Kapitola 44

V den shromáždĕní vstal Durjódhana brzy. Vĕdĕl, že jim Saňdžaja má předat Judhišthirovo poselství. Když se vykoupal a nechal se uctívat a vychvalovat dvorními bráhmany a básníky, setkal se s Karnou a se Šakunim. Řekl jim, že Pánduovcům království vrátit nehodlá. Jeho přátelé s tím souhlasili a zahrnuli ho chválou. Navíc ho povzbudili, aby zůstal pevný, a ujistili ho, že pokud ve svém odhodlání vytrvá, jeho starý otec, svázaný pouty lásky, ho k vrácení Indraprasthy nutit nebude. Bĕhem rozhovoru všichni tři pomalu kráčeli do snĕmovní sínĕ, která zářila jako hora Himavat v ranním slunci.

Dhritaráštra vstoupil do sínĕ v čele všech ostatních králů a Vidura ho dovedl k trůnu. Podlaha sínĕ byla lehce pokropena voňavkami a poházena okvĕtními lístky. Králové zaujali svá místa na sedadlech vyřezávaných ze slonoviny a dřeva, ozdobených zlatými mozaikami a drahokamy. Když se pohodlnĕ usadili na hedvábných poduškách, rozhlíželi se, aby zjistili, kdo je přítomen. V bezprostřední blízkosti Dhritaráštry sedĕli Vidura, Bhíšma, Dróna, Kripa, Šalja, Kritavarmá, Džajadratha, Báhlíka, Sómadatta, Ašvatthámá a také Durjódhana se svými sty bratry. Síň zaplnĕná tolika hrdiny připomínala sluj plnou lvů. Vynikající muži ve svých zářivých hedvábných odĕvech a se zlatými šperky zaplnili síň jasem a vypadali jako shromáždĕní bohů.

Když všichni sedĕli, dveřník ohlásil, že se dostavil Saňdžaja a čeká, až bude moci doručit poselství. Dhritaráštra svolil, aby vstoupil do sínĕ. Saňdžaja se poklonil u Dhritaráštrových nohou a jeho zlaté náušnice se přitom rozhoupaly. Sepjal ruce, obrátil se ke shromáždĕní a řekl: „Ó synové Kurua, právĕ jsem se vrátil od Pánduovců. Ti ctnostní muži vás všechny zdraví úmĕrnĕ vašemu vĕku a postavení. Vyslechnĕte si nyní vzkazy, které skrze mĕ posílají.“

Saňdžaja pečlivĕ přetlumočil Judhišthirovo poselství přesnĕ tak, jak je vyslechl: buď Kuruovci vrátí království Pánduovců   —   spokojí se dokonce i jen s pouhými pĕti vesnicemi   —   nebo bude válka.

Dhritaráštra neodpovĕdĕl. Vypadal zamyšlenĕ. Po nĕkolika okamžicích řekl: „Přeji si slyšet Ardžunovo poselství, neboť od nĕho nám hrozí nejvĕtší nebezpečí. Krišnův přítel Ardžuna je nesmírnĕ mocný a připravili jsme mu mnoho utrpení. Povĕz mi, Saňdžajo, co Dhanandžaja, ničitel hříšných, řekl?“

Saňdžaja se králi poklonil a opĕt se narovnal. „Rozhnĕvaný a bojechtivý Ardžuna s rudýma očima řekl v přítomnosti Judhišthiry a Krišny toto.“

Saňdžaja se vžil do Ardžunovy nálady a přednesl jeho přesná slova: „Promluv k Dhritaráštrovu synovi ve shromáždĕní Kuruovců a v doslechu zlotřilého Karny, který vždy touží po boji, hovoří hrubĕ, je tupý a nevĕdomý. Jeho čas nadešel. Promluv také před tĕmi králi, kteří z celého svĕta přijeli bojovat s Pánduovci. Jestli Durjódhana nevydá Judhišthirovo království, je jasné, že si přeje zaplatit za svoje dřívĕjší nepřátelství vůči Pánduovcům. Pokud zvolí bitvu, my dosáhneme svého. Sdĕl mu, ať nevolí mír, ale boj se mnou, Bhímou, Nakulou, Sahadévou, Sátjakim, Dhrištadjumnou a Šikhandím. Už se na to tĕším. Jelikož jsme tĕchto posledních třináct let proleželi na loži bĕd, nechť se Dhritaráštrovu synovi dostane lože nekonečných bĕd, až bude ležet mrtvý na bojišti. Ctnostného Judhišthiru by nikdy nedokázal v boji přemoci, a proto se uchýlil k úskokům a podvodům. Pánduův nejstarší syn, jenž plnĕ ovládá své smysly i mysl, všechny strasti trpĕlivĕ snášel. Až zamĕří svůj hnĕv proti Kuruovcům, bude mít Durjódhana čeho litovat.“

Saňdžaja pokračoval a Durjódhana se pohrdavĕ ušklíbl. „Ardžuna popsal, jak vidí jejich vzájemnou bitvu: ,Judhišthira spálí kuruovskou armáda pouhým svým pohledem, tak jako planoucí oheň v létĕ polyká suchou trávu. Až Durjódhana uvidí Bhímasénu odĕného v železném brnĕní na kočáře, s kyjem v ruce a plivajícího jed hnĕvu, bude litovat, že k této válce došlo. Až ten nafoukanec uvidí Bhímu srážet slony po tisících a jejich jezdce odcházet do příštího svĕta, zalituje. Až Nakula s mečem sestoupí ze svého kočáru a bude kosit bojovníky jako obilí na poli, pocítí ten zlotřilec lítost. Až bude Sahadéva svými dobře mířenými šípy utínat hlavy králů a konečnĕ se střetne s ničemným Šakunim, Durjódhana se bude kát.̀

Ardžuna vyjmenovával jednoho po druhém všechny významné bojovníky, kteří mĕli proti Pánduovcům bojovat, a vylíčil, jak se spolu se svými bratry Kuruovcům pomstí. Dhrištadjumna zabije Drónu a Šikhandí potom Bhíšmu. Bhíma již přísahal, že zabije Durjódhanu a všechny jeho bratry. Ardžuna bude zabíjet vojáky po deseti tisících a nakonec zabije Karnu a všechny jeho syny a stoupence. Ardžuna popsal výsledek války v temných barvách jako naprostou zkázu Durjódhany a jeho vojska. Nakonec promluvil o Krišnovi.

,Při volbĕ svého vozataje jsem dal přednost Krišnovi před Indrou s jeho hromoklínem. Pokud si Krišna přeje nĕčí vítĕzství, pak i když sám nebojuje, ona osoba nemůže neuspĕt. Naše vítĕzství bude snadné. Každý, kdo touží přemoci Krišnu, chce přeplavat nesmírný oceán, uhasit planoucí oheň holýma rukama nebo zastavit slunce a mĕsíc na jejich cestĕ po nebi. Ten nejlepší z lidí, Pán všech svĕtů, již zabil mocnĕjší démony, než je Durjódhana. I neporazitelný Naraka, syn Zemĕ, který se mohl v bitvĕ snadno postavit bohům, podlehl Krišnovým neodolatelným zbraním. Durjódhana si přeje porazit Krišnu, svrchovaného Višnua, tím, že Ho zajme nebo získá na stranu Kuruovců. Ten pošetilec brzy pochopí svoji bláhovost.̀“

Pánduovci byli prostřednictvím svých vyzvĕdačů zpraveni o kuruovské strategii. Ardžuna vĕdĕl, že Durjódhana se Krišny obává a přemýšlí, jak se s Ním vypořádat. Kuruovský princ dokonce uvažoval o tom, že Krišnu zajme, až přijde do Hastinápuru jednat o míru.

