nalezl Balarámu sedĕt na trůnĕ ve svém paláci. Když Ho pozdravil láskyplnými a pochvalnými slovy, přednesl Mu svoji prosbu.

Balaráma mĕl ruku položenou na zbrani v podobĕ pluhu a působil vážným dojmem: „Ó synu Kurua, bĕhem Abhimanjuovy svatby jsem ve Virátovĕ snĕmu promluvil ve tvém zájmu. Upozornil jsem Krišnu na to, že Naše vztahy s tebou a Pánduovci jsou rovnocenné a že tvoje vĕc je stejnĕ

spravedlivá jako jejich. Ó hrdino, Kéšava Moje slova nepřijal. Já nemohu ani na okamžik existovat bez Krišny, a proto jsem se rozhodl nepomáhat ani jedné stranĕ. Nadcházející války se žádným způsobem nezúčastním. Bojuj podle kšatrijských zásad, ó nejlepší z mužů. Ať ti přeje štĕstí.“

Balaráma vstal a Durjódhanu objal. Vĕdĕl, že se Krišna přidal na stranu Pánduovců, a Kuruovce již považoval předem za poražené. Durjódhana opustil Balarámův palác a šel navštívit Kritavarmu, hlavního jaduovského velitele. Požádal ho o pomoc a Kritavarmá podle kšatrijského zvyku nemohl odmítnout. Souhlasil, že bude bojovat na stranĕ Kuruovců spolu s miliónem bojovníků, které již vĕnoval Krišna. Shromáždil tedy armádu a připravil se odjet s Durjódhanou. Obklopen hrozivĕ vyhlížejícími vojáky a s Kritavarmou po boku zamířil Durjódhana s lehkým srdcem zpĕt do Hastinápuru.

V Krišnovĕ komnatĕ Ardžuna s Krišnou osamĕli. Krišna se zeptal: „Proč sis vybral Mĕ, když jsi vĕdĕl, že nebudu proti své armádĕ bojovat?“

„Nepochybuji o tom, že kdekoliv jsi Ty, tam bude i vítĕzství. Kdyby sis to přál, mohl bys zabít všechny Kuruovce. Ve Tvé přítomnosti, ó nejpřednĕjší z lidí, je budu schopen zabít i já. Jsi nejslavnĕjší a nejvýznačnĕjší osoba na svĕtĕ a já dosáhnu vítĕzstvím v této válce podobné proslulosti. Ó Krišno, již dlouho si přeji, abys byl mým vozatajem. Splň, prosím, toto moje přání, pokud s ním souhlasíš.“

„Je správné, ó synu Kuntí, že se pomĕřuješ se Mnou,“ odpovĕdĕl Krišna tiše a položil svoji šperky ozdobenou ruku na Ardžunovo rameno. „Rád se stanu tvým vozatajem. Nechť se tvé přání vyplní.“

Oba přátelé spolu strávili nĕjaký čas ve Dvárace a potom se připravili k odjezdu. Nato se v doprovodu mnoha jaduovských velitelů a bojovníků vydali do Viráty.

Král Šalja z Madrásu obdržel zprávu o blížící se válce. Jako bratr Pánduovy druhé manželky Mádrí chtĕl pomoci svým synovcům, Pánduovcům. Již dříve navázal pevné přátelství s Judhišthirou a chtĕl ho opĕt spatřit. Proto se vydal se svojí armádou do Viráty. Bĕhem přesunu Šaljova armáda zabírala plochu deseti čtverečních kilometrů. S blyštivým brnĕním a zářivými prapory připomínala valící se moře pokryté drahokamy. Pomalým pochodem se sunula k Virátĕ, až se třásla zem a zvedala se mohutná oblaka prachu.

Když se Durjódhana doslechl, že madráská armáda je na pochodu, cestou jí připravil královské uvítání. Na okouzlujících místech nechal postavit paláce nádhernĕ ozdobené drahokamy. Poslal umĕlce, aby je bavili, a nechal pro celou armádu připravit ty nejlepší pokrmy a nápoje. K odpočinku tam stála umĕlá jezírka s lotosy a vodotrysky a se skvĕlými sedadly kolem. Když se Šalja přiblížil ke každému z paláců, zdravily ho tisíce bráhmanů, jež ho uctili a oslavovali. Byl uveden do paláce, který by byl hoden i bohů.

