Kapitola 20

Když se slunce přiblížilo k západním kopcům, Sátjaki se ještĕ jednou střetl se Sómadattou. Nařídil svému vozataji, ať ho zaveze až ke Kuruovci. „Jeho čas nadešel. Z této bitvy se nevrátím, dokud ho nezabiji.“

Sómadatta se s ním nebojácnĕ utkal. Oba kšatrijové se probodávali šípy podobnými hadům, za zuřivého řevu kroužili kolem sebe a žádný z nich v divokém útoku nepolevoval. Krváceli z mnoha ran a vypadali jako dva stromy kinšuka v plném kvĕtu. Oba hrdinové po sobĕ vrhali zuřivé pohledy a neúnavnĕ bojovali ve snaze najít soupeřovu slabinu.

Sómadattovi přijel na pomoc jeho otec Báhlíka. Všiml si toho Bhíma a připojil se k Sátjakimu. Báhlíka ho uvítal salvou šípů. Bhíma setřásl šípy, které jeho silné brnĕní odrazilo, a zvedl luk. Vystřelil na Báhlíku stovky metr dlouhých šípů, ale starý bojovník je ve vzduchu okamžitĕ roztříštil a na oplátku na nĕho vyslal dlouhý ocelový šíp s ozubeným hrotem. Šíp vystřelený veškerou Báhlíkovou silou udeřil Bhímu do hrudi a prorazil mu brnĕní. Bhíma se otřásl a upadl do mdlob. Báhlíka se k nĕmu začal blížit, aby využil příležitosti, ale to už se Bhíma probral, vzal železný kyj a mrštil ho na svého soupeře. Kyj letĕl vzduchem jako kulový blesk a zasáhl Báhlíku do čela. Kuruovský generál byl namístĕ mrtvý a spadl po hlavĕ z kočáru na zem.

Sómadatta, který stále bojoval se Sátjakim, v okamžiku otcovy smrti zarmoucenĕ vykřikl. Zamĕřil šípy na Bhímu, ale Sátjaki ho zasypal svými, a odvrátil ho tak od Pánduova syna. Sómadatta teď bojoval jako šílený. Přeťal Sátjakimu luk na dva kusy šípem se širokým ostřím a zasáhl ho mnoha dalšími. Sátjaki vzal další luk a salvou šípů přesekl Sómadattův prapor a zabil mu vozataje i konĕ. Sómadatta neustoupil a zasypal svého protivníka šípy, které z jeho luku vyletovaly v přímých řadách. Sátjaki zvedl oštĕp a mrštil ho ze všech sil proti Sómadattovĕ hrudi. Sómadatta však tento železný oštĕp šípy roztříštil, když se k nĕmu blížil. Sátjaki zlostnĕ vykřikl a opĕt rozťal soupeřův luk. Zároveň mu rozbil mnoha šípy s půlmĕsícovým ostřím brnĕní.

Sátjaki vidĕl, že jeho protivník je na okamžik omráčen. Uchopil dlouhý šíp podobný zlatému oštĕpu, přiložil ho k luku a posílil ho mantrami. Šíp zasáhl Sómadattu do hrudi a rozpoltil mu srdce vedví, až spadl z kočáru jako u kořene podťatá damaroň. Kuruovci spustili úzkostný nářek. Pánduovské jednotky se chopily příležitosti a zatlačily je tvrdým útokem zpĕt. Pod vedením Bhímy, Judhišthiry a dvojčat se hnali na svoje odvahy zbavené nepřátele s divokým řevem.

Durjódhana přijel ke Karnovi: „Ó bojovníku oddaný svým přátelům, přišel čas, kdy u tebe hledají pomoc. Ó Karno, zachraň moje vojáky. Pánduovci řvou nadšením a drtí naše jednotky jako Indra asury.“

Karna zneklidnĕnému Kuruovci vrátil sebedůvĕru: „Ó králi, brzy Pánduovce zničím. Přišel čas, abych zabil Ardžunu. Po jeho smrti bude s jeho bratry konec a tvoje vítĕzství bude zaručeno. Použiji neomylnou šipku, kterou mi daroval Indra. Zanech zármutku. Až ho zabiji, zničím i tvoje ostatní nepřátele a předám ti Zemi.“

Karna se vzdálil od Durjódhany a zařval. Podíval se na šipku bezpečnĕ uloženou ve zlatém pouzdře vpředu na kočáře. Dosud nemĕl příležitost ji použít. Ardžuna zatím vždy bojoval v nĕjaké jiné části pole. Události dospĕly do rozhodujícího okamžiku. Válka spĕla k vyvrcholení a všichni vznešení bojovníci se brzy utkají v rozhodujícím boji. Vyzve Ardžunu k boji muže proti muži. Tak jako tak to bude jejich poslední souboj.

