Kapitola 2
ŠIKHANDÍHO OSUD (BHÍŠMOVO VYPRÁVĔNÍ)
Když dospĕl, uvažoval jsem, že nastal čas najít mu manželku. Slyšel jsem, že král Káší připravil pro svoje tři dcery — Ambu, Ambiku a Ambáliku — svajamvaru. Rozhodl jsem se do Káší vypravit na svém kočáře připraven k boji. Na svajamvaru přijeli králové a princové z celého svĕta a všichni doufali, že se za nĕ jedna z dívek provdá.
Po zhodnocení situace jsem si vzpomnĕl, že moudří schvalují mnoho druhů svateb, ale pro kšatriju je nejvhodnĕjší ta, při níž nevĕstu unese ze shromáždĕní bojovníků, které porazí. Potom jsem králům oznámil, že jsem se rozhodl odvézt všechny tři princezny pro svého mladšího bratra, a vyzval jsem je, aby mi v tom, je-li to v jejich silách, zabránili.
Poté jsem všechny tři dívky naložil na kočár a vyrazil pryč. Králové byli nejprve překvapeni, ale pak se jich zmocnil vztek. Chvatnĕ si oblékli brnĕní, nasedli na kočáry a brzy mĕ jich pronásledovaly celé stovky. Na můj kočár dopadaly tisíce šípů, ale všem jsem se obratnĕ vyhnul. Zatímco se princezny třásly strachem, uchopil jsem svůj luk a otočil se ke králům čelem. Odrazil jsem příval jejich šípů vlastními a zároveň jsem zasáhl všechny svoje protivníky. Střílel jsem tak rychle, že moji nepřátelé byli naprosto zmateni a nezbývalo jim, než chválit moji odvahu. Nĕkteré jsem zabil a jiným roztříštil zbranĕ a rozerval brnĕní. Proto ustoupili a rozprchli se do všech stran.
Šálva však v pronásledování pokračoval. Byl rozhodnut získat si ruku jedné z dívek a hnal se za mnou s řevem: „Stůj, stůj!“
Donutil mĕ, abych se mu postavil. Strhla se divoká, ale krátká bitka. Brzy jsem ho přemohl a zničil mu kočár, ale rozhodl jsem se ho nezabít. Potom jsem se vrátil do Hastinápuru se všemi třemi dívkami.
Po příjezdu do Hastinápuru za mnou přišla nejstarší princezna, Ambá, a řekla: „Za manžela jsem si již zvolila Šálvu. I on mĕ přijal ve svém srdci a můj otec se sňatkem souhlasil. Vybrala bych si ho bĕhem svajamvary, ale ty jsi mĕ unesl, a tak jsem k tomu nemĕla příležitost. Ó znalče ctnosti, řekni mi, co mám dĕlat?“
Požádal jsem ji, aby počkala, zatímco jsem o tom rozmlouval s bráhmany. Dospĕli jsme k závĕru, že Ambĕ by mĕlo být dovoleno odejít do Šálvova mĕsta a nabídnout se mu. S doprovodem knĕží a služebnic jsme ji tedy poslali k Šálvovi. Když ji však spatřil, řekl jí: „Ó ženo svĕtlé pleti, už tĕ za manželku nechci, protože si tĕ již vzal jiný. Před zraky všech ostatních králů si tĕ Bhíšma vesele odvedl pryč. Jak si tĕ mohu já, který musí pro ostatní stanovit zákon, teď vzít? Dotkl se tĕ jiný muž. Podle svatých knih tĕ za manželku již přijmout nemohu.“
Ambá se snažila zmĕnit Šálvův názor odvoláváním se na to, že ji únos neučinil šťastnou a že při první příležitosti odešla za ním. Král byl však neoblomný a trval na tom, že si ji nevezme. Zklamané princeznĕ nařídil, aby se vrátila do Hastinápuru. Naříkala jako samička orlovce a uvažovala: „Kterou ženu na svĕtĕ by mohlo postihnout vĕtší neštĕstí než to, jež nyní potkalo mĕ? Byla jsem zbavena přátel, Šálva mi ukřivdil, nemohu se vrátit do Hastinápuru a s takovou hanbou a všemi zavržena se nemohu vrátit ani domů.“ Když Ambá přemítala o příčinĕ svých potíží, došla nakonec k závĕru, že vinu nesu já, a chtĕla se mi pomstít. Místo návratu do Hastinápuru se rozhodla odejít do poustevny, kde strávila noc. Ráno ji rišiové našli pohrouženou v nářku a zeptali se, co jí trápí. Všechno jim vylíčila a požádala je o pomoc. Oni jí však odpovĕdĕli: „Zřekli jsme se veškeré svĕtské činnosti. Jak ti tedy můžeme pomoci?“
Ambá prosila, aby jí dovolili zůstat s nimi a vĕnovat se askezi. Byla si jista, že neštĕstí, které ji postihlo, je následek jejích minulých hříchů, jichž by se mohla askezí zbavit.
Rišiové se mezi sebou poradili. Nĕkteří se domnívali, že ji mĕl Šálva přijmout, a jiní navrhovali, abych si ji vzal já. Nakonec rozhodli, že by se mĕla vrátit k otci, protože žena musí být vždy pod ochranou manžela, syna nebo otce. Ambá to však odmítla s tím, že se do otcova mĕsta nikdy nevrátí, protože by ji tam čekal život v hanbĕ.
