Kapitola 21

Pánduovci při pohledu na zabitého Bhímova syna ležícího jako kopec na bojišti ronili slzy zármutku. K úžasu všech však Krišna vydal hlasitý bojový pokřik a rozesmál se. Tančil na plošinĕ Ardžunova kočáru, šťastnĕ tleskal a pak se slzami v očích Ardžunu obejmul.

Ardžuna na Nĕho nevĕřícnĕ hledĕl. „Proč se, ó Madhusúdano, v takovýto okamžik raduješ? Naši vojáci naříkají žalem. I nás se zmocňuje zármutek, když vidíme Hidimbina syna mrtvého. Ó vševĕdoucí, řekni mi po pravdĕ, proč ses pomátl. Tvoji nevypočitatelnost považuji za stejnĕ neuvĕřitelnou jako vysychající oceán nebo kráčející horu Méru.“

Krišna položil příteli ruku na rameno a odpovĕdĕl: „Ó Dhanandžajo, opájí mĕ pocit štĕstí. Když teď Karna vystřelil svoji zbraň šakti, můžeš ho považovat již za mrtvého. Kdyby bojoval se šakti v ruce jako samotný Kárttikéja, nikdo by se mu nemohl postavit. Příznivý osud ho připravil o jeho neproniknutelné vrozené brnĕní a teď i o střelu, kterou za nĕ výmĕnou dostal. Nyní se podobá rozzuřenému jedovatému hadu omámenému mantrami či vyhaslému ohni.“

Krišna řekl Ardžunovi, že od té doby, co se doslechl, že Karna dostal šakti, si dĕlal starosti, protože zná strašlivou sílu té zbranĕ. Ani Ardžuna by ji nedokázal zastavit. Teď byla její síla pryč a Karna ji podruhé použít nemůže.

Ardžuna pohlédl na Ghatótkaču. Šakti určitĕ musela být nĕco zvláštního, když skolila tak mocného rákšasu. Proč ji tedy Karna proti nĕmu nepoužil již dříve?

Když Krišna vidĕl Ardžunův nechápavý výraz, poznal, nač myslí. Řekl: „Každý den Dhritaráštrovi synové radili Karnovi, aby šakti použil a zničil tĕ, ó Pártho, a on byl pevnĕ odhodlán tak učinit. To Já jsem jeho zámĕry mařil. Tím, že jsem tĕ držel v jiné části bojištĕ, jsem mu nedal témĕř žádnou šanci ji použít. Neustále čekal na svoji příležitost a netrvalo by dlouho a střetl by se tebou v boji muže proti muži. Teď už se tohoto souboje obávat nemusíš, ó Pártho.“

Ardžuna si uvĕdomil, že ho muselo zachránit nĕco víc než jen Krišnova taktika. Karnovi se určitĕ naskytly příležitosti zbraň vypustit. Jeho inteligenci a pamĕť musela zmást Nadduše v srdci. Pánduův syn hledĕl užasle na Krišnu. Když si přeje nĕkoho ochránit, jak by mohl být takový človĕk zabit? A když si přeje nĕkoho zabít, kdo by ho dokázal ochránit?

Judhišthiru Ghatótkačova smrt zarmoutila. Sedĕl na plošinĕ svého kočáru a lkal. Bhíma, přestože mĕl sám srdce rozervané zármutkem, se ho snažil utišit. Krišna přišel k Judhišthirovi a řekl: „Ó synu Kuntí, nepoddávej se v tak osudnou chvíli žalu. V této dĕsivé noční hodinĕ naši řvoucí nepřátelé jásají a opĕt na nás útočí. Když tĕ naši muži vidí sklíčeného, sami ztrácejí odvahu bojovat.“

Judhišthira si rukama utřel slzy. „Ty nikdy neztrácíš ze zřetele vznešenou cestu povinnosti, ó Kéšavo. O tom, že musíme vytrvat v bitvĕ navzdory nepřízni osudu, není pochyb. Když si však vzpomenu na tu spoustu úsluh a laskavostí, které nám Bhímův syn prokázal, bolí mĕ srdce. Ten hrdina mocných paží nám byl oddán a položil život v naší službĕ. Náklonnost, kterou k nĕmu cítím, nebyla o nic menší než ta, kterou chovám k Sahadévovi. Zlotřilý sútův syn ho zabil před našima očima a také se přičinil o Abhimanjuovu smrt.“

Judhišthira bĕhem svého hovoru s Krišnou upíral pohled do noci. Kolem padlého Ghatótkači stále zuřila bitva. Bylo vidĕt Karnův osvĕtlený prapor, jak se pohybuje v pánduovských řadách, a na všechny strany od nĕho létaly ohnivé šípy. Výraz Judhišthirovy tváře ztvrdl. Král vstal a chopil se svého luku z ručnĕ vyřezávaného rohu posetého zářícími drahokamy.