Kripa, který stál poblíž, zaslechl Karnova slova a zasmál se: „Výbornĕ, synu Rádhy. Kdyby záleželo jen na slovech, Durjódhana by se mohl považovat za vítĕze. Ó hrdino, dosud jsme nevidĕli, že bys svoje slova podložil činy. Kdykoliv ses utkal s Pánduovci, podlehl jsi.“

Kripa Karnovi připomnĕl událost s gandharvy v lese a bitvu na Virátovĕ poli. „Tvoje chvástání se podobá hřmĕní podzimních mraků, ze kterých neprší. Skončí v okamžiku, kdy budeš stát proti Párthovi v bitvĕ. Řvi nyní, kdy jsi stále mimo dosah jeho šípů, neboť až tĕ probodnou, zmlkneš navždy.“

Karnu Kripova slova rozčilila a odpovĕdĕl: „Proč mi spíláš, ó bráhmano? Moudří lidé, kteří znají svoji moc, řvou a netají se svojí silou. Tak získávají inspiraci ke vznešeným skutkům. Brzy uvidíš důkaz mého chvástání, až zabiji Ardžunu s Krišnou, Dhrištadjumnou a všemi jejich stoupenci.“

Kripa hledĕl na Karnu s pohrdáním. „Tvoje slova mají stĕží vĕtší váhu než blouznĕní šílence. Ardžunu nemůže zabít žádná bytost ve třech svĕtech a ctnostný Judhišthira také nemůže být přemožen. Kdyby si přál, pouhým svým hnĕvivým pohledem by mohl zničit všechny bytosti. Jen jeho soucit a zbožnost nám dovolují žít. Jeho i bratry vždy chrání Krišna, kterého nemůže nikdo poznat ani ovlivnit. Pouze tvoje drzost ti dovoluje myslet si, že můžeš Ardžunovi čelit v bitvĕ.“

Navzdory rostoucímu hnĕvu se Karna snažil usmívat: „O pravdivosti tvých slov není pochyb, ó dvojzrozený. Pánduovci jsou toto vše a ještĕ mnohem více. Přesto je převyšuji a nepřítele zničím. Nepodceňuj mĕ a nepovažuj mĕ za obyčejného človĕka. Stále vlastním Indrovu neomylnou šipku, jež zabije každého, na koho ji vypustím. To mi řekl sám Indra. Slova bohů nevyjdou nikdy naprázdno. Chystám se ji zamířit na Ardžunu. Až ho zabiji, připojí se ke svému otci na nebesích. Jeho bratři potom nebudou schopni pokračovat v boji. Proto řvu, ó slabý bráhmano   —   vidím totiž naše bezprostřední vítĕzství.“

Karna se přestal ovládat a začal Kripu urážet. Obvinil ho z nadržování Pánduovcům a pohrozil, že mu vyřízne jazyk, jestli tak ještĕ jednou promluví. Zvýšeným hlasem pokračoval: „V činech Pánduovců nevidím žádnou skutečnou chrabrost. My také pobíjíme jejich jednotky. Za to, že vznešení hrdinové jako Bhíšma, Bhagadatta, Bhúrišravá, Sómadatta, Džajadratha a další teď leží na bojišti, může pouze osud. Jak jinak by mohli Pánduovci takové muže zabít, zvláštĕ v přítomnosti Dróny, tebe, krále, mĕ a ostatních hrdinů? Vinit z toho lze jen nepříznivý osud. Ty však, ó nejhanebnĕjší z lidí, radĕji chválíš naše nepřátele. Brzy spatříš jejich skutečnou sílu, až se utkají v bitvĕ se mnou.“

Ašvatthámá zaslechl Karnu urážet svého strýce z matčiny strany. Drónův syn se o Karnu, který vůči starším projevoval pramálo úcty, nikdy příliš nestaral. Nyní však zašel příliš daleko. Kripa je bráhmana a učitel Kuruovců. Nezaslouží si, aby s ním vozatajův syn takto jednal. Ašvatthámá vytasil meč, seskočil z kočáru a zařval na Karnu: „Jak si dovoluješ takhle mluvit, hlupáku? Áčárja řekl o Ardžunovi a jeho bratrech pravdu, ale tys to kvůli svojí zášti neunesl. Ty darebáku mezi vozataji, příliš se holedbáš a málo jednáš. Již jsme byli svĕdky tvojí síly, když jsi ji mĕřil s Ardžunovou. Ardžunu nedokázali přemoci ani nebešťané s asury. Přesto doufáš, že ho sám nĕjakým způsobem porazíš. Ardžuna má kromĕ vlastní síly za spojence neporazitelného Krišnu. Ty nejpodlejší z lidí, nebudu přihlížet tomu, jak urážíš mého strýce. Postav se mi a já ti utnu hlavu.“

Karna sestoupil z kočáru, aby přijal Ašvatthámovu výzvu. Když Durjódhana vidĕl, jak se dva z jeho nejmocnĕjších bojovníků chystají k boji na život a na smrt, dostal strach. Bĕžel k nim, postavil se mezi nĕ a položil obĕma ruku na rameno.

Karna vytáhl meč a řekl: „Ó nejlepší z Kuruovců, ustup. Tento muž zlotřilého rozumu teď pocítí moji sílu.“

Durjódhana, který oba muže stále držel, řekl: „Ó Ašvatthámo, odpusť mu, prosím tĕ. Nezlob se na Karnu. Pánduovci se na nás valí s bojovým pokřikem ze všech stran. Pokud je máme přemoci, potřebuji vás oba. Usmiřte se.“

Ašvatthámá se při pohledu na Durjódhanovo znepokojení ovládnul a řekl: „Ó Karno, odpouštím ti. Ardžuna dostatečnĕ brzy rozdrtí tvoji nabubřelou pýchu.“

Karna neochotnĕ odstoupil od Durjódhany a sklonil meč. Stále to v nĕm vřelo a probodával Ašvatthámu pohledem.

Kripa, jenž mĕl od narození mírnou povahu, řekl: „Ó hříšný Karno, já ti také odpouštím. Je pravda, že Ardžuna zakrátko tvoji nadutost zničí.“

Zatímco kuruovští velitelé rozmlouvali, kolem nich zuřila bitva. Rozjařené pánduovské oddíly se draly vpřed a pobíjely Kuruovce.