Zatímco rišiové sedĕli a uvažovali, co podniknout, do poustevny přišel vznešený mudrc Hótraváhana. Amby se mu zvláštĕ zželelo, protože byl shodou okolností jejím dĕdem z matčiny strany. To, že jsem jí svým únosem zničil život, ho rozzuřilo. Rty třesoucími se vztekem pronesl: „Ó Ambo, již jsi se natrápila dost. Nechoď do domu svého otce, protože to tvůj zármutek jen zvýší. Svůj případ bys mĕla přednést vznešenému Parašurámovi. Je to můj dobrý přítel a dobrodinec. Kvůli mnĕ tĕ určitĕ žalu zbaví. Buď přesvĕdčí Bhíšmu, aby si tĕ vzal, nebo ho zabije v bitvĕ. Pouze tento svĕtec má k obojímu dostatek sil.“
Osud tomu chtĕl, že Parašuráma mĕl následujícího dne přijít do poustevny. Dorazil brzy ráno oblečen v černé jelení kůži a obklopen svými žáky. Se sekerou na rameni a s lukem v ruce působil hrozivĕ. Na ramena mu splývaly dlouhé spletené vlasy a oči mu plály jako oheň. Když byl ostatními mudrci řádnĕ přijat a uctĕn, posadil se s Hótraváhanou a dozvĕdĕl se od nĕho o Ambinĕ neštĕstí. Zavolal si ji a řekl: „Jsi mi stejnĕ drahá jako Hótraváhanovi. Povĕz mi, co mám pro tebe udĕlat. Jestli chceš, mohu Bhíšmovi přikázat, aby si tĕ vzal. Pokud neuposlechne, zničím ho i všechny jeho ministry v bitvĕ. Nebo mám radĕji poručit Šálvovi? Jaké je tvé rozhodnutí, ó princezno.“
Ambá odpovĕdĕla: „Zdá se, že příčinou mého současného trápení je Bhíšma. Myslím, že bys ho mĕl zabít. Zmocnila se mĕ taková touha po pomstĕ, že jediné, po čem prahnu, je přivodit mu smrt. Ó vznešený mudrci, zabij toho chtivého a hanebného muže kvůli mnĕ.“
Parašuráma váhal použít proti mnĕ zbraň a řekl: „Použiji svoje zbranĕ jen, pokud o to požádají bráhmanové. To je můj slib. Mohu však přinutit Bhíšmu či Šálvu k uposlechnutí svého rozkazu. Zvol si tedy jednoho z nich svým manželem, krásná dívko, a já se postarám o zbytek.“
Ambá se již rozhodla, že si nepřeje nic jiného než moji smrt, a opakovanĕ žádala Parašurámu, aby mĕ vyzval k boji. Právĕ tehdy ho ze soucitu k Ambĕ požádal i další riši, Akritavana, aby bojoval. Protože to byla žádost bráhmany, Parašuráma nakonec řekl: „Dobrá, půjdu k Bhíšmovi a pokusím se to vyřešit mírumilovnĕ. Pokud má slova nepřijme, pak ho zcela jistĕ zabiji.“
Příštího dne se vydal s Ambou do Hastinápuru. Se vší vážností jsem ho uctil a poté mi s hnĕvem v hlase řekl: „Ó Bhíšmo, s jakým vĕdomím jsi unesl Ambu? Přestože ses jí násilím zmocnil, nakonec jsi ji poslal pryč. Připravil jsi ji o čest, neboť teď si ji žádný jiný muž nevezme. Proto bys ji mĕl přijmout buď sám, nebo pro svého bratra.“
Odpovĕdĕl jsem: „Tuto dívku v žádném případĕ nemohu přijmout zpĕt, protože zaslíbila srdce jinému. Ctnostný muž by si takovou ženu nemĕl nikdy vzít. Nemohu se vzdát svojí povinnosti pod vlivem strachu, chamtivosti, připoutanosti nebo lítosti. To je můj slib, o Rámo.“
Mudrc se rozlítil: „Pokud se nebudeš řídit mými pokyny, zabiji tĕ a také všechny tvoje ministry.“
Nĕkolikrát to zopakoval a já jsem se ho snažil mnoha způsoby uklidnit pomocí laskavých slov. Když jsem pochopil, že chce bojovat, zeptal jsem se: „Proč se mnou chceš bojovat, ó nejlepší ze svého rodu? V dĕtství jsem byl tvým žákem a učil jsi mĕ bojovým umĕním.“
Parašuráma odpovĕdĕl: „I když jsem tvůj učitel, neuposlechl jsi můj příkaz. Existuje jen jediný způsob, jak mĕ uspokojit — buď přijmi tuto dívku a zachovej svůj rod, nebo se připrav na smrt.“
Slova mého gurua však v mém srdci místo nenalezla. Odpovĕdĕl jsem: „Ó pane, to, co mi poroučíš, nemohu udĕlat. Proč o to usilovat? Který pošetilý muž by do svého domu přijal ženu, jež touží po jiném? Navíc jsem složil slavnostní slib, že se nikdy neožením. Ve tvém příkazu nevidím žádnou ctnost. Bůh Váju prohlásil, že učitele se lze zříci, pokud je pošetilý, sešel ze správné cesty nebo nezná svoje povinnosti. V tomto případĕ nepovažuji za hřích s tebou bojovat, na rozdíl od podvolení se tvému příkazu. Nabádáš mĕ k nečestnému skutku jen pro svůj prospĕch. Staň se nyní svĕdkem síly mých paží i mé nadlidské odvahy. Pojďme na Kurukšétru. Až budeš zabit mými šípy, dosáhneš slavných končin, které sis askezí zasloužil, ó ty, jehož jediným bohatstvím je oddanost.“