Když odjíždĕl, vykřikl na Krišnu: „Karna a Dróna ničí naši armádu jako dva šílení sloni porost rákosí. Ó Kéšavo, mám za to, že přišel čas, aby zemřeli. Sám vyjedu Karnovi vstříc. Již dále nesnesu pohled na jeho odvahu. Zdá se, že Ardžuna ho zabít nechce, a tak to udĕlám sám.“

Judhišthira nařídil Bhímovi, aby se pustil do boje s Drónou a jeho podpůrnými jednotkami, a pak poručil svému vozataji, ať ho zaveze ke Karnovi. Když s troubením na lasturu a drnčením tĕtivy odjel, Krišna řekl Ardžunovi: „Hle, tvůj úctyhodný starší bratr jede pod vlivem hnĕvu vstříc Karnovi. Není správné, abys mu dovolil bojovat se sútou, jehož jsi přísahal zabít ty sám.“

Ardžuna řekl Krišnovi, ať pobídne konĕ a rychle následuje Judhišthiru, ale právĕ v ten okamžik spatřili Vjásadévu, který se objevil na bojišti poblíž Judhišthiry. Král zastavil kočár vedle mudrce a sestoupil z nĕho, aby mu složil poklonu. Vjásadéva se dotkl jeho hlavy, aby mu požehnal, a řekl: „Ó nejpřednĕjší z Bharatových potomků, jaké štĕstí, že Ardžuna stále žije, přestože se s Karnou v bitvĕ již nĕkolikrát střetl. Šakti, s níž Karna zabil Ghatótkaču, byla určena Ardžunovi a jen díky příznivému osudu ji proti nĕmu nepoužil. Kdyby mezi Karnou a Ardžunou došlo k vážnému souboji, určitĕ by ji použil a tebe by stihlo velké neštĕstí. Ghatótkača tĕ před tím dnes zachránil. Rákšasova smrt byla dílem osudu. Nepodléhej hnĕvu ani žalu. Všechny bytosti v tomto svĕtĕ musejí zemřít.“

Mudrc Judhišthiru utĕšil a řekl mu, že válka je témĕř u konce: „Od nynĕjška za pĕt dní vláda nad Zemí připadne tobĕ. Medituj o ctnosti. Zamĕř mysl na trpĕlivost, dobročinnost, pravdu a askezi. Ó synu Kuntí, vítĕzství vždy následuje spravedlnost.“

Mudrc utišil Judhišthiru a potom zmizel. Pánduovský král, jehož hnĕv opadl, zavolal Dhrištadjumnu a řekl mu: „Čas, pro který ses zrodil, je tady. Jdi a zastav v bitvĕ mocného Drónu. Právĕ pro tento účel jsi vystoupil z ohnĕ ozbrojen lukem a mečem a odĕn v zářícím brnĕní. Okamžitĕ zaútoč na Drónu. Neboj se. Nechť tĕ doprovázejí Šikhandí, dvojčata, tvůj otec, Drupada, Viráta, Sátjaki a všichni Paňčálové a Kékajové. Sraž učitele k zemi a ukonči tuto příšernou válku.“

Ardžuna přijel k Judhišthirovi, který mu řekl: „Ó Dhanandžajo, nyní vidím, že jsi byl zachránĕn před pohromou. Naším jediným ochráncem je Krišna. Teď jdi a vynalož všechny svoje síly, abys zničil Karnu. Dhrištadjumna vyjíždí proti učiteli. Na poli zbývají jen čtyři nebo pĕt akšauhiní. Tato válka již nemůže dlouho trvat.“

Oba bratři se rozhlédli po bojišti. Právĕ minula půlnoc a vojáci byli unaveni. Nĕkteří ulehli ke spánku tam, kde právĕ bojovali, neschopni pokračovat. Jiní bojovali dál a ohánĕli se zbranĕmi divoce kolem sebe, přestože je oslepoval spánek. Bojovníci padali mrtví a jelikož únavou témĕř ztráceli vĕdomí, ani necítili rány, které ukončily jejich život.