„Ardžuna ukončil svůj proslov popisem znamení, která pozoroval: ,Luk Gándíva se napíná, aniž bych se ho dotkl. Moje šípy se samy vysouvají z toulce. Můj nablýskaný meč mi sám od sebe vyskakuje z pochvy. U mých praporů jsem zaslechl: Kdy bude tvůj kočár zapřažen, ó Kirítí? V noci škodolibĕ vyjí smečky šakalů a z oblohy se snášejí supi a vrány. Všechna tato znamení zvĕstují krveprolití a potvrdí se, až na všechny strany vypustím svoje nebeské zbranĕ. Po kuruovské armádĕ nezbude ani stopa. Ó Saňdžajo, řekni vše Durjódhanovi tak, aby to slyšel král, Bhíšma, Dróna, Kripa i moudrý Vidura. Budu jednat podle toho, jak rozhodnou stařešinové rodu. Nechť zlovolného Durjódhanu zastaví, nebo ať začne válka.̀“

Shromáždĕní ani nehleslo. Durjódhana se lhostejnĕ rozhlédl po síni a samolibĕ se usmíval. Karna soptil a svíral slonovinovou rukojeť svého meče. Když Bhíšma vidĕl Durjódhanovu netečnost, oslovil ho vážným hlasem.

„Ó princi, vyslechni starobylý příbĕh. Kdysi se všichni bohové vydali navštívit Brahmu. Když dorazili do jeho sídla, spatřili dvĕ překrásné osoby ozařující svým leskem i tyto jasné končiny. Brahmá řekl bohům, že to jsou rišiové Nara a Nárájan. Navĕky se oddávají askezi pro dobro svĕtů a žijí proto, aby ničili démony. Bohové přišli za Brahmou ze strachu před asury a v čele s Brihaspatim se obrátili na tyto dva mudrce s prosbou, aby jim pomohli nepřátele porazit. Díky nepřemožitelnosti rišiů Nary a Nárájana bohové nad asury zvítĕzili. Nyní se tito dva božští rišiové zjevili jako Krišna a Ardžuna. Lidé tomu vĕří. Ardžuna již prokázal svoji odvahu tím, že zabil tisíce démonů na nebesích. Rovnĕž Vasudévův syn zabil nespočet démonů. Společnĕ přemohli bohy u Khándavy a společnĕ budou bojovat i proti nám.“

Bhíšma upíral pronikavý pohled na Durjódhanu, který si na trůnĕ znepokojenĕ poposedl. Nepřál si slyšet o síle svých nepřátel. Proč by si však mĕl dĕlat starosti? Pomyslel na ujištĕní Dánavů a na to, jak posednou jeho vojsko. Již brzy uvidí jiného Bhíšmu a Pánduovci budou čelit silnĕjší armádĕ, než očekávali.

Bhíšma nakonec řekl: „Nara a Nárájan se opakovanĕ narodili v tomto svĕtĕ, aby zahubili ničemy a démony, jak nám řekl riši Nárada. Ó dítĕ, až uvidíš ty dva sedĕt na jednom kočáře vyzbrojené do bitvy, pak si vzpomeneš na moje slova. Touha po boji s nimi tĕ připravila o schopnost vidĕt ctnost i zisk. Nebojuj s nimi. Pokud nevezmeš moji radu na vĕdomí, uvidíš svoje bojovníky mrtvé.

Zdá se však, že jsi připraven naslouchat pouze radám tří osob   —   sútova syna Karny, kterého jeho guru proklel, prohnaného Šakuniho a tvého malicherného bratra Dušásany.“

Karna už byl ve varu kvůli řeči Ardžuny. Nyní se však rozzuřil. Vyskočil a zvolal: „Je nečestné, že o mnĕ takto mluvíš, ó praotče. Plním kšatrijské povinnosti a nevzdal jsem se ctnosti. Proč mi neustále spíláš? Přeji Kuruovcům jen dobro. Dhritaráštrovi synové vládnou svĕtu čestnĕ. Proč by mĕli vydat království svým nepřátelům? Abych posloužil Dhritaráštrovi, v této bitvĕ Pánduovce zabiji.“

Karna zařval a potom se posadil. Bhíšma na nĕho smutnĕ pohlédl a pak se otočil na Dhritaráštru se slovy: „I když se tento sútův syn chvástá svojí silou, nevyrovná se ani šestnáctinĕ Pánduovců. Vĕz, že tento pošetilec nese velkou část zodpovĕdnosti za katastrofu, která zakrátko postihne tvoje syny. Jeho prázdnými sliby povzbuzený Durjódhana je připraven bojovat dokonce i s Ardžunou. Tvůj slabomyslný, na Karnu spoléhající syn Pánduovce urazil. Předvedl snad ten nadutec nĕco, co by se byť i jen přiblížilo tomu, čeho dosáhl Ardžuna? Co zmohl, když mu Ardžuna zabil v boji proti Matsjům bratra? Co udĕlal, když tvého syna vlekli pryč gandharvové? A přesto ve snĕmu řve jako býk. Nemá potuchy o ctnosti a zisku a říká prostĕ to, co mu přijde na mysl.“

Bhíšma se posadil. Karna mĕl svĕšenou hlavu a mlčel. Bhíšmova slova ho hluboce ranila. Toužil po příležitosti ukázat mu, že se mýlí. Čím dříve se bude moci postavit Ardžunovi v bitvĕ, tím lépe. Příštĕ to bude jiné. Indrova zbraň šakti spor vyřeší už jednou provždy. Proč ji nemĕl s sebou u Viráty? Prostĕ ho nenapadlo si ji vzít. Nečekal, že se tam střetne s Ardžunou. Stejnou chybu ale již znovu neudĕlá, a Bhíšmu tak umlčí.

Dróna pozornĕ naslouchal všemu, co bylo řečeno. Uvidĕl příležitost promluvit a vstal. Starý učitel válečnického umĕní stál čelem k Dhritaráštrovi a řekl: „Dbej na Bhíšmova slova a drž se jeho rady, ó králi. Nemĕl by ses nechat vést tĕmi, kdo prahnou po majetku a jsou otroky touhy. Mír s Pánduovci je bezpochyby tím nejlepším řešením. Pokud budeme bojovat, pak se to, co nám Ardžuna prostřednictvím Saňdžaji nastínil, určitĕ stane skutečností. Ve všech třech svĕtech nikdo nevládne lukem tak jako on.“

Dróna, Bhíšma i Vidura hledĕli s očekáváním na Dhritaráštru. Starý král však nepromluvil. Nevzal jejich radu na vĕdomí a požádal Saňdžaju, aby opakoval slova ostatních Pánduovců: „Co řekl snášenlivý Judhišthira, když slyšel, že jsme shromáždili velkou armádu? Kdo čeká na jeho rozkazy a kdo se ho snaží odvrátit od války? Co ten ctnostný muž, jemuž moji hříšní synové ukřivdili, teď chystá?“

Saňdžaja, který bĕhem proslovů ostatních sedĕl, opĕt vstoupil do středu shromáždĕní: „Všichni Paňčálové nyní vzhlížejí k Judhišthirovi, stejnĕ jako Matsjové a Kékajové. Všechny tyto kmeny až po poslední pastevce jsou připraveny poslouchat jeho rozkazy. Odĕn v brnĕní sedí mezi jejich předáky jako Indra mezi bohy.“

„Povĕz mi více podrobností o Judhišthirových ozbrojených silách. Popiš, prosím, také Dhrištadjumnovu armádu a vojsko Sómaků.“

Když si Saňdžaja vybavoval pohled na tyto oddíly, byl ohromen a odmlčel se. Potom dlouze vzdechl, jeho mysl zachvátil strach a náhle omdlel.

