Kapitola 42

Zpráva o Saňdžajovĕ příjezdu Pánduovce zastihla, když sedĕli o samotĕ s Krišnou. Judhišthira požádal, ať ho ihned uvedou, a vřele ho přivítal. Saňdžaja se Krišnovi a všem bratrům pokornĕ uklonil. Když se posadil, řekl Judhišthirovi: „Jsem šťasten, ó králi, že tĕ nacházím zdravého a mezi přáteli. Uprostřed svých bratrů a proslulého Krišny vypadáš jako Indra. Starý a moudrý Dhritaráštra se táže na tvoje blaho i na blaho tvé manželky a ostatních příbuzných.“

Judhišthira mu odpovĕdĕl, že je vše v pořádku, a optal se na blaho Kuruovců. Pak řekl: „Vzpomínají na nás Kuruovci stále v dobrém? Pamatují na Ardžunovu bezpříkladnou odvahu a na to, že ze svého luku dokáže vystřelit šedesát šípů najednou? Mají na pamĕti mocného Bhímu, kvůli kterému se třesou celé armády strachem, když se chopí svého kyje? Pamatují na dvojčata, která silou svých paží dobyla mnohé části svĕta? Dhritaráštrovi synové jistĕ nezapomnĕli na porážku u Dvaitavanu, kde je Bhíma s Ardžunou osvobodili. Přestože bychom mohli být jejich přáteli a žít s nimi v míru, obávám se, že k tomu nedojde. Bĕda Saňdžajo, zdá se, že tu není žádná možnost, jak Durjódhanu navzdory našemu nejlepšímu úsilí přesvĕdčit.“

„Je to přesnĕ tak, jak říkáš,“ odpovĕdĕl smutnĕ Saňdžaja. „Kuruovcům se daří dobře a jistĕ si na vás pamatují. Durjódhana je obklopen moudrými i zlotřilými lidmi, ale nechává se inspirovat jen tĕmi druhými. Jeho chování vůči tobĕ je nepochybnĕ hanebné. Jeho otec toho upřímnĕ lituje. Starý král často sedí a vzdychá a lituje špatného zacházení, kterého se vám z rukou Kuruovců dostalo. Radil se s bráhmany a ví, že úklady proti přátelům představují ten nejhorší ze všech hříchů. Chce pouze mezi námi všemi nastolit trvalý mír. Ano, Kuruovci si na vaši sílu pamatují. Je záhadou, proč jsou lidé jako vy nuceni vytrpĕt tolik příkoří, ale jsme přesvĕdčeni, že se kvůli požitku ctnosti nikdy nevzdáte. Ó ty, který sis nevytvořil žádné nepřátele, nyní ti přednesu Dhritaráštrovo poselství. Vyslechni si je.“

Judhišthira Saňdžaju požádal, aby je přednesl přede všemi králi shromáždĕnými u Virátova dvora. Vozataj se postavil do jejich středu a uklonil se. „Vzdávám vám svoji úctu. Dhritaráštra mĕ sem poslal se vzkazem, že si přeje mír. Ptá se na vaše blaho a s veškerou upřímností žádá, aby mezi námi zavládl mír. Doslova řekl:`Všichni synové Pándua jsou ctnostní. Nejsou schopni žádného podlého činu. Judhišthira je mírný, štĕdrý, zvyklý odpouštĕt a svým jednáním sleduje pouze blaho všech bytostí. Jak by mohl být zodpovĕdný za čin, který by nás všechny zničil, je hříšný a vede pouze do pekla   —   čin, který bude mít jen jediný výsledek bez ohledu na to, která strana uspĕje. Požehnáni jsou ti, kdo se zasazují o zájmy svých bratranců. To jsou praví synové, dobrodinci a přátelé Kuruovců, připraveni obĕtovat zájmům dynastie vlastní zájmy.̀“

Krišna se pousmál. Králové hledĕli jeden na druhého. Dhritaráštrovo poselství bylo zřejmé. Naslouchali Saňdžajovi, který je dále ozřejmil.