Ardžuna, který vidĕl jejich stav, vjel mezi nĕ a zvolal: „Všechny vás přemáhá dřímota. Jestli chcete, můžete zanechat boje. Odložte zbranĕ a lehnĕte si. Až vyjde slunce, můžeme v bitvĕ pokračovat.“

Vojáci chválili Ardžunu za jeho soucit, přestali bojovat a ulehli k odpočinku. Celé bojištĕ postupnĕ utichlo s tím, jak se muži ukládali ke spánku na zem nebo na hřbety svých podřimujících slonů a koní. Jiní si lehli na plošiny svých kočárů s luky a meči položenými vedle sebe. Ve svitu mĕsíce zářily šperky spánkem znehybnĕlých mocných bojovníků a jejich zvířat. Pole vypadalo stejnĕ překrásnĕ jako dílo zručného umĕlce.

Obloha se postupnĕ zbarvila doruda a zpoza východních kopců vyšlo slunce. Když ozářilo bojištĕ, vojáci se probudili a opĕt vstali, aby se pustili do bitvy. Obĕ strany byly stále promíchány na místech, kde se odehrál poslední boj. Vojáci se protahovali, protírali si oči, klanĕli se východním smĕrem a modlili se k bohu Slunce. Poté nastoupili na kočáry, chopili se zbraní, seskupili se do svých oddílů a čekali na rozkaz k dalšímu boji.

Durjódhana byl proti nočnímu odpočinku, ale ostatní kuruovští velitelé s ním nesouhlasili. Chtĕl využít výhody získané Ghatótkačovou smrtí. Obří rákšasa totiž svým pádem zabil tisíce bojovníků, čímž vyrovnal šance obou armád. Durjódhana zuřil, že Kuruovci nedokázali získat převahu, když k tomu mĕli příležitost. Odebral se k Drónovi a řekl ostře: „S naším oslabeným nepřítelem jsi nemĕl mít nejmenší slitování. Nemĕl jsi dovolit našim vojákům, aby následovali Ardžunův příkaz. Opakovanĕ jsi Pánduovce šetřil. V tom spočívá moje smůla.“

Dróna vrhl na prince hnĕvivý pohled: „Jsem zde, stále odĕný v brnĕní a snažím se zabít tvoje nepřátele. Udĕlám vše, co síla mých paží dokáže. Přesto nevidím žádnou nadĕji, že Pánduovce a zvláštĕ Ardžunu porazíme. Jestli se k nám přiblíží v hnĕvu, všichni se rychle odebereme do sídla Jamarádži. Jak je možné, že tuto pravdu nechápeš, ó králi, když ses o ní tolikrát přesvĕdčil na vlastní oči?“

Durjódhana, rozhnĕvaný tím, že Dróna opĕt chválí Pánduovce, odpovĕdĕl. Stĕží přitom dokázal ovládat svůj hlas: „Ó učiteli, dnes s pomocí Dušásany, Karny a mého strýce Šakuniho v bitvĕ Ardžunu zabiji.“

Dróna se zasmál: „Ať je ti osud příznivĕ naklonĕn, ó potomku Bharaty. Tvoje slova jsou hodná pošetilce. Který troufalý kšatrija by se odvážil bojovat s Ardžunou stojícím s Krišnou po boku a s Gándívou v ruce? Vrátil se nĕkdy nĕjaký muž živ a zdráv poté, co ho vyzval? Bezpochyby ti chybí rozum. Všechny podezíráš, jsi krutý a káráš i ty, kdo ti pomáhají. Jdi tedy a bojuj. Prokaž pravdivost svých chvástavých slov v bitvĕ. Mnohokrát jsi prohlásil, že Pánduovce rozdrtíš. Dnes uvidíme, jak svoje tvrzení dokážeš. Vezmi svého strýce, který dává přednost boji kostkami, a nadutého Karnu a postav se Ardžunovi a jeho bratrům. Támhle na tebe čekají. Jdi a učiň, co se od odvážného kšatriji očekává. Užil sis tohoto života dosyta a díky obĕtem a rozdávání milodarů tĕ netíží žádné dluhy. Nic ti nestojí v cestĕ. Jdi a neohroženĕ bojuj.“

Dróna se odvrátil. Nic ho nebolelo víc, než boj v zájmu tohoto namyšleného prince. Jakých hříšných činů se v minulých životech dopustil, že teď musí stát na Durjódhanovĕ stranĕ proti Pánduovcům? Dróna přijel ke zbývajícím Kuruovcům a vydal rozkazy k boji. Bojovníci zajásali, zatroubili na lastury a rozeznĕli bubny. Potom se pohnuli jako jeden muž smĕrem k Pánduovcům, odhodláni položit v boji život.

