Kapitola 45

Ve Virátĕ Pánduovci obdrželi kuruovskou odpovĕď   —   žádné území ani majetek jim nevrátí. Dhritaráštra žádal o mír, ale chtĕl si ponechat vládu nad svĕtem. Durjódhana jako obvykle nezapřel své zatvrzelé a hnĕvivé já.

Judhišthiru to nepřekvapilo. Teď zbývá už jen, aby se Krišna vydal do Hastinápuru, jak slíbil. „Nadešel čas, abys dal najevo svoje přátelství, ó Pane.“ Judhišthira při oslovení Krišny sepjal ruce. „Po celém svĕtĕ je známo, že jsi vždy oddán blahu svých přátel. Spoléhaje se na Tebe jsme požádali Kuruovce o navrácení našeho království. Kromĕ Tebe nevím o nikom, kdo by nás dokázal z této nesnáze vyvést. Ó Mádhavo, jsi naše jediné útočištĕ.“

Krišna sedĕl o nĕco níže než Judhišthira na zlatém trůnĕ posázeném drahokamy. Usmĕvavý obličej Mu lemovaly černé kučeravé vlasy, na hlavĕ Mu zářila koruna s diamanty, a když se obrátil k Judhišthirovi, Jeho zářivé náušnice ve tvaru žraloka se zablýskly. „Jsem zde,“ odpovĕdĕl Pánduovu synovi. „Jsem připraven učinit vše, oč požádáš. Co máš na srdci?“

Judhišthira byl Krišnovou odpovĕdí pohnut. Co spolu se svými bratry udĕlal, že si zaslouží takovou Krišnovu podporu? Zde je nejvýznamnĕjší ze všech osobností připravena doručit jejich poselství a zhostit se úlohy mírového posla. Všech pĕt bratrů upřenĕ hledĕlo na Krišnovu tvář a do očí jim vhrkly slzy.

„Ó Krišno, slyšel jsi Saňdžaju popisovat Dhritaráštrovu mysl a pocity. Chce mír, aniž by nám dal, co nám patří. Ten chamtivý, svým synům stranící muž má hříšné srdce. Prožili jsme dvanáct let v lese a na jeho příkaz další rok plný utrpení v onom království. Bráhmanové vĕdí, že jsme dostáli svému slibu, ale on dohodu porušil. Poslouchá svého pošetilého syna a přeje si vydat se cestou podvodu. Nedá nám ani pĕt vesnic. Myslí si, že mu patří svĕt, a nezná stud. Kvůli jeho chamtivosti jsme o vše přišli a nemůžeme plnit naše kšatrijské povinnosti. Bez bohatství je pro nás obtížné dosáhnout ctnosti. Askeze a žebrota mezi povinnosti kšatriji nepatří, ó Krišno. Je nám souzeno vládnout lidem a pečovat o rozsáhlé poklady, abychom mohli podporovat bráhmany a chudé. Bĕda, co je vĕtší neštĕstí, než když úspĕšný človĕk ztratí bohatství? I smrt by byla lepší.“

Judhišthira pohlédl na svoje bratry, kteří sedĕli kolem nĕj v tichém souhlasu. Na jeho pokyn by každý přijal i vesnici, ale Dhritaráštra chce, aby zůstali žebráky. Návrh starého vladaře je neslýchaný. Bylo nemyslitelné, aby mocný kšatrija žebral. I to, že se museli u Kuruovců doprošovat vlastního království, bylo bolestné a ponižující.

Judhišthira pokračoval: „Přestože vzít si království zpĕt násilím za cenu usmrcení svých příbuzných je mrzký čin, nevidím žádné jiné řešení. Boj v pravý čas je pro kšatriji závaznou povinností, ale válka znamená utrpení pro všechny. I kdybychom vyhráli, stihne nás lítost a budeme oplakávat smrt svých příbuzných a přátel. V případĕ porážky náš rod zanikne. Ale bez království jsme jako mrtví. Žádám tedy Dhritaráštru, aby nám v klidu a míru vrátil to, co nám náleží. V opačném případĕ je pro nás válka spravedlivým řešením, třebaže přináší utrpení.“