Vidura pronesl nahlas: „Jak si Saňdžaja vzpomnĕl na mocné syny Kuntí a jejich shromáždĕné jednotky, ztratil vládu nad svými smysly. Není schopen slova.“

Dhritaráštra požádal služebníka, aby Saňdžajovi pokropil tvář studenou vodou.

„Pohled na tygry mezi muži ho naplnil hrůzou,“ opakoval Vidura. „Utĕš ho uklidňujícími slovy, ó králi, a až se jeho mysl upokojí, nechť pokračuje ve své zprávĕ.“

Po nĕkolika okamžicích přišel Saňdžaja opĕt k vĕdomí. Dhritaráštra Saňdžaju uklidnil, ten se napil vody a opĕt vstal, aby oslovil shromáždĕní. „Spatřil jsem, ó vznešený králi, ty mocné hrdiny v brnĕní seřazené jako smečka rozzuřených lvů. V jejich čele stojí vždy pravdĕ oddaný Judhišthira, který se nikdy nevzdává ctnosti pod vlivem touhy či strachu. Kdyby to bylo nutné, je připraven bojovat i s bohy. Po jeho boku stojí hrozivý Bhímaséna, jehož síla se rovná síle deseti tisíce slonů a který zabil rákšasy holýma rukama. Porazil i mocné jakši na hoře Gandhamádana a zabil Kíčaku i se všemi jeho stoupenci.

Pak je zde Ardžuna, o jehož slávĕ jsme již slyšeli a který plane hnĕvem. Opakovanĕ napíná Gándívu a vydává válečný pokřik. Potĕšil nesmrtelného Šivu, když s ním bojoval, a dostal nebeské zbranĕ.

Dále dva synové Mádrí, mocná dvojčata s horkým a tĕžkým dechem připravená bojovat se svými strašlivými zbranĕmi.“

Saňdžaja hovořil o všech předních bojovnících na stranĕ Pánduovců. Zmínil se o Šikhandím, který mĕl podle proroctví zabít Bhíšmu, a Dhrištadjumnovi, jehož osudem bylo zabít Drónu. Když vyjmenovával mnoho významných hrdinů stojících v šiku proti Kuruovcům, Durjódhana s Karnou se tomu jen smáli. Dhritaráštru však zachvátil strach. Když Saňdžaja skončil, král oslovil shromáždĕní.

„Ó Saňdžajo, všichni, které jsi vyjmenoval, jsou mocní a odvážní bojovníci, ale Bhíma se vyrovná všem dohromady. Z nĕho mám nejvĕtší strach. Jsme jako jeleni stojící proti rozzuřenému a hladovému tygrovi. Mnoho nocí jsem nezamhouřil oka, když jsem myslel na rozlíceného Bhímu ženoucího se s kyjem v ruce proti mým synům. V naší armádĕ nevidím nikoho, kdo by se mu mohl postavit. Když se rozzuří, je z nĕho nesmiřitelný protivník řítící se bojištĕm jako tornádo. O tom, že moje zlotřilé syny zabije, ani v nejmenším nepochybuji. Až ho uvidí blížit se k nim, čeká je katastrofa podobná setkání s bohem smrti třímajícím svoje žezlo. Bhíma se bude mezi mými syny pohybovat jako dospĕlý lev stádem jelenů. Od dĕtství nebyl Durjódhanovi ani jeho bratrům přátelsky naklonĕn. A až se mu na bojišti naskytne příležitost, nebude váhat je všechny zabít. Ó Saňdžajo, je štĕstí, že dosud mé syny nezabil za zločiny, kterých se proti nĕmu a jeho bratrům dopustili.“

Dhritaráštra pokračoval v líčení hrozby, kterou Bhíma pro jeho syny představuje. Zatínal pĕsti a po tváři mu přitom stékal pot. Bhímův slib, že zabije jeho syny, mu působil tu nejvĕtší úzkost. Když domluvil, králové a ministři v síni na nĕho hledĕli s lítostí.

„Osud je bezesporu všemocný. I když vidím nevyhnutelnou smrt mých synů, přesto je od jejich úmyslů nezrazuji. Jelikož si všichni přejí ubírat se vĕčnou, vznešenou a nebeskou cestou, rozžehnají se se svými životy v bitvĕ a zajistí si na Zemi trvalou slávu. Naše možná jediná nadĕje teď spočívá v podpoře našich tří zralých a moudrých hrdinů   —   Bhíšmy, Dróny a Kripy. Ti nám nepochybnĕ oplatí projevovanou podporu a laskavost tím, že budou bojovat proti Pánduovcům. I když jsou jim synové Kuntí stejnĕ drazí jako moji synové, nevyhnou se svojí povinnosti. Smrt při plnĕní povinnosti je pro kšatriju chvályhodná, jelikož vede do slavných končin blaženosti. Zdá se mi, Saňdžajo, že poznání strast nezničí. Naopak úzkost ničí poznání. Když uvažuji o zkáze hrozící Kuruovcům, žal mi mate smysly a ochromuje mysl. Nejsem schopen se vzdát připoutanosti ke svým synům, království, manželce, vnukům a tisícům dalších vĕcí. Tato slepá připoutanost má za následek jen utrpení.“

Dhritaráštra si povzdechl. Bhíšma a Vidura na nĕho hledĕli se zoufalstvím v očích. Bylo mu jasné, co se stane, budou-li s Pánduovci bojovat, ale přesto situaci nezachránil. Stačilo jen přikázat svým synům, aby s nepřátelstvím skoncovali, a bylo by po válce, aniž by vůbec začala. Přestože vládl Durjódhana, na trůnĕ sedĕl jako hlava státu stále ještĕ jeho otec. Kdyby král princi přikázal uzavřít s Pánduovci mír, musel by ho poslechnout.

Dhritaráštra však neprojevoval žádné známky toho, že se chystá takový příkaz vydat. Vypadalo to, že vůči hrozbĕ smrti a zkázy všech a všeho, co miluje, rezignoval. Král pokračoval a oba ministři s výrazem plným beznadĕje pohlédli jeden na druhého.

„Za velké neštĕstí, které Kuruovcům nyní hrozí, může hra v kostky. Chyba je na stranĕ mého syna, protože překypuje hrabivostí. Toto je dílo vĕčného času. Jsem jím svázán, a tak jsem bezmocný tváří v tvář vlastní záhubĕ. Co mohu dĕlat? Kam se podĕji? Ó Saňdžajo, čas zabije všechny pošetilé Kuruovce a já s tím nemohu nic dĕlat. Vyslechnu zprávy o smrti mých sta synů a poté uslyším hlasitý nářek žen. Naživu zůstanu pouze já. Jak potká smrt mĕ? Bhíma a Ardžuna zahubí moji armádu, tak jako zuřící oheň stráví vyschlý les.“

Potom král vylíčil odvahu Ardžuny, který nebyl v jeho očích o nic ménĕ nebezpečný než Bhíma. Vĕdĕl, že Ardžuna miluje pravdu a nezabije žádného z jeho synů vzhledem k Bhímovu slibu, ale určitĕ se nebude držet zpĕt v případĕ zbytku kuruovských vojsk.