Patnáctého rána bojoval Dróna s Drupadou a Virátou. Oba panovníci stáli v čele armád Paňčálů a Čediů. Dróna je nebral na vĕdomí a pustil se do pobíjení jejich vojáků. Netrvalo dlouho a způsobil mezi nimi strašlivou spoušť. Za ménĕ než půlhodinu zabil pĕt tisíc bojovníků na kočárech. Pánduovcům připomínal oheň. Ať zamířil svoje zbranĕ na kteroukoliv stranu, porážel pánduovskou armádu na hlavu. Když vypouštĕl svoje planoucí šípy, nikdo se mu nedokázal postavit.

Skupina tří paňčálských princů, synů Dhrištadjumny a Šikhandího, na Drónu hrdinnĕ zaútočila. Zasáhli ho stovkami hrozivých šípů, jím to však neotřáslo. Olízl si rty a všechny tři prince srazil šípy s ostřím jako břitva, až padli po hlavĕ na zem.

Drupada a Viráta napadli Drónu z obou boků. Přivedli ho do úzkých dlouhými šípy, které jím na plošinĕ kočáru otřásly. Drupada mrštil rychle po sobĕ deset oštĕpů a poté vystřelil deset šípů s planoucími hroty. Dróna je všechny rozťal a zasáhl Drupadu třemi šípy do hrudi. Drupada po nepříteli rozhnĕvanĕ mrštil pozlacenou a drahokamy posázenou šipkou, ale Dróna ji svými šípy rozsekal na kusy.

Dróna se rozhodl zabít svoje protivníky, kteří sami zabili tolik Kuruovců. Vytáhl nĕkolik ocelových šípů s půlmĕsícovým ostřím, pronesl mantry a vystřelil. Šípy uťaly Drupadovi a Virátovi hlavu. Když oba staří králové spadli bez života ze svých kočárů, Dróna se opĕt pustil do pobíjení jejich armád.

Dhrištadjumna, který byl svĕdkem smrtí svých synů a otce, zařval na svoje vojáky: „Napadnĕte Drónu! Ať každý muž, který se dnes odvrátí od Dróny, přijde o zásluhy za všechny svoje zbožné činy.“

Durjódhana povzbuzený tím, jak Dróna zabil oba pánduovské generály, mu přijel s Karnou a Šakunim na pomoc. Durjódhanovi zbývající bratři také obklopili Drónu, aby ho ochránili před útokem. Kuruovští bojovníci vĕdĕli, že Dhrištadjumna teď vynaloží všechny síly na to, aby naplnil proroctví, které říkalo, že Drónu zabije.

Bhíma byl při pohledu na Drónu ničícího pánduovské jednotky bez sebe hnĕvem. Přijel k Dhrištadjumnovi a ostře ho oslovil: „Který muž považující se za kšatriju by stál stranou a přihlížel smrti svých synů a otce? Proč se nedržíš svého hrozivého slibu proneseného na shromáždĕní králů? Támhle stojí tvůj zapřisáhlý nepřítel jako posvátný oheň, jehož palivem jsou šípy a šipky a úlitbami tĕla mužů. Jestli ho nezabiješ, tak to učiním sám. Ustup. Pošlu toho starého bráhmanu okamžitĕ do sídla Jamarádži.“

Bhíma odjel od Dhrištadjumny a vrhl se mezi Kuruovce. Jeho přívaly šípů smetly bojovníky, kteří se mu postavili. Dhrištadjumna, na nĕhož Bhímova káravá slova zapůsobila, ho následoval ve snaze probojovat si cestu k Drónovi, jehož nyní obklopoval značný počet Kuruovců. V zádech mĕl pánduovské oddíly a obĕ armády se smísily v zuřivé bitce. S pokračujícím bojem zahalil oblohu prach a všichni si mysleli, že opĕt nastala noc. Bojovníci přelézali mrtvá tĕla, aby se dostali k nepřátelům, mávali meči a útočili ostrými oštĕpy. Kočáry nemohli jet dál. Konĕ se vzpínali, neboť se nemohli pohnout ani dopředu, ani dozadu. Muži křičeli bolestí a pak padali k zemi. Jak umírali, vykřikovali jména svých milovaných. Mnoho chrabrých bojovníků leželo se smrtelnými zranĕními a plni radosti očekávali své povýšení do nebeských končin.