Judhišthiru vyhlídka na válku se staršími svého rodu nijak netĕšila. Podle svatých textů je třeba se nadřízeným v hádce vždy podvolit. Požádal Krišnu, aby rozptýlil jeho pochyby: „Jaký je tvůj názor, ó Kéšavo? Jaká je cesta ctnosti, kterou bych se mĕl teď dát? Je vůbec správné, abychom bojovali s Dhritaráštrou a jeho následovníky? Pochybuji, že přijme jakékoliv mírumilovné řešení, protože příliš lpí na svých synech. Našemu uctivému návrhu se prostĕ vysmĕje.“

„Ó Dharmarádžo, zda bojovat či nebojovat nezávisí na tvojí, ale na Dhritaráštrovĕ volbĕ. Pro dobro vás obou půjdu a budu žádat o mír. Bude-li možné se na nĕm dohodnout, pak jsem dosáhl nĕčeho ctnostného a kuruovská a pánduovská armáda bude zachránĕna ze smrtící pasti.“

Na Judhišthirovĕ tváři byly znát pochybnosti. „Nepřeji si, abys šel ke Kuruovcům, ó Krišno. I kdybys Durjódhanu přátelsky oslovil, nebude Ti naslouchat. Jsem si jist, že se Ti bude snažit nĕjak ublížit. K čemu toto vše bude, jestli se Ti nĕco stane?“

Krišna se rozesmál: „Znám Durjódhanovu podlou povahu, ale tím, že půjdeme ke Kuruovcům a budeme se snažit uzavřít mír, se vyhneme možné kritice. Nikdo nebude moci říci, že jsme neudĕlali vše, co bylo v našich silách, abychom zamezili válce. Neboj se o Mĕ. Když se rozzlobím, ani všichni vládci Zemĕ dohromady by Mi nemohli v bitvĕ čelit. Pokud Mĕ Kuruovci urazí, když si přeji jejich dobro, zničím je.“

„Jak si přeješ, ó Krišno,“ souhlasil Judhišthira. „Jdi do Hastinápuru. Ať z toho plyne jen dobro a kéž Tĕ vidíme vrátit se ve zdraví a s dosaženým účelem cesty. Jako přítel jsi mi stejnĕ drahý jako Ardžunovi. Nebojím se, protože spoléhám na Tvoje přátelství. Mĕl bys promluvit k Durjódhanovi způsobem, který zajistí mír, i kdyby to znamenalo, že budeme muset obĕtovat ctnost. Přijmu ménĕ, než mi právem náleží, či dokonce svolím i k další hře v kostky, bude-li to k odvrácení války nutné.“

Judhišthira byl přesvĕdčen, že další hru v kostky neprohraje, neboť se v lese naučil jejím tajům od Vrišaparvy. Nepřímo také poukazoval na to, že mírumilovnĕ přijme pouhých pĕt vesnic. Byl připraven k jakékoliv osobní obĕti, jen aby nemusel bojovat proti svým příbuzným a učitelům. Dokonce začínal uvažovat, zda by nebylo lepší prostĕ ponechat království Kuruovcům. Snad by mohl zůstat se svými bratry v zemi svých spojenců. Byl si jist, že Krišna i Drupada by jim s radostí vĕnovali nĕjaké území, jemuž by mohli vládnout.

Krišnova tvář zvážnĕla. „Znám dobře tvoje i Durjódhanovy zámĕry. I kdybys dal přednost míru za každou cenu, vyhnout se spravedlivému boji nepatří mezi kšatrijské povinnosti. Naopak, Stvořitel přikázal, že kšatrija musí zvítĕzit, nebo zemřít. Nemůže si vydĕlávat na živobytí mírumilovným žebráním či sbíráním ovoce a kořínků v lese. Když nadejde čas, musí ukázat svoji sílu, a ne v duchu pokory ustoupit.“

Judhišthira byl až příliš pokorný a Krišna vĕdĕl, že pokud projeví mírnost a snášenlivost, Durjódhana toho jen zneužije. Pouze řeč síly a hrozeb mohla tohoto Kuruovce odradit od jeho hříšných zámĕrů. Nikomu by neprospĕlo, kdyby Durjódhanovi jeho krutost a vĕrolomnost prošla. Svĕt by přišel o svého nejctnostnĕjšího panovníka a místo nĕho by mu vládl človĕk propadlý sobectví. Krišna Judhišthirovi připomenul mnohé urážky, jimiž Kuruovci Pánduovce zahrnovali.