Přivítání s poctami hodnými Indry Šalju natolik potĕšilo, až si o sobĕ začal myslet příliš a o to ménĕ si vážil krále bohů. Mĕl za to, že to vše přichystal Judhišthira, a tak se služebnictva zeptal: „Kde jsou Judhišthirovi lidé? Přiveďte je, neboť bych je chtĕl odmĕnit.“

Služebníci působili překvapeným dojmem. Šli za Durjódhanou, který zůstal před Šaljou skryt, a o všem ho zpravili. Když Šaljovo potĕšení natolik vzrostlo, že byl ochoten dát i svůj život, objevil se Durjódhana. Kuruovský princ se svému strýci z matčiny strany poklonil a řekl: „Vítej. Prosím, řekni mi, co pro tebe mohu ještĕ udĕlat.“

Teď byl zase překvapen Šalja. Objal Durjódhanu a odvĕtil: „Jsem spokojen s tvým uvítáním. Žádej ode mne, cokoliv si přeješ.“

Durjódhana sepjal ruce: „Udĕl mi příznivé požehnání, ó proslulý. Staň se velitelem mojí armády.“

Šaljovi došlo, že se stal obĕtí lsti, ale čest mu nedovolila Durjódhanovu žádost odmítnout. Odpovĕdĕl tedy: „Jako by se stalo. Co dalšího si přeješ?“

Durjódhana řekl, že nemá žádné další přání a s radostí stále opakoval Šaljova slova: „Jako by se stalo.“

Šalja, zklamaný, že má nyní v bitvĕ stát proti Pánduovcům, řekl: „Ó králi, ó nejlepší z lidí, vrať se do svého hlavního mĕsta. Brzy mĕ tam spatříš, ale nejprve chci navštívit Judhišthiru. Potom přijdu a připojím se ke tvé armádĕ.“

„Můžeš jít, ale rychle se vrať, prosím. Závisím na tobĕ. Nezapomeň na svůj slib.“

Oba muži se objali a rozešli se a Šalja pak pokračoval do Viráty. Tam se setkal se všemi Pánduovci, kteří ho s úctou přivítali, objali ho a usadili na překrásné sedadlo. Šalja hledĕl na svoje synovce s očima zalitýma slzami: „Rád vidím, ó hrdinové, že jste všichni ve zdraví přestáli vyhnanství. Jak jste tĕch poslednách třináct let strávili? Toho, kdo ztratil království, neprovází nic jiného než neštĕstí. Nyní však vaše utrpení způsobené Dhritaráštrovým synem skončí, až zabijete svoje nepřátele.“

Šalja pohlédl na Judhišthiru sedícího u svých nohou: „Ó vznešený oddaný Boha, nikdo ve tvém charakteru nikdy nezpozoroval žádnou stopu chamtivosti. Stejnĕ jako dávní rádžarišiové jsi vzorem v sebeovládání, odpouštĕní, pravdivosti, nenásilí a všech ostatních vlastnostech tak vzácných v tomto svĕtĕ. Jsi mírný, štĕdrý, zbožný a lpíš na ctnosti. Ó nejlepší z králů, je mým štĕstím, že tĕ mohu spatřit konečnĕ zbaveného všech potíží.“

Šalja potom Judhišthirovi řekl o svém setkání s Durjódhanou a slibu kuruovskému princi.

Přestože byl Judhišthira zklamán, souhlasil, že šlo o vĕc cti. Šaljovi řekl: „Ó králi, tím, že jsi udĕlil takové požehnání, když jsi byl v srdci potĕšen, jsi se zachoval správnĕ. Nemĕl jsi žádnou jinou možnost a já ti to nevyčítám. Přesto tĕ chci o nĕco požádat. V nadcházející válce s našimi bratranci nám můžeš prokázat velkou laskavost. Je dobře známo, že jako vozataji se ti nikdo na svĕtĕ nevyrovná. Nemám sebemenších pochyb, že až se mezi Ardžunou a Karnou strhne konečná bitva, požádají tĕ, abys řídil Karnův kočár. Tehdy bys mĕl udĕlat vše, co bude v tvých silách, abys Karnu zbavil odvahy a energie potřebné k boji. Ačkoliv není správné to po tobĕ žádat, ó hrdino, přesto tak činím ze strachu před sútovým synem. Musíme toho zlotřilce porazit jakýmikoliv prostředky.“