Ardžuna, který hledal příležitost ke střetu s Karnou, narazil jako první na Drónu. Bhíma s Dhrištadjumnou si probíjeli cestu mezi Kuruovci smĕrem k učiteli a Ardžuna jel za nimi. Zatímco se Bhíma potýkal s Durjódhanou a jeho bratry a Dhrištadjumnu zamĕstnával Ašvatthámá, Ardžuna vyslal na Drónu tisíce svých zlatĕ okřídlených šípů. Mezi učitelem a žákem se rozpoutala pozoruhodná bitva, nad níž přihlížející žasli. Vypadali jako dva tanečníci na jevišti, kteří předvádĕjí svoje nejúžasnĕjší pohybové kreace. Šípy létaly po obloze jako hejna labutí, ve výšce se střetávaly a vybuchovaly ve sprškách jisker a ohnĕ.

Dróna vyvolával všechny nebeské zbranĕ, které znal, ale jakmile opustily jeho luk, Ardžuna je zničil. Učitel se usmíval a chválil odvahu svého žáka. Siddhové a gandharvové na obloze s úžasem přihlíželi a velebili oba bojovníky. Když oba stáli a neustále vypouštĕli svoje zbranĕ, nenacházeli mezi nimi žádný rozdíl. Ani jeden nebyl schopen získat nad soupeřem převahu. Bohům jejich boj připadal, jako kdyby se Rudra rozdĕlil na dva a bojoval sám proti sobĕ. „Tito dva nejsou ani lidé ani nebešťané,“ prohlásili. „Toto je střet energie Brahmanu, která převyšuje všechny pozemské síly. Kdyby si tito bojovníci přáli, mohli by zničit vesmír.“

Zatímco Ardžuna bojoval s Drónou, Dhrištadjumna se k nim neochvĕjnĕ blížil s úmyslem Drónu zabít. Následovala ho dvojčata, jimž zastoupili cestu Kritavarmá a Kripa. Hrdinové bojovali a kolem nich probíhala divoká řež mezi obĕma armádami.

Sátjaki jedoucí v Ardžunovĕ stopĕ napadl Durjódhanu. Kdysi dávno, když Sátjaki přišel do Drónovy školy v Hastinápuru, byli přátelé. Přestože se Sátjaki stal Ardžunovým žákem, udržoval s Durjódhanou dobrý vztah. Oba muži na sebe hledĕli přes pole a vzpomínali na společné zábavy v dĕtství. Durjódhana vykřikl: „Hola, drahý příteli. Jak prokletá je povinnost kšatriji. Hanba moci a touze po bohatství. Ó nejpřednĕjší ze Siniho rodu, v dĕtství jsi mi byl dražší než sám život. Bĕda, všechny ty dny plné přátelství nejsou na bojišti ničím. Hnĕv a chamtivost nás přimĕly stát zde a usilovat si o život. Bĕda, kam se podĕly bezstarostné dny našeho mládí?“

Sátjaki sklonil luk a odpovĕdĕl: „Povinností kšatriji vždy bylo bojovat i se svým učitelem. Ó králi, neváhej. Jestli mĕ máš rád, pak mĕ bez okolků zabij. Tak mĕ pošleš do končin spravedlivých. Projev veškerou svoji odvahu. Již nechci být svĕdkem násilné smrti svých přátel.“

Když Sátjaki hovořil, z očí mu kanuly slzy. Vĕdĕl, že dny přátelství s Pánduovci a Kuruovci jsou pryč. Jejich přátelské souboje z minulosti nyní nabyly vážné podoby. Napnul luk a vystřelil na Durjódhanu salvy dlouhých šípů, a ten okamžitĕ odpovĕdĕl vlastními. Oba muži se vzájemnĕ znovu a znovu probodávali a vydávali hnĕvivý řev. Rozpoutala se bitva podobná té mezi Ardžunou a Drónou. S tím, jak oba bojovníci vyvolávali svoje nebeské zbranĕ, se obloha zaplnila šípy. Sátjaki postupnĕ nabyl nad Kuruovcem vrchu a Karna ho přispĕchal zachránit. S Karnovou pomocí se král Sátjakiho zbavil, tĕlo mĕl však rozdrásáno šípy.