„Jestli se vám podaří si Kuruovce podrobit, ó synové Kuntí, a nabýt zpĕt vaše království, co tím získáte? Po zabití svých příbuzných se váš život nebude lišit od smrti. Jaký výsledek bude mít bitva, v níž hrdinové jako vy sami, Kéšava, Sátjaki, Čékitána a ostatní budou bojovat s Drónou, Bhíšmou, Kripou, Ašvatthámou a dalšími kuruovskými bojovníky? Bude to naprostá zkáza. Žádná strana nic příznivého nezíská. Jen stĕží mohu uvĕřit, že by byli Pánduovci schopni způsobit takovou spoušť. Se sepjatýma rukama padám k nohám Krišny a letitého Drupady. Spoléhám na vaši ochranu a prosím, aby mezi Kuruovci a Pánduovci nepanovalo žádné nepřátelství. Kdyby vás o to nĕkdo požádal, jistĕ byste se vzdali i svých životů. Proč byste tedy nemohli uchránit všechny tyto bojovníky?“

V síni zavládlo ticho. Judhišthira počkal, až se Saňdžaja posadí, a potom klidným hlasem pronesl: „Co z toho, co jsem řekl, v tobĕ vzbudilo dojem, že si přeji válku, Saňdžajo? Který bohy tak prokletý človĕk by volil válku, je-li možný mír? Synové Kuntí se budou řídit pouze ctností, a tak přinesou štĕstí všem. Ten, kdo jedná pod diktátem smyslů, kráčí cestou vedoucí k utrpení. Utrpení se zbavíme pouze tehdy, když se oprostíme od touhy po uspokojování svých smyslů. Dhritaráštra a jeho pošetilí synové tuto pravdu nedokáží pochopit, a proto jednají způsoby, které ke štĕstí nikdy nevedou.“

Judhišthira pohlédl na Krišnu, který se souhlasnĕ usmál. Pánduův syn se postavil a mluvil dál. Ve svém odĕvu a s ozdobami vypadal jako zlatý prapor vyvĕšený na Indrovu počest.

„Král přijal radu svého omezeného, zlomyslného a hříšného syna a nyní naříká. Proč nedbal na slova Vidury, který Kuruovcům nepřál nic než dobro? Aby si Durjódhana získal vĕhlas, snaží se o nĕj připravit jiné. Je závistivý, nadutý, zlovolný a plný hnĕvu a chtíče. Dhritaráštra ví, čeho se jeho syn dopustil, ale přesto ho následuje, a tak se vzdává ctnosti i blaha. Své nečestnĕ nabyté statky nemůže držet dlouho, ačkoliv touží po trvalém blahobytu. On i jeho syn chtĕjí neomezenĕ vládnout Zemi. Neslyšeli jsme nic, co by naznačovalo, že zmĕnili svůj názor, ó Saňdžajo. Teď považují všechno bohatství, o které nás připravili, za právoplatnĕ své.“

Judhišthira ukázal na krále, kteří sedĕli v kruhu kolem sínĕ: „Všichni tito panovníci dobře vĕdí, jak se Durjódhana zmocnil našeho království. On a jeho bratři si spolu s pošetilým Karnou myslí, že nás mohou v bitvĕ porazit. Zřejmĕ nevidĕli Ardžunu s naplno napnutým lukem Gándíva, Bhímu vířícího svým kyjem ani dvojčata s meči v rukách. Saňdžajo, ty znáš příkoří, která nám Kuruovci připravili. I přesto jim odpouštím. Nechť je mezi námi mír. Ať mi vrátí Indraprasthu a ponechají si Hastinápur. Nechť Dhritaráštra vrátí, co nám právem náleží.“