To už jsem byl rozzuřen i já. Dodal jsem: „Chvástáš se, že jsi přemohl celý rod kšatrijů, ale dnes dokáži, že toto chvástání je prázdné. Když jsi porazil ty kšatriji, ještĕ jsem nebyl na svĕtĕ, ani nikdo mnĕ podobný. Zničil jsi jen trávu. Ale už se narodil ten, kdo skoncuje s tvým vychloubáním a touhou bojovat. Tvoji pýchu zničím, o tom nepochybuj.“
Mudrc se usmál: „Je štĕstí, že si přeješ bojovat, ó Bhíšmo. Tak učiním tvojí drzosti přítrž. Budeme bojovat na Kurukšétře. Tam tĕ tvoje matka Gangá uvidí ležet na zemi jako potravu supů. Ó vládce Zemĕ, tvoje matka si takový pohled sice nezaslouží, ale musí tomu tak být, neboť jsi pošetilý a přespříliš pyšný.“
Poklonil jsem se mudrci a odvĕtil: „Budiž.“ Vykonal jsem smírčí obřady, jež mi mĕly zajistit požehnání bráhmanů, nasedl na kočár a vyjel z mĕsta. Mĕl jsem s sebou všechny zbranĕ a kočár zastínĕný bílým slunečníkem táhli moji bĕlouši schopní bĕžet rychle jako vítr. Při odjezdu mĕ opĕvovali básníci a pĕvci. Dorazil jsem na Kurukšétru a spatřil čekajícího Rámu svírajícího svůj obrovský luk. Byli tam tisíce jeho stoupenců a kolem bojištĕ stálo bezpočet rišiů. Na obloze jsem vidĕl bohy v čele s Indrou. Znĕla nebeská hudba a z oblohy padaly kvĕty.
Moje matka přišla za mnou jako nebešťanka v lidské podobĕ a zeptala se: „Co chceš dĕlat, můj milý synu?“
Když jsem jí to řekl, pokárala mĕ: „S bráhmanou bys bojovat nemĕl. Vyvaruj se boje s Džamadagniho synem. Jeho síla se vyrovná Šivovĕ a vyhladil rod kšatrijů. To vše víš. Proč s ním tedy přicházíš bojovat?“
Vysvĕtlil jsem matce vše, co se stalo, a dal jasnĕ najevo, že nyní neustoupím. Šla tedy za mudrcem a úpĕnlivĕ ho prosila, aby se mnou nebojoval. Byl jsem, koneckonců, jeho žák — tedy totéž, co jeho syn.
Mudrc odvĕtil, že se rozhodl dát mi lekci. Matka, když nemohla zastavit ani jednoho z nás, s obavami o můj život bojištĕ opustila.
Pohlédl jsem na Parašurámu a vidĕl, že nemá kočár ani brnĕní. Zvolal jsem: „Jak s tebou mohu bojovat, když stojíš na zemi, ó Rámo? Nastup do kočáru a oblékni si brnĕní, neboť nyní vypustím svoje zbranĕ.“
Ráma mi se smíchem odpovĕdĕl: „Zemĕ je můj kočár, Védy moji konĕ a vítr můj vozataj. A matky Véd — Gájatrí, Sávitrí a Sarasvatí — jsou mým brnĕním. Budu bojovat pod jejich starostlivou ochranou, ó pýcho Kuruovců.“
Mudrc mĕ okamžitĕ celého zasypal hustým přívalem šípů. Když jsem jeho šípy odvracel, vidĕl jsem ho nastupovat do zářícího kočáru podobného mĕstu. Byli v nĕm zapřaženi nebeští konĕ a chránilo ho a zdobilo zlaté pancéřování a šperky. Pohled na ten kočár stvořený jeho vůlí byl úžasný. Mudrc na nĕm stál odĕn v zářícím brnĕní a vypadal jako Jamarádža obklopený zosobnĕnými astrami. Jeho žák Akritavana, který ho vybídl k boji, se stal jeho vozatajem a obratnĕ řídil kočár. Ráma vykřikl: „Do toho! Do toho!“
Odrazil jsem další dva přívaly šípů a potom jsem sestoupil z kočáru, odložil zbranĕ a vydal se k mudrci, před kterým jsem se položil na zem. „Ať jsi mi v bitvĕ rovnocenný nebo nadřazený, budu s tebou bojovat, můj pane, i když jsi můj učitel. Požehnej mi, abych zvítĕzil.“
Ráma se usmál: „Ó nejlepší z Kuruovců, zachoval ses správnĕ a potĕšil jsi mĕ. Kdybys ke mnĕ takto nepřišel, proklel bych tĕ. Nemohu ti požehnat, abys zvítĕzil, protože tĕ sám chci porazit. Jdi a bojuj čestnĕ a vytrvale, ó hrdino.“
Vrátil jsem se ke svému kočáru a zatroubil na lasturu na znamení začátku bitvy. Vrhali jsme na sebe všechny druhy zbraní a urputnĕ bojovali s touhou po vítĕzství. Se smíchem jsem vystřelil šípy se širokým ostřím, které opakovanĕ tříštily jeho luk na kusy. Další šípy pronikaly jeho tĕlem, opouštĕly je potřísnĕné krví a zarývaly se do zemĕ jako syčící hadi, ale mudrc se svojí duchovní silou udržoval naživu a bránil se s dĕsivou energií.