Šalja mĕl radost, že i když byl donucen bojovat pro Durjódhanu, stále mohl nĕco málo pro Judhišthiru udĕlat. Novina o vyhnanství Pánduovců ho velmi rozčílila. Bylo ostudné, že Kuruovci takovou vĕc vůbec dopustili. Kdyby žil jeho švagr Pándu, ranilo by ho to. Jak mohli Kuruovci očekávat jakoukoliv přízeň osudu, když způsobili újmu lidem, jako jsou Pánduovci, a zvláštĕ když urazili ženu, jako je Draupadí?

Šalja řekl: „Určitĕ se budu řídit tvojí žádostí, ó vznešený. Nepochybuji o tom, že mĕ Durjódhana nechá řídit Karnův kočár. Tehdy mu řeknu to, co by ho mĕlo zbavit energie. Ó králi, všechny strasti, které jsi Durjódhanovou a Karnovou zásluhou vytrpĕl, dají brzy vzniknout tvému štĕstí. Tak to ve svĕtĕ chodí, ó hrdino. Nepřičítej vinu sobĕ. Vše podléhá řízení svrchovaného osudu. Jen vůlí Pána trpí vznešené osobnosti, jako jsi ty, strastmi. I bohové jsou nĕkdy nuceni trpĕt. Slyšel jsem, že dokonce i Indra se svojí královnou musel snášet mnohá neštĕstí.

Judhišthira požádal Šalju, ať mu vypráví příbĕh o Indrovi a jeho utrpení, a král Madry ho dopodrobna vyložil. Šaljova moudrost a poznání byly proslulé a přicházeli mu naslouchat i bráhmanové.

Strávil hovorem s Pánduovci mnoho hodin, až přišel čas jeho odjezdu. Judhišthira ho opĕt řádnĕ uctil a připomenul mu jeho slib. Šalja ho ujistil, že udĕlá vše, co bude v jeho moci, aby mu pomohl, rozloučil se s Pánduovci a pokračoval v cestĕ do Hastinápuru.

Zanedlouho po Šaljovĕ odjezdu se z Dváraky vrátil Sátjaki. Přivedl s sebou obrovskou armádu složenou z kočárů, jezdců na koních, slonů a pĕchoty. S bojovými sekerami, meči, oštĕpy, kopími, palicemi, kyji a luky všeho druhu vojsko vypadalo jako mračna, z nichž šlehají blesky. Čítalo plnou jednu akšauhiní a spojilo se s Judhišthirovými oddíly jako řeka vlévající se do moře.

Jeden po druhém se k Judhišthirovi přidávali různí králové. Dhrištakétu, král Čediů, přijel s další akšauhiní, stejnĕ jako král Magadhy Džajatséna. Dva králové, Pándja a Viráta, také dodali po jedné akšauhiní mocných bojovníků. A konečnĕ Drupada přivedl svoji armádu čítající dvĕ akšauhiní. Byla shromáždĕna z různých zemí a vedli ji jeho dva synové. Za pouhých nĕkolik mĕsíců stálo ve Virátĕ sedm akšauhiní připravených bojovat za zájmy Pánduovců.

Také do Hastinápuru přijíždĕli Durjódhanovi na pomoc další různí králové a shromáždili tak jedenáct akšauhiní. Vojáci zaplnili Hastinápur a přilehlé oblasti, takže nikde nezbylo témĕř žádné volné místo. Durjódhana shromáždil obrovskou armádu vaišjů a šúdrů, která počtem převyšovala i samotné bojovníky, aby zajistila, že se vojákům dostane bĕhem čekání na rozkaz k pochodu do bitvy náležité péče. Už jen zbývalo setkat se s Pánduovci nebo jejich vyslanci. Kdyby nebylo možno dospĕt k žádné dohodĕ   —   a Durjódhana také nic takového neplánoval   —   mĕla začít válka. Kuruovci vĕdĕli, že vyslanec je už na cestĕ, a netrpĕlivĕ ho očekávali.