Karna, který následkem Ašvatthámovy kritických slov stále zuřil, se rozhlédl po pánduovských vojácích. Nastal čas, aby projevil veškerou svoji sílu. Opĕt nastoupil na kočár a vrhl se do boje. Napnul svůj dlouhý luk až k uchu a začal střílet šípy, které létaly jako rakety s ohnivými hroty. Jak šípy se svistem opouštĕly jeho luk, vozatajové a jezdci padali po stovkách.

Nĕkteří z pánduovských bojovníků vykřikli: „Zde je Karna! Ó Karno, nejhříšnĕjší z lidí, bojuj s námi.“ Jiní řekli: „Tento zvrácenĕ uvažující muž je kořenem veškerého tohoto zla. Zasluhuje smrt z rukou každého krále, který si cení ctnosti. Je nadutý, hříšný a plní Durjódhanovy rozkazy. Okamžitĕ ho zabijte!“

Judhišthira seřadil svoje vojáky do jednotky, která obklopila Karnu ze všech stran. Tisíce bojovníků ho zasypali šípy, šipkami, oštĕpy a železnými koulemi namočenými v hořícím oleji. Karna napadený tolika bojovníky projevil svoje umĕní boje. Otáčel se na kočáře a odrážel útok, až tisíce zbraní padaly bez účinku na zem roztříštĕné na kusy jeho šípy.

Pánduovci s řevem vystupňovali útok a zahalili Karnu masou šípů, pod kterou zcela zmizel. Karna však útok překonal vlastními šípy vystřelovanými oslňující rychlostí. Vynořil se zpod záplavy zbraní a zahájil protiútok, jímž kosil pánduovské vojáky. Šípy posílenými mantrami zabíjel najednou tisíce bojovníků. Když se prohánĕl kolem jako slunce vysílající v poledne žhavé paprsky, pánduovští vojáci vykřikli, rozhlíželi se, kdo by je mohl ochránit, a začali vydĕšenĕ pobíhat sem a tam.

Bhíma vyrazil vpřed a Karnu vyzval. Ten zatnul zuby a vystřelil mocný šíp, kterým srazil Bhímův prapor. Když se vysoká žerď kácela, vystřelil další čtyři šípy, které zabily jeho konĕ. Dalšími pĕti probodl Višóku, jenž seskočil a utíkal k Sátjakiho kočáru. Z tĕla mu trčely šípy.

Rozlícený Bhíma uchopil dlouhý oštĕp s ocelovým hrotem, vyvážil ho v ruce a vší silou ho mrštil. Karna ho však roztříštil deseti šípy. Když kusy oštĕpu dopadly na zem, Bhíma se chopil zářícího meče a štítu ozdobeného stem mĕsíců. Seskočil z kočáru a zaútočil na Karnu, který mu dvanácti šípy s ostřím jako břitva štít rozbil. Bhíma neohroženĕ hodil meč, který letĕl ke Karnovi jako šipka. Zasáhl jeho luk a rozsekl ho na polovinu.

Karna si vzal další luk a zamířil na Bhímu stovky šípů. Bhíma vyskočil vysoko do vzduchu a dopadl vedle Karnova kočáru. Karna, který ho vidĕl objevit se jako samotného Jamarádžu, se v kočáře přikrčil. Jeho vozataj pobídl konĕ a kočár se od Bhímy vzdálil. Karna se opĕt postavil na plošinĕ kočáru a vypustil na Bhímu padesát ocelových šípů, témĕř jako by šlo o jediný. Šípy probodnutý Bhíma se rozbĕhl doprostřed oddílu slonů. Ranami pĕstí srazil mnoho zvířat, a obklopil se tak jejich tĕly, aby se ochránil před Karnovým kočárem. Když vidĕl, že se k nĕmu Karna stále snaží dostat, zvedl jednoho slona a hodil ho po nĕm. Karna slona rozsekal šípy na kusy a pokračoval v útoku záplavou šípů ve snaze zabít neozbrojeného Bhímu. Bhíma se však Karnovým šípům hbitĕ vyhnul a vyskočil do vzduchu.

Bhíma jako šílený vrhal konĕ, kočáry, sloní nohy a vše ostatní, co mohl na bojišti najít, ale Karna vše rozbil šípy na kusy. Bhíma témĕř vydechoval oheň. Vĕdĕl, že může sútova syna zabít holýma rukama, ale chtĕl ctít Ardžunův slib. Proto dosud nenadešel čas Karnovy smrti. Bhíma se rozhodl zanechat boje. Vybĕhl zpoza slonů a bĕžel k pánduovským bojovníkům. Karna nepolevoval a zasáhl Bhímu stovkami mocných šípů, které ho zastavily. Pamĕtliv slibu daného Kuntí se však nepokusil Bhímu zabít. Vĕdĕl, že může zabít jen jediného Pánduova syna   —   Ardžunu.