„Durjódhana neprojevil žádnou lítost nebo stud nad tím, že vás poslal do lesa oblečené do jeleních kůží. On a jeho bratři vás přitom naopak častovali hrubými slovy. Starší Kuruovci jen přihlíželi, když jsi byl při hře v kostky lstivĕ připraven o svoje království. Potom zlomyslný Dušásana přivlekl plačící Draupadí za vlasy do snĕmovní sínĕ.“

Krišnovi vzplály oči, když si vzpomnĕl na Draupadino zneuctĕní, a Jeho přísný hlas se rozlehl síní: „Všichni přítomní králové prolévali slzy a Durjódhanu odsuzovali, ale nepodnikli nic. Za tento jediný čin si zaslouží smrt od kohokoliv, o tobĕ nemluvĕ. Bráhmanové a všichni ctnostní lidé ho za to viní a zavrhují. Již teď jako by byl mrtvý. Tak jako není hříchem zabít hada, ani jeho smrt není hříchem. A kdo by ho následoval do bitvy, ten si za podporu takového hříšníka zaslouží smrt také.“

Krišna se odmlčel. Judhišthira Ho málokdy vídal tak rozzlobeného. Jakou nadĕji Kuruovci mají, když v Krišnovi probudili takovou zuřivost? Zdálo se, že pouhým pohledem pohltí celý vesmír. Judhišthira Ho vidĕl hledĕt na Draupadí, v níž se při Jeho připomenutí Dušásanova hrozného činu probudil hnĕv. Když Krišna pokračoval, z očí jí tekly slzy a tĕžce dýchala.

„Odchodem do Hastinápuru odstraním všechny pochyby. Tvoje dobrosrdečnost a Durjódhanova hříšnost budou zřejmé všem. Kuruovcům připomenu veškeré zlo, jehož se vůči vám dopustili. Nikdo vás nenařkne z hříšnosti, neboť žádáte o mír. Svĕt bude vinit Kuruovce v čele s Dhritaráštrou. Požádám o mír, aniž bych obĕtoval tvoje zájmy, ó vládce lidí. Až si vyslechnu jejich odpovĕď a poznám jejich zámĕry, vrátím se.“

Krišna se rozhlédl po síni. Když se otočil k Judhišthirovi a slavnostnĕ dokončil svoji řeč, spočívaly na Nĕm oči všech. „Vĕz, že to určitĕ skončí válkou. Durjódhana ti žádné ze tvých vzkvétajících území nevrátí. Na tobĕ jen bude zabít toho, jehož již zabily vlastní hříchy. A Já ti pomohu.“

Judhišthira s Krišnovými slovy souhlasil. Vĕdĕl, že Krišnovy skutky jsou vždy v zájmu všech živých bytostí. Jestli považuje válku za nutnou, pak se jí nelze vyhnout   —   i kdyby to znamenalo zabít vážené kuruovské starší.

Krišna si chtĕl před odchodem vyslechnout všechny Pánduovce. Pohlédl na Bhímu. Ten si uvĕdomil Krišnovu touhu a promluvil: „Myslím, že bys mĕl říci vše, co bude pro dosažení míru možné, ó Madhusúdano.“ Jeho hlas byl úžasnĕ klidný. „Buď ale opatrný. Durjódhana je podráždĕný, hnĕvivý, domýšlivý a neschopný vyslechnout dobrou radu. Neoslovuj ho hrubými slovy, nebo se uchýlí k násilí. Chovej se k nĕmu zdvořile. Dojednat mír bude obtížné, ale snaž se ze všech sil, prosím. Přesto předvídám blížící se zkázu Kuruovců. Tak jako se Kali narodil mezi asury, narodil se tento hříšný Durjódhana mezi Kuruovci. Snaž se ho usmířit vlídnými slovy, ó Krišno, nebo náš rod zanikne. Nechť mezi námi zavládne mír, vyvarujme se hříchu v podobĕ zabití svých příbuzných a žijme spolu jako bratři.“

Krišna byl překvapen. Vrhl pohled na Judhišthiru a Ardžunu a dal se do smíchu:

„Ó Bhímaséno, tvoje slova se podobají chladu v ohni či lehkosti v zemi.“

Bhíma se zamračil a Krišna pokračoval: „Co způsobilo tuto zmĕnu ve tvém srdci? Dosud tvoje slova naznačovala pouze vůli k válce. Celé noci jsi prosedĕl se sklopenou hlavou a z tvých úst vycházely palčivé vzdechy. Když pobíháš kolem a biješ do zemĕ, vypadáš nĕkdy jako šílený. Trávíš čas o samotĕ a nic tĕ netĕší. Znenadání se dáš do hlasitého smíchu a jindy zas hořce naříkáš. Dlouhý čas prosedíš s hlavou mezi koleny a se zavřenýma očima. To vše je projevem hnĕvu. Ó Bhímo, přísahal jsi, že zabiješ Durjódhanu a všechny jeho bratry. Proč tedy tato náhlá umírnĕnost?“

Krišna se usmál: „Bĕda, zdá se, že i mocní propadají strachu, když přijde čas bitvy. Určitĕ vidíš nepříznivá znamení, a proto si přeješ mír. V zajetí strachu se podobáš eunuchovi zbavenému mužnosti. Ó synu Kuntí, lidská mysl je nestálá a snadno ovlivnitelná jako mladé stromky zmítané vĕtrem. Buď pevný, ó hrdino. Nepoddávej se strachu. Když tĕ vidím v tomto rozpoložení, zcela žasnu. Bez tebe se tvoji bratři potopí do oceánu beznadĕje. Pomysli na svůj vznešený původ. Jako kšatrija závisíš na svojí síle. Tato slabost srdce se k tobĕ nehodí, ó Bhímo.“

Bhíma rychle vstal jako ušlechtilý kůň pobídnutý jezdcem a hlasitĕ pronesl: „Nemysli si, že moje mysl byla čímkoliv ovlivnĕna, ó Krišno. Z vyhlídek na válku se raduji. To sám velmi dobře víš, protože jsme spolu často žili. Nebo mĕ možná neznáš, tak jako ten, kdo plave v jezeře, nezná jeho hlubiny. Proto na mnĕ vidíš chyby. Kteří z tĕch, jež mĕ znají jako Bhímasénu, by mohli pronést taková slova? Ačkoliv sebechvála se vždy zavrhuje, promluvím o svojí odvaze, abych ulehčil Tvojí mysli.“

Bhíma pozdvihl paže, které připomínaly dva sloní choboty. „Kdo by kdy unikl ze sevření tĕchto paží? I kdyby mu osobnĕ pomáhali Indra, oceán i Himavat, zemřel by. Kdyby do sebe mĕly Zemĕ a nebesa najednou prudce narazit jako dvĕ obrovské hory, dokázal bych je i se všemi jejich pohyblivými a nehybnými bytostmi rukama udržet od sebe. Rozdupu všechny, kdo se Pánduovcům postaví. Ó Ačjuto, přestože mĕ nyní neznáš, určitĕ mĕ poznáš ve vřavĕ bitvy. Tvoje slova mĕ bolí jako říznutí do podebraného nežitu. Moje síla je ještĕ vĕtší, než jsem uvedl. Až přijde čas, Ty i celý svĕt mĕ uvidíte kosit nejpřednĕjší bojovníky s jejich slony, koňmi a kočáry. Nebál bych se, ani kdyby se na mĕ řítily tři svĕty. Hovořil jsem jen z milosti, ó Krišno, a kvůli odvrácení záhuby Bharatových potomků bych snesl jakoukoliv újmu.“

Když se Bhíma vrátil na svoje sedadlo, na Krišnovĕ tváři se rozhostil široký úsmĕv. „Chtĕl jsem poznat tvoje pocity, a proto ze Mĕ mluvila jen náklonnost. Nehledal jsem na tobĕ chyby, protože vím, že jsi schopen všeho, co jsi zmínil, a ještĕ daleko významnĕjších činů. Znám tvoji vznešenost a sílu. Moje slova mĕla jen povzbudit tvoji odhodlanost. Brzy bude zapotřebí rozhodných činů. Človĕk nemůže v tomto svĕtĕ dosáhnout svých cílů nečinností. Třebaže je osud konečnou příčinou, sám o sobĕ k tomu nestačí. Kdo jedná s plným poznáním příčiny a následku, bez lpĕní na výsledcích, může uskutečnit svoje nejvyšší cíle. Nečinní, ať už z nevĕdomosti či ze strachu, žádného úspĕchu nedosáhnou.“

Krišna se obrátil k Ardžunovi: „Jaký máš názor ty, ó Dhanandžajo? Za úsvitu vyrazím do Hastinápuru. Chceš mi ještĕ nĕco říci?“

Ardžuna vše tiše sledoval. Rozhlédl se po rozlehlé síni. Když začal mluvit, shromáždĕní králové a bráhmanové mu pohled opĕtovali.