Krví zbrocený Ráma stál ve svém kočáře jako sopka chrlící lávu. Odpovĕdĕl mi ostrými šípy, které mĕ zasáhly jako blesky a probodly mi životnĕ důležité orgány. Třásl jsem se a opřel se o žerď s vlajkou. Zburcoval jsem veškerou houževnatost a po znovunabytí klidu jsem na Rámu vystřelil sto smrtonosných šípů. Zasažený Ráma padl omráčen na podlahu svého kočáru.
Okamžitĕ mĕ zachvátila lítost. „Co jsem to udĕlal? Zabil jsem vlastního učitele, ctnostného bráhmanu.“ Pustil jsem zbranĕ a chytil se zoufale za hlavu, ale Ráma brzy opĕt vstal, neboť mu vozataj zkušenĕ vyjmul šípy z tĕla a ošetřil ho. Slunce zapadlo a my jsme pro ten den zanechali boje. Večer jsme se sešli jako přátelé.
Za úsvitu příštího dne jsme proti sobĕ opĕt stáli na bojišti. Ráma vystřelil planoucí šípy s hroty podobnými hadím tlamám a já jsem je ještĕ za letu srazil vlastními šípy. Mudrc se potom uchýlil k používání nebeských zbraní, které jsem odrazil svými vlastními. Bĕhem té prudké výmĕny zbraní jsem byl znenadání zasažen do hrudi šipkou, jež mĕ zbavila vĕdomí. Vozataj mĕ rychle odvezl z bitvy a všichni Rámovi stoupenci spolu s Ambou provolávali mudrci slávu.
Po chvíli jsem se probral z mrákot a nařídil vozataji vrátit se do bitvy. Ten pobídl konĕ. Když nás vezli k Rámovi, vypadalo to, jako by tančili. Jakmile jsem ho spatřil, vystřelil jsem stovky přímo letících šípů, které při letu hlasitĕ svištĕly, ale Ráma je všechny roztříštil na kusy vlastními šípy, takže dopadly bez užitku na zem. Vzápĕtí jsem na Rámu vyslal stovky dalších šípů, zatímco on stále odrážel můj poslední útok. Ty ho zaskočily a zbavily vĕdomí, až spadl z kočáru. Z řad jeho stoupenců se ozvalo hlasité volání „Bĕda!“
Když princezna z Káší spolu s mnoha jeho žáky vidĕla, jak leží na zemi jako Slunce spadnuvší z nebe, bĕželi k nĕmu a ošetřili ho. Pokropili mu tvář studenou vodou a pronesli příznivé hymny. Ráma pomalu vstal a pohlédl na mĕ, jak sedím na kočáře. Zuřivĕ vykřikl: „Stůj Bhíšmo. Již teď jsi mrtvý!“
Ještĕ než nastoupil do kočáru, vystřelil na mĕ šíp připomínající žezlo boha smrti. Zasáhl mĕ do pravého boku, až jsem se celý otočil dokola. Když jsem se potácel, Ráma mi zabil konĕ. Zároveň mĕ zasypal tisíci dalších šípů. Mnou to však neotřáslo a jeho útok jsem obratnĕ odrazil. Zatímco jsem srážel jeho šípy, vozataj mi rychle přivezl čerstvé konĕ. Hrozivý souboj pokračoval. Naše nebeské šípy se setkávaly vysoko ve vzduchu a zůstávaly na místĕ, aniž spadly na zem. Oblohu pokryla síť šípů, jež zastínila slunce. Ráma na mĕ střílel tisíce, pak deseti tisíce a nakonec milióny šípů, které jsem včas odrazil nebeskými zbranĕmi. Na nebi vzplál obrovský oheň, který spálil okolní lesy na popel. Zatímco náš boj takto pokračoval, zapadlo slunce a bitva ustala.
Bojovali jsme mnoho dní používaje všech nebeských zbraní a všech druhů boje, které popisují Védy. Ráma vypouštĕl střely, které lze popsat jen stĕží. Nabývaly rozmanitých podob a přilétaly ze všech stran. Já se ve svém kočáře neustále otáčel, odrážel jeho zbranĕ a snažil se o protiútok mými vlastními. Oba jsme hledali mezery v protivníkovĕ obranĕ a sami se pečlivĕ bránili. Bitva trvala celý den a v noci jsme odpočívali. Boj nás oba dva nesmírnĕ vyčerpal.