Karna dojel až k Bhímovi, udeřil ho koncem luku do hlavy a zasmál se: „Ach, ty nevĕdomý a neschopný hlupáku, jdi bojovat s jinými. Pro skutečného muže nejsi žádným soupeřem. Tvoje jediná silná stránka spočívá v jídle. Bojištĕ není místo pro kluka jako ty. Spíše by ses mĕl vzdát života bojovníka a zůstat v lese. Teď jdi, dokud jsem ti stále ještĕ příznivĕ naklonĕn. Najdi Ardžunu a Krišnu a požádej je o ochranu.“

Bhíma se s obtížemi ovládl a odpovĕdĕl: „Ó hříšný hlupáku, mnohokrát jsem tĕ již porazil a jen svému osudu můžeš vdĕčit za to, že dosud žiješ. Jak se můžeš oddávat tak prázdnému vychloubání? I kdybys mĕ porazil, co by to dokazovalo? Staří byli svĕdky vítĕzství a porážek i u Indry. Sestup z kočáru a pusť se do zápasu se mnou, nechybí-li ti odvaha. Ukáži ti, jak jsem zabil Kíčaku.“

Najednou se na bojišti nedaleko Karny objevil Ardžuna. Když ho spatřil tyčit se nad Bhímou, který stál na zemi, vystřelil na nĕho množství šípů. Bhíma využil této příležitosti k útĕku. Karna vzhlédl a spatřil svého protivníka. Olízl si rty a vrhl pohled na zbraň šakti. Pánduovci budou brzy truchlit.

Ardžuna zasáhl Karnu salvou šípů, až sebou trhl a upustil luk. Rychle se však probral a odpovĕdĕl sty šípy. Ardžuna je rozbil a bez ustání zasahoval svého soupeře nesčetnými dalšími šípy. Zatímco se Karna usilovnĕ snažil znovu získat klid, Ardžuna vypustil dlouhý šíp podobný hadu posílený mantrami, který letĕl rychlostí vĕtru přímo na Karnu. Ašvatthámá vidĕl šíp určený ke Karnovĕ záhubĕ, upamatoval se na povinnosti kšatriji a slib daný Durjódhanovi a rozťal ho šípem s ostřím jako břitva posíleným mantrami. Potom se otočil, aby napadl Ardžunu a odvedl ho od Karny, kterého unavil boj s Bhímou.

S tím, jak se armády podporující přední bojovníky pohnuly vpřed, strhl se boj všech se všemi. Karnovi zamĕstnanému bojem s ostatními pánduovskými bojovníky se Ardžuna ztratil z očí.

Slunce zapadalo, ale ani jedna ze stran neodtroubila konec bitvy. Padl soumrak a všichni nadále bojovali ze všech sil. Na obou stranách padly již přes tři čtvrtiny bojovníků. Bylo jasné, že válka brzy skončí. Setmĕlo se, avšak obĕ armády ve snaze zvítĕzit bojovaly dál jako posedlé ve svĕtle tisíců pochodní. Vojáci stĕží dokázali odlišit spojence od nepřítele a divoce napadali jeden druhého. Oblohu ozařovaly planoucí šípy a na pozadí hořících trosek kočárů se rýsovaly siluety bojujících. Vyšel mĕsíc a zalil svým tajemným svitem bojištĕ, jímž se rozléhalo neustálé řinčení zbraní a výkřiky bojovníků.

Ardžuna se po zabití témĕř všech Samšaptaků opřel plnou silou svých zbraní do přeživších Kuruovců. Uplatnil svoje dlouho procvičované umĕní zasahovat neviditelné terče a ničil svoje nepřátele jako oheň suchou trávu. Když jeho šípy vylétaly ze tmy a sekaly soupeře na kusy, Kuruovci řvali strachy. Dali se na úprk a v chvatu padali jeden přes druhého.

Durjódhana svolal svoje prchající vojáky: „Stůjte! Nebojte se. Zničím Párthu se všemi jeho bratry. Zastavte se a bojujte, neboť nyní se stanete svĕdky mojí odvahy, která nemá obdoby.“

Princ vykřikl rozkazy a vrhl se smĕrem, kde stál Ardžuna, následován velkým oddílem bojovníků na kočárech a jezdců. Když to vidĕl Kripa, přijel k Ašvatthámovi a řekl mu: „Král ve svém hnĕvu ztratil všechnu obezřetnost a neuváženĕ útočí na Ardžunu. Jestli ho nĕkdo nezastaví, Ardžuna ho spálí na popel. Jdi a zastav ho.“

Ašvatthámá vyjel za Durjódhanou a zvolal: „Ó synu Gándhárí, dokud jsem naživu, nemusíš bojovat. Já Párthu zastavím. Proč jsi mi to neporučil, když jsem trvale oddán tvému blahu?“

Durjódhana sevřel luk a hrst šípů a vykřikl dozadu: „Zdá se, že tvůj ctĕný otec chrání Pánduovce jako vlastní dĕti. Ani ty jsi ještĕ v bitvĕ neprojevil svoji plnou sílu. Jak jinak by mohli být moji nepřátelé stále naživu? Hanba mojí hrabivosti, kvůli níž zemřelo tolik králů. Ó synu Kripí, nechť je po tvém. Zabij moje nepřátele svými nebeskými zbranĕmi, které se vyrovnají zbraním samotného Šivy. Kdo dokáže setrvat v dostřelu tvých zbraní? Ó synu bráhmany, nepochybuji, že jsi schopen porazit Pánduovce a všechny jejich oddíly na hlavu. Rychle vyjeď do bitvy a prokaž nám dobrodiní. Teď závisíme na tobĕ.“

Durjódhana se zastavil v jisté vzdálenosti od Ardžuny. Vidĕl, jak Hanumán na jeho praporu září v temnotĕ. Ardžunův kočár se hnal po poli a planoucí šípy létající na všechny strany za sebou nechávaly stopu zkázy.