„Ačkoliv o tom přemýšlím ve dne v noci, nevidím na Zemi žádného bojovníka, který by se dokázal postavit luku Gándíva.“ Dhritaráštrův hlas se témĕř zalykal. „Nĕkdo si může myslet, že mu mohou čelit Karna nebo Dróna, ale já tento názor nesdílím. Karna je lehkomyslný a vášnivý a učitel je starý a oslabený náklonností k Ardžunovi. Toho nedokáže nikdo zabít a bitva s ním také nepovede k žádnému jinému výsledku než k jeho vítĕzství. Mudrci nás o této pravdĕ ujistili a Kuruovci se o jeho síle přesvĕdčili na vlastní oči. S Kéšavou řídícím jeho kočár a s Gándívou v ruce mu nebude možno odolat.

Hlupáci podléhající Durjódhanovi to nevĕdí. Když na nĕčí hlavu dopadne hromoklín, může po nĕm nĕco zbýt. Po Ardžunových šípech však nezbude nic. V duchu ho vidím pronikat našimi jednotkami, jeho šípy létat na všechny strany a srážet hlavy nesčetných bojovníků. Dokázal by se nĕkdo postavit spojené síle Ardžuny a Bhímy a přežít? Nikdo, koho chce Prozřetelnost zničit, neunikne. Bĕda, čas zkázy Kuruovců se přiblížil.“

Dhritaráštra se odmlčel. Jestli je jeho synům souzeno zemřít, pak se to stane. Možná však má osud jiný plán. Kdo mohl koneckonců předvídat, že se vznešení Pánduovci budou muset vzdát svého království a odejít do lesa? Snad není ani jejich vítĕzství tak jisté. Ve svoje vítĕzství se však král doufat neodvažoval. Jak by mohli být Pánduovci přemoženi, když mají na své stranĕ nevyzpytatelného Krišnu?

Dhritaráštra s opakovanými povzdechy a vzlyky pronesl: „I když jsi mi řekl o mocné armádĕ Pánduovců, existuje nĕkdo, kdo se jim všem vyrovná, a dokonce je předčí. Ten mocný by si mohl, pokud by si přál, podmanit všechny svĕty. Tou osobou je Krišna. Zdá se, že rozhodl o vítĕzství Pánduovců a moje strana nemá žádnou nadĕji. Srdce se mi chvĕje, když pomyslím na Judhišthirův hnĕv, Bhímovu odvahu, sílu Ardžuny a dvojčat a Krišnovu nepředstavitelnou moc. Který pošetilec toužící zemřít by se vrhal jako můra do neuhasitelného pánduovského ohnĕ? Ty hrdiny jsme podvedli a moji synové za to budou muset zaplatit smrtí. Nebojujte, ó Kuruovci. Jestli rozpoutáte válku, náš rod bude vyhlazen. Snažme se dosáhnout míru. Judhišthira mi vyhoví, zvláštĕ když uvidí moji úzkost.“

Králův hlas se rozplynul v slzách. Shromáždĕní na nĕho jen tiše hledĕlo. Co mohl kdo říci? Dhritaráštra neřekl nic o vrácení Judhišthirova království. Jeho touha po míru byla jen prázdnou, ze strachu zrozenou nadĕjí. Nebyl však ochoten za mír zaplatit. Válka byla jistá.

Saňdžaja opĕt předstoupil před shromáždĕní se sepjatýma rukama a řekl: „Ó vznešený králi, stane se přesnĕ to, co říkáš. To, že luk Gándíva přivodí kšatrijům záhubu, je jasné. Nechápu, proč se ty, který tuto pravdu zřetelnĕ vidíš, necháš přesto ovládat svými syny. Teď není čas podléhat žalu. Ty jediný jsi zavinil toto neštĕstí. Přehlížel jsi Pánduovce, kteří jsou jako tvoji vlastní synové, a zachoval ses k nim hrubĕ. Při hře v kostky jsi dĕtinsky vykřikoval: ,Co jsme vyhráli?̀ Nyní se podívej, co jsi vyhrál, a smĕj se jako tehdy, ó králi. Teď musíš čelit po pomstĕ prahnoucím Pánduovcům a jejich příteli Krišnovi, Pánu všech bytostí. Kuruovci se potopí jako prodĕravĕná loď v bezbřehém oceánu. Tvoje nadĕje na vítĕzství pochází jen z bláznovství. Každý, kdo pohrdá Pánduovci, bude zničen. Tvůj nynĕjší žal je nemístný, ó Bhárato. Mĕl jsi dostatek příležitostí této katastrofĕ zabránit, ale všechny dobré rady jsi opakovanĕ nebral na vĕdomí. Tvoje bĕdování ničemu nepomůže, ó nejpřednĕjší z králů.“

Saňdžaja se vrátil na svoje sedadlo u nohou králů a ministrů. Dhritaráštrovi se třásla hlava, z očí mu tekly slzy a padaly mu do vousů.

Durjódhanu přepadly obavy, že by se král mohl rozhodnout Pánduovcům vyhovĕt. Vyskočil a prohlásil: „Není se čeho bát, ó vznešený králi. Nemusíš se pro nás rmoutit. Bitvu jsme schopni vyhrát. Když jsem se doslechl, že Judhišthira shromáždil armádu a rozhodl se bojovat, obrátil jsem se na Bhíšmu, Drónu a Kripu. Požádal jsem je o radu, zda bychom se podle nich mĕli vzdát nebo bojovat. Vítĕzství nebylo vůbec jisté. Každý z nich mĕ ujistil: ,Nemusíš se bát žádných nepřátel. Ať přijde kdokoliv, my je ostrými šípy zbavíme pýchy. Nikdo nás v bitvĕ neporazí.̀ Vyjádřili ti svoji vĕrnost, ó králi, a tak mĕ uklidnili. Vĕřím jejich slovům. Bhíšma sám přemohl všechny krále svĕta u Káší. Potom tento hrdina porazil i nepřemožitelného mudrce a bojovníka Parašurámu. Jak by ho potom mohli porazit Pánduovci? Jakou mají moc? Nemají svoje království ani bohatství. Vládci Zemĕ jsme my a je teď na nás, abychom trvali na naší svrchovanosti a právoplatném postavení. Toto království je tvoje, ó nejlepší z lidí. Jak je můžeme vydat nepříteli?“

Durjódhana jako obvykle strhl Dhritaráštrovu mysl na svoji stranu. Byla pravda, že Bhíšma nemá jako bojovník soupeře. Také dostal požehnání, že zemře jen z vlastní vůle. Nikdo ho tedy nemůže zabít. Kdyby prohlásil, že bude bojovat celým srdcem, pak není vše ztraceno. Durjódhana pokračoval a král zadržel slzy.

„Proč podléháš strachu při pouhém vyslechnutí popisu nepřítele? Pohleď na naši, témĕř dvakrát vĕtší armádu. Ani Indrovi se nepodařilo nás porazit. To, že Judhišthira žádá o pouhých pĕt vesnic, ukazuje, že se bojí naší síly. Co se týče Bhímy, neobávej se ho. Nikdo v tomto svĕtĕ se mi nemůže rovnat v boji s kyjem. Jsem rovnocenným soupeřem i mému učiteli Balarámovi a pošlu Bhímu jedinou ranou do sídla Smrti. Jsem schopen rozbít na kusy horu Himavat. Toužím se Bhímovi postavit v boji.“

Při pomyšlení na Bhímu se Durjódhana hnĕvivĕ zamračil. Nechal si palácovými řemeslníky vyrobit železnou figurínu Bhímy a každý den do ní mlátil svým obrovským kyjem. Brzy bude mít příležitost, aby tyto rány dopadly přímo na Bhímu.