Saňdžaja přednesl Dhritaráštrovo poselství, ale teď chtĕl mluvit sám za sebe. Překvapilo ho, že obvykle mírný Judhišthira je natolik naklonĕn válce. „Nemůže být pochyb o tom, že lpíš na ctnosti, ó králi lidí. Proč si přeješ Kuruovce zničit? Smrt může přijít každým okamžikem. Patří se, aby všichni lidé vytrvali na cestĕ pravdy. Nikdo by nemĕl ani uvažovat o hříchu, neboť to může okamžitĕ vést do pekla. Ó potomku Bharaty, pokud ti Kuruovci nevrátí království bez boje, nebylo by lepší žít jako žebrák než se je snažit zničit? Vždyť bys mohl šťastnĕ žít s Krišnou a Jaduovci. Touha po majetku je nepřítelem ctnosti a moudrý človĕk by se jí mĕl bezezbytku vyvarovat. Ten, kdo se vzdá tužeb a žije prostĕ, byť bez bohatství, září jako slunce a proslaví se v tomto svĕtĕ. Kdo je ale otrokem touhy, propadne zkáze, i kdyby získal celou Zemi.“

Saňdžaja jako Dhritaráštrův důvĕrný služebník si přál, aby se svým posláním uspĕl   —   aby zavládl mír. Vĕdĕl, že Kuruovci nemohou válku vyhrát, ale také pochyboval o Judhišthirových pohnutkách. Saňdžaja byl Vjásadévovým žákem a dostal od tohoto rišiho mnoho pokynů. Zdálo se mu, že Judhišthira se poddává hmotným tužbám, aniž by uvážil, co je v jeho duchovním zájmu.

Saňdžaja si zachoval uctivý tón: „Ó synu Prithy, prostudoval jsi všechny Védy a provádĕl jsi askezi. Ovládl jsi svoji mysl a smysly a jsi oddán konání obĕtí a rozdávání milodarů. Proč nyní dáváš průchod svému hnĕvu? V tomto svĕtĕ jsi již získal povĕst človĕka nejvyšších zásad. Stál jsi v čele rádžasúji a obdaroval statisíce bráhmanů. Ó králi, nezahazuj to vše tím, že se teď dopustíš velkého hříchu. Nejednej pod vlivem zloby, a nenič tak výsledky veškeré své askeze a obĕtí. Teď pro tebe bude nepochybnĕ nejlepší zůstat shovívavý, nikoliv usilovat o požitek na úkor životů vznešených lidí. Jaké štĕstí doufáš dosáhnout, až se svými bratry zabiješ všechny svoje příbuzné? I poté, co získáš Zemi, budeš muset sklidit výsledky svých dobrých i špatných činů. Štĕstí i neštĕstí se dostaví v pravý čas a nakonec tĕ čeká sešlost vĕkem a smrt. Ó hrdino, pokud toto vše víš, nemĕl bys bojovat. A kdyby tĕ k tomu tvoji rádcové nutili, mĕl by ses jich vzdát. Neopouštĕj cestu vedoucí do svĕtů bohů i dále.“

Saňdžaja se opĕt posadil a Judhišthira se zamyslel. Z drahokamy posázených vodotrysků v zahradách dovnitř doléhalo jemné šumĕní padající vody. V dálce znĕly chrámové zvony a síní se vznášela oblaka kouře z vonných tyčinek. Králové očekávali jeho odpovĕď.

Nakonec řekl: „Není pochyb o tom, že máš pravdu. Človĕk by se nikdy nemĕl odchýlit od ctnosti. Než mĕ však obviníš, mĕl bys nejprve zjistit, zda následuji ctnost či hřích. Ctnost může nĕkdy vypadat jako hřích a naopak. Rozlišit mezi nimi lze jen po pečlivé rozvaze. Všichni lidé by mĕli následovat povinnosti předepsané jim v závislosti na společenském postavení. Bráhmanové se mohou živit žebráním   —   kšatrijové však nikdy! Králové a vládci by nemĕli přijímat almužny ani v dobách nouze. Stvořitel nařídil, aby naší obživou byla vláda nad zemĕmi a ochrana lidí. Nepřijal bych celou tuto Zemi, ba ani království bohů, na základĕ nespravedlnosti.