„Myslím, že Judhišthira řekl vše, co mĕlo být řečeno, ó Džanárdano. Zdá se mi však, že kvůli Dhritaráštrovĕ hrabivosti nebo snad naší slabosti nepovažuješ mír za snadno dosažitelný. Bereš také v úvahu, že lidské touhy jsou marné, nejsou-li doprovázeny jednáním   —   že by nikdo nemĕl spoléhat pouze na osud.“

Ardžuna uvedl, jak pochopil Krišnovu řeč, a pak přidal i svoji odpovĕď: „Souhlasím. Podle mĕ, ó Kéšavo, není nic nedosažitelné pro toho, kdo jedná vyzbrojen poznáním. Vím, že jsi pro nás i pro Kuruovce tím nejvĕtším dobrodincem. Přijmu každé Tvoje rozhodnutí. Přeješ-li si mír, bude mír. Pokud chceš válku, jsem připraven bojovat.“

Ardžuna se odmlčel a rukou spočinul na dlouhém meči zavĕšeném u pasu. Byl nepochybnĕ zrozen pouze k tomu, aby vládl zbranĕmi v boji. Upřímnĕ řečeno, na dosažení míru žádnou šanci nevidĕl, ani když se Krišna vydá do Hastinápuru. Navzdory svojí moci Krišna ostatní nikdy nenutil jednat podle svých tužeb. Nabízel jim moudrost, logické argumenty a rozum, ale nakonec bude všechno záviset na Dhritaráštrovĕ a Durjódhanovĕ svobodné vůli. Jejich příznivé odezvĕ však nic nenasvĕdčovalo. S nejvĕtší pravdĕpodobností se Krišna vrátí poté, co bude vystaven urážkám.

Když na to Ardžuna pomyslel, jeho hlas zesílil hnĕvem: „Zlotřilý Durjódhana bezesporu zasluhuje smrt. Se svými bratry nás krutĕ a podvodnĕ oloupil o království a urazil nevinnou Draupadí. Nevĕřím, že bude přístupný nĕjaké dobré radĕ. Tvoje slova budou jako zrna vysetá do neúrodné půdy. Jestli si myslíš, že by mĕl být zničen, pak to udĕlej hned, ó Pane, neboť není o čem uvažovat. Jinak nechť vypukne bitva! Který kšatrija by se vyhnul takovému boji, i když mu smrt zírá do očí?“

Krišna pomalu přikývl: „Je to přesnĕ tak, jak říkáš, Ardžuno. V Mých rukou spočívají mír i válka, ale ani jedno nebudu prosazovat. Dokonce i božské síly, které stojí za následky činů, umožňují lidem svobodnou volbu. Každý človĕk musí přijmout následky vlastních činů. Připoutaností zaslepení lidé nevidí konečné následky svých činů, ale božská síla tyto následky vždy přinese. Přednesu Kuruovcům Judhišthirovo poselství v plném rozsahu. Jak říkáš, Ardžuno, Judhišthira již vše, co mĕlo být řečeno, řekl. Durjódhana je pravdĕpodobnĕ příliš ničemný na to, aby Moji radu přijal. Nedokáže se rozloučit ani s nepatrným kouskem území na krátkou dobu. Proto dojde k válce. Budeš muset bojovat, Bíbhatsu. Zamĕř svoji mysl na bitvu, neboť každý, koho se rozhodneš porazit, je již teď zničen. Co se Mĕ týče, toužím učinit vše, co prospĕje Dharmarádžovi. Vždy budu následovat pokyny tohoto zbožného krále a vezmu také v potaz Durjódhanovy hříšné činy.“

Krišna se obrátil ke dvojčatům. Oba bratři dali najevo ochotu bojovat. Také Sátjaki vyjádřil své odhodlání k boji. O nevyhnutelnosti války stĕží nĕkdo pochyboval. Durjódhana se Krišnovi jednoduše vysmĕje.