Ašvatthámá odpovĕdĕl: „Ó potomku Kurua, je pravda, že Pánduovci jsou mému otci drazí, tak jako mnĕ. My jsme jim také drazí. V bitvĕ je to však nĕco jiného. Veškeré přátelství je zapomenuto. Karna, Šalja, Kritavarmá, Kripa, můj otec i já dĕláme vše, co je v našich silách, abychom je porazili.“

Ašvatthámu již unavovalo naslouchat neustálým Durjódhanovým obviňováním a zvláštĕ tĕm určeným jeho otci. Pohlížel na kuruovského prince jako na sobĕ rovného vĕkem a úspĕchy, ale z hlediska kasty níže postaveného, a tak ho pokáral: „Ó králi, jsi nepochybnĕ ničemný a tvoje inteligence je zvrácená. Nikomu nevĕříš, protože jsi domýšlivý, hříšný a hrabivý. Přesto se nevzdám svojí povinnosti. Dnes použiji v boji za tvůj zájem veškerou sílu. Budeš svĕdkem naprosté zkázy Paňčálů, Sómaků a Čediů. Každého, kdo se mi postaví, pošlu do Jamarádžova sídla k poslednímu soudu.“

Ašvatthámá se na kočáře vzdálil od Durjódhany a hnal se přímo doprostřed bitevní vřavy. Vrhl se mezi paňčálské jednotky s výkřikem: „Ó mocní bojovníci na kočárech, napadnĕte mĕ společnĕ a předveďte svoji odvahu. Setrvejte smĕle v bitvĕ, protože teď projevím svoji sílu.“

Na Ašvatthámu okamžitĕ zamířily mohutné salvy šípů, on je však rychle odrazil. Před očima Pánduovců začal decimovat vojáky kolem sebe. Přiblížil se k nĕmu Dhrištadjumna a vykřikl: „Ó učitelův synu, proč zabíjíš obyčejné vojáky? Jsem zde. Jsi-li opravdu hrdina, pak bojuj se mnou. Brzy tĕ pošlu do sídla Smrti.“

Dhrištadjumna pak zasáhl Ašvatthámu hustými salvami hrozivĕ vyhlížejících šípů. Probodaly mu tĕlo jako zuřivé včely nalétající na rozkvetlý strom při hledání medu. Ašvatthámá se rozzuřil jako nakopnutý had. Krvácel z mnoha ran, ale neohroženĕ odolával Dhrištadjumnovĕ útoku vlastními šípy. Zahrnul ho tvrdými slovy a poté i salvou ocelových šípů.

Dhrištadjumna se rozesmál: „Ó bráhmano se zvráceným rozumem, neznáš můj původ a osud? Zabiji tvého otce a potom i tebe. Dnes můžeš ještĕ bezpečnĕ odejít. Nezabiji tĕ, dokud tvůj otec stále žije, neboť si zasluhuje zemřít před tebou. Až zítra vyjde slunce, srazím ho svými šípy. Bráhmana, který zapomene na svoji povinnost a chopí se zbraní, je hříšný darebák, jenž si zaslouží smrt z rukou každého ctnostného kšatriji.“

Ašvatthámá bez sebe hnĕvem vystřelil na Dhrištadjumnu bezpočet šípů. Paňčálský princ stál nepohnutĕ na svém kočáře a Ašvatthámův útok odrazil. Pokračující boj mezi obĕma hrdiny sledovali z oblohy užaslí nebešťané. Oba muži použili mystické zbranĕ, které ozářily nebesa. Ašvatthámá, jenž nedokázal získat nad Dhrištadjumnou převahu, mu náhle zabil konĕ i vozataje. Potom se přehnal kolem nĕho a pobíjel paňčálské vojáky po tisících. Než mu v tom dokázal kdokoliv zabránit, poslal do příštího svĕta deset tisíc jezdců i pĕšáků.

Judhišthira, Bhíma a dvojčata přišli rychle vojákům na pomoc a za svitu stoupajícího mĕsíce se rozpoutala bitva všech proti všem   —   hrdinové bojovali s hrdiny a vojáci s vojáky. Když tak bojovali dlouho do noci, poznávali se jen podle výkřiků, když vyvolávali svoje jména. S příchodem noci Ghatótkača pocítil, že se jeho síla zdvojnásobila. Vzpamatoval se z Ašvatthámova útoku a vrátil se do boje. Když ho Krišna vidĕl opĕt na bojišti, řekl Ardžunovi: „Pohleď na mocného Bhímova syna. Podle Mého názoru je to kromĕ tebe jediný bojovník schopný porazit Karnu. Mĕli bychom ho okamžitĕ poslat proti vozatajovu synovi. Jen se podívej, jak Karna ničí naše vojáky. I v tuto ponurou hodinu připomíná vycházející slunce a jeho šípy trhají naše vojáky. Hleď, jak prchají do všech stran.“

Krišna ukázal na Karnův pochodnĕmi osvĕtlený prapor, který bylo vidĕt v dálce. Karna rozhodnutý zničit zbývající pánduovské jednotky se prohánĕl po poli s neustále napnutým lukem a vystřeloval nekonečné řady planoucích šípů.