Je tu Krišna. Ovládá všechny aspekty védského poznání a oplývá dokonalou moudrostí. Nechť rozhodne, co je správné. Jeho příkazy budu vždy následovat a nikdy neodmítnu Jeho radu. Kéšava je náš přítel a dobrodinec   —   vyslechnĕme si Jeho názor a rozhodnĕme se, co dĕlat.“

Judhišthira se posadil a vstal Krišna. Jeho tĕlesný lesk jako by osvĕtloval celou síň mystickou září. Barvu Jeho pleti připomínající načernalý podzimní mrak ještĕ zvýrazňovaly jasnĕ žluté hedvábné šaty a zlaté šperky. Upřel na Saňdžaju oči podobné okvĕtním lístkům lotosu a řekl: „Ó Saňdžajo, Pánduovcům i Kuruovcům přeji štĕstí a úspĕch. Chci mír a jsem šťastný, když vidím, že si jej přeje i Dhritaráštra. Judhišthira již projevil vzácnou oddanost míru, protože to proti nĕmu se Kuruovci postavili a jeho podvedli. Proč by si mĕl najednou přát vystupňovat spor se svými bratranci? Jistĕ znáš stejnĕ dobře jako já povahu dobra a zla, Saňdžajo. Proč tedy cokoliv vytýkáš Pánduovu synovi, který vždy plnil svoje povinnosti, tak jak jsou odedávna uvedeny v písmech?

Co se týče tohoto rozhovoru, mezi bráhmany existují dvĕ filozofické školy. Nĕkteří uvádĕjí, že dokonalosti dosáhneme zřeknutím se svých povinností. Jiní říkají, že človĕk by nemĕl své povinnost nikdy opustit, ale mĕl by je vykonávat bez připoutanosti. Sdílím ten druhý názor, ó Saňdžajo. Človĕk musí v tomto svĕtĕ konat svoje povinnosti již jen proto, aby přežil. Poznání bez práce nepřináší žádné plody.“

Krišna bĕhem řeči pozdvihl ruku ozdobenou šperky: „Pohleď, jak bohové na nebi září díky své práci, jak skrze čin vane vítr a jak Slunce, které nikdy neusíná, rodí den a noc? Bohynĕ Zemĕ nese svoje břemeno bez zamhouření oka a stejnĕ tak řeky unášejí svoje vody, aby uspokojily všechny bytosti. Indra dosáhl svého vznešeného postavení tím, že se vzdal rozkoše a smyslového požitku. To platí i o všech hlavních bozích. Pokud to víš, ó súto, proč tedy prosíš za Kuruovce a Pánduovce nábádáš, aby se vzdali předepsaných povinností? Jsi moudrý a znáš pravdu. Uvaž tedy, zda je povinností krále bojovat či nikoliv. Jistĕ víš, že Stvořitel krále obdařil mocí zastavit, a dokonce i zabít ničemy. Dhritaráštra Judhišthiru připravil o jeho právoplatné vlastnictví. Ať nĕkdo krade potají nebo veřejnĕ, krádež je stále hříšná. Nemĕl by snad Durjódhana a jeho stoupenci čelit následkům svého hříchu? Není Judhišthirovým právem usilovat o znovunabytí ukradeného majetku, i kdyby to mĕlo stát lupiče život?“

Krišna pohlédl na Judhišthiru a jeho bratry, kteří sedĕli pohromadĕ jako smečka lvů. Oči všech králů se obrátily na nĕ a Krišna pokračoval.

„Judhišthira si nepochybnĕ přeje mír, ale pokud mu nebude jeho království vráceno, mám za to, že jeho povinností je vyhlásit válku. Zemřít v takové zbožné válce je ctnostné i chvályhodné. Lépe, když Judhišthira získá zpĕt království po svých předcích, než aby se zmocnil království nĕkoho jiného. Ó Saňdžajo, teď jdi a přednes tyto odvĕké zásady Dhritaráštrovi, jeho synům a shromáždĕným vládcům různých zemí.“

Krišna se odmlčel. Jeho posluchači bedlivĕ přemítali nad Jeho pokojným zdůvodnĕním. I Saňdžaja souhlasnĕ přikyvoval, zatímco Krišna pokračoval.