Dvacátého třetího dne bitvy Ráma bojoval s dvojnásobnou silou. Znenadání vystřelil ohromné množství šípů, které dopadly na moje konĕ a vozataje jako jedovatí hadi. Všechny je zabil a já zůstal stát na nehybném kočáře, zatímco Ráma na mĕ střílel své smrtonosné šípy. Když jsem je odrážel, vypustil mocnou střelu, která mĕ zasáhla do hrudi jako blesk a srazila z kočáru. Na zem jsem dopadl plných padesát kroků dozadu od kočáru.
Ráma, který mĕ považoval za mrtvého, zaburácel jako bouřkový mrak a všichni jeho stoupenci mu provolávali slávu. Kuruovce, kteří mĕ doprovázeli, zachvátil zármutek. Když jsem tam tak omráčen ležel, uvidĕl jsem vedle sebe osm zářících bráhmanů v nebeských podobách. Zdvihli mĕ ze zemĕ a laskavĕ mĕ podepřeli. Pokropili mi obličej studenou vodou a řekli: „Neboj se. Tvůj úspĕch je nablízku.“
Vstal jsem osvĕžen a povzbuzen a spatřil svůj kočár s čerstvými koňmi, o které se starala moje matka. Dotkl jsem se jejích nohou a uctil památku svých předků. Potom jsem nastoupil do kočáru a poslal ji pryč. Chopil jsem se opratí a pokračoval v boji. Podařilo se mi Rámu zasáhnout velmi mocným šípem, který se mu zabodl hluboko do tĕla. Klesl na kolena, a když v bezvĕdomí padal, luk mu vypadl z ruky.
Poté jsem spatřil mnoho nepříznivých znamení. Z oblohy pršela krev a meteory. Nastalo zatmĕní slunce, vál silný vítr a zemĕ se třásla. Ráma byl však jen omráčen. Zakrátko se opĕt postavil na nohy a boj pokračoval. Oba jsme na sebe vrhali svoje nejhrozivĕjší zbranĕ, dokud slunce nezapadlo. Tehdy jsme se opĕt odebrali na noc k odpočinku.
Té noci, když jsem ležel na lůžku a poranĕné tĕlo mi ošetřovali lékaři, mĕ napadlo, že ta bitva snad nikdy neskončí. Modlil jsem se k bohům, aby mi ukázali nĕjaký způsob, jak Rámu přemoci. Pozdĕji jsem ve spánku opĕt spatřil onĕch osm bráhmanů, kteří mĕ navštívili na bojišti. Znovu mi dodali odvahy slovy: „Nemĕj strach, ó synu Gangy. Jsi naše vlastní tĕlo a poskytneme ti veškerou ochranu. Rámu jistĕ porazíš. Zde je zbraň, kterou jsi znal ve svém minulém životĕ. Vyrobil ji Višvakarmá, jmenuje se prašvápa a nikdo na Zemi ji nezná, dokonce ani Ráma. Vyvolej ji v mysli bĕhem zítřejší bitvy a zjeví se ti. Rámu sice srazí, ale nezabije. Nemůže být zabit, ale prašvápa ho přemůže a zbaví ho vĕdomí. Ty ho pak budeš moci vzkřísit zbraní samvódhana.“
Zářící bráhmanové zmizeli a já jsem se radostnĕ probudil. Vyšlo slunce a bitva pokračovala. Povzbuzení z úst nebeských bráhmanů mi dodalo novou sílu a energii do boje. Po divoké výmĕnĕ zbraní jsem pomyslel na prašvápu. Mantry se mi ihned vybavily v mysli, ale v tom okamžiku jsem zaslechl bouřlivý křik nebeských hlasů: „Ó Bhíšmo, nepoužívej prašvápu.“
Aniž bych je vzal na vĕdomí, přiložil jsem zbraň na luk a zamířil na Rámu. Najednou se přede mnou objevil riši Nárada. „Bohové stojí na nebesích a zakazují ti použít tuto zbraň. Ráma je asketa, bráhmana a tvůj učitel. Ó synu Kurua, nevystavuj ho žádným způsobem ponížení.“
Parašuráma, který vidĕl na mém luku neodolatelnou prašvápu a nevĕdĕl, že mi bylo zakázáno ji vystřelit, vykřikl: „Bĕda, ó Bhíšmo, jsem zničen!“ a pustil luk. Potom k nĕmu přistoupil jeho otec Džamadagni s ostatními nebeskými mudrci a přikázali mu, ať přestane bojovat. Řekli mu, že jsem byl jeden z osmi vasuů a že mĕ nemůže v bitvĕ zabít. Džamadagni řekl: „Ardžuna, mocný Indrův syn, bude v budoucnosti příčinou Bhíšmovy smrti. Tak přikázal Brahmá.“
Bitva skončila. S tĕžkými zranĕními jsem předstoupil před svého učitele a položil se mu k nohám. On potom oslovil Ambu: „Ó princezno, vidĕla jsi, že jsem se snažil Bhíšmu porazit, a přesto se mi to nepodařilo. Proto můžeš jít, kam si přeješ. Více již udĕlat nemohu.“
Dívka smutnĕ odpovĕdĕla: „Budiž, ó svĕtče. Udĕlal jsi pro mĕ, co bylo v tvých silách, a jsem ti za to vdĕčná. V mém srdci však stále plane pomsta. Podstoupím askezi, a tak získám sílu osobnĕ přivodit Bhíšmovu smrt.“
Mého učitele velmi potĕšila má odvaha a požehnal mi, že se mi v bitvĕ nikdo nevyrovná. Když se mu Ambá poklonila, se všemi svými následovníky odešel.