Dróna nadále ničil pánduovskou armádu, jako kdyby ho jejich záhubou povĕřila sama Smrt. Jeho útok nesčetnými planoucími šípy následovaly výkřiky sužovaných vojáků. Judhišthira pozoroval Drónovu moc a cítil, že nemůže nikdy zvítĕzit. Setkal se s Ardžunou a Bhímou a vyjevil jim svoje obavy: „Zdá se, že nás Dróna zničí. Toho mocného hrdinu nikdo zastavit nedokáže.“

Krišna odpovĕdĕl: „Máš pravdu, ó králi. Drónu nelze zastavit, dokud stojí s pozdviženými zbranĕmi. Pokud je však skloní, může být zabit. Jsem toho názoru, že kdyby se doslechl o smrti svého syna, ztratí odvahu bojovat. Řekni mu, že je Ašvatthámá mrtev. Poté skloní luk a zabijeme ho.“

Ardžuna byl ohromen: „S tím nemohu souhlasit, ó Mádhavo.“ Bhíma se však po vyslechnutí Krišnových slov okamžitĕ vzdálil a hnal se do blízkého kuruovského oddílu slonů. V jejím čele jel Indravarma, vládce Malavy. Bhíma vĕdĕl, že jeho slon se rovnĕž jmenuje Ašvatthámá. Pánduův syn zatočil svým železným kyjem a zvíře i s jeho jezdcem zabil. Potom spĕchal k Drónovi a zahřímal: „Ašvatthámá je zabit! Ašvatthámá je zabit!“ Když Drónu podvádĕl, hlas se mu třásl a srdce se mu chvĕlo, ale vĕdĕl, že to byl Krišnův pokyn, a tak znovu a znovu oznamoval Drónovi, že Ašvatthámá je mrtev.

Dróna při zaslechnutí Bhímových slov zanechal boje. Jeho údy jako by se rozpadly stejnĕ tak jako pískovec ve vodĕ. Když si však vybavil odvahu svého syna, došel k názoru, že to nemůže být pravda. Bhímova náladovost byla známá. U nĕho nebylo vyloučeno, aby v hnĕvu nebo žertu vyslovil nepravdu. Dróna se vzchopil a pokračoval v útoku na Pánduovce. Dojel k nĕmu Dhrištadjumna a pustili se znovu do boje. Kuruovský generál si držel Dhrištadjumnu od tĕla a dál ničil pánduovské jednotky. Vyvolal strašlivou Brahmovu zbraň a bojovníci padali k zemi jako stromy vyvrácené bouří. Když Drónovy šípy dopadly na jeho nepřátele, hlavy a paže létaly kolem. V krátké dobĕ zabil Judhišthirovi před očima deset tisíc bojovníků na kočárech, třebaže na nĕho Dhrištadjumna útočil plnou silou. Dróna stál na bojišti jako planoucí oheň bez jediné stopy kouře.

Když Dróna přehlížel zpustošené řady nepřátel, na obloze nad ním se náhle objevila skupina rišiů vedených Agnim. Jeho vlastní otec Bharadvádža spolu s Vasištou, Višvámitrou, Gautamou, Kašjapou a mnoha nebeskými mudrci stáli na obloze ve svých jemnohmotných podobách. Společnĕ oslovili Drónu hlasem, který slyšel jen on sám: „Bojuješ nečestnĕ, ó Dróno, když používáš nebeské zbranĕ proti ménĕ zdatným bojovníkům. Přišel čas tvé smrti. Odhoď svoje zbranĕ. Jsi učený bráhmana a taková krutost tĕ není hodna. Použitím Brahmovy zbranĕ pro zabíjení obyčejných mužů jsi nabyl nechvalné povĕsti. Přestaň s tĕmito hříšnými činy a zanech boje. Tvoje dny jsou sečteny.“

Dróna se rozhlédl. Dhrištadjumna byl stále poblíž a hlasitĕ ho vyzýval. Možná nadešel čas, kdy se má naplnit ono proroctví. Svĕsil paže podél tĕla. Nedokázal pokračovat. Bhímova slova ho stále trápila a ještĕ více ho bolelo to, co řekli mudrci. Mohl být Ašvatthámá opravdu mrtev? Koho by se mohl zeptat a být si jist, že se dozví pravdu? Kuruovský generál nedaleko spatřil Judhišthiru a vydal se k nĕmu. Jeho se zeptá, protože Judhišthira nebude lhát.