„Můj milý Saňdžajo, chtĕl bych ti připomenout, že Kuruovci se dopustili hříchu ve své vlastní snĕmovní síni. Nikdo z nich, dokonce ani Bhíšma, se neozval, když v Dušásanových rukou naříkala ctnostná Draupadí. Ten otrok chtíče ji ničemnĕ přivlekl před své tchány, aby ji vystavil týrání a urážkám. Kdyby Dhritaráštra svoje syny zadržel, byl by mĕ potĕšil. On a všichni ostatní Kuruovci na to však neřekli nic. Vlastnĕ až na Viduru a jednoho čestného kšatriju. Ostatní králové také mlčeli. A teď chceš Judhišthirovi kázat o spravedlnosti?“

Krišnovi blýskalo v očích, když onu událost popisoval. „Tehdy Karna pronesl na adresu Draupadí tak hrubá slova, že ji ranila u srdce. ,Staň se otrokyní Kuruovců,̀ řekl ten hlupák. ,Tvoji manželé již nejsou tvými manžely. Vyber si jiného muže.̀ Karnův šíp v podobĕ slov se také zabodl hluboko do Ardžunova srdce.

Hříšný Šakuni opakovanĕ vyzýval Judhišthiru při hře v kostky: ,Už ti zbývá jen Draupadí. Vsaď ji, ó králi.̀

Když se Pánduovci oblečení v černých jeleních kůžích chystali k odchodu, aby dostáli svému slibu, Dušásana řekl: ,Tito poražení a zničení eunuši odcházejí na dlouhou dobu do pekla.̀“

Krišna se opĕt odmlčel, aby se Jeho slova vryla do pamĕti posluchačů. Po třinácti letech otřes z hrozivých událostí vyprchal, ale když je Krišna opĕt vylíčil, Saňdžaja si připomnĕl hrůzu toho dne. Vĕdĕl, že se dopustil chyby, když tiše přihlížel, jak se Durjódhana a jeho přátelé dopouštĕjí zločinu. Z vĕrnosti ke slepému králi s úzkostí sledoval, jak vznešení Pánduovci a zvláštĕ jejich urozená manželka trpí nesnesitelnými urážkami. Tehdy byla nepochybnĕ zaseta semena současné katastrofy. Šípy, které Kuruovci vystřelili, se jim nyní vrací jako planoucí šípy vyslané z Gándívy. Odpovĕdí na mlčení starších onoho dne bude brzy hluk zuřivé bitvy. Saňdžaja sklopil hlavu.

Krišna pokračoval: „Půjdu do Hastinápuru a Kuruovcům připomenu všechny tyto události. Spor urovnáme. Podaří-li se Mi dojednat mír bez toho, aby utrpĕly zájmy Pánduovců, půjde o ctnostný čin. Tím bych také Kuruovce vysvobodil ze spárů smrti. Doufám, že Mĕ Dhritaráštrovi synové přijmou s úctou, až k nim přijdu a budu hovořit o ctnosti a lidskosti. V opačném případĕ si můžete být jisti, že tito lidé přijdou na bojišti o všechno, stráveni vlastní ničemností. Bhíma s kyjem v ruce Durjódhanovi v pravý čas připomene jeho krutá slova.“

Krišna se rozhlédl po síni a uzavřel svoji řeč nĕkolika básnickými metaforami: „Durjódhana je strom plný zloby, Karna je jeho kmenem, Šakuni jeho vĕtvovím, Dušásana se svými bratry mnohými plody a kvĕty a slepý král Dhritaráštra jeho kořenem. Naopak Judhišthira je vysoký strom oplývající ctností, jehož kmenem je Ardžuna, vĕtvovím Bhíma a plody a kvĕty dvojčata. Já sám, spolu s Védami a bráhmany, jsme jeho kořenem.

Ó Saňdžajo, řekni svému pánovi, že uzavřít mír s Pánduovci je jediné moudré řešení. Kuruovci jsou jako les a Pánduovci jsou tygři. Nebýt tygrů, lidé by stromy pokáceli a bez lesa nemají tygři nikde žádné útočištĕ. Navzájem se potřebují.