„Pokud jde o Ardžunu, jak může zvítĕzit, když bude zároveň bojovat s Bhíšmou, Drónou, Kripou, Ašvatthámou, Šaljou, Bhúrišravou a Džajadrathou dohromady? I Dróna samotný je mu více než vyrovnaným soupeřem. Když Dróna, syn nesmrtelného rišiho Bharadvádži, bojuje ze všech sil, nelze na nĕho ani pohlédnout. Pak je zde Kripa, zrozený z dalšího mocného rišiho. Nemůže ho zabít žádný človĕk ani bůh. Dále je tu Karna, jehož považuji za rovnocenného Bhíšmovi, Drónovi a Kripovi dohromady. Ze strachu k nĕmu přišel i sám Indra a požádal ho o jeho brnĕní, součást jeho tĕla. Ten vládce bohů Karnovi daroval neomylnou zbraň, s níž určitĕ Ardžunu zabije.“

Durjódhana dál chválil svoje vojska a vysmíval se Pánduovcům. Vyjmenoval všechny krále na kuruovské stranĕ a vzbudil ve svém otci důvĕru. Není možné, aby Pánduovci ve válce zvítĕzili. Dhritaráštra může v klidu odpočívat.

Na závĕr se Durjódhana Saňdžaji zeptal: „Čeho doufá Judhišthira dosáhnout se sedmi akšauhiními? Opravdu si myslí, že nás může přemoci?“

Saňdžaja se usmál: „Judhišthira a všichni jeho bratři mají dobrou náladu. Nevšiml jsem si u nich žádného strachu. Když jsem odjíždĕl, Ardžuna nasedl na svůj nebeský kočár a řekl mi: ,Vidĕl jsem božská znamení, která vĕštila naše vítĕzství.̀ Při pohledu na Ardžunu stojícího v brnĕní na svém kočáře jako blesk v mraku jsem v jeho slovech spatřil pravdu.“

Durjódhana se posmĕšnĕ rozesmál: „Ty stále chválíš Pánduovce, které jsme porazili v kostkách. Povĕz mi o Ardžunovĕ kočáru. Jaké má konĕ a prapory?“

Durjódhana slyšel o Ardžunovĕ nebeském kočáru, který mu vĕnoval Agni. Konĕ dostal darem od vůdce gandharvů Čitrarathy. Zaposlouchal se tedy do Saňdžajova popisu onoho kočáru.

„Ardžunův kočár je nebeského původu a nic ho nezadrží. Táhnou ho bílí konĕ, kteří se pohybují rychlostí vĕtru po zemi i po nebi. Čitraratha mu požehnal, že bude mít stále sto koní bez ohledu na to, kolik jich zahyne.

Ardžunův prapor stĕží dokáži popsat. Zhotovil ho Višvakarmá a vytváří nebeskou iluzi. Zdá se, jako by sahal dvanáct kilometrů na všechny strany. Nelze zjistit, z čeho je vyroben, ale připomíná to smĕs kouře s ohnĕm. Má všechny barvy Indrova luku. Je na nĕm hrozivý opičák Hanumán a jiné strašlivé nebeské bytosti.“

Saňdžaja popsal kočáry i ostatních čtyř Pánduovců. Když skončil, Dhritaráštra řekl: „Ó Saňdžajo, se kterými z mých bojovníků se střetnou jednotliví pánduovští bojovníci?“

„Z ohnĕ zrozený Dhrištadjumna si vyhradil Drónu. Jeho bratr Šikhandí si vybral Bhíšmu, zatímco zbožný Judhišthira se rozhodl zabít svého strýce Šalju. Durjódhana se svými sty bratry patří Bhímovi. Ardžuna jmenoval Karnu, Ašvatthámu a Džajadrathu. Zabije také všechny, kdo se v tomto svĕtĕ prohlašují za neporazitelné. Se všemi tvými vnuky se střetne Abhimanju, ó králi. Zrádný Šakuni patří Sahadévovi, zatímco Nakula bude bojovat se Šakuniho synem Ulúkou a zástupy horských bojovníků pod jeho vedením. Ó vládce lidí, všechny panovníky a bojovníky ve tvojí armádĕ si mezi sebou rozebrali Pánduovci a jejich stoupenci. Proto rychle učiň, co je třeba, neboť bitva brzy vypukne.“

Dhritaráštru opĕt zachvátil strach. V jeho mysli se střídala nadĕje se zoufalstvím. Znovu promluvil a celý se přitom chvĕl.

„Všichni moji pošetilí synové, kteří budou čelit Bhímovi, již přestali existovat. Všichni ostatní králové a vládci budou zabiti lukem Gándíva jako můry, jež vlétnou do ohnĕ. Vidím svoji armádu rozdrcenou Pánduovci, které jsem si znepřátelil. Judhišthirova vojska se podobají hrozivému oceánu, který chce můj syn překonat silou svých dvou paží. Tĕmto hrdinům, kteří se vyznačují klidem a vyrovnaností v bitvĕ a jsou schopni rozdrtit i Himálaj, neodolal ani sám Indra. Bĕda, můj zlotřilý syn s nimi chce bojovat navzdory mým námitkám.“

Durjódhana vstal: „Na obou stranách jsou smrtelníci. Proč tedy připisuješ vítĕzství jen jim? Pomysli znovu na hrdiny seřazené na naší stranĕ. Ani všichni bohové dohromady je nedokázali přemoci, o titĕrných Pánduovcích ani nemluvĕ. Ó veličenstvo, myslím si, že Pánduovci nebudou schopni na naše jednotky ani pohlédnout. Králové a vládci, kteří mi přejí, se zmocní Pánduovců tak jako jelenů chycených do pasti. Budou zničeni i se všemi svými stoupenci.“

Dhritaráštra sedĕl a kroutil hlavou. Inteligence mu napovídala, že Pánduovce podporované Krišnou porazit nepůjde, ale jeho srdce bylo pevnĕ sevřeno připoutaností k synům. Síní se rozléhal jeho přiškrcený hlas: „Pohleď Saňdžajo, můj syn blouzní jako šílenec. Jak se mu kdy podaří porazit Judhišthiru? Bhíšma určitĕ zná pravdu o síle Pánduovců, protože si s nimi nepřeje bojovat. Povĕz nám znovu o jejich odvaze, Saňdžajo, ať nemáme sebemenší pochybnost o nebezpečí, kterému čelíme.“

„Dhrištadjumna neustále burcuje pánduovské oddíly. Řekl: ,Jdi, Saňdžajo, a řekni Kuruovcům, že jejich záhuba je nablízku. Sdĕl jim, že tuto katastrofu mohou odvrátit jedinĕ tak, že k Judhišthirovi vyšlou čistého a čestného muže, aby mu vrátil jeho království. Nenech Ardžunu rozpoutat proti Kuruovcům oheň svého hnĕvu. Chrání ho bohové na nebesích a sám Nejvyšší Bůh. Nelze ho zabít. Ó Kuruovci, na boj s ním ani nepomýšlejte.̀“

Dhritaráštra vykřikl a zakryl si tvář. „Ó Durjódhano, můj synu,“ lkal, „zavrhni myšlenku na válku. Polovina tohoto rozsáhlého království je pro tebe a tvoje ministry víc než dost. Vrať Pánduovcům, co jim patří. Všichni kuruovští starší v tom vidí jedinou ctnostnou cestu a ty bys ji mĕl přijmout, mé dítĕ. Nemyslím si, že si tady kromĕ tebe a omezeného sútova syna nĕkdo přeje válku. Karna, Dušásana a Šakuni tĕ vedou cestou zkázy. Vzpamatuj se, milý synu, a nenech se zavést na scestí.“