Krišna pokračoval: „Nemyslím, že nadešel čas tvého střetu s Karnou. Stále má Indrovu zbraň šakti, kterou si schovává pro tebe, ó Pártho. Pošli proto pro Ghatótkaču a nařiď mu, ať nabubřelého sútova syna zastaví. Vládce rákšasů zná všechny asurské zbranĕ a bude pro Karnu určitĕ velkou hrozbou.“

Ardžuna pohlédl na Karnu. Toužil po okamžiku, kdy bude moci s konečnou platností pokořit jeho pýchu. Vĕdĕl o jeho zbrani šakti, ale nijak ho to netrápilo. V minulosti již v bitvĕ čelil všem druhům nebeských zbraní. Krišnovu neomylnou radu je však třeba poslechnout. Možná je šakti mocnĕjší, než si myslí. Ardžuna povolal Ghatótkaču a rákšasa se před ním po chvíli objevil v brnĕní a s lukem a mečem připraven k boji. Poklonil se Krišnovi i Ardžunovi a řekl: „Jsem zde, ó vládci lidí. Prosím, poručte mi.“

Krišna odpovĕdĕl: „Přijmi Moje požehnání, ó Ghatótkačo, a poslyš, co je třeba vykonat. Přišel čas, abys ukázal svoji odvahu. Nevidím nikoho jiného, kdo by svedl to co ty. Támhle stojí mocný Karna vrhající zbranĕ a ničící naši armádu. Kromĕ tebe se mu nikdo nedokáže postavit. Staň se proto vorem, který nás přeplaví přes hrozivý oceán Kuruovců, v nĕmž je Karna žralokem. Zachraň naše otce a strýce, neboť to je důvod, proč muž plodí syny. Jsi opravdu Bhímův syn hodný toho jména, ó rákšaso, jelikož si vždy přeješ jeho blaho. Použij svoje klamy a přeludy i moc k zastavení nelítostného lučištníka Karny. Pánduovi synové vedení Dhrištadjumnou se pustí do boje s Drónou a jeho oddíly.“

Ardžuna řekl Ghatótkačovi, že pošle Sátjakiho, ať ho bĕhem boje s Karnou chrání před ostatními útoky. On by mĕl pouze zamĕřit všechnu svoji sílu na sútova syna a jeho stoupence.

Ghatótkača byl bez sebe radostí z příležitosti sloužit svému strýci a Krišnovi. „Tento úkol zvládnu, ó potomku Bharaty. Jistĕ jsem vyrovnaným protivníkem Karnovi i kterémukoliv jinému mocnému hrdinovi, který se mi postaví. Dokud bude svĕt svĕtem stát, lidé si budou vyprávĕt o bitvĕ, kterou dnes vybojuji. Budu bojovat po způsobu rákšasů a nikoho neušetřím, ani ty, kteří budou prosit se sepjatýma rukama o milost.“

Ghatótkača se znovu poklonil Ardžunovi i Krišnovi, pak se vzdálil a zaútočil na Karnu. Ze vzdálenosti tří kilometrů na nĕho vystřelil planoucí šípy a zařval svoji výzvu. Jakmile Karna spatřil obrovitého rákšasu, který se k nĕmu hrozivĕ blížil, zanechal pobíjení pánduovských vojáků a otočil se k nĕmu. Když se mezi nimi strhla prudká řež, obrátil se na Durjódhanu Alambuša se slovy: „Dovol mi bojovat s Pánduovci, ó králi. Přeji si je zabít a obĕtovat jejich krev svým zesnulým příbuzným. Nĕjakým kouzlem schopným zabíjet rákšasy se jim podařilo připravit o život mého bratra Baku a mého otce Džatásuru, ale mnĕ neuniknou, neboť tato noční hodina zdvojnásobila moji sílu.“

Durjódhana se na rákšasu usmál: „Jdi a vyzvi Ghatótkaču. Je z tvého rodu a vede strašlivou bitvu s Karnou. Je vždy oddán zájmům Pánduovců a působí mezi mými vojáky krveprolití.“

Alambuša pohlédl na Ghatótkaču a olízl si rty: „Jdu teď hned.“ Nastoupil na svůj železný kočár, z jehož boků trčely bodce, a s ohlušujícím řevem zaútočil.

Ghatótkača pokračoval s odporným řevem v útoku na Karnu a zároveň ničil tisíce bojovníků, kteří ho podporovali. Když se k nĕmu Alambuša přiblížil, zasmál se a vyslal mocnou salvu dlouhých železných šípů s hořícími hroty. Planoucí šípy Alambušu zasáhly a zastavily jeho postup. Ghatótkača použil svoje rákšasí schopnosti a způsobil, že se na bojištĕ spustila mohutná záplava šípů. Padaly na Karnu, Alambušu a všechny Kuruovce kolem nich. Alambuša projevil podobné umĕní a odrazil svými šípy soupeřovy. Oba rákšasové po nĕjaký čas bojovali pomocí mystických přeludů a mámení. Z oblohy padaly ohnivé kameny a oštĕpy a ze zemĕ povstávala divoká zvířata a strašidelnĕ vyhlížející přízraky a duchové, jejichž vřískot dĕsil kuruovské vojáky, až se dávali strachy na útĕk. I v temnotĕ noci se náhle rozhostila ještĕ hustší tma, takže nebylo naprosto nic vidĕt.

Když jeden rákšasa vytvořil iluzi, druhý ji rozptýlil. Stříleli po sobĕ nespočet šípů a vrhali šipky, kyje, železné koule, sekery a oštĕpy. Rozzuřenĕ řvali, až se zemĕ třásla. Ghatótkačovi se podařilo mnoha ocelovými šípy vystřelenými v rychlém sledu rozbít soupeři kočár. Alambuša seskočil a s napřaženýma rukama se rozbĕhl na Ghatótkaču. Udeřil protivníka holými pĕstmi a Ghatótkača se otřásl jako hora při zemĕtřesení. Pozdvihl paži podobnou kyji a uštĕdřil Alambušovi drtivý úder, až spadl na zem s roztaženými údy. Ghatótkača skočil na svého soupeře a sevřel mu krk, ale Alambuša se vyprostil. Oba rákšasové bojovali holýma rukama, až přihlížejícím strachem vstávaly vlasy na hlavĕ. Bili se, kopali do sebe a sráželi se navzájem na zem. Oba mĕnili podoby   —   jeden se zmĕnil ve velkého hada a druhý v orla, jeden ve slona a druhý v tygra a potom oba dva v sarabhy. Vyletovali na oblohu a podobali se dvĕma srážejícím se planetám. Jejich boj, při kterém se napadali palicemi, meči, oštĕpy, stromy a vrcholky hor, byl úžasný.