Drupadův knĕz dorazil do Hastinápuru brzy poté, co se tam shromáždila vojska. Když se z dálky blížil k mĕstu, vidĕl všude tábořící vojáky jako shluky mračen sestoupivší na zem. Po příchodu do Hastinápuru se skrze davy dostal do Dhritaráštrova paláce, kde ho uvítal sám král s Bhíšmou a Vidurou. Odvedli ho přímo ke královskému dvoru. Když ho uctili arghjou a ostatními obĕtinami, vyzvali ho, aby oslovil snĕm.

Knĕz přelétl pohledem množství králů a ministrů sedících v Dhritaráštrovĕ rozlehlé síni a promluvil: „Jak všichni víte, Dhritaráštra a Pándu byli bratři. Jejich nárok na otcovo království je proto rovnocenný. O pravdivosti tohoto výroku nikdo nepochybuje. Přestože Dhritaráštrovi synové zdĕdili svůj díl království, Pánduovcům byl jejich díl odepřen. Dhritaráštrovi synové si násilím přivlastnili království a bohatství Pánduovců, kteří jej nabyli prostřednictvím ctnosti. Již předtím se Kuruovci pokoušeli svoje čestné bratrance různými způsoby zabít. Protože život Pánduovců stále ještĕ není u konce, snaha Kuruovců nebyla úspĕšná. Navzdory tomu všemu jim Judhišthira nepřeje nic zlého a všechna soužení přijal bez námitek. Nyní si pouze přeje vrácení svého právoplatného majetku. I když vytrpĕl ta nejhorší příkoří   —   na tomto dvoře, v lese i ve Virátĕ   —   po válce netouží.“

Knĕz se odmlčel a pohlédl na Dhritaráštru. Slepý král si na trůnĕ neklidnĕ poposedl. Sluneční paprsky vstupující mřížovaným oknem dovnitř ozářily bolestný výraz jeho tváře. Bhíšma a Vidura po jeho boku zvolna pokyvovali hlavami, když si vzpomnĕli na ten hrozný den, kdy byli Pánduovi synové posláni pryč, a upřenĕ hledĕli na knĕze, který pokračoval.

„Pánduovci si přejí mírové urovnání. Nechtĕjí zpĕt svůj majetek za cenu zkázy svĕta. Jsou připraveni zapomenout na strasti posledních třinácti let a žít se svými bratranci v přátelství. Musejí však dostat své království zpĕt. Shromáždili sedm akšauhiní a připravili se na bitvu. Přestože máte vĕtší vojsko, nemĕli byste se považovat za silnĕjší. Pánduovci mají na své stranĕ Krišnu, jehož moc je nepředstavitelná. Podporuje je také Drupada, Pándja, Dhrištadjumna, Šikhandí a ostatní mocní panovníci. Každý z bratrů Pánduovců je maháratha. Sám Ardžuna silou převyšuje celou vaši armádu, ó potomci Bharaty. Který muž by se odvážil postavit Dhanandžajovi, když vyjede do boje na kočáře řízeném nesmrtelným Kéšavou? Jednejte proto v souladu s ctností. Vraťte, co má být vráceno. Nepromarnĕte tuto příležitost.“

Když knĕz domluvil, shromáždĕní ani nehleslo. Oči všech se obrátily na Dhritaráštru a čekali odpovĕď. Kuruovský vládce však neřekl nic. Durjódhana se usmál a pohlédl na Karnu. Tento starý knĕz tu marní čas. Jejich armáda je témĕř dvakrát vĕtší než pánduovská. Jaká mohla být řeč o vydání čehokoliv Judhišthirovi? Kuruovský princ se rozhlédl po shromáždĕní ztichlých králů a ministrů.