Ambá odešla do lesa. Odebrala se k Jamunĕ a vĕnovala se tvrdé askezi. Vĕdĕl jsem vše, protože jsem po návratu do Hastinápuru určil muže, aby ji neustále hlídali. Jeden rok stála na břehu řeky a postila se. Stála se zdviženýma rukama, vyhublá, se zhrublou kůží ožehnutou sluncem a spletenými vlasy.
Po roce přerušila půst tím, že snĕdla jeden suchý list. Pak setrvala další rok ponořena po pás ve vodĕ. Stála na jedné noze a plála rozhořčením.
Tak vytrvala dvanáct let. Příbuzní ani nikdo jiný ji nedokázal přesvĕdčit, aby přestala. Potom od Jamuny odešla, cestovala dle libosti a navštĕvovala svaté poustevny mnoha mudrců. Celou tu dobu pokračovala v askezi, koupala se třikrát dennĕ, tiše meditovala a postila se. Její vzhled se z laskavého zmĕnil v nelítostný a začala z ní vyzařovat asketická síla.
Jednoho dne, když se koupala v Ganze, jí moje matka řekla: „Proč provádíš tak hrozivou askezi, ó dívko?“
Ambá odpovĕdĕla: „Přeji si zničit Bhíšmu, který je tak mocný, že ho nedokázal přemoci ani Parašuráma. Askezí chci nabýt nepřekonatelné síly.“
Moji k oceánu plynoucí matku její slova rozzlobila: „Ó ženo, tvoje jednání je nečestné. Tvého cíle se ti nepodaří dosáhnout, protože jsi slabá. Ó dcero Káší, jestli se svého odhodlání nevzdáš, prokleji tĕ, aby ses stala hrozivou řekou, v níž teče voda jen v období dešťů. Kéž jsi plná krokodýlů a jiných dravých vodních živočichů.“
Když to moje matka dořekla a pokusila se o úsmĕv, zmizela a zanechala Ambu stát ve svých vodách. Princezna však přesto neustala. Oddala se naopak ještĕ tvrdší askezi, nic nejedla ani nepila, a ovládala dokonce i dech. Cestovala i nadále, a když dospĕla do Vatsabhúmi, padla k zemi a promĕnila se v řeku. Je známo, že řeka ve Vatsabhúmi teče pouze v období dešťů a kvůli množství krokodýlů a nebezpečných ryb se k ní nelze přiblížit.
Díky askezi se však v řeku promĕnila jen polovina jejího tĕla, zatímco druhá žila stejnĕ jako dříve. Pokračovala v askezi a po nĕjaké dobĕ za ní přišli rišiové z Vatsabhúmi. Zeptali se, co si přeje, a když odpovĕdĕla, řekli: „Mĕla bys vyhledat Mahádévovu přízeň, neboť tento bůh dokáže splnit jakékoliv přání.“
Ambá se modlila k bohu Šivovi a on se jí brzy zjevil a zeptal se, co si přeje. Když ho požádala o sílu mĕ zabít, odpovĕdĕl: „Zabiješ ho.“ Ambá se potom zeptala, jak to bude možné vzhledem k tomu, že je žena. Šiva odvĕtil: „Moje slova nikdy nemohou vyjít naprázdno. Ó požehnaná, staneš se mužem a zabiješ Bhíšmu v bitvĕ. V příštím životĕ si budeš toto vše pamatovat. Narodíš se v Drupadovĕ rodu a staneš se mahárathou, který bude hbitĕ ovládat zbranĕ a v bitvĕ bude obratný a nelítostný. Nebude to dlouho trvat.“
Šikhandí byl tedy v minulém životĕ Ambá. Narodil se nejprve jako žena a potom získal svoji současnou podobu. Poslouchejte, jak k tomu došlo.
Drupadova královna byla dlouho bezdĕtná. Společnĕ se svým manželem tedy uctívala Šivu, aby mĕla dítĕ. Její muž se modlil o mocného syna, ale Šiva mu řekl, že jeho manželka porodí dceru, která se pozdĕji promĕní v muže. Přestože Drupada boha prosil jen o syna, Šiva odpovĕdĕl: „Stane se, jak jsem řekl, neboť tak rozhodl osud.“
Brzy poté Drupadova královna počala a v pravý čas porodila dceru. Drupada, pamĕtliv Šivových slov, oznámil, že se narodil syn a nechal provést všechny obřady určené pro chlapce. Nemluvnĕ nikdo nevidĕl a pravdu znalo jen nĕkolik důvĕryhodných služebníků v paláci.
Drupada dceru vychovával s láskou a učil ji psaní a všem umĕním. Nechal ji také zasvĕtit do lukostřelby a ostatních umĕní boje. Když dospĕla, královna požádala Drupadu, aby jí našel vhodnou nevĕstu. Drupady se zmocnila úzkost, protože jeho dcera se stále ještĕ nepromĕnila v syna. Že by Šiva nemluvil pravdu? Jeho manželka však pevnĕ vĕřila, že Mahádévův slib nemůže vyznít naprázdno. Šikhandí se stane mužem, a mĕl by si proto vzít ženu.