Dhritaráštrova slova však nemĕla žádnou váhu. Jeho žalostné výkřiky nebral nikdo ve shromáždĕní vážnĕ. Očividnĕ se již vzdal své moci ve prospĕch Durjódhany a nakonec bude následovat všechna princova rozhodnutí. Při Dhritaráštrovĕ projevu Durjódhana stál a vyzývavĕ se rozhlížel po snĕmu. Svoje rozhodnutí řekl jasnĕ. „Nezávisím na žádném z bojovníků shromáždĕných na naší stranĕ. Karna a já jsme sami schopni provést válečnou obĕť s Judhišthirou jako obĕtním zvířetem. Můj kočár bude obĕtní aréna a moje zbranĕ obĕtní náčiní. Moje šípy nahradí trávu kuša, zatímco moje sláva sahající široko daleko bude přepuštĕným máslem. Tuto obĕť provedeme na počest boha Smrti a vrátíme se korunováni svatozáří slávy. Nechť válka začne. Buď budu po zabití Pánduovců vládnout širé Zemi, nebo si budou po mojí smrti užívat království oni.“

Durjódhana se odmlčel, aby svým slovům dodal na důrazu. Snĕmovní síní se rozléhal jeho hlas plný pýchy a drzosti: „Jsem připraven obĕtovat svůj život, bohatství, království, všechno, ó králi, ale nikdy nebudu s to žít s Pánduovci v míru. Nedám jim ani tolik zemĕ, do níž by bylo možno zabodnout špičku jehly.“

Durjódhana zaujal svoje místo na trůnĕ a síň ani nedutala. Bhíšma a Vidura na sebe pohlédli. Durjódhanova slova je nepřekvapila. Co na to mohli říci? Pouze Dhritaráštra mohl zastavit svého syna a k tomu se navzdory svým naléhavým prosbám vzbuzujícím soucit nechystal. Stále nevydal žádný rázný příkaz vrátit Pánduovcům jejich království a také nikomu jinému nepřikázal, aby Durjódhanu zadržel. Bylo zřejmé, že osud rozhodl o válce.

Dhritaráštra prolomil ticho: „Truchlím nad vámi všemi, ó vládci, kteří následujete tohoto pošetilce do sídla Smrti. Navždy se Durjódhany zříkám. Zanedlouho se budou Pánduovci pohybovat v našich řadách jako tygři stádem jelenů. Moje armáda padne jako bezmocná žena sražená zlotřilým mužem. Až uvidíte Pánduovce blížit se jako pohyblivé hory, vzpomenete si na moje slova. Ó moji synové, jestli neuzavřete mír nyní, dočkáte se vĕčného míru po zásahu Bhímova kyje.“

Durjódhana vrhl pohled na Karnu a Dušásanu. Jeho starého otce možná pomyšlení na bitvu dĕsí, ale on se již nemůže dočkat. Je připraven   —   sám, nebo se svými oddíly posílenými Dánavy. Žádné jiné řešení není možné.

Dhritaráštra požádal Saňdžaju, ať mu zopakuje Krišnova slova. Saňdžaja to udĕlal a pak popsal svoje další setkání s Krišnou a Ardžunou.

„Pozvali mĕ, abych je navštívil v Ardžunových komnatách. S myslí upřenou na posvátné předmĕty, se sklonĕnou hlavou a s rukama sepjatýma v modlitbĕ jsem vstoupil do nejvnitřnĕjší komnaty v paláci. Oba vznešení hrdinové mĕ však zbavili rozpaků. Sedĕli spolu na zlatém loži posázeném drahokamy, Krišnovy nohy spočívaly na Ardžunovĕ klínĕ a Ardžunovy na Krišnovĕ. Draupadí a Satjabhámá sedĕly poblíž jako dva zářící mĕsíce. Ardžuna ukázal na sedadlo. Dotkl jsem se ho rukou a usedl vedle nich na podlahu. Krišna s Ardžunou vstali a vypadali jako pár damaroní. Když jsem nad sebou spatřil tyčit se ty dva hrdiny s tmavou pletí, pojala mĕ bázeň. Připomínali Indru a Višnua. Uvĕdomil jsem si, že ať je má na svojí stranĕ kdokoliv, není možné, aby prohrál.“

Když si Saňdžaja vybavil tu scénu, zavřel oči. Na nĕkolik okamžiků se odmlčel a potom tlumeným hlasem pokračoval. „Když mĕ uklidnili a nabídli mi jídlo a pití, dotkl jsem se sepjatýma rukama hlavy a sdĕlil jim, že si přeješ mír. Ardžuna pak požádal Krišnu o vhodnou odpovĕď, ó králi, načež jaduovský vůdce promluvil. Jeho slova byla okouzlující a klidná, ale dĕsivého významu. Mĕla probudit strach v srdcích tvých synů. Řekl: ,Ó Saňdžajo, vzdej Dhritaráštrovi a všem kuruovským starším naši úctu, zeptej se na jejich blaho a potom jim řekni toto. Oznam jim, že by teď mĕli provádĕt příznivé obĕti a rozdávat četné dary bráhmanům. Potom by se mĕli radovat se svými manželkami a syny, neboť je brzy stihne neštĕstí. Myslím na svůj dluh vůči Draupadí, který dosud nebyl splacen. Ta ctnostná žena si Mĕ navždy získala, když mezi Kuruovci, kteří jí působili bolest, vykřikla: Ó Góvindo!̀“

Po Saňdžajovĕ tváři stékaly slzy, když pomyslel, jak se Krišna zcela dává každému, kdo u Nĕho hledá útočištĕ. „Potom Krišna pronesl následující slova: ,Kuruovci si znepřátelili vládce luku Gándíva a Mĕ jako jeho oporu. Kdo by se nás odvážil vyzvat k boji, i kdyby jim pomáhali bohové, pokud nenadešel jejich čas? Ten, kdo porazí Ardžunu, by mohl držet ve svých rukách Zemi. Dovedl by spálit všechny tvory a zničit nebesa. Mezi všemi bytostmi ve třech svĕtech nevidím nikoho, kdo by se dokázal Ardžunovi v bitvĕ vyrovnat. Boj v království Matsjů toho byl jistĕ dostatečným důkazem, o jeho střetu s Dánavy v podsvĕtí ani nemluvĕ. V Ardžunovi, a v nikom jiném, mají svoje stálé útočištĕ síla, hbitost, odvaha, lehkost ruky, nezdolná energie i trpĕlivost. Toto vše pečlivĕ zvažte, ó Kuruovci, než zahájíte nepřátelské akce.̀“

Saňdžaja potom oznámil Kuruovcům, že sám Krišna má v úmyslu přijet do Hastinápuru, aby podpořil mír.

Dhritaráštra sedĕl se sklopenou hlavou. Mnoho dlouhých nocí přemýšlel o Ardžunovĕ moci a zvažoval, zda se jí může nĕkterý z kuruovských bojovníků postavit. Bylo tĕžké to rozhodnout. Nyní, když se Ardžuna spojil s Krišnou, se nadĕje dramaticky zmĕnily. Krišnovu moc nebylo možno odhadnout. Podle rišiů je Pánem všech bohů. Postavit se Mu by určitĕ znamenalo čelit samotným bohům.