Ticho prolomil Bhíšma. Podĕkoval knĕzi a pochválil ho laskavými slovy. Potom řekl: „Ó učený, to, že se Pánduovcům daří dobře a že si zajistili pomoc mnoha králů, je šťastná zpráva. Zvláštĕ to platí o skutečnosti, že se k nim připojil Dámódara, Krišna. Štĕstím je i to, že si přejí jednat ctnostnĕ a touží po míru. Promluvil jsi pravdivĕ. Tvoje slova jsou ostrá, v souladu s tvým postavením bráhmany. Všichni Pánduovci vytrpĕli mnohá příkoří a není pochyb o tom, že mají nárok na bohatství svého otce. Ani vládce hromoklínu by jim ho nebyl schopen upřít   —   o tĕch, kteří používají luk, ani nemluvĕ. O tom, že Ardžuna dokáže sám porazit naši armádu, lze stĕží pochybovat. Mohl by se postavit na odpor třem svĕtům.“

Vtom se ráznĕ postavil Karna, který zachytil Durjódhanův pohled. Vyštĕkl na knĕze, čímž neomalenĕ přerušil Bhíšmu: „Ó bráhmano, jen tady ztrácíš čas. Judhišthira byl čestnĕ poražen a v souladu se svým slibem odešel do lesa. Nevĕřím, že předepsaná doba již uplynula. Proč tedy Pánduovci požadují svoje království? Durjódhana nevydá pod vlivem strachu ani píď zemĕ, i když by na základĕ ctnosti mohl dát darem celou Zemi. Nechť Pánduovci nejprve dodrží svůj slib a potom ať se pokornĕ odeberou k Durjódhanovi, který jim nepochybnĕ poskytne útočištĕ. Jestli se však chtĕjí vzdát spravedlnosti a vyhledávají boj, nemohou dopadnout jinak než špatnĕ.“

Karna jen plál. On i Durjódhana odmítli uznat, že Pánduovci dostáli svému slibu. Nevĕřili, že Bhíšmovy astrologické výpočty jsou správné. Podle jejich vlastních odhadů zbývalo ještĕ nĕkolik mĕsíců. Durjódhanu by ani nenapadlo s Pánduovci vyjednávat, a když jeho přítel mluvil, souhlasnĕ přikyvoval.

Bhíšma se obrátil na Karnu: „Ó synu Rádhy, proč tolik řečí? Nepamatuješ si už, jak Ardžuna v království Matsjů sám porazil všechny naše přední bojovníky včetnĕ tebe? Dostatečnĕ často jsi byl svĕdkem jeho odvahy. Pokud neudĕláme, co tento bráhmana říká, všichni zemřeme.“

Nĕkteří z přítomných králů souhlasili s Bhíšmou, zatímco jiní chválili Karnu. Síní hučely jejich hlasy a Dhritaráštra zvedl ruku, aby přítomné utišil. Pak vyplísnil Karnu, upokojil Bhíšmu a oslovil shromáždĕní: „Podle mého názoru promluvil Bhíšma správnĕ. Zasazuje se o naše zájmy a o zájmy celého svĕta. Potřebuji čas na rozmyšlenou. Nechť je snĕm odročen. Ó bráhmano, vrať se k Pánduovcům a řekni jim, že brzy pošlu Saňdžaju se svojí odpovĕdí.“

Dhritaráštrovi dvorní bráhmanové knĕze uctili a poté shromáždĕní opustil. Všichni se vrátili do svých obydlí a ponechali Dhritaráštru o samotĕ se svými osobními služebníky.

Slepý král pevnĕ sevřel ruce. O moudrosti Bhíšmových slov nebylo jako obvykle pochyb. Dhritaráštra nemohl nedbat jeho hodnocení celé situace, zvláštĕ když se ztotožňovalo s Vidurovým, Drónovým a Kripovým. Všichni jsou to učení a ctnostní muži a nyní ho zapřísahají, aby Durjódhanu ovládl a Judhišthirovi jeho království vrátil.

Kdykoliv však hovořil se svým synem, cítil se bezmocný. I když se ho snažil poučit o spravedlnosti, Durjódhana se jen smál. Princova představa o spravedlnosti nezahrnovala spravedlnost pro Pánduovce. Zdálo se, že vše ovládá Prozřetelnost a všichni se nezadržitelnĕ řítí vpřed podle jakéhosi božího plánu. Dhritaráštra vzdychl a uvolnil si tĕžké královské roucho. Snad by mĕl být přísnĕjší a svého syna vyplísnit, či ho dokonce uvĕznit, ale k tomu prostĕ nenacházel sílu. Vše, co může udĕlat, je dát synovi radu pro jeho dobro. To, jak se rozhodne, už bude jen na nĕm a na jeho osudu.