Kuruovci jsou liány ctnosti, zatímco Pánduovci jsou obrovské damaronĕ. Liány nemohou bez opory stromu růst. Pánduovi synové jsou připraveni buď být po boku Dhritaráštry, nebo se chystat k boji. Všechno nyní závisí na královĕ jednání. Vrať se, ó moudrý, a vysvĕtli vše Dhritaráštrovi.“

Saňdžaja neodpovĕdĕl. Vĕdĕl, že Krišna má pravdu. Uctivĕ se Mu poklonil, otočil se k Judhišthirovi a řekl: „S tvým svolením odejdu. Ó bože mezi lidmi, doufám, že jsem tĕ nijak neurazil. Až se rozloučím s Džanárdanou, Bhímasénou, Ardžunou, syny Mádrí i ostatními shromáždĕnými hrdiny, dovol mi, prosím, odejít. Přeji ti štĕstí a blahobyt. Kéž je ti král příznivĕ naklonĕn.“

Judhišthira pozdravil Dhritaráštrova tajemníka sepjatýma rukama a odpovĕdĕl: „Ó Saňdžajo, víme, že jsi naším dobrodincem. Tvoje řeč nás neurazila, neboť jsi hovořil s čistým srdcem. Tĕšíš se naší přízni a vždy jsi nám prokazoval velkou náklonnost. Kromĕ tebe by sem mohl přijít jen Vidura. Ó moudrý, vyřiď, prosím, naše pozdravy všem starším a přátelům. Vyřiď bráhmanům naše poklony a lidem, že je stále milujeme. Chrání je král dobře? Ó Saňdžajo, platí dosud naše opatření přijatá v zájmu všech našich poddaných? Doufám, že nikomu pod vládou Kuruovců nic neschází a že nikdo netrpí.“

Judhišthira vyjmenoval Kuruovce jednoho po druhém a požádal Saňdžaju, aby jeho jménem za každým z nich zašel a optal se na jejich zdraví. Na závĕr řekl: „Jdi za zabednĕným, nevĕdomým, zlotřilým a na neřesti lpĕjícím Durjódhanou a sdĕl mu, že touha po neomezené vládĕ trýznící jeho srdce je neoprávnĕná. Řekni mu: ,Neudĕláme nic, co by ti bylo nepříjemné. Buď vrať Indraprasthu, nebo bojuj, ó vůdce Bháratů.̀“

Shromáždĕní králové odmĕnili Judhišthirova slova provoláváním slávy a Pánduův syn zvedl ruku, aby je utišil. Znovu se obrátil na Saňdžaju a řekl: „Modlím se, aby Nejvyšší Pán tomu pošetilci Durjódhanovi požehnal moudrostí. Saňdžajo, řekni mu také: ,Pánduovi synové jsou připraveni zapomenout dokonce i na obnažení a urážku své manželky, aby Kuruovci nemuseli být zabiti. Smíříme se i se všemi příkořími a urážkami, jimiž nás zahrnuli, ale chceme to, co nám právem náleží. Ó nejlepší z lidí, vzdej se své chtivosti po majetku jiných. Jen poté zavládne mír. Přijmeme i jen jednu jedinou provincii, abychom mohli vykonávat svoji Bohem stanovenou povinnost v podobĕ vlády a ochrany lidí. Dej nám jen pĕt vesnic, pro každého z nás jednu, a ukončeme tento spor. Ať bratr následuje bratra a otec se spojí se synem. Přeji si vidĕt, jak se Kuruovci a Pánduovci s radostí v srdci setkají. Jsem připraven na mír i na válku, abych tak splnil svoji povinnost. Volbu máš ve svých rukou.̀“

Když Judhišthira domluvil, každý z jeho bratrů přednesl svoje vzkazy pro Kuruovce. Když skončili, Saňdžaja slíbil, že je zopakuje přesnĕ tak, jak byly vyřčeny. Potom se shromáždĕným poklonil a odjel do Hastinápuru.