Postupnĕ se začala projevovat Ghatótkačova vĕtší síla. Když vidĕl, že Alambuša umdlévá, chytil ho za vlasy, mrštil jím o zem a uštĕdřil mu silný kopanec. Uchopil zářící šavli, zvedl mu hlavu a usekl ji. Ghatótkača nastoupil na kočár stále s jeho hlavou v ruce, přijel k Durjódhanovi a vhodil mu ji do kočáru. Když Durjódhana vidĕl krví zbrocenou hlavu se zkřivenou tváří a rozcuchanými vlasy, byl ohromen. Pohlédl na Ghatótkaču, který vykřikl: „Jen se podívej na svého přítele, ó králi, jehož velké odvahy jsi byl osobnĕ svĕdkem. Podobný konec je souzen Karnovi i tobĕ samotnému. Písma praví, že človĕk by nikdy nemĕl předstupovat před krále s prázdnýma rukama. Přijmi tedy tuto hlavu jako můj dar. Buď prost úzkosti jen do té doby, než zabiji Karnu.“

Ghatótkača se odvrátil od Durjódhany a obnovil útok na Karnu, kterého obklopili pánduovští bojovníci ve snaze udržet ho v šachu. Rákšasa na Karnu vyslal proud šípů a jejich boj s veškerou horlivostí pokračoval. Zraňovali se oštĕpy, šípy a šipkami jako dva tygři trhající se svými drápy. Jejich planoucí šípy osvĕtlovaly bojištĕ. Když vypouštĕli zbranĕ, nikdo na nĕ nedokázal pohlédnout. Pokryti ranami a zbroceni vlastní krví se podobali dvĕma kopcům z rudé křídy s potoky stékajícími po svazích. I když se oba snažili ze všech sil, soupeřem nedokázali otřást. Drnčení jejich tĕtiv se rozléhalo čtyřmi svĕtovými stranami jako neustálé hřmĕní.

Ghatótkača si uvĕdomil, že svého soupeře šípy nepřemůže, a vyvolal zbraň rákšasa. Karnu okamžitĕ obklíčilo množství démonů ozbrojených obrovskými balvany, oštĕpy, stromy a kyji. Další rákšasové se objevili na obloze a spustili na Karnu a kuruovskou armádu nekonečný příval oštĕpů, bojových seker a železných koulí, až se všichni dali na vydĕšený útĕk. Zůstal jen Karna pyšný na svoji sílu, jenž desítkami tisíc šípů rozptýlil rákšasí přeludy a klam a odrazil jejich zbranĕ. Ghatótkača napadl Karnu kyjem, kterým točil nad hlavou. Karna mu rozbil kyj na kusy dvanácti šípy a probodl mu hruď dalšími dvaceti. Na místĕ zastavený Ghatótkača po Karnovi mrštil drahokamy ozdobený jasnĕ zářící disk s ostřím jako břitva. Karna ho opĕt rozbil na kusy témĕř vzápĕtí poté, co opustil rákšasovu ruku.

Ghatótkaču pohled na jeho na kusy rozbitý disk rozzuřil a vzápĕtí zahalil Karnu šípy jako Ráhu zakrývající slunce. Karna jeho útok odrazil a vrátil mu podobný počet šípů. Ghatótkača vylétl na oblohu a vznášel se nad Karnovou hlavou. Shazoval na nĕho stovky kamenů a stromů, ale Karna je rozbíjel na kusy svými šípy. Vyvolal nebeskou zbraň a probodal Ghatótkaču po celém tĕle tolika šípy, že se podobal dikobrazu se zježenými bodlinami.

Ghatótkača použil proti Karnovĕ zbrani vlastní iluze a potom zmizel. Najednou začal ze všech koutů oblohy a ze všech svĕtových stran dopadat na Karnu a Kuruovce déšť šípů. Karna vyvolal další božské zbranĕ, ale Ghatótkača se objevil v podobĕ s mnoha obrovskými hlavami a spolkl je. Prohánĕl se po obloze a po zemi a zdálo se, že je na mnoha místech zároveň. V jednom okamžiku ho bylo vidĕt v obrovité podobĕ a vzápĕtí byl malý jako palec. Vstoupil do zemĕ a pak vylétl vysoko na oblohu. Byl na hony daleko a pak se náhle objevil přímo vedle Karny.

Ghatótkača nechal objevit se na bojišti horu, která chrlila déšť zbraní. Karna ji nato rozbil nebeskou střelou na kusy. Rákšasa potom nad Karnou vytvořil hustý modravý oblak, z nĕhož pršel hustý příval balvanů. Karna tento mrak odvál zbraní vájavja a nesčetnými šípy neustále ničil rákšasovy iluze. Poté Karnu napadly tisíce démonů všemi druhy smrtících zbraní. Karna všechny útočníky zastavil hbitými šípy vystřelenými takovou rychlostí, že je nebylo před zasažením cíle ani vidĕt. Sužované jednotky rákšasů se podobaly stádu divokých slonů napadených zuřivým lvem. Karna je kosil jako bůh ohnĕ spalující všechny tvory na konci stvoření. Bĕsnícímu Karnovi střílejícímu svoje zbranĕ se dokázal postavit pouze Ghatótkača.