Královnina víra Drupadu přesvĕdčila, a tak zařídil svatbu. Vybral dceru Hiranjavarmy, krále Dašárnaků. Tento král byl neporazitelný a mĕl radost, že může dát dceru Drupadovu synovi. Bĕhem svatby nikdo nic netušil. Mladá Šikhandí, krásná jako bůh, k ní přišla oblečená jako chlapec v nádherném brnĕní. Pamatovala si události ze svého minulého života a Šivova slova, a tak i když se narodila jako žena, chovala se jako muž.
Bylo však jen otázkou času, než Hiranjavarmova dcera objeví pravdu. Vypravila posly ke svému otci, aby mu oznámila, že Drupadův syn je ve skutečnosti žena. Otec se rozzuřil a poslal k Drupadovi vyslance, který jeho jménem prohlásil: „Tvoje nestydatost mĕ urazila. Jak jsi mohl přijmout moji dceru jako manželku pro tvoji vlastní dceru? Chystám se přijít a za tento čin tĕ potrestat. Brzy tĕ i s tvými ministry zabiji.“
Drupada byl přistižen jako zlodĕj. Nebyl schopen nic říci. Snažil se přesvĕdčit manželku Šikhandí, že její „manžel“ se brzy stane mužem, ale marnĕ. Dívčin otec shromáždil velkou armádu a vydal se na pochod ke Kámpilji. Znepokojený Drupada řekl manželce: „Jsme hlupáci a přivolali jsme na naše hlavy velké neštĕstí. Hrozí nám nebezpečí. Co bychom teď mĕli podle tebe dĕlat?“
Drupada a jeho žena usoudili, že jejich jediným útočištĕm je uctívání bohů. Drupada prosil bohy a Hiranjavarmá se zatím blížil k jeho zemi.
Mezitím Šikhandí, zarmoucená nebezpečím, do nĕhož je všechny podle svého mínĕní uvedla, opustila mĕsto. S rozhodnutím vzít si život vstoupila do lesa v oblasti, která byla domovem mocného jakši jménem Sthúna. Našla jeho sídlo, bílý palác natřený vápnem, vstoupila do nĕj a usedla, aby se oddala askezi. Za nĕkolik dní se Sthúna vrátil a vidĕl ji tam sedĕt vyhublou půstem. Jakša mĕl laskavou povahu, a tak se jí zeptal na důvod její askeze. Řekl: „Povĕz mi, jestli ti mohu nĕjak pomoci.“
Šikhandí odpovĕdĕla: „Nikdo mi nemůže dát to, po čem toužím.“
Sthúna však nesouhlasil: „Já ti určitĕ mohu dát vše, co si přeješ, ó princezno. Jsem Kuvérův společník a mohu udílet požehnání, i taková, která bĕžnĕ udĕlit nelze. Řekni mi tedy, co si přeješ.“
Šikhandí podrobnĕ vyložila celý svůj příbĕh a na závĕr řekla: „Jediný způsob, jak zachránit současnou situaci, je, že získám svoje mužské pohlaví, ó bezchybný.“
Jakša, jehož její příbĕh rozesmutnĕl a který cítil tlak osudu, její žádost pečlivĕ zvážil. Nakonec odpovĕdĕl: „Opravdu se tak musí stát. Dám si však jednu podmínku. Tvoje přání jsem schopen splnit jedinĕ výmĕnou svého pohlaví za tvoje, ale musíš mi je po krátké dobĕ vrátit.“
Šikhandí souhlasila, že se ke Sthúnovi vrátí, hned jak Hiranjavarmá opustí Kámpilju. Pak si vymĕnili pohlaví a Šikhandí se vrátila do otcova paláce.
Když Hiranjavarmá dorazil s armádou do Kámpilji, poslal svého knĕze k Drupadovi s tĕmito slovy: „Pojď se mnou bojovat, mizero. Podvedl jsi mne.“ Tehdy se však Šikhandí již vrátil v mužské podobĕ. Drupada řekl: „Došlo k omylu, ó svĕtče. Král byl mylnĕ informován. Přesvĕdč se sám o pohlaví mého syna.“
Překvapený Hiranjavarmá poslal spousty krásných dívek, aby zjistily Šikhandího skutečné pohlaví. Když mu oznámily, že Drupadův syn je doopravdy mužem, dorazil do Kámpilji s radostí v srdci. Strávil u Drupady nĕjaký čas a nakonec se vrátil do svojí zemĕ, šťastný z nového spojenectví s Drupadou.