Krišna vidĕl, že se Dróna blíží k Judhišthirovi, a řekl: „Zachraň nás před Drónou, ó králi. Jestli bude bojovat jen o polovinu dne déle, tvoje armáda podlehne. Za tĕchto okolností je podvod lepší než pravda. Lhát v zájmu přežití není hřích.“

Krišna citoval úryvek z písem, který za jistých okolností   —   včetnĕ ohrožení života   —   dovoloval lhát. Judhišthira se nad Krišnovými slovy zamyslel. Nemohl je nebrat na vĕdomí. Za celý svůj život nepromluvil dokonce ani dvojsmyslnĕ a s myšlenkou na lež bylo pro nĕj obtížné se smířit. Pokud však Drónu nezastaví, jeho oddíly budou poraženy. Pánduův syn si vzpomnĕl na Drónův vlastní prorocký výrok na počátku této války   —   bude přemožen, až z vĕrohodného zdroje uslyší nĕco nepříjemného. Judhišthira s Krišnovým návrhem neochotnĕ souhlasil. Když se k nĕmu kuruovský učitel přiblížil, sdĕlil mu falešnou zprávu. „Ašvatthámá je mrtev,“ vykřikl a nakonec neslyšnĕ dodal „slon“, jelikož nebyl za žádných okolností schopen pronést lež.

Do té doby se zdálo, že se Judhišthirovi konĕ pohybují po poli bez doteku zemĕ. Poté, co lhal Drónovi, sestoupili na zem. Přihlížející mudrci se

divili, proč tomu tak je. Nĕkteří řekli, že příčinou je Judhišthirova lež, zatímco podle jiných za to mohla jeho neochota poslechnout Krišnův pokyn.

Jakmile Judhišthira promluvil, Dróna cítil, jak mu srdce zalil nezmĕrný žal. Jeho muka ještĕ zvyšovala slova mudrců, z nichž mĕl pocit, jako by urazil Pánduovce. Rozptýlen zármutkem se od Judhišthiry vzdálil se sklonĕnými zbranĕmi. Dhrištadjumna zaútočil. Dróna byl zasažen po celém tĕle, ale nebránil se. Tonul v zoufalství. Dhrištadjumna ho napadl ještĕ vĕtší silou. Starý kuruovský předák vzplál hnĕvem a konečnĕ zdvihl luk, aby se bránil. Projevil svoji jedinečnou obratnost a srazil všechny Dhrištadjumnovy šípy. Pronesl mantry, aby vyvolal nebeské zbranĕ a Dhrištadjumnu zničil, ale již se mu nezjevily. Užasl a vystřelil na svého nepřítele salvy obyčejných šípů. Náhle si všiml, že jeho zásoba šípů, bĕhem posledních patnácti dnů nevyčerpatelná, došla.

Zoufalý Dróna se rozhodl vzdát života. Upustil luk a opakovanĕ vykřikoval synovo jméno. Pohlédl na ostatní Kuruovce a zvolal: „Ó Durjódhano, ó Karno, ó Kripo, bojujte ze všech sil. Já odkládám zbranĕ.“

Dróna usedl na svém kočáře v meditační poloze. Přivřel oči, natáhl paže a zamĕřil mysl na Višnua. Když upadl do tranzu, pronesl posvátnou slabiku óm. Nebeští mudrci z nebes vidĕli, jak opustil svoje smrtelné tĕlo a stoupal do vyšších končin. Když se ubíral vzhůru, zdálo se jim, jako by na obloze vycházelo další slunce.

Dhrištadjumna, který nevĕdĕl, že Dróna již odešel, spatřil svoji příležitost. Vzal jako břitva ostrou šavli, seskočil z kočáru a bĕžel ke kuruovskému učiteli. Všichni přihlížející bojovníci na nĕho volali, ať se zastaví, ale jeho to od jeho zámĕru neodradilo. Uprostřed výkřiků „Bĕda!“ a „Hanba!“ vyskočil na Drónův kočár s vysoko zdviženou šavlí. Přitáhl si Drónu za spletené vlasy a mocným rozmachem šavle mu usekl hlavu. Potom ji hodil smĕrem ke Kuruovcům, radostnĕ zařval a mával krví zbrocenou šavlí ve vzduchu.