Na shromáždĕní sedĕla rovnĕž Draupadí a tu řeč o míru znepokojila. Třináct dlouhých let čekala na dobu, kdy se Durjódhanovi a jeho bratrům dostane spravedlivé odplaty. Přála si, aby bitva začala okamžitĕ. Krišnovo poslední mírovové poselství jí dĕlalo starosti. Co když uspĕje? Zdálo se jí, že její manželé včetnĕ Bhímy jsou připraveni přijmout mír, kdyby jej Krišna dokázal nĕjak zajistit, aniž by utrpĕly jejich zájmy. Jak by potom byla pomstĕna za utrpení způsobené rukou Kuruovců? Jak by se očistila její poskvrnĕná čest? S úzkostí v hlase oslovila Krišnu:

„Ó Ačjuto, proč jdeš do Hastinápuru? Čeho tím doufáš dosáhnout? Nedal Durjódhana jasnĕ najevo, že Judhišthirovo království nikdy nevrátí? Judhišthira požádal o pĕt malých vesnic, ale ten zloduch nesouhlasil ani s tím. Našich cílů nedosáhneme ani mírovými prostředky, ani tím, že se vzdáme. Království dostaneme zpĕt jen v bitvĕ. Ve Tvojí cestĕ nevidím žádný smysl, ó Krišno, pokud ovšem nechceš ty hříšníky zničit. Tentokrát bys mĕl být nemilosrdný. Je řečeno, že hřích za zabití nevinného človĕka se přičte na vrub vládce, který nezabije viníka. Nenech se poskvrnit hříchem, ó Džanárdano.“

Draupadí Krišnovi zalknutým hlasem připomnĕla svoji bolest v kuruovské snĕmovní síni: „Hanba Ardžunovĕ umĕní lukostřelby a Bhímovĕ síle za každý další okamžik Durjódhanova života. Ó Pane, zasloužím-li si Tvoji přízeň, jsi-li mi naklonĕn milostivĕ, pak zamĕř plnou sílu svého hnĕvu proti Dhritaráštrovým synům.“

Draupadí vstala ze svého sedadla za Pánduovci, uchopila kadeře svých temnĕ namodralých vlasů a přistoupila ke Krišnovi. „Ó Pane s lotosovýma očima, toto jsou vlasy, kterých se dotkl Dušásana. Jestli jsou Bhíma a Ardžuna tak hanební, že si přejí mír, pak budou za moji čest bojovat můj starý otec a jeho synové. K pomstĕ za mĕ se připojí i moji hrdinní synové v čele s Abhimanjuem. Jak mohu nĕkdy dojít klidu, nespatřím-li Dušásanovu ruku odtrženou od jeho tĕla? Třináct let moje mysl plála myšlenkami na pomstu. Při pohledu na Bhímu naklonĕného umírnĕnosti mi mohlo puknout srdce.“

Draupadí domluvila. Na prsa jí padaly horké slzy a tvář si zakryla svýma nĕžnýma rukama. Krišna ji jemnĕ utĕšil: „Nebude dlouho trvat, Paňčálí, a uvidíš kuruovské manželky lkát tak, jako teď naříkáš ty. Ti, na které se zlobíš, jsou již se všemi svými příbuznými a stoupenci zničeni. To nařídili bohové. Bhíma, Ardžuna, dvojčata, Judhišthira a Já je zabijeme. O tom nepochybuj. Pokud nebudou Dhritaráštrovi synové dbát Mých rad, zůstanou ležet na holé zemi a jejich tĕla se stanou potravou psů a šakalů. Ó urozená ženo, přestaň plakat. Již brzy budeš svĕdkem toho, jak tvoji manželé zabijí svoje nepřátele a získají království zpĕt.“

Krišnova slova Draupadí uklidnila. Nebylo co dodat. Bylo pozdĕ odpoledne a Judhišthira přerušil shromáždĕní. Krišna mĕl odjet zítra brzy ráno. Teď vstal, poklonil se Judhišthirovi a opustil síň. Vypadalo to, jako když slunce zajde za mrak. Pánduovci Ho následovali a postupnĕ se rozešli i všichni ostatní přítomní, přemítaje o Krišnových závažných slovech.