Sthúna se ukryl ve svém paláci a čekal, až se Šikhandí vrátí. Právĕ tehdy se stalo, že kolem letĕl Kuvéra prohánĕjící se po obloze ve svém nebeském kočáře. Uvidĕl Sthúnův krásnĕ zářící palác ozdobený barevnými prapory, drahokamy a girlandami. Přistál a přiblížil se k paláci, ale když ho nikdo nepřicházel uvítat, rozzlobenĕ se zeptal svých společníků: „Který hlupák tady žije? Proč mĕ nevítá?“
Nĕkteří z jakšů potom Kuvérovi oznámili, co se stalo. Řekli mu, že se Sthúna zahanbenĕ skrývá v paláci. Kuvéra nařídil: „Přiveďte sem toho pošetilce. Potrestám ho.“
Sthúna vyšel ven a zůstal ostýchavĕ stát před svým pánem Kuvérou ve své ženské podobĕ. „Proč jsi to udĕlal?“ zeptal se Kuvéra. „Tím, že ses vzdal svého pohlaví, jsi ponížil jakši. Proto tĕ proklínám, abys již nenabyl mužského pohlaví. Také Šikhandí nenabyde svojí ženské podoby.“
Ostatním jakšům se Sthúny zželelo. Udĕlal to koneckonců jen z laskavosti. Požádali Kuvéru, aby kletbu omezil, a Sthúna tak nebyl potrestán navždy.
Kuvéra prohlásil: „Až Šikhandí zemře, Sthúnovi se jeho mužská podoba vrátí. Ať nezoufá.“
Mocný Kuvéra, který dokáže za okamžik urazit velké vzdálenosti, pak se svými následovníky odjel. Krátce nato se vrátil Šikhandí. „Ó Sthúno, nyní ti vrátím tvoje mužské pohlaví, jak jsme se dohodli.“
Sthúna odpovĕdĕl: „Bylo určeno, že ti v tomto životĕ zůstane, ó vznešený. Vrať se laskavĕ do svého sídla.“ Jakmile to Šikhandí slyšel, s radostí se vrátil do Kámpilji.
* * *
Když Bhíšma dovyprávĕl svůj příbĕh, dodal: „A tak mĕ Šikhandí, dříve Ambá, nenávidí, ale protože se původnĕ narodil jako žena, nikdy proti nĕmu nepozvednu zbraň. Toto jsem slíbil — nebudu bojovat se zbraní proti ženám, tĕm, kdo mají ženská jména, a ani tĕm, kdo vypadají jako ženy. Ó Durjódhano, se Šikhandím nebudu bojovat, ani když mĕ napadne, aby mĕ zabil.“
Durjódhana přikývl a pohlédl uctivĕ na Bhíšmu. I když s ním praotec často jednal drsnĕ, princ nemohl popřít jeho vznešenost. Durjódhana položil ruku na královské žezlo a řekl: „Ó synu Gangy, teď budeme muset bojovat s mocnou pánduovskou armádou. Oplývá hrdiny, kteří se vyrovnají ochráncům vesmíru, a bude stejnĕ obtížnĕ překonatelná jako oceán. Řekni mi, ó praotče, kolik času ti podle tvého názoru zabere jejich zničení?“
Bhíšmův vrásčitý, ošlehaný obličej ozdobený splývajícím bílým vousem se rozjasnil úsmĕvem. „Je správné, že se ptáš, Durjódhano. Velitel musí před započetím boje znát silné i slabé stránky nepřítele i svoje vlastní. Slyš tedy o nejvyšší možné síle, kterou v této válce projevím. Používaje obyčejné zbranĕ na obyčejné vojáky a nebeské zbranĕ na ty, kdo je ovládají, mohu dennĕ zabít deset tisíc pĕšáků a tisíc bojovníků na kočárech. Může to být i více. Jestli mĕ v zápalu boje popadne hnĕv, mohu zabít mnohem více mužů. Vĕz však, že budu bojovat jen čestnĕ.“
Bhíšma připomnĕl Durjódhanovi pravidla boje, které nemĕl v úmyslu porušit. Hrdinové by například nikdy nemĕli použít božské zbranĕ k zabíjení bojovníků na nižší úrovni. Bojovat by mĕli vždy rovní s rovnými. I ten, kdo vlastní nebeské zbranĕ, by mĕl s neozbrojeným nepřítelem bojovat beze zbranĕ, nastane-li taková situace.
Bhíšma se dotkl rukou luku. „Budu-li takto bojovat bez ustání celý den, ó králi, mohu pobít nepřátelskou armádu za jeden mĕsíc.“
Durjódhana provolal Bhíšmovi slávu a otočil se k Drónovi: „Ó učiteli, a co ty? Jak dlouho si myslíš, že by ti trvalo přemoci nepřítele?“
Dróna se na Durjódhanu usmál stejnĕ jako Bhíšma: „Jsem starý a část svojí síly jsem již ztratil. Přesto se budu ze všech sil snažit a budu spalovat pánduovskou armádu ohnĕm svých zbraní. Také si myslím, že mohu všechny bojovníky zničit přibližnĕ za mĕsíc.“
Kripa řekl, že by mu to zabralo dva mĕsíce, a smĕlejší Ašvatthámá prohlásil, že by to zvládl za deset dní. Karna se nechal slyšet, že by mohl s nepřítelem skoncovat za pĕt dní, čemuž se Bhíšma zasmál a řekl: „Tak můžeš mluvit, jen dokud se nesetkáš s Ardžunou s jeho zbranĕmi, lasturou a Vásudévou jako vozatajem. Říkej si, co chceš, synu Rádhy, neboť mluvit je snadné.“
Karna se zamračil, ale neřekl nic. Durjódhana se dále vyptával svých generálů a velitelů, a zjišťoval tak jejich sílu a odhodlanost k boji. Kuruovci rozebírali svoje bojové plány dlouho do noci. Krátce po rozbřesku mĕla započít bitva.