Bhímův syn nato vytvořil silami iluze kočár. Podobal se kopci a bylo k nĕmu připřaženo sto oslů velkých jako sloni s hlavami skřetů. Přivezli Ghatótkaču blíž ke Karnovi a rákšasa po nĕm mrštil nebeský oštĕp, který letĕl po obloze jako blesk. Karna všechny přihlížející ohromil tím, že jej chytil a hodil zpĕt na Ghatótkaču. Překvapený rákšasa uskočil a oštĕp zasáhl jeho kočár. Roztříštil ho na tisíc kusů a zabil mu osly i vozataje. Po výbuchu kočáru Ghatótkača vylétl opĕt na oblohu. Karna na nĕho zamířil mnoho nebeských zbraní, ale on se jim všem díky svojí hbitosti a iluzorním schopnostem vyhnul.

Rozmnožil se do sta podob, takže Karna nemohl rozeznat, která z nich je ve skutečnosti jeho nepřítel. Potom nechal objevit se ze všech stran divoká zvířata. Lvi, tygři, hyeny, hadi s ohnivými jazyky a supi se železnými zobáky se hnali s řevem na Karnu a ostatní Kuruovce. Smečky příšernĕ vyhlížejících vlků a levhartů utíkaly po bojišti spolu s mnoha duchy, pišáči, džiny a lidmi se zvířecími hlavami. Karna zůstal neochvĕjnĕ stát na svém kočáře a všechny tyto bytosti zasahoval šípy. Zaklínal boha Slunce a pálil útočníky po desetitisících. Když je zasáhly Karnovy mantrami umocnĕné šípy, jejich tĕla padala na zem v zuhelnatĕlých a zohavených kusech.

Ghatótkača zmizel a zahřímal na Karnu z oblohy: „Tvůj konec je nablízku, darebáku. Jen počkej a zabiji tĕ.“

Karna, jenž svého soupeře nevidĕl, pokryl celou oblohu šípy. Náhle se na ní objevil velký rudý oblak, který zalil bojištĕ načervenalým svĕtlem, a vycházely z nĕho blesky a ohnivé jazyky. Mrak hřmĕl jako údery do tisíců bubnů. Padaly z nĕho nesčetné zlatĕ opeřené šípy, oštĕpy, tĕžké a ozubené kyje, disky s ostřím jako břitva a mnoho dalších zbraní. Zasáhly přeživší Kuruovce, kteří kvíleli bolestí. Z mraku vylétaly tisíce rákšasů s oštĕpy a bojovými sekerami a prohánĕly se po obloze jako létající hory. Nestvůrní démoni s planoucími obličeji a ostrými zuby zasáhli srdce Kuruovců hrůzou. Snášeli se na bojištĕ a nemilosrdnĕ pobíjeli Durjódhanovy jednotky. Jak tisíce statečných bojovníků přicházely o život, v temnotĕ noční bitvy se strhla zmatená vřava. Kuruovci se nedokázali útočníkům postavit a dali se na útĕk. V bĕhu křičeli: „Utíkejte! Vše je ztraceno! Bohové s Indrou v čele nás přišli zničit.“

Jediný Karna, třebaže pokrytý šípy, se nezalekl. Bránil se rákšasům, odrážel jejich útok a střílel na oblohu a na všechny strany svoje planoucí ocelové šípy. Ghatótkača se přiblížil ke svému nebojácnému nepříteli a čtyřmi neodolatelnými oštĕpy zabil Karnovy konĕ. Karna vidĕl, jak se k nĕmu rychle blíží s vysoko zdviženou šavlí. Všude kolem slyšel nářek a křik Kuruovců: „Ó Karno, použij k zabití tohoto obra Indrovu zbraň. Jinak nás svými mocnými přeludy, klamem a mámením všechny zabije.“

Karna se zamyslel. Nemĕl na vybranou. Rákšasa polyká všechny jeho nebeské zbranĕ a kromĕ neomylné šakti ho nic nezastaví. Jelikož vidĕl, že by Ghatótkača zabil i jeho, zapomnĕl na Ardžunu a vytáhl zbraň šakti z jejího zlatého pouzdra. Přiložil ji k luku a zamířil ji na rákšasu pronášeje mantry. Bojištĕ kolem nĕho se jasnĕ ozářilo, jako kdyby vyšlo slunce. Vál hrozivý vítr a v nebesích hřmĕlo. Karna vypustil zbraň, a ta letĕla ke Ghatótkačovi jako kulový blesk. Rákšasa vidĕl, že se blíží jeho konec, a náhle zvĕtšil svoje tĕlo do obřích rozmĕrů. Když se tak tyčil nad bojištĕm, šakti ho zasáhla naplno do hrudi. Prolétla jeho tĕlem, vylétla na oblohu a zmizela v nebesích vraceje se k Indrovi.

Na místĕ mrtvý Ghatótkača padl smĕrem ke Kuruovcům a jeho obrovité tĕlo při pádu rozdrtilo celý oddíl bojovníků. S jeho smrtí zmizely i dĕsivé přízraky a iluze. Při pohledu na zabitého nepřítele Karna zařval radostí. Durjódhana a jeho bratři se k nĕmu přidali a Kuruovci bili do bubnů a troubili na lastury. Obklopili Karnu a plni radosti ho chválili.