Slepý král promluvil ustaraným hlasem: „Tyto popisy Ardžuny a Krišny mĕ ještĕ více utvrzují v mém přesvĕdčení o pošetilosti války. Ó Durjódhano, rozmysli se ještĕ jednou. Pomysli, s kým budeš bojovat. Vznešení lidé vždy splácí svoje dluhy. Agni je Ardžunovi zavázán za jeho pomoc u Khándavy a určitĕ mu ve válce pomůže. Také bůh Dharma se spojí se svým synem Judhišthirou. Bhíma je Vájuův syn a dvojčata se narodila dvĕma bohům Ašvinům. Zdá se tedy, že budeme stát proti lidské i božské síle. Nevidím způsob, jak bychom mohli vyhrát. Synu, uzavři s Pánduovci mír. Jinak je s Kuruovci konec.“

Durjódhanovi došla trpĕlivost. Tyhle srdcervoucí výlevy na nĕho už byly příliš. Princ zlostnĕ vyskočil: „Ó nejlepší z králů, proč stále chválíš Pánduovce? Jsou to smrtelníci jako my všichni. Jak by jim bohové mohli přijít na pomoc? Bohové nikdy nepodléhají nízkým emocím. Vždyť svého nebeského postavení dosáhli právĕ proto, že jsou lhostejní vůči svĕtským tužbám a prostí chamtivosti, hnĕvu a nenávisti. Nezasahují do nicotných lidských snah založených na citovém lpĕní. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohli Pánduovci zažít tolik utrpení? A i když se bohové přidají na jejich stranu, co na tom? Vyrovnám se kterémukoliv z nich. Svojí mystickou mocí dovedu zabránit ohni v hoření, i kdyby chtĕl strávit tři svĕty. Jsem schopen zaříkáním uvést vodu do tuhého stavu, a umožnit tak kočárům a pĕchotĕ po ní přejet. Dokážu rozbít hory a způsobit krupobití kamenů spolu s vichřicí, jaká vane v čase zkázy.“

Jak se Durjódhana holedbal, čím dál tím více se rozohňoval. Rozhazoval pažemi a vrhal na krále ve shromáždĕní planoucí pohledy. „Všichni víte, že v mém království nedochází k přírodním katastrofám způsobenými bohy. Díky mojí ochranĕ se v nĕm nevyskytují ani hrozivá zvířata či hadi, kteří by ohrožovali moje poddané. Pod mojí vládou žijí všichni občané ctnostnĕ a v míru. Bohové ani asurové by se neodvážili chránit nĕkoho, koho bych já nenávidĕl. Proč mi bohové nezabránili, abych poslal Pánduovce do vyhnanství nebo se zmocnil jejich bohatství? Když si přeji, aby byl nĕkdo šťastný nebo nešťastný, neomylnĕ se to stane. Moje plány nikdy nic nezmaří, ó vládce, a má slova nevyjdou naprázdno. Jsem v tomto svĕtĕ znám jako ten, kdo mluví pravdu. Celý svĕt je svĕdkem mojí slávy a vznešenosti. Říkám to jen proto, abych tĕ utĕšil, nikoliv kvůli sebechvále. Buď si jist, že brzy uslyšíš o porážce Pánduovců. Převyšuji je inteligencí, mocí, odvahou i schopnostmi. Zničím je.“

Durjódhana, který teď stál uprostřed sínĕ, se ráznými kroky vrátil ke svému trůnu. Karna mu zatleskal a sám vstal, aby promluvil. Nebral přitom ohled na Dhritaráštru, který zvedl ruku na znamení, že chce odpovĕdĕt. Karnův hlas se rozléhal shromáždĕním: „Zabití Pánduovců si vezmu na starost sám. Dostal jsem brahmástru od Parašurámy a šakti od Indry. S tĕmito dvĕma zbranĕmi Pánduovy syny zničím. Všichni ostatní Kuruovci mohou zůstat s Durjódhanou, aby ho chránili. Pánduovce přenechte mnĕ.“

Bhíšma se dlouze a hlasitĕ zasmál: „Co to říkáš, Karno? Tvoji inteligenci očividnĕ otupila smrt, která se k tobĕ blíží. Mĕl by sis vzpomenout na spálení Khándavy a držet se zpátky, ty pošetilče. Až tvoji zbraň šakti, na níž jsi tak pyšný, zasáhne Krišnův disk, spálí ji na popel. Nejvyšší Osoba již zničila mnohem významnĕjší nepřátele, než jsi ty, Karno. Setkání s Ním a Ardžunou bude znamenat konec pro tebe i pro tvoje zbranĕ.“

Bhíšma Karnovi připomnĕl, jak ho Parašuráma proklel, aby si nedokázal vybavit slova nezbytná k vyvolání brahmástry, až ji bude nejvíce potřebovat. Karna mudrce podvedl, aby si myslel, že je bráhmana, a on se od nĕho mohl učit. Když Parašuráma lež odhalil, pronesl kletbu   —   Karna nebude moci použít brahmástru, až bude čelit bezprostřednímu nebezpečí   —    zatímco Ardžuna týž problém jistĕ mít nebude.

Karna zavrčel: „Tvoje chvála Krišny je namístĕ, ó praotče. Vím, že je vznešený   —   ještĕ vznešenĕjší, než uvádíš   —   ale nemohu již déle snést tvoje krutá slova na moji adresu. Teď si poslechni výsledek tvých nevlídných soudů. Nebudu bojovat tak dlouho, dokud budeš přítomen. Složím zbranĕ do doby, než budeš sražen na zem. Potom svĕt uvidí moji odvahu.“

Karna se vyřítil ze sínĕ. Bhíšma se znovu zasmál a otočil se k Durjódhanovi: „Sútův syn je muž, který drží slovo. Jak teď splní svůj slib, že zničí nepřátelské oddíly? V tomto shromáždĕní jsem ho slyšel prohlásit: ,Vy všichni zde mi budete svĕdky. Budu znovu a znovu pobíjet desítky tisíc nepřátelských vojáků.̀ Jak jej teď splní? Je plný vášnĕ a pýchy. V tom okamžiku, kdy podvedl svatého rišiho Parašurámu, ztratil všechnu ctnost a zásluhy plynoucí z askeze.“

Durjódhana byl zmaten náhlým Karnovým odchodem, ale zachoval klid a opĕt trval na tom, že na nikom nezávisí. Ať mu Karna pomůže nebo ne, postaví se proti Pánduovcům a zvítĕzí. Když se princ konečnĕ přestal vychloubat, Vidura vstal ze svého sedadla a začal vyprávĕt příbĕh.

„Kdysi žil ptáčník, který v lese nastražil síť na ptáky. Chytili se dva velcí ptáci, ale vylétli na oblohu i se sítí. Ptáčník to vidĕl a bĕžel za nimi. Spatřil ho asketa, který řekl: ,Jak podivné, že ten, kdo se pohybuje na nohou po zemi, bĕží za tĕmi, kdo putují po obloze.̀ Ptáčník odpovĕdĕl: ,Tĕm ptákům se spojenými silami podařilo odnést moji síť, ale až se začnou hádat, spadnou na zem.̀ A skutečnĕ   —   zanedlouho se oba ptáci pustili do hádky a spadli na zem, kde je ptáčník chytil a zabil. Také bratři, kteří spolu navzájem bojují, brzy podlehnou smrti. Ó Durjódhano, bratranci by se mĕli společnĕ radovat ze života, jíst a bavit se, ale nikdy hádat.“

Vidura potvrdil to, co již bylo o síle Pánduovců řečeno ve snaze odvrátit Durjódhanu od zámĕru rozpoutat válku. Princ na to neřekl nic. Vidurův názor již znal   —   očividnĕ stojí na stranĕ Pánduovců.

Bylo jasné, že shromáždĕní už nemá co říci. Saňdžaja přednesl poselství Pánduovců a Kuruovci na nĕ odpovĕdĕli. Dhritaráštrovo dojímavé volání po míru je k ničemu, pokud Judhišthirovi nevrátí alespoň část jeho království. Ani jednou však nenaznačil, že je ochoten to udĕlat. Jestli se tedy Krišnovi nepodaří přimĕt ho ke zmĕnĕ názoru, bude válka. Králové a ministři jeden po druhém opustili síň.