Ardžuna před tím na Dhrištadjumnu křičel, aby Drónu zajal a přivedl ho k Judhišthirovi živého. Dhrištadjumnova podlost se ho dotkla. Jeho srdce se z krutého zabití milovaného učitele tavilo žalem. Bhíma však jásal a utíkal k Dhrištadjumnovi, aby ho radostnĕ objal. Judhišthira mĕl smíšené pocity. Mĕl velkou radost, že válka brzy skončí, ale přesto byl plný obav, že Drónovu smrt zapříčinil podvod. Stejnĕ jako Ardžuna byl smutný z toho, že Dhrištadjumna tak nemilosrdnĕ zavraždil jeho učitele.

Kuruovci propadli žalu a strachu. Jejich vždy vítĕzný vojevůdce je mrtev. Nebyli schopni tomu uvĕřit a dali se na úprk. Durjódhanu, Karnu, Šakuniho a kuruovské předáky přemohl žal a utíkali spolu se svými vojáky. Když se rychle vzdalovali od jásajících pánduovských jednotek, potkali Ašvatthámu postupujícího opačným smĕrem jako krokodýl plovoucí proti proudu řeky. Překvapilo ho, že Kuruovci ustupují, a proto zastavil Durjódhanu a zeptal se: „Proč vidím naši armádu prchat, ó králi? Proč ty a všichni naši ostatní hrdinové utíkáte? Jistĕ nás postihlo nĕjaké neuvĕřitelné neštĕstí.“

Durjódhana nebyl schopen Ašvatthámovi sdĕlit, co se stalo. Hledĕl do zemĕ a neřekl nic. Po jeho boku se objevil Kripa a Durjódhana řekl: „Ó synu Šaradvata, řekni Ašvatthámovi, proč utíkáme.“

Se slzami stékajícími po tváři mu Kripa řekl: „S Drónou, nejpřednĕjším z mužů v našem čele, jsme svedli velkou bitvu s Paňčály, bĕhem které zabil přinejmenším padesát tisíc protivníků. Tvůj otec pronikl do pánduovských řad a likvidoval naše nepřátele jako sám Ničitel. Nikdo se mu nedokázal postavit. Proto se Pánduovci odhodlali použít k jeho zastavení nečestný způsob. Oznámili mu, že jsi byl zabit, ó dítĕ, a tak ho zbavili smyslů a síly. Když Dhrištadjumna vidĕl, že úzkostí přestal bojovat, hnal se k nĕmu s vysoko zdviženým mečem. Právĕ když učitel usedl v mystické meditaci a mnoho bojovníků na Drupadova syna křičelo, aby se zastavil, Dhrištadjumna mu uťal hlavu. Tak tvůj otec padl rukou nelítostného bojovníka. Proto naše oddíly prchají.“

Ašvatthámá vykřikl. Luk mu vypadl z ruky a padl na kolena. Byl hnĕvem smyslů zbavený a třásl se jako strom v bouři. Tĕlo mu hořelo a nĕkolik okamžiků klečel s hlavou mezi koleny. Postupnĕ se uklidnil, vstal a řekl: „Ó Durjódhano, jak se ti takzvaní ctnostní Pánduovci dopustili takového činu? Dnes sklidí jeho plody. Dhrištadjumna mĕ znevážil a dopustil se odporného zločinu. Přísahám při pravdĕ, že se zemĕ brzy napije jeho krve jakož i krve Dharmova syna. Jestli nezabiji i toho posledního z Paňčálů, skoncuji se svým tíživým životem. Všemi prostředky, čestnými či nečestnými, přivodím zkázu Dhrištadjumny i jeho stoupenců.“

Ašvatthámova tvář žhnula a vychrlil tato slova: „Otočte se, ó hrdinové, a bojujte s našimi nepřáteli. Zaútočím ve vašem čele a zničím každého, kdo se mi postaví do cesty. Dnes mĕ uvidíte vypouštĕt hrozivé zbranĕ, které se vyrovnají Rudrovĕ i Višnuovĕ. Vlastním Nárájanovu zbraň, kterou mi dal otec, jenž ji dostal od Šivy. Tento neomylný bůh mu prozradil, že tato zbraň zničí každého, na nĕhož je namířena. Dnes ji použiji ke zničení celé pánduovské armády. Lze ji vystřelit jen jednou a schoval jsem si ji pro podobný okamžik beznadĕje. Teď svĕt uvidí její sílu.“

Ašvatthámův řev vlil Kuruovcům do žil nový život. Provolali mu slávu a shromáždili ustupující vojáky. Za zvuků bubnů a troubení tisíců lastur se kuruovská armáda obrátila zpĕt k Pánduovcům.