Král si nechal zavolat Saňdžaju. Saňdžaja je moudrý a má Pánduovce rád. Bude jistĕ tím nejlepším, koho za nimi může poslat. Bude vĕdĕt, co říci, aby je upokojil. Snad se mu dokonce ještĕ podaří válce zabránit.

Saňdžaja vstoupil do místnosti, a když se ohlásil, Dhritaráštra řekl: „Ó Saňdžajo, synové Pándua žijí teď ve Virátĕ. Jdi, prosím, za nimi a vyřiď jim, že s nimi soucítím. Ó učený, nikdy jsem neslyšel, že by tito muži mĕli nĕjaké chyby. I nyní, když naší zásluhou tolik vytrpĕli, k nám zachovávají přátelský postoj. Svým jednáním sledují pouze ctnost a nikdy nepodléhají nevĕdomosti, pošetilosti či lenosti. Tito hrdinové si podmanili svoje smysly a žijí jen pro dobro druhých. Kromĕ toho velkého, slaboduchého pošetilce, mého syna Durjódhany, a ještĕ ničemnĕjšího Karny nemají nepřátel. Durjódhanova síla se projevuje pouze na počátku jeho činností, protože se příliš oddává rozkoším. Přesto si myslí, že dokáže Pánduovce připravit o jejich právoplatný podíl. Kdo by si mohl dĕlat nadĕje, že se může postavit Judhišthirovi, Kéšavovi, Ardžunovi, Bhímovi, dvĕma synům Mádrí, Sátjakimu a ostatním vznešeným králům? Vskutku, Ardžuna samotný s Krišnou jako vozatajem je schopen podrobit si tři svĕty. Oblaka jeho šípů vydávají hromový zvuk a smetou vše, co se jim postaví do cesty.“

Dhritaráštra znovu a znovu myslel na nadcházející bitvu. Vĕdĕl, že jeho synové nemají nadĕji. Ačkoliv mají vĕtší armádu, Pánduovcům podporovaným Krišnou ve vítĕzství nezabrání.

Dhritaráštra vyjevil Saňdžajovi svoje obavy: „Nikdo nemůže doufat, že přemůže Krišnu, protože vždy vítĕzí. Je nejlepší ze všech lidí a Pán svĕtů. S Jeho podporou by se mohli Pánduovci určitĕ postavit nebeským zástupům vedeným Indrou a Mahádévou. Spolu s Ardžunou již ukázali svoji sílu u Khándavy. Co tedy můžeme očekávat, když se spojí s Bhímou a dvojčaty? S naší armádou je konec! Sílu Pánduovců nelze ani odhadnout. Ó Saňdžajo, poslechni si, kteří další králové se shromáždili na jejich podporu.“

Dhritaráštra se již od svých zvĕdů doslechl o tom, jak to vypadá ve Virátĕ. Když vyjmenoval všechny krále podporující Pánduovce, stočil opĕt rozhovor na Krišnu. Právĕ Krišny se nejvíc obával. Jak snadno zabil mocného Šišupálu, Naraku, Kansu a mnoho dalších! „Jistĕ je vtĕlením Višnua. Když pomyslím na Krišnovu moc a Višnuovy činy v minulých vĕcích, nenacházím klid, ó synu Gavalgany. Asi jedinou osobou, z níž mám ještĕ vĕtší strach, je Judhišthira. Nikoho se nebojím tolik jako jeho. Po dlouhou dobu provádĕl askezi a oddával se ctnosti. Na koho dolehne jeho hnĕv, bude stráven jako rákos vhozený do ohnĕ. Spravedlnost je navíc na jeho stranĕ. To mĕ také dĕsí.

Rozjeď se proto na rychlém kočáře za velkodušným synem Pándua a promluv s ním láskyplnĕ a laskavĕ. Řekni mu, že si přeji mír a přistoupím na všechny jeho požadavky. Zeptej se ho, jak se jemu a jeho bratrům i stoupencům daří. Říkej vše, co budeš považovat za prospĕšné pro náš rod, a nic, co způsobí nepřátelství.“

Aniž by Dhritaráštra nabídl záruku, že Pánduovci získají svoje království zpĕt, předal svoji zprávu Saňdžajovi a požádal ho, ať ihned vyrazí.