Nakonec tam zůstal Dhritaráštra sedĕt se Saňdžajou sám. Poté, co si vyslechl názory všech, chtĕl nyní slyšet názor svého tajemníka. Myslí si, že Kuruovci mají nĕjakou nadĕji na vítĕzství? Saňdžaja vidĕl obĕ strany a byl schopen odhadnout jejich sílu. Ačkoliv již prohlásil, že Kuruovcům dává malou nadĕji, král přesto doufal, že mu v soukromí naznačí, jak by mohli zvítĕzit.

Saňdžaja si dĕlal starosti, že když bude s králem hovořit o samotĕ, jeho názor nemusí být brán vážnĕ. Vĕdĕl, že Dhritaráštra vycítil jeho náklonnost vůči Pánduovým synům. Proto požádal, aby smĕl zavolat Vjásadévu, který byl tou dobou v paláci. Kdyby Dhritaráštra vidĕl, že moudrý riši souhlasí se Saňdžajovým názorem, snad by ho přijal vážnĕji.

Král souhlasil a zavolal také svoji manželku Gándhárí. Když se Vjásadéva i Gándhárí usadili poblíž krále, Saňdžaja oslovil svého duchovního mistra: „Ó můj pane, dovol mi, prosím, promluvit ve tvojí přítomnosti ke králi. Zajímá ho moc Pánduovců.“

Vjásadéva zvedl pravou ruku v žehnajícím gestu: „Ó Saňdžajo, řekni mu vše o Krišnovi, neboť to On představuje skutečnou moc Pánduovců.“

Saňdžaja se sepjatýma rukama pronesl: „Ó králi, opakovanĕ ses ptal na silné a slabé stránky Pánduovců. Jejich sílu lze mĕřit jen silou Góvindy, protože ta nezná hranic. Kdyby se na jednu stranu postavil celý svĕt a na druhou Džanárdana, pak by svĕt svojí mocí předstihl. Je schopen promĕnit Zemi a všechna její stvoření v jediném okamžiku v popel. Tam, kde je pravda, spravedlnost, ctnost, skromnost a lidskost, najdeš Krišnu. A tam, kde je Krišna, bude i vítĕzství. Je duší všech bytostí, která přišla do tohoto svĕta, jako by si hrála. Pánduovci jsou pouhé nástroje Jeho přání. Ta všemocná bytost si přeje zničit všechny zlotřilé a bezbožné v tomto svĕtĕ. Ó králi, tvoji synové patří mezi nĕ.“

Dhritaráštra nahmatal ruku svojí manželky a pevnĕ ji sevřel. Saňdžaja pokračoval: „Kéšava je Pánem času, smrti a pohyblivých i nehybných bytostí. Přichází do tohoto svĕta a vlivem svojí iluze vypadá jako obyčejný človĕk. Ti, kteří Ho znají, nepodléhají klamu.“

Starý vládce toho chtĕl slyšet o Krišnovi víc. O tom, že jeho tajemník, Vjásadévův žák, přijímá Krišnu za Svrchovaného Boha, vĕdĕl vždy. Sám Vjásadéva Krišnu uctívá. Král nevĕdĕl, na čem je. Krišna je nespornĕ neobyčejný. Bylo úžasné, jak zabil tolik mocných démonů, a všichni rišiové Ho velebí jako Původní Božstvo. Přesto však vypadá tak lidsky. Král se zeptal: „Proč přijímáš Krišnu za Nejvyššího Boha? Jak to, že Ho jako takového znáš, na rozdíl ode mĕ? Jestli to považuješ za vhodné, vysvĕtli mi to, prosím, Saňdžajo.“

„Ten, kdo příliš lpí na hmotĕ, nemůže tuto vznešenou osobnost poznat,“ odpovĕdĕl Saňdžaja. „Pro nĕho zůstává záhadou nebo prostĕ nepřijme, že je Bůh. Neprahnu po hmotných vĕcech a svoje touhy držím na uzdĕ. Zároveň pečlivĕ studuji Védy a s důvĕrou naslouchám svĕtcům, jako je můj duchovní mistr Vjásadéva. Tak jsem byl Kéšavu schopen do jisté míry poznat. Toto poznání můžeš získat i ty, ó králi. Přijmi útočištĕ u Krišny, neboť je tvým nejvĕtším dobrodincem. Neber Ho na lehkou váhu, ani Jeho rady. Tvůj pošetilý syn nemá v Krišnu žádnou víru a přivede tebe i Kuruovce do záhuby.“

Gándhárí souhlasnĕ přikývla: „Náš hříšný syn nám jistĕ způsobí zkázu. Je závistivý a nadutý a nikdy nenaslouchá radám starších. Poté, co zvĕtší radost zlých lidí a můj zármutek, zemře Bhímovýma rukama. Až tehdy si vzpomene na slova svého otce.“

Vjásadéva sedící na vyvýšeném sedadle s hedvábnými poduškami řekl: „Ó králi, jsi Krišnovi drahý. Vyslechni si mojí radu. Naslouchej pozornĕ Saňdžajovi. Může ti říci o způsobu, jak Krišnu poznat a přijmout Ho jako svoje útočištĕ. Lidem je odepřeno poznání Boha jen kvůli nadmĕrné žádostivosti a nenávisti. Témĕř všichni lidé v tomto svĕtĕ baží po bohatství a slávĕ, a jsou tak zcela v zajetí klamu. Znovu a znovu tedy podléhají smrti. Moudrý človĕk se proto vzdá všech pout a vydá se po cestĕ osvobození, která ho nakonec dovede ke Krišnovi.“

Dhritaráštra Saňdžaju požádal, aby ji popsal. Ten se poklonil Vjásadévovi a řekl: „Tato cesta začíná ovládáním smyslů. Provádĕní obĕtí bez ovládání smyslů ti poznat Boha neumožní. Vzdání se smyslových tužeb pochází z probuzení pravého poznání, které se rodí z moudrosti. Ta je získána zkušeností a nasloucháním moudrým lidem. Skutečná moudrost znamená ovládat smysly. Človĕk ovládající svoje smysly bude na cestĕ seberealizace zažívat vnitřní radost. Po ní můžeš dospĕt ke Kéšavovi, ó králi. Následuj ji s opravdovou touhou poznat a potĕšit tohoto nejstaršího z bohů a tvůj úspĕch bude zaručen.“

Dhritaráštra svého tajemníka požádal, ať popíše další Krišnovy vlastnosti. Saňdžaja mu povĕdĕl o Krišnových rozmanitých jménech a jejich významech, které ho popisují jako stvořitele, udržovatele a nakonec ničitele všeho.

Dhritaráštra se po vyslechnutí tĕchto popisů pohroužil do svých myšlenek a poslal Saňdžaju pryč. Když odešel i Vjásadéva, starý král zůstal sám jen se svou manželkou. Byl zmaten. Krišnovu svrchovanost nemohl popřít. Saňdžajovy popisy podpořené Vjásadévou byly jasné a dokonalé. Bylo mu zřejmé, že stavĕt se proti Krišnovi a tĕm, které podporuje, znamená jistou porážku. Je-li však zničení Kuruovců Krišnovým přáním, co může dĕlat? Zdálo se mu, že ať udĕlá cokoliv, tváří v tvář Pánovu božskému plánu je to zbytečné. Dhritaráštra sedĕl a vzdychal s hlavou v dlaních. Opravdu si Krišna přeje, aby všichni jeho synové, příbuzní a přátelé zahynuli? Proč se tedy chystá přijet do Hastinápuru uzavřít mír? Tuto záhadu nebyl slepý král s to rozluštit.